Szabi

Kristian se choval odtažitě.

Ne že by to dával Rivenovi vyloženě sežrat. Nebyl nepříjemný ani protivný a dál dělal všechno pro to, aby neuhnuli ze svého plánu. Ale Riven mohl i tak vypozorovat určité náznaky, díky nimž celkem rychle pochopil, že ho rozzlobil. Ať už kvůli tomu, že se ho pokusil políbit, nebo šlo možná o to, co následně řekl, od návštěvy měsíčního jezírka se mezi nimi zkrátka něco změnilo. Dalo by se říct, že zatímco venku se oteplovalo a i čaroděj bez schopností mohl poznat, že se pomalu blíží jaro, Kristian ochladl.

V první řadě už netrávil v chatě každou volnou chvíli a většinou se objevoval, jen když měli prodiskutovat blížící se Imbolc. Dokonce ani nejel s Rivenem do Wickova krámku, což by si za jiných okolností nenechal ujít, a vymluvil se na hlídání dvojčat.

Riven doufal, že jakmile Kristianovi poví, jak to s měsíčním rituálem vymyslel, situace se tím uklidní. Nutno přiznat, že se nejednalo o nejlepší řešení ze všech, a nedalo se ani říct, že by ho kdovíjak těšilo, ale přinejmenším bylo efektivní. Nicméně Kristian jen povytáhl obočí, zamumlal „super nápad“ a víc se k tomu nevracel. To zas trochu naštvalo Rivena, který si pomalu představoval, jak Kristian oslavně tancuje a jásá a objímá ho.

Objímání se totiž taky ukázalo jako problém. A vůbec všechny doteky, pohlazení, úsměvy, Kristianovy prsty, které se pokaždé proběhly po Rivenově paži jako nožičky pavouka, nebo dokonce prohrábnutí vlasů a jemné přitulení. Nic z toho rázem nebylo a Rivenova nálada se den za dnem podstatně zhoršovala, jelikož si uvědomoval, jak moc si za poslední dobu na tenhle typ kontaktu zvykl a teď mu chybí.

Připadal si kvůli tomu trochu jako ubožák, ale čarodějná hrdost mu málokdy dovolila, aby to sám sobě naplno přiznal. Dělal všechno tak jako doposud, chodil do školy, chystal se na Imbolc a doufal, že se to vyřeší tak nějak svépomocí. Nicméně i spolužáci, se kterými sedával u stolu během oběda, si všimli, že se mezi ním a Kristianem něco stalo, protože Terence se jeden den zeptal: „Trable v ráji?“ A Riven si teprve v ten moment uvědomil, že zírá upřeně přes celou jídelnu na Kristiana, který o něčem mluvil s Iris a Spencem, a mezi prsty přitom drolí kus loupáku.

Vážně museli působit rozhádaně. Zamilování, které Kristian k Rivenovi cítil, mělo náhle určitou pachuť, jako dlouho stojatá voda v konvici.

Jediné, co Rivenovi pomáhalo, byl nakonec ten plán, o němž Kristianovi řekl, přesněji chystání, až ten plán dorazí. Řešení se nabídlo samo od sebe pár dní po návštěvě jezírka, když Riven seděl na schůdku před chatou a hrál na flétnu – hrál tak falešně, že ptáci odlétali – a přišla mu zpráva od Rowany. Nejdřív ho samozřejmě napadlo, jestli se něco nestalo Ruovi, a vyděsil se, a až vzápětí si pomyslel, proč ho u rohatého boha sestra zase uhání (byl protivný kvůli Kristianově odtažitosti, přestože se tvářil, že ne). A někde v tom okamžiku, zatímco si četl zprávu, v níž se Rowana ptala, kdy se znovu uslyší, mu to zapadlo do sebe. Vyloudil poslední falešný zvuk z flétny a rozeběhl se do patra, na bosých nohách měl nachytané jehličí, a vzal tarotové karty.

Doufal, že když se to netýká přímo jeho, budou k němu karty shovívavější a řeknou mu, jestli je to dobrý nápad. Ty mu ale zas a opět nabízely jenom otazník. Jakmile pak kartu s otazníkem naštvaně schoval pod polštář a znovu sáhl do balíčku, vytáhl si měsíc, což byla dost nečitelná karta – nešlo poznat, jestli ho karty přímo nabádají, aby svůj plán zrealizoval, nebo jestli si z něj dělají legraci a předhazují mu měsíční jezírko.

Ale ve finále nemohl nic ztratit. Nebo přesněji mohl ztratit úplně všechno, nicméně kdo jiný mu měl v celé věci pomoct než právě Rowana? Oběma záleželo na tom, aby byl Ru v pořádku. Pojil je stejný cíl, stejná vůle a stejná krev. Rowana byla ta nejlepší možnost, alespoň tak to sám sobě opakoval.

Možná ale prostě jenom neměl na výběr.

***

Přijela dva dny před Imbolcem ve starém oprýskaném autobusu. Zrovna přicházel večer a stíny se prodlužovaly. Tma byla hutnější, za což mohl couvající měsíc, ze kterého byl už teď vidět sotva tenký srpek.

Riven postával nedaleko lavičky a celkem klidně dýchal. Zkoušel nějak zpacifikovat rozlítané myšlenky, ale bylo to jako pokoušet se trénovat smečku divokých psů. Ruce měl vražené v kapsách, a jakmile autobus zastavil a dveře se otevřely, začal litovat, že nemá nadité kapsy jako Kristian a neexistuje tím pádem šance, že by v nich našel nějaký zbloudilý krystal. Ne že by mu to pomohlo.

Viděl, jak vystoupila a rozhlédla se. Možná ji překvapilo, že si ho nevšimla hned – za jiných okolností by k sobě byli taženi mocí toho druhého. A možná ji to nepřekvapilo vůbec, protože od sebe stáli celkem daleko a zatím nemohla poznat, co se změnilo. To byla totiž nedílná součást celého plánu, který Riven vymyslel a Kristian odsouhlasil. Požádat Rowanu, aby přijela, ale neprozrazovat nic konkrétního. Důvěřoval jí – její přítomnost toho ostatně byla důkazem, násobená jeho vlastním zoufalstvím – ale věděl, že matka umí být v mnoha ohledech velmi schopná, jakmile jde o to vytáhnout z někoho informace. Proto bylo lepší, že Rowana nic nevěděla. Řekl jenom, že ji potřebuje poblíž a že všechno vysvětlí, až se uvidí osobně. A ona nenaléhala.

Netušil, co se stane, až jí to zapadne do sebe. Až se dozví, že Riven nemá žádnou moc a Katch, oblíbený havran celé rodiny, leží zakopaný v truhle za chatou.

Riven býval zřídka nervózní, ale zatímco se k němu Rowana blížila přes poloprázdný autobusák, několikrát se mimoděk zhoupl na špičky, tak jak to dělával Kristian ve snaze trochu se zklidnit. Litoval, že Kristiana nepožádal, aby šel s ním. Byl na to příliš hrdý. Navíc co by mu asi tak řekl? Mám strach ze svojí sestry? To by bylo směšné.

Od chvíle, kdy ji viděl naposledy, vyrostly Rowaně vlasy. Teď už si je mohla dávat za uši. Rámovaly jí obličej, tolik podobný jeho obličeji. Na dívku měla nezvykle tmavé obočí, které si vytrhávala jenom u kořene nosu, aby nesrůstalo. Byla nevšedně krásná a krásně nevšední. Jak se k němu blížila, nedokázal rozeznat, zda se mračí v čím dál větším pochopení, nebo naopak usmívá. Její krok byl jako vždycky rozevlátý a sebejistý, pochopitelně, byl to krok někoho, kdo si uvědomuje svoji moc.

Napadlo ho, jestli pro ni teď bude jednodušší tahat z něj pravdu a vůbec všechny pravdy světa, když on o moc přišel, nebo jestli na něj tím pádem budou její schopnosti vůbec působit. Pocítil zvědavost. A pak už stála Rowana před ním.

Držela větší cestovní tašku a na tmavém oblečení měla lehký černý kabát. Vzpomněl si, že vedle sebe kolikrát působili jako dva satanisté, obzvlášť když nijak neskrýval svůj pentagram.

Pustila tašku a pevně Rivena objala. Vůně jejích vlasů byla nasáklá domovem, něčím tak důvěrně známým, až se mu z toho zatajil dech. Objetí jí vrátil a chvíli nehnutě stáli a drželi se, než se odtáhla a pohlédla mu do tváře jako někdo, kdo z ní dokáže vyčíst úplně všechno.

„Rivene…?“ vydechla.

Přesně poznal ten okamžik, kdy si uvědomila, že on, její mladší bratr, je teď jiný. Dokonce pro to ani nedokázal najít lepší slovo než jiný. Odfrknul si a pohlédl sestře do očí.

„Cos to udělal, bráško?“ Rowana si promnula spánky a pokusila se o nádech, který se jí částečně zadrhnul v plicích, a znělo to tím pádem jako zafunění. „Cos to pro všechno na světě udělal, ty jeden demente?!“ zopakovala rázněji. „Co tak hrozného…“ Zmlkla, když si všimla, že kolem nich prochází postarší pár, a trpělivě počkala, než odejde. „Proto jsi chtěl, abych přijela. Něco se podělalo a ty si nevíš rady! Proč ti nepomůže ten tvůj… No ten, kvůli komu jsi tady! Vykašlal se na tebe?“

Bylo zvláštní, že zatímco jeho sestra hysterčila, Riven si dokázal uvědomit, nakolik je on sám se ztrátou moci smířený. Alespoň ve srovnání s tím, jak ho to sejmulo během Samhainu a pár týdnů poté. Ne že by byl z momentální situace odvařený, ale nějakým způsobem to přijal a naučil se s tím fungovat. Pořád si stýskal, že je vůči němu příroda tolik uzavřená, a v různých chvílích ohledně toho dost brblal, ale už alespoň neměl pocit zlomeného srdce. Nějak drželo. Protože ačkoli byl do jisté míry úplně obyčejný, stále měl naději, že všechno dopadne, jak si předsevzal.

Možná ho jeho tvrdohlavá mysl prostě jenom chránila a šlo o obranný mechanismus, jak se nezhroutit, ale… zvládal to. Především díky Kristianovi, který tam pro něj každý den byl.

V ten moment si namísto smutku ze ztráty moci uvědomil smutek nad pomyslnou ztrátou Kristiana, propast, která mezi nimi vznikla. Přesto zatvrzele řekl: „On by se na mě nevykašlal. Je jiný. Hodný.“

„Tak?“

„Tak co?“ povytáhl obočí a rozhlédl se, jako kdyby se snažil odhalit slídivé oči. A přestože byl teď autobusák až na ně dva prázdný, zavrtěl hlavou dřív, než Rowana stačila odpovědět. „Nebuď pitomá, nemám v úmyslu vykládat ti to tady. Povím ti o tom na chatě, anebo až vejdeme do lesa.“ Sehnul se pro její tašku a zjistil, že je až nesmyslně těžká. „To máš krámy na kolik dní? Plánuješ se sem nastěhovat?“

„Jsou tam zavařovačky a brownies od mámy,“ odpověděla Rowana úplně klidně a následně vzdychla. „Samozřejmě nic neví, protože ani já nic nevím – to bylo mimochodem dost chytré, protože si myslí, že jsi mega silný a nějak odoláváš její moci. Nejde jí spojit se s tebou přes sny a karty ohledně tebe mlčí. A znáš mámu, dělá jí to radost. Kdyby tak věděla, že tě příroda kopla do zadku, zešedivěla by! Každopádně ale nějak poznala, že jedu za tebou. Nemusela nic říkat, prostě dala dneska ráno do brownies rybízový džem. Všichni víme, že se toho můžeš užrat.“

Riven zavrtěl hlavou. „To se dalo čekat.“ Ale brownies mu udělalo radost. Ostatně všechno, co souviselo s domovem. Poměrně klidně přijal fakt, že jeho máma o návštěvě ví. Hlavně že nevěděla nic dalšího. Přehodil si Rowaninu tašku přes rameno a rozešel se rovnou za nosem, tak trochu sestru vedl a už nezmínil, že po čase bude možná ona muset vést jeho, jelikož se rychle stmívalo.

Cesta stoupala a stáčela se mezi chatami. Rowana se zhluboka nadechovala tamního vzduchu, ochutnávala ho a dlaněmi sem tam přejela po nějaké větvičce, kůře stromu nebo sebrala ze země lístek. „Ruovi jsem to neřekla,“ pronesla zničehonic. „Možná mu to došlo díky tomu džemu, ale je poslední dny dost zachmuřený a stahuje se do sebe. Ani se nepřišel rozloučit, když jsem odjížděla. Myslím, že má bolesti, Rivene.“

Přijal to přikývnutím. „Pak bude to, co ti povím, v něčem možná jednodušší.“ Znělo to skoro hrůzostrašně, ale myslel tím, že Rowana snáz pochopí, kolik toho pro bratra obětoval a co všechno se ještě chystá udělat. „Nejspíš bych ti k tomu měl udělat uklidňující čaj. Nebo si ho uděláš sama. Moje čaje chutnají poslední dobou jako břečka, nedokážu odhadnout správné množství bylinek.“

„Co kdybys mi povyprávěl úplně všechno? Od momentu, kdy jsi pláchnul s urnou a s Katchem. Kde vlastně je?“ Na to se zeptala, jakmile vstoupili do lesa, a položila tu otázku mimoděk, s absolutní důvěrou v to, že havran každou chvíli přiletí a usadí se jí na rameni. „Mám pro něj pár bobulí ze zahrady.“

Tohle bolelo. A nejspíš to bolelo hodně výrazně, nebo za to mohl les a vítr, který šeptal slova o zradě a vraždě. Protože Rowana najednou zůstala stát a upřeně na Rivena koukala. Možná čekala, že z něj vydoluje doznání, a snažila se na něj použít svoji moc – vnímal to spíš intuitivně, protože sestru tak dobře znal, než aby něco doopravdy cítil. A ošil se. Dřív byli podobně mocní, nedokázali sebou navzájem manipulovat, spíš se tak škádlili, ale tentokrát by správně měl něco cítit, ne? Pakliže neměl žádnou moc, Rowana byla o tolik silnější než on. Jenže se nezdálo, že by se mu rozvazoval jazyk, nepociťoval nutkání prozradit jí cokoli nad rámec toho, co doopravdy chtěl.

„Používáš na mě svoji moc?“ ujistil se.

„Ano,“ odvětila Rowana bez uzardění a jedním dechem navázala: „Kde je Katch?“

Znovu nic necítil, nevnímal vlákna její moci. Pokud by byl obyčejný člověk, fungovalo by to na něj. Tak jako to doposud fungovalo na všechny. Tím pádem existovala možnost, že není obyčejný člověk, ale prostě jenom… odstřižený čaroděj. Netušil, jestli je to ta lepší, anebo horší varianta.

Byl zmatený. A taky vyděšený, když si vzpomněl na rozhovor s Kristianem, během kterého řešili, zda s Katchem později dokáže stále komunikovat. Znovu si tím nebyl jistý.

Ale Rowanin hněv smetl jeho myšlenky a vrazil do něj, přesněji ona do něj vrazila. „Kde je Katch, Rivene? Kde je?!“ Když mlčel, vykřikla: „Řekni, že… Ne, ne, to bys přece neudělal! Kde je, Rivene?!“

Její slova se nesla mezi stromy a znovu se k nim vracela. Ptáci, kteří posedávali nedaleko na nízkých větvích, poplašeně vzlétli a někteří se svým křikem k Rowaně přidali.

Zuřila a Rivena napadla úplně bizarní myšlenka, že ho třeba zkusí proklít, což by bylo samozřejmě k ničemu. Mohla ho nanejvýš zadusit mechem nebo ho umlátit větví. Beze slova kolem ní prošel a pokračoval temnou pěšinou dál, směrem, na jehož konci tušil chatu. „Upřímně doufám, že je s prabábou,“ pronesl přes rameno.

***

Rowana si nakonec čaj udělala. Sice přitom třískala věcmi, zbytečně, protože chata se k ní od prvního momentu chovala jako přítulné kotě, a rázně dupala, což završila obviněním Rivena, že je k ničemu čaroděj, když nemá nikde schovanou lahev pořádně silného likéru, ale po nějaké době se zvládla uklidnit.

S každým dalším douškem bylinkového čaje působila mírumilovnějším dojmem. Vzhledem k tomu, co všechno jí Riven řekl, k čemuž bylo třeba přičíst ten drobný zádrhel během cesty (Riven v určitém momentu opravdu nevěděl, kde jsou, a musel si na mobilu otevřít aplikaci Mapy pro každou příležitost, kam si před pár dny zadal polohu chaty, aby ho Kristian nemusel vodit sem tam, z čehož Rowaně tak trochu cukalo oko), tak zkrátka vzhledem k tomu všemu se dalo říct, že to zvládá dobře.

Riven jí neprozradil všechno. Nesvěřil se s tím, co si s Kristianem předsevzali udělat během Beltainu. Připadalo mu, že je to jen a pouze jeho a Kristianova věc, do které nikomu nic není. Jinak byl ale upřímný a s veškerou pokorou ji také oficiálně požádal, aby vedla rituál během Imbolcu.

„Proč to neudělá on?“ zamručela Rowana.

Bylo to spíš rýpnutí, protože jí Riven už předtím vysvětlil, že Kristianova moc zatím nezačala pořádně sílit. Takže se ani nenamáhal s odpovědí, jenom povytáhl obočí.

„Připadá mi zvláštní, že kluk, který podle tvých slov dokázal oživit brouka, skoro polovinu roku žádnou moc nemá.“ Poklepala prsty o stůl, na nehtech měla oprýskaný černý lak. „Víte jistě, že ten brouk nebyl jenom… přichcíplý?“

„Víme to jistě. Karty to taky vědí jistě. Jsi pochybovačná jako rodiče,“ opáčil Riven otráveně.

Rowana se neurazila, vlastně jenom zamyšleně pokývala hlavou a znovu se napila. „Možná máš pravdu. Trávím teď doma tolik času, že do sebe nasávám jejich emoce. A přestože se oba snaží, jsou čím dál skeptičtější a odevzdanější.“ Šťouchla do hrnečku a Riven si v nažloutlém světle lampičky všiml únavy, která se jí zakusovala do tváře.

Chvíli mlčeli, ale byla v tom jistá sounáležitost, kdy jí Riven dával prostor a přitom počítal polínka u kamen. Napadlo ho, jestli je nasekat na třísky a trochu nezatopit, už kvůli tomu, že oheň vytvářel příjemnou atmosféru, ale noci byly překvapivě teplé. Stačilo pořádně se zachumlat pod deku.

„Kolik toho ví?“ promluvila Rowana do ticha.

Riven se k ní vrátil pohledem a jeho oči v ten moment do určité míry také připomínaly vyhaslá kamna. Nebyla v nich žádná jiskra. „Skoro všechno. O jizvě ví. Přišel na to, když jsme se spolu byli koupat…“ Nadechl se a nakrčil čelo. „Poslyš, musím se tě zeptat, a buď upřímná, jak to snáší Ru…? Když si s ním píšu, působí živě a skoro až spokojeně, obzvlášť v poslední době. Jen potřebuju vědět, jestli se na mě nezlobí.“

„Jo, no, Ru,“ začala Rowana a bylo vidět, že moc netuší, jak navázat, což se jí nijak nepodobalo. „Poslední dobou je to vážně lepší. Totiž ne že by se lepšil jeho stav, ale rozhodně je o něco veselejší, protože…“ Vzdychla a bylo vidět, že přemýšlí, jestli to rozvádět. „Zkus se trochu uzemnit a napít se, dobře?“

„Čaje na mě momentálně nijak nefungují,“ připomněl Riven. „O co tady jde?“

„Řekněme, že se u nás před nějakou dobou ukázala Lacey. Nesla obří dárkový koš a dala Ruovi hry a taky různé svíčky a přívěsek… Dokonce někde sehnala knihu, která se prokletími zaobírá – není tam nic užitečného – a nabídla se, že bude Ruovi dělat společnost.“

Rivenův výraz ztvrdnul. „A vy jste ji vypakovali. Nemám pravdu?“ Ale stačil jeden pohled do sestřiny tváře, aby pochopil, že přesně to se nestalo. Vstal a vrazil přitom do židle. „To je neuvěřitelné!“ štěkl. „Proč jsi mi neřekla, že přišla a vtírá se k Ruovi?!“ Kdyby měl moc, zrovna teď by třaskavě poletovala všude kolem, nicméně Rowana byla na emoce zvyklá a nijak ji neděsily, takže jenom nakrčila nos.

„Rodiče z toho taky nebyli nadšení, ale rozhodli jsme se nechat to na Ruovi. A on chtěl, rád s ní tráví čas a vůbec, když už jsme u těch výčitek… Proč jsi mi ty neřekl, já nevím, všechno?“ odsekla nazlobeně. „Zameť si před vlastním prahem!“

Zaprskal. „Zametal jsem včera a k ničemu to nebylo. Vítr stejně žene k chatě prach.“ Sotva to pronesl, jemu samotnému to připadalo dětinské, ale nějak si nemohl pomoct. Tohle byla další Rowanina schopnost, že si s ní čas od času připadal jako malý spratek. Ale to, co mu řekla, s ním zkrátka poněkud zamávalo. Nedokázal ze sebe ty emoce setřást, dokonce ani když se oklepal.

Potřeboval se uklidnit. A právě v tu chvíli uslyšel zaklepání na dveře.

Kristian nikdy neklepal, ale Riven poznal, že je to on, aniž tušil jak. Rázně došel ke dveřím a otevřel je, možná působil poněkud rozevlátě. Pohlédl do Kristianovy tváře, na jeho jemné rysy a pusu, která se roztáhla v opatrném úsměvu. Stále z něj cítil jistý odstup, ale i tak spatřoval něco vřelého, co se mu spokojeně stočilo do klubíčka v okolí žaludku. Byl na Kristianovu přítomnost tak moc zvyklý, že některá jeho nervová zakončení zapředla a rázem si připadal klidnější. Povedlo se mu upozadit to, co se dozvěděl od Rowany.

„Kristiane,“ pronesl měkce. „Doufám, že jsi připravený na moji sestru, která na tebe rozhodně nebude používat svoji moc.“ Řekl to dost nahlas, aby Rowana pochopila, že to myslí vážně.

Kristian se – podle Rivena trochu bláhově – ještě víc usmál a vešel dovnitř. „To je v pořádku. Počítal jsem s tím, takže jsem si vzal hodně krystalů.“ Shodil ze zad batoh a zamířil ke stolu. Kapsy kalhot měl tak nadité, až bylo s podivem, že ho netáhnou k zemi.

„Těší mě,“ pronesla Rowana a vstala. Možná byla ráda, že Kristianův příchod přerušil rozhovor s Rivenem, který mohl docela snadno přerůst v hádku. A nijak se nesnažila zastírat, že si Kristiana prohlíží od hlavy až po palce u nohou. „Jsem Rowana. Táta má taky rád krystaly, ale já a Riven, jak už asi víš, jsme vůči nim poněkud skeptičtí. Možná je to čarodějná věc? Nevím.“ Chytila Kristiana za ruku a podržela ji v dlaních. „Jsi velmi hezký,“ oznámila, ale nebylo v tom nic jako přehnaná snaha zalichotit nebo snad pokus flirtovat. Prostě to konstatovala podobně jako lidé oznamují, že venku vyšlo slunce. Hned nato se otočila k Rivenovi. „Je hezký, Rivene.“

Riven se na ni zamračil. „Netvrdil jsem, že je šereda,“ zamručel. Byl klidnější než předtím, smířlivější.

„Ale necítím z tebe žádnou velkou moc, nezlob se,“ vrátila se Rowana ke Kristianovi. Stiskla jeho ruku pevněji a pak ho zničehonic pustila a sedla si k nedopitému čaji.

„U rohatého boha, říkal jsem ti, že je půl roku v útlumu!“ opáčil Riven. „Co kdybys mu řekla něco milého? Třeba: Ahoj, jsem Rowana a mám slabost pro kočky.“

To ji pobavilo. „Jsem Rowana a mám slabost pro kočky,“ pronesla vážně, ačkoli jí přitom cukal koutek.

„Ahoj, taky mě těší,“ odvětil Kristian trochu vykolejeně a zmateně. Těžko říct, nakolik vnímal její moc, kterou nemohla nikdy utlumit úplně, byť se nejspíš snažila. Prohlížel si ji podobně okatě jako ona jeho. „Upřímně jsem z tebe měl celý den trochu vítr, ale asi to bude dobré. Máš hrozně příjemnou auru, takovou… hebkou.“ Ani fakt, že se zcela očividně styděl, mu nemohl zabránit v tom, aby byl upřímný jako vždycky.

Riven Rowanu znal, a tak věděl, že jí tenhle typ upřímnosti bude sympatický. Což byl rozhodně dobrý základ pro to, aby si s Kristianem porozuměla a naladila se na jejich společný cíl. „To je od tebe moc hezké!“ Zářivě se usmála. „I když mě celkem překvapuje, že nejiskřím, protože mě Riven před chvílí docela nasral.“

Zdálo se, že to Kristiana zaujalo.

Možná by spolu mohli založit klub, napadlo Rivena. Volnočasový kroužek pro lidi, které jsem nasral.

„Kvůli čemu?“ zeptal se Kristian. „Kvůli našemu plánu? Protože je šílený?“

Rowana zakoulela očima. „No… Řekněme, že v první řadě kvůli tomu, že zabil Katche, což, jak zpětně vidím, byl jeden z mých oblíbenějších bratrů.“

Riven se na ni zaksichtil, ale pak se celkem smířlivě rozešel ke stolu a vzal jednu z volných židlí. Kristian ho napodobil a přitom sáhl pro batoh, ze kterého vytáhl plechovou dózu vonící po toustech. Hned nato vyskládal z kapes několik krystalů – nechal si křišťál a žmoulal ho v ruce. „Nezlob se na nás,“ začal po chvíli. „Věř mi, že to pro Rivena bylo vážně těžké a hodně se kvůli tomu trápil. Ale Katch je… v pořádku. Jeho tělo je chráněno kouzlem a já ho dokážu přivést zpátky. Kdybych tomu nevěřil, nebyl bych tu.“

„Riven umí být dost přesvědčivý,“ odvětila Rowana lehce a Riven netušil, jestli to má být výtka, anebo pochvala. S trochou představivosti to znělo jako obojí.

Napil se čaje. Přišlo mu to zvláštní, celá ta situace, že je na chatě ve společnosti Kristiana i Rowany. Po tom, jaký odstup si od něj Kristian poslední dny držel, konečně cítil určitý klid, na čemž měla zásluhu i Rowana a její přítomnost. Nezáleželo na tom, jestli se zlobila, byla skeptická a předpojatá, nebo si ho dobírala. Byla tam a to stačilo, aby věděl, že ho má ráda. Že jsou rodina. Že Rowana nakonec udělá všechno pro to, aby to dopadlo dobře. Což na druhou stranu neznamenalo, že ho v tom předtím maličko nevymáchá.

„Ale šílený nejspíš vážně je, to se nijak nevylučuje,“ navázala Rowana. Odsunula hrnek bokem a naklonila se ke Kristianovi. Chybělo málo, aby její nos přečuhoval přes krystalovou hradbu. „Kristiane, budu k tobě taky upřímná. Přijela jsem, protože mě Riven požádal. Věděla jsem, že se chystá udělat něco, s čím bych tak úplně nesouhlasila, ale ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo, že ho tady najdu bez schopností a bez Katche a ve společnosti wiccana, který prý dokázal oživit brouka. Asi chápeš, proč jsem trochu skeptická, ačkoli to na sobě vlastně nemám ráda. Být skeptická uzavírá nové obzory. Můžeš mi k tomu něco říct i ty?“

Kristian k sobě přitáhnul plechovou dózu a sundal víčko. Uvnitř byly na pečicím papíře vyskládané toustové trojhránky. Z některých vytekl spečený sýr, zatímco z jiných vyčuhovaly kousky bazalky. „Nechceš? Dělal jsem je sám a do každé jsem dal jinou bylinku, takže třeba budeš mít štěstí a najdeš takovou, jakou máš nejradši.“ Znovu se usmál. „Pokud máš ráda bylinky.“

Riven už Kristiana nějaký pátek znal, a tak věděl, že ten malý všetečný wiccan občas odvádí řeč, když se cítí nesvůj nebo si potřebuje promyslet odpověď. A zároveň si snad poprvé od chvíle, kdy se vytasil se svým plánem, uvědomil, že Kristian neuvěřitelně riskuje. Jedna věc byla, že řekl o tom broukovi Rowaně Riven, ale druhá byla, že to měl Kristian potvrdit.

Jestli něco Riven dokázal chápat – líp než tu situaci v měsíčním jezírku – pak fakt, jak Kristiana ohrožuje. Co kdyby se mezi čaroději a wiccany rozkřiklo, čeho je Kristian schopný? Kolik z nich by ho chtělo poznat, využít, nebo možná dokonce zkoumat?

A Kristian přesto dovolil, aby to Riven svojí sestře řekl. Stačilo mu k tomu Rivenovo slovo.

Těžko říct, nakolik si to uvědomovala Rowana, která nějakou dobu hypnotizovala tousty, jako kdyby se je opravdu pokoušela prohlédnout skrz naskrz a najít v nich svůj oblíbený libeček. „Je pravda, že jsi zvládl toho brouka oživit a že když se to stalo, byl zcela určitě mrtvý?“ pronesla melodicky.

Riven sám vůbec nic necítil, ale všiml si, jak se Kristian napřímil a překvapeně vykulil oči. Spolu s tím natáhl ruku pro další krystal, jenomže než ho stihl sevřít, pravděpodobně ztratil veškeré odhodlání a prostě jenom položil ruku na stůl. Ramena mu poklesla.

Takže zatímco Riven myslel na to, kolik toho pro ně Kristian obětuje, Rowana na něj použila svoji moc, ačkoli slíbila, že to neudělá. Nebo možná neslíbila, ale měla to slíbit.

Jak čarodějné.

„Ano,“ vydechl Kristian. „Ano, oživil jsem mrtvého brouka. Konkrétně chrobáka, kterého jsem našel na Beltain. Zkoušel přejít asfaltovou cestu a někdo na něj nejspíš šlápl. Byl, a nemyslím to neuctivě, jak placka a mně to přišlo hrozně líto, tak jsem ho chtěl pohřbít a vzal jsem ho do ruky, bylo to trochu nechutné, ale přes slzy jsem na to stejně moc neviděl, jo, to jsem zapomněl říct, hrozně mě to rozbrečelo…“ Mluvil překotně, chrlil ze sebe slova jako proud vody a nejspíš by toho Rowaně svěřil mnohem víc, kdyby Riven nevstal a nedošel až k němu.

„To stačilo. Nemusíš říkat nic dalšího,“ pronesl jemně poblíž Kristianova ucha a položil mu ruce na ramena, nechal ho pocítit tíhu toho doteku, čímž ho částečně probral.

Bylo příjemné znovu se Kristiana dotknout. Bylo to… Prostě to dávalo smysl.

„Omlouvám se,“ oklepal se Kristian. „Až tolik jsem toho sdílet nechtěl.“ Posunul se na židli dopředu a jemně, avšak dost nekompromisně ze sebe Rivenovy ruce shodil. Sáhl pro jeden z toustů a zakousnul se do něj – žvýkal zamyšleně a pořád trochu zasněně.

„To Rowana se omlouvá,“ namítl Riven rázně.

Nicméně Rowana se k tomu nijak neměla a místo toho taky sáhla pro toust. „Libeček,“ řekla spokojeně.

„Jste si docela dost podobní,“ poznamenal Kristian a těkal mezi oběma sourozenci očima. „Vzhledově i povahově. Máš ještě nějakou otázku? Klidně se zeptej, i když budu asi zase blábolit.“

Riven si odfrknul, aby dal najevo, že s Kristianovým vřelým přístupem rozhodně nesouhlasí. Ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Rowana spořádala toust a oprášila si ruce. „Proč se na Rivena zlobíš?“ zeptala se.

„Do toho ti nic není!“ vyjel Riven okamžitě. „To si musíme vyřešit my dva.“ Ne, vážně nechtěl se svojí sestrou mluvit o ničem z toho, co mezi ním a Kristianem… neproběhlo.

Rowana ho dál ignorovala a soustředila se na Kristiana. „Souvisí to s tím, že k mému bratrovi něco cítíš?“

„Rowano,“ procedil Riven skrz zuby a cítil, že je jako natlakovaný papiňák, který co nevidět vybouchne. Vlastně to bylo skoro až absurdní, protože Kristian nepotřeboval chránit. Byl dost schopný vytvářet si vlastní hranice a vyjadřovat se ke všemu dle libosti. A přesto se Riven nedokázal držet zpátky, a když znovu promluvil, bylo v tom spoustu divokých emocí. „Nejsi tady, abys Kristiana uváděla do rozpaků. Pomáhá nám, protože chce zachránit Rua, nic víc, nic míň. Buď hodná.“

Kristian nepůsobil, že je v rozpacích. Spíš jako někdo zaujatý touhle menší výměnou názorů.

„Máš pravdu,“ vzdychla Rowana a zvedla ruce na znamení ústupu. „Omlouvám se, Kristiane. Nejspíš jsem poslední dobou trávila až moc času s čaroději… Samozřejmě si tvojí pomoci vážím. Podívejte, pořád se mi tomu těžko věří, i když bych si přála věřit. Ale pomůžu vám, jak jen to půjde. Rozhodně jsem nepřijela, abych zadusila jakoukoli naději, že se Ru uzdraví.“

Rivenovi se ulevilo. Ačkoli si byl její pomocí jistý, slyšet to bylo dobré. Dobré jako nějaká moc příjemná píseň. Napětí konečně trochu povolilo a on se mohl vrátit ke stolu a připojit se k nim ve snaze dostat do sebe co nejvíc toustů. Uvědomil si, že mu ze všech těch emocí jaksi vyhládlo.

Pak už o Imbolcu mluvili z ryze praktického hlediska a řešili, jak bude rituál probíhat. Rowana byla pro celou věc víc než ideální – díky tomu, že pracovala při studiu jako dula a pomáhala přivádět na svět nový život, měla na tenhle konkrétní sabat přirozené napojení.

Zatímco Kristian se jí se zaujetím doptával na práci, Riven na stůl donesl i brownies od mámy, novou várku čaje a v neposlední řadě zapálil svíčky. Když sáhl pro kousek brownies, kde bylo obzvlášť hodně džemu, pocit na jazyku byl přímo blažený. Přivřel oči a přistihl se, že mu na rtech snad poprvé od dnešního rána pohrává úsměv. Netušil, proč přesně. Možná za to mohla kombinace sladkosti a kyselosti. Možná napojení na domov. Možná Rowanina přítomnost.

Nebo snad Kristian, ke kterému občas zabloudil očima, aby se ujistil, že není pod vlivem Rowaniny moci. Ale Rowana se už o nic dalšího nepokusila, a tak jediné kouzlo, které Riven dokázal vnímat, byla Kristianova osobnost. Pořád dost odtažitá, skoro až chladná, ale… Byl tady s nimi. Mohl se už dávno rozloučit a odejít, nicméně pořád zůstával. A když se přiblížila noc a všechno překryla jako černý plášť, takže za okny nešlo rozeznat vůbec nic, Kristian se neomluvil s tím, že musí jít domů. Prostě jenom řekl: „Budu spát tady.“ Na Rivena se přitom nepodíval, i tak to byl ale krok dobrým směrem.

Ačkoli to znamenalo, že se Riven musel rozdělit o postel s Rowanou, z čehož nijak nejásal.

Strhla se kratší hádka ohledně toho, kdy Riven naposledy měnil povlečení a proč to neudělal před Rowaniným příjezdem, taky se poštěkali kvůli tomu, že byl Riven podle Rowany možná až moc zatížený na levanduli (šampón, sprchový gel, sušená levandule v pokoji a levandulový čaj), a v neposlední řadě, to už skoro spali, řešili, kdo se víc roztahuje a obtěžuje toho druhého svojí přítomností. Naposledy spolu sdíleli postel, když bylo Rivenovi třináct a měl neštovice, a Rowana mu do noci četla a hlídala ho, aby se neškrábal.

Riven dlouho nemohl zabrat. Poslouchal, jestli neuslyší, jak se Kristian dole na gauči převaluje a dýchá, a přitom se snažil rozplétat své pocity. Už si nepřipadal jako papiňák, bylo to spíš dobré, ale bylo toho moc. Jako zašmodrchané klubko nití. Když se ale podíval hodně hluboko do sebe, do srdce, které nepochybně měl, cítil vděk a taky prapodivný klid.

„Rowano?“ zašeptal do ticha. „Jsem rád, že jsi tady.“

Myslel, že už usnula, ale po chvíli se ozvalo: „Já taky, bráško.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥