Szabi

Půda za chatou byla měkká a tak akorát rozblácená, aby do ní Riven mohl vyrýt ochranný kruh a následně pentagram. Uvažoval i nad septagramem, ale pentagram mu nakonec připadal vhodnější, už kvůli tomu, že ho nosil na krku.

Když měl hotovo, důkladně rýhy obtáhl a s Kristianovou pomocí vložil dovnitř malé kamínky, aby celý symbol nepošlapali a znovu ho nepohltila zem. Kristian pak odešel do chaty pro malý stoleček, který už před pár dny určili jako oltář, a Riven dlouho stál a koukal mezi stromy. Poslouchal ševelení větru v korunách, viděl, jak se jejich větve z mlhy natahují jeho směrem, a snažil se vyčíst jakékoli znamení, které by naznačovalo, že se nepustil do předem prohrané bitvy.

Trochu sebou trhnul, sotva se o něj Katch otřel hlavou. Bylo paradoxní, že havran působil mnohem živěji, než jak se Riven cítil.

Kristian se vrátil a postavil stoleček přesně doprostřed pentagramu. Ze lněného vaku začal podávat Rivenovi svíčky, oranžové a černé. Do každého cípu postavili vždycky dvě, protože cípů bylo pět a oni došli k názoru, že bude dobré použít stejný počet, aby ani jedna barva neměla navrch a nenarušila pomyslnou rovnováhu celého aktu. Všechny svíčky na sobě měly vyřezaná stejná sigilia, jaká si kluci nechali vytetovat. Záměr šťastně vyjde.

Jakmile svíčky stály na svém místě, Riven kolem nich uplácal hlínu. Nechtěl riskovat, že se později některá převrhne. Už tak měl strach, že by se mohl zvednout vítr a sfouknout je.

Celou dobu pracovali v téměř posvátném tichu. Riven měl pocit, že toho během lesní výpravy řekl víc než dost. Samozřejmě byly věci, které si nechal pro sebe, ale zároveň poskytl Kristianovi pár střípků ze života svojí rodiny a teď ho trochu děsila představa, že by si Kristian z těch střípků mohl poskládat celého Rivena.

Mimoděk se dotknul hrudi a radši se začal soustředit na oltář. Pokládal vedle sebe šišky, zahnuté klacky, které připomínaly prazvláštní obrazce, kousky větviček, ořechy i jejich prázdné skořápky, sušené plátky pomerančů, které poctivě sušil u kamen, borové jehličí, žaludy, mističku se solí, zvoneček na přivolání duší, vonné oleje, snítka Estelliných oblíbených bylinek, z nichž si míchala čaj, a černé pírko, co mu Katch věnoval. Na závěr přidal i krystaly, které zkontrolovala Kristianova máma – Kristian chtěl mít jistotu, že jsou opravdu dobře nabité.

Jakmile byl s oltářem spokojený, odešel do chaty pro urnu.

Na plotně tiše probublával guláš, který se táhnul od brzkých odpoledních hodin, aby kořenová zelenina pořádně změkla. Riven do něj předtím přidal štědrou porci sušených hub, co před odchodem ukradl doma. Sušila je matčina matka, když byla ještě naživu, takže spojitost s prabábou byla víc než očividná. Jako další pojítko sloužila řepa, kterou zavařoval spolu s matkou on.

Riven guláš promíchal, dvakrát doprava a dvakrát doleva, načež se sklonil k troubě a otevřel ji, aby zkontroloval bábovku. Vůně jablek a skořice se okamžitě smísila s vůní koření z hrnce a bylo to tak domácké, až se Riven musel zhluboka nadechnout a do tváře se mu na prchlivý okamžik vetřel skoro až blažený výraz.

Sebral špejli a opatrně bábovku propíchnul. Vršek už byl krásně zlatavý, ale těsto uvnitř stále mazlavé, proto troubu zase zavřel.

Chytil urnu, která stála mezi hrnky, a opatrně ji sundal. Na omak byla studená a on bezděčně přejel prsty po zlatých ornamentech. Zároveň si uvědomil, že je to dost možná vůbec poslední chvíle, kterou má jenom sám pro sebe, než bude muset znovu vyjít ven a čelit tomu, co se stane. Přitiskl urnu k sobě. „Potřebuju, abys mi pomohla,“ řekl tiše. „Abys pomohla mému bratrovi. Prosím, babi.“

Samozřejmě se neozval žádný hlas ze záhrobí, který by mu chraptivým hlasem odpověděl (naštěstí, jelikož by se nejspíš opravdu vyděsil), ale stejně měl najednou dojem přítomnosti někoho dalšího. Pohlédl k oknu, celkem zbytečně, protože věděl, že Katch zůstal za chatou s Kristianem. Jenom záclona se slabě hýbala ve větru.

Riven sevřel urnu pevněji a vyšel z chaty. Nakolik to bylo zvláštní, byl přesvědčený, že prabába má radost, že je venku. Šlo o podivnou energii, která se rozbíhala mezi stromy jako potrhané cáry mlhy.

Sotva dorazil k ochranném kruhu, všiml si, že Kristian mezitím z verandy přinesl dýně a s nimi i malé nožíky a lžíce na vydlabávání. Ocenil to přikývnutím a postavil urnu doprostřed oltáře, hned vedle Estelliných oblíbených bylinek. Cítil na sobě Kristianův pohled. A vlastně i Katchův. Havran seděl Kristianovi na rameni a čechral si křídla, jako kdyby neměl za pár hodin naposledy vydechnout. Riven si nebyl jistý, zda je jeho chování důkazem velké odvahy, nebo to má naopak co dělat s Katchovou neschopností strachovat se ohledně budoucnosti. Havrani byli v tomhle ohledu dost specifičtí.

Riven sebral rýč opřený o stěnu chaty, a jakmile se kolem něj jeho prsty obemkly, ucítil v dlaních mozoly. Pozůstatek včerejšího kopání. V místech, kde hledal pro Katche žížaly, byly prohlubně a hlína obzvlášť měkká a bahnitá. I tak ale rýč chytil, nedal na sobě nic znát a pár žížal havranovi vykopal, přesně jak slíbil.

Ať už si o tom Kristian myslel cokoli, nic neřekl. Počkali, jakmile se Katch nají, a společně zamířili do chaty. Zbývalo dokončit poslední přípravy a pohlídat jídlo, aby se nespálilo.

Bábovka svojí vůní přebila vůni guláše. Riven obojí znovu zkontroloval, guláš zamíchal a potom zabalil do utěrky chleba, který donesl Dmitry. Vnímal přitom v zádech Kristianův pohled a s ním i tichý nesouhlas – bylo to jako něco hořkého, co ulpí na jazyku. Aniž se otočil, prohodil Riven jen tak mimochodem: „Vážně se přes to nedokážeš přenést?“ Neznělo to vyčítavě, nýbrž zaujatě. Upřímně zaujatě. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu Kristianův morální kompas nepřipadá ani trochu fascinující.

Dmitryho jméno nepadlo, ale Kristian otázku okamžitě pochopil. Poškrábal se na hlavě. „Je to pro mě zvláštní,“ přiznal klidně. „Máma mě celý život učila, že bych neměl využívat svoji moc proti lidem, kteří se nemůžou bránit. A pak vidím tebe a je to pro mě těžké. Sám nevím proč. Ale nechci ti to dneska ztěžovat.“

To si Riven dokázal odvodit už z Kristianových pevně semknutých rtů, když krájel k obědu tlusté krajíce chleba. Byl čitelný jako otevřená kniha, ale na druhou stranu se ani nesnažil budit dojem někoho tajemného.

„Jestli tě to alespoň trochu uklidní, tohle není něco, co bych si donesl z domu,“ odvětil Riven. Začal odměřovat sušené byliny do vykuřovadla. Shodli se na tom, že použijí ty, které umožňují provádět kouzla ovlivňující spiritualitu spolu s těmi, co se hodí pro kouzla ovlivňující práci. Takže zatímco mluvil, na kuchyňské lince rovnal hřebíček, šalvěj, lístky máty, celý muškátový oříšek, jasmín, santalové dřevo a růži, která se drolila při každém doteku. Musel si přitom počínat nanejvýš opatrně. Zároveň nezapomněl ke každé bylince přičichnout. „Jsem si jistý, že by se to mojí matce nezamlouvalo,“ navázal. „Už tak k sobě naše rodina přitahuje víc pozornosti, než bychom chtěli.“

Kristian se pousmál. „To mě tedy upřímně moc neuklidnilo. Ale jsem pro, abychom to pro dnešek nechali být.“ Přisunul k sobě černý litinový kotlík a vsypal dovnitř trochu písku. Potom ze šuplíku vytáhl uhlíky a zapalovač. Druhý zapalovač. Třetí zapalovač. Nakonec vzal i sirky. Takový on byl. Zvládl zapomenout v pekárně celý bochník, ale od první chvíle dělal všechno pro to, aby se rituál podařil.

Riven sjel pohledem k jeho zápěstí. Vytetované sigilium bylo uhlově černé a vypadalo jako vyšité nití.

„Řekneš mi, jak ses seznámil s Katchem?“

Byla to vhodná otázka pro tenhle večer vzhledem k tomu, co se chystali udělat, ale Rivenovi se z nějakého důvodu stejně stáhlo hrdlo. Sevřel okvětní plátek růže silněji, než zamýšlel a ten se mu rozpadl v dlani. „Uvěříš mi, když ti řeknu, že za mnou jednoho dne sám přišel?“ začal a oprášil si ruce. „Už to bude osm let. Hrál jsem si tenkrát na zahradě a on přihopsal… Viděl jsem, že má zraněné křídlo, tak jsem mu ho vyléčil. Ne nějakým kouzlem, aby bylo jasno. Vzal jsem ho na veterinu.“ Tenkrát si nebyl jistý, jestli přežije, ale havran bojoval. Rivena ta vzpomínka konejšila. „Byl u mě asi měsíc, než se uzdravil, a pak další, a já si říkal, že určitě co nevidět přijde den, kdy odletí. Trvalo, než mi došlo, že se pokaždé vrátí. Že je můj a já jeho. A stejně tak trvalo, než jsem si uvědomil, že mi rozumí a dokáže odpovídat. Moje rodina je sice schopná dorozumět se s jinými živými bytostmi, ale na takové úrovni, jako se mnou komunikuje Katch, dokázala s havrany mluvit jenom Estelle…“ Odmlčel se a nechtěl nic dodávat, jenomže něco hluboko v hrudi ho zradilo, rozdrolilo se jako okvětní plátek růže. „Je to můj nejlepší přítel,“ dodal tiše, spíš mu to sklouzlo ze rtů, ale Kristian stál blízko, takže ho slyšel.

Riven se donutil pohlédnout mu do očí a viděl, že se v nich lesknou slzy.

Ale Kristian zavrtěl hlavou a rychle si otřel tváře do rukávu. „Kolik je hodin?“ zeptal se trochu chraptivě. „Neměli bychom pohnout?“ Dávalo smysl, že se ho Rivenovo vyprávění dotklo. Aby taky ne, vždyť tenhle chlapec se dojímal nad osudem brouka.

„Jasně,“ souhlasil Riven. Vrátil se k bylinkám a občas Kristiana zkontroloval pohledem.

Znovu pracovali mlčky.

***

Blížící se noc zatnula do okolní krajiny svoje drápy a v kombinaci s hutnou mlhou působila strašidelně. Jako kdyby se mezi stromy opravdu vznášel pomyslný závoj, jímž mohli mrtví projít a setkat se s živými.

Kéž by to bylo tak jednoduché, napadlo Rivena a nějakou dobu koukal do tmy, ze které vystupovaly větve stromů stojících úplně nejblíž. Zbytek se ztrácel a splýval v jedno.

Samhain jako vždy dostál svému jménu a pohltil v sobě všechna tajemství. Zetlelé listí na rozmokvané zemi se lepilo Rivenovi a Kristianovi na podrážky bot, když nosili k ochrannému kruhu talíře s večeří, lahve s vodou, vykuřovadlo a zbytek důležitých věcí a přísad. Jeden po druhém vešli do kruhu. Nejdřív Kristian, po něm Katch a Riven jako poslední – nemohl se zbavit pocitu něčeho definitivního, až fatálního. S vědomím, že jakmile odtud znovu vystoupí, Katch bude mrtvý, musel skoro násilím donutit nohy, aby ho poslouchaly.

V dálce zahoukala sova a všichni tři tím směrem jako na povel pohlédli. Jejich nervozita se mísila s vůní jehličí a bylinek ve vykuřovadle, které Riven položil vedle sebe. Potom natáhl ruku a Kristian mu do ní beze slova vložil zapalovač.

Riven se sklonil k nejbližší svíčce. Rozhodl, že je bude zapalovat na přeskáčku. Nejdřív oranžovou, potom černou a pak znovu oranžovou. Škrtnul zapalovačem… a ruce se mu tak třásly, že plamínek zhasnul dřív, než se setkal s knotem. Riven na okamžik pevně zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Zažehni své světlo a hoř jasným plamenem,“ řekl napůl klidně, napůl rázně jako příkaz, jakmile znovu škrtnul.

Knot chytil, kvůli vlhkosti jednou zaprskal a svíčka vzplála oranžovým plamenem.

Ulevilo se mu. Ale jenom krátce, než si uvědomil, že každá zapálená svíčka znamená být o krok blíž tomu, co ho děsilo nejvíc. Přesto pokračoval, přesouval se od svíčky ke svíčce a každé z nich opakoval: „Zažehni své světlo a hoř jasným plamenem.“ Po chvíli působil jejich ochranný kruh spíš romanticky než děsivě. Jako kdyby se z nějakého pošahaného důvodu rozhodli pro piknik uprostřed lesa.

Sotva se přiblížil k poslední svíčce, Kristian vyhrknul: „Počkej! Mohl bys jít ještě na chvíli ke mně?“

Možná nebylo fér, že se Rivenovi ulevilo. Nechtěl, aby si to Kristian rozmyslel, už byli tak daleko, ale malé snítko naděje v něm přece jen vzplálo jako uhlík. Věděl, že když to ukončí, Katch tu noc nezemře.

Ale zemře Rupert. Po páteři mu přeběhla zima, když si vzpomněl na matku a sen, který mu přivodila. Přesto vstal a trochu ostražitě zůstal stát před Kristianem. Přemýšlel, co mu řekne, pokud na něj Kristian vybalí, že to vzdává. Nakonec se ale ukázalo, že takové myšlenky byly zbytečné.

„Mám strach a vím, že ty ho máš taky,“ pronesl Kristian a zblízka mu koukal do očí, zatímco v těch jeho se odrážely plamínky svíček a vesele v nich dováděly, přestože Kristian rozhodně veselý nebyl. Naopak působil podivně stísněně. „A už hodně brzo nic z toho, co uděláme, nepůjde vrátit. Ale i když jsem byl ze začátku proti a považoval jsem to za šílenství, tak chci, abys věděl, že udělám všechno pro to, aby to vyšlo. A že… tomu plánu věřím. Mám pocit, že ti to zatím nikdo jiný neřekl a ty jsi na to už dlouho sám, vlastně sami, ty a Katch, tak jen…“ Kristian se krátce odmlčel. „Jsem tady, věřím tomu plánu a nejsi na to sám.“ S těmi slovy sáhl do kapsy, vylovil z ní unakit a podal ho Rivenovi.

Byl to zvláštní podlouhlý kámen tmavší barvy, která po okraji přecházela v hnědou. Ve světle ohně se lesknul. Riven ho automaticky sevřel v dlani a ze rtů mu unikl tichý vzdech. Moc ukrytá v kameni nebyla nic, na co se mohl připravit. Okamžitě vyrazila proti jeho dlani, horká a prudká jako polední slunce. Připadalo mu, že ohřívá jeho prsty zkřehlé nervozitou, ale taky krev, která mu proudila v žilách. A pak se najednou ve vteřině změnila a horkost nahradilo něco svěžího.

Riven měl dojem, že ho Kristian právě chytil za nohy a vymáchal až po kotníky v nějaké hodně příjemné lázni. Připomnělo mu to dávnou dovolenou s rodiči, když spolu letěli k moři. Bylo to zkrátka tolik vjemů a jemu trvalo je rozklíčovat, než si uvědomil, co vlastně drží. Jistě, unakit. Ale především kámen plný Kristianovy moci, která v sobě odrážela první teplé jarní dny a příslib blížícího se léta.

Na okamžik ho to přeneslo jinam, ale pak ho vytrhl Kristianův hlas. „… pro štěstí. Nabíjel jsem ho na Beltain a nechával jsem si ho pro jistotu, kdyby se něco stalo.“

Unakit nebyl přímo pro štěstí, ale Kristianovo zaváhání dalo znát, že si je plně vědom jeho skutečného významu. Ten kámen sloužil k tomu, že během citového a duševního utrpení působil hojivě a pomáhal člověku pochopit skutečné potřeby. Zároveň probouzel vyšší vědomí.

A rozhodně v sobě nesl naději. Už díky tomu, že byl zároveň zcela jasným a očividným důkazem Kristianových schopností.

„Děkuju,“ řekl Riven prostě.

Kristian přikývl a ustoupil, čímž dal Rivenovi najevo, že může pokračovat a zapálit poslední svíčku v kruhu. Tentokrát se o tom snažil moc nepřemýšlet. Prostě to udělal. Bříška prstů ho trochu pálila, jak se kov zapalovače rozehřál.

Ve snaze vyhnout se myšlenkám na to, že od té chvíle nesmí ani jeden z nich odejít, vzali dýně a začali je vydlabávat. Znovu v tichosti. Riven se snažil soustředit na prabábu a zpřítomňovat si ji, ale pohled mu stále utíkal ke Katchovi.

Když vydlabali dýně, vyryli do nich sigilia. Nebyli si jistí, zda už to není přespříliš, ale jejich snažení rozhodně nemohlo uškodit. Rivena napadlo, jestli by si Kristian přál být radši ve městě, kde probíhal halloweenský průvod a dýně, které lidé vyřezávali, měly strašidelné tváře a zubaté úsměvy. Mohl být s rodinou nebo se bavit po boku přátel, ale on místo toho seděl na studené zemi uprostřed pentagramu, obratně vytahoval zbytky dýňových vnitřností a působil celkem uvolněně.

Riven měl ulepené prsty a jak mu na nich dužina z dýně zasychala, byly také nepříjemně suché. Opláchl si je vodou z lahve a podal ji Kristianovi. Sám začal chystat večeři. Sundal pokličku z hrnce, který z chaty nesli ve dvou, kdyby jeden z nich náhodou zakopnul. Riven si nebyl jistý, jestli by bylo pokropení země gulášem alespoň z poloviny tak mocné jako jeho jezení. Tak jako tak nechtěl riskovat.

Vzal naběračku, a přestože měl útroby stažené strachem, nabral si štědrou porci. Uprostřed talíře plaval velký kus červené řepy a Riven ztěžka polknul. Řepu měl rád, ale zrovna teď si ze všeho nejvíc přál utéct do chaty, ne, utéct domů, vlézt si s Rowanou a Ruem do velké postele, jako když byli malí, a sledovat nálepky měsíce a hvězd, které měl Ru v pokoji.

Skoro až násilně se přinutil myslet na prababičku. Nabral štědrou porci i Kristianovi a pak vzal třetí talíř, u něhož si dal obzvlášť záležet na porci hub, které Estelle milovala. Opatrně ho položil vedle sebe a úslužně se odtáhnul, aby udělal prostor neviditelné přítomnosti někoho třetího.

Trochu guláše dostal i Katch. Riven se jen stěží ubránil myšlence, že ho vykrmují jako prase na porážku. Byla to dost hrozná představa.

Setkal se pohledem s Kristianem a přikývl. Jako na povel se pustili do jídla. A talíř určený pro Estelle Ramiahovou samozřejmě zůstával plný a postupně stydnul, nicméně Riven se nemohl ubránit pocitu, že tam s nimi opravdu je. S každým dalším soustem a další vzpomínkou na to, jaká byla, mu připadala přítomnější. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně parfému, o kterém ani netušil, že si ho pamatuje. Růžová voda v kombinaci s vanilkovým luskem a zatuchlým oblečením.

Prošla závojem a připojila se k nim. Možná je pozorovala už od rána, kdy chodili po lese a sbírali věci na oltář. Těžko říct, co si o jejich počínání myslela, ale jednou věcí si byl Riven jistý – jeho prabába vždycky oceňovala skoro až drzou odvahu, tím pádem existovala šance, že na ni svojí troufalostí udělal dojem.

Sotva dojedli, Riven opatrně posbíral talíře a naskládal je na sebe. Byl rozhodnutý později nechat Estellinu porci v lese, tak jak se sluší a patří, nicméně teď zrovna za žádnou cenu nechtěl narušit ochranný kruh. Místo toho z utěrky vytáhnul bábovku a pomocí dýky athame ukrojil tři velké kusy a jeden malý pro Katche (s rozinkou). Znovu obdaroval sebe, Kristiana i Estelle a při pohledu na svoji porci se snažil ignorovat, jak proti tomu jeho žaludek tichým škrundáním protestuje. Už nechtěl nic jíst. Chtěl, aby to skončilo.

Bábovka byla vláčná a měkká, voněla jablky, skořicí a ořechy. Doslova se rozpadala na jazyku. Riven byl rád, že ji nevyzvracel.

Po jídle si vzal od Kristiana uhlík, chytil ho do kleštiček, zapálil a vložil do vykuřovadla. Vůně bylinek se smísila s Estellinou vůní. Uvědomil si, že chce něco říct, slova se mu kupila na jazyku a on je nestíhal polykat. Náhle litoval, že se s Kristianem dohodli na mlčení. Pro rituál bylo takové rozhodnutí zdaleka nejlepší, ale… pro Rivena ne.

Na řadu přišlo svíčkové kouzlo. Riven vzal svíčky z oltáře, pomazal je olivový olejem a posypal bylinkami. Jedna ze svíček mu vypadla z ruky, ale Kristian, který stál vedle něj, ji chytil. Tehdy na sebe znovu pohlédli a Rivena napadlo, jak je asi tohle všechno spojí. A jestli z něj celá věc se zabitím Katche udělá v Kristianových očí netvora.

„Žehnám našemu záměru,“ řekl lehce nakřáplým hlasem a svíčky postupně zapálil. Předtím v chatě odřízli jejich spodní části, aby nehořely dlouho. Vždyť co kdyby to špatně naplánovali a ony hořely přes půlnoc? Pak by se svíčkové kouzlo nikdy nedokončilo a zrovna teď záleželo na každé maličkosti.

Měli zhruba hodinu a půl, než budou smět obřad dokončit.

Riven postupně položil na oltář zbylé dárky pro Estelle, což byly další přírodniny – mrtví v posmrtném životě nepotřebovali nic lesklého, zato bylo důležité, obzvlášť u čarodějů a čarodějek, aby si zachovali pouto s přírodou.

Nakonec přišlo na řadu věštění z karet, ale ať se ptal Riven na cokoli, karty byly tentokrát dost nevyzpytatelné a ohledně toho, jak všechno dopadne, mlčely. Tak jako tak si Riven Smrt už znovu nevytáhl, akorát netušil, zda to lze považovat za dobré, nebo za špatné znamení.

A pak prostě jenom čekali, až svíčky dohoří, Riven hladil Katche, snažil se uložit si do paměti, jak jemné má peří, a přitom cítil, jak se vzdaluje. Tomu místu. Sám sobě. Jak se od všeho odpoutává a je čím dál odtrženější. Mysl se ho nejspíš pokoušela chránit, tak se během čekání toulala po lese, skákala z větve na větev a Katchovýma očima pozorovala svět dole pod sebou.

Uvědomil si, že havran prožil naplněný život, ale stejně ho to neukonejšilo. Místo toho začal pociťovat vztek sám na sebe za to, o co se ho chystal připravit.

Naštěstí už nezbývalo tolik času. Naneštěstí?

Svíčky na oltáři postupně dohořely a knot té poslední potichu zaprskal. Takže jediné světlo, které zůstalo, bylo ze svíček rozložených v cípech pentagramu. Riven si všiml, jak se odráží v Kristianově tváři a kreslí mu na ní stíny.

Vzal urnu, skoro až násilím odšrouboval víko a olíznul si prsty, načež je s nechutí ponořil do popela. Vůně růží byla snad ještě silnější než předtím, pohlcovala ho. Věděl, že se Estelle dívá, a upřímně doufal, že jí zrovna tahle část rituálu nebude připadat dehonestující. Ale Riven neměl na výběr. Potřeboval s ní Katche spojit.

Prsty umazanými od popela se dotkl jeho hlavičky a pomazal mu peří. „Tělo je tělo,“ řekl. „Kosti jsou kosti. Krev je krev. Cestu si najde, kdo hledá.“ Bylo to kouzlo, které vytvořil přesně pro tuhle chvíli. Vnímal, jak ho Kristian pozoruje a potichu hýbe rty. Přestože neměl žádnou moc, nejspíš nechtěl, aby na to byl Riven úplně sám.

Riven volnou rukou nahmatal v kapse unakit a pevně ho sevřel, pokusil se do sebe nasát jeho moc, vetknout ji do kouzla jako příslib Beltainu, kde se měli všichni znovu shledat.

Nedaleko se ozvalo máchnutí křídly a on tím směrem polekaně pohlédl. Ale byl to nejspíš jenom nějaký pták, možná sova. Les nedával najevo, že by byli kýmkoli pozorováni nebo rušeni. Mlha je v sobě skryla.

Katch na Rivena upřeně a vyrovnaně hleděl.

Riven se musel kousnout do jazyka, aby neplakal. Ústa mu zaplavila krev a stejně to k ničemu nebylo, protože sotva natáhnul ruce nad havrana, cítil, jak mu po tvářích stékají slzy a tvoří si cestičky přes rty až k bradě. „Tělo je tělo, kosti jsou kosti, krev je krev. Cestu si najde, kdo hledá. Dávám tě zemi a zem mi tě vrátí.“ Zhluboka se nadechl a propustil svoji moc ke Katchovi, zabalil ho do její konejšivé náruče. Byla spíš plíživá, opojná, lahodná, málokdy agresivní. A rozhodně nebyla zvyklá vzít někomu život.

Soustředil ji do dlaní a představoval si, jak její úponky, náhle ne tak příjemně zelené, ale jedovatě zelené, hledají cestu do Katchova srdce. Jak pronikají dovnitř. Jak tlumí jeho zvuk podobně jako ukolébavka, až nakonec zůstalo buch, buch… a po dlouhé době velmi odevzdané buch. „Dávám tě zemi a zem mi tě vrátí,“ opakoval Riven pořád dokola a polykal přitom slzy.

Další buch už nepřišlo.

Havranovy oči byly najednou zastřené jako dva korálky ze skla. Nebylo v nich ani trochu života. Tělo se nezměnilo, ale ze všeho nejvíc teď připomínalo věc. Katch naposledy pohnul pařátkem, ale mohla to být taky jenom posmrtná křeč. Jeho duše zmizela.

Riven natáhnul ruku k tělu. Než se ho však stačil dotknout, svět se ponořil do tmy a jemu se podlomila kolena. Svalil se jako podťatý vedle havrana.

***

Všude byla tma, to bylo první, co si uvědomil. Tma tak hutná, že zalézala i pod nehty. Ale tmu měl rád, odjakživa se v ní zvládal celkem dobře orientovat, akorát tentokrát byla jaksi nepropustná a nevítaná.

Mnohem horší ale bylo to ticho. Žádné ševelení větru v korunách stromů, praskot větviček, zvědavá zvířata, která se přiblížila k chatě, nic. Pomalu mu došlo, že necítí ani vůni bylinek vykuřovadla a koření guláše. Byl od toho podivně odříznutý.

Najednou se rozsvítilo světlo a v něm se objevila Kristianova ustaraná tvář. Zapnul baterku na mobilu, takže pokud se nestalo, že by nějakou dobu prostě jenom tak čekal uprostřed tmy, než ho to napadlo, znamenalo to, že byl Riven mimo jenom chvíli. Jak potom bylo možné, že ani jedna svíčka nehořela?

Kristiana možná napadlo to samé, protože posvítil i na oltář. Riven se mátožně nadzvedl, právě tak, aby viděl, co se s oltářem stalo. Šokovaně pootevřel pusu. Před chvílí ještě čerstvé bylinky ležely na stole černé a seschlé. Žaludy a skořápky ořechů popadaly na zem. Krystaly praskly. A dýně byly obalené bílou pavučinou a propadlé. Rivenovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to hniloba. Spíš intuitivně sáhnul do kapsy a vylovil unakit od Kristiana. Nic, žádná energie, jako kdyby šlo o totálně obyčejný a ničím nezajímavý kámen.

Riven po krystalu přejel palcem a ucuknul, když mu došlo, že se říznul. Krystal byl naprasklý stejně jako všechny ostatní.

Takže tohle byla daň za to, co udělal.

Krystal Rivenovi vypadl z ruky a on pro něj sáhnul, když o něco zavadil. Byla to Katchova nožka, směšně ztuhlá a zkroucená. Ledová.

„Já…“ začal Riven, ale ať se mu hlavou honilo cokoli, větu nedokončil. Místo toho velmi zoufale vyhrknul: „Katchi,“ jako kdyby měl snad jeho hlas pomoct tomu, aby havran okamžitě vstal, načechral si peří a přátelsky ho klovnul.

Možná za to mohlo to ticho. Kdyby alespoň něco slyšel, cokoli, kromě Kristianových tlumených kroků, nepřipadal by si tak prázdně. Dlaní se dotknul čela, které nepřirozeně hřálo, a pak nechal ruku znovu klesnout do klína. Ze všeho nejvíc se chtěl svalit zpátky vedle Katche a nějak to… přečkat. Ale sotva ho to napadlo, ucítil na rameni opatrný, skoro až váhavý dotek. Ve světle mobilu se objevil Kristian, nepřirozeně bledý, zato odhodlaný. Pevně uchopil Rivena za paži a vytáhnul ho na nohy.

Riven se pokusil pomoct mu, ale všelijak přitom vrávoral jako opilý. Tělo ho neposlouchalo. Málem na Kristiana přepadl a strhnul ho s sebou k zemi.

Jenomže Kristian ho držel pevně. Nějak se mu povedlo dopravit Rivena do chaty a usadit ho na gauč. Potom rozsvítil světlo nad schody, aby na sebe viděli.

„Musíme se postarat o… jeho tělo,“ pronesl Riven dutě a vzdáleně.

Kristian přikývl. „Já se o všechno postarám. Ty odpočívej.“ Rozešel se zpátky ke dveřím, ale pak zaváhal a vrátil se. Sebral deku a opatrně Rivena přikryl.

Okno v patře zničehonic bouchlo a Riven si uvědomil, že jsou všechna okna v chatě otevřená dokořán a k jeho uším přesto nedoléhá vůbec žádný zvuk. Teprve tehdy ho napadlo sáhnout dovnitř sebe, použít na Kristiana svoji moc, jen aby se ujistil, že ji má.

Ale nenašel nic. Ani kousek. Ať hledal kdekoli, ve všech zákoutích těla, nic nenasvědčovalo tomu, že byl vůbec někdy čaroděj.

Tehdy mu to naplno došlo. Zabil Katche, zastavil mu srdce, a příroda mu to vrátila. Sebrala mu moc a uvrhla ho do ticha, které bylo k zešílení.

Riven v panice chytil Kristiana za ruku, sevřel kolem něj ledové prsty. „Kristiane. Já… nic necítím. Vůbec nic necítím.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥