Szabi

Je to klub nedaleko pláže. Vlastně jen stačí přeběhnout přes cestu a sejít po kamenných schodech. A pak už je všude jen nekonečný písek a skály a taky molo. Na molu bývá vždycky hodně lidí, někdy se tam pořádají párty, opilci skáčou do moře a hraje hlasitá hudba, ale na druhou stranu ke skalám chodí málokdo. Možná jen dvojice, co chtějí být samy.

Nebo taky trojice a čtveřice a… Obecně se v noci ke skalám chodí hlavně šukat.

Akorát dnes je venku zima, fouká a jsou vysoké vlny. A když se lámou, vydávají hlasité zvuky, které připomínají hromobití. Není moc lidí, co by tam chtěli být.

Kromě Eliho. Ten se dívá do tmy, schovává dlaně a prsty do rukávů a zachumlaný v bundě působí zkroušeně a nejistě.

Jsou to dva světy. Jeden je temný a tichý, pokud teda nepočítám šumění moře. A druhý je plný světel a lidí a hudby a horka. Teď když stojíme přímo mezi a vidím ten rozpor na vlastní oči, dochází mi, že… „Byl to blbej nápad. Pojď, půjdeme pryč,“ rozhodnu a chytím Eliho zápěstí.

Jenže on se ani nehne, působí, že je zapuštěný do země. „Ne, jenom… Nebyl blbej. Jen mi dej chvíli.“ Nadechne se, a tak to udělám taky. „Vím, že budu znít jako dítě, ale potřebuju, abys mi slíbil, že se ode mě nehneš. Kvůli mně. I kvůli sobě.“

Sjedu rukou z Eliho zápěstí a najdu jeho prsty schované v rukávu. Pevně ho chytím. Jsme jako dvě děti ve školce, co se drží, protože jsou na výletě a učitelky jim řekly, že se mají navzájem hlídat. „Ani na krok. Jsem a budu pořád s tebou. Kdybys chtěl kdykoliv odejít, stačí říct,“ ujistím ho.

„Kdybys měl na něco chuť, stačí říct. Nějak to spolu vyřešíme,“ řekne na oplátku a přijde další hluboký nádech. „Tak jo, ukaž mi tenhle svět.“

Tenhle svět jsem znal velmi dobře. Tenhle svět mi přinášel především úlevu a zapomnění. Tenhle svět byl pro tamtoho Natea únik před vším. Jenže když vejdeme dovnitř a pohlédnu do blikajících světel, do chumlu lidí na parketu a na dlouhý bar, překvapivě nenajdu nic povědomého. Najednou je mi všechno cizí.

Což asi dává smysl. Že nemusím hledat útěchu tady, když mě drží za ruku ten nejlepší kluk.

Pohlédnu na něj a vidím, jak se mu blikající světla odrážejí v očích. I když je vevnitř horko, rozhodl se nechat si na sobě mikinu, ale není v ní schovaný a shrbený. Naopak, stojí rovně a zvědavě se rozhlíží. A právě ona zvědavost je to, co mě přinutí zůstat.

Nechám rozpaky u vchodu a sebevědomě ho vezmu k baru. „Nechceš si dát pivo? Třeba ti to pomůže se trochu uvolnit,“ navrhnu. Musím u něj stát blízko, aby mě slyšel, tak blízko, že mi nejspíš automaticky položí ruku kolem boků. Je to… hřejivé. Jen ať všichni kolem vědí, že my dva patříme k sobě. Tak těsně a tak upřímně, jak to jen jde.

„Jo, to je dobrej nápad. Dáš si taky?“ zeptá se bezelstně, jakože vůbec o nic nejde.

Prostě dva normální kluci, co spolu zašli do klubu, dají si pivo a užijou si fajn večer. Vůbec v tom není skrytý podtext, že bych neměl. Že mám alkohol zakázaný, protože i jedno pivo může být šikmá plocha, po které lehce sjedu a skončím zfetovaný a poblitý na záchodcích.

Proto zaváhám. Eli to nejspíš vycítí a jeho stisk zesílí. Navzdory nervozitě se na mě usměje. No jasně, je tady, nehne se ani na krok. Nenechá mě uklouznout, i kdybych do háje nakrásně chtěl. „Tak jo,“ přikývnu.

O nic přece nejde.

Objednám dvě piva, a když se Eli napije, okamžitě zkřiví tvář. „Hnus. Mně vlastně vůbec nechutná.“ A znovu se napije, zatímco já zkouším nehtem seškrábnout etiketu. Nechávám ho, aby si zvykl. Na hluk a na lidi. Pořád stojím hodně blízko a on mě drží, ale téměř vůbec nemluvíme. Stejně bychom se ani neslyšeli, do tanečních klubů se klábosit prostě nechodí. A tak ho aspoň z legrace pohladím ukazováčkem po hřbetu ruky a ušklíbnu se.

Povytáhne zvědavě obočí.

Jizvy na obličeji se mu ztrácí v barevných světlech a po třetím loku se přestane ohlížet, jestli si jich náhodou někdo nevšímá. Zapichuje karamelové oči do těch mých a já, abych ho trochu poškádlil, pokračuju ukazováčkem přes zápěstí, nahoru k loktu a bicepsu, přes rameno a následně dolů na hrudník. Na chvíli se zastavím tam, kde tuším bradavku, než přejedu k pupíku a ke kalhotám.

Eli se pomalu napije a přísahám, že bych v daný okamžik nechtěl nic jiného než být alespoň na chvíli hrdlo jeho flašky. Poslední střízlivé měsíce mi nejspíš vzaly trochu výdrže, protože už po jednom pivu cítím, jak mi hoří tváře. Ale je mi líp, rozhodně nemyslím na žádné sračky, zato mě ovšem velice zaujmou Eliho vypracované svaly pod mikinou.

Děkuju za existenci plavání.

A děkuju volným kalhotám, které jsem si vzal. Kdybych měl rifle a jejich látka se mi otírala o rozkrok, už bych měl problém.

Eliho ruka mi sjede níž, mám ji téměř na zadku. Kousnu se do rtu, když jedním prstem nenápadně zajede pod oblečení a moje rozpálená kůže ve spojení s tou jeho vyvolá hromadu elektrických výbojů.

Přiměju ho, aby se ke mně naklonil, a předstírám, že mu chci něco pošeptat do ucha, ale místo toho mu olíznu lalůček.

Ošije se, a i když je hudba hlasitá, jeho zvonivý smích přehluší celý svět.

Objednáme si další dvě piva a tentokrát je vypijeme snad ještě rychleji. Nejsme opilí, ale je nám dobře. Moc dobře. Flirtujeme a dotýkáme se tak, jako kdybychom netušili, zda můžeme. Je to pro nás nové, protože až doteď jsme spolu byli pouze v soukromí.

Velmi rychle ovšem zjišťujeme, že jsme po sobě hladoví i mezi lidmi.

A pak začne hrát Dua Lipa, a to jsem totálně ztracený. Dua Lipa je moje taneční bohyně, při ní se nedá jen tak postávat u baru, proto chytnu Eliho za ruku a odtáhnu ho na parket, aniž bych řešil, zda se mu vůbec chce tancovat.

Jenže proto jsme přišli, ne snad?

Já řekl, že chci tancovat a cítit tu energii, která umí člověka na parketu pohltit. Když neexistuje nic než rytmus. A tak jsme tady, spolu s dalšími lidmi, a všichni sehraně vyskočíme, jako kdybychom to trénovali.

Tancuju rád a ještě raději tancuju pro Eliho, který ze začátku jen nehybně stojí a ani nezkouší cokoli dělat. Nepůsobí nervózně nebo stydlivě, prostě se jen… dívá. A já chci, aby se díval. Nejsem vyzývavý, ale rozhodně ho svádím. Možná se dokonce předvádím a dávám do toho všechno, což nejspíš oceňuje, protože sotva dotancuju k němu, přitáhne mě k sobě a k mému překvapení… začne pohybovat boky ve stejném rytmu.

Netušil jsem, že zná Dua Lipu, ale nejspíš ano, jelikož mi do ucha zazpívá kus textu. I got you, moonlight, you’re my starlight. A já mám všude po těle husí kůži a kromě tváří mi hoří i uši.

Tancujeme a až příliš se o sebe otíráme.

Eli je tak živý, že mě jeho energie a aura pohlcuje. Nedokážu ji vstřebat a už vůbec odolat, proto se jí nechám úplně klidně strhnout. Zaplaví mě od hlavy až k patě, ale hlavně se mi dostane do myšlenek. Najednou si začnu myslet, že dokážu úplně všechno na světě.

Je to stejný pocit, jako když jsem fetoval. Akorát že teď jsem sjetý Elim.

Všechno bude v pořádku. Ježiši, jak jsem si kdykoli v životě mohl myslet cokoli jiného?

Během tancování udělá Eli velmi příjemný pohyb pánví a naše rozkroky… Oba se na sebe sehraně podíváme a není třeba předstírat, že nemyslíme na to samé. Elimu začne být horko a naprosto nečekaně si stáhne mikinu, kterou si ováže kolem pasu. Černé tričko mu sluší, tak šíleně moc mu sluší, že z něj úplně šílím.

Zajede mi prsty do vlasů a prohrábne je, čímž mě přiměje trochu zaklonit hlavu a odhalit krk. A když mi jeho rty přejedou po kůži těsně pod uchem, jsem si jistý, že dost hlasitě zasténám. Ale je to jedno, tady zvuky neexistují.

Je jen hlasitá hudba a pár centimetrů mezi námi.

Položím ruce Elimu na boky, a aniž bych nad tím přemýšlel, zajedu jimi pod tričko.

Dotýkal jsem se Eliho mnohokrát. V posteli mi dovoluje spoustu věcí, ale pravý bok byl zatím… nechci říct zakázaný, protože mi to nikdy přímo nezakázal, ale tak nějak jsme tušili, že se tomu místu vyhýbáme.

Jenže po dvou pivech a s erekcí je spousta věcí mnohem jednodušších.

Viděl jsem Eliho pravý bok a vím, že ten byl zasažený nejvíc. Že tam má tolik jizev propletených do sebe, až vypadají jako jedna obrovská. Kvůli tomu boku se nenávidí nejvíc. Je to místo, kde schovává hodně svých strachů a bolestí.

Netuším, jestli je v pořádku se ho teď dotýkat, a tak vteřinu počkám, jestli mě Eli nezastaví.

Moje prsty tiše bubnují kousek nad bokem a Eli na vteřinu ztuhne, jako by si uvědomil, co chci udělat. Zaváhá, ale nakonec přikývne. Prostě… přikývne. Vezme svůj největší strach a úplně klidně mi ho vloží do dlaní s nepopsatelnou důvěrou v očích.

Já bych toho, Eli, nikdy nezneužil.

Nesmí si myslet opak.

Naše tancování navzdory písničce zpomalí. Spíš se jen tak pohupujeme a objímáme. Teď už mezi námi nejsou ani ty centimetry. Jsme přitisknutí k sobě, já s hlavou položenou na jeho rameni a s rukou položenou na pravém boku, který…

Kdysi dávno bych si možná řekl, že dotýkat se popálené nebo zjizvené kůže musí být hnus. Asi jsem v tomhle býval hodně povrchní. Tenkrát v nemocnici jsem při pohledu na Eliho krčil nos a necítil jsem se dobře. Jenže teď mi jizvy připadají úplně normální. Nejsou odporné ani hezké, nejsou špatné ani dobré. Prostě jen… jsou.

Je těžké si přiznat, že pro mě nic neznamenají, když pro Eliho znamenají všechno. Jenže možná o to i tak trochu jde, ne? Že pro něj znamenají tolik kvůli tomu, že má strach, aby ostatní neviděli jen je. A tak je jedině dobře, že pro mě nejsou důležité.

Nevím, asi nad tím dost přemýšlím, právě teď, když s Elim pomalu přešlapujeme, úplně mimo rytmus, a jsme zavrtaní v myšlenkách.

Hodně by mě zajímalo, na co zrovna myslí – jestli má strach, nebo je jen smířený – ale samozřejmě se nezeptám, protože nemyslím, že by chvíle, kdy ho nejspíš tlačí moje erekce, byla ideální na pokládání otázek.

A taky polknu ujištění, že jsou jizvy v pohodě. Jak jsem lehce připitý, nejspíš bych ze sebe dostal jen nějakou děsnou kravinu. Třeba: Ty vole, tvoje jizvy jsou cajk. Takhle sice nemluvím, ale kdo ví. Radši mlčím a dám Elimu pusu na krk.

Dobře, tak dvě.

Pohnu boky do strany a moje péro spokojeně přikývne.

Spokojeně přikývne je moc hezké přirovnání k tomu, jak v něm pořádně cukne.

Jo, tohle je přesně ta chvíle, kdy jsme v našem vztahu udělali další krok dopředu, Eli mi předal velkou část své nejistoty, aby se o ni podělil, a já se místo toho o něj začnu… třít. Nenápadně, tak jak to jen v klubu na parketu jde.

Eli natočí hlavu, aby mi mohl promluvit přímo do ucha. „Strašně tě chci.“

Dobře, Eli nejspíš taky nemyslí na nic extra hlubokého.

Usměju se. V první chvíli mě napadne chytit ho za ruku a odvést na záchodky, ale velmi rychle, téměř okamžitě, si uvědomím, že Eli není typ, kterého bych vzal na odporné místo a v rychlosti si s ním užil. Eli si zaslouží mnohem víc. „Co kdybychom šli na pláž?“ navrhnu.

Eli přikývne. Společně se prodereme mezi lidmi, vezmeme bundy a vyjdeme do chladné noci. Netuším, jak dlouho jsme byli uvnitř, určitě ne víc než hodinu, ale i tak mi připadá, že vycházíme do úplně jiného světa.

Rozhodně je větší chladno a před klubem postává mnohem méně lidí. Většinou jsou tu jen kuřáci a lidi, co si potřebovali zavolat. A my dva. Ruku v ruce přeběhneme silnici a sejdeme po kamenných schodech. Eli poslední tři seskočí a zaboří se do písku.

Odtud se vlny zdají ještě větší. Obrovské.

Je mi jasné, že by se v nich dalo velmi lehce ztratit. A tohle vědomí mě naplní podivnou představou vlastní maličkosti. Jsem tak malej, že by mě jediná vlna mohla jednoduše vymazat. Není to legrační?

Eliho to možná taky napadne, protože se něco v jeho výrazu změní.

Ani jeden najednou nevíme, kvůli čemu jsme sem vlastně přišli. A moje péro se v té zimě vyjeveně stáhne. Přešlápnu a s pohledem upřeným na moře řeknu: „Teď, když jsem trochu vystřízlivěl, mi to nepřijde jako nejlepší nápad.“

„Mám stejný pocit,“ přikývne Eli a s úsměvem se rozejde po pláži. „Nechci… ofouknout. Ne že by nebylo romantický chytit během svého poprvé třeba angínu, aby se mi to vštípilo, ale víš jak. Nebo ne, kašlu na angínu. Spíš nevím, jestli by mi v té zimě… Hele není to jedno?“ Otočí se na mě a rozhodně neskrývá pobavený výraz.

Takže tohle jsme sem šli dělat?

„Můžeme tu chvíli pobýt a pak uvidíme,“ navrhne Eli a zároveň si kecne na zem, jako kdyby mu došla síla jít dál.

Taky si sednu a přitáhnu kolena k sobě. Rukama zajedu do písku a sleduju, jak mi lehce protéká mezi prsty. „Stejně by poprvý na pláži určitě nebylo nic moc,“ poznamenám. Ale třeba se mýlím. Třeba vůbec nejde o to, kde se to stane, ale jak a s kým.

Moje poprvé bylo v obrovské posteli a rozhodně bych neřekl, že to za něco stálo.

Dnešní noční nebe není úplně zatažené, a tak vidím kromě měsíce i pár hvězd. Kdysi dávno jsem chtěl strávit každou volnou chvíli v klubu, ale teď zjišťuju, že tady jsem vlastně mnohem šťastnější. Dřív jsem bral Eliho sen, strávit život v horské chatě, jako legraci. Vtipnou představu, kterou pořád vytahujeme, protože je to prostě fajn nápad. Nikdy jsem nemyslel… Ale co kdyby to tak doopravdy bylo?

Pohlédnu na Eliho a na jeho zamyšlený výraz.

Je mi jasné, že dneska udělal velký krok dopředu. Co když brzo zjistí, že od života může chtít víc, a jeho sen o horské chatě nahradí jiný? Co když pak zůstanu sám?

„Myslíš, že to někdy bude jednodušší?“ pronesu.

„Co přesně? Jako život?“

Přikývnu, i když se na mě Eli nedívá. Jeho pohled směřuje k temnému moři. „Jo, třeba život. Myslíš, že se někdy budeš cítit dobře? Beze strachu? Myslíš, že kluci jako my se můžou uzdravit?“

Nemyslím, že bych nás dva mohl řadit na stejnou úroveň. Kluci jako my. On není kluk, jako jsem já. A já nejsem jako on. To je nepopiratelná pravda. I přesto mám často silný pocit, že nás něco spojuje.

„Nevím. Možná. Nebo teda jsou dny, kdy tomu nevěřím, a pak jsou dny, kdy tomu věřím, a pak taky, kdy o tom vlastně vůbec nepřemýšlím. Jako by se mě to vůbec netýkalo. Ale možný je všechno, ne? Alespoň jak jde o ostatní. U sebe pořád občas pochybuju. Asi se budu v hloubi duše vždycky bát ohně.“

Miluju, že mu můžu položit hloubavou myšlenku, něco, co mě vyloženě sžírá, a Eli se nad tím upřímně zamyslí, i když jsme se po sobě ještě před chvílí plazili.

„Čeho se bojíš víc? Lidí, nebo ohně?“ Zvednu kamínek a cvrnknu ho směrem k moři. Sice tam vůbec nedoletí, ale i tak skončí docela daleko. Je mnohem jednodušší myslet na kamínky a písek, který už mám v botách, než na moji otázku.

Eli poposedne a přejede si dlaní po vlasech. „Obojí mě děsí, ale oheň možná o něco víc. Před ním se z mojí zkušenosti hůř utíká.“

„Víš vůbec, co se tenkrát stalo? Byla to lidská chyba, že začalo hořet? Nebo to byla prostě technická závada, náhoda…“ Rozhodím rukama. „Osud.“

Asi bych tohle neměl říkat, ale co když to tak prostě je? Někdy nad tím přemýšlím. Co když už před naším narozením něco rozhodlo, že zažijeme sračky? Nebylo by pak všechno lepší, protože bych si mohl říct, že se to stejně muselo stát a má rozhodnutí by nic nezměnila?

Eli má evidentně jiný názor. „Asi úplně nemyslím, že ze mě chtěl osud udělat topinku,“ povytáhne obočí. Taky vezme kamínek a mrští s ním do tmy. Letí mnohem dál než můj, z čehož poznám, že navzdory klidnému výrazu se v Elim emoce přelévají ze strany na stranu. „Oficiálně to byla chyba z nedbalosti. Sousedi si rádi zapalovali svíčky.“ Další kamínek hodí s ještě větší razancí. „Asi jim to připadalo romantický.“ Vzdychne a tentokrát ani nezastírá, jak strašně ho minulost frustruje, ale když se otočí na mě, přece jen se usměje. „Se mnou žádný milování při svíčkách nečekej.“

Taky se usměju. „Budu si to pamatovat.“ Začíná mi být zima. Bylo by rozumné se zvednout a jít domů. Klidně pěšky. Jenže já toho mám zrovna tolik na srdci. „Takže si nemyslíš, že někdy přijde den, nebo moment, nebo prostě… já nevím, pocit, kdy si řekneš, že je to za tebou? Víš, jak to myslím? Prostě bude to, co se ti stalo, s tebou navždycky?“

Asi dost plácám, ale Eli mi i tak rozumí. Čte mezi řádky. „Ptáš se mě, jestli to, co se ti stalo, s tebou bude navždycky?“

Nechci lhát, a tak přikývnu. „Asi ano.“

„Myslím, že to je součást tvého života, stejně jako je součást mého života fakt, že jsem málem uhořel. Ale taky si myslím, že to tím pádem nemusí vždycky nutně bolet. Řekl bych, že to po čase bude jako příběh, cos četl hodně dávno a už ani nevíš, jaký jsi z toho měl pocit. Dává to smysl? Dlouho jsem si myslel, že to mám tak nějak přiřknutý, že jsem ten popálenej kluk. Ehm, což jsem. Ale zároveň je to jenom malá část, ne? Od chvíle, co jsem tě poznal, si uvědomuju, že uvnitř mě byly i další příběhy, tak nevím, proč jsem pořád dokola četl ten o popáleninách.“ Nakrčí nos a jemně plácne dlaní do písku. „Nemelu kraviny?“

Je v nás víc příběhů. To je… Nikdy mě nenapadlo, že nejsme jen jeden.

„Líbí se mi, cos řekl. Mně to smysl dává. A máš pravdu. Poslední dobou jsem taky četl pořád jeden a ten samej příběh dokola.“ Příběh o ložnici a chybách. „Mrzí mě, že jsem se nesnažil.“ Ne že nesnažil, já to rovnou vzdal. Vzdal jsem všechno, co jsem měl a dokázal, a hodlal to jen tak hodit do koše.

„No, někdy je hodně těžký to nečíst,“ pokrčí Eli rameny, jako by o nic nešlo. Tohle je další věc, kterou na něm miluju. Posral jsem to, ale on z toho nedělá zbytečnou vědu.

„Strašně jsem se v tom plácal, ale už nechci. Chci číst příběhy o nás dvou,“ rozhodnu. Ano, jo, kurva, já se rozhodl, právě teď a tady, že na minulost seru. Jasně, je na hovno, ale nechci kvůli tomu všechno zničit.

Vzpomenu si, jak jsem se plazil po zemi a prosil tátu, aby mě na chvíli pustil ven. Na bolest a otupění. Na všechny ledové sprchy, které mě měly probrat. Na svíravou chuť, která mi tvrdila, že bez fetu nejsem nic. Na slzy, které jsem polykal, i na ty, které jsem si utřel do trička.

Nic z toho jen tak nezahodím.

Eli mi položí ruku kolem ramen. „Takže spolu ráno posnídáme?“ Má přitom tolik naděje v očích, že i kdybych se měl během jídla několikrát pozvracet, nevzdám to.

Odteď to prostě bude lepší.

Já budu lepší.

„Snídaně je až za dlouho. Co takhle si dát vafle?“ navrhnu nadšeně. Jestli má nějaké jídlo sílu přimět mě se překonat, jsou to právě vafle s banánem, horkou čokoládou a šlehačkou.

Eli okamžitě vyskočí na nohy. „To je super nápad! Já, ty a vafle. To zní jako začátek nějakého hodně krásného eposu.“ Zazubí se, možná trochu lišácky. Je mi jasné, že následně řekne nějakou děsnou chujovinu. A taky jo. „Přestože pro mě jsi spíš příběh na PSko.“

To mě přiměje vstát. „Děláš si srandu? Já jsem rozhodně básnická sbírka z dvacátého století,“ odseknu. Odmítám být hra na PlayStation. Odmítám být hra, když je na světě tolik nádherných příběhů. A žánrů.

„Jsi zažloutlej, vypadávají ti stránky a smrdíš jako myši?“ zareaguje Eli a jemně do mě strčí.

Já ho strčím nazpátek. „Ó můj bože, Eli, přestaň už konečně soudit knihu podle obalu! Důležité je, co je uvnitř. Ale to ty nemůžeš pochopit. Ty seš evidentně humoristický román.“ Což je možná urážka humoristických románů, vážně.

Eli se nahlas rozesměje. Chytí mě za ruku a společně se přebrodíme pískem až na chodník, odkud se pomalu vydáme k vaflárně. Ta je celkem daleko, ale my máme hromadu času a nikam nespěcháme.

„Já nesoudím podle obalu. Vždyť ty knížky z antikvariátu ho kolikrát ani nemají,“ odvětí Eli.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥