Szabi

Pohlédl ke dveřím a v davu studentů proudících do jídelny hledal Kristiana. Poslední dobou ho jaksi pořád hledal.

Ne že by se Kristian rád ztrácel. Spíš to bylo o tom, že se Riven v jeho nepřítomnosti z nějakého důvodu cítil neúplně. Kvůli posílení pouta spolu trávili spoustu času, což se během Yulu ještě umocnilo, jelikož za ním Kristian každou volnou chvíli chodil do chaty. Přinášel Rivenovi nejrůznější jídla a pochutinky, přinášel devadesátkové seriály – zkoukli spolu celého Alfa – a přinášel hlavně svoji přítomnost, na které bylo něco zatraceně hřejivého.

Kolikrát se stalo, že po dlouhém povídání a sledování seriálů oba usnuli na gauči, někdy tak blízko, že to mohli považovat za objetí.

Ani jeden se tomu nebránil. Riven to vnímal převážně prakticky vzhledem k tomu, co se chystali udělat o Beltainu. Pouštěl si Kristiana k tělu. Žádný odstup a držení se zpátky.

Snad ani na okamžik nemohla být z jeho strany řeč o oběti. Jistě, pro Katche a pro Rua by udělal cokoli, ale mít Kristiana blízko bylo v mnoha ohledech příjemné. Kristian měl v sobě něco jemného a zároveň odhodlaného, co ho od první chvíle fascinovalo. Oplýval neuvěřitelným nasazením a soucitem. Byl naivní způsobem, který Riven začal přirozeně považovat za roztomilý. A v neposlední řadě voněl, takže být mu blízko opravdu nebylo nic, z čeho by se Rivenovi kroutil žaludek.

Už tenkrát, ještě než se s Kristianem seznámil, uvažoval nad možností, že by předstíral zamilovanost, aby tak snáz dosáhl svého. Tenkrát si sice nepředstavoval, že spolu mají něco víc – a tím víc myslel sex, milování na mechu, nebo jak to vlastně bude vypadat – ale když se teď všechno vyvinulo tak, že to nakonec vážně měli udělat, netrápilo ho to. Do háje, byl čaroděj a nevěřil, že sex může být dobrý jenom s někým, koho člověk miluje. Navíc nikdy nikoho nemiloval, tím pádem ani neměl srovnání. A rozhodně se nechystal vyspat s někým, kdo se mu ze srdce příčí, třeba… s trollem.

No jistě. Kristian měl do trolla vážně daleko. V nějakém pohádkovém příběhu by byl éterický princ, který odmítá sedět na zlatém trůnu a radši pobíhá kolem a pomáhá, kde to jde.

Ano, určitě. Staral by se o dobro všech a na potkání rozdával krystaly.

Riven se ušklíbnul. Ještě pořád koukal ke dveřím a hledal ho, jako člověk hledá sluneční světlo uprostřed mrazivých rán. Následně trochu netrpělivě vstal a pohlédl na ostatní. „Musím jít,“ oznámil.

„Kampak asi?“ oplatila mu úšklebek Clémentine a přitom loupala mandarinku, což byl rozhodně zvláštní obraz, jelikož mu mandarinku sama připomínala. Tady někde si Riven dovolil krátce zkontrolovat Dmitryho, který dělal, že nic, ale náznaky mluvily dost jasně. Jestli měl někdo mandarinky rád, byl to právě on.

I teď radši věnoval pozornost Rivenovi a odhrnul si vlasy z čela. „Uvidíme se večer,“ mávnul na něj. Jejich přátelství mělo svoje vlastní tempo, ale ani jeden z nich netlačil na pilu. Bylo to tak, jak to mělo být, a Riven došel k názoru, že s takovou rychlostí si spolu vážně jednou půjdou zaběhat. Třeba napřesrok.

Tou myšlenkou sám sebe pobavil. Poslední dobou, snad možná od momentu, kdy Kristian navrhnul, aby se spolu na Beltain milovali, cítil Riven prapodivný klid. Jistě, sice měl ještě pořád živě v paměti, jak se ztratil v lese – jeho hrdost celkem utrpěla –, ale všechno se tak nějak přirozeně vyvíjelo a směřovalo to k jednomu určitému bodu. A kromě vztahu s Kristianem, který mu dělal radost, tu byli samozřejmě i ostatní. Bylo to skoro až čarodějné zjištění, že když je přestal posílat pro salát a kafe, přestali vůči němu být na oplátku tak nevrlí jako krátce po tom, co přišel o moc.

Pořád zvládal být manipulativní hajzlík, to nepochybně, ale zároveň ho bavilo s ostatními jenom tak koexistovat a vlastně je i poznávat.

Od chvíle, kdy se dozvěděl o bratrově prokletí, tak momentálně sám sobě nejvíc připomínal… sám sebe. Nakolik zvláštně to znělo.

Mávnul na ostatní a zamířil davem studentů do chodby. Nerozestupovali se před ním jako moře, ale někteří za úsměv o kousek uhnuli a to byl rozhodně posun, za který vděčil svému charismatu a ne magii. Příroda na něj stále kašlala. Než šel ráno do školy, zjistil, že mu chcípl lopatkovec od Kristiana. Přitom taková zdánlivě odolná kytka!

Přestal se ztrácet v myšlenkách přesně v momentu, kdy krátce zahlédl Kristiana, který vzápětí znovu zmizel ve skříňce. Jako vždycky něco roztržitě hledal, šacoval si kapsy, batoh a prohrabával se chaosem. Riven by přísahal, že má ve skříňce nějakou příšeru, která mu žere věci, nebo rovnou černou díru.

„Hledáš svůj osud, Nowicku?“ zeptal se, když došel až k němu.

Kristian se vyklonil ze skříňky, po jeho tváři přeběhlo něco moc hezkého, co se proměnilo v úsměv, a vzápětí to nahradila zamračená vráska na čele. „Předpokládám, že nevíš, kde mám úkol do literatury,“ zamručel.

„Není na chatě? Včera navečer sis tam něco čmáral nad učebnicí a ráno se na stole válela hromada papírů.“ A u toho byl čaj, hodně bylinkového čaje, který podle Rivena – jak jinak – neměl pořádnou chuť a barvu.

„Včera navečer jsem si nečmáral! Zapisoval jsem si úkoly na tento týden.“

Riven k němu přistoupil právě tak blízko, aby viděl do skříňky. Při tom pohledu povytáhl obočí, ale nijak to nekomentoval. „Takže sis je zapsal, ale neudělals je,“ pokýval hlavou. „No, třeba bude učitel rád, že máš aspoň jejich seznam!“ Šťouchl do Kristiana ramenem a polknul uchechtnutí.

„Dej si pozor, Ramiahu!“ zakoulel Kristian očima. „Moje moc se blíží!“

Tím ho samozřejmě pobavil. Riven se usmál a teprve když se ozvalo zvonění na hodinu, uvědomil si, proč Kristiana vlastně hledal. „Mluvil jsem u oběda s kluky a Terence říkal, že se dneska večer koná v Ukoláče uzavřená akce. Narychlo se rozhodl uspořádat oslavu narozenin pro Yvese. Samozřejmě mě pozval a říkal, že si můžu dovést i svoji holku, takže… Šel bys tam se mnou?“

„Skvělý,“ opáčil Kristian mrzutě. „Terence i Yvese znám prakticky celý život, ale pozvou mě na oslavu jenom jako tvoji holku. To si nemůžu nechat ujít. V kolik hodin?“

„Slyším ve tvém hlase hořkost?“ zeptal se Riven zaujatě, nicméně pak maličko zvážněl. „Myslel jsem, že nám něco tak obyčejného prospěje. Navíc tam bude obsluha a jedna ovesná palačinka ještě nikoho nezabila, nemám pravdu? Sraz je v devět.“

Kristian se nad tím zamyslel, ale pak celkem vstřícně přikývl. „Budu tam.“

„Skvělé. Kdybych zabloudil, zavolám ti,“ usmál se Riven. „Mimochodem, nějaký papír ti čouhá z batohu. To asi nebude ten úkol?“ Nečekal na odpověď a rovnou se rozešel ke třídě. Musel si nejdřív trochu sesumírovat, jakou že má vlastně hodinu. Nicméně on úkoly samozřejmě dělal a neztrácel, protože k sobě nechtěl přitahovat nechtěnou pozornost. Od chvíle, kdy přišel o svoji moc, začali být učitelé o poznání dotěrnější i ohledně jeho rodičů. Například vůbec poprvé vyvstala otázka, proč je ještě nikdo neviděl.

Nic, co by nespravila jedna, dvě, maximálně několik menších i větších lží, ale stejně si pro jistotu počínal opatrněji, leckdy skoro až zdrženlivě.

Byl téměř na konci chodby, když zaslechl Kristianovo vítězoslavné: „Je to on! Našel jsem ho!“

Riven se usmál. Takhle to teď bylo pořád.

***

Na dveřích visela cedulka s popiskem uzavřená společnost.

Místnost voněla pečivem a mletou kávou, takže jako něco důvěrně známého. Ze stropu visely žárovky, které kolem sebe vrhaly zlaté odlesky, a díky jejich tlumenému světlu všude vládla příjemná, skoro až snová atmosféra.

Terencova babička se ukázala nejenom jako skvělá pekařka, ale levou zadní zvládla připravit i celou řádku zajímavých nealko drinků, které si teď kdokoli mohl dopřát. A Terence na oplátku ukázal, že mají cit pro kombinování zajímavých chutí v rodině, když pěknou řádku z nich na tajňáka vylepšil alkoholem – jeho solidarita k babičce byla alespoň natolik velká, že ostatní upozornil, že kdo se zlije pod obraz nebo něco rozbije, bude vyhozen na mráz.

Svoji plamennou řeč zakončil tím, že do celé řady drinků nalil vodku.

Riven na alkohol nijak zvlášť nebyl, ale Brusinkovou mánii s kousky rozinek a lístky bazalky prostě potřeboval zkusit. Musel Terencovi přiznat, že vodka ten drink pozvedla na novou úroveň a dodala rozinkám šmrnc.

Tak jako tak se dalo říct, že měl díky tomu celkem rychle dobrou náladu. Proplétal se mezi lidmi, nějakou dobu mluvil s Dmitrym, který po dvou skleničkách Brusinkové mánie taky působil mnohem uvolněnějším a sdílnějším dojmem, vyslechl si Yvese, což ve skutečnosti znamenalo několik historek o jeho psech, nechal si od spolužačky pochválit černé tričko, pod kterým se rýsoval pentagram, navázal s Clémentine vcelku příjemnou debatu ohledně tarotových karet, snědl kousek datlového dortu a… Ať dělal cokoli, neustále pokukoval ke dveřím, jestli už Kristian náhodou nejde.

Přitom věděl, že je jeho holka poněkud nedochvilná.

Vlastně k těm dveřím civěl tak často, že si toho všimli i ostatní, a Terence se pak neubránil několika dobře mířeným vtípkům ohledně Rivenovy závislosti, fixace a zakristianování (nová varianta zaláskování). Rivena podobné legrácky nijak neurážely, jenom se blahosklonně usmíval a sledoval, jak do sebe Terence klopí jeden Nektarinkový rozbřesk za druhým.

Nebyla to kdovíjak divoká akce, alespoň zpočátku, i tak se ale celkem rychle našli lidé, kteří do toho vletěli po hlavě a rozhodli se tancovat na provizorním parketu. S přibývajícím alkoholem šlo o čím dál podivnější kreace. Kupříkladu Warrick a dvě holky z vedlejší třídy tancovali stejným tempem na rychlé i pomalé písničky. Každý se s tou energií potřeboval vypořádat jinak.

Rivenovi připadala veškerá hudba spíš uspávající, než aby v něm probouzela potřebu křepčit, za což ale možná mohla druhá sklenička Brusinkové mánie. Cítil se díky tomu povzneseně.

Kristian se nakonec objevil přesně v půl desáté, a přestože Riven zrovna ke dveřím výjimečně nekoukal, nějak to vytušil a otočil se.

Podívali se na sebe a Riven se usmál. Něco zapadlo na svoje místo a Kristianova přítomnost doplnila to, co nevědomky hledal.

Byl to dobrý pocit.

Kristianovi se povedlo celkem ladně protáhnout mezi lidmi na parketu, unikl Warrickově divokému máchání paží a zůstal stát před Rivenem. Stejně jako když tenkrát vyrazili na svoje první rande, což rande ve skutečnosti nebylo, dal si i tentokrát záležet. Měl rifle a bílé tričko, nijak zbytečně velké, spíš tak akorát, aby ho trochu obepínalo. Kolem krku se mu pohupoval řetízek se zlatavým přívěskem stromu, a když si maličko nervózně prohrábnul vlasy, Riven si všiml i dvou prstýnků.

„Jdeš pozdě,“ oznámil suše, jakmile se vynadíval. Zlehka se dotkl jeho předloktí, a dokonce se mimoděk naklonil blíž, aby ho Kristian slyšel. Spíš omylem se o něj otřel tváří. Někdo nezaujatý by mohl tvrdit, že to bylo rozhodně mazlivé, přitom Riven si jenom zvykal, že se ho dotýká, a stejně tak na to zvykal Kristiana.

Každopádně Kristian se trochu zachvěl. „Vyšel jsem na čas, ale před domem jsem se ještě zakecal s vránami.“

Tomu se dalo věřit.

Riven pokýval hlavou. „Sluší ti to.“

„Dík. Tobě taky.“

Koukali na sebe a Kristian měl ve vlasech zlatavé odlesky ze všech těch žlutých žárovek. Jejich světlo se mu odráželo i v očích. A Riven nakonec uhnul pohledem jako první a radši se zadíval na obzvlášť macatou brusinku, nebo možná rozinku, těžko říct, která se skrze led snažila vyplavat na hladinu. „Co si dáš k pití?“ zeptal se. „Mám ti pro něco skočit?“ Pak trochu uvolněněji a pobaveněji: „Chceš, abych tě obskakoval?“

Očividně tím pobavil i Kristiana. „Uuu, tak takový to je, být Rivenova holka! No tak jo. Obskakuj mě. Dám si nějaký nealko drink.“

„Abys věděl,“ odvětil Riven okamžitě, „nikdy jsem s žádnou holkou nechodil, takže… jsi vlastně první. Učím se.“ Kristian byl totiž do určité míry vážně nejblíž čemusi, co se dalo považovat za vztah. Riven za celý život netrávil s nikým dobrovolně tolik času a nejspíš toho o nikom snad ani tolik nevěděl. Samozřejmě kromě sourozenců, ale ty nepočítal. Tohle bylo něco úplně jiného. Ne špatného, nicméně nepochybně zvláštního. Pokud si do celé rovnice domyslel líbání a sex, pak se dalo jejich spojenectví nebo snad kamarádství opravdu jednoduše zaměnit s chozením.

Už díky tomu, že spolu chodíme všude možně, třeba do lesa.

„Zatím ti to jde,“ usmál se Kristian a znovu si prohrábl vlasy. Snad od první chvíle se nesnažil nijak skrývat, že se mu Riven líbí, a to se zas líbilo Rivenovi.

„Pohání mě vidina sexu,“ odvětil flitrovně. A pak se rozesmál, protože Kristian okamžitě zrudnul.

Společně se protáhli mezi partou spolužáků – Riven šel první a každou chvíli zkontroloval, jestli se Kristian drží u něj. U baru pro něj vybral nealko drink s názvem Krusta cukru. Přesně jak název sliboval, nahoře vážně byla sladká krusta, kterou bylo potřeba prorazit brčkem, aby se člověk dostal ke kyselému lesnímu ovoci. Kristian působil s výběrem spokojeně.

Nějakou dobu strávili v rohu, dál od veškerého dění, a pod šlahouny popínavé kytky mluvili o blížícím se Imbolcu. Potom se shodli na tom, že se půjdou trochu socializovat, a tak zabloudili mezi hlouček spolužáků, kteří hráli fotbálek. Někdo donesl přenosnou verzi, což byla vážně legrace, dokud se Yves nerozhodl hrát si s jeřabinou, která plavala v jednom z drinků, a jaksi s ní neucpal díru určenou na míčky.

Kristian se dal do řeči s Clémentine. Rozjuchaná a ovíněná Clémentine působila přátelsky a méně jízlivě spolu s tím, kolik skleniček do sebe vyklopila. Riven byl mezitím zatažen jednou z holek z vyššího ročníku na parket a bylo mu řečeno, že je totální kocour. Jakmile se mu povedlo ji po jednom, dvou tancích setřást, zašel si pro další Brusinkovou mánii a zamířil rovnou ke Kristianovi, který tou dobou posedával uprostřed všeho dění na pultu vedle vitríny a spokojeně cucal brčko.

Riven si stoupl k němu, a protože za ním zrovna někdo procházel, prakticky se vecpal mezi Kristianovy nohy a už odtamtud zapomněl odejít. Takže stál vcelku nesmyslně blízko, absolutně neznepokojený a uvolněný. V rozmáchlém gestu položil Kristianovi dlaň na nohu a poznamenal: „Je to tady celkem fajn, ne? Připadá mi to skoro normální, jestli to dává smysl.“ Měl pocit, že mu hoří tváře a taky hrdlo, a protože se potřeboval svlažit, znovu se napil.

Nijak mu nevadilo, že ho Kristian téměř objímá nohama. Naopak to bylo… Bylo to celkem příjemné.

Někde tady si uvědomil, že by měl s tím alkoholem trochu brzdit, protože začíná být namazaný jako marmeláda na krajíci chleba.

Kristian nevzrušeně pokrčil rameny. „Vzhledem k tomu, cos mi o sobě říkal, předpokládám, že jsi na podobné akce moc nechodil.“ Neposunul se, nepoposedl, naopak nejspíš vnímal Rivenovu blízkost jako něco přirozeného. To se Rivenovi mimochodem taky líbilo.

„Vlastně občas chodil,“ odpověděl konverzačně. „Někdy jsem někam zašel. Ale pak jsem zase měl období, kdy jsem to nesnesl a radši jsem chodil do lesa. Jak kdy. Však víš. Čarodějné dospívání na malém městě.“

Chvíli mlčeli a sledovali lidi kolem sebe, jak se baví a tancují, načež se Riven otočil zpátky ke Kristianovi. „Řekni mi něco o sobě. Něco, co ještě nevím.“

Dostalo se mu za to úsměvu a Kristian mu prsty zlehka uhladil tričko na boku. „To je těžký. Myslím, že víš tak nějak všechno. Ale dobře, můžu ti říct nějaké svoje tajemství. Vyber si jaké. Chceš trapné, tajemné, osobní, nebo intimní? Vybírej moudře, protože já vyberu to samé.“

Riven si odfrknul a zakvedlal brčkem ve sklenici. „Už jsem měl skoro vybráno, ale jak jsi řekl, že pak vybereš ty…“ Stejně mu to ale nedalo a kdoví, nakolik byl na vině alkohol. „Ne, nebojím se. Chci znát to intimní. Věděl jsi, že vyberu intimní!“

„Jo, věděl jsem, že vybereš tohle!“ zaculil se Kristian. „Poprvé jsem masturboval ve třinácti ve sprše,“ řekl bez obalu, aniž by si třeba dopřál chvíli na rozmyšlení. „Když jsem se udělal, byl jsem tak vyděšený, že by to někdo mohl zjistit, že jsem na celý den raději zmizel do lesa.“

Tahle historka Rivena rozhodně zaujala. Protože jejich blížící se… rituál podobné historky nejspíš vyžadoval. A taky protože mu to přišlo tak moc kristianovské. „Roztomilé,“ poznamenal. Nabídl Kristianovi svůj drink a Kristian přijal – sevřel brčko mezi rty a napil se. Rozšířily se mu oči a Riven došel k názoru, že Brusinková mánie si ten večer získala nejedno srdce.

„Dobře, takže,“ začal váhavě, „chceš znát moje intimní tajemství? Nevybereš si jinak?“

Kristian pobaveně nakrčil nos a sklenici mu vrátil. „Musím říct, že mě dost zajímá i to trapné, ale jak jsem slíbil, beru intimní.“

Ne že by věděl okamžitě, co mu chce svěřit. Potřeboval se nad tím zamyslet. Tajemství měl spoustu, tak jako každý normální čaroděj, ale chtěl, aby to, co řekne, mělo stejnou váhu jako Kristianova historka o masturbaci. Napíchnul brčkem rozinku. „Mám docela dost citlivé bradavky,“ oznámil klidně.

Kristian mu automaticky sjel pohledem k hrudníku, jako kdyby se to snad mohlo projevit právě teď, jen protože to přiznal nahlas. A Rivena na tom místě možná docela nepatrně zašimralo.

No do háje.

Poslední dobou se po stránce sebeuspokojování dost zanedbával, soustředil myšlenky na jednotlivé sabaty a vynakládal hromadu úsilí na opětovné propojení s přírodou. Teď toho trochu litoval, protože byl přiopilý a měl Kristiana vážně blízko, přesněji pořád stál mezi jeho nohama.

A Kristian se dál usmíval a voněl a nejspíš mu bylo putna, kolik vířících myšlenek se momentálně prohání Rivenovou brusinkovou hlavou.

„Dobře, píšu si!“ vypálil Kristian. „Ještě něco, co bych měl vědět?“

Riven se okamžitě zaškaredil. „Ani náhodou. Teď zase ty, ať je to fér. Chci vědět, co bych měl vědět já!“

„Jak to mám vědět?“ zamrkal Kristian nechápavě a znovu se natáhl pro Rivenův drink. Přitom se ho dotkl. Prsty mu přejel po hřbetu ruky a posunul nohu tak, aby mezi sebou Rivena o trochu víc věznil. Ale každý z těch dotyků působil přirozeně a nepromyšleně, stejně jako ty Rivenovy.

Očima někoho jiného po sobě museli toužit.

„Sám sebe se dotýkáš, ne?“ Riven si vzal skleničku zpátky a napil se. „Nebo máš představy. A ať je to osobní.“

„Počkej, počkej, chceš říct, že to bude stejné, jako když se sám sebe dotýkám já?“ Kristian zakomíhal nohama a patou kopl do pultu, aby se následně sklonil a zkontroloval, jestli pultu nějak neublížil. Občas dělal tyhle zvláštní věci a gesta, ale Rivenovi to vlastně dávalo smysl. Vždyť i zdánlivě neživá chata díky jeho péči ožívala, tak proč by nemohl urazit obyčejný pult? Skoro přeslechl, jak Kristian říká: „Já fakt nevím, co by se mi mohlo líbit. Teda kromě tebe, že.“

Zase mlčeli a chvíli jenom poslouchali hudbu. A byly tam samozřejmě všechny ty pohledy a vodka, která hřála Rivena v žaludku.

„Přijde mi to, nebo tak trošku flirtujeme?“ vyhrknul Kristian. „Já jsem ještě nikdy neflirtoval, ale tak trochu mi to připadá… Jestli ano, jestli je tohle flirtování, musíš mi říct, jak na tom jsem.“

Typicky naivní, roztomilý a okouzlující wiccan. Nemělo cenu lhát. „Myslím, že celkem dobře,“ odvětil Riven vážně. „Rozhodně mě zajímá, co říkáš, baví mě to a je to příjemné. Kombinace alkoholu a tvojí přítomnosti… Skvělá práce, Kristiane.“

„Rivene?“ promluvil Kristian tiše. „Až tohle všechno dobře dopadne, zůstaneme kamarády?“

Nepoužil slovo jestli, ale až. Bylo v tom něco uklidňujícího. Riven pocítil vděk. „Věřím tomu, že jo. Jsem zvyklý trávit s tebou čas. Nikdy jsem s nikým tolik času netrávil, když nepočítám Rowanu a Rua, ale to je samozřejmě něco jiného,“ pojmenoval nahlas, o čem v průběhu večera přemýšlel. „Tohle, co prožíváme a co spolu ještě prožijeme, nás spojí, ať se nám to líbí, nebo ne.“

Chtěl dodat, že mu to nevadí. Že je to v pořádku. Že si Kristiana opravdu nesmírně váží. Ale Kristian to nejspíš pochopil bez dalších slov, jelikož zvedl ruku a jemně pohladil Rivena po vlasech. Prsty mu je pročísnul. A bylo to přirozené a správné.

Riven se usmál.

„To je dobře,“ přitakal Kristian. „Už jsem si na ten tvůj arogantní obličej zvykl.“

Než si stačili říct něco dalšího, třeba jeden z druhého vytáhnout trapná, tajemná i osobní tajemství, prodral se k nim parketem Terence, kterému svítily oči jako baterky, a nahlas zahlaholil: „Tak co, vy hrdličky?“

Kristian se k Rivenovi instinktivně přitisknul, nebo ho k sobě Riven možná přitáhl. Tou dobou byla pro Rivena celá řada projevů náklonnosti v brusinkovém oparu. Věděl, že mluví s Terencem a baví se u toho jako kamarádi. Vnímal, že ho uklidňuje Kristianův hlas a smích. Uvědomoval si cestu přes parket, kdy byli oba na okamžik vtaženi do víru tancujících lidí, a taky pevné hřejivé objetí, o kterém si nebyl jistý, kdo přesně ho inicioval.

Teprve když po půlnoci odešli a on se zhluboka nadechl mrazivého vzduchu, bylo to skoro jako políček, uvědomil si znovu naplno sám sebe. Za jiných okolností by si sundal boty a bosý by se rozeběhl k lesu, možná by se přitom i smál. Ale teď nechtěl riskovat, že mu umrznou prsty. Tak prostě jenom chvíli zhluboka dýchal a s tím i střízlivěl.

Nakonec potřásl hlavou.

„Budu spát dneska na chatě,“ oznámil Kristian. „Pil jsem alkohol, a kdybych přišel domů a máma to poznala, tak mě zabije. Tím pádem bude lepší, když nepřijdu vůbec.“

Riven se zasmál. S jistou dávkou nabubřelosti nepochyboval, že chce být Kristian prostě jenom s ním a že i kdyby jeho máma o alkoholu věděla, brala by to s nadhledem. Dobře, možná nešlo jenom o to být s Rivenem, ale i o ten zcela zanedbatelný fakt, jak se Riven ztratil uprostřed lesa. Kristian byl hodný kluk a nechtěl riskovat, že by se to stalo znovu.

Za to byl Riven vážně rád.

Bok po boku kráčeli k chatové oblasti a pak dál po lesní cestě. Spíš se tak šourali a hodně přitom koukali na nebe. Kristian měl za to, že v rámci svého pokání a usilování o navrácení moci by měl Riven objímat stromy, a protože byl Riven pořád ještě v náladě, ani trochu proti tomu neprotestoval. Objal tolik stromů, až pak skoro necítil ruce a musel si na ně dýchat. Nebyl si jistý, jestli pro čaroděje existuje něco víc ponižujícího než fakt, že je mu ukrutná zima. V lednu. Když ani nesněží.

Ale něco o chlup víc ponižujícího se přece jen našlo, protože Kristian prohlásil: „Tobě je zima!“ A s těmi slovy si okamžitě sundal bundu a přehodil ji Rivenovi kolem ramen.

Riven hodně neochotně zamručel, ale bunda byla tak teplá a měkká, že se ani nehádal a prostě si ji zapnul až ke krku. Vnímal, jak ho kapsy nadité hromadou nejrůznějších věcí táhnou k zemi, tak do nich ani nezkoušel strkat ruce. Po chvíli mu bylo příjemně.

Kristian se potměšile usmál. „A pak kdo je u nás ve vztahu holka.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥