Szabi

Místnost voněla jako Kristian Nowick a to bylo dobré. Riven mohl sám sobě namlouvat, že ho dokáže cítit, protože o spojení s přírodou nepřišel, ale ve skutečnosti šlo prostě jenom o to, že Kristianova přirozená vůně s přírodou nijak nesouvisela. Patřila pouze jemu a mísilo se v ní všechno možné – oblečení vyprané v květinovém prášku, pečivo a v neposlední řadě taky bylinky. Riven nedokázal rozeznat, o které byliny se přesně jedná, ale líbilo se mu, že je vnímá. Rozhodně víc než chuť a vůni bylinných čajů, které mu Kristian poslední dny připravoval.

Tohle všechno byla ovšem v momentální situaci slabá útěcha. Riven by to nahlas nejspíš nikdy nepřiznal, ale klidně by Kristiana Nowicka vyválel v močůvce, jen kdyby to znamenalo, že zase dokáže… Co přesně? Cítit. Prožívat. Napojit se.

Vstal a sám sobě připadal jako starý muž, když šouravým krokem zamířil ke schůdkům. Slezl do přízemí a ze všeho nejdřív vyhlédl z okna, přestože Kristian už dávno zmizel mezi stromy. Počasí venku dokonale zrcadlilo Rivenovo rozpoložení. Mráz se zakusoval do hlíny a stahoval se kolem kořenů rostlin, sedal na listy, které se pak lámaly, a dokonce začínal kreslit na okenní tabulku ve svém prapodivném jazyce, jemuž Riven nerozuměl ani předtím, natožpak teď.

Parkety ho studily na bosých chodidlech. Otočil se, zády se opřel o kuchyňskou linku a všímal si detailů, které byly úplně všude. Drobné a titěrné, avšak nepřehlédnutelné důkazy Kristianovy přítomnosti. Krystaly, sušené byliny, nový sypaný čaj, sítko ve dřezu, dřevo u kamen, kapky vody na lince, hrnečky na místě pro misky a naopak. V chatě vládl trochu chaos způsobený Kristianovým dotekem, ale bylo v tom něco uklidňujícího. Riven si dokázal odvodit, že právě díky Kristianovi není chata odtažitým a chladným místem, které ho usvědčuje z toho, že zabil Katche.

Vzpomínka na havrana byla jako vždycky bolavá a stahovalo se mu z ní hrdlo. Nebyl tak naivní, aby se domníval, že to nebude bolet, ale snad ani na chvíli nečekal a nepřipouštěl si, jak moc ho to semele. Katchovy oči připomínající prázdné korálky, když hleděl před sebe a čekal, až z něj vyprchá život. A byly to Rivenovy ruce, moc, jeho moc, kdo Katchovi tolik ublížil!

Možná, že by to snášel o něco lépe, kdyby ho příroda kompletně neodstřihla. Připadal by si dál jako její součást a věděl by, že má pořád svoje schopnosti, přičemž mít schopnosti mu dávalo naději něco ovlivnit a změnit. Bez Kristiana by pochopitelně Katche přivést k životu nedokázal, ale nepřipadal by si bezbranný. Tak zatraceně bezbranný a k ničemu.

Vyděšený.

Riven si uvědomil, že ještě pořád stojí v kuchyni, ruce má zabořené do vlasů a zkouší za ně tahat. Mastné prameny mu prokluzovaly mezi prsty. Kdy naposledy se sprchoval? Kdy naposledy něco jedl? Kdy naposledy byl klukem, kterému se zoufalství z hloubi duše hnusilo?

Osm dní, a přitom to bylo jako jeden nekonečně dlouhý život.

Zničehonic se rozešel ke dveřím, aniž tušil proč. Byl to jen nekonkrétní pocit, který ho táhl ven. Snad aby sám sobě dokázal, že je to vážně tak špatné, jak se domníval. Vždyť i proto vylezl z temnoty svého pokoje a dovolil Kristianovi, aby mu promlouval do duše. Potřeboval se ujistit o svojí bezmoci. Pojmenovat ji. Jedině tak proti ní bude moct podniknout určité kroky. Nicméně ať se jednalo o jakékoli kroky, Rivenův momentální krok byl nejistý a vratký. Chata vůbec nespolupracovala. Zatímco se šinul ke dveřím, připadalo mu, že kráčí po palubě lodi, která se naklání.

Vzal za kliku a dveře se za hlasitého skřípotu otevřely. Skřípaly takhle vždycky? Nepřemýšlel o tom dlouho. Prakticky vpadl na terasu a okamžitě si zastínil oči před světlem. Zatímco v chatě bylo šero, ranní listopadové světlo ho oslnilo. Musel několikrát zamrkat, než spustil ruku dolů a odevzdaně zůstal stát.

Stromy se vlnily ve větru a Rivenovi bylo chladno. Tyhle dva vjemy dokázal vnímat. Ale neslyšel ševelení listí připomínající tichý šepot, neslyšel máchání křídel ptáků ani jejich štěbetání, žádný z těch hlasů, jimiž k němu příroda odjakživa promlouvala. Bylo to jako sledovat televizi se ztlumeným zvukem nebo se marně snažit rozklíčovat poselství obrazu, který pro něj nebyl ničím jiným než patlanicí.

Každý den od svého narození přírodu vnímal, existoval s ní, chtěl jí být co nejblíž, potřeboval ji! A teď mu připadala podivně chladná a odtažitá jako matka, která se snaží potrestat syna.

Podle Kristiana Riven schopnosti neztratil, nebylo možné, aby ho příroda připravila o to, co mu bylo dáno. Prostě se před ním jenom uzavřela. Podle Kristiana bylo důležité začít s ní znovu komunikovat, přinášet dary, starat se a pečovat o ni, ať to znamenalo cokoli. Zkrátka jí ukázat, že si jí Riven váží. Podle Kristiana… Kristian toho napovídal hodně, ale možná na tom bylo něco pravdy – Riven si přál, aby byla pravdivá ta část, že v něm jeho moc stále dřímá, a zároveň v hloubi duše cítil, že by měl prosit přírodu o odpuštění.

Problém byl ale v tom, že teď, zatímco stál na terase a snažil se zaslechnout cokoli, v něm kromě zoufalství narůstalo ještě něco. Podráždění.

Sešel po dřevěných schůdcích na pěšinu a při každém došlápnutí cítil, jak se mu do bosých nohou zabodává jehličí. Zůstal stát mezi stromy a rozpřáhl ruce v trochu dramatickém gestu. Hledal v sobě ta správná slova, možná měl prosit, těžko říct, ale náhlý vztek byl jako probuzení, jako facka, jako to správné pošťouchnutí, aby ze sebe setřásl zoufalství. „Chtěl jsem jenom zachránit bratra!“ vyštěkl. „Kdybych věděl, že existuje jiná cesta, nedělal bych tohle. Nevzal bych nikomu život. Ale žádná jiná cesta není a Katch to podstoupil dobrovolně! Použil jsem svoji moc pro dobrou věc!“

Příroda neodpovídala, stromy se nad ním nehybně tyčily a on se nemohl zbavit pocitu, že ho soudí. Nějakou dobu ještě stál a čekal na odpověď, která nepřišla, a cítil, že se mu kolem kotníků omotává lezavá zima. Připomínala mu kořeny, co se ho chystají stáhnout dolů a uvěznit ho ve zmrzlé hlíně.

Stejně impulzivně jako předtím vyšel ven, teď zamířil mezi stromy, obešel chatu a minul velký keř ostružiní – jeden šlahoun ho škrábnul do kotníku. Nakonec stanul na místě, kde byl ještě před osmi dny oltář. Teď šlo spíš o jeho pozůstatky, přestože Kristian se o to místo staral. Odnesl seschlé a shnilé věci i krystaly poznamenané tím, co se stalo. Na oltáři teď bylo jenom pár větviček a nových krystalů a mezi nimi hořela svíčka. Měla na sobě vyryté sigilium a plála jasným oranžovým plamenem.

To všechno znamenalo, že Kristian udělal něco navíc. Něco, co nemusel. Stačilo, aby zakopal truhlu, ve které bylo Katchovo tělo, ale on podle všeho o to místo každý den pečoval.

Riven pocítil ke Kristianovi silnou náklonnost. Zatímco starostlivost, kterou Kristian projevoval jemu, ho obtěžovala, péče o havrana ho dojímala.

Klekl si a natáhl ruku k jednomu z krystalů, aby si ho prohlédl zblízka, ale pak si to rozmyslel. Nechtěl do něj svým dotykem přenést negativní energii. Co kdyby kvůli němu krystal nefungoval? Sice v ně stále neměl kdovíjakou důvěru, ale nemínil riskovat.

Byl to špatný pocit, uvědomit si, že by mohl nějak poskvrnit místo Katchova dočasného odpočinku. Náhle si připadal jako něco jedovatého, nákaza, kterou se příroda snaží vyloučit a zahubit. Jestliže během Samhainu všechny krystaly popraskaly a dýně se zkazily, co když v sobě má nějakou zvláštní temnotu?

Staré dobré zoufalství se vrátilo.

Oklepal se a vstal. „Dávej na sebe pozor, kamaráde,“ zamumlal tiše a na chvíli zvedl hlavu, jestli nezaslechne máchnutí havraních křídel. Ale zas a opět bylo jenom ticho.

Když došel do chaty, svalil se na sedačku a přitáhl k sobě deku. Dlouho zíral do vyhaslých kamen, než dospěl k názoru, že to přece nesmí vzdát. Kristian měl pravdu. Musel udělat alespoň něco, snažit se. Pokud chtěla příroda péči, pak nezbývalo, než jí péči projevit.

Byl přece Ramiah a Ramiahové v sobě měli dost hrdosti, aby se jenom tak nevzdávali. A on se při první příležitosti zhroutí a zavře v chatě uprostřed lesa. Co si myslel? Že počká v téhle podivné strnulosti až do Beltainu?

Dobrá, příroda ho tedy potrestala, odstřihla ho, ale to neznamenalo vzdát, co si vytyčil. Jinak by byla Katchova smrt k ničemu.

Ať byl Riven sebevíc nabubřelý, havrana miloval a stejně tak miloval svého bratra.

„Tak dobře,“ pronesl směrem ke kamnům. Nakonec mohl dělat spoustu věcí. Musel dělat spoustu věcí! Chystat se na Beltain, oslavit Yule, vymýšlet způsoby, jak získat přírodu na svoji stranu. Nepropadat chmurům z představy, že se nebude umět dorozumět s Katchem. Být tu pro Rua a povzbuzovat ho.

Vzpomínka na bratra ho přirozeně vedla k tomu, aby se po několika dlouhých dnech začal zajímat, kde má mobil. Takže shodil deku a vydal se do patra, kde ho našel zapadlý pod matrací. Baterie byla téměř vybitá a displej ukazoval několik zpráv od Rua a pět nepřijatých hovorů od Rowany. V první vteřině chtěl impulzivně zavolat nazpátek, protože měl dojem, že by mu sourozenci mohli přinést kýženou útěchu, ale pak si to rozmyslel. Několikrát se zhluboka nadechl. Před Samhainem by okamžitě ucítil intenzivní vůni jehličí a smůly, zato teď nic z toho nepůsobilo natolik výrazně, aby ho to dokázalo ukonejšit.

Uvažuj.

Věděl, že pokud Rowaně zavolá, zaplaví ho hromadou nechtěných otázek. Jeho sestra byla chytrá a on zatím nebyl připravený říct jí, že ho příroda odstřihla. Nebyl připravený svěřit se, že zabil Katche.

Možná nějak věděla (díky kartám, kyvadlu, čajovým lístkům) nebo vycítila (díky sourozenecké intuici), že se o Samhainu něco stalo, ale nebyla si jistá co. Nebo… Riven se znovu nadechl. Po tom, co několik dní civěl střešním oknem ven a nechal mysl volně plout, pro něj bylo přemýšlení poněkud namáhavé. Začínala mu třeštit hlava. Třeba viděl spojitosti tam, kde žádné nebyly. Ru se Rowaně nejspíš svěřil, že mu Riven dlouho neodepsal, a ona si dělala starosti, tak mu zavolala. Nic víc.

Nejdřív tedy napsal Ruovi neurčitou zprávu o tom, že byl pár dní nemocný, ale teď už je to lepší. A že doufá, že se má bratr v rámci možností dobře. Pak nechal mobil mobilem a rozhodl se, že si uvaří čaj. Pochyboval, že nějak výrazně ucítí jeho chuť nebo vůni, ale Kristian řekl, že se tím vyživí tělo nebo tak něco. Riven neměl důvod to rozporovat (ačkoli samozřejmě chtěl). Prostě si udělá čaj a vypije ho. Vymyslí, co dál.

V kuchyni byla ještě pěkná zásoba ptačího zobu – pohled na něj mu znovu stáhnul hrdlo – a on ho později toho dne rozházel před chatou. Doufal, že to příroda ocení, přestože žádné ptáky nikde neviděl, dokonce ani neslyšel, a po cestě si zabodnul do nohy další jehličí.

Ale jestli se příroda dívala, očividně to na ni neudělalo vůbec žádný dojem. Riven sám sobě pořád připadal k ničemu. Skoro jako obyčejný člověk.

***

Ráno napsal Kristianovi, že se potkají ve škole. Potom dlouho zíral na tenisky, které si běžně obouval až na kraji lesa, aby svýma bosýma nohama nepřitahoval nechtěnou pozornost, načež pro ně poněkud odevzdaně sáhl už teď. Nijak zvlášť ho to netěšilo a tkaničky si vázal trochu zuřivě. Po včerejšku měl na chodidlech malé ranky od jehličí a škrábanec od ostružiní ho pálil, když si oblékal kalhoty.

Působil normálně, vlastně až běžně, a přesto měl dojem, že je ta změna, která se s ním udála, do očí bijící. Aby to částečně dorovnal, dal si záležet, ačkoli nikdy předtím nebyl marnivý. Dvakrát si umyl vlasy a použil na ně heřmánkovou vodu. Navoněl se vůní santalového dřeva a čokolády, obojí působilo zemitě a on měl dojem, že ho to příjemně kotví. Dokonce si oblékl jedno ze svých nejlepších černých triček. I tak se ale nedokázal zbavit nervozity.

Po cestě do města tisknul přívěsek pentagramu nebo po něm alespoň sem tam přejel prsty, aby se ujistil o jeho přítomnosti.

Došel k názoru, že nejlepší bude dělat to, co by dělal kterýkoli jiný den, a protože měl ještě trochu času, vydal se do Ukoláče. Nic moc si od toho nesliboval, ale stejně ho naštvalo, že se skoro až ke dveřím táhla fronta, lidé se na sebe mačkali a nikdo se netvářil, že by ho chtěl pustit před sebe, jak tomu bývalo před Samhainem. A taky nic moc necítil. Ani vůni toho nejobyčejnějšího makového loupáku s trochou soli, praženou kávu a už vůbec ne vanilkový krém, který používala Terencova babička ke zdobení ovocných košíčků. Všechno bylo tlumené a nevýrazné.

Dokonce, což bylo vážně na pováženou, nedostal na svoji kaštanovou kávu s příchutí skořice slevu. Ani mizerných deset procent, přestože by se jindy nemusel vůbec snažit, aby z obsluhy vydyndal zadarmo rovnou celé kafe. Víčko na kelímek si musel nasadit sám a trochu přitom pocintal pult, za což si od obsluhy vysloužil mírné zamračení.

Úplně hloupě ho to zmátlo a taky rozhodilo, ačkoli měl s něčím takovým nejspíš počítat. I tak bylo až šokující, do jaké míry na lidi působil svojí mocí, a ne protože byl… protože byl on. Nové krédo, které si předsevzal, bylo zbavit se zoufalství, zadupat ho do země. A tak se v odpověď na to zamračení usmál svým nejkouzelnějším úsměvem.

Obsluha se usmála nazpátek a trochu zčervenala.

To, že ho příroda odstřihla, nemohlo znamenat, že přestane být hezký, charismatický, prostě sám sebou. Trochu ho to ukonejšilo. Dokonce se mu povedlo nepřiskřípnout šlahoun břečťanu ve dveřích, když odcházel.

Cestou do školy svíral kelímek a hřál si o něj ruce. Ve tváři cítil chlad, i když si ho nedokázal prožít tak jako kdysi. Před Samhainem by mu takový studený větřík připomínal něžné pohlazení, zato teď to byl prostě jenom listopadový vzduch, ničím výjimečný a vlastně i podobně nezajímavý jako kafe.

Riven si zkoušel namluvit, že rozhodně vnímá mletá kávová zrna stále stejně výrazně, ale nanejvýš si trochu popálil jazyk.

Tohle všechno byl jenom zlomek jeho nové existence. Ve škole se to na sebe nabalovalo podobně jako kousky ne moc dobrého těsta a než se přiblížilo poledne, Riven se cítil zdrchaně a schlíple.

Začalo to, sotva ráno vešel do školy. Lidi se většinou hrnuli chodbou jako povodeň, ale jemu přirozeně dělali místo, rozestupovali se a klouzali po něm pohledy. Kluci i holky. I ti, kteří byli ponořeni do nejzapálenější debaty, se za ním otočili. Přitahoval je. Zato dneska prožil úplně opačnou zkušenost. Ne že by je vyloženě odpuzoval, ale zatímco se mezi nimi prodíral – skoro nikdo neuhnul a vůbec na něj necivěli – připadal si vyloženě nezajímavý.

Jedna z holek pošeptala kamarádce, že je celkem hezký. To bylo všechno. Rozhodně se jí v plicích nezadrhnul dech.

Zuřil. Snažil se brát to sportovně, ale byla to jedna facka za druhou. Jako kdyby mu celý vesmír dával najevo, že bez svých schopností není nikdo. Učitelé nejspíš začali mít pocit, že je potřeba vynahradit si posledních několik měsíců, a tak byl ve třech hodinách po sobě vyvolaný. Výsledkem byl průměr. Jeden z učitelů si k jeho jménu zapsal černý puntík, protože nedonesl domácí úkol! Ten samý učitel, který velkoryse toleroval, že do té doby domácí úkoly nikdy nenosil.

Když se přiblížila obědová pauza, Riven v jídelně vyhledal Dmitryho zářivě světlé pampeliškové vlasy a skoro až úlevně se svezl ke stolu vedle něj. Byli tam i Warrick, Terence, Yves a Clémentine. Všichni ho pozdravili, ačkoli do toho vložili o něco menší nadšení než obvykle. A pak si zase všímali svých táců s jídlem a ponořili se do debaty o nějakém sportovním zápasu, který Rivena vůbec nezajímal.

Šťouchal prstem do slánky a v puse měl podivnou pachuť, což byl podraz, protože ranní kafe rozhodně nijak výrazně nechutnalo. Netušil, jak to bude dál a jestli by se neměl na školu přece jen vykašlat. Na druhou stranu možná mohlo pomoct, že by mu odváděla myšlenky od dlouhého čekání na Beltain, ačkoli představa, jak se po večerech hrbí v chatě nad úkoly, ho dost dráždila. Ztratil se v myšlenkách o tom, co bude. A snad právě proto, že byl ztracený, řekl: „Dmitry, dojdi mi prosím pro dýňový salát.“

Neměl na salát chuť, ale zároveň si nechtěl vybírat z jídel, která nabízeli v jídelně. Dnes na nejvyšší příčce figurovala smažená ryba a hranolky a z takového jídla se mu navalovalo. Takže pokud měl něco sníst, chtěl něco organického, co by mu příroda posvětila.

Nějakou dobu mu nedošlo, že hovor u stolu ustal. Dmitry se pak naklonil do jeho osobního prostoru a trochu kulil oči, když se zeptal: „K Jeřabince? Proč bych ti tam měl zase chodit já?“

Riven zvedl hlavu a uvědomil si, že na něj ostatní civí. Yves a Terence pobaveně, zatímco Clémentine měla prořízlou pusu, jelikož řekla: „Bolí tě nožičky?“ Za jiných okolností by to mohlo být vtipné a milé a trochu drzé přátelské popíchnutí, ale okolnosti byly dost jednoznačné.

Tehdy měl Riven nejspíš vzít zpátečku a ne to lámat přes koleno, ovšem jistá, skoro by se dalo říct ramiahovská nabubřelost a neochota nechat věcí být a nezasahovat do nich, mu nakázala, aby se napřímil a pronesl: „Prostě mi tam dojdi.“

Pohled přitom upíral na Dmitryho a snažil se ho silou vůle přesvědčit, aby poslechl. Dokonce zněl laskavě a taky na něj trochu zamrkal. Tahal svoji moc až odněkud z paty, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. Jelikož tam nebyla.

Možná byl vážně jenom člověk.

Dmitry nepůsobil naštvaně jako spíš rozpačitě. „Hele, kámo, sorry, ale nepůjdu ti pro salát. Jdu pak ještě za trenérem a nechce se mi hnát až do bistra.“

Yves si prohrábnul vlasy (spadlo z něj pár psích chlupů) a naklonil se k Rivenovi přes stůl. „Jsi nemocný?“ zeptal se a vážně si ho prohlížel.

Clémentine přikývla. „Teď, když to říkáš, tak mi připadá fakt takový… jiný. Asi bledší.“

Nakonec se přidal i Terence. Poškrábal se na nose a řekl: „Možná by to spíš chtělo čaj se zázvorem nebo tak něco. Babička má super čaje, takže když půjdeš kolem, můžeš se tam stavit.“

Předtím na něj nikdy necivěli jinak než s upřímným zaujetím, okouzlením a obdivem, zatímco teď si ho prohlíželi podobně, jako když člověk vezme do ruky nahnilé jablko a dumá nad tím, jestli by se dal ten zkažený kousek vyříznout a zbytek sníst, nebo je třeba hodit ho celé do koše.

Riven se ošil. A Riven se nikdy neošíval, ale teď se cítil vyloženě nepříjemně a možná proto vstal, trochu prudce, a udělal něco zcela instinktivního. Rozhlédl se po jídelně, jestli neuvidí Kristiana. Hledal ho jako svoji záchrannou kotvu, protože Kristian byl očividně jediný, pro kterého se nic moc nezměnilo a který na něj koukal pořád stejně. Riven mu za to až doposud nebyl dostatečně vděčný a teď si to vyčítal.

Když Kristiana nezahlédl, vytáhl z kapsy mobil a poslal mu esemesku, jestli se můžou potkat v knihovně. A sotva mobil zase schoval, viděl, že na něj jeho kamarádi pořád civí. „Ehm, jo, hele, nejspíš jsem nastydnul.“ S těmi slovy vstal a rychle odešel z jídelny.

Zamířil rovnou do knihovny, kde tou dobou skoro nikdo nebyl. Holku, která sedávala za pultem a četla Nietzscheho, vystřídal vysoký zrzek, co zíral do mobilu.

Riven ze všeho nejdřív otevřel okna na ventilačku.

„Hej, bude tady zima!“ zamračila se jedna ze dvou studentek okupujících stůl u botanické sekce.

Riven ji ignoroval a poodešel co nejdál od ní. Přejížděl prsty po hřbetech knih a pak jednu namátkou vytáhl. Algebra. Ta se za knihu související s čarodějnictvím a wiccanstvím rozhodně považovat nedala, takže nejspíš přišel i o svoji schopnost přitahovat k sobě podobné tituly. Leda by to nebyla Algebra, ale třeba Abrakadabra. Nad tím nakrčil nos. Několikrát se zhluboka nadechl a soustředil svoji neexistující moc do toho gesta, do natažené ruky a prstů, které hrábly po další knize. Nejvýznamnější gotické stavby. Sáhl pro další. Robinson Crusoe. A pro další. Bitvy, které změnily svět. A…

Pak toho nechal, když uslyšel kroky a do knihovny napůl vešel a napůl vpadl Kristian. Měl zčervenalé tváře a trochu větší šedou mikinu. Měl rozcuchané vlasy a rukávy vyhrnuté k loktům, takže byla vidět část kyvadla. A taky v sobě měl o dost víc života než Riven, který se přišoural zpoza jedné sekce a upřeně se na Kristiana zadíval. „Ahoj.“

Kristian se pousmál a do jeho úsměvu prosákla únava. Sedl si ke stolu a sáhl do batohu, načež na stůl postupně vyskládal sešity, učebnice, propisky, několik krystalů a tři ořezávátka, než se mu konečně podařilo vydolovat plátěný sáček. „Mám tu sušené křížaly. Chceš?“

„Proč ne,“ pokrčil Riven rameny a sedl si naproti. Krátce se zadíval k oknu na poletující listí, poslední zbytky, které se ještě držely na větvích stromů. Pak si vzal křížalu, na omak měkkou a nadýchanou, určitě z těch nejsladších jablek. Poválel ji na jazyku a přišlo mu, že podobně musí chutnat guma. „Krušné dopoledne,“ řekl skoro konverzačně. „Očividně nejsem tak okouzlující, jak jsem si myslel.“

Kristian se ušklíbl. „Ale seš, neboj. Jen bez svých schopností zjišťuješ, že jsou lidi mnohem větší ignoranti.“ Věci, které z batohu vyházel, do něj už stačil bez ladu a skladu narvat zpátky.

„Takže bys se mnou šel na rande, i kdybych byl obyčejný člověk?“ Riven ho propaloval očima. Dobírat si Kristiana byla snad od první chvíle jedna z jeho oblíbených činností, teď ale cítil, že je za tím možná něco víc. Nejspíš ho mělo znepokojovat, jak klidný si v jeho přítomnosti připadá. Když za ním Kristian chodil poslední dny na chatu a pečoval o něj, tolik to pro něj neznamenalo. Ale ve škole plné lidí, s nimiž si Riven bez svojí moci najednou tak úplně nedokázal poradit, představoval Kristian klid.

Jeho moc se měla začít probouzet až po Imbolcu, takže to, co z něj sálalo, muselo být něco lidského. Asi to i tak dávalo smysl. Kristian byl momentálně jeho největší spojení s tím druhým světem.

Kristian si do pusy taky strčil křížalu a žvýkal ji s o poznání větším požitkářstvím než Riven. „Kdybych byl zlý, tak bych ti řekl, že seš obyčejný člověk,“ podotknul.

Ale on nebyl zlý.

„To není odpověď, Nowicku,“ opáčil Riven.

„Ne, nešel,“ zavrtěl Kristian hlavou. „Protože už jsem jednou šel a podruhé se napálit nenechám.“

„Byla to hypotetická otázka.“ Riven se znovu zadíval k oknu, ale v tom, co viděl venku, žádnou útěchu nenacházel.

Mohla za to bolest nad ztrátou Katche, strach o bratra, děs, že by se mu spojení s přírodou už nikdy nevrátilo, fakt, o kolik nezajímavější ostatním bez své moci očividně připadá. Byla to spousta různých emocí smíchaných dohromady v dryáku hořčejším než pelyněk, která ho vedla k tomu, aby se zeptal: „Co mám dělat?“ Jeho hlas zněl najednou vážněji a naléhavěji. A nenáviděl, že mu Kristian v ten moment připadal skoro až všemocný. „Beltain je strašně daleko,“ dodal.

Venku začalo mrholit a na nebi se tvořil velký těžký mrak, kvůli němuž bylo v knihovně náhle větší šero než předtím.

„Co bys dělal, kdybys svoje schopnosti měl?“ Kristian k němu přisunul křížaly.

Riven si poslušně vzal. „Nevím.“ Když na něj Kristian dál zíral, řekl nahlas to jediné, co ho napadlo: „Asi bych se snažil co nejlépe připravit na Beltain, aby se Katch vrátil.“

„Tak tady máš odpověď. Snaž se co nejlépe připravit na Beltain, aby se Katch vrátil.“ Kristian vzdychl a upřel brčálově zelené oči na Rivena. „Vidíš to hrozně složitě. Prostě… žij. Hraj na flétnu, procházej se po lese, zasaď semínka, nakrm ptáky, sbírej odpadky, když na nějaké narazíš, starej se o oltář, zkus nějaké kouzlo, zpívej… Pro mě za mě postav třeba domek pro skřítky. Dělej cokoli, v tom je ta krása.“

Riven žádnou krásu neviděl, jenom mrak, který se zvětšoval. Ale stejně přikývl. To, co Kristian říkal, pochopitelně dávalo smysl. Nejspíš nestačilo nasypat ptákům zrní a čekat, že se stane zázrak. „Možná bych mohl zkusit nějaké jednodušší kouzlo.“ Zamyslel se nad tím. „Hodně jednoduché.“

Něco přímo banálního, co by pětiletý Riven zvládl raz dva.

Vysloužil si za to od Kristiana úsměv. „Super nápad.“

Bylo to lepší než nic. Lepší než se doploužit do chaty a schovat pod peřinu, a je jedno, že zrovna tahle možnost Rivena lákala. Do háje, jeho nejlepší přítel vězel s vyvrácenou hlavou v zapečetěné truhle a bratr každým dnem strádal čím dál víc.

Co dalšího potřebuješ k tomu, aby ses sebral?

Připadalo mu, že poslední měsíce nedělal nic jiného, než že se snažil všechno napravit. Tolik se na to soustředil, až sám sebe osekával, všechny svoje tužby a potřeby. Zůstal jenom jeden cíl. Teď to nemohl vzdát.

Nacpal si do pusy další křížalu a vstal. „Dobře. Tak já jdu. Potřebuju sehnat pár věcí.“

„Teď?“ vyhrknul Kristian překvapeně.

„Není důvod čekat, ne?“ pokrčil Riven rameny. A nebyl ani důvod zúčastnit se odpoledního vyučování a riskovat, že ho nějaký učitel opět vyvolá. „Zatím, Kristiane.“ Nechal tam Kristiana sedět a rovnou zamířil ke dveřím. Rychlým a rázným krokem, ačkoli měl dojem, že čím víc se od něj vzdaluje, tím je neklidnější.

Poslední, co potřeboval, bylo, aby se na toho velkorysého a trochu naivního wiccana nezdravě upnul.

***

Vítr zesílil a proháněl se korunami stromů. Pršelo čím dál víc a pěšina vedoucí k chatě byla celá rozbahněná. Riven se soustředil na kouzlo, které se chystal provést, a přitom zkoušel ignorovat, jak mu na blátě a mokrém jehličí podkluzují podrážky tenisek a jak ho větve stromů šlehají do obličeje. Les mu rozhodně nemínil jenom tak ponechat volnou cestu, aniž mu příroda dala najevo, jak moc ji zklamal.

V jednu chvíli ho napadlo, že by si zul boty, ale vzpomínka na pichlavé jehličí ho odradila. Nevěřil tomu, že by to bylo lepší. Tak jenom zatnul zuby a pokračoval dál. Musel přitom sklánět hlavu, což bylo obzvlášť ponižující, protože Ramiahové se skláněli málokdy. Estelle dokonce kdysi prohlásila, že by si nechala hlavu raději setnout, než aby ji sklonila. Těžko říct, co by řekla na Rivenovu situaci. Jestli by jím opovrhovala, poněvadž ztratil svoje schopnosti, anebo by ho obdivovala za to, že se nebál riskovat.

Možná svíčkové kouzlo. To je celkem jednoduché.

Svíček měl doma stále solidní zásobu a vzhledem k tomu, jak déšť všechno máčel, nechtělo se mu nijak zvlášť bloudit po lese a sbírat různé přírodniny, které by se hodily k jinému rituálu. Svíčky představovaly oheň a teplo a taky, což si za nic na světě nechtěl přiznat, bezpečí.

Ačkoli odcházel ze školy krátce po poledni, temný mrak všechno zastínil a velmi rychle se stmívalo. Stromy se nad Rivenem tyčily do výšky a ukazovaly na něj holými větvemi jako pahýly. Měl pocit, že si o něm šeptá vítr. Že si o něm celý les vypráví.

Všude byly stíny, které se prohlubovaly a působily zakřiveně a děsivě. Riven pociťoval napětí a sahal pro svůj přívěsek čím dál častěji, uklidňoval se tím. Nepamatoval si, že by se někdy v lese bál, ani v tom nejtemnějším ze všech. Ani ve zdejším jehličnatém, kde v minulosti několik lidí zabloudilo.

Les mu přinášel tu největší možnou útěchu, obzvlášť v noci, kdy se do krajiny zakousla tma. Ale teď si připadal odmítnutý. Jako malý hmyz, který se někdo snaží vypudit.

Klopýtal po rozbahněné pěšině dál a mokré propocené tričko se mu lepilo na záda. Cítil chlad a popruhy batohu se mu zařezávaly do ramen. Napadlo ho, že měl počkat do konce vyučování a pak Kristiana poprosit, aby ho doprovodil. A vzápětí se za tu myšlenku nenáviděl, jelikož byla tak slabošská.

Přesvědčoval sám sebe, že mu les neublíží. Jistě, příroda ho odstřihla, ale nebyla zlá ani pomstychtivá. Jenom… Uklouzl. Jenom mu to neulehčovala.

Začínala se ho zmocňovat panika, že už jde bůhvíjak dlouho a možná zabloudil, když v dálce konečně zahlédl obrys chaty, která vystupovala ze tmy. Posledních několik metrů k ní běžel a vydupal do schodů. Každý jeden z nich pod jeho nohama zaskřípal, ale to už Riven otevíral dveře a vpadl do kuchyně. Shodil batoh a zavřel za sebou, načež zůstal stát na místě a zkoušel zklidnit svoje rozdivočelé srdce.

Už dlouho si nepřipadal tak malý a zranitelný jako teď, když doslova prchnul před tím, co na světě miloval nejvíc. Pohlédl na svoje oblečení a všude měl bláto a jehličí a malé lístečky. Zhluboka vydechl.

Ten večer zatopil v kamnech a pak zkoušel svíčkové kouzlo, to nejprostší, které ho napadlo – aby plamínek po chvíli sám od sebe zhasl. Vyřezal do svíčky svoje přání jako sigilium a díval se, jak pomalu hoří. Velmi trpělivě čekal, zatímco venku nepřestávalo pršet. A jakmile se nic nestalo a svíčka po nějaké době dohořela sama od sebe, zapálil druhou. A třetí. A čtvrtou. To kdyby ty předchozí byly úplnou náhodou nějak vadné.

Byla skoro půlnoc, když si Riven konečně uvědomil, že je to k ničemu a on nedokáže ani to, co mu doteď připadalo směšně banální.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥