Szabi

Foukalo, a tak si instinktivně přitáhl mikinu blíž k tělu, aby se do ní zachumlal. Na jazyku a na zubech cítil chuť skořicového popcornu, což bylo po všech těch nevýrazných čajích víc než příjemné. Kombinace soli a skořice mu chutnala. Zároveň ho do jisté míry hřálo vědomí, že nestrávil celý večer jenom ve své vlastní společnosti. Na to, jak mrtvý si ještě před pár dny připadal, mu zkrátka dávala dnešní akce skoro až nesmyslný smysl.

A byla to Kristianova zásluha.

Upřímně, po všech těch esemeskách, kdy zval Rivena do kina, měl Riven dost jednoznačný pocit, že se Kristian snad pomátl. Cítil frustraci a vztek, protože na zábavu prostě neměli čas, museli se věnovat tisícům důležitějších věcí. Ale s blížícím se večerem se stíny v chatě prodlužovaly a Riven seděl na sedačce nedaleko zbytků svíček, ze kterých smutně trčely ohořelé knoty. Najednou si uvědomil, že čas je dost možná ve skutečnosti to jediné, co má. Možná nešílel Kristian, ale on.

Rozhodl se ve vteřině, sebral mikinu a mobil a vyšel do chladného večera. Tolik se soustředil na to, aby na nic nemyslel, a už vůbec si nepředstavoval, jak na něj ze tmy někdo kouká, jak někdo čeká, až zakopne a svalí se do jehličí, že se dokázal volně nadechnout teprve až při pohledu na Iris, Spencera a Kristiana, kteří stáli před kinem. Kristian působil trochu zachmuřeně, ale jakmile si všiml Rivena, v jeho obličeji se něco rozsvítilo a on se usmál.

A teď byli tady.

Po tom bizarním snímku, v němž písek, nebo možná příšera z písku – Riven tomu nevěnoval dostatečnou pozornost – zabíjela lidi na pláži, zašli ještě k Jeřabince na limonádu. Překvapivě to nebylo nijak trapné. Iris zastávala většinu konverzace a Riven zjistil, že mluví velmi ráda o nekonečném množství tenisek, které vlastní. Spencer na ní visel očima a sem tam vytáhl nějakou historku ze školy. Kristian působil uvolněně, a když mu Riven v zájmu zachování dojmu, že spolu opravdu chodí, přejel prsty zlehka po předloktí, trochu zčervenal. Ještě teď měl červené tváře, ale za to nejspíš mohl mráz.

Iris a Spencer se s nimi rozloučili se slovy, že musí tohle dvojité rande zopakovat. Riven opáčil, že se nemůže dočkat, a nebyla v tom žádná ironie. Celý večer mu pomohl na chvíli zapomenout na všechno, co se stalo. Na bratra, na havrana, na svoji neschopnost. Připadal si docela uvolněný. Až na to, že se mu při představě, jak se sám vrací temným lesem do chaty, stahoval žaludek. Snad i z toho důvodu řekl Kristianovi: „Doprovodím tě.“

Kristian působil zadumaně, ale pak prostě jenom pokrčil rameny. „Tak jo.“ Rozešel se ulicí pod rozsvícenými lampami a Riven kráčel vedle něj. Moc lidí nepotkali, většina už byla touhle dobou v teple domovů. „Takže… Co říkáš na písek?“ zeptal se Kristian zničehonic. „Máš chuť odjet někam na pláž?“

Tomu se Riven uchechtl. „Ani ne. Ne že bych se bál. Příšera z písku může být jen těžko horší než…“ Zmlknul, jelikož mu došlo, že toho předtím na záchodech řekl až příliš a že to pro dnešek stačilo. Estelle by ho za to malé záchodové fňukání (tak by to dost možná nazvala) pleskla po hlavě, až by mu zuby cvakly o sebe. Nebo by ho trefila do zadku borovou šiškou, praštěná na to byla dost. „Když se bojíš takových filmů, proč na ně chodíš?“ napadlo ho. „Je to nějaký zvláštní druh masochismu?“

„Ne, to ani ne. Je to spíš tradice.“ Šli teď přes náměstí podél rozsvícených výloh a Kristian na okamžik zastavil u kašny, kolem které poskakoval holub. „Do toho kina chodíme od doby, co nám bylo dvanáct. Nejdřív nás tam nechtěli pouštět, ale když seš vytrvalej, tak nakonec každý povolí. A teď si to představ. Je ti dvanáct a poprvé se dostaneš na céčkovej krvavej horor. Byl to tak silný zážitek, že jsme začali chodit pravidelně. Na všechno, co se před Vánoci promítalo. Ty máš horory rád?“

Riven sledoval holuba a přitom ho rozbolelo srdce. V pohybu křídel a nohou a cupitání poznal radost. Katch se taky vždycky bavil poskakováním. Radši zkusil v kapse nahmatat zrníčka, a když zjistil, že u sebe žádná nemá, rozešel se dál. „Ne, horory nijak extra nemusím,“ přiznal. „Ne že bych se jich děsil, ale rodiče nám nikdy takové věci nezakazovali a kdybychom chtěli do kina, pustili by nás na cokoli. Naše rodina je navíc celkem přesvědčivá, když se chce někam dostat.“ V Kristianově výrazu spatřil něco, co se dalo přečíst jako No jo, čarodějové. Pobavilo ho to. „Víš, jak to chodí. Když něco můžeš, zas tak tě to neláká. Myslím, že já, Rowana a Ru jsme byli vždycky dost pro sebe. A Ru má rád animáky, takže…“

Vzpomněl si na jedno čarovné odpoledne, kdy on a jeho sourozenci leželi na gauči u televize a jedli třešně a smáli se, protože je vůbec nic netížilo. Bylo to pár dní předtím, než se dozvěděl o kletbě, a snad proto mu to utkvělo v paměti. Rowana a Ru měli od třešní úplně rudé rty. Rowana během sledování televize vybarvovala mandalu. Riven flusnul pecku na Rua a ten se rozchechtal.

„Viděl jsem tolik dílů Co je Andy?, až je to na pováženou,“ dodal Riven a zatřepal hlavou.

„Co je Andy? je super!“ vyhrknul Kristian. Náušnice v uchu se mu ve světle lampy zaleskla. „Takže Ru má rád animáky, hmm. A co máš rád ty? Stačí mi žánr. Nebo můžeš rovnou nahodit konkrétní film.“

Soustředit se na náušnici bylo dobré a bezpečné, tím spíš, že byla jenom jedna a na jejím konci, úplně dole, se pohupovalo malé zlatavé slunce. Dokonale se ke Kristianovi hodila a podtrhovala něco jemného a éterického. Ještě před pár dny by Riven rozhodně neztrácel čas přemýšlením o takových věcech, ale teď mu to pomáhalo nenechat se zahnat ve svojí vlastní hlavě do kouta a nepropadnout šílenství z představy, že nic z toho, co si předsevzali, nevyjde.

Vrazil ruce do kapes a v té levé měl úplně malinkatý krystal, který mu tam stoprocentně propašoval Kristian. „Mám rád francouzskou kinematografii, především novou vlnu. Filmy od Godarda. A pak taky italský neorealismus. Řím, otevřené město od Rosselliniho, to je klasika.“ Aby dodal svým slovům důraz, několikrát pokýval hlavou.

A vyprsknul smíchy, jakmile si všiml Kristianova výrazu a pootevřené pusy.

„Dělám si z tebe legraci, Nowicku! Mám rád béčkové akčňáky.“ Protože jestli se o někom v jejich rodině dalo říct, že je to filmový snob, on to rozhodně nebyl. Znal ta jména, znal ty snímky, ale zíval u nich.

„Ježiši!“ šťouchl do něj Kristian loktem a rozesmál se. „Na chvíli jsi mě fakt dostal! Takže Transformers a tak? Na to jsem jako menší koukal já. Shia byl dost sexy.“ Pronesl to uvolněně, jako kdyby o nic nešlo – podle Rivena vážně nešlo –, a pak se zarazil. Nakrčil nos podobně, jak by ho nakrčil Riven, jakmile by ucítil čerstvý zázvor. „Teda chci říct, že ta holka byla sexy!“

„No jistě. Máš slabost pro černovlasé kluky?“

Ta otázka Kristiana z nějakého důvodu znovu upřímně rozesmála, a dokonce přitom krátce pohlédl na Rivenovy černé vlasy. „Nad tím jsem nikdy neuvažoval. Ale tak asi jo, proč ne. Černovlasí jsou fajn. Jaký je tvůj typ? Takhle to vypadá, jakože tě úplně vyslýchám, ale když se zeptáš, je mi pak hloupé se taky nezeptat. Jestli mám být upřímný, tohle mě asi zajímá víc, než jaké máš rád filmy.“ Zhluboka se nadechl a na čele se mu objevila zamračená vráska. „Všiml sis, že mám někdy ve tvojí přítomnosti potřebu pitomě žblebtat? Proč to tak je?“

Zcela určitě se jednalo o řečnickou otázku, ale Riven stejně odpověděl: „Protože se ti líbím.“

Nebylo to z jeho strany popíchnutí a ani v tom nebylo nic nabubřelého. Nanejvýš trochu. Prostě to konstatoval podobně nezaujatě, jako kdyby Kristianovi sděloval, že se nad lesem vznáší mlha. Totiž ne že by byl zas tak nezaujatý. Vlastně ho to těšilo od první chvíle. Vždyť díky tomu s ním šel Kristian na rande.

Spoustu věcí to ulehčovalo a spoustu věcí se kvůli tomu mohlo pokazit.

Riven si uvědomil, že Kristian znovu zastavil, ačkoli v dohledu nebylo vůbec nic zajímavého. Možná tak spletitá pavučina nad jejich hlavami, která se táhla po ceduli s názvem ulice.

„To přece nepopírám,“ odvětil Kristian klidně a zároveň přitom zvážněl. „Kdyby ses mi vzhledově nelíbil, nešel bych s tebou na rande,“ pojmenoval to, co napadlo i Rivena. „Myslím na to úplně první. A jo, sice to nebylo rande, ale to jsem nevěděl, když jsem pozvání přijímal. Takže jo, líbíš se mi, vzhledově. A říkám to jenom proto, že si myslíš, že je to pro mě něco rozptylujícího. Ale není.“

Všiml sis, jak zdůraznil, že se mu líbí tvůj vzhled a ne tvoje povaha? Asi mu to nemůžeš vyčítat.

Riven pokýval hlavou. „Neříkám to jako nějaké velké tajemství, které jsem odhalil. Prostě jsem jen reagoval na tvoje žblebtání. Myslím, že by to mohlo mít příčinu v tom zalíbení, ne? A jestli ne, tak netuším. Prostě jsi jenom užvaněný všetečný malý wiccan.“ Ani teď nechtěl Kristiana uvádět do rozpaků, naopak se pokoušel celou situaci trochu shodit. Dokonce se usmál, aby bylo jasné, že si toho užvaněného všetečného malého wiccana oblíbil.

„Ty…“ Kristian nevěřícně zamrkal. Působil šokovaně, ale byla to jenom hra. Škádlili se jako dva kocouři. „Užvaněný možná. Všetečný… no, dejme tomu. Ale malý? Nejsem malý. Mám normální velikost a… Nemysli si, že jsem si nevšiml, že se vždycky náramně bavíš, když si mě dobíráš! A taky si nemysli, že je to nějaká výhra, když se ti líbí namyšlený čaroděj. Ne, počkej. Velký namyšlený čaroděj!“ Na poslední větu dal důraz.

Riven se zasmál a jeho smích se rozléhal mezi vysokými domy, jak se blížili k bytovce, kde žil Kristian. „Dobře, přiznávám. Vážně mě to baví. Jsi takový dobírací materiál, chápeš? Ty a tvoje chaotická, divoká a starostlivá povaha.“ Chvíli mlčel, načež se sklonil a sebral ze země kamínek. Přejel po něm palcem a snažil se vnímat jeho texturu do poslední buňky v těle. Bylo to v maličkostech, v gestech. A zároveň to zatím bylo úplně k ničemu.

Strčil kamínek do kapsy ke krystalu.

„Ptal ses na můj typ,“ řekl. „Žádný není. Všechny byly jiné.“

„A byly to čarodějky, nebo wiccanky?“ Kristian zněl zvědavě a Riven nedokázal rozeznat žádné výrazné emoce v jeho jindy čitelném obličeji.

„Byl jsem s čarodějkou, s wiccankou i s holkou, která jaksi… ehm… No dobře, byla to satanistka. A byla celkem empatická, ale taky dost legrační. Nějak dokázala vnímat moji moc a to, že na ni působí, akorát to přičítala tomu, že jsem uzavřel smlouvu s ďáblem. Nenechala si to vymluvit.“ Zpětně mu ze všech holek připadala nejpříjemnější a nejsympatičtější, obzvlášť ve srovnání s Lacey, o které rozhodně, rozhodně!, neplánoval Kristianovi vykládat.

Ani nedodal, že šlo ve všech případech o pobavení a o sex a bylo to příjemné, leč krátké, což mu vyhovovalo. Nedokázal se zamilovat. Nikdy předtím a pochyboval, že by to dokázal teď, když měl úplně jiné starosti. Od chvíle, co přijel do tohohle města, nemyslel ani na sex. V momentálním rozpoložení by ho možná uvítal, pomohlo by mu to pročistit hlavu, ale zároveň nemínil investovat energii do toho, aby si někoho našel. Když měl svoji moc, bylo to jednodušší. Lidé s ním chtěli být tak nějak automaticky, fascinoval je. Teď by to bylo o to komplikovanější. A vážně nepotřeboval, aby se na něj někdo pověsil, když ho až do Beltainu očividně čekalo to nejhorší období v životě.

Kristian nejspíš ani za mák netušil, co se v Rivenovi odehrává, ale myšlenka, že by Riven uzavřel smlouvu s ďáblem, ho zjevně pobavila. Na rtech se mu objevil úsměv a pak už tam zůstal. Nejspíš šlo o něco v jeho tváři, nicméně Rivena to přimělo zadívat se na něj a vůbec poprvé ho napadlo, možná i v souvislosti s tím, o čem mluvili, a taky protože byl celkem nevybouřený, že Kristian vypadá hezky. Že má hezké rysy. Že je velmi jemný.

Připomínal Rivenovi nektarinku. Nasládnou a jemnou, do které se dá jednoduše zakousnout, ale s pevným jádrem v podobě pecky, což tak trochu symbolizovalo jeho odhodlání. Byla to prapodivná myšlenka. Ještě žádný kluk Rivenovi nepřipomínal ovoce. Ale nevyděsilo ho to, jelikož to nikam nevedlo, dál tu myšlenku nerozvíjel.

„Co?“ zeptal se Kristian zmatený jeho pohledem.

„Už jsem dlouho s nikým nebyl,“ pokrčil Riven rameny. Šlo o takové polovičaté vysvětlení. Nechtěl Kristianovi vykládat o nektarinkách, jelikož navzdory tomu, jak se za poslední týdny a měsíce sblížili, pořád v tom bylo něco kalkulujícího a vypočítavého a on to za žádnou cenu nemínil pokazit. Někdy byl s Kristianem velmi uvolněný, někdy přemýšlel o dalších krocích, ačkoli doopravdy nevěřil, že by se na něj Kristian vykašlal a nezkusil by Katche oživit.

Kristian očividně netušil, jak reagovat, takže jen pronesl: „Aha.“

Dorazili k domu. V oknech se svítilo a v některých bylo vidět problikávání televizí. Ještě nebylo tak úplně pozdě, ale doba, kdy byl Riven ochotný vydat se sám k chatě, už dávno pominula.

Vrazil ruce do kapes – mrzly mu, což se nikdy dřív nedělo – a pohlédl na borovici, na její vysokou a štíhlou siluetu ozářenou srpkovitým měsícem. Na větvi sedával Katch, když měl za úkol Kristiana špehovat, a ta větev teď byla logicky prázdná. Trčela do strany jako výhrůžně natažený pařát, namířený do tmy.

Rivenovi se znovu sevřelo srdce, ten den už poněkolikáté.

Riven si nikdy dřív neuvědomoval jeho přítomnost tak jako teď, když bolelo.

Riven… stál na místě tak dlouho, až to možná začalo být maličko trapné, jako kdyby na něco čekal.

„Dík za doprovod,“ řekl Kristian a přešlápl. „A za kino, meditaci a popcorn.“

„Jo, já taky děkuju,“ pokýval Riven hlavou a otočil se k lesu. Připadalo mu, že stromy tvoří nepropustnou masu, že ho mezi sebe lákají, ale je v tom něco zlověstného, a jakmile mezi ně vejde, obejmou ho svými větvemi a nelítostně pohltí. Ještě víc se zkusil schoulit do mikiny. „Takže… Asi bych měl jít.“ Ale nešel a po delší době z něj vypadlo poněkud ponížené: „Ledaže bys mě chtěl doprovodit. Už je celkem tma.“

Možná, že Kristian v ten moment nebyl nektarinka, ale mírně natvrdlý oříšek, jelikož nechápal, o co přesně jde, a tím pádem to Rivenovi nijak zvlášť neulehčoval. „Je dost hodin. Slíbil jsem, že budu brzo doma.“

Riven dlouze vzdychl, načež sáhl do kapsy a zkontroloval mobil. Displej ukazoval sedmnáct procent baterie a taky pár zpráv od sourozenců, které zrovna teď ignoroval. Měl si ho před cestou do kina nabít, ale jaksi ho nenapadlo, že si bude potřebovat posvítit na cestu. Ještě pořád nebyl zvyklý být tak… bezbranný. K ničemu.

Přinutil se pohlédnout Kristianovi zpříma do očí a viděl v nich srpek měsíce. „Nemáš náhodou baterku?“

Teprve teď se Kristianovým obličejem mihlo pochopení, něco skoro až podobného lítosti. „Můžu ti nějakou baterku sehnat, jestli chceš. Anebo, jestli jsi unavenej a tak, můžeš přespat u nás,“ navrhnul ledabyle. „Kloe přijede z vysoké až zítra, tak mám v pokoji volnou posel. A před spaním rád koukám na seroše. Můžeme dát zase Alfa nebo Hvězdnou bránu.“

Riven nenáviděl, jak moc se mu ulevilo a jak jeho mysl zatoužila okamžitě přijmout. Byla to tak silná potřeba, že vyhrknul: „Dobře, přespím u tebe.“ Načež dlouho mlčel a snažil se zpracovat hromadu protichůdných emocí. Převládala frustrace, že vůbec potřebuje milodary a není schopný postarat se sám o sebe. S tím, jak na tom momentálně byl, by ale taky mohl velmi snadno zabloudit a plácnout sebou do nějaké studánky.

Naposledy pohlédl na borovici, setřásl ze sebe představu Katchova těla hluboko v zemi, v truhle obteklé voskem, a vydal se s Kristianem domů. Nějakou dobu trvalo, než Kristian našel mezi všemi věcmi klíče – chvíli se zdálo, že je někde ztratil – ale nakonec je přece jen vytáhl.

Byt, ve kterém žil, byl stejně příjemným místem, jako když tu byl Riven poprvé. Květiny na parapetu ho sice nevítaly, nenatahovaly se k němu a ve vzduchu necítil rozmanitou vůni bylinek, nicméně mu to i tak připomínalo jeho vlastní domov. A sotva za nimi Kristian zavřel dveře, jistá tíha z jeho ramen spadla.

Na nikoho nenarazili, ale v obýváku se svítilo. Kristian nasměroval Rivena do svého pokoje se slovy, že o tom skočí říct mámě.

Riven neprotestoval. Nijak zvlášť netoužil po tom ji potkat. Pamatoval si, že je to velmi senzitivní a taky mocná wiccanka, a na to, aby se podrobil jejímu zkoumavému pohledu, si potřeboval zdřímnout. Netušil, jak se zatváří, až pochopí, že z něj nesálá žádná moc. Tohle bylo špatné znamení pro wiccany i pro čaroděje.

Vešel do Kristianova pokoje a první, co mu přišlo na mysl, byl chaos a zase jen chaos. Jako kdyby se místností krátce před jejich příchodem prohnal silný poryv větru, nebo rovnou tornádo. Všude se povalovaly útržky papírů a přímo na zemi ležely kuličky z vosku, které pravděpodobně zbyly z vyřezávání sigilia do svíček. A k tomu všemu krystaly, nesmyslné množství šutrů, sušené byliny, hrnky, ve kterých plavaly zbytky čaje, roztahané knihy a hromádky oblečení. Jedna taková hromada byla i na Kloeině posteli a Riven ji po krátkém zaváhání velmi ladně přesunul na zem.

„Díkybohu, že jsem uklidil, než jsem tě sem vzal,“ ozvalo se po nějaké době ode dveří napůl pobaveně a napůl rozpačitě. Kristian pak přešel ke stolu, opatrně si vytáhl náušnici a položil ji na jeden z mnoha počmáraných papírů.

Očividně žil jejich záměrem, nepřestal v něj věřit, proto ten nepořádek. Rivena to potěšilo. „Ber to pozitivně,“ usmál se. „Je lepší odkrýt karty hned na začátku než předstírat. Navíc já vím, že jsi bordelář. Baví mě to.“ Sundal si mikinu a hodil ji přes židli. Doufal, že ji pokoj do rána nespolkne. „A když jsme u těch karet, nechceš mi vyložit…?“

Kristian se rozhlédl po místnosti. „Jo, jasně. Jen…“ Nakrčil nos a postupně pootevíral všechny šuplíky. Hned nato se vytáhl na špičky a nahlédl na tu nejvyšší polici. Vytáhl několik knih z knihovničky – položil je na zem a později je neuklidil – a taky zkontroloval parapet u okna. Dokonce si kleknul a vrazil hlavu pod postel. „Sakra. Kdybych měl teď u sebe tarotové karty, mohl bych se jich zeptat, kam jsem zašantročil tarotové karty!“

„Škoda,“ odvětil Riven s polovičatým úsměvem. „Ty moje se mnou moc nemluví. Pořád si vytahuju otazník. A nemyslím to jako metaforu. Ru na jednu kartu vážně nakreslil otazník.“

Ať už si to chtěl, nebo nechtěl přiznat, otazník byl v mnohém všeříkající a o něco příjemnější než vykřičník. Včera večer si vytáhl otazník třikrát po sobě a pak už to nezkoušel, jenom kartu otáčel mezi prsty.

Kristian otevřel okno, aby dovnitř pustil čerstvý listopadový vzduch, a potom Rivenovi ukázal, kde najde v koupelně čisté ručníky a kartáček. Oznámil, že jde pro půlnoční svačinku, a nechal ho tam samotného.

Světlo v koupelně bylo žluté a zlatavé jako malé slunce a Riven se v zrcadle setkal se svým odrazem. Pořád byl pobledlý, bledost se ho poslední dny držela, a pod očima měl stíny. V rychlosti se osprchoval a prohlížel si přitom všemožná mýdla – většina měla tvar nepravidelných kostek a byla na pohled ručně dělaná.

Když se vrátil do pokoje, na stolku u postele ležel tác s tousty, které provoněly pokoj. Půjčil si od Kristiana tričko a šortky na spaní a všiml si, že zatímco se před ním převléká, Kristian velmi upřeně kouká do notebooku, aniž by jedinkrát vzhlédl.

Půjčené tričko bylo velké, dle Kristiana největší velikost, jakou vlastnil, a mělo na sobě obrázek vlka a indiánské motivy. Rivenovi se zamlouvalo.

Kristian ho nechal vybrat mezi Čarodějkami, Hvězdnou bránou, Alfem a Buffy, přemožitelnou upírů. Riven vybral to poslední a vlezl si k němu na postel. Jakmile Kristian taky zmizel v koupelně, aby se osprchoval, prohlížel si složku s jeho filmy a seriály. Byly to ryzí devadesátky a mezi nimi kolikrát dost pochybné snímky. Vlastně ho bavilo poznávat i tuhle Kristianovu stránku.

Později spolu seděli na posteli, tác s tousty měli mezi sebou a na obrazovce se míhala Buffy. Riven měl tak dobrý pocit, až se za to skoro styděl. Jako kdyby si to snad nemohl dovolit, když byl jeho bratr prokletý a nejlepší přítel trčel na onom světě. Nějak se mu ale povedlo zajíst to. Tousty byly speciální v tom, že dopředu nikdy nedokázal odhadnout, pro jaký sáhne. Snad skoro všechny se příchutí lišily. Měl kousek s pomazánkou ze sušených hřibů, jeden se sýrem a brusinkovou marmeládou, další s tlustou vrstvou másla a medem a pak taky obyčejný s kečupem a čerstvými rajčaty.

Zrovna se zakusoval do toho posledního – narval si ho do pusy skoro celý – když si všiml, jak se Kristianovi vyhrnulo tričko na předloktí. A přímo tam, u loketní jamky, bylo další tetování. „To he hozmahýn!“ zahuhlal Riven vítězoslavně.

„Co?“

Povedlo se mu polknout. „To je rozmarýn! Sakra, jsem v tom objevování vážně dobrý.“

Stejně jako ostatní tetování, která na Kristianovi zatím viděl, byl i rozmarýn decentní a minimalisticky vyvedený. Vlastně se ke Kristianovi hodil. Co si Riven vybavoval, znamenal léčení a ochranu, uvolňoval napětí a projasňoval mysl. Riven jemně sevřel Kristianovo zápěstí a natočil mu ruku tak, aby si to mohl ve světle z notebooku prohlédnout zblízka.

„Užij si malinké vítězství,“ řekl Kristian suše. „Máš čtyři z devíti, když nepočítám sigilium. Myslím, že jedno z nich se ještě najít dá… A ten zbytek nikdy neuvidíš.“

Riven ho pustil a sáhl pro další toust. „Výzva je výzva, Kristiane,“ pronesl poťouchle. Už zase si ho dobíral, ale nemohl si pomoct. Bylo to tak přirozené a taky mu lichotilo, že Kristian maličko zčervenal. Snad i proto, aby ho uvedl ještě do větších rozpaků, po něm blýskl očima a sebevědomě pronesl: „Nakonec dost možná uvidím všechny.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥