Szabi

Pršelo už několikátý den. Začalo to v noci po tom, co se Riven vrátil ze svého vůbec prvního oficiálního rande, nejdřív jako slabé mrholení, které se brzy přetavilo v neutuchající déšť. Po cestě do školy přeskakoval velké kaluže, i tak se ovšem stalo, že měl vodu v botách. A k tomu permanentně zmrzlý nos.

Valnou část výuky strávil tím, že zíral z okna a sledoval, jak fotbalové hřiště pomalu nacucává vodu jako velká houba na nádobí. Zatímco ostatním připadal déšť z nějakého důvodu bezútěšný, například Clémentine opakovala, že má v tomhle počasí vždycky depku, Rivena uklidňoval. Navykl si uvařit po příchodu ze školy plnou konev bylinkového čaje a sedávat na verandě pod stříškou, kde pozoroval kapky vody, co líně stékaly po zábradlí a rozprskávaly se kolem.

Po tom, kolik energie poslední dobou vynakládal, aby záměr šťastně vyšel, měl teď pocit, že se všechno jakžtakž ustálilo. Jistě, Katch byl stále mrtvý, na čemž rozhodně nic uklidňujícího nebylo, ale Rivenovi připadalo, že spolu s Kristianem opravdu směřují ke zdárnému výsledku.

Psal si s Ruem i s Rowanou, se kterou se po oslavě Imbolcu ještě víc sblížil – ona mu přišla na pomoc a on jí na oplátku nevědomky předal špetku dobré víry v to, že Ru bude v pořádku. A bratrův stav se prý nijak nehoršil, dle doktorů byl stabilizovaný, což v překladu znamenalo, že ho kletba nepožírá takovou rychlostí, aby se Riven musel strachovat víc než obvykle. Po dlouhé době si mohl dovolit pár klidných nádechů prosycených čerstvým vzduchem, užíval si mlčenlivé pozorování chuchvalců mlhy, které se vznášely mezi stromy, a stejně jako příroda se nacházel v příjemném útlumu.

To ve zkratce znamenalo, že se vyhýbal větším akcím a energii soustředil spíš do sebe, nebo do prohlubování vztahu s Kristianem. Částečně se tak vzdálil ostatním – například včera odmítl účast na párty, která se konala u Warricka doma.

Warrick to vzal sportovně, a přestože Riven neudal ohledně své neúčasti vůbec žádný důvod, slyšel pak Warricka, jak říká Yvesovi, že Riven nedojde, protože s Kristianem šukají jako králíci. Což by bylo nakonec nepochybně zábavnější než činnost, které se oddával ve skutečnosti.

Zatímco ostatní pařili, on zůstal na chatě a zkoušel hrát na flétnu. Dokonce mu připadalo, že konečně chytá rytmus a jeho snaha už tolik nepřipomíná kvílení člověka v posledním tažení. A i kdyby, déšť v sobě všechny falešné tóny velkoryse schoval.

Kristiana teď vídal prakticky neustále. Sbližovali se, ale spíš přirozeně než účelně. Kristiana to podle všeho těšilo a Rivena zase těšilo, že ho to těší. Dokonalé zacyklení. A ve chvílích, kdy spolu zrovna nebyli, stačilo na Kristiana jenom intenzivně pomyslet a on se většinou do hodiny objevil.

Což bylo… kouzelné.

Riven strávil část soboty tím, že zevloval na gauči pod dekou a míchal a rovnal tarotové karty. Zrovna mu už posedmé vyšla karta kluka s havranem, což byla dle jeho výkladu pozitivní předzvěst, když se zničehonic rozrazily dveře – vítr je strhnul tak, že praštily o zeď – a Riven úlekem nadskočil.

Dovnitř se vplížila vůně borových šišek a země nasáklé deštěm. A taky lezavá zima, která se po podlaze okamžitě rozeběhla k Rivenovi a zkusila ho kousnout do kotníků (schoval je pod deku a tvářil se jakoby nic).

Nijak ho nepřekvapilo, že se ve dveřích objevil Kristian. Kromě zářivého úsměvu si přinesl taky pláštěnku, ve které vypadal, no, přinejmenším dost roztomile, a vcelku hezké gumáky. Trousil za sebou bahno.

„Do háje!“ vyhrknul Riven. „Málem mě trefilo.“ Balíček karet hodil na druhý konec gauče. „Vím, že tu jsi jako doma, ale sem tam zaklepat by neuškodilo.“ Neřekl to nijak protivně, a pokud ano, Kristian si poslední dobou s jeho protivností dokázal celkem elegantně poradit. Prostě ji ignoroval.

„Nemohl jsem zaklepat, protože hrozně spěchám!“ pronesl na vysvětlenou. „Teda teď už spěcháme. Obleč se, beru tě na rande.“

Riven zapomněl na svůj úlek a zvědavě se zeptal: „Kam? A… hmm, ty chceš trumfnout moje rande, že jo?“ Poslechl však a vyhrabal se zpod deky. Po cestě se napil vystydlého čaje a došel ke Kristianovi, aby si jeho pláštěnku prohlédl zblízka. Byla tmavě modrá, ozdobená velkým bílým knoflíkem uprostřed, který nejspíš sloužil pro parádu.

„Ha, tvoje rande se před tím mým hluboce pokloní,“ opáčil Kristian poťouchle. „A teď pohni, na vykecávání není čas.“

Nechtěl se dohadovat a ani neměl potřebu poukazovat na to, že se nachází v útlumu – opravdu zajímavé, že Kristian jeho klid nijak nenarušoval, jako do něj spíš přirozeně zapadal, aniž by někde výrazně trčel. Proto se převlékl, hodil na sebe mikinu a botasky, a vyšel ven.

Přivítal ho čerstvý vzduch a taky drobné mrholení. Riven nepochyboval, že je čeká další pořádný liják. Přinejmenším velké ocelově šedé mraky to tvrdily.

Poškrábal se na nose a srovnal s Kristianem krok. Původně myslel, že ho Kristian povede do města, kde se koná nějaká akce, například promítání druhého dílu hororu o lidožravém písku. Ale Kristian automaticky vyrazil dál do listnatého lesa, a tak ho následoval. Možná to měla být prostě jenom hezká procházka.

Cesta se svažovala a klouzala jim pod nohama, mokré listí se jim lepilo na podrážky bot. V jednu chvíli museli dávat oba pozor, aby nespadli, a přidržovali se přitom větví. Prošli celým listnáčem a propletli se mezi břízami na louku. Bylo jich několik, vysoké, štíhlé – jako malému připomínaly Rivenovi zebry, a matka mu vysvětlila, že se jedná o jeden z nejposvátnějších stromů. Když mu jednou nastydly ledviny, donesla mu tinkturu z březových pupenů, což ho celkem rychle postavilo na nohy.

Riven po jedné z bříz přejel dlaní. Její kůra byla jiná než kůra dubů, které míjeli, a na některých místech se kroutila jako papír.

Vzpomněl si, že sem už kdysi při jedné z procházek zavítal, krátce po tom, co přijel do města. Tehdy s Katchem prozkoumávali okolí. Dokonce si pamatoval i malý potůček, který protékal loukou a šel jednoduše překročit. Při pohledu na ten potůček si teď taky uvědomil, že to byl nejspíš cíl jejich cesty. Už totiž nešlo o úzký žlábek vody, ale o malou říčku, která se vylila z koryta.

Voda se valila po louce dolů, někdy v polovině se rozdělovala, a zatímco jedna část působila divočejším dojmem, druhá pokračovala plynule dál podél dřevěného zábradlí ohrady, kde se kdysi dávno možná pásly krávy anebo koně.

Riven nechal břízy za sebou a zaměřil pozornost na Kristiana, který byl ve skutečnosti mnohem zajímavější než… cokoli.

„Tohle se tu neděje často,“ vysvětlil Kristian s rozzářenou tváří, „ale když se potok vylije, je to ten nejlepší den v roce.“ Aniž by čekal na odpověď, sehnul se a začal si sundávat gumáky. Zlehka se přidržel Rivena a gumáky následovaly ponožky, a hned nato zahodil i pláštěnku a mikinu, kterou měl pod ní. Než se Riven nadál, stál před ním bosky, jenom v teplácích a tričku. „Jsi připravený?“

„Jsi šílený?“ opáčil Riven s úsměvem. Ale nepřemýšlel o tom nijak dlouho, neuvažoval, jestli to dělá víc pro Kristiana, nebo jestli vážně chce. Prostě si přetáhl mikinu přes hlavu a hodil ji k pláštěnce, a potom se zbavil i tenisek a ponožek. Mokrá tráva zbičovaná deštěm ho studila na chodidlech, a když přešlápl, trochu se probořil do bláta. Kdyby zahýbal prsty, dostalo by se mu i mezi ně, což taky vzápětí udělal.

Připadal si jako malý kluk a bylo to dobré.

Kristian už dál nečekal. Popadl Rivena za ruku a rozeběhl se s ním k potoku. Voda jim čvachtala pod nohama a zem se pod nimi všelijak přelívala, jako kdyby šlo o nějakou kouzelnou bytost, která se hýbe a skotačí. Do potoka skočili společně a okamžitě je strhl proud a oddělil je od sebe. Riven s tím intuitivně zkoušel bojovat, měl strach, že ho v tom příroda pořádně vymáchá, ale… najednou zjistil, že ho to prostě jenom nese a kolíbá. Že je to jako pořádně divoká skluzavka a kdyby chtěl, může si klidně stoupnout, protože voda jim ve skutečnosti sahala jenom do pasu. Navíc ani nebyla ledová, ale spíš vlažná, jako by ji ohřívala energie, která v ní proudila.

Tak zaklonil hlavu, ignoroval, jak na něm oblečení těžkne, a nechal se nést. Sem tam ucítil pod zadkem nějaký větší drn, nebo větvičku, ale nic, co by mu ublížilo.

Tam, kde se potok dělil vedví, ho prostě jenom vyplivl na louku a Riven zůstal ležet s očima upřenýma na nebe a nahlas oddechoval. Zašmátral rukama kolem sebe a prsty pročesával trávu. Byla to jedna z nejpohodlnějších postelí, na kterých kdy ležel.

Kristian, kterého to uneslo o kus dál, k němu po chvíli doběhl, nebo spíš dočvachtal, a sklonil se nad ním. Riven na něj koukal zespodu, viděl jeho usměvavý obličej v kontrastu šedivému nebi, mokré vlasy, tričko, co se mu lepilo na kůži.

Vypadalo to, že Kristian čeká nějaké zhodnocení, ale Riven nějakou dobu mlčel a pak se prostě začal nahlas smát. Ten smích vyvěral odněkud zevnitř, z míst, o kterých si Riven myslel, že jsou opuštěná a tichá a zničená. Nevěděl, jak to popsat, takže se smál o to víc. Naplnil tím smíchem prázdnotu, kterou v sobě nosil od chvíle, kdy zjistil, že Rua stihla kletba. Rozezněl smutek ze ztráty Katche. Smál se tak, že i výčitky sklopily hlavu.

A nejkrásnější na tom všem bylo, když se k němu Kristian přidal.

Riven později přemýšlel, jestli na něj přitom přece jen nějak nepůsobila Kristianova moc, ale možná na tom vůbec nezáleželo. Vyskočil na nohy, ignoroval, jak ho mokré oblečení studí, a rozeběhl se výš na louku, kde tentokrát bez jakékoli bázně a opatrnosti skočil do potoka se široce rozpaženýma rukama. Klouzal ze svahu dolů a Kristian ho následoval.

Předtím byl Riven v příjemném útlumu.

Teď byl naživu.

Odhrnoval si mokré vlasy z obličeje, na tváři měl zcela určitě bláto, ale bylo mu to jedno, prostě najednou důvěřoval sobě, přírodě i Kristianovi, především Kristianovi, a dováděl.

Snad tisíckrát se nechali svést a potom vylezli na dřevěné zábradlí ohrady, u místa, kde, jak zjistili, byla voda nejhlubší, a ruku v ruce skočili. Zas a znovu. Rivena bolelo v krku, jak moc se smál. Vlastně ani s Kristianem nemluvil a jestli, tak komunikoval smíchem. V jednu chvíli zavýsknul a plácl do vody dlaní. Trefil Kristiana hroudou bláta. Navzájem jeden druhého zkoušeli chytit za nohu a stahovali se do vody. S rozběhem závodili, koho voda odnese dál.

Riven cítil jenom bahno a déšť a ryzí štěstí. Byl toho tak plný, že to chtěl Kristianovi říct. „Počkej,“ začal a dotkl se Kristianovi paže. Jenomže netušil, jak pokračovat, navíc si uvědomoval, že to Kristian určitě pochopil a není nutné to nijak pojmenovávat. Tím pádem myšlenku nedokončil, akorát trochu zvážněl.

Zůstali stát proti sobě na místě, kde měli vodu jenom po kotníky, mokří a špinaví a přitom oddechovali. Riven by přísahal, že si bude bahno zpod nehtů vyškrabávat ještě následující měsíc. Ale na tom nezáleželo. Prostě chtěl, aby Kristian věděl, jak dobře se cítí, jak moc se jeho srdce pod jizvou otevírá, i když je to jenom obyčejné hraní u potoka.

Jenomže Kristian v ten moment natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela, načež taky zvážněl a bez studu řekl: „Jsi krásnej.“

A možná to bylo jenom přirozené vyústění celé situace, když se Riven naklonil ke Kristianovi přesně ve chvíli, kdy se Kristian naklonil k němu. Bylo to spontánní a přirozené.

Žádný kalkul, jen trochu studené rty, ke kterým se Riven přitiskl. Přitom zavřel oči a automaticky sjel rukama ke Kristianovým bokům, zaryl mu prsty do mokrého trička.

Dal mu čas, aby si zvykl, že jsou jeden druhému tak blízko. První polibky byly jemné, jenom se dotýkali rty. Ale když pak Kristian pootevřel pusu, vnímal to Riven jako pozvání a polibek prohloubil.

„Kristiane,“ zamumlal mu do úst.

Líbal ho jako nikoho. Líbal ho zaujatě, opatrně a něžně. Líbal ho, jako kdyby na tom závisel jeho život.

Kristianova prvotní zdrženlivost odezněla. Mazlil se s Rivenovými rty a řasy na zavřených víčkách se mu chvěly. Byl do toho polibku tak pohroužený, až v tom bylo něco jiskřivého, a i když by to Riven nikdy nepřiznal, málem se mu z toho podlomila kolena. Jestli měl předtím obavy, že by to mělo být divné, ten polibek je zaplašil, a nejdivnější na tom všem bylo, že… to divné vůbec nebylo. Kristian mu tím líbáním dával tolik a Riven bez váhání bral.

Nikam nespěchali. Riven nepotřeboval víc a víc, prostě se jenom nořil do toho momentu podobně, jako se nořil do bláta a mezi rozmočené drny. Užíval si přítomnost beze strachu, co bude, bez ohlížení, co bylo. 

Netušil, jak dlouho tam stáli, a ze zasnění ho vytrhlo vědomí, že spolu s Kristianovou chutí cítí na rtech déšť. Mrholení pozvolna přecházelo do prudkého lijáku, který se rozprskával o hladinu vylitého potoka a vířil ji.

Riven se odtáhl a zkontroloval nebe, což nebylo zrovna moudré, protože si okamžitě musel vytřít vodu z očí. Teď, když už nebyl natisknutý na Kristiana, vnímal, že mu začíná být zima. A nebyla to stejná zima jako předtím, se kterou by se mohl snadno popasovat. Tahle do něj zatínala nehty a šeptala o horkém čaji, tlustých ponožkách a mikině.

Aniž by se na tom s Kristianem domluvili, společně se rozeběhli k místu, kde nechali oblečení.

V rychlosti všechno posbírali. Oblékáním se nezdržovali a ještě, než doběhli k břízám, začalo pršet tak moc, jako kdyby se tam nahoře převrhla nějaká velká nebeská konev. Les je bez váhání přivítal a větve déšť částečně tlumily, i tak mu ale nemohly vzdorovat dlouho a brzy se začaly poslušně sklánět.

Rivenovo srdce zběsile tlouklo a on soustředil veškerou pozornost na Kristiana, který je najisto vedl zpátky k chatě. Jestli si předtím zkoušeli otírat obličeje, teď už to stejně nemělo cenu. Utíkali a Riven neměl možnost uvažovat, zda neškobrtne nebo se nesmekne, nebo jestli neschytá od nějaké z větví dobře mířenou facku.

Byl trochu jako ve snách. Vlastně, nebýt mokrého oblečení a toho, že mu navzdory běhu začaly maličko drkotat zuby, klidně by tvrdil, že všechno, co se od Kristianova příchodu událo, byl jeden dlouhý sen.

***

Chata jim rozevřela hřejivou náruč a schovala je v sobě. Riven zabouchl a zatřepal hlavou ve snaze dostat vodu z vlasů a uší. Než aby pohlédl na Kristiana a začal cítit rozpaky – ostatně rozpaky se mu většinou přirozeně vyhýbaly, na to si byl sám sebou dost jistý, alespoň co se týče líbání – zašel do koupelny pro osušky a jednu z nich přehodil Kristianovi kolem ramen.

Chvíli proti sobě šlapali vodu, která jim crčela z nohavic, jako kdyby byli ještě pořád v potoce. Okno v patře bylo otevřené a Riven slyšel, jak jím cloumá vítr.

„Můžu tady dneska spát?“ zeptal se Kristian tiše, avšak pevně.

„Můžeš,“ odvětil Riven stejným tónem.

Kristian přikývl a chvíli mlčel. „Můžu dneska spát s tebou nahoře?“ pronesl nakonec.

„Můžeš,“ zopakoval Riven.

Jeden na druhého koukali, nejspíš se snažili rozklíčovat, co to všechno znamená, než se připomněla zima. Riven celkem galantně nabídl Kristianovi, aby se skočil osprchovat jako první, nicméně Kristian odvětil, že zimu rozhodně zvládá líp než Riven. To trochu uvolnilo napětí, protože Riven se na něj okamžitě zaksichtil a opáčil: „No jistě, já jsem jen obyčejný smrtelník, kterému musíš půjčovat mikiny, ty jeden všemocný wiccane.“

Kristianův smích ho provázel až do sprchy. A zatímco se Riven umýval, na nic extra nemyslel, totiž, nemyslel si ani to, že by mezi nimi ten večer mělo reálně k něčemu dojít, ale jistá hranice se drolila. V tomhle případně možná spíš smývala.

Zlehka se dotkl svých rtů a snažil se rozklíčovat, kdy naposledy se líbal, a hlavně, kdy naposledy se s někým líbal takhle. Horko, které se mu rozlévalo podbřiškem, bylo příjemné. Na emoční rovině vnímal pouze všechny ty hezké pocity, které v něm líbání s Kristianem probouzelo.

Ale protože to byl stále čaroděj, dokázal si i velmi čarodějně pomyslet: U rohatého boha, to je dobře, že to funguje. Předstírání by mě stálo hromadu energie.

Když se osprchoval, hodil na sebe čisté tepláky a tričko, vystřídal se s Kristianem a uvařil borůvkovo-ostružinový čaj. Měl pocit, že se pro dnešní večer hodí. Venku se stmívalo, tak ho napadlo, že by zatopil v kamnech a vytvořil romantickou atmosféru, rychle však od té myšlenky upustil. Místo toho nachystal povidlové košíčky, které koupil, kde taky jinde, u Ukoláče.

Kristian, který se o chvíli později v obláčku páry vyvalil ze sprchy, nepůsobil vůbec rozpačitě, ani neměl tendenci rozebírat, co se stalo u potoka. Prostě spolu v klidu spořádali pár košíčků, zapili je čajem a Riven pak odešel nahoru, aby nachystal čistou deku.

Místnost se topila v šeru a byl v ní nepořádek, ale to ho nijak neznepokojovalo. Poslouchal, jak Kristian dole cinká nádobím, a chvíli hleděl z okna k lesu. Co v sobě neschovala tma, překryla mlha, a tak jen částečně rozeznával větve stromů. Dešťové kapky skoro až hypnoticky bušily do střechy.

Riven došel k posteli, posadil se a zaklonil hlavu. Nechal se kolébat deštěm a čekal. Po nějaké době zaslechl váhavé kroky na schodech a krátce nato se objevil Kristian. Rivenovy tepláky i tričko mu bylo trochu větší, ale zas ne o moc, že by na něm obojí plandalo. Vypadal dobře.

„Takže ti nevadí, že budu spát tady?“ zeptal se tiše.

A Riven stejně tiše odpověděl: „Ne.“

Zatímco dole při jedení košíčků mluvili úplně normálně, tady jim oběma nejspíš připadalo správné nesnažit se překřičet déšť. Možná za to mohlo šero, blížící se noc nebo vědomí, že v tom, co začalo u potoka, budou pokračovat.

Riven Kristiana upřeně pozoroval a nechával to na něm, ať už to bylo cokoli. Sledoval, jak se Kristian váhavě rozešel k posteli a přejel dlaní po prostěradle. Následně vylezl na matraci, v tom přítmí vyhledal Rivenovy oči a přehodil přes něj nohu. Místo toho, aby však přelezl na druhou část postele, zůstal na Rivenovi sedět. Nebyl nijak těžký, jako spíš drobný, nehledě na to, kolik síly se v něm skrývalo, a mít ho na klíně bylo dobré. Riven se nad tím ani nemusel zamýšlet, zkrátka se mu to okamžitě zalíbilo.

Posunul se dozadu, aby se opřel, takže napůl seděl a napůl ležel, a při tom pohybu se klínem zhoupl proti Kristianovi.

Kristian se kousl do rtu.

Nejdřív se nic nedělo, ale nebylo to trapné očekávání typu no tak, co bude. Riven si užíval, že má Kristiana na klíně, prohlížel si ho, vnímal jeho váhu, pohledem přejížděl jeho siluetu a uvědomoval si své i jeho oddechování, které se mísilo se zvukem deště. Po chvíli zvedl ruku a položil ji Kristianovi nad koleno. Přes látku tepláků cítil horkost kůže. Pohladil ho, jemně a bez hlubšího záměru, přejel mu rukou po stehnu skoro až k tříslům, ale ne úplně tam, a pak sjel zase zpátky ke kolenu.

Kristian mu mezitím položil ruce na tričko a obkroužil přes látku pupík, což zašimralo. Byly to letmé doteky, opatrné zkoumání.

Po nějaké době se Riven ještě víc posadil a chytil přitom Kristiana za bok, aby ho přidržel – a jeho ruka už na tom místě zůstala.

Začali se líbat.

Zatímco tam dole u potoka Rivenovi připadalo, že zkouší, jaký je to pocit, navzájem se poznávají, tentokrát to bylo vášnivější. Riven se do toho polibku nořil jako do té nejhlubší vody, beze strachu, že ho to úplně pohltí. Kristianovy rty chutnaly sladce, po čaji a povidlech a taky jako příslib, a on si nedokázal vybavit, jak chutnaly rty lidí, které za život líbal. Došel však k názoru, že tyhle jsou zdaleka nejsladší. A nijak ho to nepřekvapilo. Stejně jako předtím byl i tentokrát Kristian tím, kdo dává, a Riven víc než ochotně bral, ale ať si bral sebevíc, připadal si stále hladový.

Jazykem se otíral o ten Kristianův, oždiboval mu rty, dával mu jemné polibky do koutku úst, na bradu a na čelist, po které pak zlehka přejel zuby a Kristian se zachvěl. Jeho tvář byla na dotek stejně jemná jako na pohled, a Riven ji vzal po nějaké době do dlaní a prohlížel si ji, načež se usmál a znovu ho políbil.

Připadalo mu, že uvízli v prapodivném bezčasí, v upršeném světě složeném z drobných doteků a pus. Usmál se Kristianovi do úst a pak si opřel hlavu o jeho hrudník, zatímco Kristian mu opatrně zajel prsty do vlasů. A když z Rivena vydoloval spokojené zamručení, přitlačil prsty, rozverně ho zatahal za pár pramenů, načež mu zlehka přejel nehty po temeni hlavy.

„Uznáváš, že moje rande bylo lepší?“ zašeptal, zatímco měl svými doteky Rivena zcela ve své moci.

„Moje rande se klaní před tvým rande,“ odvětil Riven tiše a opatrně chytil Kristiana za ruce. Sice tak přišel o hlazení ve vlasech, ale mohl s ním proplést prsty a dívat se, jak to prstýnku s měsícem sluší vedle prstýnku se sluncem, který Kristian nesundával.

V jednom okamžiku se Kristian beze slov zeptal, jestli má slézt, ale Riven zavrtěl hlavou a políbil ho. Tentokrát velmi pomalu. Mazlivě se o něj otíral jazykem. Nikdy netušil, kolik uspokojení může člověku přinést líbání bez vidiny sexu.

A Kristianovy doteky už nebyly tak zdrženlivé, jako spíš zvídavé. Zkoušel, jak Riven zareaguje, když mu zlehka přejede prsty po lalůčku a potom po boltci, když mu věnuje pusu na místo pod uchem a pak níž, blízko lemu trička. Zjišťoval, jestli se Rivenovi líbí jemné kousnutí do rtu, když mu ret zlehka vsaje, nebo mu ho olízne.

Kristian objevoval a zkoumal a hlavně prožíval a Riven si najednou uvědomil, že to Kristian si bere z něj, a jemu to vůbec nevadí. Nikdy nebyl neohleduplný milenec, staral se, ale většinou nebyl zvyklý věnovat přebytečnou energii hraní a mazlení, po kterém nenásledoval sex.

Většinou šlo o jeho vlastní uspokojení.

Většinou neměl na klíně kluka a nenechával ho, aby si s ním dělal, co chce.

Kristian se proti němu zlehka zhoupl a znovu mu zajel prsty do vlasů. „Voníš jako lesní ovoce,“ zašeptal. Zlehka přikývl, jakmile Riven váhavě chytil lem trička, které mu půjčil, a nechal si ho vysvléct.

Nebyl zas tak drobný, ale drobnější než Riven ano. Přirozeně štíhlý typ. Měl hladký hrudník, na kterém se leskl zlatý řetízek s přívěskem stromu. Na hrudi měl tetování měsíce, které už Riven znal. A vlevo u srdce bylo další tetování – runa Uruz symbolizující vytrvalost, odvahu a volnost.

Samozřejmě, že se jí Riven dotkl.

Než se nadál, sám byl taky bez trička, Kristian mu ho pomohl přetáhnout přes hlavu a následně si Rivena dlouze a bezostyšně prohlížel. A jelikož mu seděl na klíně, Riven poznal, že se mu líbí, co vidí, tím pádem naklonil trochu samolibě hlavu na stranu a ušklíbnul se. Přísahal by, že Kristian odolal nutkání protočit oči.

Líbali se o něco naléhavěji a Kristian přitom možná zaryl Rivenovi nehty do boku.

„Jde ti to, Nowicku,“ zašeptal Riven přerývaně, když se od sebe odtáhli, aby popadli dech. Déšť za oknem znovu pozvolna přecházel v mrholení, už nepůsobil tak hypnoticky. S blížící se nocí bylo uvnitř čím dál větší chladno a vzduch voněl jako zem.

„Asi bych měl poděkovat svému plyšákovi,“ zamumlal Kristian nazpátek, „že jsem si to na něm mohl tak dobře natrénovat.“

Znovu polibek, hodně procítěný, ale tentokrát se Kristian až příliš brzy odtáhl.

„Bože,“ vyhrknul, „zapomeň, že jsem vůbec něco říkal o plyšákovi.“

Riven se tlumeně zasmál. „To nejde zapomenout. Už to budu mít navždycky v hlavě.“

Vysloužil si za to plácnutí do hrudníku. „Teď už tě nikdy nemůžu pozvat k sobě domů, abys nemusel přemýšlet, kterého plyšáka jsem zneužil.“

„Budu hledat nějakého hodně poslintaného,“ odvětil Riven a políbil ho dřív, než stačil Kristian říct něco dalšího. Nedal mu možnost. Ukradl mu každý nádech, líbal ho sebejistě, možná v tom byla z jeho strany i jistá dávka arogance, protože si přál, aby ten wiccan věděl, aby pro něj pak už nikdy nic nebylo tak dobré jako ochutnávat Rivenovy rty.

Čas ubíhal. Kristian se na něm zlehka kolébal, ale přestal, sotva Riven tiše zaúpěl.

„Promiň,“ řekl Riven, a kdyby na něm Kristian pořád neseděl, zkusil by se, ehm, porovnat. Nepamatoval si, kdy naposledy byl takhle tvrdý.

Jenže Kristiana to nevyvedlo z míry. „Sis přitáhl z lesa klacek,“ podotkl.

„Ty máš taky plné kapsy,“ oplatil mu Riven, protože nebyl idiot, aby nepoznal, že mají oba erekci, kterou šlo s každým dalším políbením čím dál míň ignorovat.

„To já mám vždycky.“

Riven ze sebe vydal něco mezi uchechtnutím a zakuckáním.

„To znělo fakt špatně!“ řekl honem Kristian. „Ty víš, jak to myslím.“

„No jistě,“ vyhrál Riven další debatu, když ho znovu políbil. Nebo si alespoň myslel, že vyhrál, než mu Kristian vzrušeně zavzdychal do pusy. Zdálo se, že ho vlastní reakce překvapila, vyděsila, fascinovala, nebo možná všechno dohromady, za což možná zčásti mohla jeho panická nezkušenost. Ale Riven okamžitě řekl: „To nevadí.“

„Stydím se,“ zamumlal Kristian.

„Nemusíš, klidně se udělej.“ S tím se už úplně posadil a temenem se opřel o zeď. Mravenčila mu ruka, jenomže to samozřejmě nebylo ani trochu důležité. Tím, jak se pohnul a změnil úhel, docílil toho, že se tam dole při sebemenším pohybu dotkli. Bylo to sice přes kalhoty, ale i tak to v Rivenovi probouzelo euforické pocity. Uvědomil si, že už se dlouho neudělal. Neudělal s někým, ne sám. Protože kdyby se neudělal ani sám, byl by hotový už při první puse.

Jeho myšlenky splašeně vířily po místnosti, divoké a neuspořádané.

Riven chytil Kristiana za boky, stahoval ho dolů, aby mu byl co nejblíž, a zároveň se proti němu nadzvedával. Kristian mu víc než ochotně pomáhal a nakláněl se blíž, jeho řetízek studil Rivena na hrudi.

Teď už bylo jejich líbání vášnivé a divoké, jako kdyby se Rivenův hlad přenesl i na Kristiana. Tlak mezi nohama sílil, Riven chtěl… potřeboval mu být co nejblíž. A Kristian se v jednu chvíli odtáhl a zapřel o Rivenovo břicho, zatímco nepřestával pohybovat boky, podobalo se to tanci. Na okamžik dokonce zaklonil hlavu a ve tváři se mu objevila bolestná grimasa.

Byl nádherný.

Byl to wiccan v teplácích, který neměl vůbec žádné zkušenosti se sexem.

Byl ten nejéteričtější a nejsmyslnější člověk, jakého kdy Riven potkal. Ačkoli nedokázal vnímat jeho moc, měl v určitém momentu skoro až bláznivý pocit, že sebou navzájem prorůstají, jsou jedním tokem tentýž energie a příroda tomuhle spojení žehná.

Udělali se skoro současně a oba zasténali. Riven cítil, jak se mu v kalhotách rozlilo mokro a věděl, že na něm sperma začne rychle zasychat a bude to nepříjemné, ale nic mu nemohlo být ukradenější. Znovu se opřel o Kristianův hrudník a poslouchal jeho dunící srdce.

„To bylo krásný,“ zašeptal mu Kristian do vlasů a otřel se o ně bradou. Mluvil poněkud rozechvěle. „Asi mi budeš muset půjčit další tepláky.“

„Tak až potom, ještě si je nech,“ zamumlal Riven a šťouchl ho nosem do hrudníku. „Nikdy nevíš. A já nerad peru.“

Přestože měl rozbolavělé a zarudlé rty a s tím, jak se udělal, vnímal i vlezlou únavu, sám se potřeboval převléct, v pokoji byla čím dál větší zima, na což jeho bradavky dost citlivě reagovaly, už zase mu mravenčila ruka, a kdyby měl v pokoji vodu, vypil by alespoň litr, tak i přes tohle všechno Kristiana znovu políbil.

Jedno musel Kristianovi přiznat. Takhle dobré rande vážně už dlouho nezažil.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥