Szabi

Ať najdu, co hledám. A ztratím, co nepotřebuju.

Začalo to obyčejným chrobákem. Asi.

Kristian seděl u jídelního stolu, všude kolem něj se povalovala hromada věcí a on se jimi pomalu probíral a vytahoval to, co se mu hodilo. Proutí bylo suché, neustále se lámalo a jemu se hrozně těžko tvarovala hlavička. Mohl místo toho použít kukuřičné klasy, ale chtěl vyrobit proutěného muže a ne panenku z kukuřičného šustí. Tu by do ohně asi hodit nezvládl.

Hlavně ať najde, co hledá. A klidně ztratí, co nepotřebuje.

Odměřil provázek, ustřihl ho a omotal jím proutí tam, kde si představoval panáčkův pas.

Když do kuchyně vešla máma, prohlédla si jeho práci a uznale přikývla. „Páni, vážně se ti povedl. Už víš, co do něj vložíš?“

„To ti neřeknu,“ odvětil Kristian a přidal k proutí i větvičku rozmarýnu. Nemyslel, že by to nějak pomohlo, ale rozmarýn mu vždycky voněl a připadalo mu, že se tam hodí.

„Mám trochu sušených jablek. Chceš je tam taky dát?“ navrhla máma, a aniž čekala na odpověď, podala mu papírový sáček s křížalami.

Kristian vytáhl půlměsíček sušeného jablka a pořádně si proutěného muže prohlédl. „No tak jo, proč ne,“ pokrčil rameny a začal jablko vetkávat mezi proutí tak, aby panáčkovi drželo jako hřejivá mikina. Kterou nepotřeboval, protože měl stejně skončit v ohni.

Z chodby se ozvala rána následovaná dusotem a v další vteřině se do kuchyně vřítila Kloe. Měla na sobě sportovní oblečení a kolem krku sluchátka. Podle toho, že nebyla vůbec zpocená, to vypadalo, že se na vyběhnutí teprve chystá. „Ježiši, mami, zas tu má všude rozházené krámy! To si to nemůžeš strčit do prdele?“ vyštěkla, sebrala jednu z větviček a mrskla ji po Kristianovi.

Ten samozřejmě nestihl uhnout, takže mu větvička zůstala ve vlasech.

„Nestačí, že děláš bordel v pokoji? Musíš ho tahat i sem?“ vrčela Kloe dál, zatímco si do misky sypala cereálie.

Kristian nahmatal větvičku a vytáhl si ji z vlasů. Položil ji na stůl a naklonil se k sestře. „Víš, co se stane lidem, kteří se během Lammasu chovají pitomě? Zamotají se svými pěstěnými vlasy do dlouhých suchých větví a než se nadějou, nemají na hlavě nic.“

Kloe sebrala další větvičky, k tomu rozmarýn, kukuřičný list a zbytek santalového dřeva, který se na hromadu proutí dostal spíš náhodou, a všechno to na bratra hodila.

„Možná by sis měla začít shánět pořádnou čepici, aby ti pak v noci nebyla zima,“ uchechtl se Kristian a ani za nic na sobě nedal znát, jak ho právě naštvala.

Máma celou dobu postávala u okna a zalévala bylinky. Teď se však narovnala a vzdychla. „Ale no tak. Musíte se furt popichovat? Jste horší než dvojčata. Kde vůbec jsou? Nezdá se vám, že je u nich v pokoji nějaké ticho?“ S těmi slovy vystřelila z kuchyně a za chvíli bylo slyšet, jak se trochu zděšeně ptá: „Panebože, kde jste vzali ty barvy?“

Kristian s Kloe zůstali sami, ale místo hádání se rozhodli vzájemně ignorovat. Kloe si sedla na druhou stranu stolu, nasadila si sluchátka a hlasitě chřoupala snídani. Kristian se zase rozhodl udělat panáčkovi z jablek i kalhoty, protože by bylo divné, kdyby měl jen mikinu.

Ať najdu, co hledám.

I když je to každou chvíli něco jiného.

Ať ztratím, co nepotřebuju.

Pořád si to během výroby proutěného muže opakoval, aby do něj tohle přání vložil, aby ho protkal s každou větvičkou a šustím a jablkem a lístky rozmarýnu. Netušil sice, jestli mu to k něčemu bude, ale byl ochotný to alespoň zkusit.

Zrovna si své dílo celkem spokojeně prohlížel, když do kuchyně vešel táta. Navzdory tomu, že venku zatím ještě ani zdaleka nebylo horko, vypadal už teď splaveně a vyšťaveně. „Dobré ráno,“ pozdravil a rovnou zamířil ke kávovaru. „Neuvěříte, co jsem včera zažil. Jeli jsme se štábem natáčet do jeskyní a napadlo nás hejno netopýrů! Teda napadlo. Oni spíš jen tak proletěli kolem, trochu jsem si připadal jako Batman, ale měl jsem co dělat, abych odtamtud neutekl s křikem. A dneska jedeme natáčet do mokřad, z toho taky nejsem zrovna dvakrát nadšený.“

Kloe se sluchátky vůbec nezaregistrovala, že táta mluví, ale Kristiana to zaujalo. Měl tátovy historky rád, protože často bývaly praštěné a dobrodružné zároveň. „Třeba tam narazíš na nějakou bludičku, co tě utopí.“

„To bych ještě bral, ale s mým štěstím skončím s přisátými pijavicemi. Zase.“ Táta vzdychl a napil se černého kafe. Pak se mu však v očích zalesklo. Sebral židli, přisunul ji až k synovi a sedl si vedle něj. Zvedl jednu z větviček a začal s ní všemožně kroutit a omotávat ji kolem prstu. „Hele, nemohl bys mi půjčit zase nějaký ten tvůj kámen? Minule to bylo úplně super.“

Kristian pokrčil rameny. „Proč ne. A na co přesně ho potřebuješ?“

Než táta odpověděl, do kuchyně se vřítila dvojčata a máma. Takže tu najednou byli všichni, celá rodinka Nowicků a s tím propukl chaos.

Asher s okamžitou přesností našel na stole tu největší větev a začal s ní šermovat. Švihl přitom Kloe do nohy a ta naštvaně zavřeštěla. Máma se mu větev snažila vyrvat z ruky, ale Asher byl nejrychlejší a nejhbitější děcko na světě, takže se kolem ní prosmýkl, po kolenou sjel pod stůl, podplazil se a vykoukl na druhé straně.

Hazel do toho začala tancovat a zpívat.

Kloe schytala další ránu do lýtka, což ji přimělo postavit se na židli. Nejdřív naštvaně prskala, než zjistila, že to nemá cenu, a začala jíst vestoje. A podle toho, jak do sebe snídani házela, se nejspíš brzo chystala na ústup.

Hazel přidala na hlasitosti, protože cítila, že Asher bude mámou dopaden, a potřebovala situaci dodat pořádně napětí.

Bohužel pro Ashera na něj byli rodiče dva, takže zatímco uhýbal mámě, táta se natáhl, vyrval mu větev z ruky a vítězoslavně s ní zamával ve vzduchu. „Je moje!“

To nejmladšího člena rodiny hrozně naštvalo – celý se nafoukl jak obrovský balón a s dupotem odkráčel. Podle mámy měl Asher zrovna období vzdoru a rebelie. Kristian byl toho názoru, že je prostě na zabití.

Hazel naopak měla období naprostého uctívání bratra, takže ho v mnoha věcech napodobovala. Proto teď i ona s hlasitým dupotem odkráčela.

„Pomalovali závěsy,“ vzdychla máma. „Mám ráda, když se moje děti kreativně projevují, ale proč zrovna na závěsy?“

Táta se jen lítostivě usmál, ale následně opět pohlédl na Kristiana. „Kde jsme to byli?“

Kristian zrovna upravoval proutěného muže, tak aby měl roští hezky uhlazené. „Ptal jsem se, co přesně potřebuješ.“

„Aha, jasně. No… třeba něco na energii? Něco na povzbuzení nebo tak. Prostě abych zvládl den v mokřadech.“

Kristian automaticky pohlédl na mámu, protože to ona byla na krystaly přeborník. „Možná citrín?“ navrhl. „Pomáhá vydělávat peníze, dodává sílu a sebedůvěru a zbavuje únavy.“

„Nebo granát,“ napadlo mámu. Bylo vidět, že nad tím doopravdy přemýšlí. „Ten dodává trpělivost dokončit práci.“

„Křišťál?“

Kloe mezitím pořád stála na židli, ale nikomu to nepřišlo divné. Když dojedla, sundala si sluchátka a zaslechla, o čem mluví. Okamžitě se zamračila. „Bože, už zase řešíte kraviny?“ Seskočila na zem, misku položila do dřezu a naštvaně odešla. Ještě předtím si ale neodpustila poslední poznámku: „Měli byste ho v tom přestat podporovat. Už tak o něm všichni říkají, že je divnej!“

Kristian věděl, že má pravdu, ale stejně ho to trochu zabolelo. Koukl na proutěného muže a přejel mu palcem po hlavě, jako by ho hladil po kukuřičných vlasech.

„Citrín bude myslím nejlepší,“ rozhodla máma a věnovala synovi velký povzbudivý úsměv.

Kristian přikývl a přinesl tátovi největší citrín, který našel.

***

Když vyrazil ven, navzdory horku ho přivítal i slabý vítr. Vzpomněl si, co mu kdysi řekla máma. Že při svátku Lammas se kolo otáčí a rok se překlápí do své temnější poloviny. Ten vítr byl něco jako první známka toho, že od zítřka bude všechno… jiné.

Pro ostatní ne, ale pro Kristiana ano.

Už posledních pár dní mu příroda připadala nezvykle utlumená, jenže až se zítra probudí, bude ještě tišší a ještě vzdálenější.

Prošel pár ulicemi, kolem dalších bytovek, a za chvíli zmizel v lese. Spokojený, že je konečně na místě, kde to tak důvěrně zná. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Stromy ševelily, možná dokonce mluvily, ale on už jednotlivým slovům příliš nerozuměl.

Pořád dokola si říkal, že to nevadí.

Že je to v pořádku.

Chtěl sám sebe přesvědčit, že je to stejné jako kterýkoli jiný rok, ale nebyla to pravda. Někde v lese – a on přesně věděl kde, cítil ho – byl obyčejný, ničím nezajímavý chrobák. Jenže to, co k němu Kristiana přitahovalo, ta síla, která byla v něčem hezká a konejšivá, se postupně vytrácela a Kristian cítil, že zítra bude ještě slabší, až se nakonec možná úplně ztratí. Neměl nejmenší tušení, co to znamená.

A nikoho se na to nemohl zeptat, dokonce ani vlastní mámy, protože to, co udělal… Jak by se k tomu asi stavěla?

Přesto se rozhodl na to nemyslet. Ne dnes, dnešní den byl o… loučení a oslavě. A taky částečně o rozjímání a vděčnosti. Nebo tak nějak. Kristian si nebyl úplně jistý, protože pro mámu byl svátek Lammas jiný než pro něj.

Vydal se po vyšlapané cestě. Šel tudy už tolikrát, že znal každý strom a každou větev. Tahle část lesa byla přátelská a veselá. Stromy, vesměs listnaté, rostly daleko od sebe a mezi nimi prosvítalo slunce. Kolem bylo tolik zelené, až ho občas rozbolely oči, a všude se ozývala spousta zvuků a šustění, ale nic z toho nepůsobilo strašidelně.

Potkal jen pár pejskařů a dva běžce, jinak byl klid. Teprve když došel k vybetonované cestě, která vedla do zahrádkářské a chatové oblasti, přešel z listnatého lesa do jehličnatého, který byl už na první pohled jiný.

Smrky rostly tak blízko u sebe, že ho každou chvíli nějaká větvička švihla do tváře. A kolem bylo jen šero a ticho. Žádní ptáci schovaní v listí, žádné veverky ani zajíci. Na druhou stranu tu ale rostlo mnohem víc hub. Kristian je většinou nesbíral, ale měl vůni jehličí a hub hrozně rád.

Prodral se houštím, až konečně stanul na menším prostranství mezi stromy. Bylo to jediné místo, kde šla v jehličnatém lese zahlédnout obloha – dneska byla úplně modrá bez jediného mráčku, ale Kristian věděl, že už to nebude dlouho trvat a přijdou podzimní mračna a deště.

Sedl si do trávy a nadzvedl jeden z kamenů. A přímo pod ním objevil úplně obyčejného chrobáka.

Až na to, že vůbec obyčejný nebyl.

Kristian ho chvíli upřeně sledoval a zkoušel najít něco, co by naznačovalo, že je chrobák v nepořádku, ale takhle na první dobrou to byl prostě jen brouk, který se svým broukovstvím ničím nevymykal.

Kristian měl tak trochu pocit, že mu z toho brzo začne šplouchat na maják.

Vstal, rozhodnutý odejít a už se na louku nevracet, když mu přejel mráz po zádech. Byl to zvláštní, podezřelý a ne zrovna dobrý pocit. Jako když na sebe po horkém a úmorném dni ve sprše pustil ledovou vodu a ta první vteřina nikdy nebyla příjemná.

Rozhlédl se, ale nevšiml si ničeho divného.

Napadlo ho zavolat haló, ale to by si v temném lese připadal jak idiot.

A pak mu pohled padl na horní větev nejbližšího smrku. Tam na vrcholku téměř nehybně seděl osamělý havran.

Možná se to Kristianovi jen zdálo, ale připadal mu větší než obyčejní havrani a navíc byl tak černý, že by se v temném lese lehce ztratil jako přízrak. Takže to třeba vůbec žádný havran nebyl, třeba šlo vážně o přízrak anebo ještě hůř… Mohla to být předzvěst.

Akorát že Kristian absolutně netušil čeho, protože jak šlo o věštění budoucnosti a čtení různých znamení, byl naprosto neschopný.

„Jsi skutečný?“ zašeptal a váhavě ukročil dozadu.

Havran se vůbec nepohnul, ale rozhodně nebylo pochyb, že Kristiana sleduje. I na tu dálku šlo poznat, že jeho oči působí spíš jako ta nejtemnější modrá než černá. A že tady není náhodou. Že na sebe jenom tak nenarazili.

Kristian znovu ukročil dozadu, protože doufal, že mezi stromy ho havran sledovat nebude. A měl pravdu. Sotva zmizel mezi smrky, havrana už neviděl ani neslyšel.

***

„Děje se něco?“

Sotva se Kristian objevil na náměstí, přišla za ním Iris. Pracovala v kavárně Zrnko pravdy, a teď si vzala pauzu a vyběhla za ním. Byla to menší kudrnatá holka s tmavou pletí, velkýma čokoládovýma očima a tou největší sbírkou botasek… No, Kristian by řekl na světě, protože tolik bot snad nikdy neviděl, možná tak v obchodě, ale nechtěl přehánět, tak vždycky říkal, že minimálně ve městě, což byla určitě pravda.

Dneska na sobě měla červeno-černé Air More Uptempo, což Kristian věděl jenom proto, že to byly její oblíbené.

„Nic se neděje,“ zamručel a sáhl do kapsy. Chtěl najít nějaký šutr, do kterého by vložil starosti, ale nahmatal jen seschlé listy, co se mu mezi prsty okamžitě rozdrobily, a taky papírek, který vytáhl a našel na něm zadání domácího úkolu z března.

„Tváříš se divně, takže se určitě něco stalo. Mohl bys mi říct co, nebo to mám z tebe páčit?“

Kristian rozhodil rukama. „Fajn, tak jestli to potřebuješ vědět, tak mě sledoval havran.“

Bylo vidět, že by ho Iris ráda brala vážně, ale stejně jí cukl koutek. „A to je… špatně?“ hádala.

„Samozřejmě!“ přitakal Kristian.

„Proč?“

„Proč?“ zopakoval nevěřícně. „Protože havrani žijí v hejnech, málokdy narazíš jen na jednoho. A navíc… přilétají až někdy v říjnu. Když se blíží tuhá zima, tak dejme tomu v září, ale rozhodně ne na začátku srpna. Takže to znamená, že to prostě nebyl jen tak nějaký havran, chápeš?“

Iris se usmála. Měla ho ráda takového, jaký je, ale to nic neměnilo na tom, že jí připadal výstřední a praštěný. „Moc ne, promiň,“ přiznala. Společně s tím ho ale cvrnkla do nosu a usmála se. „Hele, večer jdeme se Spencerem do letního kina. Nechceš jít taky?“

Normálně by Kristian přikývl. Jenže normálně už mezi nimi třemi nefungovalo.

Kristian, Iris a Spencer byli kamarádi odmalička. Už si ani nepamatovali, jak se seznámili, prostě tu vždycky byli pro sebe a spolu. Ale to se na začátku prázdnin změnilo, když Spencer vyznal Iris lásku a ona mu skočila kolem krku a pak se dlouho líbali, zatímco Kristian tam pitomě stál a netušil, kam s očima. A od té doby se ti dva líbali otravně často. Taky po sobě neustále pokukovali, chichotali se a škádlili a Kristian si v jejich přítomnosti připadal jako křen.

Ale ne jako dobrý, výrazný a trochu ostrý křen. S nimi byl hořký křen, který dokáže každé jídlo pořádně zkazit a ještě po něm zůstává pachuť.

Takže ne, do letního kina se rozhodně nechystal. „Už něco mám,“ zamručel.

Iris přikývla, i když bylo vidět, že mu nevěří. Na začátku prázdnin ho vždycky přemlouvala, tvrdila mu, že to vůbec nebude divné a že se mezi nimi rozhodně nic nemění. Kristian si tak trochu přál, aby ho teď taky přemlouvala a dala mu najevo, že není v partě navíc. Jenže ona mlčela. A čím déle mlčela, tím víc byl Kristian naštvaný.

„Musím se vrátit do kavárny,“ vzdychla a vstala. Uhladila si zástěru a poodešla, aby se po pár krocích ještě otočila a řekla: „Třeba ten havran znamená něco dobrého.“

Kristian se s ní nechtěl hádat, proto přikývl, ale upřímně o tom dost pochyboval. Zahlédnout havrana v temném lese mu nepřipadalo jako něco dobrého.

Když Iris odešla, ještě chvíli posedával na lavičce, než mu zavibroval telefon. Bylo mu jasné, že volá máma, proto hovor, aniž koukal na displej, automaticky přijal. „Jo, už jsem na cestě.“

A s těmi slovy se vydal zpátky domů. Přesněji k domovu. Ale těsně před bytovkou zahnul u velkých borovic k hřišti a zamířil k nedalekému kopci. Už z dálky viděl, že je ohniště zapálené a vysoké plameny šlehají do vzduchu. Kolem postávalo hodně lidí a Kristian úplně každého znal.

Většina si myslela, že Kristianova máma Morgan pořádá každoroční táborák jen tak pro stmelování komunity. Jen málo z nich vědělo, že je to spíš oslava jednoho z osmi sabatů.

Tak třeba babča Nowicková, tátova máma, měla za to, že si prostě jen na ohni opečou buřty a večer budou zpívat písničky a vyprávět příběhy. Zato babča Brightová, mámina máma, oslavovala první sklizeň, nosila s sebou čerstvě upečený chleba a jablečný koláč a každému na potkání do kapes tajně cpala sušenou šalvěj nebo tužebník.

Pro Kristiana to byly dva rozdílné světy.

Když se nad tím zamyslel, dokonce i jeho vlastní rodina byly dva rozdílné světy.

Táta a Kloe si chodili opékat buřty, zatímco Kristian a máma se loučili s létem a vítali podzim. Dvojčata zatím byla dost malá, u nich se těžko určovalo, do které rodinné větve se připojí, přestože měl Kristian poslední dobou dojem, že malá Hazel občas se zvláštním výrazem kouká k lesu. Jako kdyby jí stromy něco potichu šeptaly a ona si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá. Zato Ashera zajímalo jen běhání a šermování a sem tam taky hopsání a hulákání. Nezdálo se, že by měl k lesu nějaký vztah.

Což bylo vlastně zvláštní. Kristian si od jejich narození myslel, že by to mohlo být naopak, protože on a máma si byli hodně podobní. Oba měli tmavě zelené oči, tmavě hnědé vlasy, plné rty a velmi jemné rysy, a i když se to označení Kristianovi příliš nelíbilo, na každého působil hodně étericky. Táta a Kloe představovali přesný opak éteričnosti – byli vysocí, blonďatí, hnědoocí a přehnaně energičtí. Stejně jako Hazel. Zatímco Asher vypadal jako Kristianova malá kapesní verze.

„Á, tady ho máme! Mého milovaného vnoučka,“ zaskřehotala babča Brightová a okamžitě Kristiana pevně objala. V další vteřině mu do kapsy narvala tužebník. „Máš proutěného muže?“ zeptala se a se širokým úsměvem mu ukázala svoji kukuřičnou panenku.

„Jo, někde v kapse,“ pronesl Kristian a chtěl ho najít, jenže babička ho hrozně rychle postrčila k ohni.

„No tak ho běž spálit. Na co čekáš?“

A tak stál najednou u ohniště a moc dobře si uvědomoval, že by to měl udělat co nejdřív, dokud jsou všichni ostatní u plastového stolu s jídlem a nevěnují mu pozornost. Protože ta část osazenstva, co přišla opékat buřty, by se asi zajímala, proč do ohně hází proutěnou postavičku, a on na takové otázky nerad odpovídal.

„Ať najdu, co hledám. A ztratím, co nepotřebuju,“ zašeptal úplně potichu sám pro sebe těsně před tím, než proutěného muže hodil do největších plamenů.

„Máš nějaký zlozvyk, který tě doopravdy trápí?“ ozvalo se za Kristianem. Okamžitě sebou trhnul a otočil se, protože ten hlas na první dobrou nepoznal. A nepoznal ani kluka, který stál za ním.

Byl to… Kristian zamrkal, aby se ujistil, že nejde jen o další přelud, jenže kluk nezmizel. Pořád tam stál v černém oblečení, s rukama v kapsách a úplně černými vlasy, a přesto měl podivně světlou pleť, jako by právě vyšel z temnoty. Rozhodně ale nevypadal, že by mu sluneční paprsky vadily. Prostě se pro ně jen nehodil.

Bylo to divné přirovnání, Kristianovi nikdy příliš nesedělo, ale máma mu často říkala, že je její zlatavé slunečné dítě. A tenhle kluk, ježiši, tenhle kluk tím pádem musel být od hlavy až k patě naplněný měsíčním svitem a mezi ostatními zářil tak moc, až…

Až Kristianovi došlo, že ho to na krátkou chvíli omámilo. Zatřepal hlavou a pořádně se nadechl, což rozhodně pomohlo. Měsíční kluk mu stále připadal až podezřele krásný, ale taky v něm bylo něco… nepřirozeného.

Ať to byl kdokoliv, určitě si sem nepřišel opékat buřty.

Patřil do toho druhého světa. Už jen proto, že věděl, že se proutěný muž hází do ohně, aby se zbavilo zlozvyků.

„Kristiane, pojď sem prosím na chvíli,“ zavolala máma. Kristian se za jejím hlasem automaticky ohlédl, čehož následně litoval, protože když se otočil zpátky, měsíční kluk byl pryč.

Prostě… zmizel.

Takže to byl možná doopravdy jen přelud. Stejně jako havran.

Anebo šlo o další předzvěst. Jenže co do háje předznamenává havran a měsíční kluk?

Tak jako tak si byl jistý, že to docela určitě začalo tím nejobyčejnějším chrobákem.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám první čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥