Szabi

Je ticho. Je takové ticho, že nedokážu svoje myšlenky ignorovat. A přitom dělám tolik rámusu. Rázně obracím papíry a třídím faktury podle roků, taky u toho dost nahlas dýchám, sem tam poposednu a stará dřevěná židle pokaždé zavrže. Když narazím na nějakou hodně starou fakturu, z roku raz dva, vstanu, s dupotem přejdu ke skříni a najdu správný šanon a fakturu založím.

Dveře od skříně vržou taky.

Všechno je staré a zaprášené. A neustále nacházím věci, které tam nepatří. Ve druhém šuplíku najdu obal od čokolády, patnáct let starý!, a než jsem kancelář začal používat, musel jsem vymést obrovské pavučiny v koutech.

Takže je tady prach, pavučiny, vrzání a těžké, hutné ticho, které nedokážu narušit.

Představuju si, že je ta místnost opravdu stará a unavená a na moje hlasité výstřelky není zvědavá, proto všechno tlumí. A já tak nemám na výběr a jsem chycený v nekonečné smyčce.

Nejdřív vezmu papír z obrovské hromady, zkontroluju ho a dám k těm ze stejného roku. A pak přijde ta chvíle, kdy na okamžik zvednu zrak a zkontroluju vitrínu. Na té mimochodem nějakým zázrakem není ani jedna pavučina a skla ve dveřích jsou naleštěná a krásně průhledná.

Vidím flašku s vínem – ta je nová, šéfka ji dostala dneska a nejspíš si ji večer odnese, protože co vím, víno má opravdu ráda. Pak je tam tvrdý alkohol, hlavně whisky. Ten zůstává ve skříni dlouho, možná navždycky.

Už několikrát jsem jen tak mimochodem zkoušel spočítat, kolik těch flašek je, jenže ty úplně vzadu nejdou skoro vidět, a kdyby zmizely… Pořád si stojím za tím, že by to nikdo nepoznal. Ale proč mě stále dokola napadá zrovna tohle, nevím.

Vážně, Nathanieli? Nevíš?

Vím. A proto zkouším dělat hluk a upřeně zírat jen do papírů, což je za dobu, co pracuju v antikvariátu, vůbec nejtěžší úkol. Papíry jsou totiž děsně nezajímavé.

Je to chvění. Je to zimnice. Je to nutkavá myšlenka. Je to chuť. Je to snaha zapomenout. Je to nepopsatelné a prostupuje to celým mým tělem. Jako by mě něco nebo někdo škrábal nehtem v mozku.

Bude ti trochu líp. To mi mysl neustále předhazuje. Nic důležitějšího neexistuje. Bude ti líp. Ale líp o kolik a na jak dlouho? A stojí to za to? Vím, že ne. Líp neznamená dobře. Líp neznamená nic, protože mi maximálně nebude totálně na hovno, ale třeba jen nic moc. Nikdy jsem se nedokázal propít do veselosti.

Jenže tohle… Tohle není jen chvění. Není to jen zimnice. Není to jen nutkavá myšlenka. Není to jen chuť. Není to pouhá snaha zapomenout. Nic z toho.

Uchechtnu se. No jasně. Je to bažení.

Bažím tak moc, že v jeden okamžik cítím horký příval alkoholu v krvi.

Pohled mi k vitríně utíká pořád častěji. Přál bych si, aby bylo snadné zvednout se a odejít. Říct šéfce, že jsem udělal, co šlo, a příště budu pokračovat. A ještě víc bych si přál, abych měl sílu ji poprosit, zda by všechen alkohol nemohla někam odnést. Jenže sotva na to jen pomyslím, zachvátí mě panika a mysl zoufale začne ječet, že pokud alkohol zmizí, už se k němu nebudu moct dostat.

Argument všech argumentů.

Nejsem alkoholik. Alkohol mě vlastně nikdy ani moc nezajímal, byl prostě jen něco, co bylo v klubu a já se po něm cítil uvolněnější. Sám o sobě jsem ho ale nepotřeboval. I teď bych si mnohem raději dal lajnu, jenže k té se nedostanu a whisky je jen pár kroků ode mě. Stačí se zvednout a…

Jestli to udělám, jsem k ničemu. Nezasloužím si nový život, rodinu, Eliho.

Ačkoliv, když nad tím přemýšlím, nezasloužím si je ani tak. Jedna sklenička tohle přece nemůže změnit. Nic nezmění, nic nespasí, nic neznamená.

Pořád přemýšlím nad tím, jestli bych se cítil stejně, kdyby náš plán s Donem vyšel. Kdyby po tom všem máma zůstala naživu a já nikdy neskončil na ulici. Připadal bych si míň odporný?

***

Vyjdu z kanceláře a zamířím do koupelny. Vypiju tolik vody z kohoutku, kolik do sebe jen dostanu. Pak si otřu tvář a prohrábnu vlasy. Znovu piju. Nehtem si škrábu zuby, protože se nemůžu zbavit pocitu, že na nich mám odporný povlak, který… mě sere. Když najdu šéfku, vyprosím si od ní žvýkačku.

Podá mi celý balíček a já do sebe narvu rovnou tři.

A pak chodím po antikvariátu, prohlížím si Eliho a hledám knížky, což je samozřejmě nesmysl. Prohlížím si knížky a hledám Eliho, kterého nakonec najdu v předposlední uličce. V tuhle dobu je tu vždycky málo lidí, takže sedí v hlubokém záplatovaném křesle a… Je na nejkrásnějším místě na světě, všude kolem je tolik příběhů – veselé, smutné, dobrodružné, pohádkové, strašidelné… a on zírá do mobilu a hraje hry. Krčí přitom čelo.

Nevím, jestli ho můžu milovat ještě víc.

Dojdu k němu a Eli okamžitě přestane hrát. Schová mobil do kapsy a mračení povolí. „Ahoj,“ usměje se. Je to unavený úsměv, nevidím v něm však žádné pochybnosti. Možná jen stesk, ale to je v pořádku. Mně se po něm taky stýskalo. Stýská se mi po něm, i když třeba spí.

Sednu si k němu na zem, na červený, perský koberec a položím mu hlavu do klína. Nechám ho, aby mě hladil ve vlasech, vískal je a pročesával prsty, a zavřu oči. Voní po starých knihách, které předtím třídil a zařazoval do polic.

„Co kdybys mi zase vyvěštil budoucnost?“ zeptám se a vzhlédnu.

V Eliho pohledu je něco zvláštního a já se automaticky trochu stáhnu, ze strachu a ze studu, ale když nic neřekne, jen přikývne, zase se uvolním. Vytáhne tarotové karty a zamíchá je.

Vím, že ať si vytáhnu kteroukoli kartu, vymyslí tu nejkrásnější budoucnost.

***

K večeři máme těstoviny.

Já si objednal penne se sýrovou omáčkou a Eli špagety s rajčaty, olivami a bazalkou. Táta se Samanthou mají lasagne, akorát že táta si dal dvojnásobnou porci. Všichni působí spokojeně, všem chutná, ale atmosféra u stolu je… jiná než obvykle.

Rozpačitá.

Samantha se zeptá, jak bylo v antikvariátu, a já místo toho, abych jako obvykle začal vyprávět, mlčím. Jen pokrčím rameny a posunu penne po talíři. Myslím, že nedokážu jíst. Zkoušel jsem to. Snědl jsem dvě sousta a měl co dělat, abych je nevyklopil zase zpátky. Nejraději bych si dal cereálie, ale to by vzbudilo celou řadu otázek.

Hlavně tu jednu: „Co se děje, Nate?“ A já fakt nemám náladu odpovídat. Už tak celou dobu doufám, že si nikdo nevšimne, že nejím. Není to nemožné, stačí, když budu jíst dlouho a táta oznámí, že se jde kouknout na zprávy. Samantha půjde s ním, protože jsem na řadě s nádobím.

Eli… Eli zůstane se mnou, ale tomu to dokážu vysvětlit.

Vnímám, jak mě sleduje. Taky se dotýkáme koleny a já z toho doteku rozhodně nemám špatný pocit. Představuje ujištění, že je tady se mnou. Což je dobře. Bez něj bych nezvládl ani předstírat.

„Nate?“

Zvednu zrak od talíře a pohlédnu na tátu. „No?“

„Je všechno v pořádku? Připadáš mi trochu mimo.“

Trochu mimo je hezký popis. Mnohem lepší než pořádně v píči, což je přesně to, jak se cítím. „Jo, jsem jen unavený,“ odvětím a vrátím se k těstovinám. K hromadě penne, které snad neustále přibývají. Čím víc se jich chci zbavit, tím víc se množí. Nakonec začnou padat z talíře a tancovat po stole.

„Hm,“ zamručí táta a já podle toho poznám, že chce ještě něco říct.

No tak asi nejsem nejlepší herec pod sluncem. Ani v tomto domě.

„Já jen že poslední dobou se občas ztrácíš. Mám o tebe strach,“ pronese a rozhodně z jeho slov slyším opatrnost. Jako by myslel…

Opět vzhlédnu, protože potřebuju vidět, jak se tváří.

Kdybych neměl tendence okamžitě vybuchovat, možná bych hrál na city a použil to, co jsem řešil před pár dny. Ukázal bych prsty a unaveně s nimi zahýbal. Řekl bych celou tu srdceryvnou historku, jak jsem přišel k tetování, a nakonec bych poprosil, jestli by s tím nešlo něco dělat. Odstranit nebo tak, protože mi piky, káry, kříže a macaté srdce příliš připomíná minulost.

Udělal bych to, i když mám to tetování celkem rád.

Jenže já jsem… já. A v situacích, kdy si připadám zahnaný do kouta, umím jen dvě věci – nezřízeně flirtovat, nebo mi okamžitě bouchnou saze. Jako třeba teď, kdy naštvaně vyštěknu: „Ty si myslíš, že znovu beru, že jo?!“

„To jsem neřekl.“ Zakroutí hlavou a odloží příbor. Výborně, tím pádem ho můžu odložit taky.

„Ani jsi nemusel. Vidím to na tobě.“ To ty jeho oči, jsou stejné jako moje, právě proto v nich dokážu snadno číst.

Táta zůstane klidný, což je ještě horší. Přivítal bych, kdyby křičel a nechal energii proudit, třeba bych mu ji pak mohl krást a bylo by pro mě jednodušší vézt se na vlně emocí. Takhle to musím tahat až z paty. To není fér.

„Nate, nic si nemyslím a nijak tě neobviňuju. Jen mám o tebe strach. Nebyl jsi na terapii, přestals plavat, prakticky nejíš a podle toho, jak vypadáš, bych řekl, že toho ani moc nenaspíš. Taky s námi vůbec nemluvíš, straníš se, a přitom obvykle nikoho nepustíš ke slovu. Neřekl jsem, že bereš, ale rozhodně se něco děje.“

Zatnu čelisti a nasupeně vydechnu. Teprve potom ze sebe dostanu rázné: „Ne.“

„Ne co?“ rozhodí táta rukama.

„Ne, nic se neděje. Jsem v pohodě. Prostě je toho na mě moc. Si myslíš, že je to jednoduché? Neustále se snažit být v pohodě, abych nezklamal? Dělám všechno, co můžu. Chodím na posranou terapii, mám práci, učím se, poslouchám na slovo, tak do háje… Co ještě chceš? A to pokaždé, když nebudu stoprocentní, mě budeš obviňovat, že fetuju?! Tak víš co? Dneska jsem si představoval, že sjíždím jednu lajnu za druhou a že si píchám perník! Celou směnu v antikvariátu. Ale neudělal jsem to! Ani jsem se nepokusil. A stejně, jenom proto…“ Dojde mi dech a zhroutím se do malého unaveného klubíčka, co už ani nemá sílu se obhajovat.

Ucítím, jak mi Eli stiskne ruku, a všechen vztek během jediné vteřiny zmizí.

„Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že tě obviňuju,“ řekne táta, možná trochu nešťastný z toho, jak rychle se situace vyhrotila. Vyhrotil jsem ji já? Asi ano. Což dává smysl, připadám si vyhrocený. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama.

Je možné, že být čistý znamená být najednou taky ztracený?

„A jak sis teda myslel, že si to vyložím? Když jsi řekl, že máš o mě strach? Co jiného by to mělo znamenat? Protože pochybuju, že máš strach, abych… já nevím, nedostal chřipku nebo nevlezl na přechod, aniž bych se rozhlédl,“ pronesu odměřeně, ale překvapivě smířeně.

I tohle k tomu asi patří. A Eliho dlaň hřeje, tak moc, že nechci myslet na nic jiného.

„Dobře, ano, máš pravdu. Mám strach, abys do toho zase nespadl. Vždycky budu mít strach, to není něco, co by se dalo jen tak vypnout. Ale neznamená to, že ti nevěřím nebo že pochybuju.“

Hezká slova, každé jedno z nich, a já bych je ocenil, kdyby… Ježiši, kdyby mi nezasadily ránu přímo mezi oči. Protože tátova důvěra je něco, co si nezasloužím. Už ne. A nejspíš proto se ve mně znovu vzedme vlna hněvu, který ale možná vůbec nesouvisí s ním, ale se mnou.

Hněvám se na sebe. Ne poprvé a rozhodně ne naposledy.

„Takže co? Stačí ti moje slovo, nebo chceš, abych se ti vychcal do kelímku?“ vyštěknu a společně s tím vstanu. Nemá cenu si něco nalhávat. Nezvládnu jíst a nezvládnu jen tak sedět a tvářit se, že tady chci být. Protože nechci.

Rozhodně si tím nepomáhám. Je mi jasné, že takhle popudlivý jsem byl pouze v době, kdy jsem jel v drogách naplno. Na moji obranu… pořád jsem jen puberťák, co občas bojuje s hormony. No ne?

„Nate,“ pronese táta ráznějším hlasem.

Jakože… Nate, tak dost. Nate, posaď se. Nate, takhle se mnou nemluv. Nate, do toho kelímku nachčiješ!

Nic z toho však nestihne říct, protože mu do toho skočí Eli. „Nate nic nebere. Je celé dny se mnou. Vím, že je čistý. Není potřeba ho testovat.“ Působí natolik autoritativně, že si ani já, ani táta nedovolíme cokoli namítnout.

Promluvil Eli, není potřeba testovat, a tak se testovat nebude.

To je… úlevné.

„No tak dobře,“ přikývne táta a vrátí se k jídlu.

Nejsem si jistý, jestli skočila nadobro, nebo alespoň pro teď, a tak vystřelím do sklepa. Kde je ticho a klid. Kde svět není obrácený vzhůru nohama, takže se v něm dokážu ještě vyznat.

Schody víceméně seběhnu, poslední dva seskočím a pak ze setrvačnosti nakopnu židli, protože mě sere. Sedávám na ní, když marně zkouším vyřešit matematické úlohy… Kurva.

Zůstanu stát uprostřed místnosti a najednou nevím, co se sebou. Jestli se chci židli omluvit, svalit se na gauč, nebo přecházet ode zdi ke zdi. V krvi mi koluje příliš adrenalinu na to, abych si lehal, na druhou stranu postrádám energii, abych naštvaně pochodoval.

Nakonec se nestihnu rozhodnout, protože mě Eli zezadu obejme a položí mi bradu na rameno. Jeho přítomnost je sama o sobě konejšivá.

Zhluboka vydechnu. „Omlouvám se.“

„Mně se přece nemusíš omlouvat. Vlastně se nemusíš nikomu omlouvat,“ odpoví Eli. Když mě pustí a ukročí na stranu, vytáhne z kapsy čokoládovou tyčinku. Moji oblíbenou. V létě jsem jich jednou pozdě v noci snědl pět. Nemohl jsem se nabažit.

Teď mi dochází, že je to možná moje povaha. Jak mi něco chutná, pomáhá, mám to rád, neumím přestat.

Bože, i Eliho se nemůžu nabažit. Takže… Je taky jedna z mých posedlostí?

„Nemusíš to jíst, ale kdyby náhodou…“ pronese Eli a vtiskne mi ji do ruky. Nechápu proč. Copak zapomněl, že nedokážu pozřít jediné sousto?

Beze slova ji položím na gauč a frustrovaně rozhodím rukama. „To je tak na hovno. Ať udělám cokoli, vždycky budu jen feťák. Nedivím se, že mě táta podezírá. Panebože, vždyť já sám bych se nejspíš podezíral, kdybych se viděl.“

Eli zůstane stát, ale zadkem se opře o gauč. Působí ležérně, jako bychom právě probírali tu nejbanálnější banalitu. „Prostě o tebe má strach. Záleží mu na tobě, nemyslel tím, že ti nevěří.“

Trochu dotčeně nakrčím čelo. „Proč se ho zastáváš?“

Přál bych si nebýt tak nedůtklivý, vztahovačný a výbušný, ale asi bych se měl smířit s tím, že svým emocím nerozumím a rozhodně je vědomě neovládám. Utrhly se z řetězu a můžu pouze sledovat, jak zběsile poletují kolem.

„Protože vím, že tě má rád. A jestli sis nevšiml, zastal jsem se tebe,“ odvětí Eli a povytáhne obočí, jako kdyby absolutně nechápal, proč vyšiluju.

„Jo, máš pravdu,“ sklopím zrak a váhavě přešlápnu. „Omlouvám se. Bože, mám pocit, že se musím neustále omlouvat. Ať dělám, co dělám, je to špatně. Chtěl bych, alespoň na chvíli, přestat nad vším přemýšlet. Prostě jen být. Jako když jsi v klubu, hraje hlasitá hudba, takže nic dalšího neslyšíš, všude kolem je spousta lidí, tím pádem nikam jinam nemůžeš, a tak máš jen svůj malý svět, ve kterém donekonečna skáčeš.“

Už si nepamatuju, kdy jsem tancoval naposledy. Ani nevím, jestli by ten pocit byl pořád stejný. Přece jen se hodně změnilo. Já se změnil. Tancovat bez extáze možná není až taková sranda, ale jak bych to mohl vědět?

„Chceš jít do klubu?“ zamrká překvapeně Eli.

Dosednu na gauč a přejedu si dlaněmi po stehnech. „Je to zvláštní, ale občas mi nejvíc chybí tancování. Prostě jít jen tak pařit. Nekomplikovanost té chvíle.“

Eli nakloní hlavu na stranu a pár vteřin mlčí, než váhavě nadhodí: „Tak půjdeme, jestli ti to udělá líp.“ Přejede si přitom dlaní po vlasech a nejspíš nevědomky tak dá najevo nejistotu.

„Myslíš to vážně? A co táta? Taky tam bývá hrozně moc lidí. Nebylo by ti dobře. Ne, je to blbej nápad,“ zavrtím hlavou, ale přesto… něco, naděje, nebo jen její záchvěv, se ve mně díky tomu probudí. A to jsem ještě před minutou netušil, že bych po něčem takovém mohl toužit.

„Udělá ti to líp?“ zeptá se Eli zkoumavě.

„Nevím, možná,“ pokrčím rameny. Na tohle asi neexistuje jednoznačná odpověď, protože jsem de facto nikdy netancoval střízlivý. A pokud ano… Ne, určitě ne. Dřív jsem se barům a klubům vyhýbal. Nechtěl jsem potkat lidi, co by poznali můj ksicht. A když jsem se rozhodl přece jen jít, nebyl jsem při smyslech. Potřeboval jsem vypnout a zapomenout.

„Je tam tma, ne?“

„Jo, to jo,“ přikývnu.

„A ty bys byl celou dobu u mě. Ne?“

Jak se na tohle vůbec můžeš ptát, Eli? „Nehnul bych se od tebe na krok,“ ujistím ho. „Nemuseli bychom jít do nějakého odporného pajzlu. Prostě jen normální taneční klub.“ Drogy jsou všude, o tom se nezmíním, ale v některých klubech, těch lepších, jsou velmi dobře schované, a když je člověk nehledá nebo neví, čeho si má všímat, nemusí brát jejich existenci vůbec na vědomí.

„Takže by nám ani nesmrdělo oblečení kouřem. A tak. Tím myslím, že by pak nikdo nepoznal, kde jsme byli,“ pronese Eli a je u toho tak nevinný, že nemám sílu jeho prohlášení rozporovat. I když oblečení smrdět rozhodně bude, stejně jako naše kůže a vlasy, tomu se nedá vyhnout. „Mohli bychom říct, že jsme šli na pláž. To občas děláme, ne? Nikoho nenapadne, že jsme šli tancovat. Hlavně v mém případě. Upřímně myslím, že kdyby to naši zjistili, byli by fakt v šoku. Takže… Máš štěstí, že jsem slušňák.“

Jo, to fakt mám.

Až na to, že bych Eliho za slušňáka rozhodně nepovažoval.

Jasně, spoustu let se stranil a hodně věcí říká na rovinu, krutě upřímně, nelže a podobně, ale… Jiskřičky v jeho očích ho prozrazují. Nemá rád lidi, ale má rád život a prožívání. O tom v nejmenším nepochybuju, a i když jsem v první chvíli myslel, že to já budu tahat ven jeho…

Vím, že to dělá pro mě, ale stejně mě Eliho odhodlání porazí a převálcuje.

Vstanu a pevně ho obejmu. „Děkuju,“ zašeptám.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥