Szabi

„Nemám moc času,“ je první věc, kterou Beatrice řekne, sotva hovor přijmu.

I tak ale trvá, než odpovím. Zaprvé ji potřebuju dát nahlas, protože z toho nechci Wyatta jakýmkoli způsobem vynechávat – vzbudil se a mžourá do tmy – a zadruhé bych nerad působil horlivě. Sice nám pomohla, ale nebylo to nezištné. Velmi dobře si pamatuju, jak stála po Dariově boku, když nás obklíčili, a ve tváři neměla nic než chladné přesvědčení.

Navíc si stále nemůžu být jistý, jestli není tohle všechno součást nějakého komplikovanějšího plánu, za kterým stojí právě Darius. Ostatně, věřit komukoli je příliš velký luxus.

Wyatt na mě pohlédne, nejspíš čeká, až promluvím. Voní spánkem a vlasy mu trčí do stran. Dokonce ani nemá ve tváři výraz plný naštvání, odporu a zrady, s nímž se před několika hodinami stačil uvelebit na zadním sedadle. Předpokládám ale, že se ten výraz co nevidět vrátí. Není možné, aby se ze svých pocitů jednoduše vyspal. Na to je příliš komplikovaný.

„Poslouchám,“ pronesu klidně. Vzpomenu si, jak se mě Wyatt jednou zeptal, jestli jsou všichni upíři tak strnulí, nudní a disciplinovaný jako já, použil spoustu různých slov, a to mě vede k uvědomění, že Beatrice je oproti mně vlastně velmi lidská.

I její otázka je lidská – vyhrkne ji s neskrývanou naléhavostí. „Nejdřív se chci ujistit, že naše dohoda platí, pane Wolkove.“

Wyatt se pohledem nezeptá a neujišťuje, jestli je to tak správně. Pevným hlasem odvětí: „Platí. Máš moje slovo. Zařídím, abys viděla svoji dceru. Bude to první věc, kterou udělám, pokud přežijeme.“ U posledního slova na vteřinu nezaváhá.

Mám silnou a náhlou potřebu pevně ho k sobě přitáhnout. Ale nepohnu se ani o milimetr.

„Dobře,“ odpoví Beatrice. V jejím hlase je něco… Pochopitelně taky neví, jestli nám může věřit. Možná, že kdyby se na to zeptala Wyatta, odpověděl by: „Ne, Sydneymu věřit nemůžeš. Bez váhání zatajuje důležité informace.“

„Řekni nám, co víš,“ pobídnu ji. „Jak jste nás našli?“

„Darius není idiot, Isaacu. Dokázal předvídat, jak se zachováš. Byli jsme vám na stopě prakticky od začátku. Navíc není tak těžké vysledovat kradená auta. Ale včera to byla spíš náhoda, ve skutečnosti jsme nemysleli, že na vás narazíme. Nebyli jsme dostatečně připravení…“

Tím posledním sdělením říká, že neměli krev, což jenom potvrzuje moje domněnky.

„Takže jste prošli abstinencí,“ konstatuju. „Kolik dní?“

„Měsíc. KREV nám hned, jak to prosáklo, zablokovala přístup ke krvi. Darius ale říkal, že stačí, když vydržíme. Ne že bychom měli na výběr. Byla to hrůza, připomínalo mi to Samotku. Myslela jsem, že umřu, že mě to do prdele zabije. Řekněme, že jsem pár věcí přehodnotila. Chci vidět svoji dceru, nic víc. A poslouchej,“ ztiší hlas, „tahle informace má cenu zlata. Bez krve vydržíš až sto dní.“

Pohlédnu na Wyatta, který zírá před sebe. Je vidět, že o všem přemýšlí a zpracovává to.

„Já vím,“ řeknu klidně.

„Ty víš?“ pronese Beatrice překvapeně, jako kdybych jí právě oznámil, že se hodlám odstěhovat do Karpat a pít krev tamním obyvatelům. „No samozřejmě, že to víš. Dává potom smysl, že se vyhýbáš nemocnicím, ale přišlo mi… Takže piješ z něj?“ hádá a já to nevyvrátím.

Mám pocit, že se točíme v kruhu. „Měla by sis vybrat stranu, Beatrice. Když se udáš, zmírní ti trest. Řekneme, žes nám pomohla. KREV uvítá jakékoli informace o Dariovi.“

Uchechtne se, ale zní to trochu hystericky. „Ses asi zbláznil, ne? Udat se? KREV se rozhodně nerovná bezpečí. A Darius by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem ho zradila. Už tak riskuju, možná úplně nesmyslně.“ Tady se odmlčí, nejspíš poslouchá, ale těžko říct, nakolik dobře teď slyší. Jestli by vůbec dokázala zachytit něčí kroky. A já si uvědomím, že je to z Dariovy strany preventivní opatření, jak je držet v šachu. Zatímco většina jeho upírů je bez krve, sám možná pije, takže si nemůžou být jistí, jestli je poslouchá. Co všechno ví.

Chci se na to zeptat Beatrice, ale ona zničehonic znovu promluví a ještě víc ztiší hlas: „Má tě přečteného, Isaacu. A po tom, co se stalo posledně, je dost nasraný. Jestli chcete přežít, musíš uvažovat jinak. Nevím, co to znamená, ale prostě… jinak. Nebo nebudete mít šanci. Musím končit.“

„Počkej,“ začnu, jenomže mě přeruší.

„Hlavně mi nevolej.“ S tím hovor ukončí a v autě nastane tíživé ticho. Alespoň pro Wyatta, co můžu soudit. Protože já slyším tisíce zvuků, les je touhle dobou nebývale živý.

Frustrovaně praštím hlavou do opěrky a sedadlo zaskřípe. Dopřeju si přesně dva nádechy, než pohlédnu na Wyatta. Poslední, co bych si přál, je, aby ve mě ztratil zbytky důvěry, nebo se začal bát.

Ale jeho tělo nevykazuje žádné známky strachu. Najednou si odfrkne, téměř opovržlivě. „Možná by sis měl líp promýšlet plány. Evidentně celou dobu děláš to, co tě naučil tvůj přítel.“ Kdyby se vyhlašovala cena za jízlivost, rozhodně by vyhrál.

„Darius není můj přítel,“ odvětím automaticky. „Mrzí mě, že jsem tě ohrozil. Že jsem nebyl lepší.“ A stejně, sotva to vyslovím, samotnému mi takové přiznání připadá prázdné. Protože lítost není to, co právě teď cítím. Spíš jsem… zklamaný. Sám ze sebe. Celou dobu jsem předpokládal, že měním paradigma, činím rozhodnutí, se kterými Darius nemohl počítat. Ale možná to byly jenom dílčí věci, drobnosti, které mohl velmi jednoduše zohlednit.

Jsem pro něj opravdu tak čitelný? Pro upíra, kterého jsem nikdy nemiloval?

Třeba měl pravdu, když řekl, že jsem naivní. Třeba jsem jenom chlapec, za kterého mě od začátku měl, zatímco já se snažil namlouvat sám sobě i Wyattovi, že už jsem dávno mužem, který ví, co je třeba učinit. A do třetice, třeba jsem to měl nechat na KREV, svěřit naše životy do jejich rukou navzdory tomu, co řekla Beatrice. Trent a jemu podobní by jistě přišli na způsob, jak Wyatta ochránit.

Zatímco já ho vzal do lesa v kradeném autě. To je všechno. Jako kdyby se každý můj čin soustředil sem, do tohoto okamžiku, a nic dalšího nebylo.

„Skvělý,“ zamumlá Wyatt. „A teď, pokud dovolíš, jdu zase spát.“ S tím se otočí na druhý bok, odhodlaně a nabručeně, takže myslím, že zas tak hned neusne. Nicméně on mě opět překvapí, když se po chvíli začne ozývat jeho pravidelné oddechování.

Ten zvuk mě konejší. Postupně dojdu k přesvědčení, že bych neměl dovolit emocím, aby prosakovaly na povrch. Ne když je to jenom pár dní, co jsem pil krev.

Rozhodoval jsem se špatně, protože jsem upír, nebo protože jsem byl na okamžik příliš člověkem? Co z toho, které moje já, by nakonec dokázalo Wyatta lépe ochránit?

Zkouším vnímat celou situaci racionálně a s odstupem. V tom směšném autě uprostřed lesa mám najednou spoustu času přemýšlet. A v něčem je to jiné než kdykoli předtím v motelových pokojích. Teď musím najít cestu, po které by se za námi Darius nikdy nevydal. Po které bych se ani já nikdy nevydal.

Připadá mi, že jsem znovu na začátku.

Stojím na mostě a rozhoduju o svém životě, zkouřený a odhodlaný skočit.

Naivní. Jsi tak strašně naivní, Isaacu.

Vylezu ven a potichu za sebou zavřu, abych Wyatta neprobudil. Zůstanu stát vedle auta a koukám mezi stromy, dokud se tma nepřetaví v šero a následně ve svítání. Mám spoustu času a v něčem mi to připomíná dobu, kdy jsem stál na chodbě u dveří Wyattova pokoje. Jsem dokonce tak zahlcený svým neexistujícím plánem, našimi dalšími kroky, že ani nemám potřebu si s čímkoli hrát.

Nacházíme se zhruba sto dvacet kilometrů od hranic a máme tedy na výběr – překročit je a pokračovat dál, vrátit se, vydat se podél nich na jih, nebo najít místo, kde bychom mohli zůstat delší dobu. Statisticky nelze určit, která z možností je nejbezpečnější. A jak je postupně procházím, listuju pomyslnou mapou, uvědomuju si, že je to stejně prázdný seznam náhodných míst jako doteď. A pro Daria, tím spíš, když má jasnou představu, v jaké oblasti se nacházíme, nebude problém nás vystopovat.

Takže co bych měl udělat? Možná tu otázku vyslovím i nahlas.

Skutečná odpověď se nenabídne hned a rozhodně není tak zřejmá, abych si řekl, že ano, tohle je ta správná cesta. Přichází v náznacích a v obrazech, které jsem měl uložené hluboko v sobě. Čím víc si uvědomuju, že bych to mohl udělat, tím víc důvodů nacházím, proč je to hloupý nápad. Riskantní, proti všem pravidlům, ten nejhorší možný nápad ze všech.

Vlastně je to tak troufalé, až někdy k ránu dojdu k názoru, že to udělám.

Wyatt se probudí zhruba o hodinu později. Tentokrát má rozmrzelý výraz, jako kdyby ani ve spánku nezapomněl, jak moc ho štvu.

Chvíli mu trvá, než vystoupí. Na rozdíl ode mě práskne dveřmi celkem nahlas a já poslouchám, jak se ten zvuk nese lesem.

„Převlékni se a staré věci nech v autě,“ řeknu. „Potom si sbal to nejnutnější, oba poneseme jeden batoh. Dál půjdeme pěšky.“

Obočí mu vystřelí až někam k blond vlasům. „To je tvůj novej plán?“ zeptá se kousavě. „Půjdeme pěšky? Budeme odteď žít v lese, nebo je za tím něco víc?“

Kdybychom nebyli v tak ošemetné situaci, nejspíš bych mu řekl: Ano, pane, odteď budeme žít v lese, živit se houbami a spát v domku z větví. Takhle ale jenom smířlivě odpovím: „Asi devět kilometrů odtud je město. Tam nasedneme na autobus.“

Na to už nic nenamítá, prostě jenom zamíří zpátky do auta a začne se na zadním sedadle poslušně převlékat. Věci, které považuje za důležité, nacpe do batohu a některé tam nechá. Postupně se zbavujeme téměř všeho, ale je nutné brát to pragmaticky.

Sbalím svůj batoh, mobil od Beatrice strčím do kapsy a pak čekám, než si Wyatt opláchne obličej, než si vykloktá a než si odskočí za jeden ze vzdálenějších stromů, aby se vyčůral.

Následně zkontroluju auto, klíčky strčím do zapalování a rozejdeme se mezi stromy. Kdokoli by nás potkal, mohl by později tvrdit, že narazil na dva výletníky.

Wyattovi křupe pod botami jehličí a suché větvičky. Mlčí, sklání hlavu a je zahloubaný do sebe. Několikrát se dokonce stane, že pootevře pusu, nejspíš aby se na něco zeptal, ale následně si to rozmyslí, zatvrzele semkne čelisti a beze slov pokračuje v cestě.

Vydrží to přesně dva kilometry. Mám celkem dobrý odhad, co se týče vzdálenosti.

„Původně jsem se nechtěl ptát, kam jdeme,“ začne, „protože na co se ptát, když stejně nemám jistotu, že ke mně budeš upřímný. Možná bych se měl tebou nechat vláčet a neřešit, co bude. Beztak bych se měl smířit s tím, že o mém osudu rozhodují jiní. Bylo to tak celý život. Přesto mi to nedá, asi nějaká zvědavost nebo co, takže, Sydney, máme nějaký vytyčený cíl? Nebo prostě sedneme na první autobus?“

Pousměju se, přestože jeho hlas přetéká protivností. Zvědavost u něj pokaždé zvítězí.

Utřídím si myšlenky a zvolím upřímnost. Teď už musím pokaždé zvolit upřímnost, jinak se šance, že mi bude v brzké době znovu věřit, propadne do minusu.

„Stát se upírem znamená přijít o rodinu,“ vysvětlím, protože si nejsem jistý, nakolik je s tím obeznámený. Samozřejmě, obecně se ví, že když nastoupíme do výcviku, vazby se automaticky zpřetrhají, ale nejsem si jistý, jestli vnímá, jak je to definitivní. Především kvůli možnému vydírání ze strany potenciálních nepřátel, nicméně těch rizik je spousta.

„Nesmíš je kontaktovat a oni nesmí kontaktovat tebe,“ pokračuju. „Jako člověk zmizíš. Všechno, co tě s rodinou spojovalo, je vymazáno. Stát se upírem znamená nový život, ve kterém pro rodinu není místo. O minulosti nemluvíme nejenom proto, že nemůžeme, ale protože ji vlastně… už nemáme. KREV nás oseká od všeho, co by nás mohlo pojit s dobou, kdy jsme byli lidmi. Do služby vstoupíš s vědomím, že jeden život skončil, druhý začíná. Rodinu už nikdy neuvidíš. Kontaktovat je znamená nést nedozírné následky. Ne že by to někdo z nás chtěl udělat, a tím pádem je ohrozit. Vlastně nevím ani o jednom konkrétním případu.“

Wyatt mlčí, možná čeká, až to dovysvětlím. „Bezva,“ zamručí po chvíli. „A co já s tím?“

Tentokrát odpovím hned. Možná jsem čekal, až se zeptá. Ve skrytu duše jsem doufal, že pro mě pak bude jednodušší říct to nahlas – jednodušší a ne tak bláznivé. „Jedeme ke mně domů,“ oznámím. Sám pro sebe ta slova v duchu zopakuju a zkouším, jak zní. Ke mně domů. Ale nedovolím myšlenkám, aby se rozutekly. Tady ta úvaha končí, víc na to nemyslím.

Klidným a jistým krokem vedu Wyatta směrem, který jsem nám vytyčil. A on nic neříká, nicméně se ani nepokouší skrývat překvapený výraz. I s tím málem, co ví o nařízeních, která platí pro upíry, ho to vyvedlo z míry.

Pochopitelně.

Upír, který je odhodlaný kontaktovat svoji rodinu, je podle obecných měřítek absolutně nezodpovědný, je to zločinec a vzhledem k rizikům, která tím sám na sebe i na své příbuzné bere, je to pravděpodobně i totálně vymaštěný idiot.

Proto mi to připadá jako skvělý nápad.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥