Szabi

Našel, co nehledal, a nenašel, co hledal. Dokonce dvakrát.

Nejprve z krabice pod postelí vytáhl starou peněženku, kterou ztratil už hodně dávno. Nejspíš někdy před tou, co zmizela o Samhainu. A poté, což bylo snad ještě větší překvapení, objevil pod matrací mámin starý wiccanský deník. Byla to malá hnědá knížka v umělé kůži s přezkou plně popsaná titěrným a úhledným písmem.

Kristian deník otevřel na první stránce, kde máma v tenkých liniích nakreslila nejrůznější bylinky – rozmarýn, prvosenku, heřmánek… Stejně jako tenkrát, když ho držel v ruce poprvé, přejel po nákresech prstem.

Máma začala wiccanský deník psát čtyři měsíce před Kristianovým početím, pokračovala během těhotenství a skončila Kristianovým prvním rokem. Obsahoval stovky kouzel, rituálů, snů a věšteckých vizí, které v té době měla. Taky tam kreslila krystaly a svíčky a psala drobné vzkazy pro staršího Kristiana.

Hned na druhé stránce bylo: Už tenkrát mi příroda našeptávala, že budeš výjimečný. Mluvily o tom hvězdy, tarotové karty i čajové šálky. A to jsem ještě ani nebyla těhotná a všechno kolem mě vířilo.

Kristian se pousmál. Sice si dokázal přiznat, že ano, v určitých aspektech je výjimečný a unikátní (žádnou velkou radost z toho neměl), ale vždycky ho bavilo, jak uměla být máma v deníku teatrální a všechno znělo absurdně fatálně. A přitom… narodil se, byl tady a nic tak extra se podle něj nedělo.

Tedy až na to oživování, že ano.

Chtěl deník odložit na noční stolek s tím, že se mu bude věnovat později, ale na poslední chvíli, přišlo to trochu jako malý záblesk, ho napadlo kouknout, jak máma tenkrát oslavila Beltain.

Ten Beltain, během něhož ho počali.

Když deník dostal k jedenáctým narozeninám, byl vyděšený, že by měl číst o spojení vlastních rodičů, ze kterého vzešel. Ale k samotnému aktu tam byla jen jediná zmínka: Nevím, jestli jsme to plánovali, ale možná jsme poslední měsíce – proto jsem taky začala psát tenhle deník – tušili, že nás to k tomu vede. Celou dobu se to mělo stát. A teď jsem těhotná.

Kristianem by to možná vnitřně otřáslo, kdyby tuhle část už za ty roky několikrát nečetl. Takže teď byl jen cynicky otrávený.

Co si máma jako myslela? Beltain byl svátek plodnosti, sexuality, spojení, vášně a nového života. Když se rozhodla během oslav vyspat s tátou… Co se asi tak mohlo stát?

Kristian se sice narodil na Imbolc, ale věděl, že je neodmyslitelně spjatý s Beltainem. A nejen proto, že v ten den byl přírodě otevřený a někdy měl dojem, že… znělo to hloupě, nejspíš proto, že šlo o pocit, pro který neexistovalo to správné pojmenování, ale prostě… někdy měl dojem, že on sám je příroda. On sám byl vítr a louka a les. Úplně každý strom, keř, větev, květina, ale zároveň byl i malé jehličí a osamocený chrobák.

Dávalo smysl, že zkusí oživit Katche právě na Beltain.

Na svátek, který představuje nový život.

Byla to myšlenka schovaná hodně hluboko, možná tam byla od doby, co potkal Rivena. Anebo od okamžiku, kdy zachránil chrobáka. Nebo od narození? Třeba to tak vždycky mělo být a Kristian se s tím narodil a teď se to jen dralo na povrch. Chtělo to ven. Znovu si přečetl mámina slova.

Nevím, jestli jsme to plánovali, ale možná jsme poslední měsíce tušili, že nás to k tomu vede. Celou dobu se to mělo stát.

Mozek to ještě nechtěl přijmout, bránil se, ale kdyby Kristian dokázal slyšet svoje srdce, věděl by, že…

Dveře od Kristianova pokoje se otevřely s takovou rázností, až ho to přimělo hystericky zavřít mámin deník, jako kdyby snad dělal něco špatného. Vyjeveně koukl na Hazel, která taky vypadala překvapeně.

„To já ne, to Asher vykopl dveře,“ vyhrkla a rozhlédla se, jako by ho hledala. Ale ten už byl někde hodně daleko. Navíc ve schovávání se označoval za přeborníka, takže nemělo smysl ho hledat a něco mu vytýkat. A Hazel si to nejspíš uvědomovala, protože pokrčila rameny, poskočila a usmála se. „Přišel ti balííííík,“ zazpívala a vyhodila balík do vzduchu.

Aniž to Kristian tušil, tohle byla další věc, kterou nehledal. „Díky,“ odvětil a chtěl balíček rozdělat, jenže si všiml, že Hazel pořád poskakuje na prahu pokoje. A nemá se k odchodu. „Ještě něco?“

„Joooo.“

Kristian čekal, ale když pochopil, že Hazel to ze sebe jen tak sama nevymáčkne, pokrčil rameny. „A co to má být?“

Hazel zvedla ruce a při každém slově vyskočila, jak nejvíc uměla. Bylo jí pět, takže to nebylo zrovna vysoko, ale za otravnost by jí Kristian vysoké číslo dal určitě. „Máááma říííkala, že mi máááš vysvětlit Yuuuuule.“ Najednou se Hazel zastavila, a dokonce spustila ruce. „A taky říkala, že budeš s princem Rivenem. To znamená, že si nebudeš vybalovat dárky s námi?“

Byla roztomilá, když měla strach, že by snad rodina nebyla pohromadě, a byla praštěná, když pořád – přestože jí několikrát vysvětlil, aby to nedělala – nazývala Rivena princem. Teď se to však rozhodl ignorovat. Naznačil jí, aby šla za ním a sedla si mu na klín.

„Neboj, dárky se dávají na Vánoce a to tu budu. Yule se slaví před Vánocemi na zimní slunovrat. To znamená, že je nejdelší noc v roce a nejkratší den,“ vysvětlil. Natáhl se pro jednu z knížek a nalistoval stránku s vyobrazením Trojné bohyně a Rohatého boha. „Pamatuješ, jak jsi s mámou oslavovala nedávno Samhain? V ten den Rohatý bůh zemřel. A na Yule se znovu narodí. Je to bůh slunce, proto je v době jeho nepřítomnosti zima a tma. Ale na zimní slunovrat se to zlomí a dny se začnou prodlužovat a noci zkracovat. To znamená, že Rohatý bůh získává sílu.“

Hazel milovala pohádky, takže nebylo překvapením, že ji tohle vyprávění zaujalo. „Páni. Umřel a znovu se narodil? Ten se má! Taky bych to chtěla umět.“

Kristian cítil, jak se mu v krku tvoří obrovský knedlík, který mu brání mluvit. Občas se mu to stávalo, obzvlášť když předstíral, že o daném tématu nic neví. „Neplácej. K čemu by ti takové oživování asi bylo?“ dostal ze sebe přiškrceně a nevinně se usmál.

K záchraně životů, třeba.

„Vždycky, když bych musela jít s mámou nakupovat, tak bych radši umřela. A až by se vrátila, tak bych se zas oživila,“ vysvětlila Hazel. A měla recht, nakupování s mámou vážně nebyla žádná sranda.

***

Z nebe se snášely titěrné sněhové vločky, ale hodně rychle roztávaly. Kristian jednu chytil do dlaně, jenže to už byla v podstatě jen kapka vody. Ohlédl se, aby zkontroloval Rivena, který procházel mezi stromy a sbíral šišky a žaludy a ještě pár nezetlelých listů. Byl přitom zamyšlený a ponořený do sebe.

Což dávalo smysl. Yule byl skvělou příležitostí k sebezpytování. Čekala je nejdelší noc a mezi wiccany se občas říkalo, že tolik tmy přímo vybízí k obrácení se do svého nitra. A Kristian byl nesmírně rád, že nemusí mluvit.

Netušil, co by měl říct.

A netušil, jak by to mohl neříct.

Mezi stromy už sem tam zahlédl blížící se tmu. Nejprve si jen uvědomoval, že se šeří, svět ztrácel i ty poslední ponuré barvy a vzdálenější stromy pohlcovala noc. Ačkoliv bylo teprve pět odpoledne.

Znovu se ohlédl a znovu zkontroloval Rivena, který následně navrhl: „Možná bychom se měli pomalu vrátit.“

„Tak jo,“ přikývl Kristian. Uvědomoval si, že Riven čeká, kterým směrem se vydají, protože sám nevěděl. Před pár dny se ztratil v lese, a když ho Kristian našel, bylo to trochu úsměvné, ale zároveň i smutné.

A tak ho stejně jako předtím vyvedl z lesa na asfaltovou cestu a pak až do zahrádkářské kolonie. Dýně i kostlivec zmizeli a nahradila je světýlka a vločky na oknech. A přestože ve městě všechno působilo vesele, barevně a vřele, tady byla jen zima, tma a samota.

Jak to wiccani a čarodějové v nejdelší noc v roce mají rádi.

Až na Kristiana, ten měl rád teplo a slunce.

A až na Rivena, který ztratil schopnosti, a tak tohle všechno muselo působit děsivě.

Prošli mezi chatami k té poslední rovnou na zahradu, kde byl nachystaný oltář.

Už předtím obnovili pentagram, očistili kameny a do každého cípu dali červené a zelené svíčky. Zlaté zase postavili na oltář, do svícnu ozdobeného cesmínou, a Riven tam vyskládal šišky, žaludy a listy. Všechno hezky naaranžoval. Taky zapálil oheň a postavil nad něj kotlík.

Byli domluvení, že Yule pojmou klidně a pokorně. Ani jeden neměl schopnosti, tím pádem asi nemělo smysl zkoušet nějaká kouzla. Proto se rozhodli zapálit oheň, nazdobit oltář, uvařit wassail, nápoj na odhánění zlých duchů, a během jeho pití rozjímat.

A myslet na Katche. Na zvuk máchání křídel, na korálkové oči, hladké peří a tajemný pohled. Na to, jak sedával na vysokých borovicích, zatímco dohlížel na Kristiana, na to, jak ze stolu zobal zrníčka a jak spokojeně odpočíval na Rivenově rameni.

Riven zapaloval svíčky i tenkrát, a tak dávalo smysl, že je zapaloval i teď.

Ať záměr šťastně vyjde.

Ať záměr šťastně vyjde.

Nejdřív se rozhořelo deset svíček v cípech pentagramu a teprve poté ty na oltáři.

Ať záměr šťastně vyjde…

Kristian mezitím do kotlíku nalil jablečný cider, pomerančový a brusinkový džus, přidal skořici, hodně hřebíčku, zázvor, nové koření a nakonec muškátový oříšek. Alkohol záměrně vynechal, protože se ho nepotřeboval přepít a pak blábolit. Navíc by ho určitě bolela hlava a on ji k tomu, co plánoval navrhnout, potřeboval čistou.

Nechali wassail vařit a mezitím dozdobili oltář. Dali si na tom opravdu záležet a Kristian se přistihl, že si to až nezdravě užívá. Nejprve na provázek navěsili sušené pomeranče a mandarinky, mezi to vpletli chvojí a přidali kuličky jalovce. Ze zbytku chvojí upletli věnec a ozdobili poleno.

Bylo to… I když oba věděli, že Yule je jen krátká zastávka na mnohem náročnější cestě, Kristian se přistihl, že cítí klid. Během zdobení a vaření úplně zapomněl na okolní svět. Zapomněl na vlezlou zimu a tmu, která už pohltila všechno kolem jejich pentagramu. Zapomněl, co ho v budoucnu čeká a co plánuje už brzo navrhnout. Teď byl tady, vdechoval vůni hřebíčku a aranžoval jmelí.

Dokonce i Riven působil uvolněně.

Když byl wassail hotový, nalili ho do obrovského poháru, sedli si na zem a společně popíjeli. Vždy se nejprve napil Kristian, pak Riven a následně trochu vylili na zem pro Katche. A znovu Kristian, Riven a Katch.

Kristiana samozřejmě neuvěřitelně zajímalo, nad čím Riven asi tak přemýšlí, ale věděl, že se na to nemá ptát. On sám by nebyl zrovna nadšený, kdyby se měl se svými pocity svěřovat. Obzvlášť když myslel na…

Vzdychl.

Nakonec byl rád, když rituál skončil a on mohl vystoupit z pentagramu a vydat se do tepla chaty. Přestože to znamenalo, že si bude muset s Rivenem promluvit. O tom. O tom, co mu dneska prolítlo hlavou. Ale vlastně to vnímal jako něco správného. Potřeboval to ze sebe vychrlit, i kdyby se mu Riven vysmál. Ať se stane cokoli, musel to dostat ven, jinak by ho to pomalu užíralo a užíralo, až by kromě té jedné myšlenky nic dalšího nezůstalo.

V chatě bylo pořád teplo, ačkoli oheň v kamnech pomalu vyhasínal. Riven okamžitě přiložil a beze slova začal vařit čaj. Kristian mezitím vybalil všechno jídlo, které doma sebral, a vyskládal ho na stůl.

Vzal všechno, takže toho byla vážně hromada. Od nadýchaných perníčků po sušené ovoce, ořechy, chlebové placky, mrkvový hummus, zapečenou pohanku s hříbky a plný sáček čerstvých i sušených bylinek. Z těch měl největší radost, ačkoliv plánoval spořádat i pořádnou dávku cukroví. Nejdřív si ale jednu z chlebových placek natřel tlustou vrstvou hummusu a posypal bylinkami. „Víš, jak jsem na Samhain ztratil peněženku?“ začal od úplného začátku. To byl taky jeho plán. Provést Rivena dnešním odpolednem tak, jak ho prožil on sám.

Riven postavil dva hrnky s čajem na stůl a taky si sedl. „No? Ty pořád něco ztrácíš,“ konstatoval nevzrušeně. Aniž chápal, že tenhle skvělý a neprůstřelný začátek spěje k… tomu.

„Jo, to jo, ale tuhle jsem ztratil přímo na Samhain. Hádej co, dneska mi přišla poštou! Někdo ji našel a poslal. A neuvěříš, těsně předtím jsem během hledání jedné knížky našel druhou ztracenou peněženku. Ta zmizela někdy vloni. Takže mám teď tyhle dvě plus novou. Super, ne? Teda, kdybych já nebyl já.“ Kristian smutně kousl do placky a odevzdaně žvýkal. „Chceš slyšet to úplně nejlepší?“

Riven bez váhání přikývl. „Sem s tím.“

„Řekl jsem si, že je dám na bezpečné místo, kde se jim nic nestane. Všechny na to jedno, takže…“ Dramaticky se odmlčel. Každému příčetnému člověku už nejspíš muselo dojít, co se stalo, jen by v tom určitě byla zdravá dávka nevěřícnosti, která by nedovolila říct to nahlas. „Nemám ani jednu,“ rozhodil Kristian teatrálně rukama.

Chvíli bylo ticho, než se Riven upřímně a bezprostředně rozesmál. Dokonce zaklonil hlavu a plácl se dlaní do stehna. „Kdybych tě neznal, tak by mě to dost vyděsilo. Tím myslím spoléhat na tebe. Ale takhle je to vlastně spíš roztomilé.“

Nešlo o to Rivena rozesmát, ale když už se to povedlo, udělalo to Kristianovi radost. Pousmál se, ale následně poposedl, protože jestli to bral celé od začátku, tak teď přicházela část, kdy by měl vytáhnout tu druhou věc, kterou nehledal. Předtím se ještě ale napil čaje, polkl, znovu poposedl a poškrábal se na hlavě.

Taky ho napadlo, že by mohl kousnout do placky, jenže to by pak určitě nesmyslně dlouho žvýkal.

Takže se nadechl. „Je tu ještě jedna věc,“ řekl a prstem nejistě poklepával na desku stolu. „Vlastně šlo o to, že jsem hledal knížku a místo ní jsem našel mámin wiccanský deník z doby před mým narozením.“

Riven zaujatě povytáhl obočí. „Narazil jsi na něco, co by nám mohlo pomoct?“

Opět a zase si Kristian potvrdil, jak je úlevné komunikovat s někým, kdo jeho svět zná, a není potřeba vysvětlovat, že se wiccanský deník od toho běžného liší. „Jak se to vezme,“ pronesl a místo poklepávání prstem začal kreslit neviditelné sluníčko. Takové to úplně obyčejné – kolečko a osm čárek jako paprsky, nic extra, ale hezky ho to uklidňovalo. „Už jsem ti myslím říkal, že jsem byl počatý během rituálu o Beltainu.“

Nádech a výdech.

Ještě pořád to mohl neříct. Nechat to v sobě a doufat, že ta myšlenka časem uhnije, pokud ji nebude živit. A možná to i dávalo smysl, že kdyby jí nevěnoval pozornost, nemuselo by se vůbec nic stát, jenže… Co když zrovna tahle myšlenka byla masožravá a postupně by ho celého sežvejkla?

„A dál?“ nabádal ho Riven.

Kristian si nervózně odkašlal. „Je to svátek tvoření, sexuality a spojení. Oslavování nového života.“

Riven si nervózně neodkašlal, dokonce ani nezalapal po dechu, nevytřeštil oči, vyděšeně nevykřikl, nezačal jančit, prostě jen… seděl a koukal. Takže mu to zatím nedocházelo. „Dobře. To samozřejmě vím. A co z toho plyne? Asi potřebuju, abys byl konkrétnější, Nowicku.“

Doufal, že v tuhle chvíli už nebude muset nic říkat, protože to do háje bylo přece jasné. Nebo ne? Vstal. Už ani kreslení sluníčka nepomáhalo. Potřeboval chodit, soustředit se na kroky. „Hele, je to asi šílenost, ale musím to říct. I kdyby jen proto, abychom tuhle možnost definitivně shodili ze stolu, protože… No, eee, protože je to šílenost. Šílená. Na druhou stranu jde tady o dva životy, takže možná nemáme na výběr. Já jen, že pokud existuje možnost, jak celý rituál ještě víc posílit, tak to prostě musím říct. A i když je to šílenost… musím, eee, to, no, říct.“

Nikdy nechápal, proč se říká zpocený od hlavy až k patě, ale teď tomu rozuměl. Tohle bylo ono, ten stav, když měl dojem, že se i jeho paty koupou v potu a v botaskách mu kloužou.

„Tak to řekni,“ zamručel Riven.

„Ale já nechci. Ne, zapomeň na to, je to pitomost,“ vyhrkl Kristian a došel ke gauči. Napadlo ho svalit se do něj obličejem napřed, ale na to byl až příliš… vydivočený.

„Jde o Katche a Rua. Udělám cokoli. Takže mi okamžitě řekni, co tě napadlo,“ rozkázal Riven. Ne přímo ostře, ale rozhodně působil rázně. A kdyby měl svoje schopnosti, oba by se teď určitě plácali v cukrové vatě.

Kristian zastavil uprostřed místnosti, přesně napůl mezi stolem a gaučem. „Jak to, že ti to ještě nedošlo?“ vyštěkl. „Řekl jsem, že jsem byl počatý na Beltain. Zdůraznil jsem, že je to svátek sexuality a spojení a ty… nevíš, kam tím vším mířím? Jsem panic. Víš, jakou by to mohlo mít sílu?“

Vteřinu, déle to rozhodně netrvalo, než se Rivenův výraz změnil. Ta jedna vteřina stačila, aby mu všechno zapadlo na své místo. Aby pochopil. Prozřel. Těžko říct, co si Kristian myslel, že se stane, ale nejspíš očekával nejistý smích nebo děs v očích. Pravděpodobně kombinaci obojího. Jenže Riven se jako lusknutím prstů stal nečitelným.

Uprostřed nejdelší noci bylo trochu děsivé sledovat, jak se čaroděj uzavřel do sebe.

Kristian nejistě přešlápl, když si uvědomil, že si ho Riven prohlíží. Od hlavy až k té zpocené patě. Asi to fakt neměl vytahovat, chtěl se omluvit, nějak to celé smést ze stolu jako drobky od chleba, jenže Riven vstal a promluvil jako první. „To je fakt chytré. Silné. A chytré.“

Chytré?

Znamenalo to, že… Kristian zamrkal.

Riven přistoupil blíž, ruce měl zkřížené na hrudi a bylo poznat, že usilovně přemýšlí. „Ty bys to udělal? Samozřejmě, líbím se ti, ale copak nesníš o velké lásce? Dát to někomu, koho miluješ?“

Takže asi ano, asi to znamenalo, že se Riven nezlobí ani nešílí.

„Co čekáš, že řeknu?“ pokrčil Kristian rameny. Nad tímhle přece vůbec nemohl uvažovat. „Jde tu o dva životy. Kdybych do toho odmítl jít a pak se mi nepodařilo oživit Katche, jak myslíš, že bych se cítil? Jak myslíš, že bych si to první milování následně užil? Jasně, vždycky jsem snil, že to bude dokonalé, ale… U trojné bohyně, pokud tím někomu zachráním život, tak je to přece ještě mnohem lepší než jen osobní uspokojení.“

Riven spustil ruce a povytáhl obočí. „Počkej, říkáš mi tady jedním dechem, že tě neuspokojím?“

„Jak to myslíš?“

„Mluvíš tady o tom, že jsi snil o tom, že to bude dokonalé. Což může být. Jde tady o Katche a o Rua. Jak moc se podle tebe budu snažit?“ odvětil Riven dotčeně.

Ta energie, která s Kristianem ještě před chvílí mlátila ze strany na stranu, byla najednou pryč. Cítil jen hlubokou vyčerpanost. A tak si konečně dovolil svalit se na gauč a schovat se mezi polštáře. „O to přece nejde. Dokonalým sexem jsem myslel, že to bude s někým, kdo je pro mě vším a já jsem vším pro něj. Prostě akt lásky a odevzdání se tomu druhému,“ vysvětlil. Věděl, že zní asi hloupě, ale bylo mu to jedno.

Riven zlehka zavrtěl hlavou a pousmál se. „Takový romantik. A i přesto bys to udělal. Překvapuješ mě. A sex z pravé lásky je taková wiccanská věc, nebo mi to tak alespoň přijde. Čarodějové nad tím tolik nespekulují, a když už se ptají, otázka zní, co z toho budou mít.“ Znovu si Kristiana prohlédl a znovu zavrtěl hlavou. „Neznám nikoho, jako jsi ty. Leda bys to schválně okecával a prostě mě jenom chtěl dostat do postele.“

Kristian se pousmál. Věděl, že to poslední byla legrace, Riven si ho až moc rád dobíral. A ten zbytek… „Není to wiccanská věc. Je to prostě moje věc.“ Občas měl dojem, že se za to musí obhajovat. „A ne, nesnažím se tě dostat do postele.“

„Máš pravdu. Je to Beltain. Hádám, že to budeme dělat spíš na mechu.“

No haha, první a rituální sex na mechu, srandičky. Kristian se ušklíbl, akorát mu pak došlo, že se o tom celém baví, jako by se to doopravdy mělo stát. Trhaně se nadechl. „Takže… do toho půjdeme?“

„Řekl jsem, že udělám všechno, abych zachránil Rua. Musím. Nemyslel jsem si, že budu mít sex s klukem, ale neděsím se toho. To, že jsi panic, má ohromnou moc a může to celý rituál posílit. Navíc jsme na sebe napojení. Jsme v tom oba. Tohle je ohromné. Myslím tím spojit se takhle přímo na Beltain. Překvapuje mě, že to nenapadlo mě, ale nejspíš jsem nečekal, že bys řekl ano. Takže odpověď na tvoji otázku…“ Vůbec nezaváhal ani nezněl pochybovačně. „Půjdeme do toho.“

Kristianovi vlastně dost pomáhalo, že byl Riven klidný a racionální. Že z toho nedělal vědu a že chápal, jak moc jim to může pomoct. Že pokud se mu ten den Kristian skutečně odevzdá a vloží do něj veškerou důvěru, uvolní se tolik energie, až by v sobě třeba doopravdy mohl najít sílu Katche zachránit.

„Tak jsi měl asi pravdu. Nakonec všechna moje tetování uvidíš,“ zamumlal.

Riven se usmál. Tak hezky a mile.

A pak už to nešlo zastavit. Jakmile se Kristian té sžíravé myšlenky zbavil, ucítil neuvěřitelnou úlevu. Poslední měsíce, týdny a dny i jednotlivé hodiny měl dojem, že mu na hrudi leží obrovský balvan, který ho táhne k zemi. Až teď mu došlo, že doopravdy nevěřil, že by dokázal Katche jen tak oživit, a najednou všechno zapadlo do sebe a dávalo to smysl. Tak jak to máma napsala.

Nevím, jestli jsme to plánovali, ale možná jsme poslední měsíce tušili, že nás to k tomu vede. Celou dobu se to mělo stát.

Společně s úlevou přišly i slzy. Kristian si nejprve myslel, že se rozesměje, ale jeho tělo mělo evidentně jiné plány a potřebovalo ze sebe dostat nahromaděné emoce takhle. A tak brečel a bylo to krásné a očistné.

Riven si sedl na gauč vedle něj. Bylo poznat, že chápe, co se v Kristianovi právě odehrává, a nechával ho to v klidu prožít, nic neříkal a čekal. Jen mu přehodil ruku přes rameno a přitáhl ho k sobě, takže mu Kristian najednou brečel do mikiny. Ale bylo to v pořádku, protože v tom byli spolu. Napojení a spojení. Nejspíš už od Samhainu. Nebo ještě dřív. Od chrobáka? Od narození?

„Děkuju,“ zašeptal Riven. I v tomhle slově bylo tolik úlevy.

Slzy postupně ubývaly. Kristian si je utřel do rukávu a zhluboka vydechl. Když se narovnal, pohlédl na Rivena a usmál se. Byl tak vděčný a lehký a nadějeplný, až měl dojem, že se jen tak uprostřed Yulu začne vznášet.

A úplně stejné pocity viděl v Rivenových měsíčních očích.

Chvíli na sebe jen koukali. Riven pohladil Kristiana po tváři a Kristian na tom místě ucítil hřejivé teplo. Právě se dohodli, že se spolu během Beltainu vysp… Ne, dohodli se, že se budou během Beltainu milovat. Že Kristian vezme svou nevinnost a lásku a odevzdanost a tohle všechno s tou největší důvěrou věnuje Rivenovi.

Takže dotyky byly v pořádku.

A stejně tak byla v pořádku pusa, kterou Riven Kristianovi věnoval. Byla pěkná, upřímná, jemná a částečně i magická, protože přesně ve chvíli, kdy se Rivenovy rty dotkly těch Kristianových, všechny svíčky v místnosti zhasly. Asi šlo o náhodu, ale bylo hezké, jak se oba společně propadli do nejtemnější noci.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥