Szabi

Nějakou dobu jíme mlčky a v kuchyni je slyšet pouze cinkání příborů, pokud nepočítám celé spektrum zvuků, které ke mně doléhají zvenku a taky ze všech koutů domu – dřevo je staré a občas zaskřípe, pod dveřmi profukuje, z nedotaženého kohoutku kape voda.

Špagety mi nevadí, vlastně je to takový skoro návrat do dětství a rajčatová omáčka má trochu kyselou chuť, takže ji dokážu cítit na jazyku. Po všech těch prapodivných jídlech, která jsem jídával ve Wolkov sídle, a po návštěvách rychlého občerstvení, restaurací, jedení burgerů a tisíců druhů poke (většinou s kimchi a chilli navíc) dokážu něco tak prostého ocenit.

A tady se podle mě moje dojmy s těmi Wyattovými přímo rozchází. Ten vypadá, že chvílemi svádí se špagetami urputný boj, a navzdory tomu, jak se pokouší o neutrální a smířlivý výraz, přece jen už ho trochu znám. Samozřejmě mu to nechutná. V čemž mě utvrdí jemný úsměv, který vyloudí na rtech, sotva polkne poslední špagetu, a slova: „Děkuju, Briane, za velmi zajímavý kulinářský zážitek.“

Zní trochu vznešeně, jako kdyby děkoval jednomu ze svých poddaných.

Jen těžko dokážu skrýt pobavení, a tak radši pohlédnu na bratra, který působí spokojeně. „Je to po dlouhé době, co mám pořádné jídlo,“ přizná bezelstně a já v ten moment Wyatta nesmírně obdivuju za to, jak klidně přikývne, aniž by tenhle kulinářský zážitek jakkoli sepsul.

Uvědomuju si, jak jsem Wyattem přeplněný a jak je to pro mě nové, sledovat ho v úplně jiném prostředí. Možná se na mně opět začíná projevovat absence krve posledních dní, emoce pomalu probublávají na povrch. Ale při pohledu na něj se zas a znovu utvrzuju v tom, co k němu cítím.

Skoro až násilím se obrátím k bratrovi a nabídnu mu pomoc s nádobím – odmítne a sám všechno nastrká do dřezu, načež odněkud vytáhne oříškové oplatky a položí je na stůl. Není to ten nejlepší dezert na světě, ale já si rád vezmu.

Maya dojde k Wyattovi, je slyšet cvakání drápů na podlaze, a položí mu hlavu do klína. Wyatt ji začne bezmyšlenkovitě drbat a hladit. „A děkuju i za to, že tady můžeme zůstat,“ pronese.

„To není vůbec žádný problém,“ opáčí Brian okamžitě. Smete do dlaně pár drobků a jde je vyhodit. „Isaac mi vysvětlil rizika, ale stejně… Chci, abyste věděl, že je to i jeho domov. A tím pádem i váš.“ Nejspíš neví, jak to zakončit, a tak dodá prosté a nicneříkající „no“. Očividně pociťuje z Wyattovy přítomnosti lehkou nervozitu, na čemž vlastně není nic moc překvapivého. Wyatt je živoucí rozpor – člověk by ho rád považoval za obyčejného, brzy už osmnáctiletého kluka, nicméně on je všechno, jenom ne obyčejný.

Ale dál tu myšlenku nerozvedu, protože směrem ke mně pronese: „Takže tady zůstaneme, dokud… se něco nezmění?“

Dokud se něco nezmění znamená: Dokud Daria nedopadnou. Dokud Darius nezemře. Dokud nás nedostane. Dokud se svět neobrátí vzhůru nohama. Dokud nám nebude vadit, že když se vykloníme z okna, uvidíme jenom lány kukuřice jako v nějakém americkém filmu.

Přikývnu. „Za předpokladu, že s tím souhlasíš. Myslím, že tady nás nikdo hledat nebude. Nikoho by nenapadlo, že bych tě vzal sem. Navíc informace o mém lidském životě neexistují. Je to dobré rozhodnutí.“ Moje upíří část tomu věří, moje lidská část v to navzdory pochybnostem doufá.

„A jak to uděláme s krví?“

Brian při té otázce nehne ani brvou a dál jí sušenku. „Jak jste to vlastně řešili doteď, když jste byli na útěku?“

„Pil jsem od Wyatta.“ Automaticky začnu zlehka bubnovat prsty na desku stolu a uvědomuju si, že tohle je ta chvíle, moment, kdy bych měl bratrovi vysvětlit, jak je to s abstinencí. „Čím víc krve upíři vypijí, tím víc je potlačená jejich lidskost. Zjistil jsem, že dokážu vydržet zhruba deset dní, pokud pravidelně a vydatně jím, aniž bych tím kdovíjak trpěl. Moje výkonnost pochopitelně klesá, často se objevuje i podráždění, ADHD zesiluje a tak dál. Zhruba okolo desátého dne začnu mít potřebu spánku, což je, jak jsme se s Wyattem shodli, taková hranice. Spící bych mu k ničemu nebyl.“

Sáhnu pro další sušenku a navážu: „Teprve nedávno jsme také zjistili, že upíři vydrží bez krve klidně sto dní, musí ale projít abstinencí, což je dost… nepohodlný…“ Pak si uvědomím, že mluvím se svým bratrem a možná by neuškodilo být konkrétnější. „Je to kurevsky nepříjemný a bolestivý proces, srovnatelný s umíráním. Nicméně pokud ho podstoupím, moje lidské já převáží a my se nebudeme muset zaobírat sháněním krve, což by k nám mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost. Nemluvě o tom, že bych Wyatta nemusel každých deset dní vycucávat.“

Teprve tady sebou můj bratr nepatrně trhne. „Tím vycucáváním myslíš pití z krční tepny?“ A když povytáhnu obočí, spěšně dodá: „Nudil jsem se, takže jsem viděl skoro všechny díly True Blood.“

Tentokrát se doopravdy pousměju. „Odpověď je ne, rozhodně jsem Wyattovi nezabořil zuby do krční tepny. Nemyslím, že by mu to bylo dvakrát příjemné. A mně pochopitelně taky ne. Vždycky jsem mu… odebral krev.“

Chvíli všichni posloucháme Montyho, který projde kolem a chlemtavě pije.

Brian si mezitím rovná myšlenky. „Abstinence mi připadá jako rozumné řešení,“ řekne pomalu. „Pochopitelně bych ti asi mohl sehnat krev od nějakého zvířete, ale ta představa se mi moc nezamlouvá.“

Maya na mě vrhne znepokojený pohled, což si nejspíš jenom představuju. Nicméně si stoupne ještě blíž k Wyattovi a mě vůbec poprvé napadne, jestli ho náhodou podvědomě nechrání… přede mnou.

„Zvířecí krev v sobě nemá potřebné živiny. To bych mohl pít rovnou pomerančový džus. Ačkoli ne, ten je výživnější.“

Brian vypadá, že se chce ještě na něco zeptat, ale Wyatt ho nevědomky předběhne, když zničehonic řekne: „Výborně. Domluveno. Poslední krev jsi měl před pěti dny. To znamená, že nejhorší příznaky přijdou zhruba za dalších pět až deset dní. Sice si nepřeju vidět tě v bolestech, ale momentálně je to nejlepší řešení. A teď, jestli mě omluvíte…“ Vstane a možná trochu dramaticky oznámí celé kuchyni: „Vzdálím se.“

„Za chvíli za tebou přijdu,“ odpovím automaticky.

Jenomže Wyatta to pochopitelně nijak nenadchne. Naopak trochu nakrčí nos a vyjde ze dveří. „Skvělý,“ zamumlá tak tiše, že ho bratr nemůže slyšet. Ale ono stačí, že slyším já, ta slova jsou určená jenom mně a nikomu jinému.

Maya jde okamžitě za ním a doprovází ho ke schodům.

Poslouchám jeho kroky a pak si všimnu, že na mě bratr pobaveně zírá. „Myslím, že vidět tě v bolestech je to, co si právě teď přeje ze všeho nejvíc,“ uchechtne se.

„Ha ha,“ řeknu suše, ale cuknou mi koutky.

„Dáš si kafe?“ navrhne Brian. „Wolkova jsem se ani neptal. Mám jenom turka. Nevím, jestli bych ho tím potěšil. Je úplně jiný, než jak se o něm píše.“

To mě zaujme. „Jo? Jaký?“

Brian, který prochází kolem, aby dal vařit vodu, mi stiskne rameno. „Takový že by tě klidně srovnal do latě.“

„Och, sklapni.“

Usmívá se, když chystá kafe, když zjistí, že mléko v lednici zkyslo, když najde ve spižírně sušené, když mi podává kostkový cukr, který se mi pojí s babičkou, když usedá zpátky na židli a míchá lžičkou ve svém šálku. Někde za vším tím úsměvem vidím dojetí z našeho znovushledání. Vůbec poprvé mě napadne, jak bude abstinence těžká – nejenom kvůli bolesti, šílenství a veškerému nepohodlí, co se s ní pojí, ale i kvůli tomu, co bych mohl začít cítit. Například sentiment.

Křivdu vůči rodičům.

Strach o Wyatta.

Radost z bratrovy přítomnosti.

Ale tohle všechno je zatím dostatečně hluboko. A tak prostě jenom piju silné kafe, poslouchám střípky z bratrova života a podvědomě vnímám, jak Wyatt přechází po pokoji, bere do rukou různé věci, jde si čistit zuby, vrací se k posteli a ta trochu zavrže, když si na ni lehne.

Po velmi dlouhé době nejsem sevřený potřebou být stoprocentní a nemoct si ani na vteřinu vydechnout.

***

Dvakrát rázně zaklepu, přestože Wyatt musel slyšet moje kroky. I tak mi ale připadá nepatřičné prostě vtrhnout dovnitř. Na vyzvání ale nečekám, klidně vejdu a oznámím: „Jenom si vezmu oblečení.“

V pokoji je šero, až na rozsvícenou lampičku na stole, a pootevřeným oknem dovnitř proudí čerstvý vzduch. Wyatt leží na posteli a čte si Čaroděje Zeměmoří, jednu z knih, co jsem měl rád jako malý kluk, přestože jsem ji četl téměř rok, než jsem se konečně dobral konce.

Vytáhnu čisté tričko a tepláky. Wyatt za celou dobu ani na vteřinu neuhne pohledem od knihy, ale všimnu si, že upřeně zírá na jedno místo, jeden odstavec, jedno slovo. Stránku otočí, teprve když za sebou zavřu.

Dopřeju si horkou sprchu a strávím v ní víc času, než jsem původně plánoval. Samozřejmě přitom poslouchám, co se děje v domě, ale poprvé od chvíle, kdy jsme opustili Wolkov sídlo, si dovolím trochu relaxovat. Je to zatraceně příjemné.

Jakmile se osuším a vyčistím zuby, jdu zpátky do pokoje. Další zaklepání. A sotva vstoupím dovnitř, vidím, že Wyatt už nečte. Leží ke mně zády, přikrytý skoro až ke krku, a pravidelně oddechuje.

Poznám, že nespí, ale předstírám, že to nevím. Nemluvím, jenom zhasnu lampičku a vlezu si vedle něj. Postel je poměrně velká, tak abych se ho nemusel dotknout, nicméně po tom doteku zatoužím. Aspoň mu prohrábnu vlasy, velice jemně, a nakonec přece jen pronesu: „Brian zítra zajede do města. Takže kdybys měl nějaké speciální přání, co potřebuješ koupit, stačí říct.“

Spolu s tím ruku stáhnu a lehnu si dál, abych mu dopřál prostor.

Namísto odpovědi potichu zamručí.

Zvenku jsou slyšet cvrčci a šustění kukuřičných klasů. Vzpomenu si, jak mě ten zvuk kdysi dávno uklidňoval.

„Dobrou noc, Wyatte,“ řeknu tiše.

Tentokrát taky neodpoví, ani mi nijak nenaznačí, že by mě třeba bral na vědomí. Jeho odstup mě netěší, ale cítím, že je nutné to respektovat. Musím mu dopřát čas všechno zpracovat. Musí to být on, kdo se vrátí, udělá krok zpátky a smaže tím všechny neshody. Musím… být trpělivý. Přestože být mu takhle blízko je mnohem těžší, než stát za dveřmi v chodbě a pořád dokola spouštět a znovu vytahovat jojo.

Poslouchám psy, jak přecházejí po obýváku, a Briana, který sleduje televizi.

Ale pak se moje mysl vrátí zpátky do pokoje, když Wyatt zničehonic odhrne peřinu a posadí se.

První věc, která mě napadne, je, že měl zlý sen, což je hloupost, jelikož vůbec nespal. Možná mi tedy jenom chce říct, abych odešel, tohle, já a on, nemůže fungovat a jemu je moje přítomnost nepříjemná. Nechce mě u sebe. Jsem připravený téměř na všechno, jenom ne na to, co udělá.

„Nic neříkej,“ přikáže tiše. Posune se na matraci blíž a dlaní mi přejede po břiše až k lemu tepláků – chytí je a naznačí mi, abych se nadzvedl. Tak to udělám a on mi tepláky stáhne. Pod nimi jsem nahý.

Neodvažuju se hádat, kterým směrem se jeho myšlenky ubírají, ale mlčím.

A čekám.

Zatímco on se dotkne mých stehen, putuje výš, má jemné a hřejivé dlaně, a zastaví u mého penisu. Ale nezačne mi honit, vlastně ani nepohne rukou, jenom si mě podrží a skloní hlavu. Nedopřeje mi ani vteřinu, abych mu dal najevo, že tohle dělat nemusí. Nemám čas reagovat. Srdce mu prudce tluče o žebra, ale je tak sebejistý, když skloní hlavu ještě níž a vyplázne špičku jazyka, aby mě ochutnal.

Okamžitě začnu tvrdnout. Cítím, jak se můj penis staví a chce se dotknout jeho rtů, chce zmizet v té krásně vykrojené puse, pocítit horkost a chuť slin. Pevně sevřu prostěradlo, drtím látku mezi prsty, abych se proti němu nevypjal a nevyděsil ho, přestože si nepřeju nic víc, než mu přirážet do pusy, poslouchat mlaskavé zvuky, slyšet, jak mě polyká.

Ach bože.

Ten jediný dotek jazyka smazal věk i zkušenost mezi námi. Na vteřinu se cítím znovu jako puberťák, co na téhle posteli masturboval a představoval si, jak mu to dělá kluk. Tenkrát mě ani na vteřinu nenapadlo, že tady jednou budu doopravdy s jedním klukem ležet, a ne s ledajakým, ale s tím nejkrásnějším stvořením na světě. A že mi bude…

Wyatt mi začne kouřit.

Nejprve váhavě. Zkouší, jak reaguju, a taky nejspíš potřebuje zjistit, jak na to reaguje on sám, protože tohle je něco, co jsme spolu zatím nedělali. Poznám ale, že se mu to líbí a vzrušuje ho to, protože si přejede rukou po rozkroku a začne se mnout. Jeho nasládlá vůně mě dokonale omamuje, vnímám ji při každém nádechu, jak se mi otiskuje do kůže, a z představy, že si ho beru a vnikám do něj, začínám šílet.

Nadzvednu hlavu, abych na něj viděl. Světlé vlasy mu spadají do očí, jak se nade mnou sklání. Zkouší mě vzít co nejdál, jenomže jsem pro něj příliš velký. I tak je to dokonalé.

Nikdy v životě, ať už v tom lidském, anebo upířím, jsem nic takového nezažil.

Wyatt je čím dál sebejistější, můj zrychlený dech ho utvrzuje v tom, že to dělá správně. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak bych ho chtěl ochutnat. Dokonce mě napadne navrhnout mu to, ale připadá mi důležité nemluvit, když si to přál.

Rozhodnu se přenechat mu kompletní kontrolu.

V rozkroku mi začíná cukat, brzy mu naplním pusu. Ne, špatně. Vystříkám mu pusu. Ale on si nejspíš uvědomí, jak daleko už jsem, protože se odtáhne – rty má lesklé a spíš nevědomky si je olízne – a začne si stahovat tepláky. Jeho penis se tyčí do výšky a on si po něm jen tak mimochodem přejede rukou. Potom zaváhá, pouze krátce, jako kdyby sám sobě položil otázku, jestli je to v pořádku. Nicméně asi ano, všechno je v nejlepším pořádku, protože si na mě vzápětí obkročmo sedne.

Nasliněnými prsty směřuje ke svému zadku a já naprosto fascinovaně sleduju, jak ukazováčkem pomalu vklouzne dovnitř a zavzdychá. Je to nepopsatelný pohled a mám pocit, že se udělám už jen z toho. Ale ještě pořád ve mně převažuje upíří část, dokážu svoje potřeby potlačit, a dál koukám, jak si zajede dovnitř i druhým prstem. Začne se roztahovat a musí to pro něj být dost nepohodlná pozice, nicméně mi ani jednou nedá najevo, že by chtěl pomoct.

Pořád se zlobí.

Po chvíli vytáhne prsty a sedne si tak, abych byl blízko jeho otvoru, moje péro se k němu tlačí. Ale čekám, nehýbu se. Upřeně ho sleduju, když velmi pomalu, milimetr po milimetru, nasedá. Wyattovo tělo je těsné a horké, obepíná mě ze všech stran, pouští do sebe, klouže čím dál níž, zvládne moji délku a sotva mě pojme celého, tak prudce a dlouze vydechne. Dopřeje si chvíli, kdy trpělivě čeká, až si zvykne. Jeho tvář není stažená bolestí jako spíš soustředěním.

A to je taky ten moment, kdy na mě pohlédne. Neomylně, vševědoucně.

Moje oči musí zeleně doslova žhnout a Wyatt se do nich vpíjí. Nadzvedne se, nechá mě téměř vyklouznout a s dlouhým vzdechem, o kterém netuším, jestli patří mně, nebo jemu, znovu dosedá zpátky.

Nikam nespěchá. Tohle je o něm. Bere si, co mu patří, využívá moje tělo, aby mu bylo dobře.

Jsem neuvěřitelně vzrušený.

Stejně jako jsem nemyslel, že pro mě někdy někdo bude tolik znamenat, nemyslel jsem ani, že budu s někým zažívat takový sex. Milování. Šukání. S Wyattem je to pokaždé všechno.

Jsem uvězněný v jeho pohledu, zatímco on začne zrychlovat. Nadzvedává se a znovu dosedá v pravidelném rytmu a po chvíli posune ruce dozadu a zapře se o moje stehna. Penis mu nedočkavě poskakuje.

Jeho vůní je teď prosycený celý pokoj a mísí se s vůní potu a povlečení. Oba se snažíme být potichu a tlumeně sténáme.

Když cítím, že ani jeden z nás už dlouho nevydrží, pustím povlečení, chytím ho za boky a pomůžu mu dosedat. Aby byl rychlejší, abych v něm prudce mizel, abych z něj vydoloval další zasténání, které zní téměř jako vzlyknutí. Pak si ho podržím jednou rukou, trochu do něj zatnu nehty a tou druhou mu pevně sevřu penis. Musí mi tak při každém pohybu prorážet dlaní. Je kluzký a jemný.

Wyatt pak dlouze zanaříká a začne se třást v orgasmu. Postříká mi ruku i tričko a mezitím mě v sobě svírá, stahuje se… Až taky nevydržím a udělám se. Je to jeden z nejlepších orgasmů, jaké jsem kdy zažil. A přestože vydržím hodně, teď jsem taky roztřesený. Mám skoro až chuť se smát, jak dobře se cítím, a bůhvíproč si vybavím jeden z našich tréninků, kdy Wyatt velmi pyšně pronesl: „Skolil jsem upíra.“

Teď by to byla pravda.

Jenomže navzdory tomu, co se právě stalo, se mezi námi nejspíš nic nemění. Wyatt mě ze sebe totiž nechá vyklouznout, sebere tepláky a než stačím cokoli říct, vyjde z pokoje. O minutu později slyším puštěnou sprchu.

Celou dobu, než se vrátí, ležím na stejném místě. Dýchám vzduch prosycený sexem a cítím, jak mi na tričku zasychá sperma.

Dochází mi, že jsem opravdu nikdy nezažil nic lepšího. A v ideálním případě bych se zvedl a odešel za ním do sprchy, kde bych mu rozetřel mýdlo na záda a jemně bych mu masíroval ramena. Vychutnával bych si, jak se pod mými doteky uvolňuje. Líbal bych ho na krk a na tváře. Ochutnal bych sám sebe z jeho rtů. Řekl bych, že to bylo nádherné a zatraceně vzrušující.

Ale nejdu za ním.

Když se vrátí, vleze si na postel a přikryje se. Znovu ulehne zády ke mně. Pak téměř neslyšně pronese: „Dobrou, Isaacu,“ a netrvá to dlouho, než se propadne do spánku.

Teprve potom si natáhnu tepláky a tričko naopak sundám. Přivoním k němu, než ho položím vedle postele. Uvelebím se a začnu odpočítávat následujících sedm až osm hodin, minutu po minutě, zatímco čekám, až přijde ráno. Když se pak pokusím uhladit pod sebou zmuchlané prostěradlo, uvědomím si, že jsem ho svým stiskem rozerval.

Vpravo i vlevo jsou díry, pod kterými nahmatám matraci.

Poslouchám, jak si Brian rozdělává pivo a jak jde před spaním vyvenčit psy. Nějakou dobu s nimi prochází kolem domu, načež zůstane stát na schodech a klidně popíjí. Buď je zvyklý chodit spát pozdě, nebo má se spánkem problémy, tak se mu vyhýbá.

Musí vědět, že jsem vzhůru, a já chvíli přemýšlím, že bych se zvedl a šel za ním. Ale nakonec to neudělám. To nejdůležitější je totiž tady, v této místnosti, a zrovna ze spánku mumlá: „Makadamové oříšky.“

Nakloním se k němu, zlehka ho políbím do vlasů a všimnu si knihy, kterou předtím četl. Sáhnu pro ni a potichu v ní listuju, když mi pohled padne na úplně první stranu, kam jsem jako malý kluk obyčejnou tužkou napsal: Tahle kniha je fantastycká. Přejedu po té větě prstem a nalistuju první kapitolu.

Rozsvítím lampičku a přehodím přes ni tričko, aby světlo nerušilo Wyatta. Ale písmenka utíkají do všech stran a byť je to samozřejmě jednodušší, než když jsem ji četl tenkrát, stejně mám pocit, že budu rád, když do rána přečtu prvních pár kapitol.

A tehdy si uvědomím, jak krásné a naprosto nepředvídatelné, téměř až zázračné to je. Že jsem doma, čtu tuhle knihu a Wyatt je se mnou.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥