Szabi

Tma v dálce byla nepropustná a stačilo pár kroků, aby Kristiana pohltila. Rivenovi se zdálo, jako kdyby vstoupil do rozlitého inkoustu, ale zároveň si uvědomoval, že to ten malý všetečný wiccan pravděpodobně vnímá úplně jinak – kořeny se ho nesnažily chytit za kotníky, větve stromů se nepokoušely pročísnout mu vlasy, a přestože měsíc vůbec nebyl vidět a splýval s nocí jako připálený černý lívanec, Kristian se rozešel pryč s jistotou někoho, kdo ví naprosto přesně, kam jde.

Riven nepochyboval, že kdyby se za ním vydal, schytal by od první větve dobře mířenou facku a po chvíli by se objevil uprostřed jehličnatého lesa bez sebemenšího ponětí, kudy ven. Ne že by ho napadlo za Kristianem chodit. Nebyl zas takový ignorant, aby nechápal Kristianovu potřebu být sám a naladit se na svoji moc, která se s příchodem půlnoci měla začít probouzet, ale to nic neměnilo na tom, že se ohledně toho cítil prazvláštně. Nedokázal si vzpomenout, jaké to je, když příroda k člověku promlouvá tisícem hlasů a přijímá ho jako svoji součást. Zčásti ho fascinovalo, že si to teď může prožít Kristian, zčásti mu záviděl, zčásti chtěl být u toho a prožívat to s ním.

„Vzdycháš,“ pronesla Rowana, která se u něj zničehonic objevila. Přes ramena měla přehozený lehký bavlněný šál. „Vzdycháš, sedíš na pařezu a hlavu máš jako mraveniště. To se k tobě vůbec nehodí.“

Nabručeně pohlédl na její bosé nohy. Štvalo ho, s jakou lehkostí chodí po jehličí, které ji ani trochu nepopíchalo. Poprvé od chvíle, co přijela, navíc působila podivně spokojeně. Tomu Riven rozuměl. Jeho sestra trávila poslední měsíce ve společnosti Rua a rodičů, kteří byli nasáklí smutkem – ulpíval na nich jako smůla – a teď se tomu konečně mohla na chvíli vzdálit. Pomohla Rivenovi s rituálem, přispěla svojí troškou k tomu, aby vychýlila jazýčky vah v téhle tragické nevyhnutelnosti osudu.

Riven ji měl z hloubi duše rád, takže jí přál jen to nejlepší, ale až příliš jasně si uvědomoval, že zatímco Rowana je v pohybu, Kristian je v pohybu, tak on… sedí na pařezu a trochu závistivě pozoruje tmu, která Kristiana spolkla.

Rowana mu luskla před obličejem. „Vnímáš mě?“

Přikývl, vstal a oprášil si kalhoty. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale z toho sezení ho studil zadek. „Aby bylo jasno, nemám hlavu jako mraveniště. Půjdu dovnitř. Kristian bude mít určitě hlad, až se vrátí.“ Přestože to byla nepochybně pravda, pronesl to ve snaze odvést řeč. Příliš pozdě si taky uvědomil, že jeho slova můžou vyznívat jinak, než zamýšlel. Utvrdil ho v tom Rowanin potutelný úšklebek, jako by snad věděla něco, co mu nedocházelo. Zaksichtil se na ni. „Je to jenom popůlnoční svačina! Nemusíš za tím vidět nic dalšího.“

„Dobře,“ souhlasila Rowana nepřesvědčivě a rozhlédla se. „Hádám, že tady můžeme poklidit až ráno. Alespoň celý rituál víc dozní.“

Vybavil si, jak vypadala, zatímco je provázela rituálem. Její krátké rozcuchané vlasy a jisté ruce. To, jak mluvila do větru a nechávala ho odnést slova dál – do korun stromů, do země, ke Kristianovi a k Rivenovi, kterého studily tváře.

Bez ní by bylo všechno přinejlepším polovičaté a Riven by se musel sám sebe ptát, jestli udělal pro záchranu Katche a Rua dost.

Zamířili k chatě a zatímco Rowana ladně vyběhla po schůdcích na verandu, Riven se přidržel zábradlí. Než vešel dovnitř, znovu krátce pohlédl k lesu a snažil se zaplašit divný pocit z Kristianovy nepřítomnosti. Ne že by spolu byli pořád, tím spíš poslední dobou, kdy si Kristian držel odstup, nicméně teď v tom hrálo značnou roli vědomí, že kdyby potřeboval, neměl by šanci se k němu hustým porostem stromů dostat.

Les, který neosvětloval měsíc, působil strašidelně. Bylo by těžké Kristiana najít, pokud by ovšem Kristian mnohem dřív nenašel jeho.

Riven si vzpomněl na odpoledne, kdy se všichni vydali na procházku, aby nasbírali věci na oltář. Během cesty si povídal s Rowanou o Estelle, vyměňovali si vzpomínky a sem tam sáhli pro něco, co je zaujalo – v Rivenově případě šlo většinou o na pohled zdravé kusy dřeva, které se ovšem ukázaly být ztrouchnivělé, sotva je vzal do ruky. Nakonec tedy měli košík z valné části naplněný tím, co sebrala Rowana anebo Kristian. Zdálo se, že příroda vzala Rivena alespoň trochu na vědomí teprve ve chvíli, kdy se zcela nezištně pokusil udělat Kristianovi radost a pomáhal mu s hledáním žaludů a kloboučků.

Příroda musela cítit, že se v Kristianovi brzy probudí magická moc, a i kdyby se to nestalo, Riven byl přesvědčený, že tak jako tak chová Kristiana v oblibě. Snad pro jeho čistou duši, otevřenost, absenci zloby a téměř nulovou snahu jakkoli světem kolem sebe manipulovat a přizpůsobit ho svojí vůli.

Dál se Riven v úvahách o Kristianovi nedostal, protože se během procházky zamotal do velké pavučiny, na které se třpytily kapičky vody, a ještě několik minut poté si ji vymotával z vlasů. Dokonce i teď, sotva si na ni vzpomněl, se maličko ošil a prohrábnul si vlasy. S tím si taky uvědomil, že stále zírá k lesu, zatímco Rowana už zmizela v chatě. Vešel proto taky dovnitř, ale nechal dveře dokořán.

Kristian a Rowana se po ranním smejčení a uklízení shodli, že chata ožila a úklid ji potěšil, zato Riven žádnou větší změnu nepostřehl, akorát už se tam neválelo tolik chuchvalců prachu.

Uvnitř bylo příjemné teplo, alespoň ve srovnání s venkem, ale stejně ze všeho nejdřív zapálil oheň v kamnech a oblékl si druhou mikinu. Potom se připojil k Rowaně, která chystala čaj z heřmánku, ostružiní a levandule. Ačkoli tvrdila, že je přelevandulovaná, k Imbolcu se tahle směs bylinek hodila.

Nechala převařit vodu a přelila sítko ve velké konvi.

„Můžeme udělat semínkovou pomazánku a opražit k ní zbytek těch sušených hub,“ navrhl Riven přesně v momentu, kdy Rowana pronesla: „Řekneš mi, co se mezi vámi dvěma stalo?“

A on trochu podrážděně odpověděl: „Do toho ti nic není,“ zatímco ona plynule navázala: „Ty houby bych udělala jenom na kmínu.“

Riven se opřel o kuchyňskou linku a vrazil ruce do kapes v poněkud demonstrativním gestu. Ani ho nepřekvapilo, když nahmatal kaštan. Kristian si právě tuhle mikinu občas oblékal, ne kvůli zimě, ale spíš pro ty pocity, co v něm probouzela. Řekl Rivenovi, že mu to připadá domácké.

Rowana klidně vytáhla sklenici s houbami, odšroubovala ji a pořádně k nim přivoněla. „Ty budou super,“ usmála se.

„Já…“ začal Riven po chvíli, načež trochu zmateně pokýval hlavou. Najednou zapochyboval, jestli je vůči sestřiným schopnostem doopravdy imunní, protože cítil, že něco v něm se jí chce svěřit. Byla to z její strany cílená manipulace, nebo byl prostě jenom rád, že je jeho sestra, milovaný člověk, poblíž, a měl proto přirozenou potřebu odpovědět popravdě?

Možná na tom nezáleželo.

„Políbil jsem ho,“ vypadlo z něj. „Nebo jsem ho teda alespoň chtěl políbit, když jsme spolu byli u měsíčního jezírka. Přišlo mi to v ten moment správné, protože toho pro mě dělá strašně moc. Ale naštvalo ho to.“ Záměrně vynechal, že se spolu rozhodli během Beltainu milovat. Neměl dojem, že by Kristian jásal, kdyby probíral se sestrou jeho panictví, ehm, obětované na oltář znovuzrození, nebo tak něco.

„A cos mu řekl?“ zajímalo Rowanu. Nezdála se vyvedená z míry Rivenovým vysvětlením, takže ji buď nepřekvapilo, že by se mu mohl Kristian líbit, nebo neměla o Rivenovi zrovna valné mínění a nepřekvapilo ji, čeho všeho by byl schopný, aby dosáhl svého.

Dál klidně chystala hříbky, dala je vařit, vytahovala koření a Riven byl vlastně upřímně rád, že se musí dělit o pozornost s houbami, než aby na něj zpytavě zírala.

„To je vlastně jedno, cos mu řekl,“ zavrtěla hlavou a vzdychla. „Rivene, ten kluk je wiccan.“

„Já vím,“ opáčil. „Spousta lidí je. A?“

Rowana začala z kredence vytahovat semínka a podávala mu je. Ze sáčku s dýňovými ho bodlo u srdce, protože byla Katchova oblíbená. Havran jich na posezení dokázal spráskat hromadu.

„Ty mi nerozumíš, Rivene,“ pronesla Rowana přísně. „Asi jsem nikdy nepotkala ryzejšího wiccana, než je on. Nejenom wiccana, ale i člověka. On v sobě nemá vůbec nic temného. Je prostě… ryzí. A ke svojí smůle se zamiloval do kluka, který je čaroděj do morku kostí. Znám tě a miluju tě takového, jaký jsi, a proto taky vím, že jsi někdy trochu debil…“ Tady se chtěl ohradit, ale umlčela ho mávnutím ruky. „Kristian tě chce líbat, je z tebe v háji, ale taky chce, aby to bylo upřímné. Ne kalkul. Ne splátka za to, že ti pomáhá.“

Samozřejmě mu to dávalo smysl. Nezůstal civět na Rowanu s otevřenou pusou. Nebyl až tak natvrdlý.

„To chápu, ale proč…“ začal a pak se zarazil. Chvíli koukal k oknu, za kterým byla vidět jenom tma, a v té tmě jejich siluety.

Rowana v odrazu přikývla. „Chceš říct, proč toho nevyužil. Proč si to nevzal, když chtěl. Proč nevyužil tebe. Proč ho dokonce ještě ke všemu urazilo, když ses tak nabídnul.“ Pak se zasmála. „Kdyby mi byl zavázaný člověk, po kterém bych toužila, a chtěl mě na oplátku líbat, věř mi, ještě by třeba ani nedokončil otázku a už bych mu přes hlavu přetahovala tričko.“

Riven se taky zasmál, protože ho to upřímně pobavilo, i když to mělo trochu hořkou pachuť. Jako když člověk nechá příliš dlouho louhovat sáček čaje ve vodě. Vysypal semínka do hmoždíře, množství určil pocitově, a přilil trochu olivového oleje, načež je začal rozmělňovat.

„Líbej ho, až v tom nebude žádný kalkul,“ řekla Rowana a byla to z její strany poslední dobře mířená rada, než se naplno pustili do práce. Do pomazánky.

Zatímco Riven rozmělňoval semínka, Rowana z jednoduchého těsta vytvořila pár nesouměrných bulek a strčila je do trouby. Kuchyň brzy provoněla vůně pečiva, hub a směsi koření a bylinek.

Rozpovídali se o rodině a o lidech, které znali, a k tématu Kristianova naštvání už se nevraceli. Riven na to ale pořád myslel. Zatímco přidával do vznikající pomazánky sušené byliny a chutnal ji, přemílal si v hlavě Rowanina slova. Když řekla, aby Kristiana líbal, až v tom nebude žádný kalkul, napadlo ho: To ho ale nepolíbím nikdy. A já přitom musím.

Vzápětí ale odněkud vyklíčila myšlenka, jestli náhodou nelže sám sobě. Doba, kdy pro něj Kristian představoval pouze jakýsi prostředek (a začátek a konec) k dosažení cíle, už dávno pominula. Zpětně si nedokázal vybavit, kdy k tomu došlo. Ale nejspíš se nejednalo o určitý moment a docházelo k tomu postupně. Chtěl se nad tím zamyslet hlouběji, v duchu viděl jeho tvář a oči a rty, a možná by i k něčemu dospěl, kdyby ho naštěstí, nebo snad naneštěstí, těžko říct, nevyrušila Rowana.

Zničehonic položila vařečku a narovnala se. A pak, aniž Riven předtím cokoli zaslechl, pohlédla ke dveřím, jimiž vzápětí vešel dovnitř Kristian.

Působil klidně a mírumilovně, jako člověk navracející se z naprosto pohodové procházky, během které si vyčistil hlavu. Dokonce se pousmál, když se nadechl vůně připravovaného jídla. Popravdě, Riven na něm neviděl absolutně žádnou změnu. Spíš pozoroval změnu u sebe – překvapivou radost a úlevu, že je Kristian zpátky.

Zato Rowana si Kristiana prohlížela, jako by ho viděla poprvé, načež mu věnovala upřímný úsměv. Oči jí podivně zářily. „Páni,“ vydechla. „Teprve se probouzí, že…?“

Kristian přikývl.

Co? chtěl se zeptat Riven, ale Rowana nejspíš jeho otázku pochopila i beze slov, protože řekla: „Kristianova moc. Je obrovská.“

***

Když dojedli poslední chleby s pomazánkou a opraženými houbami, Rowana jim oznámila, že si jde lehnout. S Rivenem se rozloučila tak, že mu rozcuchala vlasy, za což si vysloužila podrážděné zamručení, a Kristiana obdarovala úsměvem, několikátým v řadě.

Riven jí musel přičíst k dobru, že se snažila necivět, ale od chvíle, kdy se Kristian objevil v chatě, k němu stejně sem tam zabloudila pohledem. A jelikož ji Riven znal, chápal, že ji ten malý všetečný wiccan, teď už očividně s velkou probouzející se mocí, fascinuje a je pro ni tak trochu záhadou.

Za jiných okolností by dost možná byla dotěrná, vyptávala by se, loupala by Kristiana jako cibuli, vrstvu po vrstvě (ačkoli Kristian byl dle Rivenova názoru nektarinka) a dost možná by na něj zkoušela svoje schopnosti, aby zjistila, nakolik je vůči nim imunní. Nejspíš ale věděla, že Riven by nic takového nedovolil.

Dal jí jasně najevo, kde je hranice, ačkoli i on sám byl zvědavý, co se v Kristianovi odehrává. Kristian byl totiž kdykoli jindy velmi čitelný, nicméně teď se zdálo, že je víc sám v sobě než v chatě.

Sotva Rowana zmizela v patře, zachumlal se do deky. Seděl na gauči vedle Rivena a nohy měl natažené na stolku před sebou. Hrál si s nějakým kamenem, nejspíš nevědomky, a přestože se blížila druhá hodina ranní, na rozdíl od Rivena ani jednou nezívl.

Ať se Riven snažil, jak chtěl, žádnou změnu nepozoroval. Kristian mu připadal úplně stejně odtažitý jako včera a jako předevčírem. Ticho, které se mezi nimi rozhostilo po Rowanině odchodu, však nebylo nepříjemné. Prosakovala do něj jistá sounáležitost.

Riven si chvíli prohlížel linii jeho brady, tvar nosu, řasy, prsty, které přehazovaly kámen. „Půjdeš se mnou ráno doprovodit Rowanu na autobus?“ nadhodil opatrně.

Kristian zavrtěl hlavou. „Asi bych měl jít domů. Myslím, že mě tam čeká narozeninová oslava,“ odvětil na vysvětlenou, aniž Rivenův pohled byť jenom náznakem opětoval.

Samozřejmě, narozeniny. Riven chápal, že je to velká věc i bez toho, že se v ten den začala probouzet jeho moc. Uvědomoval si, že Kristian měl být se svojí rodinou už dnes večer, ale přesto se rozhodl strávit noc vykonáváním rituálu a oslavou Imbolcu.

Dal přednost Rivenovi jako už tolikrát předtím.

Snad právě kvůli tomu vědomí – ne že by mu to předtím nedošlo – a nevyřčenému dluhu, který den co den narůstal, pocítil Riven náhlou potřebu ho uklidnit. „Rowana si to nechá pro sebe. Tohle všechno. Ještě ji o to poprosím zítra, ale nemusíš se bát. Není to drbna.“

Kam až jeho paměť sahala, Rowana opravdu neměla ve zvyku dělit se o tajemství jiných lidí a v tomhle případě to platilo obzvlášť. Velmi dobře chápala, co by se mohlo stát, kdyby někdo zjistil, že tady žije kluk se schopností vracet život, byť se tahle schopnost projevila zatím pouze u obyčejného chrobáka.

„Upřímně, bojím se spousty věcí, ale tohle mezi tím není,“ odpověděl Kristian netečně. Navzdory momentální sounáležitosti se nezdálo, že by jenom tak mínil překlenout propast, kterou mezi sebou měli, nicméně pokud chtěl Riven přemýšlet v metaforách, tak už ho omrzelo do té propasti nečinně zírat a čekat, až ho pohltí. A rozhovor s Rowanou ho v tom utvrdil.

Takže se nadechl, poválel ta slova na jazyku, aby zjistil, jak chutnají (šípkový čaj s trochou květového medu), a co nejupřímněji řekl: „Omlouvám se.“

Teprve tehdy si vysloužil Kristianův pohled, trochu překvapený a podezíravý. „Proč? Cos provedl?“

Spoustu věcí, proletělo Rivenovi hlavou. Byla to prchlivá myšlenka a on ji ze sebe okamžitě setřásl. „Omlouvám se za to, jakým způsobem jsem se tě snažil políbit,“ vysvětlil. „Nebylo to vůči tobě fér. Teď už to chápu. Myslím, že to chápu.“

Kristian zaúpěl a nahodil bolestnou grimasu. „Tys o tom mluvil s Rowanou, že jo? Ježišmarja, je na světě ještě vůbec někdo, kdo by neměl tušení, že jsem do háje nepolíbený? Proč to rovnou nedáme do novin?“ Znělo to frustrovaně a pobaveně zároveň a co bylo nejdůležitější, Riven měl po dlouhé době pocit, že mu věnuje pozornost, kterou neprovází nepříjemná pachuť.

„Tohle vůbec neřešila,“ namítl. „Spíš řešila to, že jsem podle ní trochu debil.“ Při té vzpomínce nakrčil nos. „Kristiane, vím, jaký jsi,“ hledal správná slova, „ale přesto mi to někdy nedochází, jestli to dává smysl. Nevím, jak přesně to vysvětlit. Prostě jsem to neměl dělat. Ne takhle.“

Kristian schoval kámen do kapsy a vzdychl. „Nemusíš se omlouvat. Nemůžeš za to, že jsem přehnaně romantický. Vlastně jsi měl pravdu.“ Natočil se k Rivenovi, aby na něj líp viděl, a deka mu přitom sklouzla z ramen. „Měli bychom to dřív nebo později zkusit. Předtím, než… Však ty víš. Bylo od tebe chytré, žes mě chtěl připravit. Já jen…“ Chvíli mlčel a zcela očividně si přitom prohlížel jeho obličej. A Riven cítil jemné šimrání tam, kde se ho pohledem dotknul. „Tohle je pro mě fakt blbá situace.“

Sice zatím k ničemu nedospěli, ale Riven cítil úlevu. Nezáleželo na tom, jestli se mu ulevilo z toho důvodu, že už si byl zase jistý tím, že se na něj Kristian nevykašle a přivede Katche k životu, nebo protože k němu cítil čím dál větší sympatie. Někdy měl problém odlišit svoje vlastní city od potřeb, které vedly k dosažení cíle.

Jednu věc však věděl jistě. Už nemínil kalkulovat, jakmile šlo o líbání.

„Možná na to jdeme ze špatného konce,“ nadhodil opatrně. „Neměl jsem tě hned zkoušet políbit, když jsem tě ani nepozval na rande. Takže, co takhle vyrazit si spolu? A řešit jiné věci než sabaty a oživování. Zkusit se poznat. Koneckonců ti to ještě pořád dlužím za to první zpackané rande.“

Kristian se uchechtl. „Nebylo zpackané. Protože to vůbec rande nebylo.“ Pak ale zvážněl a hledal v Rivenově tváři doznání, že je to jenom vtip, cokoli, co by to rande už dopředu zpochybnilo. „Myslíš to vážně?“ zeptal se tiše.

„Měli bychom,“ začal Riven a pak si uvědomil, že tahle špatně volená slova jsou sama o sobě tak trochu kletba. „Chtěl bych,“ opravil se. „Fakt bych chtěl.“

V tom nakonec taky nelhal. Kristianova přítomnost byla příjemná, v něčem až návyková. Jeho úsměvy a rdění a popichování mu lichotilo. Něco v něm zapředlo pokaždé, když viděl, jak na něj Kristian reaguje. A jelikož nic z toho poslední dobou kvůli oné propasti nezažíval, dalo se říct, že po tom dychtí.

„Když já nevím,“ začal Kristian váhavě, ačkoli to bylo zcela očividně záměrné flirtování. „Řekni mi nějaký důvod.“

„Platím,“ začal Riven vypočítávat na prstech. „Můžeš sníst všechno, co tě napadne. Budu ti pokládat hromadu otázek. Budu, jako vždycky, nesmyslně okouzlující!“ Připadal si trochu poťouchle, za což možná zčásti mohla brzká ranní hodina. Tma za okny teď byla tak hutná, že by si v ní neviděl ani na špičku nosu.

Kristian zaklonil hlavu a praštil temenem do polštáře gauče. „Aaaaa. Bože! Myslel jsem, že řekneš něco jako: Protože bez tebe nemůžu žít. Protože seš nádhernej. Protože s tebou chci trávit čas. A ty místo toho nabídneš, ať se přežeru. No tak fakt dík.“

Rivenovi cuknul koutek. Kristian nad ním sice protáčel oči, ale usmíval se. Byl jako slunce, které vylezlo zpoza mraků. Jeho měkké jemné rty, brčálově zbarvené oči, závoj řas. Ačkoli Riven nedokázal cítit moc, která se v Kristianovi probouzela, měl v ten moment taky pocit, že je ohromná.

„Počkej chvíli,“ vyhrknul. Vymotal se zpod deky a zamířil ke schodům vedoucím do patra. Nechtěl rozsvěcet, aby neprobudil Rowanu, a tak jednou dvakrát škobrtnul. Spolknul zaklení a potichu prošel kolem postele, ve které Rowana spala – tiše oddychovala a sem tam něco zamumlala.

Zašmátral ve skříni, kde měl komínek mikin, a nahmatal krabičku. Na okamžik zůstal stát, přejížděl po ní palcem a přemýšlel. Koupil ji, přesněji to, co bylo uvnitř, když se před několika dny sám vydal do Wickova krámku, aby pořídil zbytek věcí na Imbolc. Kristian se tenkrát na něco vymluvil a nejel s ním, což Rivena pěkně nakrklo, ale když pak viděl ve výloze… Okamžitě si na Kristiana vzpomněl. Připadalo mu skoro až ironické, že je to tak doslovné, jako kdyby to někdo vyrobil pro něj!

A že mu to osud předhodil zrovna před blížícími se narozeninami.

Tak jako tak mu to chtěl dát, ale až do téhle chvíle sám sobě nepoložil otázku kdy. A teď se z otázky rovnou stala odpověď, protože Kristian očividně potřeboval důkaz, že na něj Riven myslí.

Potichu se vrátil zpátky dolů a posadil se vedle Kristiana, který ho zvědavě pozoroval.

„Kristiane Nowicku,“ pronesl záměrně obřadně, „tohle je pro tebe, protože jsem si na tebe okamžitě vzpomněl, když jsem to viděl. Protože na tebe vzpomínám často.“ Natáhl ruku s krabičkou před Kristiana a otevřel ji v podobném gestu, jako kdyby ho žádal o ruku. „Půjdeš se mnou na rande?“ zeptal se vážně.

Jestli mezi nimi ještě před chvílí byla poslední smítka něčeho nevyřčeného, tak zmizela, jako kdyby je sfouknul vítr. Kristianův výraz zjihl. Koukal na svůj dárek, na zlatý prstýnek ve tvaru slunce, a po chvíli po něm zlehka přejel prstem. „Je skoro stejný jako ten, co máš ty,“ vydechl. „Akorát je to…“ Slunce pro slunečného kluka. „To je krásný dárek. Až moc krásný. Tohle jsem nečekal. Děkuju.“ Opatrně prstýnek vytáhl a nasadil si ho na palec, na stejný prst, kde Riven nosil svůj prsten ve tvaru měsíce.

Slušel mu, ale možná za to z části mohlo i jeho nijak neskrývané dojetí, když Rivenovi zcela mimoděk proletělo hlavou, že kdyby mu řekl: Kristiane, půjdeš se mnou na rande? Proč? Protože s tebou chci trávit čas, byla by to pravda.

Kristian ho pevně objal. Jeho vlasy voněly jak bylinky, kůra stromů a borové šišky.

Riven objetí opětoval, tiskl ho k sobě v tiché sounáležitosti, a když se Kristian po chvíli odtáhl a oči mu zářily, napadlo ho: Proč? Protože seš nádhernej.

A to byla taky pravda.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥