Szabi

Nevím, jaké to pro mě je, vracet se na místo, kam jsem se neměl nikdy vrátit. Na okamžik skoro čekám, že se Wyatt zeptá přesně takhle. Isaacu, jaké to je, vracet se na místo, kam ses neměl nikdy vrátit? A já bych upřímně řekl, že… nevím.

Když jsem se stal upírem, měl jsem spoustu povinností, nekonečné poznávání a zvykání si na to, co moje tělo a mysl najednou umí. Zpětně si pamatuju, že jsem cítil výčitky kvůli babičce, a přemýšlel jsem, jak asi vnímala moje rozhodnutí – jestli se trápila, že jsem si vzal život, nebo pro mě našla pochopení jako už tolikrát předtím. Vzpomínám si, že v momentu, kdy jsem skočil, jsem na ni nemyslel. Nemyslel jsem na nikoho.

Byl to krok do prázdna.

A sotva se moje tělo zahojilo, zamířil jsem na nejbližší policejní stanici, abych se udal, což mi zpětně připadá směšné. Chtěl jsem nahlásit zločin, že jsem jako jediný ze svých přátel přežil.

Potom už to šlo rychle. Policie vyloučila cizí zavinění a pro mě přijel jeden ze zaměstnanců KREV, kteří mají na starosti vstupní formality a začleňování. Odvezli mě rovnou do výcvikového střediska, kde jsem podstoupil řadu testů. Stal jsem se identifikačním číslem a začal nový život.

Mohl jsem se po té události, když jsem se probral rozlámaný a rozbitý, vydat zpátky domů. Věděl jsem, co se stane, když svoji přeměnu rovnou nahlásím, a že už tím pádem nikoho z rodiny nikdy neuvidím. Ale v tu chvíli mi to tak připadalo jednodušší.

Zpětně nedokážu přijít na to, jestli svého rozhodnutí lituju, jestli jsem měl starou paní naposledy obejmout a zeptat se, mám-li napořád její požehnání a lásku. Ale možná jsem se bál, že bych spatřil v jejích očích to, co jsem viděl tolikrát předtím v očích matky.

Nebo si to pamatuju špatně a necítil jsem vůbec nic. Šlo o stejný pocit, jako když jsem ochutnal krev. Nijaký. Wyatt mi tuhle otázku položil v průběhu našeho putování jako jednu z mnoha, které si nárokoval. Zajímalo ho, jaké pro mě bylo poprvé se napít.

Vzpomínám si, že jsem tenkrát seděl v autě naproti zaměstnanci KREV a on mi podal neprůhledný kelímek s uzavřeným víčkem. Vím docela určitě, že mě napadlo zeptat se: To je cappuccino? Možná jsem byl nervózní a napadaly mě hloupé vtipy. Ale nakonec jsem nic neřekl a prostě se napil. To je všechno. Nedošlo k výbuchu emocí ani tíživému uvědomění ježišikriste, piju krev! Docela určitě jsem ji pil klidně a odevzdaně, zatímco jsem si říkal: Všichni ostatní zemřeli.

Samozřejmě mě teď napadá, koho v domě najdu. Jsem si ovšem jistý, že pokud bych se vracel jako člověk, bylo by to mnohonásobně těžší. Takhle na to dokážu nahlížet celkem pragmaticky.

Nemyslím, že je moje babička stále naživu vzhledem k tomu, že jí zjistili rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Nemyslím, že by v tom domě byla moje matka, která sem nerada jezdila třeba i na návštěvy. Nemyslím, že dům prodali. Ale možná ho někomu pronajímají, a pokud je to pravda, budu muset rozhodnout, co dál.

A už vůbec nemyslím na to, že pokud přežijeme, nevyhnu se následkům.

Ve skutečnosti myslím na úplně jiné věci. Například mě fascinuje a zároveň irituje odpolední slunce, které se Wyattovi odráží ve vlasech.

Cítím Wyattův pot, tričko, které na sobě má dva dny, a uvědomuju si zamračený výraz, s jakým se rozhlíží, zatímco pokračuje dál. Procházíme po prašné kamenité cestě mezi poli, kde šustí kukuřičné klasy, co se mírně naklání ve větru.

„Tohle je ono?“ pronese Wyatt zničehonic, až mě tím překvapí.

Zvědavost opět převážila nad tím, jak moc je na mě naštvaný. Většinu cesty, která čítala bezmála desítky hodin na nepohodlném sedadle autobusu, radši koukal z okna, než aby se mnou mluvil. Od chvíle, co jsme odešli z lesa, dokonce ani nepoložil žádnou otázku týkající se mého života. Až teď.

„Tohle byl tvůj domov?“ naváže.

Oproti Wolkov sídlu to připomíná rozpadlou chatrč, nicméně Wolkov sídlo v sobě zahrnuje vzpomínky na mrtvé lidi, tím pádem je tohle místo nepochybně lepší.

„Žil jsem tady nějakou dobu u babičky, ale vlastně jsem tu byl doma víc než kdekoli jinde,“ odpovím.

„Tvoje babička tady pořád žije? Říkals, že byla nemocná.“

Zavrtím hlavou. „Nemyslím, že je naživu. Ale ani si nemyslím, že by dům prodali.“ Bez dalšího vysvětlení natáhnu ruku a Wyatt mi podá batoh, jehož popruhy si posledních deset minut popotahoval. Musely se mu zařezávat do ramen.

„Takže myslíš, že bude prázdnej? Nebo očekáváš, že v něm někdo bude?“ naváže. Má kontaktní čočky, které si nasadil během jedné z našich zastávek na benzínce. Ale takhle proti slunci u zorniček prosvítá jeho hnědá.

„Uvidíme.“

Zastavíme u verandy. Na příjezdové cestě nestojí žádné auto, ale to nemusí nic znamenat, protože vzadu je garáž.

Přemýšlím, jestli jít rovnou ke dveřím, nebo jestli čekat, zda někdo vyjde ven. Ale blíží se večer, Wyatt šel několik kilometrů po rozpálené asfaltce, podrážka pravé tenisky se mu odlepuje a máme už jenom půllitr vody a jednu proteinovou tyčinku s příchutí citrónu, kterou moc nemusí. Pokud tedy existuje šance, že je uvnitř někdo, kdo nám pomůže, není důvod čekat v poli jako dva strašáci.

Nakloním hlavu na stranu a zaposlouchám se do zvuků, které slyším zevnitř.

„Nelekni se,“ řeknu, „jsou tam psi.“

Nedokážu zhodnotit, co to znamená. Nikdo z mojí rodiny psy neměl, ale za tu dobu, co jsem byl pryč, se pochopitelně muselo ledacos změnit.

Dojdu k názoru, že nemá cenu to zbytečně oddalovat. Krátce a rázně zaklepu a pro jistotu odjistím zbraň, kterou mám za opaskem. Vzápětí se ozve štěkot, těžké tlapy se blíží ke dveřím. A když se ty dveře otevřou, ven se vyřídí dva velcí němečtí ovčáci a okamžitě nás začnou očichávat – spíš s lehkou nedůvěrou, než že by nám chtěli ublížit.

Nevšímám si jich. Pohlédnu na postavu před sebou. Má na sobě obyčejné, nepatřičně děravé tepláky, trochu špinavé tričko a podle strniště na tvářích se už několik dní neholil.

Napadne mě, jak bych si tento moment dokázal prožít, co všechno bych cítil, kdybych v sobě stále ještě neměl Wyattovu krev, a taky, co všechno musí cítit on, když mě po takové době vidí.

Skoro sedm let.

Sundám ruku ze zbraně a dávám mu čas, aby to v sobě zpracoval.

„Isaacu?“ vydechne zmateně. Když promluví, jeho dech je cítit alkoholem a kávou.

A pak, jako kdyby tomu nedokázal porozumět a musel se mě za každou cenu dotknout, natáhne ruku a přejede mi dlaní po paži. Možná si říká, jestli jsem skutečný. Nejspíš se tím gestem přesvědčí, že ano, a tak mě pevně obejme.

Nevzpomínám si, že by mě někdy objal, natož takhle. Nicméně ho k sobě přitáhnu a obejmu nazpátek, zatímco on, a to je další nečekaná věc, začne velice tiše plakat.

Psi se proplétají mezi námi a vrážejí do nás čumáky. Vnímám, jak Wyatt přešlápne, nejspíš kvůli nejistotě, protože nemá tušení, kdo je ten muž zač. Nemluvil jsem o něm, protože mě nenapadlo, že by tu mohl být.

„Wyatte,“ řeknu klidně, „tohle je Brian. Můj bratr.“

Wyattovo srdce se trochu zklidní a on natáhne ruku stejně vyrovnaně, jako zdravil všechny ty významné osobnosti na benefičním večírku, filmových premiérách a společenských večeřích. „Těší mě. Wyatt Wolkov.“

Brian na mě překvapeně pohlédne, jako kdyby o tom potřeboval ujistit. Snad neexistuje člověk, kterého by jméno Wolkov minulo, a odbarvené vlasy ani čočky neznamenají, že by Wyatt přestal být kompletně rozpoznatelný.

Potřesou si rukama. Můj bratr a kluk, který pro mě znamená celý vesmír.

Dveře jsou stále otevřené a já zevnitř neslyším žádné další hlasy, což je dobré znamení, přestože to znamená, že tu stará paní opravdu už není. Zároveň ale nedává smysl, aby tu byl zrovna můj bratr, navíc se dvěma velkými vlčáky. A tady mě napadne – kdybych se sem opravdu už nikdy nevrátil, nic z toho bych nevěděl, neotevřel by mi Brian, neupravený a ve špinavém tričku, což k němu vůbec nesedí. Nevěděl bych, že ho moje přítomnost dokáže dojmout k slzám.

„Ale jak je to možné?“ zeptá se. Tváře má ještě pořád mokré.

Přeju si vědět, co cítí Wyatt. Rád bych mu položil ruku na záda, jen zlehka, abych mu dal najevo, že se na mě může spolehnout. Zároveň jsem si ale téměř jistý, že by uhnul.

„Můžeme jít dovnitř?“ pronesu místo toho.

„Ano, jasně, pojďte,“ přikývne Brian a ukročí, abychom mohli vejít. „Mayo, Monty, jdeme.“

Psi se poslušně rozeběhnou do hlubin domu a Wyatt se vydá za nimi. Nepohlédne na mě, neujistí se, jestli je to v pořádku, anebo jestli se nemá čeho bát. Prostě vejde a dřevěná podlaha pod jeho botami trochu vrže, stejně jako si pamatuju.

Brian za ním otočí hlavu, než pohlédne zpátky na mě. „Kurva, Isaacu,“ vypálí tiše. „To je přece mladý Wolkov. A ty… Jak je možné, že jsi tady? Přece máte zakázáno… Navíc s ním? Stalo se něco vážného? Dostal ses do problémů?! Neříkej, že to má co dělat se smrtí jeho otce. Něco jsem o tom slyšel.“ Zamyšleně mhouří oči do slunce.

Tuším další příval otázek, a tak mu dávám čas, aby si je dokázal promyslet, až to nakonec trvá dlouho a něco v jeho výrazu se změní, jakoby povolí. Na čele mu zůstane vráska a on si mě prohlíží od hlavy až po špičky obyčejných levných tenisek.

Pak si k mému překvapení napůl pobaveně odfrkne. „Nakonec máš šediny dřív než já. Kdo by to čekal, že?“

***

Uvnitř je to stejné, jako si pamatuju, akorát mnohem větší nepořádek. Když přejedu dlaní po skříňce, ze které na mě hledí soška anděla s rukama sepnutýma k nebi, zůstane mi na prstech prach. Projdu předsíní za Brianem, přímo naproti dřevěným schodům, které vedou do patra, kde bývaly dvě ložnice, koupelna, a dokonce i padací dveře na půdu, kam stará paní později už nechodila, protože schůdky byly příkré.

V kuchyni je spíš šero, ale v pruzích světla, které se dere dovnitř skrze zatažené závěsy, ještě víc vyniká naprostý chaos – neumyté nádobí se hromadí ve dřezu i vedle něj, varná konvice je z boku zapatlaná rajčatovou omáčkou a na stole jsou lahve od piva a vína. Ve vzduchu je navíc cítit zatuchlina starého a dlouho nevětraného místa, což se mísí s pachem psů.

Brian začne trochu rozpačitě uklízet, sbírá lahve do velkého odpadkového pytle. „Omlouvám se. Nemyslel jsem, nečekal jsem…“

Automaticky dojdu k oknu nad kuchyňskou linkou a otevřu ho, načež zůstanu stát uprostřed místnosti a nejsem si jistý, co dál. Wyatt postává kus ode mě a pes jménem Maya, který má tmavší srst než Monty, sedí u jeho nohou, jako kdyby měl automatickou potřebu chránit ho. Čemuž rozumím.

Navzdory klidu je tu pro mě překvapivě příliš vjemů.

Jedno po druhém, přikážu sám sobě. Znovu zkontroluju celý prostor, tentokrát ještě víc analyticky a skončím u Wyatta, kterému věnuju povzbudivý úsměv. Neoplatí mi ho.

„Dáte si něco k pití?“ řekne Brian. „Kafe? Pivo?“

„Jenom vodu,“ odpoví Wyatt.

Brian přikývne a v poličkách nad dřezem hledá čisté skleničky. Do jedné z nich napustí vodu přímo z kohoutku a podá ji Wyattovi. Wyatt poděkuje. Bratr hned nato váhavě pohlédne na mě. „A pro tebe…“

Nejspíš si není jistý, co by mi měl nabídnout. Předpokládám, že někdo jako on ví, nebo alespoň zběžně tuší, že nejsem živý pouze z krve. Přinejmenším by to nemělo budit rozpaky. Nicméně možná jde o to, jak je tahle situace sama o sobě zvláštní. Fakt, že jsem se objevil po takové době, navíc s Wyattem, a taky to, jak jsem našel Briana, tedy dost zanedbaného a podle všeho ne v té nejpříznivější fázi života.

„Voda bude stačit,“ přispěchám mu na pomoc.

A opět hledání čisté skleničky, jenomže už tam žádná není, tak dodám: „Napiju se od Wyatta, to není problém.“ Tím pádem Wyatt pije a pak mi sklenici podá, já ji napustím a poslouchám přitom tlukot srdce mého bratra, tlukot Wyattova srdce a tlukot dvou psích srdcí.

Když dopiju, otočím se k Brianovi a dojdu k názoru, že je čas začít pokládat důležité otázky. „Přijede sem někdo, nebo tady žiješ sám se psy? A tím nemyslím pouze to, jestli se někdo objeví dnes, ale i během zítřka a dalších dní. Jde o zásadní informace.“

Zavrtí hlavou, možná jde o bolestné téma, protože se zatváří všelijak. „Nikdo nepřijede. Nanejvýš pošťák, ale schránka je u silnice, takže…“ Sotva to řekne, promne si kořen nosu a nijak se nesnaží skrývat hořkost.

Ale jeho žal musí počkat, jakmile jde o Wyattovo bezpečí.

„Jak dlouho tu jsi?“ navážu.

„Asi dva měsíce. Vzal jsem si, ehm… dlouhodobou dovolenou.“ Nervózně si prohrábne vlasy. Je to zvláštní, vidět bratra tak nejistého, neorganizovaného a zranitelného.

Stočím pozornost k Wyattovi. „Brian končil medicínu, když jsem prošel přeměnou.“

Dočkám se krátkého přikývnutí.

„Posaďte se,“ pokyne nám Brian a sám usedne na jednu z oprýskaných židlí, ze které smete drobky. Dlouze vzdychne. „Vlastně jsem medicínu nedodělal. Rozhodl jsem se pro veterinu.“ Mávne rukou do prostoru, jako kdyby se tím pádem vysvětlovalo úplně všechno, což není pravda, maximálně se tím vysvětluje přítomnost psů. A já si vzpomenu, že si naši rodiče přáli mít z něj právníka, nebo pana primáře na neurochirurgii. Jako člověka by mě Brianovo rozhodnutí možná i pobavilo. „Rozvádím se,“ dodá zničehonic.

„Pochopitelně,“ přikývnu klidně. „To značně zjednodušuje naši situaci.“

„Značně zjedno… Dobře. Myslím, že je ideální čas vyslechnout si, jak je možné, že se vidíme.“ Brian poklepe ukazováčkem na desku stolu. Možná čeká, až usednu naproti. Ale já místo toho pohlédnu na Wyatta, který ušel za poslední dva dny pořádný kus pěšky a ani jednou si nepostěžoval.

„Nechceš se osprchovat a trochu se tady porozhlédnout? Ukážu ti pokoj.“

Znovu pomalu přikývne a já nevím, na co myslí.

„My dva si pak promluvíme,“ řeknu Brianovi. „Je tady něco k jídlu? Wyatt bude mít hlad.“

Bratr okamžitě vstane, dojde k lednici a otevře ji. Z toho, jak do ní kouká, předpokládám, že nevidí nic závratného, ale nakonec přece jen řekne, trochu omluvně: „Mám nějaké těstoviny a rajčatovou omáčku. V mrazáku je kukuřice.“ Což zní vlastně celkem dobře.

„Skvělé. Vezmu Wyatta nahoru a vrátím se.“ S těmi slovy popadnu batohy a zamířím ke schodům.

„Můžete si vzít oba pokoje,“ křikne Brian. „Já spávám v obýváku kvůli psům. Monty nemá rád schody.“

V patře je zatuchlina cítit ještě víc než dole. Bratr sem nejspíš téměř nikdy nechodí. Na zdech jsou obrázky svatých, ale i krajinomalby, a dokonce fotka Elvise Presleyho, kterého stará paní ráda poslouchala.

Jeden z pokojů je ložnice, která patřila babičce, zatímco ve druhém pokoji jsme jako malí během návštěv spávali s bratrem. A později jsem v něm bydlel. Vezmu Wyatta tedy rovnou do toho druhého – má tvar čtverce a je v něm velká postel a rozkládací křeslo, kde jsem několikrát vytuhnul. Roztáhnu závěsy a otevřu okno, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch.

Na policích jsou stále moje knihy, učebnice biologie a modely autíček. Ve skříni najdu čisté povlečení a věci na sebe. Ne všechno, něco museli dát na charitu, ale rozhodně je tam to nejnutnější, třeba hromádka vyžehlených triček. Je to fascinující, zvláštní, velmi utlumený pocit… Jako kdyby ten pokoj celou dobu čekal, až se vrátím.

Batohy položím vedle křesla.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se během povlékání postele. Povlečení je taky zatuchlé, ale čisté, ještě z něj cítím zbytky pracího prášku.

„Obecně ani moc ne, ale vzhledem k situaci vlastně ano,“ odpoví Wyatt neurčitě a přitom se rozhlíží. „Tvůj… bratr říkal, že tu jsou dva volné pokoje a bylo by fajn, kdybych měl alespoň trochu soukromí. Pořád jsem na tebe dost naštvaný a musím si všechno promyslet. Na druhou stranu, po všech těch týdnech v autech a motelech doufám, že chápeš, že budeme v jednom pokoji. Takže si tady ten batoh můžeš rovnou nechat. Ale neznamená to, že to je mezi námi v pořádku.“

„Doufal jsem, že budeme sdílet pokoj,“ řeknu upřímně a hodím polštář na matraci. Zůstanu stát ve dveřích. „Wyatte… Můžu udělat něco pro to, aby ses cítil líp? Záleží mi na tobě. Moc mi na tobě záleží, vždyť to víš.“

Přikývne. „Vím. Ale to tu situaci rozhodně nezlehčuje.“ Dojde k oknu. Všude, kam lze dohlédnout, jsou jenom kukuřičná pole a prašná cesta. „Když už jdeš dolů promluvit si s bratrem – mimochodem, nevím, jestli sis toho všiml, ale tvůj bratr je tak trochu troska – mohl bys pohlídat, aby vařil jídlo v čistém nádobí?“

„Samozřejmě.“

Tohle je správná doba, abych odešel. Jenomže místo toho dál stojím a opírám se o futra tak dlouho, než Wyatt odevzdaně vzdychne. „Jdi už.“

Ale já nechci, po tom všem si nepřeju opustit ho ani na pár minut. Přitom vím, že je tady v bezpečí. Dívám se na jeho obličej, krásně vykrojené rty a trochu zamračenou vrásku na čele. „Je v pořádku, pokud řeknu Brianovi o nás dvou, nebo si to nepřeješ?“

Bratr ví už poměrně dlouho, že společnost žen nevyhledávám. Respektive ví to od toho momentu, kdy mě jednou jeden z mých kamarádů doprovázel domů, a protože jsme si mysleli, že doma nikdo není, loučili jsme se dost procítěně.

Brian pak neměl tendence přijít a mluvit o tom, nicméně takový vztah jsme neměli nikdy. Žádné niterné povídání, jenom věčné rozepře. Připadalo mi ovšem, že se jeho výraz měnil na soucitný pokaždé, když se matka ptala, jestli se mi líbí nějaká spolužačka nebo jestli pozvu nějakou holku ven.

Ale možná to bylo jasné už odjakživa a Brian se nepotřeboval přesvědčit na vlastní oči. Věděl to už předtím, stejně jako to podle mě musela vědět moje matka.

Wyatt se zničehonic pohne, dojde k polici s knihami a přejede po ní prstem, na kterém mu ulpí prach. Prohlíží si ho téměř až fascinovaně, protože na takový nepořádek logicky není zvyklý. Ani po všech těch přespáváních na motelových pokojích. Tohle je jiné. Tady je chaos a v tom chaosu otisknutá moje přítomnost.

„Je v pořádku říct, že se milujeme,“ začne a otře prst do kalhot, „ale nezapomeň zdůraznit, že jsi mi lhal a já hledám cestu, jak ti to odpustit.“

Vpiju se do něj očima. Tentokrát jsem si téměř jistý, že je zelená jasně zřetelná. „Milujeme se?“ pronesu měkce.

„Jdi už,“ zopakuje Wyatt a zní rázně. Podle výrazu by byl ochotný vystrkat mě třeba i na chodbu, kdyby to bylo nutné. Tak mu jenom ukážu koupelnu a skříň, kde jsou čisté ručníky, a pak už konečně jdu.

***

Vrátím se dolů a uvědomím si, že Wyatt měl pravdu. Můj bratr je opravdu tak trochu troska. Snad poprvé v životě si v jeho přítomnosti připadám vyrovnanější, pevnější v základech.

Najdu ho, jak se pokouší vydrhnout zaschlou mastnotu z pánve. V hrnci na plotně bublá voda, do které naláme špagety. Zpočátku se domnívám, že o mojí přítomnosti ví – nějak nejde dohromady, že by nevěděl. Dřív téměř pokaždé poznal, když jsem se blížil, já a moje dupání na schodech. Ale tentokrát si mě všimne až po chvíli a nepatrně sebou trhne. „Sakra, chodíš jako duch.“

„Musíme si promluvit,“ poukážu na tu naprosto očividnou věc. A protože se domnívám, že by bylo dobré začít tím nejdůležitějším, plynule navážu: „Jestli tady zůstaneš, hrozí ti nebezpečí.“

Brian zamrká, ale nezdá se tak šokovaný, jak bych předpokládal. Odhodí drátěnku, opře se zády o kuchyňskou linku a nějakou dobu hledá slova. „Na tom nezáleží. Připadám ti naživu?“ zeptá se ironicky. „Hlavně ať se nic nestane psům.“

Slyším je, jak klidně odpočívají a dýchají vedle v předsíni, namáčknutí u dveří, pod kterými podfukuje. Nakloním hlavu na stranu a uvědomím si i zvuk zapnuté sprchy nahoře v patře. Představím si, že se Wyatt sprchuje, nechává na sebe dopadat kapky vody a možná se rukou opírá o stejné místo jako kdysi já. Připadá mi to zvláštně intimní.

„Sedneme si?“ navrhnu a Brian s přikývnutím, trochu rezignovaně, dosedne na židli a schová hlavu do dlaní. Když na mě znovu pohlédne, řekne: „Opustila mě žena. Nikdy jsem nemyslel, že budu ten typ…“

„Ten typ, kterého opustila žena?“

Místo odpovědi pokrčí rameny.

„Budeš v pořádku,“ řeknu sebejistě. „Nicméně ti nemůžu slíbit, že budeš v pořádku, pokud tady zůstaneš. Jsme na útěku a ti, kteří po nás jdou… nejsou lidé.“

Brian se narovná. „Jsou jako ty?“

„Ano. Jsou to upíři. Jdou po Wyattovi.“

A protože je důležité, aby bratr znal všechna fakta a mohl se tak rozhodnout, zda zůstane, povím mu pravdu. Řeknu, že jsem podstoupil šestiletý výcvik, během kterého jsem poznal Daria, řeknu, že jsem začal pracovat jako Wyattova osobní ochranka, řeknu o té noci, kdy do domu vtrhli upíři a téměř všechny pozabíjeli, řeknu, že jsme od té doby na útěku, vyprávím mu o upířím genu (a tím je fascinován, ostatně, kdo by nebyl?) a o všech těch nocích v motelu. O momentu, kdy mě napadlo vydat se sem, přestože to je proti všem pravidlům.

Když domluvím, voda v patře stále teče a špagety jsou trochu rozvařené.

Z chodby mezitím přijde Monty a položí Brianovi hlavu do klína. Bratr ho začne bezmyšlenkovitě hladit. „To je hromada informací. Musím to trochu zpracovat. Takže tenhle Darius chce mladého Wolkova mrtvého? A s tím upírstvím, je to pravda, Isaacu? Mohl bych i já…?“

„Je tady ta možnost, když jsme bratři. Ale i kdybys gen měl, musel bys splnit celou řadu dalších podmínek.“ Vzhledem k tomu, v jakém je stavu, je mojí přirozenou potřebou odvést ho od myšlenky na upírství co nejdál.

„To je šílené,“ opáčí tónem, ze kterého nepoznám, jestli myslí šíleně dobré, nebo šíleně špatné. U nás doma se o upírství nikdy nemluvilo, takže nemám tušení, co o mojí přeměně soudí. Ovšem já byl podle mnohých anomálie už kvůli orientaci a ADHD.

Brian jako kdyby vycítil, kterým směrem se ubírají moje myšlenky, váhavě řekne: „Nezeptal ses na matku ani na otce. Myslel jsem, že to bude jedna z prvních věcí, když jsem tě uviděl. Navzdory všemu.“

Vstanu a jdu vypnout špagety, jelikož se domnívám, že bratr na ně stačil úspěšně zapomenout. Z odkapávače seberu starý cedník a přecedím je. Celou dobu na sobě cítím bratrův pohled. Ale nakonec asi pochopí, že o tomhle mluvit nechci a doopravdy se na matku ani otce nezeptám. Rozhodně ne dneska.

Místo toho mám potřebu vrátit se k tomu zásadnímu. „Nerad bych tě zatáhnul do nebezpečí. Nicméně v tuhle chvíli opravdu není jiné místo, kam bychom mohli s Wyattem jít.“

„Rozumím. Je to… Je toho na mě moc. Už jenom to, že se po takové době vidíme. Ale pochopitelně chci, abys zůstal. I on. Jen to musím trochu zpracovat. Víš, nejsem na tom teď zrovna nejlíp. Myslím psychicky. Snažím se dát dohromady a vědomí, že jsi tady, mě těší, já −“

Větu nedokončí, a tak mu řeknu, že chápu.

Nějakou dobu oba mlčíme a já slyším, jak Wyatt vypne sprchu.

„Jak je možné, že se o vás nepostará KREV, Isaacu? Neměla by to být první věc, kterou udělají? Dopadnout… ty zlé upíry a zahladit stopy?“ Brian znovu začne drbat Montyho, který mu slintá na koleno. „Chci tím říct, že mi připadá jako podpásovka nechávat všechno na tobě. Vždyť můžeš klidně umřít, ne? Nevíš, kolik jich je. Tak proč ti nepomůžou?“

„Nevím, komu věřit,“ odpovím neurčitě.

„Jo, ale mít zodpovědnost za život mladého Wolkova mi připadá celkem drsné.“

Pokrčím rameny. „Vybral jsem si to.“

„Ale proč bys něco takového dělal?“ zavrtí Brian hlavou a působí upřímně nechápavě. Pak povytáhne obočí a ztiší hlas, přestože nás Wyatt nemůže slyšet. „Jsou v tom peníze?“ vysloví s jistou nechutí, jako kdyby se mu taková představa příčila.

„Ne.“

„Tak potom…“ Napřímí se. A naprosto nečekaně, skoro až pubertálně vyhrkne: „Ty chrápeš s Wolkovem?!“

Moje mlčení se dá rozhodně vyložit jako souhlas.

„Ježiši,“ konstatuje Brian.

Vzpomenu si, co Wyatt říkal, a pousměju se. „Miluje mě a já jeho,“ pronesu měkce. „Ale zrovna teď máme jisté problémy. Zatajil jsem před ním jednu velmi důležitou informaci. A on podle svých slov hledá cestu, jak mi odpustit.“

Brian se naštěstí nedoptává, prostě jenom přikývne. Působí zaskočeně, ale možná mu teď všechno dává větší smysl.

Obecně stále existuje spousta věcí, na které se nezeptal a které jsem nevytáhl. Další velcí růžoví sloni v místnosti. Vědomí, že jsem vypil upíří krev a zabil se, aniž bych rodině nechal vzkaz nebo třeba dopis s vysvětlením. Ty otázky tady jsou, krouží kolem nás, nicméně Brian náhle působí velmi vyčerpaně jako starý muž, který toho hodně prožil. Přitom je starší jenom o dva roky. Ale vrásky, které má kolem očí, já nemám a nikdy mít nebudu.

Nevím, zda kvůli tomu nepociťuje tíseň.

Stůl mezi námi je najednou propast, přes kterou bych ale mohl poměrně jednoduše natáhnout ruku. Jenomže se nepohnu. Na schodech zaslechnu kroky, a když jsou blízko, Brian vyskočí, aby ohřál rajčatovou omáčku. Ten moment sdílení je pryč, nicméně pro začátek to nejspíš stačí. Důležité je, že bratr neodejde, rozhodl se zůstat a necítí vztek, přestože jsem ho vystavil nebezpečí.

Do místnosti vejde Wyatt a přinese s sebou vůni citrusů. Maya kráčí ochranitelsky vedle něj a otírá se mu o nohu.

Věnuju mu úsměv, ale nikdo z nás nic neřekne. Teprve když před ním přistane talíř s jídlem – Brian zapomněl na kukuřici – Wyatt pronese: „Tomatovou omáčku mám rád.“

A to je všechno, jíme v tichosti. Potěší mě, když ve dvířkách lednice najdu tabasco.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥