Szabi

Nad les se začínala snášet mlha. Byla hutná a zahalovala i vršky stromů. Když Kristian vzhlédl, neviděl přes ni ani kousek oblohy, a postupně v ní mizel i svět kolem něj. Předešlou noc pršelo a země byla rozblácená, listí ztratilo všechny barvy a mech, jindy zelený, teď působil šedě.

Za celou cestu až k Rivenově chatě nepotkal jediného člověka a kromě hejna krkavců, kteří seděli na pokroucených větvích na kraji jehličnatého lesa, neviděl jediné další zvíře.

Pro ostatní lidi ve městě byl dnešek dnem Halloweenu. Iris ráno do společné konverzace poslala fotku kostýmu – šla za Michaela Jordana, takže na sobě měla dres Chicago Bulls, červeno-bílé boty Jordan Airs a v ruce držela basketbalový míč. Spencer odpověděl téměř okamžitě – byl převlečený za Knucklese ze Sonica.

Kristian jim fotky lajknul, ale pak mobil vypnul, popřál mámě hezký Samhain a vyrazil za Rivenem. Teda po cestě se stavil ještě v pekárně, ale to byla poslední srážka s civilizací, kterou musel vytrpět, než se konečně ponořil do zamlženého lesa.

Zhluboka dýchal čerstvý vzduch. Bylo mu překvapivě dobře, přestože Samhain nikdy neměl moc rád. Pamatoval si, že když byl hodně malý, máma mu řekla, že se závoj mezi světem živých a mrtvých ztenčuje, a on si pak dlouho představoval, že je jak rozmočený rýžový papír.

Třeba by stačilo do něj jen rýpnout nehtem, na kterékoliv straně, a najednou budou všude trajdat oživlé mrtvoly. Ale za tyhle představy nejspíš mohla Kloe, která mu pustila Noc oživlých mrtvol, a on se příšerně bál. Když to máma zjistila, dala Kloe zaracha a Kristianovi vysvětlila, že tak to rozhodně není.

Závoj se nedá porušit, ale dá se přes něj vycítit něčí přítomnost. Třeba dědečkova.

Od té doby se Kristian často tvářil, že už se Samhainu nebojí, ale ve skutečnosti pokaždé myslel na to, jak ho mrtví předci s prázdným výrazem sledují. Představoval si jejich bílé tváře a studený vzduch v místech, kde stáli.

Myslel na to i teď a vlastně byl částečně vděčný, že nemá téměř žádné schopnosti, protože se svým štěstím by určitě viděl stíny natahujících se rukou a možná by i slyšel skřehotavé hlasy. I když takhle si to jen představoval a ani to nebyl právě pampeliškový med.

K chatě došel chvíli před desátou. Myslel, že najde Rivena sedět na zápraží, jak hraje na flétnu nebo loupe ořechy. Ale dveře byly zavřené a krajina kolem vypadala ospale. Kristian nejprve zaklepal, a když se nic nestalo, váhavě vzal za kliku. Nebylo zamčeno, proto nahlédl dovnitř.

Ze všeho nejdřív si všiml Katche, který seděl na stole. Havran ke Kristianovi krátce otočil hlavu, načež svýma korálkovýma očima znovu pohlédl ke gauči. Tam ležel Riven, stočený do klubíčka, a spal. V místnosti to bylo cítit hlínou a mechem a… Rivenovy schopnosti byly utlumené, ale stejně se ve vzduchu vznášel strach a zoufalství.

Kristian přišel k Rivenovi blíž a všiml si rozedřených dlaní, špinavého oblečení a umazaných tváří. A taky vyschlých cestiček od slz. Bylo zvláštní vidět sebevědomého a občas arogantního, taky trochu narcistického čaroděje, jak je schoulený a ve tváři má vepsané starosti. Bylo zvláštní a ne zrovna příjemné vidět ho zranitelného a zoufalého.

Možná byl na něj Kristian od první chvíle příliš tvrdý. Možná ho zbytečně rychle odsoudil, když předpokládal, že celý plán bere na lehkou váhu. Riven se tím evidentně dost užíral.

Kristian ucítil silnou touhu pohladit Rivena ve vlasech, odhrnout je z čela a zašeptat mu do ucha nějakou uklidňující formuli. Jenže…

Formule by v sobě neměla žádnou magii, takže by to bylo úplně k ničemu. A hladit ho… rozhodně nebyl dobrý nápad.

Raději nechal Rivena ještě chvíli spát. Kelímky s kafem, které po cestě sem koupil, postavil na stůl, pak Katchovi nasypal pár bobulí a zrníček a nakonec zapálil oheň v kamnech, aby na nich mohl ohřát vodu na čaj.

To všechno dělal v co největší tichosti, ale Riven se stejně po chvíli probudil. „Levandulový čaj je v té bílé dóze,“ pronesl zničehonic do ticha.

Kristian pohlédl na rozespalého čaroděje, a místo aby řekl dobré ráno, vzhledem k tomu, že tohle dobré ráno být ani nemohlo, raději se rozhodl řešit čaj. „Kdo by řekl, že tak zajímavý kluk je tak nezajímavý, když jde o čaje.“ Sebral dózu a do sítka odsypal vrchovatou porci sušené levandule, která okamžitě provoněla místnost a přebila tak vůni hlíny. „Jsi v pořádku?“ dodal, když se Riven posadil. Teprve teď si všiml malé ranky na tváři pod okem a taky zetlelého listu v jeho vlasech. Napadlo ho, že by mohl Rivena postavit doprostřed pole, aby sloužil jako strašák.

„Už mi bylo líp a už mi bylo hůř,“ odpověděl Riven klidně. „Chtěl jsem se stavit v pekárně a pozvat tě na snídani, ale…“ Pokrčil rameny a zahleděl se na špínu za nehty. Jeho moc nejspíš ještě spala, nebo ji možná schválně držel na uzdě, protože ji Kristian cítil jen velmi slabě a vzdáleně.

Což bylo možná ještě horší, protože nebyla vtíravá a hutná, a tím pádem se jí hůř odolávalo.

Kristian se pyšně napřímil. „Místo toho jsem byl v pekárně já. Tady máš kafe,“ ukázal na kelímky na stole, „a tady máš…“ Sklonil se k batohu, přecpanému všemožnými věcmi, u kterých měl dojem, že by se mu během obřadu mohly hodit. Akorát papírový sáček se snídaní nemohl najít. Pro jistotu zkontroloval i menší kapsu, kde obvykle nosil jen peněženku, a našel zašmodrchaný řetěz světýlek na baterky a prošlé vitamíny pro babičku. Ale na snídani ani na peněženku nenarazil. Znovu se napřímil a váhavě se zhoupl na špičky. „Víš co? Až půjdeme do lesa, třeba to budeme moct vzít přes pekárnu,“ navrhl.

Riven se pobaveně zasmál. „Kafe je taky moc fajn,“ řekl mile a vstal. V tu chvíli z něj jako déšť spadlo několik hrudek uschlé hlíny. „Kolik je?“

„Něco po desáté. Půjdeš se umýt, nebo budeš celý den takhle?“ začal Kristian a i sám sobě zněl rýpavě, proto rychle dodal: „Nemyslím to zle, jen si nejsem jistý, jestli to není třeba tradice vaší rodiny, pomazat se hlínou na Samhain.“

„Nepřijdu ti dost reprezentativní?“ povytáhl Riven obočí a v očích se mu mihly jiskřičky. Ale velmi rychle zase zhasly, jako by pro dnešek neměly sílu.

„O tom to není,“ odvětil Kristian prostě.

Riven se pořádně napil kafe a pak ještě jednou. Musel vypít víc než půl kelímku naráz. „Skočím do sprchy. Katch ti může dělat společnost.“ S těmi slovy odešel a nechal za sebou blátivou cestičku.

Kristian popadl koště a všechno vymetl ven. Voda na kamnech mezitím začala probublávat. Riven měl v kuchyni i normální kuchyňskou linku s rychlovarnou konvicí, ale Kristianovi přišlo, že ohřívat si vodu na rozpálených kamnech má něco do sebe. Obzvlášť na Samhain.

Když zalil oba čaje, pro sebe ovocný, sedl si ke stolu a jedním prstem pohladil Katche po křídle. Už od rána, kdy se probudil, věděl, co ho ten den čeká, ale teprve teď to na něj doopravdy pořádně dolehlo.

Nervózně poklepal na ouško hrnku a těkal očima po místnosti, až z něj nakonec naprosto neplánovaně vypadlo: „To, co děláš pro Rivena a pro jeho bratra, je vážně něco. Pamatuju si, jak jsem tě v srpnu viděl poprvé. Myslel jsem, že něco předznamenáváš, ale nikdy by mě nenapadlo, že to všechno povede sem. Dnes v noci se mi zdálo o holubicích, byly zářivě bílé, to přece nemůže být špatné znamení. Takže chci, abys věděl, že ať se stane cokoli, zase se setkáme. Kéž bych ti mohl slíbit víc, ale nechci slibovat něco, co je zatím tak… vzdálené a já…“

Když Kristian uslyšel vrznout dveře od koupelny, okamžitě zmlkl a koukal do hrnku, jako by to dělal posledních pět minut.

Rivenova přítomnost místnost nezvykle prosvětlila. Byl umytý a čistý a jeho moc se zdála opět trochu živější a vlezlejší. Zastavil u stolu a zatřepal hlavou, až mu z mokrých konečků stříkala voda na všechny strany. I Kristian pár kapek schytal do obličeje.

„Tys dal Katchovi jídlo? Děkuju,“ pronesl Riven a pohladil havrana, který spokojeně přivřel očka.

Kristian moc netušil, co říkat. Bylo mu divně, bylo mu zle z toho, co mělo přijít, ale nedokázal to dát nijak najevo, ani nechtěl, protože v Rivenových očích se odrážela bezbřehá bezútěšnost. Věděl, že dneska bude muset být silný a odhodlaný a příliš neváhat. „Půjdeme teda do lesa nasbírat věci na oltář? Jsi připravený?“ zeptal se. Zaměstnat ruce a myšlenky jim mohlo oběma jedině pomoct.

Riven přikývl. „Myslím, že někde vzadu je proutěný košík. Můžeme ty věci dávat do něj.“

***

Mlha klesla až úplně k zemi, takže se jim teď převalovala u kotníků. Trochu to vypadalo, jako by se brodili v rozlitém mléce. Větve byly nasáklé deštěm, takže jim pod nohama nic nekřupalo, ale sem tam se ozývalo čvachtání bláta. Kristian proto navrhl, aby uhnuli z vyšlapané cesty a vzali to víc doprava, kde zem pokrýval hustý mech.

Riven souhlasil, ale pravděpodobně mu bylo úplně jedno, kudy jdou. Jestli se brodí blátem, kloužou po mokrém listí a prodírají se mlhou. Prostě jen šel s proutěným košíkem po lese a sbíral věci, které ho zaujaly. Nejprve žaludy, poslední barevné listy, skořápku od ořechu, celý ořech… a později, když přešli do jehličnatého lesa, bral krásně rozevřené šišky a borové jehličí.

Dlouhou dobu mlčeli a Kristian se nemohl zbavit pocitu, že z nich temný les vysává tu poslední naději, kterou v sobě ještě dokázali zachovat. Bál se otočit, protože ho pořád dokola napadaly strašidelné představy o mrtvých, pokroucených pahýlech a stínech.

Stíny, které nikomu nepatřily, nikdy nebyly dobrým znamením.

Nejspíš proto, aby děsivé představy zahnal, pronesl: „Řekni mi něco o prababičce.“ Mluvit během Samhainu o mrtvých byla tradice. Máma často vytahovala historky o dědovi Brightovi, který byl… No, Kristian si na něj příliš nepamatoval, ale už hodně dávno došel k názoru, že si museli být dost podobní. Z vyprávění totiž děda připomínal podivínského smolaře se zálibou ve sbírání všeho možného.

Navíc… mluvení o Estelle Ramiahové mělo ještě jednu výhodu. Ať už by v lese mohlo být cokoli, Kristian si byl téměř jistý, že duch šílené čarodějnice všechno zažene.

Riven chvíli přemýšlel, než spustil: „Umřela, když mi bylo deset. A moji rodiče se s ní prvních pár let života moc nestýkali. Už tenkrát neměla zrovna tu nejlepší pověst. Trpěla tím, že měla vždycky pravdu. Nebo o tom alespoň byla přesvědčená. Povídalo se, že měla opravdu velkou moc, ale zároveň si vybírala, komu pomůže. O peníze jí nikdy nijak extra nešlo. Nejspíš ani o charakter. Byla možná prostě jenom náladová a vybírala si podle toho, jak jí kdo padnul do oka. Každopádně takhle proti sobě poštvala pár celkem vlivných lidí, když je poslala do háje. Což byl podle mě nejspíš zárodek všech těch klepů.“

Kristian se usmál. Trpěla tím, že měla vždycky pravdu. To se mu líbilo a najednou mu připadalo, že má k šílené čarodějnici o kapánek blíž. Přece jen… on měl ten samý problém.

„To, co o ní vím, vím hodně z doslechu,“ pokračoval Riven a sebral z mechového podhoubí nádhernou šišku velkou jako jeho dlaň. Potěžkal ji a následně opatrně vložil do košíku. „Od mámy a od báby, ale těžko říct, jestli se tomu dá věřit. Přece jenom i vzpomínky se časem tak trochu mění. Já si pamatuju, že to u Estelle vždycky vonělo jako v bylinkové zahradě. Prý zpívala, když byla mladší, ale jak stárla, její hlas hrubnul a snad kvůli tomu cítila zášť. Jedna zpěvačka ji kdysi dávno nařknula z toho, že ji Estelle proklela, protože jí záviděla, a byl z toho celkem poprask. Nicméně pak se ukázalo, že ta zpěvačka dost pila a polovinu věcí, co prohlásila, si ani nepamatovala. Jenomže lidi si samozřejmě už dali do hlavy, že to prabába fakt udělala. A takhle to bylo se spoustou věcí. Čímž ji neomlouvám. Jednou mě nachytala, jak si prohlížím její knihy, a byla skoro šílená, prskala na mě a na moment jsem věřil tomu, že mě zabije.“

Riven se nad tou dávnou vzpomínkou zasmál a zakroutil hlavou. Mluvit mu nejspíš pomáhalo, protože mu maličko zčervenaly tváře a konečně nevypadal jako duch, co se o Samhainu prochází po lese. „Tenkrát jsem si myslel, že je to pravda, ale ona na to do dalšího dne zapomněla a dala mi zázvorové sušenky jakoby nic.“

„Takže byla na jednu stranu strašidelná a na druhou typická prababička,“ přikývl Kristian chápavě, ale pak se zarazil a nakrčil nos. „Pokud teda vyvrcholením tvého vyprávění není, že máš alergii na zázvor.“

Riven se uchechtl a nejspíš nevědomky rozhoupal košík, až šišky, žaludy a ořechy přebíhaly z jedné strany na druhou. „Víš co? Nemám na něj alergii, ale nijak zvlášť ho nemusím. Takže vlastně netuším, co si z toho všeho vzít.“

To, že Riven nemusel zázvor, nebyla nejcennější informace pod mlžným oparem, ale zároveň to bylo něco a Kristian měl dojem, že se každým dnem poznávají víc a víc. A pravděpodobně proto došel k přesvědčení, že by měl dát něco na oplátku. Sehnul se pro jehličku borového jehličí, ale nevložil ji do košíku, místo toho si ji začal nervózně namotávat na prst. „Můžu být upřímný?“

Riven se na něj zaujatě ohlédl. „Copak ty jsi někdy neupřímný, Nowicku? Neříkáš věci tak, jak k tobě přijdou?“

„Jo, vlastně ano. Ale tohle se ti asi vůbec nebude líbit,“ vysvětlil Kristian a stoupl na kámen.

Po pár vteřinách ticha nakonec Riven pokrčil rameny. „Tak to řekni.“

„Já fakt nesnáším levandulový čaj,“ vypálil Kristian a kousl se do spodního rtu. Možná mohl ještě dodat, že vůni levandule zbožňuje, ale pít ji prostě odmítal, protože neměla žádnou pořádnou chuť. A někdy mu naopak připadala hořká a štiplavá.

Riven ho propaloval očima. Těžko říct proč, ale od první chvíle bylo poznat, že tak, jak je Kristian zatížený na krystaly, Riven má pouto s bylinkami. A kdyby někdo urazil obsidián, opál nebo akvamarín, Kristian by to určitě nevzal nejlépe.

„Co ti na to mám říct?“ vzdychl Riven a působil vyčerpaně. „Tak to je další věc, píšu si. Když budu pít levandulový čaj, tak tě stejně jako v případě pohankových palačinek nemám líbat.“

Myslel to jako legraci, ale Kristian stejně naprosto hloupě zrudnul. Zkusil to zakrýt povzneseným úsměvem, mávnutím ruky a zhoupnutím v kolenech. „Děkuju, to je od tebe velice pozorné. Co dalšího mi o prababičce můžeš říct?“ odvedl řeč od líbání a vykročil dál do lesa. Sice už měli nasbíraných dost věcí, ale procházka v lese a vyprávění příběhů byl vůbec ten nejlepší způsob, jak se na přírodu správně napojit, a tak ji plánovali protáhnout až do odpoledne.

Riven překročil ztrouchnivělý spadlý strom a začal znovu vyprávět.

***

Les je zavedl daleko od chaty a daleko od civilizace, takže po návratu už neměli čas stavit se v pekárně. A všechno jídlo, které Riven v chatě měl, sloužilo jako jídlo pro uctění předků, v tomhle případě k uctění památky Estelle Ramiahové.

Kristian znovu prohledal batoh, ale snídani, kterou ráno stoprocentně kupoval, nenašel. „Mrzí mě to,“ přiznal. „Kupoval jsem celý chleba i koláčky. Nevím, kde jsem je vytrousil.“ A spolu s tím nejspíš i peněženku, protože tu v batohu taky nemohl najít. Ale na té mu záleželo snad ještě míň.

Riven mávl rukou. „To nevadí. Nějak to uděláme.“ Nahlédl přitom do skříně s jídlem a chvíli ji prohlížel. „Šípkovou zavařeninu se… zavařeninou? Asi ne, co?“ Skříňku zase zavřel a došel ke stolu, kde měli vyskládané všechny ingredience, ze kterých plánovali vařit a péct. „Přemýšlím. Už bychom se odtud asi neměli moc vzdalovat a spíš udělat základ na ten guláš a chystat oltář…“

Od okamžiku, kdy se vrátili do chaty, připadal Riven Kristianovi ještě bledší a vzdálenější než ráno. Sice se mu netřásl hlas a nechvěly ruce, vlastně na sobě ani náznakem nedal znát, že by nebyl ve své kůži, ale všechno zakrýt nedokázal.

Katch mu seděl na rameni, ti dva se od sebe poslední hodinu prakticky nehnuli, a nešlo si nevšimnout, jak často a láskyplně Riven havrana hladí po lesklém peří.

„Tak to neřeš, najíme se s tvojí prababičkou,“ rozhodl Kristian a ignoroval kručení v žaludku.

Riven to ale nejspíš slyšel, protože vytáhl z kapsy mobil a poznamenal: „To bude za dlouho. Vyřeším to.“

Jak to vyřeší, Kristian nejdřív netušil, protože v jejich městečku žádný dovoz neexistoval. Sám už se kvůli tomu několikrát vztekal, když seděl doma a měl chuť na pizzu a musel se pro ni táhnout až na náměstí. Nebo když byl vyslán do obchodu a vracel se zpocený s plnými taškami, které se mu zařezávaly do dlaní. Tím pádem čekal, co má Riven v plánu.

Jakmile ten, komu volal, zvedl telefon, Riven zakašlal. A nebyl to obyčejný kašel, jako by mu zaskočilo. Zněl vyloženě nemocně. Dokonce i hlas měl nakřáplý, když říkal: „Ahoj, potřeboval bych od tebe pomoct. Nakoupit a donést jídlo. Mám nějakou virózu.“

Ten na druhé straně nebyl vyloženě nadšený, protože Rivenova odpověď zněla chladně a rázně. „Já ti rozumím, ale jinak to nejde, Dmitry.“

Kristian vydechl, místnost zaplňovala cukrová vata plná perníkového poprašku. Voněla a vybízela ke spánku, ke klidu, ke smířlivému úsměvu. Jenže na Dmitryho neměla jak dosáhnout, takže se převalovala po chatě a Kristian raději vstal a přešel k oknu, aby se mohl nadechnout chladného lesního vánku.

„No tak, udělej to pro mě,“ zaprosil Riven a nejspíš to zabralo, protože se následně usmál. „Výborně. Víš, co mám rád. Ale tentokrát vezmi i tu druhou pomazánku z mrkve a křenu a taky hruškové koláče.“ Následně pohlédl na Kristiana. „Ještě něco?“

Takže dovoz v jejich městě evidentně fungoval. Akorát pouze pro mocné a ne úplně morálně rovné čaroděje. Kristian zavrtěl hlavou. Tahle situace mu nebyla zrovna příjemná.

Riven si toho ovšem nevšiml. Jen pokrčil rameny a klidným hlasem do telefonu rozkázal: „Pohni.“

Pohni. Kristianovi to slovo znělo v hlavě ještě nějakou dobu. Věděl, že Riven všechny kolem ovlivňuje svou mocí, ale úplně hloupě ho ani jednou nenapadlo, že toho může dost zneužívat. Že mu Dmitry pravděpodobně nosí jídlo pravidelně a že ani zdaleka nejsou takoví kamarádi, jak se ve škole tváří.

Když se ale Kristian rozhlédl po chatě, mělo mu to být hned jasné. Riven sem nepřijel, aby se seznamoval s místními hvězdičkami ze střední. Všechno to bylo o záchraně bratra, takže…

A přesto, když Dmitry přišel a Riven ho zastřel svou mocí, tak hutnou, že pohltila každé podezření, výčitky nebo nelibost, až nakonec Dmitry odešel se spokojeným úsměvem, nedokázal si Kristian pomoct. „Tohle bys asi neměl dělat,“ poznamenal, zatímco krájel jablka na úzké měsíčky.

„Co přesně?“ nechápal Riven a vyskládával nákup na stůl. Hruškové koláče byly ještě teplé a krásně voněly.

„Využívat ho.“

Ani teď na sobě Riven nedal nic znát. „Nijak zvlášť mu to nevadí,“ pronesl a začal pro oba chystat svačinu. Jeho hlas byl přitom prázdný, bez sebemenšího zájmu o cokoli, co se netýkalo Katche. Ten… ten byl pro Rivena vším, bylo to vidět v každém gestu, v každém pohledu a v každém nádechu.

Kristian zkontroloval čas. Blížilo se pozdní odpoledne a zbývalo posledních pár hodin do rituálu, který mohl dopadnout jakkoliv. A kdyby náhodou dopadl špatně, následujícího půl roku by o tom nemuseli vůbec vědět. Prostě by čekali na Beltain s neexistující nadějí a… Raději se dál soustředil na krájení jablek a na to, aby byly jablečné měsíčky jeden jako druhý. To bylo jediné, co mohl v daném okamžiku ovlivnit.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥