Szabi

Kdysi dávno vedla k chatě cesta dost široká na to, aby po ní projelo auto, ale les z ní ukusoval tak dlouho, až nakonec zmizela. Zůstala jenom zužující se pěšina, která se chvílemi ztrácela mezi stromy, a kdokoli, kdo po ní kráčel poprvé, mohl docela snadno zabloudit a vydat se na nedobrovolnou, několik desítek kilometrů dlouhou vycházku do sousedního města, nebo zamířit hlouběji, kde byly stromy tak blízko u sebe, až přes jejich koruny téměř nepronikalo světlo. V minulosti tady dokonce pár lidí zabloudilo a ostatní pak museli tvořit rojnice, aby ty nebožáky našli.

Dmitry věřil tomu, že jde z valné části o povídačky. On sám se lesa nebál, a když byl malý, hrával tady spolu s ostatními dětmi na schovávanou, lezli na stromy a vyráběli domečky pro skřítky. Teď ale kráčel po pěšině, přeskakoval kořeny a cítil se nesvůj, aniž doopravdy věděl proč. Navíc byl jaksepatří vytočený a co chvíli kontroloval hodinky. Spěchal. Zaprvé nijak zvlášť netoužil přijít pozdě do školy hned první den, zadruhé to chtěl mít rychle za sebou.

Brzké ranní zářijové slunce se mu odráželo od zlatavých vlasů a vrhalo odlesky na sportovní bundu s logem střední školy. Na zádech měl batoh, kde bylo několik sešitů a učebnic, a v ruce držel papírovou tašku. Těžko říct, jestli se mu ulevilo, sotva před sebou spatřil chatu. Nedal na sobě nic znát. Nezměněným krokem, nanejvýš ještě trochu zrychlil, došel až k ní a rázně zabušil na dveře.

Ta chata patřila jemu, přesněji jeho otci, který ji ale už nějakou dobu nevyužíval. Proto nebyl vůbec žádný problém pronajmout ji. Otec se nejdřív divil, kdo by o něco takového stál, ubytovat se na čas uprostřed lesa, ale Dmitry ho přemluvil, aby tomu cizímu klukovi vyšel vstříc. Dokonce pro něj vyjednal celkem výhodné podmínky, jako například směšně nízký nájem.

Dmitry pohlédl na papírovou tašku, ze které koukal pecen chleba. Tohle už v ceně rozhodně nebylo. Zachmuřeně ho napadlo, že tomu klukovi řekne, že to bylo naposledy. Možná mu to dokonce trochu vytmaví.

Dveře se zničehonic rozletěly dokořán a v nich stanul on, nový nájemník. Kluk průměrné výšky, nepochybně o rok dva starší než Dmitry, s uhlově černými vlasy a zpytavýma modrýma očima. Na sobě měl prosté černé tričko, pod kterým se mu rýsoval přívěsek – Dmitry nedokázal odhadnout, o co jde. Levou ruku mu zdobily vytetované klikyháky, které ale částečně mizely, sotva si založil ruce na hrudi.

Během jejich prvního setkání se představil jako Riven Tucker.

„Ahoj,“ řekl zvučným melodickým hlasem.

„Ahoj,“ pousmál se Dmitry a najednou z něj veškerá tíha spadla. Bylo až nesmyslné, že měl z té cesty divné pocity a že mu vadilo vláčet se sem. Přece o nic nešlo. Podal Rivenovi papírovou tašku a vešel dovnitř, jelikož mu v tu chvíli připadalo, že je to slušnost.

Chata neměla žádnou předsíň a člověk se tím pádem po příchodu ocitl v malé kuchyni spojené s obývákem. Dmitry to tam velmi dobře znal, ale stejně se nedokázal zbavit zvláštního pocitu, že od chvíle, co se sem nastěhoval Riven, působí celý prostor zářivějším dojmem, a nehledě na to, nakolik byla ta myšlenka bizarní, možná i spokojenějším.

Dokonce ho napadlo, že se s tím Rivenovi svěří, ale nechal to být. Stačil vypozorovat, že Riven na obyčejné tlachání moc není. A tak prostě došel ke stolu, podrážky sportovních tenisek na podlaze potichu vrzaly, a sedl si na oprýskanou židli. Podepřel si hlavu a pozoroval, jak Riven vytahuje bochník chleba z pekárny Ukoláče, sklenici rybízové marmelády, sáček sypaného levandulového čaje, lahev makového mléka a z nějakého důvodu taky ptačí zob, který si poručil.

Jestli Dmitrymu proletělo hlavou, aby si řekl o peníze, nechal to rychle plavat. Klidně pozoroval, jak Riven vyndává nůž, ukrajuje křupavou patku chleba a maže ji silnou vrstvou marmelády. Jak blaženě se zakusuje, přivírá oči a žvýká, načež si olízne prsty, jeden po druhém, odšroubuje uzávěr lahve a pořádně se napije mléka.

„Chceš taky?“ zeptal se Riven, ale Dmitry okamžitě zavrtěl hlavou. Ve skutečnosti měl ráno proteinový shake a sendvič se šunkou, obyčejné a rozhodně ne tak divné jídlo. A i kdyby hlad měl, celkem snadno zapomněl na svoje potřeby a místo toho s jistým uspokojením sledoval, jak si Riven pochutnává. Jak klidně, skoro až zaujatě nabírá marmeládu a kydá ji na krajíc.

Dmitry si přál alespoň trochu jeho klidu. Skoro až násilně od něj odtrhnul pohled a rozhlédl se po chatě. Všímal si sušených bylinek, které nepoznával, zmuchlané deky na gauči u malých keramických kamen, černého pírka na parapetu, hrnečků, které tam zůstaly ještě z doby, kdy chatu obývala jeho vlastní rodina, a černé urny mezi nimi. Na tu se zeptal, když nesl Rivenovi papírovou tašku poprvé, ale Riven odpověděl, aby se tím netrápil.

Tím se to pro něj uzavřelo.

„Půjdeme teď do školy?“ navrhl Dmitry zničehonic a z nějakého důvodu cítil, jak mu hoří tváře. „Představím tě svým kámošům. Určitě si tě oblíbí.“

O tom Riven ani v nejmenším nepochyboval, ale jeho pozornost náhle upoutalo něco za oknem. „Běž napřed,“ řekl. „Já přijdu později. Uvidíme se o přestávce.“ Zněl velmi klidně a logicky a Dmitry tím pádem nepřišel na jediný důvod, proč to neudělat přesně takhle. Takže posbíral svoje saky paky, přehodil batoh přes rameno a vyšel ze dveří.

Zvědavě se rozhlédl, jestli neuvidí, co Rivena přimělo změnit názor, ale les vypadal pořád stejně. Nezměněný. Pro obyčejné lidi docela tichý.

Dmitry zamířil mezi stromy a cítil, jak se jeho mysl pomalu rozjasňuje. Nejspíš toho v noci moc nenaspal, když si připadal tak otupělý. Kráčel po pěšině a přeskakoval kořeny, které se kolem něj proplétaly jako hadi, a s každým dalším krokem už mu nepřipadalo ani zdaleka tak zajímavé, co Riven snídal, proč byla mezi hrnky urna a vůbec jakákoli podivnost, které mohl být v Rivenově přítomnosti svědkem, odplouvala neznámo kam.

Pozvolna se ho znovu zmocňovalo podráždění, že takovou cestu vůbec podnikl a proč se na Rivena nevykašlal. Došel k názoru, že to bylo naposled. Tentokrát určitě.

***

Riven vyprovázel Dmitryho pohledem a nějakou dobu naslouchal jeho nepravidelným krokům na lesním porostu. Teprve potom klidně dojedl a zabalil bochník do utěrky. Na lžičku nabral vrchovatou porci marmelády a strčil si ji do pusy – kombinace kyselosti a sladkosti byla jeho nejoblíbenější.

„Už můžeš dovnitř,“ prohodil jen tak mimochodem. „Ale stejně by asi nevadilo, kdyby tě viděl.“

Zaslechl máchnutí křídel a vzápětí dovnitř vletěl otevřeným oknem havran a přistál na lince. Byl o něco větší než obyčejní havrani, rozhodně alespoň o půl hlavy. Jeho peří bylo tak tmavé, až se zdálo, že má na některých místech namodralé odlesky. A černé oči připomínaly dva korálky, které okamžitě pohlédly na sáček s ptačím zobem. Když se nedočkal reakce, dost ostentativně šťouchnul do sáčku zobákem.

„Jasně, že je to tvoje,“ přitakal Riven. Olíznul lžičku a položil ji do dřezu, načež sáček rozdělal a část semínek vysypal na linku, aby se havran mohl sám obsloužit. „Už šel do školy?“

Zdálo se, že si havran vybírá. Byl zkrátka takový, trochu rozmazlený, přehazoval semínka ze strany na stranu. Nakonec vzal do zobáku slunečnicové semínko a pohlédl na Rivena. Nějakou dobu hleděli jeden druhému do očí, jako kdyby spolu komunikovali na úplně jiné úrovni, kterou nebyli obyčejní smrtelníci schopni postřehnout.

„Jenže to je právě ono, Katchi,“ zamručel Riven. „K tomu, aby to klaplo, potřebuju mít co nejvíc informací. Chápu, že nemůžeš s jistotou říct, že je tím, koho hledáme, ale hodilo by se mi víc vodítek. Důkaz o jeho výjimečnosti.“ Sáhnul pro lahev s makovým mlékem a začal ho přelévat ze strany na stranu. „No ano, asi mi nezbyde nic jiného, než abych to posoudil sám. Třeba na mě zapůsobí.“ Ale už ve chvíli, kdy to pronášel, netušil, zda tomu věří. Radši se znovu napil a zamířil do patra. „Vezmu si ponožky a batoh a ty mě pak můžeš doprovodit na kraj lesa, co ty na to?“

Havran trhnul hlavou, což mohlo při troše představivosti značit přikývnutí, načež se pustil do dalších semínek. Zatímco jedl, seshora se ozývalo dupání a trvalo nějakých pět minut, než se Riven vrátil. Přes rameno měl přehozený batoh a pod tričkem s delšími rukávy, které skrývaly runy na levé paži, se mu na šňůrce rýsoval pentagram.

„Chutná ti to?“ nadhodil, načež se sklonil a začal se obouvat. Měl plátěné tenisky s tou nejtenčí podrážkou, aby cítil pod nohama všechny nerovnosti půdy, každý kořen a kamínek, ale stejně se to nemohlo rovnat chvílím, kdy byl bosý.

Ve srovnání se vším ostatním šlo ovšem o téměř zanedbatelný kompromis.

Havran klapnul zobákem a Riven se pousmál. „Nepotřebuju štěstí, když mám tebe, Katchi.“ Otevřel dveře a havran se prohnal kolem něj, na jedno máchnutí křídel zmizel mezi stromy. Ale Riven věděl, že je blízko, vždycky nějak vycítil jeho přítomnost.

Zamířil stejným směrem, kterým předtím odešel Dmitry, po úzké pěšině, po níž kráčel s překvapivou lehkostí. Kořeny jako kdyby se stahovaly a dělaly mu místo, stromy jako kdyby ustupovaly a ukazovaly mu svými větvemi cestu, a zajíc, který seděl nedaleko na malém palouku, ani nezvedl hlavu a nenasál podezřívavě vzduch.

Slyšel o zdejších povídačkách, jak je lehké v okolních lesích zabloudit, obzvlášť v tom jehličnatém, který v lidech budil respekt. On sám s ním ale žádný problém neměl. Vlastně neměl problém s ničím, co bylo možné prohlásit za živé.

Pokud byla příroda mozaika života, Riven do ní dokonale zapadal.

„Katchi,“ prohodil po nějaké době a hned nato zaslechl, jak havran proráží vzduch, aby se vzápětí snesl na jeho rameno a pařátky sevřel látku trička. „Máš zakázáno šmírovat. Kdyby ses nudil, můžeš mi třeba sehnat medvědí česnek.“

Havran trucovitě odvrátil hlavu.

Riven vzdychl. „Tak jsem to nemyslel. Ale víš, že jsi někdy hrozně zvědavý. Donesu ti ořechy, dobře?“ Pousmál se, když se mu Katch skoro až lísavě otřel o tvář. Černé peří měl hladké a nasáklé vůní borovicového dřeva.

Dneska to začne, napadlo Rivena. Důvod, proč sem přijel, všechno se prolne jako při nějaké velkolepé konjunkci planet. A pochopitelně z toho byl nervózní, zároveň se k tomu ale upínal, protože poslední týdny a měsíce mu připadalo, že se nehýbe z místa, zatímco se celá situace jenom zhoršovala.

Zastavil na kraji lesa, kde pěšina přecházela v asfaltovou cestu, podél které stálo pár roztroušených chat. Většina lidí odjela koncem srpna a chaty teď působily nevyužitě a opuštěně. Katch, opět jako kdyby přesně věděl, co má dělat, pustil černou látku trička a s dalším máchnutím křídel zmizel.

Riven poznal, že se usadil na nedalekém dubu. Příroda k němu promlouvala všude, i uprostřed města, kde si musela vydobýt život v prasklinách betonu. Věděl, jak silná a mocná je. A jak zanedbatelný a nicotný je oproti ní on.

Do čeho se to rozhodl pustit?

„Ten medvědí česnek, Katchi,“ pronesl relativně klidně, aniž se ohlédl.

Dolehlo k němu skoro až dotčené zaskřehotání a tentokrát už havran doopravdy odletěl.

***

Studenti se valili chodbou, ale sotva Riven vyšel ze třídy, začali mu instinktivně uhýbat a dělali mu prostor podobně jako větve stromů a jejich kořeny. Někteří dokonce zastavovali a otáčeli se za ním, aby si ho mohli prohlédnout.

Byla v tom zvědavost, fascinace, zaujetí a špetka žárlivosti, veskrze šlo ovšem o ryze kladné pocity. A on po nich na oplátku ledabyle přejížděl pohledem, zatímco směřoval ke dveřím, a sem tam se usmál.

Měl za sebou vůbec první hodinu, kterou strávil napůl ponořený v myšlenkách. Zato teď velmi přítomně a sebejistě mířil ven, protože přesně věděl, kdo rád tráví velkou přestávku tím, že nastavuje obličej slunci.

Dmitry byl studnou těch nejzajímavějších a nejužitečnějších informací. Svěřil toho Rivenovi spoustu. O lidech z města, o tom, jak si získat ředitele školy, co platí na učitele, s kým je lepší vycházet a koho je lepší míjet. Řekl mu o zdejších studentech, jejich problémech a drbech, které o nich kolovaly.

Řekl mu o Kristianu Nowickovi.

Riven předpokládal, že Kristian bude oblíbený, že bude mezi ostatními vyčnívat, ale z toho, co se dozvěděl, ať už díky Dmitrymu, nebo Katchovi, v něm nikdo nespatřoval nic moc výjimečného. Byl to pro ně ten divný kluk. Každá škola měla divného kluka, holku, kolikrát rovnou celou partu divných lidí, kteří tvořili hloučky, a tady to vyhrál Kristian a jeho kapsy nadité nejrůznějšími kameny a všemožnými krystaly.

„Tělocvikářka ho jednou donutila před celou třídou všechno vyskládat. No vážně, kdo s sebou nosí tolik serepetiček? A proč vlastně?“ prozradil Dmitry před časem Rivenovi. „Přitom jeho sestra je fakt pěkná. Chodí na univerzitu, a když byla na střední, chtěl ji dostat skoro každej. Zato Kristian…“

Tady se odmlčel, jako kdyby už nechtěl dál pokračovat a rozvádět to, ale Riven mu položil ruku na rameno a obestřel ho medovým tónem svého hlasu, načež velmi konejšivě pronesl: „Mně můžeš říct všechno.“

Dmitry se uvolnil a přiznal Rivenovi, že to možná souvisí s tím, že je Kristian na kluky, jelikož takoví lidé bývají jiní, citlivější, a pak vyprávěl, jak se Kristian na začátku prváku rozbrečel, když učitel dějepisu rozmáznul vosu o okno.

Vždyť kdo pláče kvůli obyčejné vose?

Riven si na historku s vosou vzpomněl, zatímco vycházel ven. Z nějakého důvodu mu utkvěla v paměti. Pak už byl jenom krůček od vzpomínky na vůbec první setkání s Kristianem, které bylo ovšem velmi krátké na to, aby ho stačil zhodnotit.

Teď měl mnohem víc času si ho pořádně prohlédnout. Zastavil na kamenných schodech a zkoušel zachytit jeho energii, moc, zkrátka něco, co by naznačovalo, že je tím, koho potřebuje. Nejdřív necítil nic a dělalo mu problém najít ho. Ale pak ho našel.

A Kristian Nowick jako kdyby přesně v ten moment našel jeho.

Když na sebe pohlédli, Kristian svraštil čelo. Dělilo je dobrých pár metrů, viděli jeden druhého z dálky, přes hradbu studentů, nicméně Riven celý svět vypustil a vnímal jenom toho kluka. Obyčejné tenisky, černý batoh a rifle s dírami na kolenou, u kterých nebylo jasné, zda se jedná o umělecký záměr, anebo jestli se vinou dlouhodobého nošení začaly rozpadat. Bílé tričko s dlouhými rukávy a na něm zlatý řetízek – takhle z dálky nešlo poznat, jaký je na něm přívěsek.

Hnědé vlasy a tmavší oči vsazené do velmi jemné tváře.

Riven se zájmem naklonil hlavu na stranu. Cítil, že je Kristian přírodě blíž než všichni ostatní, ale zároveň jí byl vzdálenější než v srpnu. Smutné. Sledoval, jak Kristian zajel rukou do kapsy a dost možná v ní stisknul jeden z těch svých kamenů.

Zazvonilo na další hodinu a studenti, kteří se vyhřívali venku, zamířili do školy. Kristian na okamžik uhnul pohledem, a když se mu povedlo prodrat mezi lidmi, viděl, že je místo na schodech prázdné.

To už Riven spěchal chodbou na další hodinu, ale Kristiana měl pořád před očima. Přemýšlel, jestli je ten kluk jen divný, nebo opravdu výjimečný.

Přál si, aby byla správně druhá možnost. Koneckonců od toho se mělo odvíjet úplně všechno.

Zbytek dopoledne proběhl v relativně klidném, skoro až nudném tempu. Přesně jak Dmitry slíbil, seznámil ho se svými kamarády. Kluci ze školního sportovního týmu, kteří na sobě měli stejné sportovní bundy, se Rivenovi po jednom představili a on si ke každému jménu přiřadil nějaký zvuk, chuť nebo melodii, aby si je dokázal snadno zapamatovat.

Dmitry mu zářivě světlými vlasy připomínal pampelišku. Warrick měl hlas jako hromobití. Terence, jehož babička byla hrdou majitelkou pekárny Ukoláče, zosobňoval chuť loupáků. Yves symbolizoval psa, protože jich doma chovali tolik, až za sebou trousil chlupy, a jeho přítelkyně Clémentine byla ryze díky svému jménu odrůda mandarinek.

Všichni přijali Rivena mezi sebe a během oběda mu udělali místo u stolu. Vesměs šlo o děti bohatých rodičů, které ale ani zdaleka nepřipomínaly semknutou partu jako na jiných středních školách, kde mají podobné typy ve zvyku zesměšňovat ostatní a krátit si tak dlouhou chvíli. V ledasčem sice byly povýšené a snobské, ale držely spolu, protože chápaly svoje problémy.

Problémy bohatých.

A Riven byl na takové lidi zvyklý, takže ho to k nim možná podvědomě táhlo. S mírným úsměvem, který jako kdyby mu z tváře nemohlo smazat vůbec nic, odpovídal na jejich otázky.

Odkud ses přistěhoval? Z jedné díry daleko odtud. Proč by se někdo stěhoval sem? Je tu krásně – vážně, není důvod být podezřívavý, ve skutečnosti tady máte spoustu úžasných a výjimečných věcí. Co tvoje rodina? Je velká, v pohodě, nic, o čem by se dalo mluvit. Máš holku? Nemám. A hledáš nějakou? Teď zrovna ne.

Clémentine se k němu přes stůl naklonila a ušklíbla se. „Však ona tě nějaká klofne.“

Ostatní vyprskli smíchy a i Riven se pousmál. Samozřejmě vnímal, s jakým zaujetím na něm ulpívají pohledy ostatních, nejenom dívek, ale i chlapců. Jednak kvůli tomu, že byl nový, jednak kvůli jeho samotné podstatě. I kdyby vynaložil veškeré úsilí, aby to potlačil, stejně by to nedokázal. Byla to jeho přirozenost, jeho součást stejně jako vlasy tak černé, až připomínaly Katchovo peří.

„Na vztah teď zrovna nemám čas,“ řekl klidně. Úmyslně přitom zdůraznil slovo vztah, jelikož na jiné věci se dá čas najít vždycky, ale víc to nerozváděl. Hrál si s jablkem, které posílal po stole z jedné ruky do druhé. K obědu měl jenom salát s pekanovými ořechy, to jediné ho z nabídky školní jídelny alespoň trochu zaujalo. Po tom, co snědl chleba s marmeládou, navíc ani neměl hlad. A kdyby měl, možná by se vydal do nedalekého bistra, kde vařili především zdravé věci. O tom mu řekl Dmitry a krčil přitom nos, jako kdyby ho představa zdravých jídel mírně odpuzovala, nicméně Rivena to zaujalo.

„To je měsíc?“ zeptal se zničehonic Yves. Naklonil se přes stůl a z rukávu mu spadl psí chlup do Warrickovy bramborové kaše (Warrick, který byl zabraný do rozhovoru s Clémentine o úkolu do biologie, ho bezelstně snědl).

„Ano,“ přikývl Riven. Nechal jablko jablkem a pohlédl na palec levé ruky, kde měl stříbrný kroužek se siluetou měsíce v první čtvrti. Stočil pohled k nástěnným hodinám kousek nad výdejním okýnkem a vstal. „Půjdu, abych stihnul matiku.“

Dmitry se automaticky zvedl spolu s ním, jako kdyby ho někdo chytil za límeček a vytáhnul do vzduchu.

Jenomže Riven nad tím mávnul rukou. „Ale ne, trefím sám. V klidu dojez.“ A sotva si Dmitry znovu sedl, Riven zamířil do chodby, která se hemžila studenty. Jeho energie vydaná na sociální interakce se ten den pomalu blížila svému limitu. Obzvlášť ve spojitosti s faktem, že ho od přírody tam venku dělila tlustá zeď a zavřená okna, z čehož mohl sotva čerpat energii. Na druhou stranu na jeho bývalé škole to bylo to samé a taky se s tím musel poprat. Rodiče ho až do střední učili doma, a teprve pak naznali, že je třeba, aby poznal kolektiv, naučil se v něm fungovat a lépe porozuměl tomu, jak a kdy tlumit schopnosti.

Za to, že je momentálně netlumil vůbec, by ho rozhodně nepochválili. Zas ovšem nutno přiznat, že rodiče by ho nepochválili za spoustu věcí, přičemž využívání Dmitryho k tomu, aby mu nosil snídani, byla jenom taková malá třešnička na dortu. A v kontrastu tomu, co se teprve chystal udělat, to vlastně vůbec nestálo za řeč.

Riven pomalu a rozvážně, se sebejistotou někoho, kdo si je vědom svých schopností, došel ke skříňce Kristiana Nowicka. Ten byl zpola zalezlý uvnitř a Riven viděl prakticky pouze jeho nohy – usoudil, že v případě děravých riflí nejde o módní výstřelek, ale jsou vážně jenom seprané.

Kristian cosi lepil na vnitřní stranu skříňky, a teprve když poodstoupil, Riven si všiml, že má na zlatém řetízku přívěsek košatého stromu v kruhu. Strom života.

„Povedlo se ti to?“ pronesl Riven měkce a přistoupil blíž, aby viděl, co Kristian lepí. Byla to vytržená stránka z kalendáře s daty úplňků.

Jeden z rohů se odlepoval a potřeboval uhladit, ale Kristian poněkud odevzdaně spustil ruce a věnoval Rivenovi zmatený pohled. „Co prosím?“

Trvalo, než Riven odpověděl. Ze všeho nejdřív si velmi soustředěně prohlížel tvář toho kluka a hledal v ní… Něco v ní hledal. Všímal si plných rtů, velmi jemných rysů, hladké tváře a sytě zelených, skoro až brčálových očí. Připomínaly mu osamocené tůně uprostřed lesa, obrostlé mechem, na nějž se člověk natáhne jako na polštář, když padá tma, aby mohl skrze koruny stromů sledovat hvězdy.

Ty oči byly nepochybně velmi přitažlivé.

Riven si sice pamatoval jména a osobnosti ostatních ve spojitosti s různými věcmi, vůněmi, zvuky a vjemy, ale tentokrát trochu tápal. Respektive ať se pokoušel být sebevíc konkrétnější, zas a znovu, stejně jako tenkrát v srpnu, si z nějakého důvodu vybavil pouze slunce, tak zářivé, jako kdyby dokázalo v určitém momentu spálit svět na popel.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zajímal se Riven. Měl celou zásobu úsměvů, ale teď vydoloval jeden z těch speciálních, kdy se jeho koutky pomalu stočily vzhůru v upřímném zájmu a snad i v lehkém pobavení. „Potkali jsme se během Lammasu.“

Kristian zavrtěl hlavou a několikrát zamrkal. Znovu se zeptal, tentokrát naléhavěji: „Co prosím?“

„Nechceš mi o tom říct?“ navrhnul Riven vemlouvavě a dbal na to, aby ani na okamžik neuhnul pohledem. Vědomě dopřál volnost svojí osobnosti, pustil ji z vodítka jako rozdivočelého psa a čekal, jak si s tím Kristian poradí.

„O-o čem?“

„O tvém zlozvyku přece.“ Žádné zbytečné gesto navíc, jenom jeden krok blíž, díky čemuž zmenšil prostor, který spolu najednou obývali. Ale i kdyby se nehnul z místa, dařilo se mu dost dobře vytěsnit studenty, kteří procházeli kolem, brali si věci ze skříněk a hlasitě spolu štěbetali, stejně jako si byl jistý, že Kristian už dávno vytěsnil celý svět a vnímal jenom jeho.

Tímhle by Riven rodiče určitě nepotěšil. Možná proto byl ve skutečnosti tažený k bohatým děckům a jejich starostem. Možná byl králem všech parchantů.

„Tak?“ pobídl Kristiana a viděl, jak se v tom zářivém chlapci něco pomalu láme a ohýbá, jak se mu rozvazuje jazyk.

„Aha,“ přikývl Kristian. „Ať najdu, co hledám, a ztratím, co nepotřebuju. To jsem vložil do proutěného muže a zatím… Proč ti to vykládám?!“ Znovu zatřepal hlavou a jeho tmavě hnědé vlasy připomínaly hlínu po dešti. „Ty…“ S nedůvěrou hleděl na Rivena a Riven si přál vědět, co se mu asi tak honí hlavou. Tisíce myšlenek jako neukázněné hejno ptáků. Protože z toho mála informací, které měl k dispozici, tušil, že je Kristian Nowick chaotik.

„Jenom jsem se zeptal.“ Riven přerušil oční kontakt a otevřel vedlejší skříňku, do které začal ukládat učebnice a měnil je za jiné.

„Jak to, že máš Ashwoodovu skříňku? Ashwood je teď ve druháku a skříňky se nemění.“

Riven si vybavil chuť loupáků a s tím i Terence. „Existují výjimky,“ pokrčil rameny a skříňku zabouchnul. „Ale to tě nemusí nijak znepokojovat, ne? Uvidíme se, Kristiane.“ A s dalším úsměvem se rozešel pryč, zatímco cítil, jak se do něj Kristianův pohled vpaluje a doprovází ho až ke dveřím do třídy.

Sedl si co nejblíž k oknu, které bylo otevřené na ventilačku, a zamyšleně poklepával prsty na učebnici matematiky. Následující hodinu se část jeho mysli toulala venku, pohroužená do tichého ševelení větru, zpěvu ptáků a máchání jejich křídel.

***

Za oknem chaty padalo šero, ze kterého vystupovaly obrysy jednotlivých stromů a jejich větví. Na parapetu postával Katch, čistil si peří, a vedle měl nasypaná zrníčka, aby si mohl kdykoli vzít. Když se Riven vrátil ze školy, pomohl mu nachytat pár červů – jediná podmínka byla, že si je Katch musí sníst venku a netahat je dovnitř.

„Jo,“ řekl Riven, zatímco v hmoždíři rozmělňoval medvědí česnek, jehož vůně byla cítit po celé chatě. „Po tom všem jsem si jistý, že je to on. Nakonec, kdo jiný? Spousta lidí tady je tím úplně nedotčená, zajímá je jenom fotbal, vztahy…“ Katch zaskřehotal a Riven si odfrknul. „Hej! Nemluvím jako důchodce, jasné? Nemám nic proti fotbalu. Ale musíme se soustředit na náš úkol. Dám tomu pár dní. Nejdřív ho chci víc poznat. Co myslíš?“

Katch se naklonil k hmoždíři a znaleckým havraním okem zkontroloval jeho obsah.

Riven pak bosky došel ke spíži, ze které donesl olivový olej a citrón. Z citrónu na dřevěném prkýnku odkrojil plátek a vymačkal ho do pesta, načež přidal pár kapek olivového oleje. Najednou vzdychl, upřeně se zadíval na havrana a havran se zobákem zlehka otřel o jeho zápěstí, skoro až v konejšivém gestu. „Možná to zašlo až příliš daleko, Katchi. Tak jak je sakra možné, že jsem ochotný zajít ještě dál?“

Později té noci seděl u vyhaslých kamen a dojídal krajíc chleba s pestem, které si připravil. Zapíjel ho zbytkem makového mléka. Mobil, který měl položený vedle sebe, byl tichý. Ani jedna jediná zpráva jako odpověď na jeho vlastní zprávy. Ani slovo.

Riven otevřel poslední konverzaci a přečetl si, co napsal.

Doufal jsem, že bychom si mohli zase zavolat. Mrzí mě, že tam nejsem. Ale bude to v pohodě. Dělám všechno pro to, abych to vyřešil, ano?

K tomu dva usměvaví smajlíci.

Znovu mobil odložil a přitáhl kolena k sobě. Nějakou dobu prostě jen klidně seděl a přemýšlel o cestě, kterou pro sebe vytyčil, načež z boční kapsy batohu vytáhl ohmatané tarotové karty s obrázky, které nakreslil jeho bratr Rupert. Zamíchal je zprava doleva, rozložil je na stole lícem dolů a soustředil myšlenky na to, aby od nich získal ubezpečení.

Pak namátkou jednu z karet vybral a na ní byl docela obyčejný brouk. Chrobák lesní. Nohy mu legračně trčely do všech stran, protože Ru ho kreslil dětskou rukou, a tak se z určitého úhlu mohlo zdát, že toho brouka někdo rozšlápl a on je teď v posledním tažení. Ale Riven karty znal a velmi dobře chápal, co mu říkají.

Ten brouk byl naživu.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥