Szabi

Kristian se zaposlouchal do zvuků přírody. Stál na kraji lesa a sledoval, jak se svět pomalu probouzí. Slunce ještě nevyšlo úplně nad obzor, takže to byl typický unavený předěl mezi nocí a ránem.

Ale ptáci už štěbetali, a když jim Kristian nesl zrníčka, musel hodně spěchat, jak byli nedočkaví. Chvíli to vypadalo, že ti nejodvážnější překonají ostych a vletí mu do dlaně. Teď už bylo krmítko prázdné a ptáci posedávali všude možně, jen na zahradu chaty, k blízkosti oltáře, si netroufli. Jako by se pentagramu vyskládaného z kamení báli. Kristian kolem nic moc necítil, ale předpokládal, že tam stále zůstávají nějaké temné otisky po Samhainu.

Zapálil svíčku pro Katche a chvíli seděl na zemi a sledoval, jak hoří. Bylo mu celkem dobře, jelikož si oblékl obrovský pletený svetr, který na holé kůži kousal, což ale považoval za malou cenu za teplo. A k tomu ve skříni vyštrachal dlouhou šálu. I když si ji obvázal nadvakrát kolem krku, oba cípy mu sahaly až ke stehnům. Kristianovi to přišlo legrační a vlastně se mu to líbilo. Předpokládal, že nejspíš kdysi dávno patřila Dmitrymu, ale ten už se po ní určitě shánět nebude.

Jediná nevýhoda byla, že když se sehnul, aby posbíral spadaná zrníčka kolem krmítka, dvakrát si ji přišlápl.

No a pak stál na kraji lesa a poslouchal, ale že by se k něčemu doposlouchal, nebo že by snad něco cítil, se říct nedalo. Svátek Imbolc měl rád, ne tolik jako Beltain, ale vždycky ho naplňoval obrovský klid, když se postupně probouzela jeho moc. Akorát že letos… letos to vnímal jinak už jen proto, kolik zodpovědnosti na něm leželo.

Místo radosti byl plný starostí. Jestli bude jeho moc stačit. Jestli on sám bude stačit.

Z přemýšlení ho nakonec vytrhly kroky. Sice byly tiché a ladné, ale Kristian zrovna špicoval uši jako netopýr, takže je samozřejmě slyšel a poznal Rowanu. Měla na sobě volné plandavé kalhoty a lehkou mikinu. A taky přišla bosa.

Tihle lesní čarodějové…

Rowana ladně dokráčela až k němu a podala mu jeden ze dvou hrnků.

„Díky,“ usmál se Kristian. Přetáhl si rukávy svetru přes dlaně a pak jimi hrnek spokojeně objal. Přijímal tak teplo a zároveň ho to nepálilo. Naposledy koukl k lesu mezi stromy, ale příroda byla pořád velmi tichá. „Cítíš něco? Snaží se ti příroda něco říct, nebo mlčí?“

„Cítím toho spoustu,“ pokrčila Rowana rameny a taky se zadívala k lesu. Nasála vzduch, chvíli ho v sobě zadržela, než zhluboka vydechla. „Ale jestli se ptáš na to, zda se mě příroda snaží odradit, abych vám pomohla, tak ne. Vnímám ji jako tok, všechnu tu energii. Jako proud řeky. A myslím, že v tomhle je nestranná, nechává na mně, jak se rozhodnu. I když já už jsem se samozřejmě rozhodla. Nemůžu se ke svým bratrům otočit zády, přestože s nimi někdy nesouhlasím. Vlastně… nemůžu ani říct, že nesouhlasím. Je to komplikované.“

O komplikovanosti mezi sourozenci toho Kristian věděl až příliš. A to do toho nemusel zapojovat žádná prokletí a snahu dokázat nemožné. Prostě jen úplně obyčejné věci, se kterými se sourozenci potýkají. Pokud teda nepočítal poslední Asherův přešlap, kdy si hrál na lidožravého červa a pokoušel se Kristiana sníst. Proto řekl: „Já to chápu. Taky mám sourozence. Ačkoliv my k sobě asi nemáme tak blízko jako vy tři, mezi námi spíš funguje taková ta nenávistná láska.“

„To dává smysl,“ přikývla Rowana a napila se čaje. Nejspíš si přitom na něco vzpomněla, protože se zničehonic ušklíbla. „Ale nemysli si. Někdy bych Rivena chtěla popadnout za hlavu a vymáchat mu ji v blátě.“

Nejprve se chtěl teatrálně chytit za srdce a zalapat po dechu. Že by na světě existoval někdo, kdo by chtěl dokonalého pana Rivena vymáchat v blátě? Jakože nebyl sám, ale teď už byli dva? Jenže kdyby se chytil za srdce… Jo, šlo o to jeho pitomé, hloupé, deprimované srdce, co si zběsile tlouklo jenom proto, že někdo zmínil jeho jméno. Nedokázal vtipkovat, poslední dny to nešlo. Pořád si velmi živě dokázal vybavit Rivenovy ruce na svých bocích, kapky vody na řasách a ve vlasech.

A měsíční oči. O těch se mu dokonce zdálo.

Byl totálně ztracený.

„Můžu se tě zeptat na něco osobního, co se týká Rivena?“ zamumlal a stiskl hrnek ještě pevněji. Koukal přitom na hladinu čaje jenom proto, aby se nemusel dívat na Rowanu. „Možná bych neměl, ale nedá mi to,“ přiznal.

„Hádám, že je to to nejmenší po tom, jak mu pomáháš. Pokud máš pocit, že ti na věci, které se týkají jeho, odpovím líp já.“

Když už se rozhodl zeptat, nemělo smysl se tomu nepostavit čelem. Pohlédl Rowaně do očí. Byla bratrovi hodně podobná, ale měsíční oči patřily jen Rivenovi. V těch jejích se odrážela hlavně modrá, tlumená a klidná, nic vzdáleného a nedosažitelného. „Možná se to netýká právě jeho, ale spíš tak nějak obecně,“ přiznal. „Myslíš… Respektive může se čaroděj zamilovat?“

Rowana nejprve překvapivě zamrkala, ale pak se zvonivě zasmála. Ten smích se nesl celým lesem a v ozvěně se vracel zpátky ke Kristianovi. „Víš, nejsi první, kdo se do Rivena zakoukal, i když od tebe mi to přijde dost opravdové,“ pronesla s podivnou něhou v hlase. Nebo možná nešlo o něhu, ale lítost, Kristian si upřímně nebyl jistý.

„Můžu ti odpovědět otázkou?“ pokračovala. A dřív, než stihl Kristian souhlasit, nebo aspoň přikývnout, řekla: „Proč by se podle tebe čaroděj nemohl zamilovat?“

Proč by se podle tebe čaroděj nemohl zamilovat?

Zamračil se. Otevřel pusu a následně ji zase zavřel. Těch důvodů ho napadlo několik, ale netušil, zda je nejlepší chvíle je rozpitvávat. Riven každou chvíli vyleze z postele a společně se vydají do lesa posbírat věci na oltář, chystat dřevo na oheň a… Mělo jít především o Katche a Rua, jaro se rozhodně neblížilo s tím, že je skvělý čas rozebírat Kristianovy pocity.

„Teď jsi mi úplně připomněla moji mámu,“ přiznal a promnul si kořen nosu. „Ta má vždycky taky spoustu rad a odpovědí, ze kterých jsem ještě zmatenější.“ Na jeden zátah vypil všechen čaj a následně obrátil hrnek dnem vzhůru, aby do trávy stekly poslední tři kapky.

Rowana ho okamžitě napodobila a zbytek čaje věnovala zemi. „Klidně můžu být konkrétnější. Každý se podle mě může zamilovat. Jestli se můj bratr může zamilovat zrovna do tebe? To nevím. Ale proč by nemohl? Je vůči tobě hodně ochranitelský, možná si to ani sám neuvědomuje.“ Pokývala hlavou a přitom působila tak moudře a vědoucně, že se zdálo, že pronese ještě něco téměř věšteckého. Jenže ona místo toho dodala: „Asi umí být trochu idiot, to se nedá popřít.“

Kristian se pobaveně zašklebil. „Je to idiot,“ přikývl. „Někdy mám chuť ho trefit krystalem do čela. Je tak…“ Měl toho na jazyku hodně. Mohl říct tolik přídavných jmen. Jenže k čemu? Když to nejdůležitější a nejzásadnější, co Rivena definovalo, rozechvívalo Kristiana zevnitř. „Je to ten nejhodnější a nejobětavější člověk na světě. A vždycky, když si mě dobírá, je v tom něco lá…“

…skyplného. Nedokázal to doříct, nechtěl si dělat zbytečné a vlezlé naděje, protože v tomhle byl nepoučitelný a za chvíli by ho úponky naděje obmotaly od kotníků až po uši a on by se z nich horko těžko vymotával.

„Hodně se změnil, když zjistil, že je Ru prokletý,“ promluvila Rowana smutně. Na rozdíl od Rivena ale svůj smutek nijak neskrývala. Nechala ho proudit a úplně klidně se o něj dělila se světem. „Zvážněl. Dřív byl divočejší a bezohlednější. Teď je lepší člověk, možná i díky tobě. Ne že bych ho neměla ráda úplně stejně, jen se snažím odpovědět ti na tvoji otázku.“

Na Kristiana padla zvláštní melancholická nálada, která se krásně hodila do chladného rána. Asi se neměl ptát, protože tím zbytečně otvíral něco, co následně neuměl zavřít. Riven a všechno kolem něj bylo… Riven byl jako podzimní listí. Bez ohledu na to, jak moc ho chtěl člověk shrabat a narvat do pytlů, vždycky se objevil další list. A další a další a ještě jeden. Hromadily se, až jich nakonec bylo tolik, že by se znovu daly shrabat na obrovskou hromadu.

„Můžu tě poprosit ještě o jednu věc?“ zamumlal Kristian do šály. „Mohla bys mu neříkat, na co jsem se tě ptal? On sice nejspíš ví, jak se ohledně něho cítím, ale máme mezi sebou takovou nevyřčenou dohodu, kdy předstíráme, že to tak není.“

Rowana bez námitek přikývla. Chvíli si Kristiana upřeně prohlížela, takže bylo podivné a tíživé ticho, než přiznala: „Napadlo mě, že bych na tebe znovu použila svoji moc a na pár věcí se tě doptala, ale jsi hrozně čitelný. To o sobě ale asi víš, že jo?“

Hrozně čitelný nebylo ani zdaleka to nejhorší pojmenování, které mu někdo přiřknul. „Většina lidí, co mě zná, tvrdí, že trpím chronickou naivitou,“ uchechtl se a společně s tím rozhodil rukama, jako by říkal, že ano… tohle je on, hrozně čitelný wiccan.

„To není vždycky špatně,“ pokrčila Rowana rameny. „Jsi velmi milý. A možná i velmi mocný. Vlastně jsem na tebe hodně zvědavá.“ Natáhla ruku a Kristian pochopil, že si od něj chce vzít hrnek, proto jí ho podal. Oba hrnky si pak za ouška pověsila na ukazováček a pevně Kristiana objala. „Děkuju,“ zašeptala.

Voněla jako ostružiny.

***

Pro rodinu Brightovu byl Imbolc svátek znovuzrození, očisty a úklidu. Kristian si pamatoval, že mu babička už jako malému vrážela do ruky koště a říkala, ať pořádně vysmýčí. V té době moc netušil, co to znamená, byly mu asi čtyři, a tak si dal koště mezi nohy a předstíral, že lítá po domě a smýčí.

Většinou taky s babičkou sázel semínka a malé sazeničky do květináčů, což miloval, protože se mohl hrabat v hlíně a nikomu to nevadilo. Naopak, ještě ho v tom podporovali a chválili ho. Často se stávalo, že když pak jel za babičkou Nowickovou, aby si sfoukl svíčky na dortu, měl ještě za nehty hlínu.

Kristian měl k Imbolcu vždycky velmi rozporuplný vztah. Na jednu stranu oslavoval narozeniny a jeho moc se začínala projevovat, jako když klíčí malé semínko. Nejdřív se objeví jen jeden úponek, ale postupně roste a sílí, až z něj vyroste obrovská kytka. V Kristianově případě tedy spíš strom.

Na druhou stranu se ale o Imbolcu hodně uklízelo a máma občas pronášela věci jako: dej si pokoj do pořádku, srovnej krystaly, vyhoď staré bylinky, odnes špinavé nádobí a, u trojné bohyně, poskládej si konečně to oblečení!

Kristian se do úklidu většinou doopravdy pustil, obecně mu uklízení nevadilo, nic proti němu neměl, ale úklid měl rozhodně něco proti němu, takže skoro každý Imbolc končil tím, že v pokoji vládl ještě větší chaos.

Těžko říct, jestli to byla ta nejlepší oslava jara.

Dneska to bylo jiné. Nejspíš i díky Rowaně, která byla velmi systematická a praktická, a především ho měla neustále na očích a ani na chvíli ho nenechala uklízet samotného. Na začátek oslav svátku se totiž rozhodli chatu pořádně probrat k životu, jelikož i Rowana si všimla, že v některých koutech přebývají chmury. A ty bylo potřeba vymést.

A tak během dopoledne celkem rychle a účelně uklidili a Kristian se upřímně podivoval nad tím, že i takhle může úklid vypadat. Což oba Ramiahy pobavilo a Kristian si nemohl nevšimnout, jak se na něj Riven usmívá.

Byla to hromada úsměvů, kterým se ale Kristian vyhýbal. Pokaždé odvrátil hlavu nebo sklopil pohled, aby jim nemusel čelit. Protože jak se pak měl zachovat? Usmát se nazpátek? Od sbírání měsíční vody mu na hrudi seděl obrovský kámen, co ho táhl k zemi. Aniž o to stál, ocitl se tak nějak v pasti.

Měl k Rivenovi blízko. Zmítaly jím silné emoce – náklonnost, zalíbení, zamilovanost… A k tomu všemu se přimíchával strach a pochybnosti. Věděl, že dřív nebo později musí nechat Rivena, aby se ho dotýkal. Chtěl, aby se ho Riven dotýkal. A zároveň…

Posledních pár dní Kristian na nic jiného ani nemyslel. Jako by se dostal do nekonečné smyčky, ze které nemohl pryč. Doufal, že jakmile se mu vrátí schopnosti a konečně se bude moct pořádně napojit na přírodu, myšlenky se uklidní a každý pocit zapadne na své místo.

Že to konečně bude dávat nějaký smysl.

A tak se těm úsměvům zatím raději vyhýbal.

Chata po úklidu vypadala mnohem líp – útulně a hřejivě. Kristian by nejraději v kuchyni otevřel okno dokořán, na kamna položil snítka rozmarýnu, zachumlal se do prošívané deky a spal. Ale i zvenku mu chata přišla spokojenější. V tomhle chtěl být opatrný, často přisuzoval neživým věcem spoustu pocitů a vytvářel si k nim vazby, které se mu následně špatně přetrhávaly, ale tentokrát to nebyl jen jeho výmysl. Rowana to taky viděla.

Stáli spolu na zahradě u oltáře a Kristian čistil kameny vyskládané do pentagramu, když Rowana s hlavou nakloněnou na stranu, takže působila přemýšlivě, pronesla: „Ta chata úplně prokoukla, nepřijde ti? A to jsme uklízeli pouze vevnitř.“

Jen Riven nezaujatě pokrčil rameny, zatímco vyskládával červené svíčky do cípů pentagramu. Tentokrát vyřezali do každé z nich opravdu velké sigilium a Kristian do něj nakapal roztavený vosk černých svíček, takže krásně vystupovalo.

Zbytek dne, než padlo šero, strávili v lese.

Kristian se většinu doby držel trochu dál od Ramiahů a sbíral všechno, co mu přišlo pod ruku. Některé věci plánoval vyskládat na oltář, zatímco jiné nechával v kapsách, aby je později našel v okamžiku, kdy bude hledat něco úplně jiného.

Taky musel obvolat celou rodinu. Zkoušel to vyřídit co nejrychleji, jenže členů bylo hodně a dobrá polovina nechápala, jak může tak významný den strávit mimo domov. Brightovi ne, ti jeho tajemné rituály s ještě tajemnějším čarodějem chápali. U babičky Brightové by dokonce tvrdil, že byla vyloženě nadšená. Říkala, že každý wiccan dojde v životě do bodu, kdy musí otestovat hranice. Zato Nowickovi, kterým Imbolc nic neříkal a chtěli oslavit Kristianovy narozeniny, se neustále doptávali, kde že je a proč není tam, kde má být, to jest doma s rodinou.

Na druhou stranu doma byla situace přesně obráceně. Táta mu bodře oznámil, že si má den užít, bude mu přece sedmnáct, tak je jasné, že chce strávit den s kamarády. Máma se mračila a několikrát zopakovala, že si tím není jistá. Ovšem konečné rozhodnutí nechala na Kristianovi, takže… Kristian chodil po lese, přeskakoval kořeny a sbíral kloboučky od žaludů. Žaludy taky, ale kloboučků nacházel mnohem víc. Měl zhruba pět kloboučků na jeden žalud.

V jednu chvíli, když našel žalud bez kloboučku, zapátral v kapse, vytáhl jeden z kloboučků a nasadil ho na žalud, aby… Zrovna v ten moment si uvědomil, že ho Riven sleduje a na tváři má výraz, kterým jako by se nevěřícně ptal: Ty dáváš holým žaludům čepici, aby jim nebyla zima?

Kristian bojovně zvedl bradu, a i když se trochu styděl, zkoušel to nedat najevo. Zatvářil se zhruba takto: A pokud ano, co s tím uděláš?

Riven se jen uchechtl. Takže s tím evidentně nic dělat nechtěl, ale zbytek cesty sbíral holé žaludy a beze slova je podával Kristianovi. A když naráz našel žalud i klobouček, dokonce je spojil a následně posadil do mechového porostu.

Tohle bylo podle Kristiana nejhorší! To, jak byl Riven úžasně chápající, jak se sice uchechtl, ale následně se přidal. Kristian si s ním připadal i v situacích, kdy se choval ztřeštěně, úplně normálně, hezky a… zamilovaně.

Což tomu celému přidávalo jistou pachuť. Jako když jí člověk něco měkkého a vláčného a najednou mu v puse něco křupne. Jo, tohle bylo přesně ono. Vztah s Rivenem byl skvělý, dokud tam nezačala křupat Kristianova zamilovanost, která to naprosto pitomě komplikovala.

Sotva si to Kristian uvědomil, musel se kousnout do jazyka, aby na Rivena nevyštěkl, že má okamžitě přestat být s těmi žaludy tak roztomilý! Nikdo to neměl zapotřebí.

Místo toho se ale raději obrátil do sebe, do svého nitra, a hledal první nitky moci, které by ho spojovaly s okolním lesem. Jenže ať hledal, jak chtěl, vždycky našel jen jednu nitku a ta vedla k chrobákovi. Jinak nic.

Nebo možná… Zaposlouchal se do větru v korunách stromů, dotkl se mohutného kmene, prsty přejel po drsné kůře a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Jestli tam ale přece jen něco bylo, stejně si to uvědomí až po půlnoci. Do té doby mu nezbývalo než vydržet. Připadalo mu zvláštní, že čekal celý půlrok, ale poslední den mu pokaždé přišel nejtěžší a rozhodně delší než měsíce předtím.

K chatě se vrátili pozdě, kromě šera začínala padat i mlha. Už do první chvíle bylo jasné, že bez měsíce se kolem nich brzo rozprostře nepropustná tma, tak temná, že se nakonec rozhodli vykopat díru a vytvořit malé improvizované ohniště.

A pak už přišel ten správný čas.

Kristian společně s Rowanou vešli do pentagramu a sedli si k oltáři, zatímco Riven postupně se zaříkáním ať záměr šťastně vyjde zapálil všechny svíčky. Trvalo to docela dlouho, ale Kristian měl alespoň čas promyslet si, co by chtěl napsat na seznam, který později spálí. Rowana vedle něj mezitím vyráběla Brigidin kříž – ze slámy vytvořila kříž se čtvercovým středem a čtyřmi rameny. Když poslední rameno na konci svázala, aby dobře drželo, Kristian si byl jistý, že přitom neslyšně pronášela nějakou modlitbu. Překvapilo ho to. Myslel, že se čarodějové k wiccanským bohům nemodlí, ale následně si vzpomněl, že jejich otec je vlastně wiccan. A Rowana předtím sama říkala, že má ze všech sourozenců nejvíc nakročeno k wiccanství. A díky svému povolání k Brigidě obzvlášť.

Celý rituál probíhal v klidu a téměř beze slov. Přestože najednou byli v pentagramu tři, ničemu to nevadilo. Každý tak nějak tušil, co má dělat, nepřekáželi si a všechno plynulo ve zvláštní a klidné sounáležitosti.

Kristian si nakonec napsal jen velmi krátký seznam, vlastně jen jednu položku. Samozřejmě ho napadla přímo hromada věcí, kterých by se rád zbavil. Třeba by mu nevadilo, kdyby někdo v jeho pokoji vysbíral všechny kaštany, co za poslední roky nasbíral. Mohly jich být stovky. Vyšší stovky. A přesto, když Kristian nemohl usnout a chtěl si nějaký položit na noční stolek, najednou se zdálo, že žádné kaštany nikdy ani neexistovaly.

Nebo by si mohl přát, aby zmizely sušené mandarinky, limetky a citróny.

Voskové odřezky.

Zbytky provázků, i ty nejkratší odstřižky, u kterých se nedokázal přimět je vyhodit.

A co seschlé drolící se listí?! Kdyby zmizelo z jeho pokoje, ze sešitů a učebnic, kdyby je nenacházel slisované v knížkách, byl by to krásný pocit.

Jenže poslední dobou konečně začínal chápat, že o tohle nemůže žádat. Možná to začalo během Lammasu, ten den, kdy poprvé potkal Rivena a Katche. Přál si, aby našel, co hledá, a ztratil, co nepotřebuje.

A stalo se tohle všechno.

Pak se další svátky točily jen kolem ať záměr šťastně vyjde.

Kristian zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil klid. Věděl, že nemá smysl žádat o malichernosti, na kterých nezáleží. Že nemá plýtvat maličkostmi, modlit se pro kaštany a provázky. Na seznam nakonec napsal jen pochybnosti.

V představách papír složil do nějakého hezkého tvaru, jenže když ho pak poprvé přehnul, uvědomil si, že žádný hezký tvar neumí. Proto papír zase rozevřel, vylovil z kapsy uschlou větvičku pelyňku, tu do papíru zabalil a veškeré pochybnosti, které měl nebo by mohl mít, hodil do ohně.

A sledoval, jak hoří.

Rowana následně provedla měsíční kouzlo. Vodu z měsíčního jezera nalila do posvěcené nádoby a chvíli do ní šeptala, načež měsíc poprosila, aby na jejich rituál dohlížel, i když tu teď není. Kristian si byl jistý, že kouzlo zafungovalo, jelikož od té chvíle už nebyla taková tma. Dokonce nechali dohořet oheň v ohništi, tolik světla najednou totiž ani nepotřebovali.

Nejvíc času věnovali Katchovi.

Ještě během Yulu ho nechávali klidně spát, ale teď, jak se blížil Beltain, bylo potřeba začít ho přivazovat ke světu živých.

Toho se musel ujmout Riven, který měl s Katchem nejsilnější pouto. Zapálil na jeho počest svíčku a celou dobu, co hořela, na havrana mluvil. Vyprávěl mu.

Vzpomínáš, jak jsme se potkali poprvé. Byl jsi…

Pamatuješ, jak jsi jednou vystrašil tu starou bábu, co si myslela, že jsi plastový?

A co tenkrát, jak…

Chybíš mi.

Kristian mezitím seděl s pohledem přikovaným do země, protože netušil, jestli by dokázal pohlédnout na Rivena a vidět tu bolest. Úplně stačilo, že ji slyšel. Tahle část mu připadala nejtěžší, ale Riven si to nejspíš dobře uvědomoval, proto vytahoval ty nejlegračnější historky. A když se pak Rowana začala smát, bylo to lepší. A možná to Kristianovi jen přišlo, ale v jednu chvíli měl dojem, že slyší šustění křídel.

Jakmile svíčka dohořela, nasypali Katchovi na zem pár zrníček a nechali ho dál odpočívat.

Blížila se půlnoc. Kristian ji cítil.

Zkoušel zhluboka dýchat, ale ani tak nedokázal zastavit chvění, které v něm rostlo. Chtělo se mu plakat. Především úlevou. Každý rok to bylo stejné. Myslel, že těch šest měsíců bez napojení zvládá dobře, ale jakmile si vzpomněl, co přesně mu chybělo, byl tím vším totálně zahlcený.

Jako malé dítě o Vánocích, když dostane hromadu dárků a neví, s čím si hrát nejdřív.

Vnímal na sobě Rivenovy i Rowaniny pohledy, ale nedokázal jim čelit. Připadal si…

Další nádech byl jiný.

Bylo to tady, před sedmnácti lety se přesně v tenhle okamžik narodil.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥