Szabi

U Jeřabinky nebylo moc lidí, takže mohli zapadnout do svého oblíbeného boxu. Iris a Spencer si sedli na jednu stranu a Kristian na druhou. Objednal si oblíbenou klasiku – vodu a burger –, a než mu to donesli, hrál si s párátkem.

Tohle místo nebylo tak osobité jako pekárna Ukoláče, ale Kristian to tu měl i tak rád. Zdravých jídel si s klidem nevšímal a užíval si vůně přepáleného tuku a hranolek. Víc vlastně nepotřeboval. Když byl ještě hodně malý, vždycky chtěl jít oslavit narozeniny nebo konec školního roku sem a dát si jídlo, které jinak normálně doma neměli. Což většinou mámu moc netěšilo.

„Takže,“ pronesla Iris a v jejím hlase bylo slyšet pobavení. „Jaké to bylo?“

„Jaké bylo co?“ nechápal Kristian a vůbec se neobtěžoval zvednout zrak. Zrovna zkoušel párátkem rotovat mezi ukazováčkem a prostředníčkem, takže se musel opravdu hodně soustředit.

„Akce Ukoláče.“

Párátko spadlo na stůl a Kristian vzhlédl. Přeměřil si oba kamarády pohledem a přemýšlel, co ta otázka znamená a jestli je za ní něco schované. Možná byl poslední dobou zbytečně podezíravý a hledal významy tam, kde žádné neexistovaly. „Asi dobré,“ pokrčil rameny. „Nebo jako fajn, ale žádné terno to nebylo, jestli se ptáš na drby. Byl jsem většinou jen s Rivenem.“

Žádné terno, až na tu chvíli, kdy mu Riven pohladil stehna, kdy stál mezi jeho nohama, kdy pili z jedné skleničky, kdy ho Kristian pohladil ve vlasech, kdy flirtovali… Až na tohle, protože tohle v Kristianových očích terno rozhodně bylo.

Upřímně doufal, že právě nezčervenal jako přezrálé rajče.

Spencer okamžitě přikývl, asi nic dalšího slyšet nepotřeboval, ale Iris naklonila hlavu na stranu a mlaskla. Tak zvláštně významně, že za tím mohla být schovaná úplná hromada emocí. „Škoda, že jsme taky nedostali pozvání.“

„Počkej.“ Kristian se napřímil. „Ty seš naštvaná? Ale já jsem vás nemohl vzít s sebou. Taky mě nikdo nezval. Byl jsem jen Rivenova plus jedna. Berou mě jako jeho holku.“ Poslední slovo pronesl s jistou pachutí, ale ve skutečnosti mu zase tak nevadilo. Respektive nešlo o tu holku, ale o to, co jí předcházelo. Jeho holku. To se mu líbilo.

„Nejsem naštvaná,“ mávla Iris rukou. Mezitím jim přinesli pití, takže počkala, dokud u stolu nebudou zase sami, než pokračovala. „Jen… Poslední dobou spolu trávíte dost času, co? Dokonce jsi zrušil náš filmový večer a šel na párty s lidmi, které ani nemáš rád.“

Otevřel pusu, aby se obhájil, i když zatím netušil jak. Všechno, co Iris říkala, byla pravda. Vykašlal se na ně a šel na párty, kde byla spousta lidí, které neměl rád. Jenže o tom to přece nebylo. Správně to mělo znít nějak takhle: Vykašlal se na ně a šel na párty, aby mohl být s Rivenem.

„Ne, neodpovídej,“ pokračovala. „Já to chápu, fakt. Když se zamiluješ, je těžké myslet na cokoli jiného, že? Prostě chceš s tím člověkem strávit každou volnou chvíli. Až bych řekla, že o tom zamilování tak trochu je.“

Kristian věděl, proč tohle říká, ale stejně se zaškaredil. Napil se vody, převaloval ji v puse a nějakou dobu pak ještě mlčel. Párátko mezitím zabodl do solničky, aby trčelo do výšky jako stožár. „No tak fajn, rozumím, co se mi snažíš říct,“ zamručel neochotně. „Omlouvám se, že jsem vám to dával tak sežrat, když jste se dali dohromady. Až teď zpětně mi dochází, že jste se fakt snažili.“

Spencer stále vypadal v pohodě. Natáhl se přes stůl a poplácal Kristiana po rameni. „To je dobrý, bráško. Jsem rád, že seš spokojenej.“ A tím to pro něj skončilo. Spencer na zbytečné řeči nebyl a zásadně se vyhýbal hádkám a konfrontacím, takže dávalo smysl, že to chtěl co nejrychleji smést ze stolu. V tomhle ho Kristian vždycky obdivoval, on sám některé emoce neuměl odsunout a raději se v nich babral, někdy až nesnesitelně dlouho.

Teď ještě zbývala Iris, která se sem tam uměla pořádně poštěkat, ale když si ji Kristian přeměřil, uvědomil si, že působí spíš pobaveně než naštvaně. „Ty jeden zamilovanej pitomečku,“ vzdychla.

Kristian povytáhl obočí, ale nehodlal ani jedno z toho – zamilovanost a pitomečka – nikomu rozmlouvat. Pitomeček byl, jinak by se od první chvíle Rivenovi velkým obloukem vyhýbal. A zamilovanej… Rád by věřil, že prostě jen nechtěl odhalovat jejich krytí s falešným chozením. Takže plynule přešel ke vřelému a vděčnému úsměvu.

Když jim donesli jídlo, Kristian se okamžitě zakousl do burgeru a poslouchal, jak se Iris a Spencer hádají, kdo vybere film na další filmový večer. Byla to vlastně tak normální a pohodová chvíle, že si ji Kristian upřímně užíval.

Takže dávalo smysl, že se v ten moment muselo něco stát.

Ze začátku to působilo nevinně. Prostě mu jen cinkla zpráva na telefonu. Nejdřív myslel, že to bude buď nákupní seznam od mámy, nebo pozdrav od táty, nebo výhrůžka od Kloe, nebo nesouvislá změť sprostých slov od Ashera – nikdo netušil, kde se je naučil.

Ale mýlil se. Sotva si otřel ruce a vytáhl mobil z kapsy, uviděl Rivenovo jméno.

Kde jsi? Máme problém, stálo tam.

A nic víc. Prostě jen máme problém a žádné vysvětlení. Nemohl aspoň naznačit, ze které strany má Kristian problém očekávat, aby zbytečně nepanikařil? Protože teď definitivně panikařil. Kristian automaticky očekával to nejhorší, absolutní apokalyptický scénář, přestože takhle narychlo nedokázal určit, co to přesně znamená.

Trochu naštvaně nacvakal: U Jeřabinky.

Čistě racionálně si dokázal připustit, že určitě nejde o žádný je konec světa problém, protože to by Riven zavolal. Teda… zavolal by, že jo? Pro jistotu poslal ještě druhou a naléhavou zprávu: Co se stalo?

Doufal, že odpověď přijde okamžitě, do vteřiny, a když se tak nestalo, popadl burger a zakousl se. Jenže byl z Rivenovy nejasné zprávy tak zaskočený, že ho nechytil pořádně a z druhé strany mu vyklouzlo rajče a zvesela s plesknutím dopadlo zpátky na talíř.

Normálně by to Kristiana asi rozladilo, ale teď mu to bylo jedno. Myslel jen na máme problém.

Máme problém.

Máme problém.

Problém? Jaký by mohli mít problém? Vždyť rituál na Imbolc byl připravený, většinu věcí měli nakoupenou nebo objednanou. Ještě před minutou žil ve sladkém opojení, že je všechno v naprostém pořádku, a najednou…

Zase burger položil, utřel si ruce a ještě dopsal: Mám jít za tebou na chatu?

Jenže předpoklad, že by pan Ramiah jako normální a příčetný člověk odepsal, byl evidentně naprosto scestný. Mobil ležel na stole, mrtvý a zčernalý. Kristian na něj pro jistotu poklepal, zázračně se ovšem neobjevilo žádné upozornění.

„Všechno v pohodě?“ zeptal se Spencer, jelikož Kristian otráveně odsunul talířek s rozpláclým rajčetem a nakousnutým burgerem. Nemohl jíst, když se na něj něco řítilo a on neměl potuchy co.

„Jo,“ vyhrkl, ale následně se zamračil a zakroutil hlavou. „Ne, nevím. Riven mi jen něco napsal a…“

Nikdy nebyl dobrý ve věštění. Nikdy neuměl předpovídat ani předvídat. Budoucnost se mu uzavírala všemožnými způsoby a nejblíž odhadu toho, co se stane, byl v okamžiku, kdy udělal bordel a měl silné tušení, že mu Kloe půjde po krku. Takže nebyl připravený, že by se to jen tak mohlo změnit. Překvapeně zamrkal, jelikož ho zalechtalo na šíji a zabrnělo v konečcích prstů. A to ho přimělo otočit se k hlavním dveřím, kde… se nic nedělo a ani to nevypadalo, že by se v nejbližší době něco dít mělo. Myslel, že se spletl, a chtěl se vrátit k zoufalému zírání na telefon, když najednou do Jeřabinky vrazil Riven.

Byl rozevlátý a v obličeji úplně červený, asi dost spěchal. Sice měli problém, ale Kristian i tak vnímal šířící se teplo, které ho při pohledu na Rivena dost nevybíravě přepadlo. Dokonce cítil, jak se mu koutky rtů snaží vystřelit nahoru a vykouzlit velký spokojený úsměv. To jim samozřejmě zakázal a pro jistotu nakrčil nos.

Riven se rozhlédl, a když mu pohled padl na Kristiana, okamžitě se jeho směrem rozešel. Zastavil až u stolu, respektive na Kristianově straně, tak blízko, aby nikdo v místnosti nemohl pochybovat, že ti dva patří k sobě. „Iris, Spencere,“ pozdravil mile, přestože každé jeho gesto a pohyb působily naléhavě. „Můžu si Kristiana ukrást pro sebe?“

Oba sehraně přikývli, dokonce i cosi žbleptali, něco jako: „Jo, jasně, dobře, v pohodě, jak potřebuješ…“ Ale Kristian už jim nevěnoval pozornost. Začal v batohu hledat peníze, jenomže v kapse na zip, kam si je obvykle dával, našel jenom krystaly, žvýkačky a papírky. Nakoukl proto do druhé kapsy… Riven v ten okamžik položil na stůl svoje peníze, chytil Kristiana za ruku a odvedl ho ven. Tak plynule a přirozeně, že se Kristian ani nestihl rozloučit nebo snad protestovat. Až na to, že by stejně asi neprotestoval.

„Děsíš mě. Seš zatraceně tajemnej čaroděj,“ pronesl, sotva se ocitli sami venku. Dal si batoh na záda a rukávy přetáhl přes dlaně. Venku bylo sice chladno, ale počasí ani zdaleka nepřipomínalo leden. Chovalo se spíš březnově nebo dubnově. Takže ani nevadilo, že si vevnitř zapomněl bundu, hlavně že měl párátko, ke kterému si stihl vytvořit pouto, a doufal, že se jednou naučí ten rotující trik. Bundu mu kamarádi určitě vezmou.

„Promiň, nechtělo se mi to vypisovat. Na něco jsem přišel,“ začal Riven. Rychlým krokem se vydali přes náměstí. Těžko ale říct, kam měli namířeno – jestli do lesa, k chatě nebo ke Kristianovi. „Víš, jak mi občas říkáš, že nic moc nedělám a nijak se neangažuju? Tak teď jsem se angažoval. Procházel jsem si lunární kalendář a narazil jsem na problém. Na Imbolc bude nov, takže žádná měsíční magie. Tím pádem musíme někde sehnat měsíční vodu, v ideálním případě dneska o úplňku, protože pak to bude postupně slábnout. Procházel jsem mapu a hledal měsíční jezírka, ale vypadá to, že to prostě budeme muset obejít a najít to nejlepší. Bude stačit klidně obyčejná tůně.“

Tohle všechno Riven doslova vychrlil a při každém slově ještě zrychloval a prodlužoval krok, takže měl Kristian pocit, že každou vteřinou poběží. Proto zastavil, nehodlal se hnát jak zběsilý, když potřeboval přemýšlet. Počkal, až Riven taky zastaví a vrátí se k němu.

Což se stalo, ale bylo poznat, že z toho nemá kdovíjakou radost.

„Bude nov? Jak nám to mohlo uniknout?“ zopakoval Kristian nevěřícně. Vzhledem k tomu, že všechny předchozí rituály proběhly v noci, byla měsíční magie podstatná. Stejně tak by byla ta sluneční, kdyby rituály prováděli ve dne. Jenže Riven byl víc přikloněný k magii měsíce, takže Samhain oslavili v noci a teď… Teď už to nemohli změnit.

Kristian se zhluboka nadechl. Vlastně měli štěstí, že na to Riven přišel před úplňkem, a tím pádem měli čas sehnat měsíční vodu. Vzápětí mu ale došlo, že během Imbolcu bude muset někdo magii z měsíční vody uvolnit, jinak to bude prostě jen voda sebraná v nezvyklou hodinu. „Dobře, v klidu. Vím, kam půjdeme. Znám to tady až moc dobře. Akorát tím vyvstává nový problém.“

Riven rozhodil rukama. „Jaký?“

Kristian taky rozhodil rukama. „Kdo provede měsíční kouzlo?“

„No přece ty,“ odpověděl Riven způsobem, že si Kristian připadal jako absolutní trouba. Jak se mohl tak hloupě ptát, když byla odpověď zcela jasná?

Až na to, že vůbec.

Riven tu byl za troubu, když nechápal, kde je problém.

„Asi těžko. Jak bych to bez magie měl udělat?“ vypálil Kristian. Copak Rivena dostatečně neinformoval o svých schopnostech a neschopnostech?

Sice měl dojem, že o tom žvanil až příliš, ale evidentně to ani tak nestačilo, jelikož se Riven netvářil zrovna chápavě. Dost výrazně v něm jiskřilo podráždění a na čele mu vyskočila naštvaná vráska. „Přece už něco vnímáš, ne? Říkals, že se tvoje moc probouzí.“

„No ano, po rituálu už určitě něco vnímat budu. Do té doby ani prd.“

Teď už byl Riven jako malá prskavka. „Takže to nezvládneš?“ zaprskal, a dokonce si nepřístupně založil ruce na hrudi. Kdyby ho Kristian neznal, nejspíš by se zalekl. Takhle ho to akorát načuřilo.

Jo, to bylo to správné slovo. Byl načuřený, že jim unikla tak velká věc, že za to cítí zodpovědnost a že od něj Riven očekává něco, čeho prostě není schopen. „Neříkej to tak nasraně. Já za to přece nemůžu. Dělám všechno, co se dá.“

Proběhla nepatrná hádka mezi jejich očima. Rivenovy prskaly, Kristianovy byly načuřené, ale celé to trvalo maximálně deset vteřin, než Riven s hlasitým vydechnutím povolil. Dokonce smířlivě spustil ruce. „Já vím, já vím. Nijak tě neobviňuju, jen nechápu, jak je možné, že jsme si takovou věc nepohlídali,“ pronesl a naklonil hlavu na stranu, takže vypadal…

Divoká energie, která mezi nimi ještě před chvílí kolovala, se rozplynula.

Kristian pokrčil rameny. Bylo vážně těžké se zlobit, když byl Riven tak rozpustile roztomilý. „Protože jsme hlídali milion dalších věcí,“ usmál se povzbudivě a zase se rozešel. Teď už věděl, že musí nejprve domů, vzít si pár nezbytností, a pak do večera nejspíš zůstane u Rivena na chatě. Kde něco sní, protože jedno kousnutí do burgeru mu rozhodně nestačilo. „Dneska vyřídíme měsíční vodu a pak vyřešíme zbytek,“ rozhodl.

***

Kristian měl noční les rád. A ještě raději měl noční les při úplňku. A úplně nejraději, dalo by se říct, že to vyloženě miloval, měl noční les při úplňku s Rivenem. Přestože Riven nebyl nejtišší společník, svítil si baterkou na mobilu a legračně často zakopával. Když mu Kristian nabídl pomoc, jen naštvaně zamručel, že to zvládne sám.

Je přece lesní čaroděj!

K jezírku to od chaty nebylo daleko, ale i tak jim cesta trvala skoro půl hodiny. Kristian však nikam nespěchal, procházel mezi stromy, sem tam nějaký objal, tiše našlapoval na mechový porost a vnímal tisíce zvuků všude kolem. Bylo mu dobře a cítil vnitřní klid, za což určitě mohl úplněk.

Poprvé šel sbírat měsíční vodu, když byl ještě hodně malý. Máma tenkrát brávala jen Kloe, ale Kristian brečel tak dlouho a tak usilovně, až nakonec svolila, že může jít taky. Zatímco Kloe celou dobu seděla na břehu a máma opodál sbírala bylinky, Kristian se potápěl až ke dnu. Nabíral do dlaní bláto a užíval si, jak mu protéká mezi prsty. Přestože vodní hladina vypadala jako černé zrcadlo, ani na okamžik necítil strach.

„Na leden je překvapivě teplo. Vypadá to, že bude magické jaro, což nám dost hraje do karet,“ pronesl, sotva se dostali na dohled jezírku. Zatím bylo ještě částečně schované, ale stačilo udělat už jen pár kroků, aby se jim odhalilo. V celé své měsíční kráse.

Nebylo velké, ale koruny stromů rostly tak šikovně, že nad sebou mělo jen hvězdnou oblohu a dneska i obrovský kotouč měsíce. Občas tu slýchával kuňkání žab a cvrkot cvrčků, teď ale bylo ticho a kromě zajíce, co téměř okamžitě odpelášil do tmy, se zdálo, že jsou na celém světě úplně sami.

Magie byla všude, jiskřila ve vzduchu, vibrovala mezi stromy a lechtala Kristiana za uchem. Což bylo tak zvláštně příjemné, až se měl tendenci poškrábat a taky uchechtnout. Riven zřejmě nic z toho nevnímal, upřeně koukal na temné jezírko a nezdál se ani trochu uchvácený.

Kristian ho však měl v plánu uchvátit, možná to byl ten vůbec nejdůležitější úkol dnešní noci, takže se zeširoka usmál. „Mám v plánu si zaplavat,“ pronesl a společně s tím vytáhl z batohu ručníky a tři skleněné dózy. Taky si pro jistotu vzal věci na spaní, kdyby strávil noc u Rivena na gauči.

„Chceš mě odrovnat? Víš, jak by bylo trapné, kdybych umřel na zápal plic?“ vyhrkl Riven a schoval ruce do kapes. Tak trochu to působilo, že si chce bundu přitáhnout ještě víc k sobě, zachumlat se a nedovolit zimě, aby se k němu dostala.

Většinou to byl Kristian, kdo se choval melodramaticky a všechno přeháněl, takže si užíval, že se role na okamžik prohodily. „Rivene, buď upřímnej. Ty se prostě jen bojíš, že dostaneš rýmu a se zasopleným nosem nebudeš tak sexy.“ Což byla taková hloupost! I se zasopleným nosem by to byl nejhezčí, nejroztomilejší a nej… Tady se Kristian zarazil a nechal všechny tyhle myšlenky poklidně odplout. Někam hodně daleko.

Riven pořád ani v nejmenším nepůsobil uchváceně. Zaklonil hlavu a s pohledem upřeným k noční obloze vzdychl. „Je děsná kosa, Nowicku! Jestli mě chceš vidět bez trička, mohls říct v chatě u kamen.“

Kdyby se Kristian nestyděl, třeba by i zkusil flirtovat. Našel by v sobě odvahu říct, že si to bude pamatovat. A že klidně dneska v noci, až se vrátí a budou sedět na gauči pod prošívanou dekou a popíjet čaj, tak… Ne, tohle nedokázal vyslovit. Raději obrátil oči v sloup. „U rohatého boha, ty seš tak sebestřednej! Možná bys měl využít příležitosti, jak se přiblížit magii a přírodě. Ale fajn. Jestli chceš sedět na břehu, klidně.“ Kristian ze sebe rázně strhl bundu a následně si vysvlékl i mikinu. Skopl boty a chytil lem trička. Než si ho však přetáhl přes hlavu, zarazil se. „Mohl by ses nedívat?“ poprosil. Měl totiž dojem, že v měsíčním světle by bylo vidět víc, než byl ochoten ukázat.

Zatím.

Protože už za pár měsíců stejně nebude mít na výběr.

Riven si hlasitě odfrkl a otočil se. Vypadalo to, že doopravdy zůstane na břehu, jenže to by mu hrdost asi nedovolila, takže si přece jen rozepnul bundu. Víc Kristian neviděl, protože se k Rivenovi taky otočil zády, shodil zbytek oblečení a jen ve spodním prádle skočil do jezírka.

Jo, skočil, nijak se s tím nerozpakoval. Rozvířil hladinu, až tím samotné jezírko nejspíš překvapil, a na vteřinu mu voda přišla vážně studená a nepřátelská. Jenže pak se celý ponořil a všechno se změnilo. Jezírko ho najednou objímalo a poklidně kolíbalo. Máma mu vždycky říkala, že když bude smutný, může se schovat do stojatých vod, které ho ukonejší.

Doplaval ke dnu a nabral si bahno do dlaní. Zase mu protékalo mezi prsty, nedokázal ho udržet, i když se vážně snažil. Z nějakého důvodu mu to připadalo legrační, a tak to zkusil ještě jednou, než se vynořil.

Riven už byl taky ve vodě, a přestože měl ve tváři stále nejistý výraz, jako by právě dělali nepředstavitelnou šílenost, odhodlaně doplaval až ke Kristianovi.

„Ahoj,“ usmál se Kristian a pomalu máchal rukama, aby se udržel na hladině.

„A-ahoj,“ ucedil Riven a s každým nádechem na vteřinu zavřel oči, jak se snažil zvyknout si za každou cenu na ledovou vodu. „Dobře, není to taková hrůza. Vlastně mě to překvapilo,“ přiznal po chvíli.

Kristiana to taky překvapilo. Nejspíš to znamenalo, že se voda rozhodla Rivena neutopit, a možná mu dokonce vyšla maličko vstříc. Neobjímala ho a nekolébala, ale ani se ho nesnažila stáhnout na dno a poválet v bahně. Takže třeba… už ho příroda alespoň bere na vědomí?

Anebo jen nechce, aby se Kristian musel potýkat se zmrzlým utopencem. Těžko říct.

„Trojitý měsíc.“

Kristian nechápavě zamrkal. „Co?“

„Trojitý měsíc,“ zopakoval Riven a ukázal na Kristianovu klíční kost. Respektive kousek nad klíční kost, kde byl černou a tenkou linkou vytetovaný trojitý měsíc. Ten představoval nejenom tři hlavní podoby měsíce, ale především tři hlavní podoby bohyně. „Jaká krásná symbolika,“ zašeptal Riven. Při těch slovech doplaval blíž a toho místa se dotkl.

Dotkl se Kristiana těsně nad klíční kostí. Opatrně a zlehka, spíš ho jen letmo pohladil, a přesto se Kristian zachvěl. Cítil to úplně všude – ve tvářích, na šíji, u srdce, a především v podbřišku. Ještě nikdy se mu nestalo, že by ho tak málo tak moc rozehřálo.

„To je pět z devíti,“ podotkl Kristian. Zdálo se mu to, nebo zněl jeho hlas zastřeně?

Čistě teoreticky by Riven mohl dnes v noci odhalit i další tetování, úplně všechna, ale musel by být hodně pozorný a všímavý, což v měsíčním světle a ve vodě nebude snadné. Možná až na břehu, kdyby leželi mokří v trávě.

„To je víc než polovina. Líbí se mi,“ pronesl Riven a udělal dvě dlouhá ladná tempa.

„Vidíš, že si to užíváš,“ uchechtl se Kristian, zatímco neúnavně šlapal vodu. Nikdy se plavat neučil, prostě to uměl, ale ani to nemohlo změnit, že neměl tu nejlepší fyzičku pod měsícem. Brzy cítil, jak ho začínají bolet lýtka.

„Jde to,“ odpověděl Riven nevzrušeně.

„Akorát jsem ve značné nevýhodě,“ uvědomil si Kristian. „Jak to, že dosáhneš na zem? Snad o tolik vyšší zas nejseš.“ Taky si zkusil stoupnout, což se mu sice podařilo, špičkami štrejchnul o dno, ale zapomněl přitom pořádně zaklonit hlavu a najednou byl celý pod hladinou. Voda mu natekla do nosu i očí, a když se vynořil, okamžitě se rozkašlal.

Nic hrozného, ale trochu ponižujícího ano.

Než stihl dokašlat a vytřít si oči, Riven ho popadl za ruku a přidržel. Což od něj bylo vážně hezké, jelikož se o něj Kristian mohl opřít a dát odpočinout nohám. Jenže sotva na chvíli doopravdy přestal kopat, začal jako kámen klesat. Naštvaně nakrčil nos.

Samozřejmě mohl doplavat blíž ke břehu, ale co to bylo za symboliku? Být za úplňku skoro uprostřed měsíčního jezírka? Naštěstí Riven byl… Riven – sebejistý čaroděj, co si věděl rady, nestyděl se a z hloupostí nedělal vědu. Chytil Kristiana za boky, přitáhl ho k sobě a za chvíli ho držel v náručí.

Ačkoliv v náručí možná nebyl ten správný výraz, protože Kristian mu neležel na rukách jako mimino, ale zíral mu do očí a de facto neměl na výběr a musel mu obtočit nohy kolem těla.

Neměl na výběr… Tahle myšlenka Kristiana rozesmála, protože samozřejmě měl na výběr, mohl udělat hromadu úplně jiných věcí, ale šlo o to, že nechtěl. Bylo příjemné položit Rivenovi ruce na ramena, bylo příjemné cítit Rivenovy dlaně na stehnech a bylo příjemné, jak se najednou všechno uklidnilo.

Kristian už nemusel kopat nohama a máchat rukama, takže se vodní hladina ustálila a oni dva stáli v tichosti naproti sobě a… tak. Kristian měl plíživý dojem, že se řítí do hluboké propasti, ze které se mu časem bude hodně špatně vylézat. Teď na to ale myslet nechtěl, odsunul to stranou s tím, že si v propasti měsíčních očí docela klidně pobude.

Usmál se a očima sjel níž, ke rtům a bradě a krku a… Ani se nestihl zastydět, že si Rivena tak neskrývaně prohlíží, když mu pohled padl na úzkou jizvu. Riven ji měl u pravého prsa a táhla se od klíční kosti a mizela někde pod hladinou. Kristian se vůbec nerozpakoval, fascinovala ho, proto se jí nejdřív opatrně dotkl a následně na ni položil prst a sjel níž, aby našel místo, kde končí.

Zdála se mu opravdu dlouhá, táhla se přes celý hrudník.

„Od čeho ji máš?“ vyhrkl a teprve teď ho napadlo zkontrolovat, jestli Rivenovi nevadí, že ho tak zkoumá.

Z Rivenova pohledu se však nedalo vůbec nic vyčíst. Pár nekonečných vteřin mlčel, nejspíš přemýšlel, co a jestli vůbec odpovědět. Nakonec se naklonil blíž a jakoby zlověstně řekl: „Vyřízla malému klukovi srdce. A pak ho snědla.“

Vyřízla malému klukovi srdce?

Kdysi dávno, respektive to bylo před pár měsíci, ale zpětně už to Kristianovi připadalo jako celá věčnost, mu Riven vyprávěl o babce Ramiahové, která podle všeho asi nebyla až tak šílená, aby malým klukům žrala srdce. A taky někoho zachránila před prokletím.

Někoho, kdo…

Kristian otevřel pusu dokořán, chtěl něco říct, ale nic pořádného z něj nevyšlo. Skládal si to do sebe jako skládačku, a i když tušil, co to všechno znamená, stejně se tomu těžko věřilo. Přece… Existovaly šílenosti a existovaly neuvěřitelné věci, ale tohle?

Riven byl…

No jistě, že byl tak skálopevně přesvědčen, že se prokletí dá zlomit.

„Děláš si srandu? Tys byl prokletý?“ dostal ze sebe Kristian nakonec a každé z těch slov ho svým významem znovu šokovalo. Riven ho držel v náručí, dotýkal se ho tak jako nikdo předtím, byli uprostřed měsíčního jezírka v době úplňku, nic magičtějšího už snad ani nemohl zažít a stejně dokázal myslet jen na malého kluka ve spárech šílené čarodějnice.

Až na to, že tak to asi vůbec nebylo.

„Ano,“ přikývl Riven. „Zlobíš se, že jsem ti to neřekl?“

Zlobil se? Nad tím se Kristian musel upřímně zamyslet. Možná by měl. Přece jen prováděli něco tak velkého a prakticky nemožného, takže by mezi nimi neměla být taková tajemství. Zároveň… Cítil hrozně moc věcí, třeba údiv a zvědavost, ale vztek v sobě nenašel. „Ne. Asi ne. Jen mě to překvapuje, protože kdybych od začátku věděl, že je to doopravdy možné a že to není jen nějaká báchorka, asi bych byl tvému plánu otevřenější. Proč jsi mi neřekl, že jde o tebe?“

Riven pokrčil rameny. „Nevím. Nejsem moc zvyklý o tom mluvit,“ přiznal. Trochu se ošil a ruce posunul výš, skoro až na Kristianův zadek, což bylo… zcela nevhodné vzhledem k tématu. Jenže Riven dělal, že nic, a tak Kristian polkl a taky předstíral, že nic, absolutně vůbec nic, a raději se soustředil na rozhovor.

„Rodiče nemají rádi, když to zmiňuju,“ pokračoval Riven. „Jedna žena se tenkrát zamilovala do táty, ale on si vybral mámu, což ji samozřejmě naštvalo. Tak proklela jejich prvorozeného syna. Byl jsem hodně malý a zcela jistě prokletý, když mě prabába zachránila, ale postupem let se ta historka stala čím dál nedůvěryhodnější. Moji rodiče možná žijí v přesvědčení, že jsem ve skutečnosti prokletý nebyl a šlo jenom o hnusná slova mířená jejich směrem, která jim měla ublížit, protože kdybych prokletý byl, prabába by mě přece nedokázala zachránit. Po tom, co mi udělala tu jizvu, nechtěli, abych se s ní setkával, mysleli si… Nevím, co si mysleli. Vlastně jim to nezazlívám. Jsou hodně otevření, ale tohle je pro ně pomalu stejně abstraktní jako… Jako třeba oživit mrtvého chrobáka.“

Oživit chrobáka.

Zlomit prokletí…

Ta první věc připadala Kristianovi z nějakého důvodu reálnější a ne tak nemožná, což, když se nad tím zamyslel, bylo… šílené! Vrátit někomu život přece převyšovalo všechno.

Svět byl fakt hodně divné místo.

„Chápu správně, že tvoje srdce je tam, kde má?“ zeptal se. Z legrace. Nejspíš. Nebo možná proto, aby situaci trochu shodil, jelikož netušil, jak správně reagovat. Jak se správně reaguje na to, když někdo řekne, že ho prababička rozřízla jak hrozinku, něco z něj vzala a zůstala pouze jizva? Dokonce i vzpomínky byly fuč. A do toho, zatímco to ten někdo vypráví, se objímáte.

A je půlnoc.

Úplněk.

Magické jezírko…

Tohle byla pro Kristiana vážně náročná noc.

„Když řeknu, že ano, budeš tomu věřit?“ ušklíbl se Riven. Na řasách měl maličké kapky vody, které se stříbrně leskly, a když mrkl, sem tam mu některá sklouzla po tváři.

Kristian jednu takovou kapku sledoval, dokud nespadla zpátky do jezírka. „Rozhodně ochotněji než že ho nemáš, protože ti ho někdo vyřízl.“

„Popravdě si ten rituál nepamatuju, byl jsem ještě dítě,“ přiznal Riven a nejspíš přešlápl, protože se trochu zhoupli, jako by se společně kolíbali. „Ale srdce mám. Někdy tluče, vážně. Zrovna teď tluče.“

Tluče? Tluče stejně divoce a nevyzpytatelně jako Kristianovo? Tak neobvykle silně a rozechvěle zároveň a nejde určit, co z toho převažuje?

Kristian měl nutkavou potřebu to okamžitě zjistit, proto položil ruku na Rivenův hrudník. Zavřel oči, aby se líp soustředil, ale srdce samozřejmě necítil ani neslyšel ozvy. Chtěl se ušklíbnout a říct, že o jeho existenci se bude muset ještě přesvědčit. Později, až přijde správný čas.

Jenže když znovu otevřel oči, zapomněl, co chtěl říct. Vlastně zapomněl na hromadu dalších věcí. Třeba proč jsou teď tady, kvůli čemu přišli, co je za den, kolik je hodin, jak… Zamrkal, ale nic z toho se mu nevybavilo. Ani nemohlo, protože všechno, úplně celou mysl pohltil Rivenův pohled – uhrančivý a upřený a sebejistý a odhodlaný a…

„Co to děláš?“ vyhrkl Kristian, protože Riven se zcela evidentně chystal něco udělat.

„Chci se s tebou líbat.“

Chtěl se líbat. Kristian té větě rozuměl, vlastně ji chápal dost dobře, ale zároveň mu vůbec nedávala smysl. „Proč?“ vydechl a odtáhl se, co nejvíc to šlo. Což nebylo nijak daleko, ale stačilo to, aby měl jistotu, že ho Riven nějakou spontánní akcí nepřekvapí.

Riven pokrčil rameny. „Protože mi připadá jako dobrý nápad postupně se sbližovat a zvykat si na sebe. A protože jsem kluka ještě nelíbal a chci to zkusit. Nijak mě to neděsí. Máš hezkou pusu.“

Voda ochladla. Taky byl leden. Co si Kristian myslel, když v zimě lezl do jezírka? Že neprochladne? Že ho nebudou studit prsty a mrznout mu uši? Že si jen tak v magickou chvíli půjde zaplavat a svět se zastaví?

Byla mu příšerná, hrozná zima. Cítil se prokřehle, jako by měl kosti z porcelánu a hrozilo, že každou chvíli prasknou. V očích ho začaly příšerně pálit slzy, až měl strach, že se neudrží a jako malý kluk se rozbrečí uprostřed měsíčního jezírka.

Tohle místo miloval a nechápal, proč ho zničehonic zradilo.

Jenže nic z toho samozřejmě nebylo tím místem. Bylo to Rivenem, to on přitáhl zimu. Kristian zavrtěl hlavou a plácl dlaní do hladiny tak, aby Rivena postříkal. „Pitomče!“ vykřikl. Podařilo se mu dostat z jeho náruče a co nejrychleji se snažil doplavat na břeh.

Než zmrzne. A než se rozbrečí. To druhé by rozhodně bylo horší.

„Co je?“ slyšel za sebou. Riven si vytřel vodu z očí a taky plaval ke břehu těmi svými dokonale ladnými tempy. „Co máš za problém?“

Kristian polkl. Nakonec… místo zimy a smutku převládl vztek, což bylo dobře. Toho se držel jako malé klíště a neplánoval se ho za žádnou cenu pustit. „Nemám problém! Prostě mi je zima a chci jít domů!“ vyštěkl. V rekordním čase se zvládl utřít a obléct. Sice na okamžik bojoval s pravou ponožkou, ale velmi rychle si uvědomil, že nemá šanci vyhrát, proto ji narval do kapsy.

„Dřív nebo později to ale budeme muset zkusit,“ namítl Riven, což bylo trochu matoucí, když byla ve hře pořád ještě ta ponožka. Bude si ji muset zkusit obléct? No tak ano, jednou asi vážně bude muset, pokud ji ovšem na věčnost nepohltí kapsy.

Kristianovy kapsy to občas dělávaly.

Jenže Riven samozřejmě nemluvil o ponožce!

„Myslel jsem, že budeš rád. Totiž… Tohle je fakt hezké místo, ne? Jezírko, noc, měsíc. Povídali jsme si, svěřil jsem se…“ Riven zněl roztrpčeně. Nejspíš žil v představě, že měl skvělý nápad, který se nesetkal s nadšením, a to mu vadilo.

Kdyby Kristian zrovna nenaplňoval skleněné dózy měsíční vodou, třeba by mu zatleskal. Jo, definitivně by mu zatleskal, jak skvěle to ten čaroděj vymyslel. Kdo by nechtěl svůj první polibek zažít v tak magickou chvíli?

„Jestli se nechceš potulovat po lese, tak si pohni. Odvedu tě,“ zamručel a schoval dózy do batohu. Ještě předtím je obalil mokrým ručníkem, aby se nerozbily, a pak se narovnal a zíral na Rivena, který pořád stál jen ve spodním prádle na břehu.

Byl hezký. Riven měl hezkou postavu, ale Kristianovi to bylo jedno. Teď myslel jen na to, že chce domů. Do svojí postele, zachumlat se pod peřinu a zabořit obličej do polštáře. A pomalu a úmorně umírat.

„Nechápu, co ti přeletělo přes nos,“ odsekl Riven naštvaně.

Na to Kristian neodpověděl. Jen mlčky čekal, až bude Riven oblečený, a pak se vydal k chatě.

Noční les měl obvykle rád. A ještě raději míval noční les při úplňku. Ale dneska si přál být kdekoliv jinde, zmizet z bludiště stromů, neslyšet noční ptáky a šustění větví, nenašlapovat na mechový porost a nemít za sebou lesního čaroděje.

A nesnít o nejsladší první puse, kterou nedostal.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥