Szabi

Proč se u trojné bohyně tolik potil? Přitom venku ani nebylo teplo, rozhodně si plánoval vzít bundu, takže proč se teď doma před zrcadlem tak strašně potil? Proč byl tak vyjukaný? Proč se už dvakrát převlékl a nedokázal se rozhodnout, co si obleče? Všechno mu bylo buď moc malé, nebo naopak velké. A když konečně našel tričko, ve kterém si nepřipadal jako pytel brambor, přímo uprostřed hrudníku svítila obrovská kečupová skvrna.

Kristian na tu skvrnu chvíli upřeně zíral, než si tričko přetáhl přes hlavu, zmuchlal ho do kuličky a hodil přes celou místnost. Moc to nepomohlo, takže tričko zase sebral a narval do skříně. Věděl, co musí udělat, i když se mu to příčilo. Ale byl odhodlaný, pro některé věci stálo za to obětovat vlastní hrdost. Nebo ne? Kdyby měl čas, zeptal by se kyvadla.

Vyběhl z pokoje, prošel chodbou do obyváku a poníženě, skoro poraženecky pohlédl na ségru. „Potřebuju tvoji pomoc.“

Kloe povytáhla obočí a následně, jakmile jí došlo, co slyšela, nahodila samolibý úsměv. „Cos říkal?“ Schválně se na gauči rozvalila, nejspíš aby dala najevo, že má navrch. A je sama se sebou spokojená.

Říct to jednou bylo těžké, říct to podruhé bylo učiněné peklo. „Potřebuju tvoji pomoc,“ zopakoval.

„Aha!“ ukázala na něj sestra prstem, jako by přesně tohle čekala. Což byla blbost. Pokud se u ní zničehonic neprojevily věštecké schopnosti.

Kristian se zaškaredil. „Tak co? Pomůžeš mi, nebo budeš pořád kráva?“

Netrvalo to ani pět vteřin, než Kloe přikývla a vstala. „Pomůžu. S radostí,“ odvětila líbezně. Prošla kolem Kristiana a zamířila do pokoje. Když tam za ní Kristian došel, seděla na posteli a čekala. „Tak o co jde? Máš snad rande?“

Vzhledem k tomu, že se u skříně válela hromada oblečení, další várka odpočívala na posteli a Kristian na sobě neměl tričko, nejspíš si domyslela, že jde o něco takového. Nebo možná jen střílela od boku, protože když Kristian odevzdaně pokrčil rameny, vykulila oči. „Fakt? S kým?“

„S kým asi? S Rivenem.“

Kloe se zamračila. „Myslela jsem, že spolu randíte jen falešně. Takže je to falešné rande? Na těch už jste byli, ne? Kvůli tomu tady vyvádíš?“ Zdálo se, že o celou situaci ztrácí zájem, jako by falešné rande za nějakou námahu nestálo.

Ale tohle… Tohle přece nebylo falešné rande, ne? Kristian nad tím přemýšlel od chvíle, co dostal nádherný sluneční prstýnek. Zatím ho sundal jen jednou, a to hned po Imbolcu, když přišel domů, aby na něj seslal ochranné kouzlo. Takže teď s jistotou věděl, že se prstýnku nic nestane – nečekaně mu nesjede z prstu ani nezačne ztrácet zlatavou barvu.

Včera večer, než usnul, se na něj dlouho díval a hlavou se mu honily splašené myšlenky.

„Já vlastně nevím, jestli je to rande falešné,“ přiznal. Nemohl říct, že se s Rivenem dohodli na rituálním sexu, to by Kloe asi nedokázala pochopit a zrazovala by ho od toho, ale zároveň jí potřeboval dát najevo, že se něco změnilo. „Poslední dobou je to mezi námi… jiné. Chtěl mě políbit, ale já jsem uhnul a on řekl, že… Prostě mě pozval na rande s tím, že teď budeme randit doopravdy a uvidíme, jak se to vyvine.“

Kloe znovu vyvalila oči, takže ji to evidentně zase začalo zajímat. „Nevím, na co mám do háje reagovat dřív! Chtěl tě políbit? TYS UHNUL?! Seš snad dement? A teď máte zase rande?! No tak to mě zaklej, to bych nečekala!“

„Hej!“ Kristian nakrčil nos a založil si ruce na hrudi. „Proč bys to jako nečekala? Jakože by někdo jako on nemohl mít zájem o mě? Jsem… krucinál, jsem nejmocnější wiccan! Moje moc se probudila, dokážu strašně moc věcí a přece nejsem totální šereda. Stojím za to!“ prskal odhodlaně, ale ke konci ho přece jen přemohla nervozita. „Nebo ne?“ vydechl o něco méně odhodlaně. Následně si uvědomil, že mu vůbec není dobře. „Do háje, proč se pořád tolik potím? A proč mi žádné oblečení nesedí? Buď vypadám jak přecpaná klobása, nebo to na mně visí. A co budu říkat? Když si vezmu nějaký krystal, zas budu pitomě blábolit! Já na to nemám. Nemůžu s ním jít na rande. Končím!“ S těmi slovy padl do postele na kupičku oblečení, zabořil do ní obličej a zaúpěl.

Chvíli bylo ticho, než Kloe došla k názoru, že to byl skutečně konec výlevu. Vstala a přešla ke Kristianově skříni. „Musím říct, že vidět nejmocnějšího wiccana v akci je opravdu nezapomenutelný zážitek,“ podotkla. „Seber se, ty fňukno! Proč máš ve skříni rozbitou lucernu?“

Kristian se vyškrábal do sedu. „Protože jsme ji s mámou našli u popelnic a máma mi zakázala si ji vzít, takže jsem se pak tajně vykradl z domu a šel pro ni. Bylo mi jí líto. A kdyby to máma zjistila, tak by ji vyhodila. Takže ji schovávám. A nejsem fňukna.“

„Seš fňukna. Nejmocnější fňukna v celém vesmíru. Seš tak ufňukanej, že se divím, žes nás ještě nevytopil.“ Následně ze skříně vytáhla tričko s vlkem. „Tohle si obleč. To ti sluší. A k tomu tyhle kalhoty. Kde máš tu černou mikinu se zipem? S tím bílým lemováním?“

Kristian pokrčil rameny. Pamatoval si, že takovou mikinu kdysi měl, ale už ji hodně dlouho neviděl. A pořád se nedokázal přenést přes tu fňuknu.

„Fajn, v tom případě si vezmi tuhle,“ ukázala Kloe na mikinu, která trochu připomínala košili. Měla límeček a knoflíky a Kristian si ji brával jen výjimečně, protože mu máma několikrát kladla na srdce, aby ji nezničil. Což znamenalo nechat ji spokojeně viset ve skříni klidně na věky věků.

Hned nato Kloe přešla k šuplíku, kde měl Kristian většinu krystalů a šperků. Chvíli se tím vším přehrabovala, než vytáhla dlouhý zlatý řetízek s miniaturní perlou. Perly sice nebyly krystaly v pravém slova smyslu, ale říkalo se o nich, že přináší sebevědomí a sebedůvěru. A tahle byla malinká, takže by nemusela Kristiana přehnaně ovlivňovat.

Poté Kloe přešla na svoji stranu pokoje a začala něco hledat pod postelí. Když vytáhla dřevěnou krabici, Kristian okamžitě věděl, co to je. Kloe tu krabici nepoužila už hrozně dlouho, možná několik let, takže to, že to udělala právě teď, bylo… velké.

„Sedni si,“ zamumlala Kloe a sama se usadila na zem.

„Nemusíš to dělat.“

Počkala, dokud nebyl Kristian u ní a nepodal jí ruku. „Já vím. Ale pokud chci, aby můj malej brácha neskončil do konce života nepolíbenej, asi bych měla,“ uchechtla se. Ačkoliv okamžitě zvážněla, když krabičku otevřela a vytáhla sadu na malování run. Kloe byla odmalička na malování run skvělá – měla pevnou ruku a každá její runa vypadala precizně a dokonale. Jen… nikdy do nich nedokázala dát žádnou moc. Byly to obyčejné tahy štětcem, dokud do nich někdo jiný s mocí nevložil něco ze sebe.

Což už teď Kristian mohl.

Kloe namočila úzký štěteček do černé barvy a nakreslila na Kristianovo předloktí první linku. Jemně to šimralo a Kristian by se nejspíš ošil, kdyby věděl, že nesmí. Jinak by totiž runa nebyla perfektní, a nemusela by tím pádem správně fungovat. „Vážně si myslíš, že jsem fňukna?“

„Jo,“ odpověděla Kloe bez zaváhání. „Víš, kolik lidí by zabíjelo pro to, co máš ty?“

Kristian neodpověděl. Netušil, co říct. Chápal, že konkrétně v tomhle případě ani náhodou nejde o něj. Že je to něco, s čím se vyrovnává Kloe, která o tom ale už několik let zásadně odmítá mluvit.

Poprvé si toho všiml, když mu bylo třináct. Máma mu tenkrát poradila, aby se na to neptal, že až bude Kloe připravená, začne o tom sama. Kristian nebyl idiot, věděl, jak náročné pro ni musí být žít pod jednou střechou, dokonce v jednom pokoji s někým, kdo má tolik moci, když ona sama… necítí nic. Zároveň ale nedokázal mlčet.

Takže se příšerně pohádali a jejich vztah tehdy nejspíš odešel definitivně do kopru. Do opravdu hodně výrazného a nasládlého kopru, který je natolik aromatický, že veškeré jídlo spíš zkazí.

Ještě teď si živě pamatoval, jak po něm Kloe hodila dekorativní dýni a zavřeštěla: „Já na tu tvoji podělanou moc seru!“

Co bylo potom, už přesně nevěděl, ale měl tušení, že dýni mrštil zpátky a úplnou náhodou se dost přesně strefil do sestřina čela. Od té doby o tom spolu nikdy nemluvili, což nebylo nic těžkého, když spolu nemluvili prakticky vůbec.

Hrozně rád by teď řekl něco povzbuzujícího, něco, co by Kloe mohlo udělat radost, ale nic pořádného ho nenapadlo, navíc ji nechtěl zbytečně naštvat. A tak raději mlčel a sledoval její pečlivé a přesné tahy.

Nakonec to byla Kloe, kdo jako první promluvil. Když dokreslila poslední runu a odložila štětec, významně se na bratra podívala. „Uvědom si konečně, že to Riven by měl být vděčný, že může být s tebou, a ne naopak. A teď se táhni nachystat, ty jeden zpocenej pošuku!“

***

Ještě než vešel dovnitř, zhluboka se nadechl. Vlastně úplně stejně jako tenkrát, když si myslel, že ho čeká první rande v životě. Hodně věcí mu přišlo podobných, akorát dneska byl o poznání nervóznější, a především ho neviditelná síla přitahovala k lesu. Prvních pár dní ji vnímal jen letmo, ale jak sílila, bylo náročnější tvářit se, že je pořád všechno stejné.

Protože nebylo.

Ráno u snídaně zničehonic vykvetl kaktus, na kterém předtím nebylo ani poupátko, jenom protože ho Kristian zalil. Mámě to přišlo natolik okouzlující, že měla slzy v očích. To ji ke Kristianově úlevě brzo přešlo, protože Asher květ nečekaně utrhl a snědl.

Bylo to tak praštěné, že se máma musela zeptat, jestli se to fakt stalo.

Kristian řekl, že jo. A Asher taky řekl, že jo.

Na to máma jen pokývala hlavou a nechala to být, ale po zbytek snídaně přeskakovala pohledem z Kristiana na Ashera a neustále povytahovala obočí.

Teď si na to Kristian vzpomněl, protože sotva vešel do Ukoláče, měl dojem, že se k němu popínavé kytky plazící se po zdech natahují. Jako by se ho snažily přivítat. Kristian nejbližší list pohladil, ale pak se soustředil na… Rivena.

Seděl na stejném místě a možná měl dokonce stejné oblečení jako tenkrát, ale jinak působil zcela odlišně. Neměl kolem sebe žádnou cukrovou vatu, žádnou čarodějnou auru, nic magického a povýšeného.

A přesto… Kristian nemohl od Rivena odtrhnout zrak. Díval se na něj celou cestu ke stolu a uvědomoval si, že je pořád tím měsíčním klukem, kterého v létě poznal u obrovského ohniště. Nic na Rivenovi nebylo obyčejné a normální.

Byl krásný a tajemný a čarovný.

Tím pádem nikomu nemohlo připadat divné, že se Kristianovi na chvíli zastavilo srdce, když si ho Riven konečně všiml a usmál se. Kristian se samozřejmě usmál nazpátek, ale společně s tím zčervenal. „Ahoj,“ pozdravil, sundal si bundu a chtěl si sednout, když Riven poplácal na místo vedle sebe.

„Ty si nesedneš vedle mě?“

To vlastně dávalo smysl. Minule se neznali, teď už toho za sebou měli spoustu. I doteků! „No tak asi jo,“ přikývl Kristian a sedl si na židli vedle Rivena. Prostor mezi nimi byl dostatečně veliký, normálně by se do něj dva lidi vešli, aniž by to působilo divně, a přesto měl Kristian dojem, že TAM VŮBEC ŽÁDNÉ MÍSTO NENÍ. Že když se pohne, musí se o Rivena zákonitě otřít.

Naštěstí Riven Kristianovu nervozitu nádherně vyvažoval tím, jak byl klidný. A sotva si Kristian sedl, Riven se trochu natočil a ruku přehodil přes opěrku židle, takže to působilo… Jo, i servírce, která jim přinesla jídelní lístky, muselo dojít, že jsou tady spolu.

Nejenom jako dva kamarádi, co si zašli na pozdní oběd nebo brzkou večeři.

Když odešla, Riven mu položil dlaň na stehno. „Nowicku? Sluší ti to.“

Dohromady to byla jen čtyři slova, ale možná nešlo přímo o ta slova, jako spíš o způsob, jakým to Riven řekl. Tak vřele a upřímně a otevřeně, že Kristian okamžitě cítil, jak z něj nervozita pomalu odplouvá. „Díky. Dal jsem si záležet,“ přiznal a raději koukl do jídelního lístku, přestože dávno věděl, co si objedná. Bylo to totiž mnohem jednodušší než koukat do měsíčních očí. „Nezapomeň, že po pohankové palačince ti bude smrdět z pusy, takže by nebylo žádné líbání,“ zavtipkoval.

„Té se dneska rozhodně plánuju vyhnout,“ pokýval Riven hlavou. A svůj slib taky dodržel, protože si stejně jako Kristian objednal ovesnou palačinku s makovou zmrzlinou a hruškový čaj. K tomu ale ještě přihodil meruňkové koláčky, u kterých vysvětlil, že jsou k pokousnutí.

Jakmile jim servírka donesla čaje a Kristian věděl, že má zhruba deset minut, než před ním přistane palačinka, spustil: „Napadlo mě, že bychom příště mohli pro posilnění rituálu znovu využít měsíční vodu. Víš, jako…“

Riven rázně zavrtěl hlavou. „To pak vyřešíme. Tohle je rande. Mluv o sobě, ne o rituálu,“ přikázal a doslova tím vzal Kristianovi vítr z plachet. Protože… nemluvit o rituálu? Jakože vůbec? Vždycky mluvili o rituálu, ne celou dobu, někdy přišla řeč i na jiné věci, ale takových sedmdesát procent patřilo čarodějnictví a wiccanství. Bez toho si najednou připadal divně.

Zamručel, jak se pokoušel najít téma k hovoru, ale naštěstí nic vymýšlet nemusel, protože Riven celkem plynule navázal: „Jaké to bylo, vyrůstat v tomhle městě? Jak dlouho tu tvoje rodina žije?“

„Asi dobrý,“ přiznal Kristian. „Nebo jako… Jsme tu jediná wiccanská rodina, takže jsem byl vždycky za toho divného. Ale jinak fajn. Žijeme tu od doby, co byla máma těhotná s Kloe.“ Takže pro něj to bylo celý život. Několikrát sice byl mimo město, s rodiči úplně normálně jezdili na dovolené k moři a na hory, ale obecně měl dojem, že tohle místo je jeho součástí.

„Nedovedu si představit, že kolem sebe nemáš další wiccany,“ pronesl Riven a pomalu přitom kroužil lžičkou v hruškovém čaji. „Já jsem měl štěstí, nejenom díky Rowaně a Ruovi, ale že jsem z malého města, kde bylo hodně čarodějů. Ne že by se od nás nedrželi dál, ale byli tam, jestli to dává smysl. Nikdy jsem neměl pocit, že bychom byli jediní.“

Kristian se chtě nechtě musel uchechtnout. „Zas tak osamělé to nebylo. V tomhle městě jsme sice jediní, ale jinak máme obrovskou rodinu. Neskutečně mnoho tet, strýců, bratranců, sestřenic, vzdálených příbuzných přes dvacet kolen a ti všichni se chtějí neustále scházet. A to nejen ta wiccanská část, ale i část rodiny z otcovy strany, takže když se všichni sejdeme, trochu to připomíná cirkus.“

Trochu dost. A trochu dost to připomínalo bojiště, když přišla řeč na politiku.

„Kdybys na nějakou takovou oslavu někdy přišel, určitě bys i jako čaroděj zapadl,“ připustil Kristian a vzpomněl si, že jedna prateta kdysi dorazila s čarodějem, vedli se za ruce a babičku Brightovou málem kleplo. Ale to bylo tak před deseti lety a od té doby se… Kristian nakrčil čelo. Vlastně se nic moc nezměnilo. Čarodějové v jejich rodině tak nějak chyběli.

„Takže během oslavy Lammasu všichni ti lidé – to byla převážně tvoje rodina?“ pochopil Riven. Tvářil se pobaveně, ale asi to dávalo smysl vzhledem k tomu, že Lammas byl jediný svátek, na který se sjížděly obě rodinné větve, což znamenalo opravdu hodně lidí.

„Zapomněl jsem, žes tam vlastně byl. Ano, to byla celá moje rodina. Přesto je to občas trochu divný. Máma nechce, abych… O mojí skutečné moci ví jen pár z nich. Máma se to snaží všemožně skrýt, aby toho nikdo nechtěl zneužít.“ Ještě nikdy a s nikým nebyl Kristian tak upřímný a poprvé si uvědomil, že je nesmírně úlevné mluvit bez toho, aby se musel hlídat.

Vlastně si byl jistý, že ať by řekl Rivenovi cokoli, klidně úplně všechno, bylo by to v pořádku.

„Ale o tom broukovi neví,“ pochopil Riven. Skoro jako kdyby poznal, na co Kristian myslí.

„O tom broukovi víš jenom ty. A teď i Rowana.“

Bylo dobře, že jim v tu chvíli servírka donesla palačinky a meruňkové koláčky k pokousnutí, protože Kristian by nejspíš plácl nějakou patetickou hloupost. Takhle se mohl raději věnovat makové zmrzlině. Což jen tak mimochodem byla nejlepší zmrzlina na světě.

„Tohle je fajn,“ přiznal po chvíli. Hnusná a vlezlá nervozita už byla dávno pryč a zůstala jen taková ta pohodová a normální, se kterou se dokázal porvat. Ukrojil si kus palačinky a mezitím ho napadlo… Co kdyby se prostě zeptal?

Na to, co ho poslední dobou tak trochu trápilo.

Myslel, že by to nezvládl, protože by se styděl, ale nedošel teď v myšlenkách k tomu, že k Rivenovi může být za každé situace upřímný? A probrat to by mu upřímně pomohlo, takže to dávalo smysl. Ne? Ano? Nejspíš?

„Můžu se tě taky na něco zeptat?“ pronesl a příjemně ho překvapilo, že se mu netřese hlas ani se kdovíjak nepotí. A rozhodně nezčervenal, což u sebe považoval za malý zázrak.

„Jasně,“ přikývl Riven okamžitě.

„I když jde o otázku, která částečně souvisí s rituálem? Ale zároveň s tím zas tak úplně nesouvisí. Prostě… je to komplikované.“

„Jestli to ukojí tvoji zvědavost,“ pokrčil Riven rameny.

Bylo poznat, že je připravený na ledacos, klidně i na hodně osobní otázky. Nebylo nic, co by ho vykolejilo. A tohle vědomí Kristianovi nesmírně pomáhalo. „Říkals, že jsi byl se třema holkama. S wiccankou, čarodějkou a satanistkou. Ale zároveň jsi tvrdil, že jsi nikdy neměl vztah. Takže to znamená, že jsi s nimi jenom spal?“

Riven dál nevzrušeně jedl a společně s tím přikývl. „Jo, dá se to tak říct. Nebo teda, jestli tě zajímají podrobnosti, s wiccankou jsem dělal určité věci, ale sex v pravém smyslu slova to nebyl, spíš jsme se poznávali. Fyzicky poznávali. S čarodějkou jsem spal párkrát. A se satanistkou několikrát. Tam se dá říct, že jsme měli dlouhodobější přátelství s výhodami. Jako jediná si taky nemyslela, že je to skutečný vztah, a nebyla pak dotčená, když jsem… ji informoval, že to přátelství skončilo. S ní jsem taky přišel o panictví, kdyby tě to zajímalo.“

Možná se to Kristianovi jen zdálo, ale když Riven mluvil o čarodějce, dost nelibě se mračil, jako by místo palačinky jedl neoblíbený zázvor. Jenže jakmile přešel k satanistce, napětí povolilo. Kristian ale už tak dost vyzvídal, takže se rozhodl do tohoto konkrétního pocitu zbytečně nešťourat. Raději se zlehka dotkl perly na krku a položil další otázku. „A jaké to bylo?“

Riven povytáhl obočí. „Na co přesně se ptáš? Jestli se mi líbí sex?“

„Jo,“ přiznal Kristian.

„Líbí,“ přiznal na oplátku Riven.

Teď se Kristian konečně dostával k tomu, co ho doopravdy trápilo. Nad čím dlouho do noci přemýšlel a někdy ho to i budilo ze snů. „A neznervózňuje tě, že se mnou to bude jiný?“

„V tom, že jsi nezkušenej, nebo obecně jiný, protože jsi kluk?“ nechápal Riven.

Kristian vyvalil oči a div se neudusil kouskem palačinky, který se mu úplně nečekaně zasekl v krku. Zakašlal a frustrovaně rozhodil rukama. „To, že jsem nezkušenej, mě nenapadlo, že by ti mohlo vadit. Tím pádem je to druhá věc, ze které jsem teďka nervózní. Myslel jsem to, že jsem kluk.“

Riven odsunul talíř a podepřel si hlavu. Bylo poznat, že se nad tím zamýšlí, ale velmi rychle, jako by se tím vlastně nepotřeboval zabývat, protože je odpověď přece jasná, pronesl: „Ne, to mi asi nijak nevadí. Nebyl jsem vychovávaný s tím, že se mi buď musí líbit holky, nebo kluci. Nijak mě ta představa neodpuzuje. Asi jsem prostě jenom zatím nepotkal kluka, co by za to stál.“

Au.

Kristian měl dojem, že ho někdo polil studenou vodou a následně mu obličej vymáchal v něčem horkém, takže si připadal lehce připáleně. Možná bylo načase, aby si zvykl, že je Riven občas tak upřímný, až to… bolí. Hodně, hodně, hodně bolí.

„Co se stalo? Řekl jsem něco špatně?“ pochopil okamžitě Riven a narovnal se.

„V podstatě jsi řekl, že za to nestojím. Protože kdyby nebylo rituálu, nikdy bys… Neseděli bychom tu a nepředstírali, že máme rande.“ Takhle to přece vyznělo, ne? Kristian si ta slova opakoval a ano, jiný význam v tom nedokázal najít. I když se fakt snažil.

Asi jsem prostě jenom zatím nepotkal kluka, co by za to stál.

Skoro měl chuť zakřičet, že oni dva se potkali, potkali se a… nic? Vůbec nic? Copak ten pitomej čaroděj celou dobu necítil, jak to mezi nimi… jiskří?

Riven váhavě poposedl. Nejdřív se nadechl, ale hned nato pusu zase zavřel a naklonil hlavu na stranu. Znovu položil dlaň na Kristianovo stehno a jemně stiskl, skoro jako by se ho snažil ukonejšit. „Představa, že bych s tebou něco měl, mě nikdy neodpuzovala,“ pronesl. „Jen jsem neměl dojem, že uprostřed toho, co se děje, mám vůbec čas myslet i na další věci. Když se tady konala ta akce, řekl jsem ti, že jsem už dlouho neměl sex. Tvoji teorii popírá, že jsem od svého příjezdu nebyl ani s holkou.“ Naklonil se blíž a usmál se. „My máme rande. Nepředstíráme. Budeme mít sex během rituálu, abychom ho podpořili, ale to neznamená, že bychom neměli sex, kdyby se věci vyvíjely jinak. Třeba bych tě potkal za jiných okolností někdy v budoucnu, chápeš?“

Nejspíš díky tomu si Kristian uvědomil, že nemá smysl si lámat hlavu kvůli tomu, co není a mohlo být. Teď jsou tady, spolu, na rande a on si to chtěl hlavně užít. Mít alespoň na okamžik pocit normálnosti a zamilovanosti, bavit se a smát a flirtovat a uždibovat meruňkové koláčky.

„Chápu. Dobrá odpověď. Seš čarodějně okouzlující,“ vzdychl Kristian. A společně s tím ucítil úlevu, která se mu rozproudila tělem, jakmile se rozhodl být za každou cenu šťastný. Aspoň pro dnešek.

Riven si ho chvíli prohlížel, než ho z legrace dloubl prstem do žeber. „Nepochybuj o sobě pořád, Nowicku. Není to z mojí strany přemáhání. Jsi opravdu velmi hezký kluk.“

Jsi opravdu velmi hezký kluk. Pche. Kristian se raději vrátil ke zbytku palačinky a narval si do pusy co největší kus, aby zakryl, jak moc ho tohle prohlášení potěšilo. A někde mezi žvýkáním a polykáním ho dokonce napadlo, že Kloe měla pravdu. Stál za to.

Byl… fakt nesmírně spokojený. Sice to teoreticky bylo jeho první rande, takže neměl žádné srovnání, ale i tak věděl, že je dnešní odpoledne perfektní. U Ukoláče strávili ještě několik hodin, snědli čtyři topinky s bylinkovou pomazánkou a ředkvičkami, vypili rakytníkovou limonádu a probrali snad každou verzi alternativního vesmíru, kde by se mohli potkat.

Nejvíc se smáli při představě, že by se poznali v obrovském tropickém hotelovém komplexu během společné hodiny vodního aerobiku. Rivena by tam dotáhla Rowana, Kristian by sice přišel s Kloe, ale v tomhle případě by spíš on přemlouval ji, aby nemusel trapně dorazit sám.

Riven by šlapal vodu a koukal přitom na kluka, co přehnaně nadšeně cvičí.

„Proč myslíš, že bych byl nadšený z hodiny vodního aerobiku?“

„Ale no tak, Nowicku! Buď upřímnej!“

Dobře, Kristian by nadšeně cvičil a Riven z něj nespouštěl oči.

„Pozval bys mě pak na koktejl?“ chtěl vědět Kristian.

„Stoprocentně. Byl bych tebou doslova fascinovaný.“

Podobně ujetých alternativních setkání probrali desítky. Společně se ale následně shodli, že samotná realita – to, že Riven přijel kvůli tarotovým kartám – je nakonec sama o sobě tak neuvěřitelná, že by podobnou šílenost nikdy nevymysleli.

Kristian přesně nevěděl, kdy se to stalo. Měl dojem, že někdy po topinkách. Najednou totiž seděl u Rivena opravdu hodně blízko a dotýkali se rameny, boky i koleny. A Riven měl přehozenou ruku kolem něj a de facto ho objímal.

Pak už jen stačilo chytnout Rivena za ruku, proplést s ním prsty a užívat si to nejkouzelnější rande s tím nejkouzelnějším klukem. A tak to Kristian udělal. Chytl Rivena za ruku.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥