Szabi

Ráno byl Riven pryč. Zanechal za sebou dokonale ustlanou postel a Kristianovo oblečení úhledně poskládané na židli. Z nějakého důvodu se Kristian nemohl zbavit pocitu, že i tímhle si ho Riven částečně dobírá. V chatě totiž pořádek sice většinou udržoval, ale rozhodně ne takhle precizní.

Kristiana tím upřímně pobavil.

Zbytek rána a dopoledne byl poklidný, pokud nepočítal, že se Hazel zamilovala do písničky z Ledového království a rozhodla se ji bez přestání několik hodin v kuse zpívat. Kristian došel k názoru, že tahle schopnost definitivně musí mít něco společného s magií, protože se během některých pasáží snad ani nenadechovala.

A Asher se mezitím ztratil. Máma si nejdřív myslela, že se mu nějak povedlo proklouznout, když vynášela smetí, takže začala běhat po schodišti a burcovat sousedy, kteří už byli na podobné akce zvyklí, aby se Asher nakonec našel v šuplíku. Rozhodl se totiž, že si bude hrát na pohřbení zaživa, a příšerně ho naštvalo, že ho máma vykopala dřív, než mu došel kyslík.

Taky přijela Kloe a dala dost hlasitě najevo, že se jí voskové kuličky na nočním stolku úplně nepozdávají. Dokonce se jí povedlo v jednu chvíli překřičet Hazel, což byl obdivuhodný výkon. Kristian pak kuličky nabručeně nesl do koše, akorát po cestě narazil na Ashera, který ho uprosil, aby mu je dal. Že si z nich prý udělá ptačí hovínka.

No a nakonec táta uklouzl na ptačím hovínku z voskových kuliček a pohnul si se zády. Jemu osobně to připadalo ještě celkem legrační, ale mámě už tolik ne a nakrknutě je všechny až do oběda poslala do pokoje.

Takže celkem klidné a pohodové dopoledne. Až na to, že ztvrdnul s Kloe mezi čtyřmi zdmi. A ta se na celou situaci nejspíš dívala stejně nadšeně. „Řeknu mámě, že budu v pokoji s Hazel. A ty si vezmeš Ashera,“ štěkala, zatímco si vytahovala oblečení z krosny.

„Co?“ Kristian se ani nepokoušel zakrývat zděšení. „To nemůžeš.“

„Ale můžu a taky to udělám. Navíc to dává smysl. Holky by měly být spolu a kluci spolu.“

S tím by možná souhlasil, kdyby to neznamenalo, že by jako parťáka nevyfasoval malého démona, který bude den ode dne větší a silnější a určitě i démoničtější. „Nemůžeš roztrhnout dvojčata! Mají mezi sebou pouto. Potřebují se.“

Kloe pozvedla obočí. „Tohle je tvůj argument? Klidně jejich pouto násilně přeříznu, hlavně když nebudu muset být s tebou.“ Zarazila se, sebrala něco ze země a promnula to mezi prsty.

Kristian nejdřív netušil, co to přesně je, protože k němu stála zády, ale jakmile se otočila, věděl, že mu to rozhodně nepřilepšilo.

„Proč mám na svojí půlce pokoje popel?“ zavrčela.

„Hazel mluví ze spaní,“ vyhrkl okamžitě Kristian. „A pořád zpívá a bude ti chtít zaplétat vlasy. A co ty její strašidelné panenky? Budou na tebe v noci zírat! Já se zlepším, fakt!“

Nezdálo se, že by tím Kloe nějak obměkčil. Vlastně spíš působila, že ho vůbec neposlouchá, protože zamyšleně hleděla na svoji postel. „Tys mi ustlal?“ řekla nevěřícně a přejela rukou po úhledně poskládané peřině.

Kristian naklonil hlavu na stranu a vykouzlil úsměv, který dost jasně naznačoval, že něčeho takového snad ani není schopen. „Já ne, Riven. Dneska v noci tu spal. Chceš, abych ti to převlíkl?“ Napadlo ho, jestli se Kloe nebude zlobit, ale ona si dřív taky často vodila kamarádky a Kristian pak musel spát na gauči.

„Děláš si srandu? On tu spal?“ zalapala po dechu a dosedla na postel. A dřív, než mohl Kristian odpovědět, pokračovala: „A proč spal na mojí posteli? Proč nespal s tebou?“ Podle toho, jak se ušklíbla a zamrkala, bylo jasné, o čem přesně mluví.

„Ježiši. On… My spolu nespíme, jasné? A ani to neplánujeme. Nejsem připravenej.“

Ačkoliv se s Kloe většinou hádali a pošťuchovali a uráželi, strávili spolu hodně času, takže o sobě samo sebou hodně věděli. A tak asi nebylo divu, že se Kloe uchechtla. „Pořád sníš o magickém poprvé, co? S tím pravým, se kterým strávíš zbytek života. A všechno to začne láskou na první pohled, střetnutím očí, kdy se ti zastaví srdce a země se přestane točit…“

„Sklapni,“ vzdychl. Jako malý byl dost sdílný a často brebentil o tom, že se chce zamilovat do prince. A už mnohokrát toho litoval. Zrovna jako teď.

„Krisi, budeš zklamanej,“ pronesla překvapivě soucitně. „Poprvé to nikdy není tak dobrý, jak si představuješ. Fakt. Dokonce i když to bude s tím pravým. Ale časem to může být hezký, moc hezký, když o tom budete mluvit.“

Nejdřív netušil, jak zareagovat. Nakonec z něj trochu nečekaně vypadla pravda. „Riven není ten pravej. On…“ Kousl se do rtu, ale jakmile začal, nedokázal přestat. „Nechodíme spolu. Nic mezi námi není. Je tady, protože ode mě potřebuje pomoc během Beltainu. To, že spolu jakože chodíme, je jen taková zástěrka, abychom nemuseli vysvětlovat, proč spolu trávíme tolik času.“

„Takže máma má pravdu,“ zamumlala Kloe a zakroutila hlavou, jako by ji to samotnou zklamalo.

Kristianovi se okamžitě ulevilo, že si ho sestra nedobírá kvůli falešnému chození, zároveň ale její reakci nechápal. „Jakou pravdu?“ chtěl vědět.

„Ale no tak,“ rozhodila rukama. „Máma má o tebe hrozný strach. Seš…“ Nakrčila nos. Bylo vidět, že ať plánuje říct cokoli, moc se jí do toho nechce. „Seš nejmocnější wiccan široko daleko, Kristiane. Seš možná nejmocnější wiccan vůbec. A zároveň seš důvěřivej kretén! Všichni máme strach, že tě někdo zkusí zneužít. A najednou se tu objeví čaroděj a začne se kolem tebe motat? Prostě si máma od první chvíle nebyla jistá, jestli… O co přesně Rivenovi jde. Ale je rozhodnutá nechat to na tobě, protože ví, že tě nemůže ochraňovat do konce života.“

Nadechl se a chtěl vypálit, že není důvěřivý, ale sotva otevřel pusu, věděl, že by se obhajoval zbytečně. Byl důvěřivý. Kdyby mu někdo tvrdil, že má v dodávce koťátka, jestli se chce mrknout, byl by v obrovském pokušení. I na internetu neustále někomu nalítával. Co ten kluk, do kterého byl blázen, a on se z něj jen snažil dostat prachy? Právě proto se rozhodl energii vložit do toho, co bylo opravdu důležité. „Riven se mě nesnaží zneužít. Slibuju. Pomáhám mu, protože je to správná věc. To, o co se snaží. Jinak bych to nedělal.“

Kloe se nezdála zrovna přesvědčená. „Ehm, jasně.“

Z nějakého důvodu přišlo Kristianovi hrozně důležité, aby to chápala. „Myslím to vážně. Riven je… Riven má určité charakterové vlastnosti, kterým úplně nerozumím, ale zároveň je to ten nejhodnější člověk, jakého jsem poznal. Nemáš ani tušení, co všechno je ochotný obětovat pro ty, co má rád. Jak moc se snaží. Navíc je chápavý. Nikdy se nesměje, když se chovám divně a praštěně. Je s ním sranda a…“ Zmlknul, když se Kloe praštila do čela, až to plesklo. „Co je?“

„Já se z tebe zblázním. Ty ses do něj zakoukal!“

Kristian se automaticky zamračil. „Nezakoukal.“

„Ale jo, zakoukal. Seš z něj úplně hotovej. Nezapírej to. Poznám to na tobě už od doby, co ses jako malej zabouchl do Stitche. Vždycky máš ten nechutně zasněnej výraz a tendenci se zastávat. Jako teď,“ ukázala na něj. „A když nad tím přemýšlím, Riven je tak trochu hajzlík přesně jako Stitch. Vkus se ti evidentně nezměnil.“

„To není pravda. Není hajzlík!“ vyštěkl Kristian. Připadal si zahnaný do kouta a navíc začal vážně uvažovat, jestli by společný pokoj s Asherem vlastně nebylo vysvobození. Nakonec pohřbívání zaživa se zdálo jako mnohem lepší zábava než tohle.

„Kdo přesně není hajzlík? Riven, nebo Stitch?“ chtěla vědět Kloe.

„Oba,“ zavrčel. „Teda jakože ani jeden.“

Kloe se vítězoslavně usmála. „Tendence se zastávat, tady to máme.“

Kristian vstal rázně ze židle, až se několikrát otočila kolem vlastní osy. Bylo mu jedno, co si Kloe myslí, bylo mu dokonce jedno, kde je zalezlá pravda. V tomhle okamžiku totiž záleželo jen na jedné věci. „Neříkej nic mámě, prosím.“

Atmosféra v pokoji okamžitě zhoustla. Kloe poposedla a odevzdaně vzdychla. „Budeš opatrný?“

„Ano.“

„A kdyby ti něco hrozilo, nebo jsi byl v nebezpečí, svěříš se někomu?“

„Dobře, jo.“

„Uklidíš konečně náš pokoj?“

„Rozhodně. Hned jdu na to.“

Kloe vstala, chvíli se ještě bojovně mračila, než nakonec povolila. „Fajn, nic jí neřeknu. Zatím!“ rozhodla a zakroutila hlavou. „Mladší bráchové jsou na palici, fakt. Jeden horší jak druhej.“

***

Proběhl chodbou. V zatáčce to nevybral a málem vrazil bokem do skříněk. Naštěstí už byla většina studentů ve třídách, takže měl volnou cestu až k učebně 208. Kristian na běh úplně nebyl, ale kdyby mu někdo stopl čas od 111 do 208, rozhodně by to stálo alespoň za poplácání po zádech.

Což ovšem mělo za následek, že jakmile doběhl do cíle, musel se ještě vydýchat.

Zastavil u první lavice a opřel se, zatímco se rozhlédl po třídě, aby našel… Riven seděl ve třetí lavici u okna, nohy měl na stole a se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima vypadal, že si právě dopřává šlofíka. Dokonce ani nezaregistroval, že se k němu Kristian došoural. Byl prostě naprosto nevzrušený a odevzdaný v tom svém upnutém černém tričku, s přívěskem pentagramu a lehce pootevřenými rty, které…

Kristian zhluboka vydechl. Na takové věci by vůbec neměl myslet. Raději zakašlal, aby dal najevo, že je tady a čeká. Trpělivosti měl celkem dost. Většinou. Teď zas popravdě tolik ne.

„Kristiane,“ zamumlal Riven a teprve potom rozlepil oči. „Proč se tak potutelně culíš?“ Shodil nohy ze stolu a líně se narovnal. „Máš se mnou snad nějaké plány?“

Zvláštní, jak se dvě holky o lavici dál při slově plány zachichotaly. Kristian tohle neznal, ještě nikdy se mu kvůli plánům nikdo nechichotal. Nejistě na ně pohlédl a ony ani tak nepřestaly. Trochu ho to vyvádělo z konceptu, ale měl své poslání, ze kterého neplánoval uhnout. „Co bys dělal se zahradou na podzim? Posekal bys trávu a shrabal listí?“

Riven překvapeně zamrkal, jako by vážně čekal, že plány budou zahrnovat šmajchlování na záchodcích. „To je nějaký chyták? Proč bych měl sekat trávu a hrabat listí? Nejsem zas takový netvor, abych připravoval ježky o domky. Ale pokud se ptáš přímo na zahradu mojí rodiny, samozřejmě se ji snažíme co nejvíc přizpůsobit zvířatům. Vytváříme pro ně útočiště. Máma s oblibou říká, že vracíme, co jsme dostali.“

Teď už se holky o jejich konverzaci nestaraly – jedna otevřela sešit a začala si něco psát, zatímco druhá vzala mobil a prohlížela si Instagram. Zato Kristian… div že nadšením neskákal do vzduchu. Konečně po letech našel někoho, kdo tomu rozuměl, kdo chápal a kdo byl na stejné vlně. „Přesně!“ vyhrkl. „Jsem věděl, že mě nezklameš. V tom případě si sbal věci. Potřebujeme využít tvůj šarm a krásu.“ Sotva to dořekl, chtělo se mu smát. Měl v sobě něco, nebo za to možná mohl Riven a jeho aura, co ho nutilo říkat hrozné hlouposti, když byl poblíž. „To s tou krásou jsem jakože neřekl,“ dodal a podal Rivenovi batoh. „Jak seš na tom s balením postarších učitelek?“

Riven se zamračil, ale vstal a následoval Kristiana ze třídy. A ve chvíli, kdy procházeli dveřmi na chodbu, položil Kristianovi dlaň na bedra, jako by ho podpíral, nebo vedl, nebo přidržoval, nebo… Proč kluci dávají jiným klukům dlaň na bedra, tak jemně a lehce, a přesto tím vyvolávají v tom druhém chvění a horkost?

Kristian by přesně tuhle otázku položil, kdyby nezačal jako první mluvit Riven. Ten se totiž naklonil blíž a řekl: „Ať ode mě potřebuješ cokoli, rád bych ti připomněl, že nemám svoji moc. Asi ti nebudu nijak platný, Nowicku, přestože mě tvoje lichotky a pokusy o flirtování baví.“

„Já s tebou neflirtuju!“ vyhrkl a odstoupil, takže po něm Rivenova ruka sklouzla. „Uklidni se,“ zamumlal. Sám nevěděl, jestli mluví vážně, nebo žertují. „Hele, tvoji moc nepotřebujeme. Možná tě to překvapí, ale i bez ní můžeš někoho o něčem přesvědčit.“

Prošli chodbou až ke skříňkám zrovna ve chvíli, kdy zazvonilo na hodinu. Což znamenalo, že za chvíli měli být za školou – jakože doopravdy za školou, na školní zahradě. Kristian nebyl ten typ, co by se ulejval, a v nejbližší době tomu ani nehodlal propadat. Vytáhl ze skřínky bundu, ale uvědomil si, že Riven na něj jen kouká a neobléká se.

„Podívej,“ začal Kristian, „škola každý rok před Vánocemi pořádá úklid pozemků a hlavně zadní zahrady. Většinou to zařizuje školní výbor a hádej, kdo je největší hlavoun školního výboru? Spencer. Poprosil jsem ho, aby ses letos taky mohl zapojit, takže hurá, seš v tom se mnou. A já každý rok bojuju s učitelkou Wolkinovou o to, aby se ten slavný úklid trochu přizpůsobil zvířatům. Ale to ne, jsem prostě divnej a extrémní, to mi řekla loni, a všechna tráva se musí posekat a shrabat listí a žádný kompost, Nowicku! A já v sobě nemám ten zápal se pořádně hádat. Ale letos mám tajnou zbraň. Teda není tajná, seš to ty. A ty ji přesvědčíš. Jo, společně letos všem ježkům a hmyzu a veverkám a slepýšům a čolkům a prostě všemu zařídíme hezkou zimu. Dávám aspoň trochu smysl?“

Zkoušel zůstat v klidu, moc nejančit, ale bylo těžké se tím nenechat úplně pohltit. Polkl. A zamrkal. A naklonil hlavu na stranu. A olízl si ret. A povolil v kolenou, takže se zhoupl, což ho vedlo i ke druhému zhoupnutí, a to už byl jen kousek od malého, nenápadného poskočení.

Jančil.

Riven odevzdaně otevřel skříňku a popadl svoji bundu. „Vlastně mě to u tebe ani nepřekvapuje,“ vzdychl, a když skříňku zase zavřel, rozhodil rukama. „Samozřejmě, rád si s ní o tom promluvím, ale možná ve mě máš až příliš velkou důvěru, fakt.“

Společně se vydali ven a Kristian se usmíval od ucha k uchu.

„Jestli ti řekla, že jsi extrémní, tak je to kráva,“ poznamenal Riven těsně předtím, než vyšli do chladného, zamračeného dne.

***

Než vyfasovali ochranné rukavice a Kristian ještě narychlo skočil poděkovat Spencerovi, Riven už byl v obležení holek a vyprávěl jim něco děsně vtipného. Jako pardón, ale poslední dobou byl přece zachmuřený, takže nemohl být taaaak vtipný. A následně zajímavý, protože najednou něco vysvětloval a holky chápavě kývaly do rytmu jeho slov.

Kristianovi bylo jedno, o čem mluví, ale vadilo mu, že plýtvá energií špatným směrem. Učitelka Wolkinová stála stranou a nic z té legrace nepochytila. Teprve když zatleskala, aby jí všichni věnovali pozornost a mohla rozdat úkoly, Riven se přihlásil. „Mohl bych se zeptat?“ začal, ale bylo v tom něco až autoritativního, co přimělo učitelku jen nechápavě povytáhnout obočí.

Riven spustil něco jako monolog prokládaný hromadou otázek, logických argumentů, emocionálních výlevů, filozofických zamyšlení a nevinných úsměvů. Wolkinovou tím doslova šokoval, protože na něj dlouho hleděla, a když už se nadechovala, nejspíš k nějaké hodně slabé výmluvě, holka po Rivenově boku, ta, která předtím kývala a souhlasila nejvíc, se přidala na jeho stranu. Téměř rozčileně požadovala kompost. A její nejlepší kamarádka chtěla domek pro ježky. Kristian trochu váhavě zahuhlal: „Už žádné sekání trávy!“

Riven: „Ptačí budky pro ptáky!“

Wolkinová si nejspíš pamatovala Kristianův loňský a předloňský nesouhlas, takže mu věnovala dost výmluvný pohled. Něco jako: Vím, žes to celé zpunktoval.

Kristian dělal, že pozoruje něco na obloze, a jen tak mimochodem k ní telepaticky vyslal: To mi nemůžete dokázat. A přitom se usmíval a pohupoval v kolenou.

Učitelka velmi teatrálně rozhodila rukama s tím, že ona o tom nerozhoduje a musela by se poradit s ředitelem. Riven ji laskavě a mile a možná doopravdy maličko flirtovně požádal, jestli by mu teda nemohla třeba zavolat nebo za ním zajít.

A světe, div se, ono to šlo. A nejen že to šlo, ono se to dokonce celé schválilo a učitelka se vrátila s tím, že půlku zahrady nechají zarostlou, udělá se kompost, ptačí budky a hmyzí hotely. Kristian netušil, komu skočit kolem krku jako prvnímu. Nakonec neskočil nikomu, protože kdyby objal Wolkinovou, bylo by to asi dost divné, a kdyby objal Rivena… no, to by snad bylo ještě divnější. Riven mu sice pokládal dlaň na bedra, ale objetí, navíc takové to extrémně nadšené, by už mohlo být za hranou.

A tak jen doskákal k Rivenovi a s obrovským úsměvem řekl: „Děkuju! To bylo naprosto neuvěřitelný. A pak že to v sobě nemáš.“

Riven působil spokojeně. Nebo možná ne vyloženě spokojeně, ale rozhodně spokojeněji, než tomu bylo před chvílí. „Jsem rád, že to k něčemu bylo. Třeba bych mohl pověsit všechno čarodějné na hřebík a věnovat se naplno stavění ptačích budek.“

Na to Kristian nic neřekl, protože představovat si krásného čaroděje, jak staví ptačí budky… Byl taky jen člověk, a hlavně mladý kluk plný erotických fantazií. Takže raději mlčel. Ale úsměv schovat nedokázal.

Společně s Rivenem pak strávili víc než půl hodiny hledáním ptačích budek, protože učitelka si byla jistá, že škola kdysi dávno nějaké vlastnila.

Kdysi dávno někde nějaké – přesně takhle to popsali školníkovi, ale ten se netvářil, že by mu tím pomohli. Nakonec jim dal klíč od školního skladu se slovy, ať hledají sami, protože on má rozhodně lepší věci na práci.

Ptačí budky našli zaprášené v jedné z polic.

Když je umyli a utřeli, odnesli je ven a rozmístili po celém školním pozemku. Následně musel Riven použít svoje flirtovací schopnosti na kuchařku, aby mu dala odřezky zeleniny a semínka. A taky ji přesvědčit, aby odřezky schovávala i po zbytek zimy.

Ačkoliv se ze začátku tvářila, že je pošle do háje a už nikdy nedostanou oběd, Rivenův prosebný a trochu štěněčí výraz ji přece jen obměkčil.

O něco později, to už chystali kompost, do jedné z budek vletěl stehlík.

Kristian ho chvíli pozoroval. „Blíží se Yule,“ poznamenal jen tak mimochodem. Jako kdyby to snad Riven nevěděl.

„Jo, já vím,“ přikývl Riven. „Bylo by dobré domluvit se, co ten den budeme dělat. Budeš se moct zastavit?“

Ta otázka přiměla Kristiana odtrhnout zrak od stehlíka a rozhodit rukama. „Jakože bych slíbil, že ti pomůžu s tvým plánem, a pak se po Samhainu rozhodl, že na to kašlu? Samozřejmě že se stavím a oslavíme ho spolu.“ O tom to přece celé bylo. Museli udržet kouzlo až do Beltainu a každý sabat ho posilovat. Následně mu ale došlo, že Riven tohle ví, nejspíš jen potřeboval ujištění, že není a nebude sám. „Možná bychom mohli po škole zajít do Ukoláče pro jídlo a pak jít k tobě a domluvit se, co a jak provedeme. A zjistit, jestli máme všechno, nebo budeme muset zajet do Wickova krámku.“ Kristian přemýšlivě nakrčil čelo. „Zrovna jsem se k tobě pozval, dobrý ne?“ ušklíbl se.

„Poslední dobou u mě prakticky bydlíš, takže nemám nic proti. Kdybych se zamykal, byla by tohle ta dojemná chvilka, kdy bych ti dal tvůj vlastní klíč,“ oznámil Riven, zatímco hodil na hromadu seschlou kytku, kterou vytáhl z květináče. Hlína byla tak suchá, že se okamžitě začala drolit. Riven ji měl najednou na dlaních a za nehty, ale nevypadalo to, že by mu to vadilo. Naopak. Celou dobu na zahradě působil přirozeně a uvolněně.

Došel k další uschlé kytce a než ji vytáhl z květináče a přidal do kompostu, možná nevědomky ji pohladil po zašedlém listu.

„Do Ukoláče určitě zajdeme, na kaštanové kafe,“ dodal.

Kristian přikývl, ačkoliv s kaštanovým kafem nesouhlasil, jelikož byl zastáncem dýňového. Ale o tomhle se s Rivenem nedalo rozumně mluvit, vůbec nebral zásadní argument – dýňové je prostě lepší – na vědomí. Místo dohadování o kávě se Kristian rozhodl vrátit se ještě k Yulu. „Hele a… Nevím, jak to máte, ale Yule je hodně spojený s Vánocemi. U nás se vlastně slaví obojí, i když já samozřejmě preferuju Yule, ale i tak jsou Vánoce… no… velký. Tak mě napadlo, protože o tom zatím vůbec nemluvíš, plánuješ jet domů?“

Riven se na okamžik zarazil. „Původně to bylo v plánu, nebo jsem se tomu spíš nijak nevyhýbal. Ale situace se změnila a já nevím, jak bych vysvětloval, že mě příroda odřízla. Ta urna by se ještě nějak okecat dala, ale tímhle si nejsem jistý. U nás se slaví jenom Yule. Vánoce ne. Vždycky je to krásné. Chci říct, bude to samozřejmě těžké, nebýt s rodinou. Ale taky jednodušší. Nemůžu si dovolit odjet k nim a vrátit se s plnou hlavou zašmodrchaných myšlenek o tom, že se zlobí anebo se strachují. Navíc chci, aby tam naši byli pro Rua a neplýtvali energií na mě. Stačí, že Rowana něco tuší.“

Poslední dobou, od kina, takže zase ne tak dlouho, ale přece jen to nějaký čas byl, se Kristianovi zdálo, že je Riven o něco sdílnější. Že mu říká spoustu niterných věcí, které by si předtím nechával pro sebe. Anebo možná ne, předtím taky říkal hodně osobních věcí, ale spíš to vycházelo z toho, že musel, aby Kristiana přesvědčil ke spolupráci. Teď se svěřoval sám od sebe.

„Není moc lidí, co by se takhle obětovali pro mladšího bráchu,“ poznamenal Kristian. Jen tak. A protože měl dojem, že si Riven neuvědomuje, jak moc toho pro Rua dělá.

Riven se na Kristiana zkoumavě podíval. „To nevím. Neberu to jako oběť. Spíš jako logické vyústění určité situace.“

Kristian donesl náruč roští a začal ho lámat na menší kusy, aby nic zbytečně nevyčuhovalo. Věděl, že ho ten den čeká ještě dost práce, ale vůbec mu to nevadilo, dokonce by se dalo říct, že si každou minutu s Rivenem užíval. „Pozval bych tě na Vánoce k nám, ale upřímně myslím, že na chatě ti bude líp. Mám fakt nechutně velkou rodinu a celé Vánoce jsou jen o návštěvách a babičkách a sestřenicích… Jednou jedeš k wiccanům a oslavuješ slunce, hned nato za druhou částí rodiny, kam vezeš vánoční dárky a jíš cukroví. Je to příšernej chaos a hluk a tisíce otázek. Ale zas to znamená dost jídla. Většinou tak dvě tři kila přiberu. Možná bych se vždycky jednou za čas mohl utrhnout a něco ti donést.“

Už teď věděl, že to udělá. Že Riven bude muset ochutnat skořicové perníčky a bábovku a wassail, což byl nápoj ze svařeného moštu, který sloužil k odhánění zlých duchů. A taky babiččin pohankový nákyp a mámin zelný salát a strýcovy přeslazené ořechové hroudy.

„Jak chceš,“ pronesl Riven a nezněl zrovna zaujatě, ale to určitě jen proto, že si neuměl představit, kolik jídla mu Kristian plánuje do chaty nanosit. Přece ta dvě kila nepřibere sám! „Nerad bych nějak zasahoval do tvých rodinných oslav, zas ale nebudu lhát. Když přijdeš, budu rád. Zvykám si na tmu a na ticho, nicméně některé noci, když nahlas fučí vítr, mě to děsí. A ty jsi takové moje jediné spojení se vším.“

Jediné spojení se vším. Kristian cítil obrovskou tíhu na hrudníku, když si uvědomil, že je pro někoho jediné spojení se vším, a on ho plánuje nechat během vánočních svátků o samotě. Přestože Riven Vánoce neslaví, bude sám. V zimě. V opuštěné chatě mezi dvěma lesy.

Riven si hlasitě odfrkl. „Měl bych si tě hýčkat, nemyslíš, Nowicku? A ty se místo toho beztak cítíš skoro provinile, že budeš slavit beze mě.“

Kristian povytáhl obočí. Jak tohle mohl vědět? Zvědavě si Rivena přeměřil. Napadlo ho, že má někde schované tarotové karty a jen tak je tahá z rukávu, ale podle toho, jak se vědoucně šklebil… Kristian byl prostě jen asi hodně dobře čitelný.

Beze slova se vrátil k hrabání mokrého listí, které chtěl přidat do kompostu.

Riven se začal upřímně smát.

„Sklapni,“ zamručel Kristian.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥