Szabi

Zdálo se mu to, nebo po Samhainu všechno ztratilo význam? Zdálo se mu to, nebo měl být každý den mezi Samhainem a Beltainem pomalé utrpení protkané čekáním a pochybnostmi?

Zima byla pro Kristiana vždycky dlouhá, ale nikdy ne úmorná. Existovala hromada věcí, kterými se uměl zabavit během krátkých dnů a dlouhých nocí. Rád chodil do lesa na procházky, ale občas byl taky pecivál. To si nakoupil u Ukoláče hromadu jídla, zalezl si s ním do postele a koukal na devadesátkové seriály. Taky hodně času trávil s Iris a Spencerem v místním kině, které bylo tak staré, že mělo ještě dřevěné sedačky a velmi málo prostoru na nohy. V bufetu se dal koupit jen mastný popcorn, čokoládové preclíky a limonáda a nikdy se nepromítalo nic dobrého. Doopravdy, místní kino bylo pověstné tím, že každý film byl buď šílený bizár, absolutní krvák, nebo totální propadák. Kristian, Iris a Spencer neměli rádi ani jednu z těch kategorií, a právě proto bylo chození do kina ta nejlepší zábava na zimu.

Jenže letošní zima byla jiná. Iris a Spencer se někde muchlovali a pro Kristiana svět ztratil smysl. V noci se mu zdávaly divoké sny, které ráno sepisoval a hledal v nich vodítka a předpovědi. Jenže nacházel jen náznaky toho, že mu nejspíš začíná hrabat. Proč by se mu jinak zdálo, že v havraním kostýmu běhá po lese a snaží se vzlétnout?

Už ho moc nebavilo koukat na seriály, poslouchat písničky, hrát si s dvojčaty, chodit do školy, nakupovat dárky pro rodinu – na Vánoce pro Nowickovy a na Yule pro Brightovy. Jedinou útěchou mu byl poslední dobou les, v něm ještě uměl na chvíli zapomenout na pochybnosti, zda dokáže přivést Katche zpátky.

Navíc si připadal hrozně sám. S tou tíhou.

Mámě nic říct nemohl – nesouhlasila by. Vrátit někomu život považovala za nemožné a nebezpečné. Ostatní v rodině wiccanství nerozuměli (táta), nebo mu rozumět nechtěli (Kloe), nebo byli moc malí (dvojčata). A vzdálenější rodina jako babička, tety a strýcové nepřicházeli v úvahu, protože mámu hodně uznávali a nedovolili by si před ní něco zatajovat. Možná by to ani nedokázali, na to byla máma dost mocná.

Iris a Spencer tenhle svět neznali. To by se rovnou mohl svěřit vránám na borovicích. Ačkoliv ne. Vrány by ho aspoň vykrákaly, takže by měl Kristian pocit, že k tomu mají co říct.

No a pak tu byl Riven. Ten jediný všechno věděl, ale… Jak přesně to řekl?

Přišel jsem o nejlepšího přítele. Vlastní vinou. Ztratil jsem svoje schopnosti. A ty chceš, abych ti dodal sílu a utěšoval tě?

Chtěl? Kristian upřímně netušil, co chce, ale Riven měl nejspíš pravdu. Trochu útěchy by bral. Akorát ji požadoval po někom, kdo měl svých starostí dost. Riven se trápil, bloudil, ztrácel se. To Kristian by měl být oporou pro něj a nežádat něco na oplátku.

Nejspíš právě proto, když za ním Iris po škole přišla a navrhla, že by mohli jít do kina, byl vlastně rád. Rád, že se alespoň pokusí vymanit z úmorného čekání. Škoda jen, že než odešla, s lišáckým úsměvem pronesla: „Jestli chceš, klidně s sebou vezmi i Rivena. Může to být takové dvojité rande.“

Jestli chceš… Nechtěl. Proč by měl jako chtít? Kino byla jen jejich tradice. On, Iris a Spencer. Měli přesně dané, co si koupí, dokonalý poměr popcornu a preclíků. Taky měli svoje oblíbená místa a… Kristian sedával uprostřed, ale to už teď nejspíš neplatilo. Pochyboval, že by dva zamilovaní kamarádi vydrželi dvě hodiny potmě bez vzájemné blízkosti.

Klidně… Jak se Riven někam bere klidně? Od Samhainu to s ním klidně nešlo, byl opakem klidu. Byl chaos, byl stres, byl naštvání a frustrace. Takže by ho mohl vzít naštvaně, otráveně nebo smutně. Ale klidně ne.

S sebou vezmi… Jak? Jak se někdo, kdo se úplně uzavřel do sebe, někam bere? Nemusel se ani ptát kyvadla, aby věděl, že ho s tím Riven pošle do háje. A nebylo divu. Měli vůbec nárok prožívat něco normálního, když je Katch mrtvý a Ru umírá?

Dvojité rande… No jistě. Pořád si všichni mysleli, že mezi Kristianem a Rivenem něco je. A nejsmutnější na tom všem bylo, že se Kristianovi líbilo, že tomu jsou lidi ochotní věřit. A tak… to nerozporoval. Když se ho poslední dobou učitelé i spolužáci na chodbě ptali, kde má Rivena, neopravil je. Neřekl, že ho nemá nikde, protože ho nevlastní. Řekl jen, že onemocněl, a nepřímo tak předstíral, že k sobě patří.

Než tohle všechno ale mohl Iris vysvětlit, byla už dávno pryč. Odkráčela si v neonově žlutých botaskách, aniž tušila, že v jednom okamžiku Kristianovu náladu dokázala zvednout a hned v další zase srazit.

Tak jako tak… Nemohl Rivena pozvat do kina.

***

Váhavě rozklikl zprávy na mobilu. Pak zavrtěl hlavou, mobil zamkl a hodil na postel. Měl by uklidit, protože zítra večer přijede Kloe a asi by se jí nelíbilo, že má na nočním stolku kuličky z odřezků svíček.

Jenže když vstal, aby je přesunul na svůj pracovní stůl, z nepochopitelného důvodu to vzal oklikou k posteli, kde čapnul mobil a odemkl ho.

Váhavě rozklikl zprávy. Stačilo napsat jednu otázku, na kterou Riven odpoví NE, a bude klid. Jedna otázka. Kristian položil palec na displej, ale nakonec se neodhodlal. Prostě… Proč se ptát, když odpověď zná? Položil mobil na stůl a sehnul se pro barevné lístečky, na které si psal zaříkávací formule. Bylo jich asi dvacet, ale on sebral tři, než se vrhl po telefonu.

Váhavě rozklikl zprávy.

V tom okamžiku už toho měl dost. Vyběhl z pokoje a zamířil k rodičům do ložnice. Otevřel máminu skříň, chvíli do ní upřeně hleděl a následně popadl ten největší celestit. S ním se vydal zase zpátky.

Teď už zprávy rozklikl celkem odhodlaně. Přistihl se, že dokonce poskočil, jako by byl v ringu. Protřepal ruce, prokřupal si klouby prstů a nakonec napsal jasné, stručné, nevlezlé, celkem obyčejné: Ahoj, zvu tě do kina. Dneska.

Dvakrát si to po sobě přečetl a poslal.

Měl ze sebe dobrý pocit. Teď už stačilo jen počkat na odmítnutí a pak se vrhnout s čistou hlavou na úklid.

Riven odepsal rychle. Nejprve jen: To myslíš vážně? A hned potom dorazila druhá zpráva, která v sobě měla nádech jízlivosti, až Kristian ucítil kyselost na jazyku. Mám se místo toho, abych zkoušel získat zpátky svoje schopnosti, prostě jenom… dívat na film?

Kristian ztěžka dosedl na postel. Možná taky neměl chodit do kina a raději se zaměřit na Beltain. Chtěl ještě projít pár knih a vypsat si poznámky, taky mohl vyřezat další svíčky a zjistit, jak co nejlépe oslavit blížící se Yule, aby pouto s Katchem zůstalo silné.

Proto napsal: Já vím, je to hloupost. Pozvali mě Iris a Spencer. Už si nepamatuju, jestli to víš, ale chodí spolu. Odmalička jsme byli nejlepší kamarádi a oni se pak dali dohromady a nebudeš tomu věřit, ale chtějí hodně času trávit sami. A když přece jen něco podnikneme všichni tři, jsem mezi nimi jak hořký křen. A do toho si připočti, že si pořád myslí, že spolu něco máme. Občas si s nimi připadám jako pitomec, takže když mi řekli o tom kině a navrhli, ať jdeš taky, tak jsem jim nedokázal říct, že spolu nechodíme, a něco jsem odvětil a oni si myslí, že přijdeš taky. Omlouvám se.

Dřív, než si mohl zkontrolovat, co napsal, prsty zprávu automaticky poslaly. Palec prostě najednou klikl na tlačítko odeslat a puf… dlouhá, úmorná, zbytečně odhalující a trapná zpověď odletěla do světa.

Kristian vyvalil oči. Tohle v plánu neměl. Navíc nešlo o Instagram, kde by to mohl beztrestně smazat, což by teď stejně nestihl udělat, protože se u zprávy okamžitě objevilo doručeno, takže… TO RIVEN UŽ ČETL! Vyvalil oči ještě víc, a kdyby měl místo očí skleněnky, už by se samou nevěřícností kutálely po zemi.

Proč tohle napsal?

V rychlosti, aby napravil škody, nějak to zachránil, zakecal, nebo se rovnou omluvil, doplnil: Vím, že v rámci toho, co máš za sebou, je to hloupost. Taky si kvůli tomu připadám hloupě. A pokud máš dojem, že nadmíru žvaním, tak je to taky pravda, protože jsem se nedokázal odhodlat tě pozvat, tak jsem si vzal ten největší celestit. Asi funguje až moc dobře, navíc mám dojem, že ze mě tahá upřímnost.

A hned potom: Popravdě nevím, jestli by tohle měl dělat.

A protože se už rozjel a netušil, jak zastavit: Možná jsem jen nervózní.

Plácl se do čela a nějakou dobu zíral na strop, než se zhluboka nadechl.

Zapomeň na to, napsal.

Zapomeň na všechno.

I na mě. Hlavně na mě.

A úplně nakonec: Zab mě.

Sjel z postele na zem a zůstal tam ležet s pevně zavřenýma očima přesně do chvíle, kdy mu mobil pípl. Napadlo ho, že by se té trapnosti mohl ušetřit, kdyby mobil jednoduše vyhodil z okna. Dole na chodníku by se pravděpodobně rozbil, tím pádem by se k esemesce od Rivena nedostal.

Jenže zvědavost byla až příliš silná, takže se posadil a přečetl: Je to tvůj pokus o další rande, Kristiane Nowicku?

Chtě nechtě se musel usmát. Tahle odpověď nepatrně připomínala Rivena před Samhainem. Toho věčně povzneseného a pobaveného čaroděje, který si myslel, že se z jeho přítomnosti všem podlamují kolena. Kristian nacvakal: Čistě teoreticky jde o falešné dvojité rande.

Odpověď zněla: Vlastně mi to asi lichotí. Že mě zveš i po tom, co mi chcípají kytky. O jaký film jde?

Kristiana ta otázka celkem překvapila, protože on do kina kvůli filmům nikdy nechodil – respektive do místního kina. A v multiplexu ve městě nikdy nebyl, takže těžko soudit, jestli by tam film vybíral. Nevím, na to jsem se zapomněl zeptat, odpověděl upřímně.

Už od Rivenovy třetí zprávy měl Kristian dojem, že by to celé mohlo směřovat k ano. Jakože by doopravdy nastala situace, kde by si vyrazil do kina s Iris, Spencerem a Rivenem. Při té představě se mu chtělo nervózně smát. Obvykle mu nevadilo, když se wiccanský svět mísil s tím druhým, newiccanským, ale teď si nebyl úplně jistý, jestli je to dobrý nápad.

Akorát už to nejspíš nešlo zastavit, protože Riven po kratší odmlce napsal: Dobře teda. Nejspíš ti to dlužím.

Nedlužil. Zatím ne. A pravděpodobně nikdy ani nebude, protože to, co Kristian dělal, to, proč pomáhal, vycházelo pouze z přesvědčení, že je to správné. Že tím doopravdy může někomu pomoct. Takže ne, Riven mu opravdu nic nedlužil. Proto to taky nacvakal do zprávy. Přišlo mu důležité, aby to Riven věděl. Nedlužíš mi nic. Přijď, jen pokud budeš sám chtít.

Následně ještě poslal adresu a čas a konečně mohl mobil zahodit a s klidným srdcem začít uklízet. Ty voskové kuličky, papírky se zaříkáváním, knihy, učebnice, záložku, provázek, šišky, ořechy, oblečení, špinavé nádobí, hlavičku panáčka z lega, kružítko zabodnuté v gumě, komiksy, krystaly, dekorativní dýně, u nichž čekal, jestli shnijí, nebo uschnou, fixy, krém na ruce, výkresy od Hazel, oltář, korálky, zapalovač, ponožky…

Začal tím, že našel prázdný papír a napsal na něj vzkaz: Vůbec nefunguje. Nutil mě být během konverzace upřímný, fujtabl. Dávej si na něj pozor. Nalepil ho na celestit, který pak odnesl do máminy skříně. Po cestě zpátky minul koupelnu a napadlo ho, že by se měl před kinem ještě osprchovat. A vymyslet, které krystaly si vezme s sebou. Nemluvě o oblečení. Co si do háje obleče? Nakonec… uklidit mohl i zítra.

***

Venku bylo chladno, ale pořád se nezdálo, že by mělo v nejbližších dnech sněžit. Pro Kristiana měl podzim úplně jinou vůni než zima a zatím ve vzduchu cítil jen kombinaci máty a meduňky, což byl jasný podzim. I s tím zetlelým listím, častým mrholením, blátem a mlhou. Dnes večer byla mlha všude. Při cestě do kina viděl vždycky jen od pouliční lampy k další lampě a sem tam obrysy stromů a budov. Chvíli i pršelo, proto přeskakoval kaluže. Nebýt vlezlého větru, který se mu chtěl neustále zakusovat do tváří, byla by to celkem fajn procházka.

Přesto se ale těšil do kina. Při vstupu do sálu si každý návštěvník mohl vzít z velké hromady deku a během filmu se do ní zavrtat. Což plánoval udělat, zavrtat se jak chrobák do mechu a… Vlastně se doopravdy těšil, že po dlouhé době zažije něco úplně obyčejného a normálního.

Když došel před kino, Iris a Spencer už tam byli a samozřejmě nezapomněli Kristianův úsměv okomentovat.

„Tady má někdo dobrou náladu,“ začal Spencer.

„Tady se někdo těší do kina,“ pokračovala Iris.

Oba se přitom ušklíbli, takže tím de facto říkali: „Tady se někdo těší na rande.“ Ale Kristianovi to bylo jedno, jen pokrčil rameny, protože to byla pravda. Těšil se na falešné dvojité rande, a dokonce se kvůli tomu hezky oblékl, učesal a dal si náušnici se sluncem do ucha.

„Tak kde ho máš?“ zeptal se Spencer, zatímco měl ruku majetnicky přehozenou přes Irisino rameno. Kde byla doba, kdy se cudně vodili za ručičky a červenali se? Kristian si až doteď neuvědomil, jak neuvěřitelný skok ve vztahu udělali. A jak daleko za nimi klopýtá ve snaze jim stačit.

Znovu jen pokrčil rameny. „Nevím. Třeba nepřijde,“ odvětil. Nebylo by nakonec legrační, kdyby Riven došel k uvědomění, že si vzájemně opravdu nic nedluží, a rozhodl se zůstat na chatě? A Kristian by mezitím čekal, kontroloval čas a…

Zbytečné úvahy. Vysoká, temná postava vystoupila z mlhy a oranžové světlo nejbližší pouliční lampy odhalilo, že je to měsíční kluk.

Pořád jím byl, i když se kolem něj neproplétaly úponky jeho moci. I bez cukrové vaty v Rivenovi pořád bylo něco… nadpozemského a kouzelného. Nadpozemsky kouzelného a kouzelně nadpozemského.

Nadpozemsky kouzelného a kouzelně nadpozemského?

Kristian zamrkal a nakrčil nos. Napadlo ho, že by možná měl strčit hlavu do nejbližší kaluže a trochu se vymáchat, aby se probral, protože byl evidentně dost mimo.

No tak třeba šlo prostě jen o to, že byl Riven fakt hezký a Kristian si toho nedokázal nevšímat. Nic nadpřirozeného, žádná moc a schopnosti a magie a bla bla bla, prostě jen sedmnáctiletý nadržený panic.

Jestli zrudl, mohl to docela klidně hodit na teplou bundu.

„Iris, Spencere, ahoj,“ pozdravil Riven a postavil se vedle Kristiana tak blízko, že celkem důvěryhodně působili jako pár. „Kristiane,“ pronesl nakonec a k tomu přidal ještě krásný okouzlující úsměv. To znamenalo, že krásné a okouzlující úsměvy, které mohly a nemusely být upřímné (to se nedalo úplně přesně určit), evidentně s magií lesního čaroděje nesouvisely. Riven jimi obstojně oplýval i teď.

Zatímco Spencer jen mávl, Iris nadšeně poskočila. „Ahoj. Je super, žes měl čas. Tohle je naše první dvojité rande,“ vyhrkla.

Kristian měl chuť se jí zeptat, jestli má seznam randících cílů, které si postupně odškrtává, že je z toho tak nadšená. Teď se však raději zaměřil na Rivena a pořádně si ho prohlédl. „Mám v batohu nějaké jídlo, chceš? Jedls něco?“

Bylo to jen osm dní, co se o něj staral, a přesto se mu to tak vrylo pod kůži, že nemohl přestat myslet na to, jestli je Riven v pořádku. Jako by za něj nesl zodpovědnost.

Riven nadzvedl obočí, takže si asi uvědomoval, že ho Kristian kontroluje. „Jo, něco jsem jedl. Měl jsem dýňový chleba a marmeládu, nebo tak.“

Nebo tak neznělo zrovna důvěryhodně. Kristiana to moc neuklidnilo. Jenže se ještě nenaučil poznávat, kdy a jestli mu Riven lže. Což se možná nikdy nenaučí, protože trpěl chronickou naivitou. „Kdybys chtěl, mám i krystal na… kdeco,“ dodal a automaticky sáhl do kapsy. Iris a Spencera, kteří nejspíš mysleli, že má zase tu svoji divnou chvilku, záměrně ignoroval.

„Měl by ses trochu zklidnit, miláčku,“ uchechtl se Riven. Překvapivě v tom nebylo nic naštvaného nebo jízlivého. Zdál se celou tou starostlivostí spíš pobavený.

Nebýt Iris, která ukázala na vchodové dveře a zeptala se, jestli můžou jít, nejspíš by se Kristian ještě dlouho topil ve starostlivosti a zahrnoval Rivena všetečnými otázkami. Takhle je raději polkl a následoval ostatní dovnitř.

Místní kino bylo maličké. Mělo jen jednu pokladnu s jedním zaměstnancem, který jim prodal lístky a následně i popcorn, preclíky a limonádu. Iris, Spencer a Kristian se v kupování jídla vždycky střídali. Naposledy, to mohlo být někdy v březnu, kdy ještě šli jako nezadaná trojka, platil Kristian. To znamenalo, že byla na řadě Iris, akorát že…

Spencer vytáhl peněženku. Nemohl přece dopustit, aby jeho holka platila. Jenže Kristian jeho holka nebyl, takže… Než mohlo dojít k nějaké trapné situaci, než se to celé zašmodrchalo, než se Kristian vůbec rozkoukal a zamyslel a rozhoupal, Riven zaplatil jako první.

Za sebe a za Kristiana.

Dva lístky, popcorn, preclíky, limonádu a vodu.

Taky se obsluhy zeptal, jestli je možné dát na popcorn trochu skořice. Zároveň se usmál a opřel se o pult. Působil ležérně a uvolněně, možná dokonce trochu flirtovně. Kdyby měl svou schopnost, chuchvalce cukrové vaty by zamořily celou místnost. Nejspíš by nešlo dýchat, člověk by se ponořil do hebkých obláčků a pokojně ztratil vědomí.

Jenže teď moc neměl, musel se spolehnout jen sám na sebe, což… asi zafungovalo, protože zaměstnanec kina přikývl. A vážně odněkud vykouzlil skořici a popcorn jí posypal. Prostě jen tak, protože se Riven usmál. Protože Riven chtěl.

Těžko říct, jestli si vůbec uvědomoval, že to dělá, nebo byl na tohle chování prostě zvyklý.

Kristian zčervenal, což byla dost pitomá reakce vzhledem k tomu, že věděl, na čem je. Respektive na čem není – na rande. I tak ho ale zahřálo a potěšilo, že za něj Riven zaplatil. Poděkoval, sebral popcorn a limonádu a vydal se do sálu. Preclíky a vodu musel vzít Riven, stejně jako dvě huňaté deky.

Vypadalo to, že dneska budou jediní návštěvníci, protože nikdo další zatím nepřišel. Lístky se prodávaly bez přidělených míst, takže si mohli vybrat. Kristian automaticky zamířil ke svým oblíbeným místům vepředu a sedl si.

Upřímně mu bylo úplně jedno, kam si sednou Iris a Spencer, on se automaticky otočil k Rivenovi. „Dík, že jsi přišel. Po těch esemeskách jsem si nebyl úplně jistý. A když jsem se ptal kyvadla, neustále se roztáčelo jako šílené. Trochu připomínalo vrtuli.“

Riven pokrčil rameny. „To protože jsem si nebyl jistý, jestli přijdu. Ale na chatě…“ zarazil se. Něco podivného se mu mihlo ve tváři a nakonec zamumlal: „Je tam velké ticho.“

Je tam velké ticho, když příroda nemluví.

Je tam velké ticho, když je člověk sám.

Je tam velké ticho bez Katche, došlo Kristianovi.

Mrzí mě to, chtěl říct, ale ta slova mu nešla jen tak vyslovit. Zasekla se mu v krku a pálila. A společně s tím se objevily i výčitky. Že se Katch obětoval a oni si sedí v kině, s popcornem se skořicí na klíně a… „Zapálils svíčku na oltáři? Nezapomněls?“ vyhrkl Kristian. Cítil, jak se mu začínají potit ruce.

„Ano, jo, jasně, že bych nezapomněl,“ odpověděl Riven. U něj rozhodně převyšoval smutek, přesto si nejspíš Kristianovy nervozity všiml, protože si ho pořádně prohlédl a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“

„Jak to myslíš?“ Kristian poposedl a těkl pohledem na Iris a Spencera, kteří seděli nalevo od něj a zdáli se v pohodě.

„Jsi dost nesvůj, pořád poposedáš a potíš se. Copak si neužíváš dvojité rande?“ ušklíbl se Riven. Respektive úplný plnohodnotný úšklebek to nebyl, spíš mu tak jako cuklo v koutku, ale maličký náznak tam byl. Jo, definitivně. Riven byl sice poslední dny smutný a zachmuřený, ale rozhodně ne zlomený. Dnešek ukázal, že umí být pořád sám sebou a že se nevzdal.

„Ale jo, užívám,“ mávl Kristian rukou. „Teda ne, ježiši, tohle není rande. Dejte mi s tím už všichni pokoj,“ zamručel. Sebral jeden pukanec popcornu a dal si ho do pusy. Nejprve ucítil skořici, což bylo v kombinaci se slaností něco… famózního. Možná by dokonce řekl i mňamózního.

„Škoda, že nemám svoji moc. Pomohl bych ti se zrelaxovat,“ povzdychl si Riven a taky si vzal popcorn. „Co je to vlastně zač?“ ukázal na plátno.

Podle toho, co Kristian zahlédl venku na plakátě, odhadoval, že dnešní promítání bude stát za to. „Možná jsem ti měl říct, že tohle kino je trochu… no, řekněme jiné. A i filmy, co tu promítají, jsou jiné. Takže doufám, že budeš nadšenej. Má to být horor o lidožravém písku.“

Rivenova reakce byla bezprostřední. „Paráda,“ zašklebil se zrovna ve chvíli, kdy se v sále zhaslo a roztáhla se opona. Jo, tohle kino bylo tak staré, že mělo dokonce oponu.

***

Holka ječí jako šílená.

Kluk ječí jako šílený.

Všichni ječí jako šílení.

Písek se je snaží sežrat a jednomu z kluků zblajzl půlku ksichtu.

Kristian si vzal preclík, ale už během rozpouštění čokolády na jazyku, předtím, než do něj kousl, cítil, jak sladkoslaná chuť hořkne. Posledních zhruba patnáct minut se nemohl zbavit myšlenek na Beltain. Vlastně to byla jen jedna hlodavá myšlenka. Co když to nedokážu? Co když to nedokážu? Co když to nedokážu?

Jak mohl být tak naivní a arogantní a myslet si, že zrovna on dokáže někomu vrátit život?

Zrovna on. Ze všech lidí na světě ZROVNA ON?

Naklonil se k Rivenovi, potichu zašeptal, že si skočí na záchod, a následně už pádil přes sál k toaletám. Na vteřinu ho napadlo, že by raději vyběhl ven, ale nevzal si bundu a nechtěl zbytečně mrznout. Navíc toalety v místním kině byly moc hezké a čisté a pokaždé to tu vonělo po osvěžovači s vůní granátového jablka.

Zkontroloval, jestli někdo není v kabinkách, a sedl si na studené kachličky. Z kapsy vytáhl růženín, zapalovač, kartičku do knihovny, korkovou ozdobu, co mu kdysi upadla z batohu, svíčku a malý klíček od dětské pokladničky, což mu připadalo zvláštní, protože takovou pokladničku vážně měl, ale klíček ztratil asi před sedmi lety! Chvíli ho převaloval mezi prsty, než ho vrátil do bezpečí kapsy a nechal si jen zapalovač a svíčku.

Zaujal pozici lotosového květu a zhluboka se nadechl.

A těsně předtím, než svíčku zapálil a mohl se ponořit sám do sebe, najít zatoulaný klid, se otevřely dveře. Během vteřiny Kristianovi prolétlo hlavou, že to určitě nebude žádný zaměstnanec, ti měli vlastní toaletu, a určitě to nebude Spencer, ten na záchod během filmu zásadně nechodil. Tím pádem nezbýval nikdo jiný, než… Vzhlédl a uviděl překvapené měsíční oči – ty byly první, čeho si všiml. Zkusil se nevinně usmát, ale stejně určitě působil jako idiot.

Riven povytáhl obočí. Z Kristiana přeskočil pohledem na svíčku a zapalovač. „Běžně chodíš meditovat, když máš dvojité rande? To není moc slušné, Nowicku. Tvoje rande by si mohlo myslet, že se nudíš.“ Hned nato za sebou zavřel dveře a taky si sedl na zem, jako kdyby se na tom domluvili.

„Musíš si myslet, že jsem úplnej trapák,“ vzdychl Kristian a zakroutil hlavou. Na jednu stranu se mu líbilo, jak Riven okamžitě věděl, že jde o meditaci a ne o žádný satanistický rituál, jako ho kdysi obvinila spolužačka, na druhou stranu… jít uprostřed rand- – schůzky!!! – meditovat, opravdu nebyla nejlepší vizitka. „Já přísahám, že obvykle nejsem takhle divnej,“ začal, ale pak se zarazil. Riven ho znal, věděl o něm už docela dost věcí, které se těžko zapíraly, tím pádem asi nemělo smysl lhát. „Nebo možná jsem. Promiň. Od Samh… už nějakou dobu mám problém se soustředit na jiné věci než na Kat… než na… však víš, takže zkouším meditovat. Trochu to pomáhá.“

Ani to nedokázal říct naplno. Nedokázal se podívat Rivenovi do očí a říct: Od Samhainu jsem v háji a furt myslím na Katche. Od Samhainu mám strach. Všechno až fatálně směřuje k Beltainu. Co když ho nezachráním? Co když zklamu?

Riven se zhluboka nadechl a ve tváři se mu mihlo pochopení. „Neuvědomil jsem si, že všechno leží na tobě, zatímco jsem byl mimo. A ne, nemyslím, že jsi trapák. Vlastně to byl dobrý tah, odejít. Tvoji kamarádi se nedokázali přestat culit, když jsem šel za tebou. Určitě si myslí, že si to tady teď rozdáváme.“

„Rozdáváme?“ ušklíbl se Kristian. „Za koho mě máš? Možná tak… muchlujeme, ale rozhodně bych si to s tebou nerozdal na záchodcích.“

Podvědomí se trochu zarazilo a váhavě se zeptalo, jestli to myslí vážně. Jestli by odmítl, kdyby mu tady ten sexy kluk řekl, že si to s ním teď rozdá. Principy a podobně. A kdyby došlo na muchlovačku a jemu stálo péro, zvládl by to ukončit s tím, že nic dalšího nebude?

Kristian byl rád, že svému podvědomí nemusí odpovídat. Místo toho raději pohlédl na svíčku. „Nevadilo by ti, kdybych si zameditoval? Je to jen na pět minut, dýl ta svíčka ani nehoří. Přísahám, že se pak hned vrátím.“

Ke Kristianově překvapení se Riven nezvedl a neodešel. Místo toho se usmál a řekl: „Můžu tady zůstat? Malá meditace mi nijak neuškodí. Sice neuvidím, jak… no, písek snědl tomu klukovi nohy, ale i tak.“ Rovnou si přesedl, aby byl v pozici lotosového květu, a ruce položil na kolena dlaněmi vzhůru. Seděl vzpřímeně a rovně a zároveň působil uvolněně, jako kdyby takhle sedával a meditoval každý den.

„No tak jo,“ přikývl Kristian. Zapálil svíčku a položil ji na zem, přesně mezi ně.

Byla to pětiminutová svíčka bez vůně, aby nerozptylovala a neodváděla myšlenky jinam. Kristian je kupoval ve Wickově krámku a poslední dobou je používal docela často, když se snažil zlepšit ve všímavosti.

Meditaci zaměřenou na všímavost ho učila máma a Kristianovi vždycky dělala ze všech typů meditací největší problém. Šlo o přítomný okamžik, šlo o uvědomění toho, co se právě děje. Žádná minulost ani budoucnost, žádné toulání hlavou a šťourání do různorodých myšlenek. Ne snům a představám, ne fantaziím, ne broukání, ne vytváření mentálního paláce.

Prostě jen Kristian sedící na studených kachličkách u záchodů místního kina. A nádech a výdech.

Dokud svíčka nezhasne.

Nádech a výdech.

Dokud svíčka nezhasne.

Nádech a výdech…

Když uslyšel slabé zasyčení poté, co knot dohořel, otevřel oči. Většinou mu pět minut přišlo jako nekonečně dlouhá doba, ale dneska meditace celkem utekla.

„Pomohlo to?“ promluvil Riven a pousmál se. Působil, že se zvládl za celou dobu nepohnout, takže možná s meditací už nějaké zkušenosti vážně měl. Nebo byl až nezdravě disciplinovaný.

„Vlastně jo,“ přiznal Kristian. „Poslední dny jsou hodně o čekání, takže je fajn na chvíli vypnout. Nebo dělat úplně normální věci jako jít do kina. Přesto, že dávají film o písku. I když ho vlastně nevidím, protože jsem tady. Ale to je asi jedno, já takové filmy ani moc nemusím. Většinou se pak bojím.“ Vedle chronické naivity evidentně trpěl i bezbřehou upřímností. Občas s tím byl smířený, ale neznamenalo to, že z toho musí skákat radostí. Teď jen nakrčil nos a doufal, že to Riven nebude zbytečně komentovat.

Sebral svíčku a zkontroloval, jestli už zbytek vosku stihl ztvrdnout. A když tomu tak nebylo, strčil do něj prst a vytáhl, aby dal ukazováčku voskovou čepičku.

Což byla pravděpodobně chyba, protože měl následně dojem, že nemůže čepičku pro ukazováček vyhodit. Co kdyby ji ještě někdy potřeboval? Váhavě ji strčil do kapsy a okamžitě zkontroloval, jestli si Riven všiml, co dělá. Ten ale zíral do země a zdál se…

Jestli Kristianovi něco nešlo, bylo to věštění.

Věštění z karet, ruky, čajových šálků, křišťálových koulí, dešťových kapek… Nic z toho s ním nerezonovalo. A přesto. A přesto existovaly chvíle, maličké okamžiky, kdy dopředu vycítil, že se něco stane. Brzo, skoro hned.

Kristian pohlédl na Rivena, na jeho zatoulaný pohled, a ucítil silný a hluboký smutek kvůli něčemu, co Riven ještě ani neřekl.

„Před Samhainem jsem měl dost jasný cíl,“ vydechl Riven unaveně. „Mám ho pořád, nezmizel, ale to čekání, o kterém mluvíš, je neúnosné. Přijde mi, že jsem kus sebe ztratil a nemám se o co opřít. Nemám to komu říct. Nedokážu si utřídit myšlenky. Když jsem měl takový problém předtím, stačilo vyzout se a cítit zemi pod nohama. Jsou chvíle, kdy jsem fakt nasraný, a chvíle, kdy je mi úzko. Tak jsem šel radši do kina. Nakonec to bylo jednodušší, než zkoušet… Nevím, co jsem tím vším chtěl říct.“ Zatřepal hlavou, jako by nemělo smysl o tom dál mluvit. „Možná zmizelo ještě něco, nejenom moje moc. Ale něco dalšího se ztratilo, když Katch umřel. Nedokážu to ani pojmenovat.“

Sotva to Riven dořekl, vstal. Nedal Kristianovi ani vteřinu, aby to vstřebal. Prostě si najednou stoupl, zkontroloval přívěsek pentagramu, odkašlal si a… Pojďme předstírat, že právě nic neřekl. Že nebyl stejně jako Kristian bezbřeze upřímný a nechal vlnu smutku, aby se přes ně převalila, což se následně rozhodl ignorovat.

Ať se v něm právě vzbudilo cokoli, už to zase spalo.

Kristian netušil, jak se zachovat, ale přiměl se taky vstát. A ve chvíli, kdy se nadechoval, aby něco zamumlal, protože u trojné bohyně musel přece něco říct, Riven mu jemným, skoro až něžným gestem rozcuchal vlasy. „Aby si Iris a Spencer nemysleli, že jsme jenom meditovali,“ vysvětlil.

Když se na sebe Kristian koukl do zrcadla, dokázal připustit, že vypadá… spíš zmuchlaně než pomuchlovaně, ale kamarádi určitě nepoznají rozdíl. A taky se rozhodl, že celou situaci může brát dvojím způsobem. Jakože se Riven trápí a je to smutné a on neví, jak mu pomoct. Nebo, a pro to se rozhodl, jelikož mu to připadalo únosnější – Riven se mu svěřil, a to už samo o sobě byl krok někam. Sice do neznáma, ale v tom neznámu se plácali spolu.

Kristianovy myšlenky byly fakt praštěné, potulovaly se jenom kolem toho, že si Iris a Spencer budou myslet, že se líbal s Rivenem!

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥