Szabi

Spadané listí ve stínu zmrzlo, na jeho okrajích se tvořila jinovatka, zatímco listí na slunci bylo zetlelé a mokré a bahnité a především klouzalo. Kristian si proto raději vybíral cestu ve stínech, kde to pod podrážkami bot křupalo.

Pokaždé, když pohlédl na nebe, čekal, že tam uvidí hejna krkavců a vran. Havrany ne, ti den po Samhainu odletěli, jako by věřili, že je tady čeká smrt. Jenže dneska nebyli na obloze žádní ptáci. A přitom ještě ráno na borovicích seděla skupinka vran a sotva Kristiana zahlédly, začaly krákat jako smyslů zbavené. Kristian si nebyl jistý, jestli se mu snaží něco říct, nebo mu snad nadávají, proto se raději vrátil domů a přinesl jim co nejvíc zrníček. To je ukonejšilo.

A teď nebyl nikde nikdo.

Kristiana vždycky děsilo, když les v listopadu utichal. Období mezi Samhainem a Yule pro něj představovalo jen temnotu a hnilobu a rozpadající se svět. Ničemu moc nerozuměl, příroda s ním skoro nemluvila, slýchával pouze velmi slabé ševelení a přes všechno se jako zrádná opona převalovala mlha. Máma se mu sice často snažila vštípit, že tohle období je o vděčnosti a předsevzetích, ve všem hledala něco dobrého, ale co ona mohla vědět? Její moc byla stabilní.

Kristian prošel lesem a po asfaltce se vydal k chatové oblasti.

Chrobák mezitím spal v mechovém podrostu. Kristian za ním dnes nešel, ale byl rád, že je v bezpečí a teple. Před pár dny si na internetu vyhledal, že chrobáci žijí zhruba rok, a to by znamenalo, že ho čeká maximálně pár měsíců. Pár měsíců, než…

Raději se na to rozhodl nemyslet a soustředil se na cestu.

Chatová oblast byla opuštěná, přes zimu tu nikdo nezůstával, ale na některých chatách proběhly halloweenské oslavy – na verandách odpočívaly seschlé vyřezané dýně a z jednoho stromu visela šklebící se kostra. Houpala se ve větru sem a tam a Kristian ji chvíli sledoval.

Když tudy šel po Halloweenu poprvé, lekl se jí, ale teď mu připadala jako stará známá.

I Rivenova chata působila opuštěně a prázdně. Navíc hrozně vrzala. Každý schod a každé prkno neustále kvílelo, jako by to bylo nejunavenější stavení v celém městě. Ale evidentně nepočítala s Kristianovým odhodláním ji probrat.

Jakmile k ní dorazil, nejdřív zaklepal, počkal pár vteřin, a když se nic nestalo, vešel dovnitř. Dveře i prkna zavrzaly, ale jinak bylo v chatě ticho a klid. Bylinky, které včera nechal na kamnech, všechno provoněly, a krystaly vyskládané na parapetu zase zanechaly prostor v celkem snesitelné harmonii.

Kristian hodil batoh na stůl, posbíral krystaly i bylinky, vyvětral a dal vařit vodu na čaj. Taky zametl a v rychlosti utřel prach. Připadalo mu, že to má chata ráda, proto se o ni snažil každý den alespoň trochu pečovat. Nakonec z batohu vytáhl nové krystaly, čerstvé bylinky, sadu na vykuřování a obrovskou zlatou svíčku, na kterou včera večer vyryl sigilium. Odnesl ji na oltář na zahradě, který byl sice uklizený a nachystaný na svátek Yule, ale i tak tam Kristian každý den něco zanechal a hlavně zapaloval svíčku.

Možná to dělal zbytečně, ale pro něj ten malý plamínek představoval něco jako naději a spojení s Katchem. S Katchem, jehož bezvládné tělo klidně odpočívalo zakopané v dřevěné truhle pod oltářem.

Původně si Kristian nebyl jistý, jestli truhlu dokáže kouzlem sám zabezpečit. Měl to být Riven, jenže ten… Naštěstí už bylo kouzlo dávno nachystané. Riven si na něm dal záležet a svíčku pár dní před Samhainem posvětil, takže ji Kristian postavil na truhlu a zapálil. A vosk pomalu stékal do každého záhybu truhly, až ji zapečetil. Kristian mezitím odsunul oltář a vykopal díru.

Věděl, že Katchovo tělo bude v pořádku, a až ho za půl roku vytáhnou, bude to, jako by havran zemřel před minutou. Stejně se ale nedokázal zbavit představy, jak se červi prokousávají zaschlým voskem a zavrtávají se mezi lesklé peří. Někdy ho dokonce napadalo, jestli nemá truhlu vykopat a zkontrolovat, jenže tím by kouzlo mohl narušit, a v současné situaci ani on, ani Riven nebyli ve stavu, že by ho dokázali obnovit.

Takže teď jen zapálil svíčku a chvíli sledoval, jak hoří.

Nakonec mu nezbývalo nic jiného než se vrátit do chaty, vzít z batohu máminy bramboráky a vyjít schody do patra. Ačkoliv to byla spíš půda, kde se mohl narovnat pouze proto, že nebyl žádný čahoun.

Riven ležel v posteli. Tak jako tady ležel včera a předevčírem a všechny dny předtím. Hodně času spával, ale teď byl vzhůru a zíral na střešní okno. Buď sledoval pavučinu v rohu, nebo pozoroval zataženou oblohu. Pořád byl tak nezvykle bledý, až z toho šel strach. A taky… prázdný. Kristiana nenapadlo jiné slovo, kterým popsat změnu, jíž Riven během rituálu prošel.

„Ahoj,“ pozdravil a sedl si na postel. „Donesl jsem ti bramboráky.“ Připadal si hloupě, když je ukazoval, proto je raději rychle položil na noční stolek. Taky se zkusil usmát, ale velmi rychle mu to přišlo nepatřičné a zase zvážněl.

Riven se na něj ani na bramboráky nepodíval. „Jo, dík,“ pronesl bez sebemenšího zájmu. Takže to byla navlas stejná reakce jako předešlé dny na těstoviny, zeleninový koláč, zapečené brambory a čočkové placky. Navlas stejné nadšení z Kristianovy přítomnosti.

„No tak jo,“ zašeptal Kristian a zase vstal. V rozích místnosti včera nechal krystaly na zlepšení nálady. Sice si nemyslel, že dneska najde Rivena s úsměvem od ucha k uchu, jak tu nadšeně poskakuje, ale trochu ho zklamalo, že nedošlo ani k malému zlepšení. Ještě to ale neplánoval vzdávat.

„Víš, že ty šutry k ničemu nejsou, viď?“ zamručel Riven. Od první chvíle dával najevo, že krystalům nevěří, ale od Samhainu byl vůči nim vyloženě protivný. „Snažíš se zbytečně. Je to hezké, ale naivní.“

Kristian se na chvíli zarazil. Tohle trochu bolelo, protože ano, sám moc dobře věděl, že má s naivitou problémy. Nesměl si ale Rivenova slova brát osobně. Měsíční kluk se ve skutečnosti nezlobil na něj. Možná se dokonce vůbec nezlobil. Byl jen hodně smutný a zlomený. Což nakonec bylo ještě horší.

„To není pravda,“ ohradil se Kristian, neplánoval se ovšem hádat, proto rovnou pokračoval: „Dneska ti tu nechám chryzolity. Pomáhají vyrovnat se s minulostí. A nabíjela je máma, takže jsou dost silné.“ Sotva byl v každém rohu jeden, ještě na háček u schodů zavěsil trs sušených bylinek. Potom se vrátil k posteli. „Donesu ti čaj, dobře? Vím, že máš rád levandulový, ale dneska v noci se mi zdálo o cesmíně, tak jsem ti udělal cesmínový se skořicí a kardamonem.“

Riven vzdychl. „Super. Už teď cítím, že mi to vrátilo schopnosti.“ To, co se mu mihlo ve tváři, na okamžik působilo skoro až jako líbezný úsměv. Ale byla to samo sebou přetvářka. „Ne, počkat… Necítím nic. Všechny bylinkové čaje chutnají jako převařená voda.“

Kristian taky vzdychl. Nejspíš aby dal najevo, že i on umí být unavený. „Možná to necítíš, ale tvoje tělo na to určitě reaguje. A navíc potřebuješ živiny,“ odpověděl trpělivě. Měl dojem, že mu trpělivost každým okamžikem začne stříkat z uší. Za tolik trpělivosti by měl nejspíš poděkovat Asherovi, který ho za poslední rok pořádně vycvičil.

Riven neměl zrovna nejbojovnější náladu, takže jen odevzdaně pokrčil rameny. „Jak myslíš. Tak já to vypiju.“

Pravděpodobně pouze Trojná bohyně věděla, proč to Kristianovi udělalo radost. Usmál se a beze slova šel čaj nachystat. Trochu nalil do hrnku a zbytek do termosky a obojí nechal Rivenovi vedle bramboráků na nočním stolku.

Riven pořád zíral na pavučinu nebo oblohu. Vůbec ho nenapadlo, že by… třeba mohl něco dělat. Vlastně od chvíle, co proběhl rituál, se zajímal o jedinou věc. Jestli je Katchovo tělo v pořádku v truhle a jestli se kouzlo zapečetění povedlo. Když ho Kristian ubezpečil, že se o všechno postaral, zakously se do Rivena chmury. Navíc tak pevně, že je vůbec nešlo setřepat.

Možná ale bylo ještě příliš brzo. Zatím to byl teprve jeden týden, co Katch… co Katche…

„Jestli chceš, můžeme jít do školy spolu. Počkám na tebe,“ navrhl Kristian, ačkoliv odpověď znal. Nepotřeboval se na to ptát tarotových karet, kyvadla nebo čajových lístků.

Riven se překvapivě nadzvedl na loktech a úplně poprvé se na Kristiana podíval. Jeho pohled byl temný. A prázdný. Temně prázdný. „Na viděnou zítra, Kristiane,“ pronesl nekompromisně. A pak už zas ležel jako placka. Tak strašně vzdálený, až to skoro působilo, že ani není v místnosti.

***

Byla středa, takže Kloe spávala ještě na koleji a Kristian měl přesně dva dny, aby si všechny krámy odsunul na svoji půlku pokoje. Tím pádem byl prozatím v klidu a všude po zemi ležely rozházené knihy a papíry a zápisky. Taky tam měl maličký oltář s miniaturním kotlíkem, na který stačila jen čajová svíčka, krystaly, taroty, kyvadlo, podložku na rituály s vyrytým kolem roku a hlavně svíčky, do kterých každý večer vyrýval sigilium, aby je následující den mohl pro Katche zapálit.

Někde mezi tím se povalovaly i učebnice a domácí úkoly do školy, ale tomu poslední dobou věnoval velmi málo času. Což se projevilo trojkou z literatury. Ovšem vzhledem k situaci mu na literatuře nemohlo záležet míň.

Zrovna prováděl očistu oltáře cedrovými listy, když mu někdo zaklepal na dveře. Okamžitě věděl, že je to máma, která následně vešla a nesla talíř s bagetou, ze které vykukovaly všemožné bylinky a listy salátu. „Udělala jsem ti svačinu,“ řekla a položila talíř na stůl.

Kristian se uchechtl, protože mu bylo jasné, že svačina je pouze záminka, aby si s ním mohla promluvit. „Díky. A teď ta otázka.“

Máma se posadila k němu na zem, mezi všechny ty věci, a rozhlédla se. „Černé a červené svíčky, obsidián, turmalín, pepř… Děláš ochranné kouzlo?“

„Nevím, jestli dělám, ale minimálně se o to snažím. Teprve začínám. A teď ta otázka, kvůli které jsi přišla.“ Kristian odložil cedrové listy, vzal si svačinu a zády se opřel o skříň. Věděl, že by to s mámou mohlo být na dlouho, tak se rozhodl, že se mezitím aspoň nají.

„Někdy je těžké mít tak vnímavé dítě,“ ušklíbla se. Ačkoliv šlo poznat, že chce mluvit o něčem důležitém a nejspíš i vážném, byl v ní takový klid, že i Kristian zůstal v pohodě. „Takže. Něco se děje, něco velkého. Zaprvé to poznám z tvé aury a zadruhé mi to řekly karty. Nebudu na tebe naléhat, aby ses mi svěřil, nechám to na tvém uvážení, jen chci, abys mi odpověděl na jednu jedinou otázku. A abys odpověděl popravdě.“

Kristian bez zaváhání přikývl. „Ptej se.“

„Mám o tebe mít strach?“

Byla to jednoduchá a zároveň ta nejsložitější otázka, jakou si Kristian uměl představit. Upřímně se nad tím zamyslel, než nakonec řekl: „Ne, myslím, že ne. Ale kdyby se to změnilo, dám ti vědět.“

„Dobře. Tak dobře. Kdybys s něčím potřeboval pomoct, jsem tady,“ usmála se a chtěla odejít, ale Kristian ji zastavil.

„Vlastně tu je něco, na co bych se chtěl zeptat,“ přiznal. Sebral lístek koriandru a chvíli ho žmoulal mezi prsty, než ho položil na talířek. „Je to… hypotetická otázka. Nic víc. Zkouším to už pár dní hledat ve všemožných knihách, dokonce i na internetu, ale nikde nic. Je možné, aby nějaký wiccan nebo čaroděj ztratil schopnosti?“

Máma překvapeně zamrkala. Takovou otázku rozhodně nečekala. „Ptáš se kvůli sobě? Kristiane, vím, že tvoje situace je trochu unikátní, ale rozhodně si s tím nemusíš dělat starosti.“ O Kristianově moci už spolu od dětství mluvili mnohokrát. Dřív se Kristian trochu vztekal a několik Lammasů dokonce probrečel, protože nechtěl být na následujících šest měsíců k ničemu. Ale to už bylo dávno, poslední roky se s tím naučil obstojně žít.

„Ne, je to hypotetická otázka,“ zopakoval. I když věděl, že máma ví, že ta otázka je všelijaká, ale rozhodně ne hypotetická. Dokonce možná tušila, že se týká Rivena. Ale nezeptala se, nesnažila se to zjistit, což byla jedna z nejhezčích máminých vlastností. Že svým dětem byla vždycky odhodlaná především věřit.

Kristian s oblibou říkal, že tu naivitu přece musel po někom zdědit.

„Dobře. No tak v tom případě si myslím, že to možné není. Wiccanem, popřípadě čarodějem, se člověk rodí, má to v každé buňce těla a tohle se nedá vyrvat ani ztratit.“

„No a co kdyby se to ale stalo? Dejme tomu, že by někdo najednou přestal… cítit.“ Na slovo cítit dal schválně důraz, ale nejspíš ani nemusel, protože máma chápala, jak to myslí.

„V tom případě bych řekla, že s ním příroda prostě přestala komunikovat. Že udělal něco, co se jí nelíbilo, a uzavřela se před ním.“

Kristian nadšeně poposedl a vykulil oči. „Takže by se to mohlo dát napravit?“ Naděje se mu rozlila celým tělem, ale nejvíc zaúřadovala v hrudníku, protože mu rozvibrovala srdce jako zvon.

„Asi ano,“ pokrčila máma rameny. „Kdyby si ji udobřil, pak by mohlo být všechno jako dřív,“ připustila a hned nato se zamračila. „Nemluvíme doufám o Rivenovi, že ne? Protože jestli provedl něco tak hrozného, že ho příroda odvrhla, pak nevím, jestli chci, aby ses s ním vídal.“

Odvrhla bylo příliš silné slovo, Kristianovi se nelíbilo. Ačkoliv poslední dny nasvědčovaly tomu, že byl Riven odvrhnutý, bylo těžké se s tím smířit. Už jen proto, že by Kristian na celý rituál zůstal sám. „Řeklas, že to necháš na mém uvážení.“

„Ano, to je pravda.“

„A já ti slíbil, že kdybys o mě měla mít strach, dám ti vědět.“

Máma rezignovaně vzdychla. „Dobře, ano. Ale nemysli si, že se na tebe už nebudu ptát karet. Budu. Důvěřuj, ale prověřuj.“ S těmi slovy vstala a sáhla do kapsy. Vytáhla maličký chryzolit a položila ho na oltář. „A přestaň mi neustále brát krystaly. Mizí jich tolik, že mě to až šokuje!“

Tomu se musel Kristian zasmát. Byla pravda, že si jich poslední dny bral fakt hodně, většinou po hrstech. A nejspíš s tím nepřestane a máma se mu v tom nepokusí zabránit, ale slíbil, že si alespoň nějaké pořídí z Wickova krámku.

Ještě než odešla, zarazila se ve dveřích.

„Co? Dělám něco špatně?“ vyhrkl Kristian, protože pochopil, že si máma prohlíží přichystané kouzlo. Většinou býval při kouzlech hodně přesný, ale taky uměl být chaotický a přehlédnout ty nejzákladnější souvislosti.

Máma zavrtěla hlavou. „Ne, jen mě napadlo, jestli bys výrobu toho kouzla nechtěl ukázat dvojčatům. Přemýšlela jsem, že bych je začala trochu učit. Už jim bylo pět, za rok půjdou do školy, takže je možná nejvyšší čas.“

Tohle Kristiana upřímně překvapilo. „Chceš, abych jim to ukázal? Vážně? Teda jo, jasně, ukážu jim to, jen mi nepřišlo, že by…“ Nedokázal se přimět říct, že u nich zatím žádné spojení s přírodou nezaznamenal. Tak jako u Kloe. Hazel v sobě možná trochu éteričnosti měla, ale nedokázal určit, zda to něco znamená.

Máma se usmála. „Pořád jsou ještě hodně mladí. Mají spoustu času, aby se u nich něco projevilo. A i kdyby se to nestalo, chci, aby tenhle svět znali. Stejně jako Kloe, i když ona se mu snaží všemožně vyhýbat.“

Na to neměl Kristian co říct, a tak pouze přikývl a nechal mámu, aby mu dvojčata přivedla. Postupně s nimi prošel, co všechno potřebuje, ukázal jim svíčky, pojmenoval bylinky, nechal je potěžkat krystaly a Asher se dokonce odhodlal olíznout černý pepř.

Ke Kristianově překvapení jako první odpadla Hazel. Ta chvíli sledovala, jak se zapalují svíčky, než si začala zpívat a nakonec odtancovala z pokoje. Asher zůstal a celou dobu opakoval, že je to ten nejlepší pokus, jaký kdy viděl, a upřímně doufal, že něco brzo bouchne.

Společně s Kristianem vzýval božstvo a děkoval živlům a jako dar zanechal na oltáři pramen svých vlasů, který si nečekaně vytrhl. Taky dokázal několik minut v klidu sedět a téměř působil jako obyčejné dítě.

Než se rozhodl, že Kristiana kousne do ruky.

***

Ve stínu křupalo listí, na slunci klouzalo. Dýně začínaly chytat plíseň a kostra se houpala sem a tam. Sem a tam. Chrobák byl zase zalezlý v mechu, zdálo se, že se mu tam líbí. Chata spala. Tichá a smutná, jako by v ní léta nikdo nebyl. Vrzaly všechny schody na verandu, vrzaly dveře a prkna v kuchyni. Bylinky, které včera nechal na kamnech, seschly a jeden z krystalů praskl.

Kristian dal nejdřív všechno do pořádku. Uklidil, vyvětral a zametl. Na oltář odnesl svíčku a zapálil ji. Z kapsy vydoloval pár ořechů a nechal je vedle svíčky jako dar pro bohy. Chvíli stál na zahradě a vdechoval chladný vzduch. Dalo by se říct, že se odhodlával.

Napadlo ho, jestli si po tom všem, co se stalo, Riven nezaslouží ještě jeden den. Ještě jeden den, kdy bude truchlit a schovávat se ve velkých peřinách. Přece jen udělal něco nepředstavitelného. Vyrvat někomu život pouze pomocí svých schopností muselo být velmi náročné a vyčerpávající.

Jenže co když nechá Rivena odpočívat tak dlouho, až se chmury rozlezou do všech koutů chaty a ani tam se nezastaví? Co když budou chtít na zahradu a k oltáři a ke Katchově truhle? Už teď chmury dokázaly otrávit ovzduší a naprasknout krystal. Jak mocné ještě dokážou být?

Kristian vyšel na půdu a otevřel okno. Včerejší bramboráky ležely seschlé na nočním stolku. Nikdo se jich ani nedotkl stejně jako čaje, ve kterém se za jediný den probudila plíseň a tancovala po hladině. Nebo to možná byly zase chmury.

„Vstávej,“ rozkázal Kristian a stáhl z postele peřinu.

Pod ní, v klubku jako nerudný medvěd, spal Riven. Sotva ale přišel o tmu a teplo, zavrčel a otevřel oči. Byl otlačený, rozcuchaný, bledý a… pořád tak prázdný.

Jenže Kristian potřeboval zůstat neoblomný. „Vstávej!“ zopakoval. „Musíš do sprchy, najíst se a něco dělat. Musíš do háje začít něco dělat!“

Riven nevypadal Kristianovou reakci překvapený. Skoro jako kdyby čekal, že to dřív nebo později přijde. „Ne,“ oznámil klidně.

Čímž Kristiana trochu vykolejil. „Ne?“

„Ne. Možná by ses měl starat o sebe a nechat mě.“

Ke Kristianově štěstí měl Riven od první chvíle nesmírný talent na arogantní řečičky, které se celkem těžko přecházely. Kristian žil dlouhé roky v přesvědčení, že ho nikdo nedokáže naštvat tolik jako Kloe, to byla mistryně, ale možná… Možná, že by jí měl dát vědět, že se objevil další šampion a dere se na první místo.

I kdyby měl všechny krystaly světa v kapse, nepomohly by mu, aby se uklidnil. „Děláš si srandu? CHTĚL JSEM SE STARAT O SEBE!“ vykřikl a cítil, jak se mu vaří krev. „Chtěl jsem se starat jenom o sebe a několikrát jsem ti říkal, že mě máš nechat na pokoji. Ale ty ne. Ty prostě… A teď se složíš a co mám dělat já? Myslíš vůbec na mě a na to, co mě čeká? Protože jestli jsi náhodou zapomněl, tak po mně chceš něco, co nikdo na světě nedokáže. Mám strach. Potřebuju tě. Chápu, že to máš těžké, že tohle jsi nečekal, ale… já… Složit se není řešení!“

Riven se posadil a Kristian na okamžik čekal, že ho každou chvíli obalí sladká cukrová vata, která ho ukonejší. Ale to se nestalo. „Co po mně chceš, Kristiane? Přišel jsem o nejlepšího přítele. Vlastní vinou. Ztratil jsem svoje schopnosti. Ani nevím, jestli s Katchem vůbec budu moct dál komunikovat, pokud se ti podaří přivést ho zpátky. Protože pokud ne, k čemu to všechno bude? A ty chceš, abych ti dodal sílu a utěšoval tě? Nemůžeš mě prostě nechat na pokoji?!“

Vztekání nakonec bylo lepší než apatie. Aspoň Riven za něco bojoval, i když byl příjemný asi jako osina v uchu. Kristian odhodil peřinu, kterou pořad držel, zpátky na postel. Potřeboval totiž volné ruce, aby si je mohl zkřížit na hrudi. Působil neústupně. „A tys nevěděl, že přijdeš o Katche?“ řekl chladně.

„Nevěděl jsem, že se na mě příroda vysere!“ vybuchl Riven a úplně v obličeji zčervenal zlostí. „Ne po tom všem, co jsem obětoval!“

Kristian zavrtěl hlavou. „Tys nic neobětoval. Katch obětoval svůj život.“ Možná to byla až příliš krutá pravda, ale za posledních pár dní pochopil, že s laskavostí se moc daleko nedostane. Že Riven potřebuje upřímnost.

Samozřejmě se mu moc nelíbila. Odvrátil pohled a pevně sevřel rty, až je měl úplně bílé.

„Myslím, že jsi o svoje schopnosti nepřišel,“ pokračoval Kristian mírněji. „Mluvil jsem o tom s mámou. Neboj, nic konkrétního jsem jí neřekl, ale ona tvrdí, že o schopnosti jako takové se přijít nedá. Jsou tvojí součástí. Příroda se před tebou akorát uzavřela. Což znamená, že se to může vrátit.“

Riven kmitl pohledem zpátky ke Kristianovi a povytáhl obočí. „Jak? Necítím nic. Neslyším vítr v korunách stromů tak jasně jako předtím. Bylinky chutnají mdle. Když se setmí, děsí mě škrábání větví na okno. Když před pár dny pršelo, nedokázal jsem si vybavit vůni deště. Já… Nečekal jsem, že mě příroda takhle potrestá.“

„A kdybys to tušil, tak bys do toho nešel?“ Kristian povolil ruce a sedl si na postel. Věděl, jaká by byla odpověď v jeho případě. On by svoje schopnosti pro jiný život obětoval. I kdyby se mu do toho nechtělo, nakonec by to udělal, protože… bylo to něco v něm, něco hřejivého, co cítil bez ohledu na roční období. Máma mu říkala, že to je jeho pravá moc, ale Kristian nechápal, co tím myslí.

Z nějakého důvodu si přál, aby to měl Riven stejně, ale ten místo toho zaváhal. „Nevím,“ přiznal.

Kristian přikývl. Vlastně byl rád, že je Riven upřímný. „Teď to nemůžeš vzdát. Katch tě potřebuje. A vím, že to nechceš slyšet, ale já tě potřebuju. Chápu, že ztratit kontakt s přírodou je děsivé, ale to, že se tu zavřeš, ničemu nepomůže. Musíš se začít snažit. Mluv s přírodou, zkus pro ni něco udělat. A ne z nějaké vypočítavosti, ale protože ti na ní záleží. Příroda tu pro tebe vždycky byla, tak tady teď buď ty pro ni.“

„Vážně tomu věříš?“ zašeptal Riven. „Že se to napraví? Že budu moct s Katchem mluvit tak jako předtím?“

Mohl tuhle otázku čekat a rozhodně se na ni měl připravit, protože odpovědět bylo nesmírně těžké. Kristian nechtěl lhát jenom proto, aby Rivenovi zlepšil náladu. Krmit ho prázdnými frázemi a uklidňujícímu formulemi. Navíc si už dávno všiml, že mají velmi odlišný pohled na svět, takže ani nedokázal určit, jestli Riven jeho slova chápe. „Rivene,“ hlesl a přejel dlaní po povlečení. „Nebudu lhát. Nemám nejmenší tušení, jestli je možné to napravit, neznám nikoho, komu by se to stalo, ale o to tady přece nejde. Musíš pochopit, že pravé kouzlo je právě v tom začít znovu cítit vůni deště, o které jsi mluvil, slyšet vítr v korunách stromů, pochutnat si na koláči… Pokud ti jde o to, abys znovu mohl ovládat lidi, pak to možná nebude fungovat. Pokud ale budeš jednat nezištně a upřímně…“ Kristian se usmál. „Podívej, je jasné, že ze začátku bude příroda nedůvěřivá a jistá vypočítavost v tom nejspíš bude, přece jen jsi čaroděj, ale věřím, že v sobě máš obrovské dobro a příroda to brzo pozná. Pochopí, proč jsi udělal, co jsi udělal. Teď to prostě nesmíš vzdát. A co se týče Katche… Nevím, jestli s ním budeš moct komunikovat, i když bych tě rád uklidnil. Věř mi ale, že pokud všechno ostatní vyjde tak, jak má, tohle bude náš nejmenší problém. Jsi z rodiny čarodějů a moje máma je mocná wiccanka. Když to přijde, vyřešíme to. V tuhle chvíli netuším jak, ale… přijdeme na to, dobře?“

Riven dlouho mlčel, ale něco se v něm odehrávalo. Něco schovaného za měsíčníma očima, co tam od Samhainu nebylo. Nakonec z něj vypadlo lehce váhavé: „Potřebuju přemýšlet.“

„Přemýšlels posledních osm dní, teď je čas začít něco dělat,“ oznámil Kristian a vstal. Dům byl úplně zamořený chmury, ale teď se kromě nich do ovzduší dostalo něco dalšího – byla to Kristianova naděje, co se zatím dost nejistě třepotala v koutě. „Dám ti jeden den. Ale zítra, až sem ráno přijdu, bych byl rád, kdybys mě doprovodil do školy.“

Riven… neprotestoval.

Kristian se usmál.

Riven zavrčel a padl zpátky do peřin.

Kristian vyměnil krystaly a bylinky, odnesl nesnědené bramboráky a nevypitý čaj a nakonec odešel do školy. Zachmuřenou chatu nechal, ať si teda ještě poslední den přemýšlí.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥