Szabi

Poslední dny bylo všechno o líbání. A výjimečně nešlo jen o Kristianovy sny nebo hodně divokou představivost. Tohle byla skutečnost vyplňovaná těmi nejúžasnějšími polibky. Jemnými, hlubokými, pomalými, dychtivými, plnými úsměvů a lechtání a popichování, ale i těmi vážnějšími, při kterých Kristian nedokázal myslet. Líbali se na gauči v chatě, schovaní pod dekou u otevřeného okna. Po cestě do školy, kdy se drželi za ruce a přeskakovali kaluže a taky ve škole u skříněk a v úklidové místnosti hned vedle mopu.

A líbali se ještě minutu po zvonění, takže Kristian přišel do třídy pozdě a dostal za trest úkol navíc. Ale bylo mu to jedno, protože se vznášel. Vznášel se na obláčku zamilovanosti, kde ho povinnosti a úkoly navíc nemohly dostihnout.

Vlastně se jim Kristian takhle seshora smál, tím pádem nebylo divu, že hned následující hodinu dostal další trest v podobně referátu do dějepisu. A jestli Kristian něco doopravdy nemusel, byly to referáty. Vždycky je poctivě vypracoval, dal si s nimi hromadu práce, aby se ty potvory následně v batohu ztratily a on je objevil až mnohem později. Jako posledně, když našel slohovku do literatury, kterou napsal před pěti lety. A to tenkrát ještě ani nenosil tenhle batoh!

Tím pádem se v duchu pomalu chystal na to, že za nesplnění úkolu dostane pravděpodobně za trest týden po škole, což… nebylo ideální. Nehodlal se ovšem zbytečně vzdávat, a tak místo oběda zamířil do knihovny.

Napsal do společné konverzace s Iris a Spencerem, aby na něj nečekali, a rovnou jim místo vysvětlení poslal selfie s regálem knih. Oba mu odpověděli smutnými smajlíky a Iris slíbila, že mu z oběda přinese aspoň čokoládovou tyčinku. Rivenovi nakonec nepsal, protože ten obědvával s Dmitrym a jeho partou, takže se nejspíš potkají až po škole.

A budou se líbat. A pak znovu a znovu a ještě jednou…

Být zamilovaný evidentně znamenalo mít neustálou potřebu se na toho druhého přisávat jako pijavice. Což asi nevadilo, protože Riven to měl nejspíš úplně stejně.

Kristian si uvědomoval, že z čarodějovy strany nejde o zamilovanost, ale přesto se celkem často přistihl, jak na to zapomíná. Zapomínal, že jejich chození není skutečným chozením a polibky a fyzické poznávání slouží k tomu, aby byl Kristian na Beltain připravený.

Taky by se totiž mohlo stát, že místo smyslného a éterického prvního milování, které mělo za úkol povzbudit Kristianovu moc, se z toho vyloupne trapný a bolestivý zážitek, který by povzbudil akorát tak Kristianovu chuť se zabořit do země a umřít.

Jenže bylo neuvěřitelně jednoduché zapomenout, propadnout zamilovanosti a nechat se nést na vlně absolutní normálnosti. Jasně, Kristian sice byl wiccan, nejspíš teda i dost mocný, ale pořád mu bylo jen sedmnáct a chtěl prožít krásnou a plnohodnotnou a hlavně úplně obyčejnou první lásku.

A tohle… to, co prožíval s Rivenem, tak skoro působilo.

Když vytahoval obrovskou bichli z vrchní police, ucítil na boku dotek. A hned po něm následovalo tiché: „Vybíráš si něco na čtení, Nowicku?“

Kristian bichli zase zastrčil zpátky a obrátil se na Rivena, který by měl dostat trest za to, jak krásně vypadal. A jelikož stál hodně blízko, nějaká zóna osobního prostoru už mezi nimi nejspíš neexistovala, bylo ještě těžší odolat jeho kouzlu. Kristian musel zatřepat hlavou, aby se trochu probral. „Mám mít referát do dějepisu,“ vysvětlil. „Co tu děláš ty?“

Proč nejsi s bandou populárních děcek na obědě? Proč se potuluješ zrovna tady, na stejném místě, kde jsem já? Znamená to… Kristian sjel automaticky pohledem k Rivenovým rtům. Ty rty prostě nebyly obyčejné, tomu jednoduše nemohl věřit. Musela v nich být nějaká skrytá moc, něco, co ho očarovalo, protože se jich nedokázal nabažit.

„Já jdu náhodou kolem. Znáš to,“ oznámil Riven pobaveně.

„Tak jako jsi šel dneska náhodou kolem mojí učebny?“ uchechtl se Kristian a cítil, jak ho vlastní tělo zrazuje. Nejmocnější wiccan, no jistě. A pak ani nedokázal stát rovně a musel se zády opřít o regály.

Riven přikývl. „Stejně jako když mě tvojí vinou spolknul kumbál.“

Tak to pozor! Nebylo to vinou Kristiana, ten by Rivena do kumbálu nikdy nezatáhl, kdyby si pan velký čaroděj nevykračoval po chodbě, jako by mu všechno kolem patřilo a nebyl přitom až hříšně nádherný, takže Kristian neměl na výběr a musel… ochutnat.

I teď chtěl ochutnat, ale trocha příčetnosti v něm evidentně ještě zůstala, protože si moc dobře uvědomoval, kde jsou. „Tady se nemůžeme líbat. Jsme prakticky na veřejnosti.“

„No a? Přece spolu chodíme,“ pokrčil Riven rameny. „Ale dobře. Pomůžu ti najít něco na ten referát.“ Jeho pomáhání ale ve skutečnosti žádné pomáhání nebylo, spíš šlo jen o další svádění, protože se natáhl pro knížku přes Kristiana a ještě víc ho namáčkl na police. Teď byli tak blízko u sebe, že už mezi sebou neměli žádný prostor.

Kristian vzdychl. Na tohle byl slabý, příšerně, nelidsky, vesmírně slabý a jeho zdrženlivost se velmi rychle lámala. Až z ní nic moc nezůstalo, jen pár střípků, které ho přiměly se rozhlédnout. Ke své radosti zjistil, že jsou v uličce s historií úplně sami. „No tak jedna malá pusa ještě nikoho nezabila,“ připustil.

Rivenova ruka sklouzla z knih. A obočí zase pobaveně vystřelilo nahoru. „Takže?“

Nejprve chtěl Kristian z legrace odseknout takže nic, jenže to by vyžadovalo spoustu sebezapření a oddaloval by něco, co rozhodně oddalovat nechtěl. Proto se raději usmál, položil ruce na Rivenovy boky a natáhl se pro pusu.

V jeho mysli mělo jít o celkem nevinnou a romantickou pusu, po které by si připadal příjemně vláčný a spokojený. A ze začátku to tak vážně vypadalo. Riven líbal skvěle, ale nikdy na Kristiana netlačil. Nechával ho, aby si tempo určoval sám. Zároveň se však dokázal přidat, pokud Kristian třeba jen maličko přitlačil. A ten se teď přistihl, jak mu levý palec vklouzl pod tričko a dotkl se Rivenovy kůže.

Taková maličkost.

Palec na horké kůži, a přesto se Kristian zachvěl. A někde v tomhle okamžiku se z celkem nevinné a romantické pusy stala vášnivá líbačka.

Ve školní knihovně.

Ke Kristianově překvapení mu právě tohle vědomí připadalo o to víc vzrušující.

Natiskl se na Rivena ještě pevněji, úplně ho objal a nadzvedl levou nohu, tím pádem se k sobě jejich rozkroky přiblížily. Jasně, byla mezi nimi hromada oblečení, ale už jen to vědomí…

Z transu ho vytrhlo zakašlání. Které přišlo zničehonic a na knihovnu bylo překvapivě hlasité.

Kristian se nikdy nepohyboval tak rychle, jako když položil nohu zpátky na zem, narovnal se a spustil ruce. Dokonce nahodil naprosto nevinný a odevzdaný výraz, který měl za úkol každého přesvědčit, že právě velmi svědomitě vybírá knížky na referát.

Jenže to by s ním Riven musel spolupracovat. A ten se k tomu neměl. Zakašlání nejspíš slyšel, ale trvalo mu snad věčnost, než se Kristiana pustil a opřel se vedle něj o police. Nahodil jeden ze svých povznesených výrazů a následně se velmi pobaveně usmál. „Iris. Spencere. Obávám se, že si musíte najít jiné oddělení. Historie je naše.“

Teprve teď se Kristianovi úplně odtemnilo, dokonce zvládl zaostřit, takže si uvědomil, že na konci uličky skutečně stojí jeho dva kamarádi. Což… byla vlastně mnohem lepší varianta než například knihovnice. Nebo úplně kdokoli jiný.

Na druhou stranu stát před nejlepšími přáteli s erekcí v kalhotách taky nebyl žádný med.

Zhluboka se nadechl, urovnal si tričko a sebral ze země batoh, který si strategicky přidržoval před sebou. Dřív než mohl kdokoli cokoli říct, vystřelil ke kamarádům, popadl Iris za ruku a táhl ji pryč. „Uvidíme se po škole!“ zahulákal na Rivena, ale tím to končilo, potřeboval se od něj dostat co nejdál, aby mohl začít konečně trochu myslet.

***

Zbytek obědové pauzy strávil s Iris a Spencerem venku. Ležel v trávě, koukal do koruny stromu a přežvykoval čokoládou tyčinku. Nakonec to nevydržel, posadil se a nechal emoce volně proudit. „Chci se neustále líbat. Skoro ani na nic jiného nemyslím. A taky jsem pořád nadrženej. Je to normální? Je normální, že od chvíle, co jsme se s Rivenem políbili, tak se ze mě stala nějaká posedlá příšera? Mám dojem, že si můj mozek úplně v klidu odjel na dovolenou a velení převzal… převzalo…“

„Tvoje péro,“ doplnila Iris, jako by o nic nešlo. Prostě jen další pohodová konverzace mezi kamarády. A mezitím si klidně seděla v trávě a tenisky Air Max svázané tkaničkami k sobě měla přehozené přes krk jako šálu. Během posledních dní, kdy neustále pršelo, chodila do školy zásadně ve starých křuskách, se kterými klidně stoupla do kaluže, žádný problém. Ale sotva se udělalo hezky a ona znovu nazula oblíbené tenisky, odmítala v nich vkročit na trávník, aby se nezašpinily.

Takže byla bosky.

Kristian ji v tom nenechal samotnou a taky se vyzul, zatímco Spencer jim oznámil, že jsou to dva dementi.

„Nemluv o mým péru, prosim tě,“ zamručel Kristian ve stejnou chvíli, kdy Spencer vyhrkl: „Nemluv o péru mýho nejlepšího kámoše!“

Iris obrátila oči v sloup. „Vy citlivky.“ Následně ale koukla na Kristiana a soucitně se usmála. „Neboj, je to úplně normální. My jsme s tím taky měli ze začátku trochu problém, ale jakmile se dostatečně poznáte, ustálí se to.“

Mluvit právě o tomhle bylo zvláštní, ale dost to pomáhalo, takže se Kristian neplánoval stydět. Naopak, hodlal z toho rozhovoru vytáhnout úplně každou maličkost, kterou potřeboval. „Slibuješ?“

„Jo.“

„No tak fajn. Já jen že před sebou mám náročné období a potřebuju se soustředit a tohle je hrozně rozptylující. Riven je hrozně rozptylující. Jakože to byl vždycky, ale chápeš, ne?“

„Chápu,“ přikývla Iris.

„Vážně?“

„Jo.“

Na rozdíl od Spencera, který se raději tvářil, že tu není, byla Iris vyloženě nadšená, že se k tomuto tématu konečně dostali. Takže se nejspíš stejně jako Kristian rozhodla z toho vytřískat co nejvíc. „Hele, to znamená, že už jste spolu spali?“ Jestli jí přišlo divné, že se po půl roce předstíraného vztahu dostali k líbání až teď, nedala to nijak najevo. Možná si to vůbec neuvědomila, nebo naopak myslela, že právě sex spustil tyhle… divoké chvilky.

„Ne, sex ještě nebyl,“ přiznal a dloubl prstem do čokoládové tyčinky. Zkoušel si představit, že by byl ke kamarádům zcela upřímný a otevřený a řekl jim, jak to celé je. Jenže věděl, že by to nepochopili, ani by to nejspíš chápat nechtěli, proto jen dodal: „Ale plánujeme to. A děláme jiné věci. Akorát… Aaa, jsem šíleně nervní. Riven není panic, ale zatím spal jen s holkama. A sice tvrdí, že sexualitu nemá nijak ujasněnou, což, jasně, je u čarodějů celkem normální, oni se tím často i chlubí, že jsou tak jako na všechno, jenže on se o kluky přede mnou nijak nezajímal. Co když zjistí, že mu to přijde odporný? To je přece validní strach, ne?“

K jeho překvapení mu odpověděl Spencer. A tvářil se přitom extrémně zamyšleně, jako by to byla otázka života a smrti. „Hele, nevím, jak to přesně má, ale můžu ti upřímně říct, že já bych se s klukem jen tak z legrace nelíbal. A ani bych nedělal jiné věci. Jenom na holky stopro nebude.“

Iris okamžitě přikývla. „Jo. A navíc, kdyby mu to bylo nepříjemné, tak by s tebou neplánoval sex.“

Kristian naklonil hlavu na stranu – tohle ho zrovna neuklidnilo, jenže to nemohl přiznat, proto se jen usmál. No jasně, kdyby to Rivenovi nebylo příjemné, neplánoval by sex, pokud by tím ovšem nezachránil život nejlepšího přítele a následně i bratra. Pak by ho plánoval.

Což taky dělal.

„Klid. Bude to v pohodě,“ mávla Iris rukou. Sebrala mu zbytek tyčinky, rozlomila ji na dva kusy a menší část snědla. Tu větší mu vrátila. „Pokud to napoprvé nebude nejlepší, tak to třeba vyjde napodruhé. Nebo napotřetí, nebo…“

„Já tě chápu,“ přerušil ji Kristian a plácl sebou na zem. Zůstal odevzdaně rozvalený a uvažoval, jak se jeho život od příjezdu Rivena změnil. Sice s ním chtěl trávit všechen čas, nejraději by ani nechodil domů a prostě se nastěhoval do chaty, zároveň si ale překvapivě užíval mluvení s kamarády. Něco v jeho životě se netočilo jen kolem rituálů a vzkříšení.

„A vyřeš s ním ochranu.“

Kristian se znovu napřímil. „Jako proti zlým duchům?“

Zatímco Spencer se rozesmál tak upřímně, až mu vyhrkly slzy, Iris vypadala spíš nechápavě. Zakroutila hlavou, a dokonce vynaložila energii na to, aby se natáhla pro učebnici matematiky. Následně s ní plácla Kristiana po hlavě.

***

Nemohl spát. Jakmile zavřel oči a zkusil zabrat, něco ho opět probralo.

Něco.

Jeho šílená, probouzející se moc, která byla natolik úmorná, že měl dojem, že už to není dar, ale prokletí, celá sešlost mravenců, co mu pobíhá po těle a všude možně koušou. Na tohle během podzimu a zimy vždycky úspěšně zapomněl. Zpětně nechápal jak.

Něco uvnitř něj, možná to byl on sám, ho nabádalo, aby vylezl z postele a vyrazil do lesa, mezi stromy, k jezeru, do potoka, vylezl na kopec, dotkl se trávy, kůry, poslouchal štěbetání ptáků, lehl si do mechu, vnímal vítr ve vlasech…

Kdyby aspoň mohl otevřít okno! Jenže dneska v noci byla celkem zima a vedle na posteli spala Kloe. Nejspíš by ho zabila, kdyby kvůli němu nastydla. A zase by vytáhla tu ohranou historku, jak jednou otevřel okno během mrazíků a ráno měli v pokoji závěje sněhu. Na jeho obranu… byl březen a sníh v březnu prostě neočekával.

Ještě chvíli se převaloval, zavíral a otvíral oči, dokonce meditoval – myslel na všechno a na nic – než se otráveně vyškrábal z postele. Natáhl na sebe mikinu a šouravým krokem se vydal do kuchyně. Napadlo ho, že otevře okno tam, sedne si na parapet a bude poklidně popíjet čaj. Zírat do tmy a tušit v dálce les nebyla nejhorší noční zábava.

Jenže sotva vyšel na chodbu, přepadl ho vážně divný pocit. Šimrání na zátylku, škubání ve svalech a slabost v nohách. Jako když člověk vidí někoho, kdo má vážně dlouhé nehty, stojí hned vedle školní tabule a pomalu zvedá ruku. Nejde to zastavit, za chvíli se nehty dotknou tabule a ozve se ten zvuk. Ten zvuk, který Kristian považoval za nejhorší na celém světě, ten, z něhož mu i v představách vstávaly vlasy hrůzou.

Maličký strach schovaný pod žebry mu oznámil, aby se neotáčel.

Něco ze tmy na tebe zírá.

Neotáčej se.

A ne, nemohla za to únava. Nešlo jen o představivost nebo vizi nebo sen nebo halucinaci. Něco ho doopravdy pozorovalo. Cítil to! Rozhodl se proto pro jediné rozumné řešení. Předstíral, že o ničem neví. Byl odhodlaný jít chodbou dál, pomalu, ale plynule, dokud se nedostane ke dveřím ložnice rodičů a pak tím nejrychlejším skokem vpadnout dovnitř, z plných plic zahulákat a následně se složit na zem a nechat celou tu situaci na mámě.

Ano, byl to super plán.

Až na to, že když udělal první krok, to něco za ním se taky pohnulo, což Kristiana příšerně vyděsilo, a aniž si to stihl promyslet, automaticky se otočil. Ve tmě, zhruba ve výšce jeho pasu se vznášely dvě velké oči a upřeně ho pozorovaly.

„Krucinál, Ashere! Ty… Aaa, proč nespíš? Víš, jak jsem se lekl?“

Samozřejmě, jak jinak, Ashera to nesmírně pobavilo. Uchechtl se a přiskočil blíž. „Říkala ti máma, že jsem dneska šestkrát za sebou kýchl a spustila se mi krev z nosu?“

Kristian na bráchu chvíli koukal, než se beze slova rozešel do kuchyně.

„Bylo to super. Nakreslil jsem s ní sebe a Hazel.“

„S ní? S tou krví? Ježišmarja.“

Jakmile došli do kuchyně, Kristian otevřel okno, ale jen na ventilačku, protože opravdu nepotřeboval hodinu po půlnoci řešit, že se jeho mladší bratr rozhodl hrát si na netopýra a vyskočit. I tak se mu okamžitě trochu ulevilo, čerstvý vzduch ho maličko ukonejšil. Postavil vodu na čaj a pohladil Ashera po vlasech. „Proč teda nespíš?“

Asher na něj upřeně zíral. „Ještě neřekl všechno.“

„Kdo komu?“ zamumlal Kristian, ale víc nestihl říct, jelikož do kuchyně vešla máma. Na to, že se před minutou vzbudila, vypadala svěží a plná energie. Takže v ruce určitě tiskla nějaký krystal, jinak by se tu potácela jako zombie.

„Chlapci moji milovaní, kde je jaký problém?“ chtěla vědět a nejprve koukla na Ashera a zvědavě povytáhla obočí.

Asher jí na oplátku věnoval obrovský hlasitý zívanec, načež prohlásil, že jen potřeboval Kristianovi něco říct, to udělal a teď odchází do temnoty. A s těmi slovy vážně odkráčel.

„Doufám, že je ta temnota u jeho postele,“ poznamenala máma a kroutila přitom nechápavě hlavou. Bylo na ní vidět, že si o mladšího syna dělá starosti. „Co ti potřeboval říct?“

Kristian se chtě nechtě musel zasmát. „Že kreslil krví z nosu.“

Tohle rozesmálo i mámu. „No jo, ale je to fakt hezký obrázek. Hazel se mu hrozně povedla, udělal jí i culíčky a tak. Možná bych se o něj neměla tolik bát. Mohl nakreslit třeba šibenici nebo lebku nebo jak nás všechny vraždí.“

„Když to bereš takhle,“ pronesl Kristian. Přešel k oknu a konečně ho otevřel dokořán. Svrbění po neexistujících mravencích okamžitě povolilo a společně s tím se dostavil blažený pocit, když k němu dolehly zvuky lesa.

Škoda jen, že ho neviděl.

Uvědomil si, že ho máma pozoruje. Jako obvykle mu rozuměla víc než kdokoli jiný. „Už je to tady, že ano? Není ti tu dobře.“ Sama přešla k rychlovarné konvici, která právě dovařila, a zalila bylinkový čaj. Zhluboka se nadechla kouře, než se posadila na židli a na druhou si natáhla nohy. Teprve tehdy si Kristian všiml, že v ruce skutečně svírá kalcit.

„Zatím to není nejhorší. A jak se oteplí, Kloe mi dovolí spát u otevřeného okna a bude to v pohodě,“ mávl nad tím rukou. Pravdou bylo, že rok od roku, jak dospíval a jeho moc narůstala, bylo stále těžší zdržovat se doma. Loni kolem Beltainu občas spával venku v houpací síti. Nebo nespával vůbec a čerpal energii z přírody, což ovšem nedělal moc rád. Měl dojem, že tím přírodu pitomě využívá.

Máma vzdychla. „Běž za ním.“

Ani na vteřinu nebylo pochyb, koho má na mysli. „Doopravdy?“ hlesl Kristian a ucítil slabou naději. A ta, jak se jednou vzbudila, už nešla jen tak utišit.

„Ano,“ přikývla máma. „Nemá smysl tě zbytečně trápit. Žije přece v té chatové oblasti v lese, ne? Tam ti bude líp. Nemám kdovíjakou radost z toho, že tě tam posílám, ale stejně tam trávíš hodně času. I nocí. Nemysli, že to nevím. Slib mi jen, že jakmile bude Kloe spát na koleji, budeš zase chvíli tady.“

Kristian se musel ovládnout, aby nadšeně neposkočil. Nechtěl, aby máma viděla, jakou z toho má radost. Takže jen přikývl, usmál se a poděkoval. V rychlosti do sebe vyklopil čaj a vlepil mámě obrovskou pusu na tvář. „Mám tě rád.“

Uvědomoval si, jak těžké pro ni musí takové rozhodnutí na jednu stranu být. Máma mu dovolovala trávit čas s tajemným čarodějem, a dokonce mu dovolila oslavit s ním všechny sabaty od Samhainu až po Beltain, aniž se ptala proč. Nebo vlastně ptala, ale i z těch otázek plynulo, že navzdory strachu Kristianovi důvěřuje.

Vychovávat děti bylo samo o sobě těžké a výchova wiccana byla v tomhle snad ještě náročnější, protože když se u Kristiana projevila jeho moc, nedokázal jí odolávat. Potřeboval na čerstvý vzduch, mluvit s přírodou a cítit ji pod nohama. A máma tohle všechno chápala, a i když určitě kolikrát trnula strachy, nikdy nedovolila, aby jí strach bránil v tom být tou milující mámou. Sama se ráda procházela uprostřed noci po lese, takže neviděla důvod zakazovat to svým dětem (když nepočítala Hazel a Ashera, kteří na to jednak byli malí a Asher by se pravděpodobně instinktivně rozeběhl na hřbitov a zkusil vyhrabat nějakou mrtvolu).

I teď, zatímco vyprovázela Kristiana ke dveřím, nedokázala skrýt obavy, Kristian jí to viděl v očích. Dokonce se zdálo, že mu chce ještě něco říct a nějak ho varovat před vším, co by se mohlo stát, nebo mu klást na srdce, aby byl opatrný.

Nakonec ale prostě jenom řekla: „Taky tě mám ráda, Kristiane.“

A on na nic nečekal. Vyběhl z bytu, posledních pár schodů seskočil a spěchal kolem borovic do lesa, aby byl co nejdřív u Rivena. S každým nádechem si připadal volnější.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥