Szabi

Yule byl jeden z jeho oblíbených sabatů, alespoň donedávna. Pojil se mu s vůní cesmíny a jmelí, které jeho rodina rozvěšovala doma, se zapáleným ohněm v krbu, vysokými plameny a praskáním dřeva, a především s jistou sounáležitostí a pospolitostí. V dobách předvánočního shonu, kdy většina obyčejných smrtelníků nakupovala dárky, pekla cukroví a pomalu chystala štědrovečerní večeři, mu přinášelo zvláštní útěchu, že může z toho shonu vystoupit. Že je kluk z čarodějnické rodiny a žádný z těch stresů, které se v lidech hromadí, se ho nedotkne.

Většinou oslavovali Yule v úzkém rodinném kruhu a hráli na hudební nástroje a zpívali písně – nejdřív začal táta brnkat na kytaru a Ru zpíval, ale postupně se přidávali i ostatní včetně Rivena, který hrál na flétnu. Společně zdobili velké poleno, do kterého mohl každý vyrýt přání v podobě sigilia, a později ho nechávali dlouho hořet, zatímco jedli a pili ovocný punč. Riven měl obzvlášť v oblibě rebarborový koláč, jelikož byl správně trpký a nasládlý zároveň.

Jakmile se přiblížila půlnoc, on, Rowana a Ru vyběhli ven bez bot a bez ponožek, tancovali v trávě pod hvězdami a pod nohama jim křupaly zmrzlé větvičky. Někdy chumelilo, a to se pak bořili do sněhu, ale nikdo z nich chlad nevnímal. V tu chvíli prožívali něco většího, než byli oni sami. Nechali ze sebe svoji moc volně proudit a smáli se. A přestože měl Riven blíž k podzimu a zimě a tohle bylo vlastně loučení s temnějším obdobím, nedokázal se přestat usmívat. Navzdory chladu vnímal blížící se příchod slunečného boha a s tím i probuzení přírody, která mluvila hluboko pod jeho nohama, překrytá sněhem, šeptala k němu, pomalu otevírala oči…

Dlouze se nadechl a taky pomalu otevřel oči. Zamžoural přes řasy a jeho mysl se pokoušela natáhnout po šťastných vzpomínkách, nenechat je za žádnou cenu jít, jenomže už bylo pozdě. Byl plně přítomný, což znamenalo uvědomit si svoji situaci, která zahrnovala sezení na dece na studené podlaze v chatě a vítr, který se opíral do oken. Když Riven ráno zapaloval vzadu za chatou svíčku za Katche, vítr ji několikrát sfoukl, jako kdyby si s ním pohrával. Každý poryv ho udeřil do tváří jako facka, kterou Riven přijal se sklopenou hlavou.

Narovnal se a v zádech mu ruplo. Po celou dobu meditace seděl v lotosovém květu, ale teď natáhl nohy před sebe a opřel se o kuchyňskou linku. Vzpomínka na rodinu v něm vzbuzovala zvláštní smutek a úzkost. Už od chvíle, kdy se během prosince začala ve městech objevovat výzdoba, spousta světýlek, věnců, ozdob a vánočních serepetiček, velmi silně vnímal, jak moc je odtržený od toho, co zná. A jediným pojítkem s tím vším se kromě telefonátů a psaní se sourozenci stal Kristian – v jeho rodině se slavil Yule i Vánoce, a právě on dokázal pochopit, jak moc se pro Rivena oba svátky významově liší. Že pro něj ten druhý zmíněný vlastně vůbec nic neznamená, protože nevyrůstal s vědomím, že dostane dárky od někoho, koho nikdy v životě neviděl. Místo toho je rovnou dostal zabalené ve voskovaném papíře od členů rodiny. Nebylo jich mnoho, ale měly svůj význam. Ramiahům nechyběla moc, peníze ani prestiž, nicméně během Yulu neměli potřebu dávat nic z toho na odiv. Šlo spíš o určitý způsob napojení se na sebe. Stoletou tradici, která se s příchodem Yulu znovu připomínala, kořeny dávných předků a magie, vděk a potěšení z přítomnosti těch druhých.

Do jisté míry byla jejich oslava také takovou meditací. A on se jí teď poprvé po letech neměl zúčastnit, aniž zatím věděl, jak to vysvětlí. Rodiče totiž byli ochotní odpustit mu ledacos, o tom nepochyboval. Třeba i ukradenou urnu a dlouhodobou nepřítomnost. Ale vykašlat se na společnou oslavu Yulu, kdy prostě měli být všichni spolu, byla úplně jiná věc. Přinejmenším to působilo nezdvořile, přinejhorším sobecky a necitelně, jelikož mu nikdo nemohl zaručit, že se Ru dožije další zimy. Tím spíš, pokud bude kletba postupovat stejnou rychlostí – to mu Rowana pověděla během posledního telefonátu.

Jaké to asi musí být pro rodiče? I na ně se Riven samozřejmě ptal, ačkoli mu bylo jasné, jak moc se snaží být pro Rua silní a přiživují naději, že všechno dopadne dobře. Za celou tu dobu, kdy v kartách poprvé uviděl chrobáka a pochopil jeho význam, Riven sám v sobě nenašel dost času, aby se doopravdy zamyslel nad tím, jak těžké musí být setrvávat v Ruově přítomnosti a vnímat, že se postupně mění ve stín svého tehdejšího já. Považoval to do jisté míry za oběť, že s bratrem zrovna teď není, ale soustředit se na svůj úkol mu dávalo možnost držet si od toho trochu odstup. Měl reálnou naději (v podobě Kristiana Nowicka), že věci vyjdou tak, jak si předsevzal (až na drobné komplikace v podobě toho, jak ho příroda odstřihla), zatímco rodiče neměli nic, přesněji jejich vlastní naděje byla slepá, jelikož se nezakládala na ničem jiném než na prostém doufání, že se věci zlepší samy od sebe.

Když už něco, Ramiahové rozhodně nebyli pobožní tradičním způsobem, a přestože bohy uctívali a občas s nimi mluvili, neupínali se k tomu, že se jim zhmotní například Trojná bohyně a sejme z Rua kletbu, kterou na něj seslala ta pitomá nána.

Na to Riven myslet nechtěl, protože to v něm vzbuzovalo ukrutnou hořkost, větší, než když Kristian mluvil o křenu, který všechno svojí přítomností pokazí. Místo toho položil sám sobě otázku, jak by se matka asi postavila k tomu, že ze dne na den přišel o svoje schopnosti, protože zabil Katche. Zrovna Katche. Totiž, matka o něm vždycky ráda mluvila jako o dost všetečném havranovi, ale pochopitelně ho milovala jako všichni členové rodiny, už od chvíle, kdy se u nich objevil a přilnul k Rivenovi. S trochou nadsázky se dalo říct, že to bylo její čtvrté, byť poněkud opeřené dítě.

Rivenovi naskočila bizarní představa, jak během Yulu přichází domů s pytlem plným dárků přehozeným přes rameno, bez Katche a bez schopností, takže třeba i několikrát škobrtne, a říká… nazdárek. Ale tou představou sám sebe nijak nepobavil, protože se spolu s ní vynořila ještě jedna myšlenka, nebo spíš obava, tak krutá a šílená, že se ji pokusil okamžitě setřást. Dokonce vstal a zatřepal hlavou. Nahlas řekl: „Ne.“

Nechtěl myslet na to, že nic z toho, co si předsevzal, nevyjde. Že bude bez magie, bez Katche, bez bratra a s tím pocitem bude muset žít až do konce a matčiny a otcovy a sestřiny oči budou při každém setkání říkat: Nebyls tu, když umíral.

Z té představy Rivenovi v hrudi něco pukalo a usazovala se v něm temnota. Ne jako krásná nejčernější noc, ale spíš jako propast, úplné nic a prázdnota. Riven Ramiah dřív nikdy nemíval úzkosti, nedokázaly ho lapit, na to byl až příliš povznesený, ale teď bylo vážně těžké zkoušet jim vzdorovat. Pohlédl na varnou konvici a napadlo ho, že si udělá bylinkový čaj bez chuti – bez chuti byla pomalu nová chuť, na kterou si zvykal, a pojmenovával tak prakticky všechno, co se ani vzdáleně nemohlo rovnat výrazným chutím dřívějška – ale… Pak někdo zaklepal.

A Riven sebou trhnul. Vůbec netušil, že se někdo blíží. Žádné slídivé oči v korunách stromů ho na to neupozornily.

Ale zaklepání ho dost dobře odvádělo od zlých myšlenek. Pomalu se rozešel ke dveřím a parkety pod jeho nohama vrzaly. Od chvíle, kdy o svoji moc přišel, mu chata připadala jakási revmatická. Nedokázal si představit, jak by na tom byla bez Kristianovy každodenní péče.

Každopádně Kristian za dveřmi rozhodně nestál, tím si byl Riven jistý, aniž vlastně tušil proč. Připadalo mu, že jeho z nějakého důvodu skoro vždycky pozná. Nedokázal to vysvětlit. Šlo prostě jen o to, že pokud by to Kristian byl, Rivena by se nezmocnil vůbec žádný neklid tak jako teď.

Venku stál Dmitry a těkal očima kolem sebe, koukal mezi stromy a s nedůvěrou si prohlížel vržené stíny. Sotva mu Riven otevřel, zdálo se, že se mu ulevilo. „Ahoj,“ pozdravil. „Můžu dál?“

Bylo až směšně jednoduché pohlédnout na jeho ruce a cítit naději, že donesl kmínový chleba a marmeládu tak jako vždycky, jenomže Dmitry přišel nalehko. Ani školní batoh neměl. Možná protože byl víkend. Riven zapátral v paměti a ano, mohla být sobota, navíc se blížily prázdniny. Takže co tam Dmitry u všech čertů dělal?

„Ahoj,“ pozdravil Riven nazpátek a zněl celkem opatrně. Když už nic, Dmitry byl vůči němu poslední dobou poněkud rezervovaný – snad za to mohl fakt, že se ho Riven několikrát automaticky pokusil poslat pro jídlo nebo pro kafe a nezněl přitom zrovna přívětivě. Spíš jako kdyby dával psovi povel.

Nechal ho vejít dovnitř a Dmitry povytáhl obočí, když se rozhlédl. Místnost byla až na pár hrnků uklizená a čistá, ale i obyčejný smrtelník nejspíš dokázal postřehnout, že postrádá svoje kouzlo. Pak stočil pohled k Rivenovi a odkašlal si. „Mám pro tebe novou smlouvu. Teda pokud budeš chtít.“ Když si všiml Rivenova nechápavého výrazu, dodal: „Ta první byla jenom do konce roku. Říkal jsi, že se asi nezdržíš a odjedeš po Vánocích. Ale protože ses ohledně toho nijak neozval… Budeš ji chtít prodloužit, nebo ne? Táta chtěl, abych to vyřídil, protože o chatu je celkem zájem, tak…“

Riven nepotřeboval svoji moc, aby poznal, že poslední věta je zcela očividně lež. Nikdo normální nemohl mít zájem o to trávit čas zrovna na tomhle místě. Obzvlášť v zimě a obzvlášť s přihlédnutím ke všem historkám o lidech, kteří se ztratili v jehličnatém lese. Podle toho, jak rozpačitě se Dmitry tvářil, bylo jasné, že s tím přišel jeho otec, nejspíš aby chatě dodal na exkluzivitě.

„No jasně,“ pokýval Riven hlavou. Zpětně si nedokázal vybavit, jestli po svém příjezdu taky podepisoval smlouvu – asi jo, když Dmitry mluvil o prodloužení? – nebo šlo o dobré slovo. Dobré slovo čaroděje. To byl tak trochu oxymóron. Ale smlouva se nezdála nijak závadná, nájem nebyl vyšší, takže šlo nejspíš jenom o formalitu. Riven našel propisku a podepsal se jako Tucker.

Bylo to zvláštní. Vědomí, že od jeho příjezdu uplynulo už tolik času. A to si původně myslel, že po Yulu vážně odjede. Netušil, že bude muset čekat až do Beltainu, než Kristian oživí Katche.

Dmitry si papíry vzal a rozešel se ke dveřím.

„Nedáš si čaj?“ vyletělo nečekaně z Rivena. Osamělost byla zrádná a horší než mráz za nehty. Navíc Kristian měl přijít až další den, takhle se domluvili. A hodiny se vlekly, myšlenek přibývalo.

Těžko říct, jestli ta nabídka překvapila spíš Rivena, nebo Dmitryho. Ze zvláštního se stalo trapné. Navíc se to dalo těžko zachránit pohozením hlavy a letmým úsměvem, což pomáhalo, například když chtěl spolužačky přetáhnout na svoji stranu v boji proti učitelce Wolkinové. Ne že by mu flirtování s kluky připadalo divné nebo nekomfortní, na Nowicka to praktikoval celkem často a se škodolibým zájmem pozoroval, jak Kristian rudne, ale dělat něco takového s Dmitrym mu nedávalo smysl. Riven sám byl vychovávaný ve víře, že nikdo není zarytý heterosexuál a lidé se spíš pohybují na určité ose, ale Dmitry měl určitě nakročeno k holkám. Dost jasně nakročeno.

Každopádně Riven se nad těmi úvahami poněkud sekl, a tak se stalo, že na Dmitryho nakonec upřeně civěl, což si Dmitry nejspíš vyložil jako lehkou výhrůžku ve stylu čaj se neodmítá, protože se ošil, pokrčil rameny a zamumlal: „Tak jo.“

Bylo hloupě příjemné mít v chatě společnost, navíc obyčejnou lidskou, s níž nemusel plánovat další kroky, rituály a sabaty, ale tohle všechno zároveň mohl považovat i za dost velkou nevýhodu, jelikož absolutně netušil, co by měl říct. Než na Rua padla kletba, zvládal být Riven celkem normální kluk se spoustou obyčejných zájmů, o nichž mohl mluvit i s nečaroději a newiccany, ale to jako kdyby se za poslední týdny a měsíce vypařilo. Připadal si nepatřičně.

Uvědomil si, jak ho dopředu žene potřeba všechno napravit, zatímco jeho skutečné já, ať už to znamenalo cokoli, bylo tak potlačené, až v sobě pracně doloval úplně obyčejnou otázku typu jak je.

Vážně tě nic lepšího nenapadne?

Když měl svoji moc, ptát se nemusel. Lidé se obvykle s notnou dávkou fascinace ptali jeho.

Dmitry se očividně rozhodl nijak mu to neulehčovat, nebo taky nevěděl, co vlastně říct. Seděl u stolu, zachmuřeně se rozhlížel a čekal, až Riven připraví čaj. Takže… Riven připravoval čaj a cítil se jako největší pitomec široko daleko (dávalo to smysl i s přihlédnutím k tomu, že byl široko daleko jenom les).

Připravil čaj, usedl s hrnkem naproti Dmitrymu, napil se a spálil si jazyk. Vyžral si to do posledního doušku, než se konečně donutil k celkem žoviálnímu: „Plánuješ něco o Vánocích? Jedete někam na hory, nebo budeš doma?“

Zdálo se, že se i Dmitrymu trochu ulevilo. „Asi budu spíš ve městě. Táta má dost práce, takže… asi budu spíš ve městě,“ zopakoval. Znovu zavládlo poněkud trapné ticho, ale Dmitry pak vypálil: „A ty?“

Očividně se snažil držet tématu zuby nehty, což Riven v duchu ocenil.

„Asi taky zůstanu tady. Původně jsem měl být s rodinou, ale nějak jsme se nepohodli. První Yu– Vánoce, kdy budu sám.“

Tady se Dmitry z nějakého důvodu potutelně usmál. Možná i z části proto, že vdechoval silné výpary opravdu uklidňujícího bylinkového čaje, který do chaty před pár dny dotáhl Kristian. Čaj se jmenoval Dobrá nálada. Riven udělal Dmitrymu dvojitou dávku. „To určitě nebudeš.“

Riven povytáhl obočí. „Jak to?“

„Budeš přece s Nowickem, ne? Jestli zůstáváš kvůli němu, tak je to hezký. Vypadáte spolu vážně spokojeně.“ Dmitry si prohrábnul pampeliškově žluté vlasy. „Myslel jsem si od první chvíle, že to tak dopadne.“ Nejspíš postřehl Rivenův mírně nechápavý výraz, protože navázal: „Že spolu skončíte. Líbil se ti od začátku, ne? Proto ses na něj tak vyptával.“

„Jo. Tak nějak,“ pousmál se Riven. Netušil, jak jinak reagovat. „Kristian má svoje kouzlo.“

„Asi,“ pokrčil Dmitry rameny stylem někoho, kdo to kouzlo ještě nestačil postřehnout. Pak se ale napil, opřel se o opěradlo, vzdychl, neviditelná tíha z jeho ramen pomalu zmizela a dodal: „Dává to smysl. Každopádně… Je fajn být zamilovaný do někoho, kdo to opětuje.“ Vzápětí povytáhl obočí, jako kdyby nechápal, kde se to v něm vzalo.

Výborně, napadlo Rivena s notnou dávkou ironie. Možná ani nepotřebuju svoje schopnosti. Bohatě stačí zásoba Nowickova čaje. Byl tím pobavený, ne že ne. „Do koho jsi zamilovaný?“ zeptal se konverzačně. Možná Dmitry vypadal hodně rozpačitě kvůli tomu, že šlo o holku, kterou nemohl mít. Tím pádem holku jednoho ze svých kamarádů.

Nejspíš to byla Clémentine. Dost pravděpodobně. Ale když vzal Dmitry zpátečku a mávnul nad tím rukou se slovy, že to je jedno a o nic nejde, Riven na něj nenaléhal. Měl zvláštní, skoro až prapodivný, možná dokonce věštecký pocit, že mu to Dmitry stejně jednou řekne.

„Takže…“ navázal Dmitry, nejspíš aby odvedl řeč od svých citů. „Co tady vlastně celé dny děláš? Asi máš rád přírodu, to mi došlo. A chata je vážně parádní zašívárna, ale ani tak si nedovedu představit, co se tady dá dělat celé dny. Nemáš tu ani televizi.“

„Jsem hodně s Kristianem. Nebo venku. Někdy se procházím a někdy běhám, pomáhá mi to vyčistit hlavu.“ Riven objal hrnek oběma rukama a užíval si teplo, které mu proudilo dlaněmi do celého těla. „Ty taky dost běháš, ne? Myslím kvůli fotbalu. Kdybys chtěl, můžeme si někdy zaběhat spolu.“ Jenom to tak plácnul, aby už dopředu vyplnil možné ticho. Ale Dmitry nejspíš na sport slyšel, protože okamžitě přitakal.

„Jo, to by šlo.“ Znovu se pořádně napil čaje. „Hele, co to bylo posledně s tou Wolkinovou?“ nadhodil se zájmem. „Slyšel jsem, že jste dělali domky pro ježky…“

Škola se ukázala být dobré téma. Nijak extra zábavné, ale Riven už hodně dlouho netlachal o obyčejných věcech s nikým jiným než s Kristianem a vzhledem k jeho nepřítomnosti bral zavděk i Dmitrym, ze kterého se vyklubal překvapivě dobrý společník. Pořád to mezi nimi bylo divné, mírně rozpačité, ale s trochou představivosti šlo o základ skutečného kamarádství. Možná, že přesně to Riven potřeboval. Kamaráda. Někoho nedotčeného tím, co ho od rána do večera sžíralo. Někoho obyčejného v tom nejlepším slova smyslu.

Na to, aby si Riven uvědomil, že je Dmitry fajn, mu stačilo jenom pět měsíců.

Když pak Dmitry odcházel s podepsanou smlouvou vraženou v kapse, řekl, že mu ten čaj chutnal.

***

S blížícím se večerem na Rivena často padala tíseň, obzvlášť v Kristianově nepřítomnosti, a tak se snažil všemožně zabavit. Ze všeho nejdřív poklidil a zametl v kuchyni a hlavně kolem kamen, kde se usazoval prach z ohořelého dřeva. Potom si nachystal večeři – nechtělo se mu nic moc vytvářet, tak prostě jenom v rendlíku umíchal ovesnou kaši s rozinkami a ořechy, kterou přelil pampeliškovým medem. Zatímco jedl, psal si seznam toho, co musí následující týden zařídit, a úmyslně zaznamenával i věci, které měl kdykoli jindy na paměti a dělal je automaticky. Byla to například návštěva místní prádelny, pořízení nového šampónu na vlasy a sada svíček (k tomu si napsal Wickův krámek a otazník, jelikož si nebyl jistý, zda to budou mít i tady ve městě, nebo pro to bude muset zajet). Dále pak zrníčka pro ptáky, které poslední dobou krmil pravidelně, a taky možná pro hlodavce, protože si s Kristianem před pár dny všimli, že se za chatou potuluje velký potkan – zatím nebylo jisté, jestli se zdrží, nebo je prostě jenom putovní, ale Riven měl pocit, že by mu příroda neodpustila, kdyby se nesnažil alespoň trochu zlepšit jeho životní podmínky.

Pravda byla, že kdyby mu příroda vrátila moc, klidně by potkanovi přenechal horní patro chaty.

Zrovna převaloval na jazyku obzvlášť velkou a šťavnatou rozinku, zatímco komíhal bosýma nohama, když mu začal zvonit mobil. Rivena napadlo, že ten den se toho překvapivě děje hodně, přestože původně myslel, že se bez Kristiana prostě jenom nějak protluče až do večera.

Ale nevolal mu Kristian. Ani Rowana. Byla to matka. A ačkoli mobil vyzváněl tak jako při kterémkoli jiném volání, působilo to zlověstně a trpělivě. Až příliš trpělivě na někoho, s nímž poslední půlrok vůbec nemluvil, když nepočítal ten poněkud podlý sen, jaký mu navodila.

Trochu se mu zauzloval žaludek a v první chvíli se vyděsil, že se něco stalo Ruovi, nicméně cosi jako bratrská intuice, kterou mu nemohla vzít ani příroda, mu tvrdila, že je Ru v pořádku.

S každým dalším zazvoněním mobil jako kdyby trylkoval: Dala jsem ti dost času a teď už je potřeba spolu mluvit.

Stejně bys jí nakonec volal, abys jí vysvětlil, proč nepřijedeš. Abys to nějak zaobalil a zkusil se z toho vylhat.

Možná tím pádem bylo jednodušší, že volá ona. Pomalu odsunul misku se zbytkem kaše, zapil to vodou, jelikož měl v puse nesmyslně sladce, a sáhl pro mobil. Ještě než hovor vůbec přijal, zamířil automaticky ke dveřím. Byla to naučená věc a potřeba uzemnit se. Dřív by vyšel bosý před chatu a vnímal pevnou půdu pod nohama, nacházel by klid v okolních zvucích a nechal by se konejšit náručí své druhé matky, přírody.

Teď si jen na poslední chvíli uvědomil, že si musí obout boty, aby si nepopíchal a nepoškrábal chodidla, a sáhl pro mikinu. Vyšel před chatu a zamžoural. Ty úplně nejvzdálenější stromy se mu před očima rozpíjely v jeden a vytvářely nepropustnou hradbu.

Možná to nebyl dobrý nápad. Ale pak mobil zničehonic utichl, aby se vzápětí znovu rozezvonil, a on už se nechtěl vracet. Položil dlaň na nejbližší kmen, přejel prsty po drsné kůře, ale pod jeho dotykem to byl jenom kus mrtvého dřeva. I tak mu to překvapivě dodávalo tu správnou oporu, když hovor konečně přijal.

Matčin hlas byl vždycky zvučný a klidný a trochu jako samet, což se za ty měsíce nezměnilo. Uklidnilo ho to. Přestože první, co řekla, bylo poněkud přísné: „Rivene Ramiahu, chci vědět, proč tu nejsi. Proč tu nejsi pro svého bratra, který tě právě teď potřebuje víc než kdy dřív, a přestože se snaží být silný, tvoje nepřítomnost ho trápí.“ Dopřála si pauzu na nádech. „Rivene, není už čas, aby ses vrátil?“ zeptala se o poznání laskavěji.

Měl tendenci se do té laskavosti schoulit a hledat v ní útěchu. Věděl, že matka dokáže být v mnoha ohledech vypočítavá a zákeřná, přece jen to byla čarodějka, ale na druhou stranu dokázala být i milující a férová.

Rozešel se po pěšině mezi stromy. Pomáhalo mu to přemýšlet. „Je mi to líto, mami. Potřebuju tady něco dokončit. Věřím, že to má smysl a že to Ruovi pomůže. Potřebuju, abys mi věřila.“

„Mně je to taky líto, Rivene. Byl jsi tak apatický, když ses dozvěděl o té kletbě. A pak se jednoho dne vytratíš z domu, ukradneš babiččinu urnu, nenecháš jediný vzkaz a zmizíš neznámo kam, ty i ten všetečný havran.“ Jak by se asi cítila, kdyby věděla, že je Katch mrtvý? Naštěstí neměl čas o tom uvažovat, protože máma navázala: „Nemůžu se s tebou spojit přes sny.“

Hrklo v něm. Za žádnou cenu nechtěl, aby se dozvěděla, že přišel o magii, protože by to vedlo zas a jenom k trápení a toho měla poslední dobou požehnaně.

Jenomže ona pak dodala: „Musel jsi použít něco silnějšího než svíčkové kouzlo, abys mi v tom zabránil. Jsem samozřejmě rozzlobená, ale jsem na tebe taky pyšná. Jenže už je to půl roku, Rivene. Kolik času ještě potřebuješ, aby sis odpustil?“

Byla to tvrdá a přímá otázka. Věčnost, napadlo ho. Prošel kolem velkého keře ostružiní a dál se držel pěšiny, která vedla do chatové oblasti. „Budu s Ruem a s vámi na další Yule,“ odvětil pevně.

Chvíli bylo ticho. „Ach, Rivene,“ pronesla pak matka láskyplně. „Chci vědět, kdy se vrátíš.“

Zůstal stát mezi stromy a pevně semknul víčka. Zkusil v sobě najít odpověď a nejdřív nebylo nic, jenom temnota. Potom ale dokázal uvidět Kristiana, jeho úsměvy, víru, ujištění, snahu věci zlepšit, výraz, když sledoval chrobáka lezoucího po kameni.

„Vrátím se po Beltainu, slibuju. A všechno se vyřeší.“

Pro jednou byl vděčný, že nemá schopnosti a matka se mu nemůže nijak dostat do hlavy a navodit mu například představu toho, jak Rua pohřbívají. Určitě by to udělala, jen aby ho dostala domů. Chtěl ji ujistit, že to bude v pořádku, ale cítil, že by tomu nevěřila a šlo by jenom o prázdná slova. Znovu si uvědomil, o kolik těžší musí být vidět chřadnoucího Rua každý den, než si s ním sem tam jenom esemeskovat.

„Dobrá,“ odvětila máma smířlivě a poprvé od chvíle, kdy přijal hovor, zněla unaveně. „Pokud ne, začnu to řešit jinou cestou, Rivene. Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale pokud se po Beltainu nevrátíš, zapojím do celé věci policii. A jestli mě k něčemu takovému donutíš, budu vážně naštvaná. Už tak bylo těžké vysvětlit ve škole, že trávíš část roku u svého strýce a tety, protože máš mononukleózu. Vyplácala jsem na to spoustu kouzel.“ Když neodpověděl, navázala: „Chybíš nám všem. Respektuju tvoji snahu zvrátit osud, ale…“ Nedořekla to, místo toho vzdychla. „Mám tě ráda, Rivene. Pozdravuj Katche.“

„Taky tě mám rád,“ zamumlal se staženým hrdlem, ale telefon už byl hluchý.

Netušil, jak přesně se cítí, ale slovo mizerně ani zdaleka nevystihovalo jeho pocity. Vrazil mobil do kapsy a nějakou dobu se zakloněnou hlavou zíral do korun stromů, na větve trčící do stran ve výhrůžných gestech. Rozhodl se, že zkusí co nejvíc potlačit emoce a myšlenky i dojmy, jinak by ho to taky mohlo sežrat zaživa – mnohem rychlejším tempem, než jakým jedl ovesnou kaši. Otočil se na patě a zamířil zpátky do chaty. Ruce měl vražené v kapsách a prsty na rukách i na nohách ho zábly.

Byla čím dál větší tma a přes vršky stromů jenom zřídka zahlédl hvězdy. Brzy se mu navíc povedlo dostát svému předsevzetí příliš se hovorem s mámou nezaobírat. Zjistil totiž, že je mnohem víc v háji, než se původně domníval.

Pěšina totiž postupně přešla v lesní porost a prostě se… vytratila. Přísahal by, že se na tomhle místě měla stáčet mezi dvěma duby dál k chatě, ale ta tam nestála. Jako kdyby ji někdo vymazal. Bylo to zatraceně zvláštní, ale existovala také dost reálná možnost, že v kombinaci s blížící se nocí, absencí schopností a faktu, že se až příliš soustředil na telefonát s mámou, prostě a jednoduše… Dobře, nejenže mu to slovo nešlo přes jazyk, nešlo mu dokonce ani přes myšlenku.

Že se ztratil!

Nikdy v životě se neztratil. Takže jeho první reakce byla: „Děláš si srandu?!“ Na což příroda pochopitelně nijak nereagovala.

Zamířil dál, směrem, o kterém tušil – nebo alespoň doufal – že ho dovede zpátky k chatě. Zkoušel přes stromy zahlédnout její střechu, ale marně. Smrákalo se čím dál víc a pomalu si neviděl ani na špičku nosu. Zapnul baterku na mobilu, ale světlo jako by vytahovalo temnotu a les působil ještě nepřátelštějším a nepropustnějším dojmem. A ani s pomocí baterky nemohl znovu najít pěšinu.

Zaradoval se, jakmile si všiml velkého ostružiní. Byl si jistý, že kolem něj předtím šel. Jenomže brzy zjistil, že ať se od něj vydá na kteroukoli stranu, znovu se k němu vrátí. Takže keřů buď bylo víc, stejného tvaru a velikosti, nebo se nějak dělo, že se ocitl v kruhu.

Jak? JAK?!

Frustrovaně zafuněl. Nedokázal určit cestu ani podle hvězd, které na něj sem tam vykoukly mezi větvemi. Neměl žádný záchytný bod. Jenom mobil. A jediné, co mohl, bylo zavolat Kristianovi, aby pro něj přišel, ale na to v sobě měl pořád až moc čarodějné hrdosti, která říkala, že to nemá v žádném případě dělat.

No, mohl zavolat Dmitrymu, ale ten měl z lesa respekt i ve dne a jejich odpolední čajíček nejspíš neznamenal, že by ho chtěl Dmitry jenom tak vyrazit hledat.

Riven rozmrzele nakopl šišku.

Tak moment. Něco se mu na ní nezdálo. Byla úplně obyčejná, ale… šiška. A takové šišky byly v jehličnatém lese.

Rivenovi přejel po zádech nefalšovaný mráz, táhnul mu nehty podél páteře až někam dolů a on vůbec poprvé ucítil silný strach z místa, které pro něj tak dlouho představovalo bezpečí. Najednou na něj všechno začalo znovu doléhat. Ukrutný tlak, šílenství, bezmoc. Polknul slzy frustrace a vydal se na opačnou stranu, než kterou mu radila intuice – která mu předtím radila blbě – ve snaze zmást sám sebe i přírodu.

Brzy zjistil, že s tím, jak jsou stromy čím dál blíž u sebe, jde stále hlouběji do lesa. Otočil se. Zamířil stejným směrem, jímž přišel, a… Brzy zjistil, že s tím, jak jsou stromy čím dál blíž u sebe, jde stále hlouběji do lesa.

„To si kurva děláš prdel!“ štěknul na nejbližší smrk a odolal nutkání pořádně ho nakopnout. Následně škobrtnul ve snaze překročit pokroucený kořen, který se mu nějakým záhadným způsobem připletl pod nohy.

Trvalo další hodinu, než se rozhodl spolknout hrdost a zavolat Kristianovi. Hodinu, která mu připadala jako celý život. Vešel zrovna na mýtinu částečně ozářenou měsícem a nedokázal si vybavit, jestli už na ní někdy byl. Připadalo mu, že stojí na hranici mezi listnatým a jehličnatým lesem, ale když se předtím rozhodl jít podél ní, nikam to nevedlo. A už vůbec ne k chatě. Jako kdyby si s ním příroda pohrávala.

Skoro necítil prsty, když hledal v seznamu Kristiana.

A skoro se nenáviděl, že se mu tak ulevilo, když hned po prvním zazvonění zaslechl Kristianův hlas. Takže ten chaotický wiccan svůj mobil výjimečně nikde nezašantročil. „Ano? Ahoj. Stalo se něco?“ zeptal se s náznakem starosti.

Určitě si zrovna teď popíjel čaj se svojí rodinou nebo se věnoval nabíjení krystalů. Tak jako tak Rivena iritoval. „Potřebuju, abys pro mě přišel.“

„Jak to myslíš?“ Kristian působil nechápavě, čímž celou situaci Rivenovi nijak neulehčoval. Riven by uvítal, kdyby Kristian naopak okamžitě pochopil.

„Jsem v lese a potřebuju, abys pro mě přišel,“ zamručel neochotně. Možná příliš tiše. Jeho hlas se nesl korunami stromů a ty si šeptaly o tom, jak mizerný je to čaroděj. Vždyť jaký čaroděj se ztratí v lese?

„Prosím,“ dodal a doufal, že zní alespoň trochu mile.

„No tak jo, už jdu.“ Bylo slyšet, že Kristian něco narychlo bere, uklízí, nebo se obléká. Jedno z toho. „Kde přesně v lese?“

„Děláš si ze mě srandu?“ povytáhl Riven obočí. Ale pak mu došlo, že za celou dobu nezmínil to zásadní a Kristian si to prostě jenom nestačil odvodit, takže dodal – tady mu připadalo, že už vážně nemá žádnou hrdost, ačkoli si byl jistý, že by Kristian řekl, že zbytečně dramatizuje –: „Zabloudil jsem.“

„Že jsi co?“

„Zabloudil jsem! Zabloudil jsem v lese jako ta největší lůza. Nevím, kde jsem, a už je tma. Je to jehličnatý les, někde se setkává s listnatým a já mám pocit, že chodím pořád dokola… Prostě… Mohl bys pro mě přijít?“

„Už jsem na cestě,“ odvětil Kristian okamžitě a vážně, vzápětí se ozvalo zabouchnutí dveří. „Chceš být na telefonu, nebo to zvládneš, než tě najdu?“ Působil starostlivě, ale stejně nějak nedokázal zakrýt mírné pobavení.

Riven si odfrknul. „To zvládnu. Prostě… jdi rovnou za nosem. Vsadím se, že to pro tebe nebude problém.“ Ukončil hovor a vzápětí toho zalitoval, protože to znamenalo, že se okolní svět znovu ponořil do ticha.

Nějakou dobu postával na místě a soustředil se na svůj dech, načež začal pochodovat od stromu ke stromu a následně to vzdal a sedl si na zmrzlý pařez. Ten mimochodem našel tak, že o něj při jedné ze svých cest sem tam zakopnul. Jak seděl a nehýbal se, adrenalin z něj pozvolna vyprchával a stejně tak naštvání. Vnímal zlověstné ticho lesa a to, jak mu začíná mrznout zadek.

Naštěstí nemusel čekat dlouho, nepřišlo mu to ani jako půlhodina, když k němu dolehl Kristianův hlas: „Rivene!“ A o chvíli později se vynořil mezi stromy s mírným úsměvem na rtech a starostlivou vráskou na čele. „Jsi v pořádku? Tys to stmelování s přírodou vzal rovnou po hlavě, co?“

Riven zamručel a vstal, cítil však, že ho v Kristianově přítomnosti zaplavuje úleva. Příjemná a konejšivá. „Děkuju, žes přišel tak rychle,“ řekl a pak se nechal odvést do chaty, doslova, protože byla taková tma, že se musel Kristiana držet za rukáv.

Jako malé dítě. Dokonce pak Nowickovi dovolil, aby mu zatopil v kamnech a nachystal kakao s badyánem! A překvapivě se ani moc nevztekal, když zjistil, že celou dobu bloudil sotva půl kilometru od chaty.

Zdánlivě nudný den byl nakonec dobrodružnější, než původně čekal.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥