RUFUS, část osmá


„Mattiasi?“

Boty nechám hned u dveří. Vzduch je šíleně těžký, jak kdybych byl v akvárku. Našlapuju potichu, protože nevím, jestli se neschovává za rohem, aby mě překvapil. Třeba našel způsob…

Nenašel.

Sedí na sedačce, objímá si kolena a zírá před sebe. Když dojdu blíž, vidím, že má na sobě moje tričko.

Strašně mi chybí jeho hlas.

„Mattiasi…?“

Trvá mu, než ke mně otočí hlavu, ale jsem trpělivý. Bundu přehodím přes opěradlo židle a vyklepu si z vlasů sníh. Úplně cítím, že mám tváře zčervenalé zimou. Přemýšlím, jestli si k němu kleknout a nechat se hladit ve vlasech.

„Rufusi,“ vydechne.

„Pustil jsem vodu,“ usměju se. „Co kdyby ses vykoupal? Udělám ti čaj. Máš hlad?“ Aniž bych čekal na odpověď, vyhrnu si rukávy a napustím do varné konve vodu. Ze skříně vytáhnu krabici ovocného čaje.

Police zejí prázdnotou.

„Hlad?“ zopakuje Mattias nevěřícně, jako kdybych mu položil nějakou extrémně složitou otázku o stvoření světa. „Hlad?!“ Vyletí ze sedačky, div se nezamotá do deky, a udělá pár kroků ke mně. „Jestli mám hlad?!“

Moc jsem toho nenaspal, a tak se nechci hádat. Z nádoby vydoluju zbytek pampeliškového medu. „No jo. Mám pocit, že jsi trochu hubenější.“ Teď, když stojí, můžu si ho prohlédnout od hlavy až k bosým chodidlům. Zdá se mi, že je menší v ramenou a má výraznější bradu. Sice je teď snad ještě krásnější než předtím, ale byl bych rád, kdyby se najedl.

Takže se znovu podívám do skříní. Z police smetu prach a pár zrnek rýže. Myslím, že jsem tam před odjezdem nechal čokoládu, ale nejsem si tím jistý.

„Hubenější,“ zopakuje po mně Mattias. A vzápětí zaječí tak nahlas, až sebou trhnu. „Kdes byl? Kdes… Vždyť jsi byl pryč několik dní! Já jsem – Proč jsi nebyl se mnou? Oslavovals někde Nový rok a mě tady nechal!“ Váhavě dojde blíž. Na okamžik to vypadá, že mi věnuje polibek, anebo objetí, ale pak do mě prudce strčí. „Nechals mě tu.“

Možná si celou dobu představoval, že se bavím s někým jiným, a teď prostě jenom žárlí. Natáhnu ruku, abych vzal pramen jeho vlasů mezi prsty, ale rozmyslím si to. „Takže… Jsem ti chyběl?“ zeptám se potichu.

Podívá se k oknu a trochu se zhoupne na špičkách, což je víc než výmluvné. „Byl jsem tady úplně sám.“

Nechávám ta slova doznít, zatímco voda v konvici začne bublat.

Musím se pořádně natáhnout, abych dosáhl na vrchní polici, ale při troše snažení se bříšky prstů dotknu nerozdělané čokolády. A hned potom druhé. Ukážu je Mattiasovi.

Sednu si na gauč a poklepu vedle sebe. „Pojď sem,“ požádám klidně.

Nepochopí, že bych ho chtěl krmit. Dělá mi starost, že se z ničeho nic chová tak zkratovitě a nečitelně. Rád bych věděl, co tenhle stav způsobilo.

Vytrhne mi jednu čokoládu z ruky a prohlédne si ji, jako kdyby zkoumal, jestli není otrávená. Potom ji po mně bez varování hodí. „Jdu se osprchovat!“ vyštěkne. „A spláchnout, protože jsem kurva dlouho nesplachoval!“

Řekne to tónem, jako kdyby všechno na světě byla moje vina. Slyším, jak celou cestu do koupelny vztekle dupe a nakonec práskne dveřmi.

Dlouze vydechnu. Jsem trochu zmatený, ale usmyslím si, že se jeho náladou nenechám otrávit. Místo toho vstanu, zaliju čaj a donesu ho zpátky do obýváku.

Zapnu počítač. Uvědomím si, jak mi chybělo hraní, a že jsem s prací na grafických návrzích trochu ve skluzu. V posledním mailu jsem psal, že mi nevadí pracovat během vánočních prázdnin, a nakonec jsem nebyl schopný nakreslit ani čárku.

Zapnu MiseryDuh! a prohlédnu si avatara. Pošlu ho na celkem jednoduchou misi sbírání jablek do Rajské zahrady. Vím, že kromě uštknutí hadem mu nic nehrozí – na obranu i odolnost mám dost zkušenostních bodů.

Protáhnu se, odnesu bundu do ložnice a zastavím u dveří do sklepa. Zírám do tmy, zatímco za zády slyším, jak se Mattias sprchuje.

Zajímalo by mě, co tady těch několik dní dělal.

Prohlížím si věci, ale nic mi nepřijde jiné. Je to jen… zvláštní. V obýváku je vážně těžký vzduch, a tak vytáhnu žaluzie a otevřu okno.

Pořádně se nadechnu a mráz mě štípe v nose.

Na zahradě jsou závěje a nevyšlapané cesty. Na kamenné zdi, co ji lemuje, visí rampouchy. Vzpomenu si na Vánoce. Na Silvestr. Jaké to bude, až příští rok tyhle dny s Mattiasem strávíme spolu. Křesťanský svátek lásky, kdy se masakrují krocani a ryby.

Prstem nakreslím do sněhu hvězdu. Vím, že Mattias stojí za mnou. Cítím na sobě jeho pohled, a taky s sebou donesl vůni vanilky.

Opře se o parapet a vyhlédne do zahrady. „Chci jít ven,“ konstatuje.

„Nastydneš,“ poukážu na zjevný fakt, protože má úplně mokré vlasy. „Vážně mi přijdeš hubenější.“ Připomenu mu čokoládu, kterou jsem nechal na konferenčním stole, hned vedle hrnku s čajem. „Sněz to, prosím. K večeři bude něco lepšího. Vypadá to, že tu nic není.“

Vleze si na barovou židli. Skoro mám pocit, že nade mnou protočil oči v sloup. Čokoládu ale rozdělá a nacpe si kus do pusy.

Do obýváku vlétne sněhový poprašek, a tak zavřu okno. Teplé světlo lampičky je o dost příjemnější.

Dýchnu si na ruce a položím je Mattiasovi na ramena. Jemně ho masíruju, aby se uvolnil, a potom ho políbím do vlasů.

„Tys mi taky chyběl,“ přiznám.

Nic na to neřekne. Jí čokoládu a čaje si nevšímá. Nevím, co je tohle za zvláštní druh apatie. Matka byla o Vánocích taky vždycky melancholická. I na Nový rok, když se otec opil a křičel na ni.

Jako malý jsem zkoušel její zádumčivost rozbít tím, že jsem kreslil nesmyslné obrázky. Všepožírající obludu, co drží otce v pařátech a tlačí ho před sebou jako zarolovaný koberec.

„Hej, víš co?“ zeptám se potichu. „Mám nápad. Počkej tady.“ Těžko říct, jestli se mu to bude líbit. Trochu si spílám, že mě něco takového nenapadlo dřív. Bezmyšlenkovitě mu věnuju další pusu do vlasů, a odejdu do ložnice.

Ze všeho nejdřív zaliju marihuanu v květináči, protože je suchá. Prstem zkontroluju kvalitu hlíny. Celá místnost je v tomtéž pochmurném stavu, v jakém jsem ji před svým odjezdem zanechal.

Jednou ji budu muset podpálit.

Ve skříni najdu nové švihadlo, které jsem dostal v rámci sportovního seznamováku, když jsem nastoupil na střední. Nikdy jsem přes něj neskákal.

Donesu ho Mattiasovi. „Víš, že když člověk sportuje, mozek vylučuje endorfiny?“ Chci dodat, že to neplatí na všechny. Můj mozek vylučuje endorfiny výlučně ve chvíli, kdy se ke mně Mattias tiskne. Obecně je tohle tvrzení ale vážně platné. „Hlavně při běhu, anebo když skáčeš na trampolíně. Kterou nemáme.“ Z jeho výrazu není jasné, jestli mě pochopil. „Můžeš skákat na chodbě,“ dodám.

„Ty… Děláš si legraci? Ty chceš, abych skákal přes švihadlo?“

Neříkal jsem to právě?

„Jo,“ přikývnu unaveně. „Prospěje ti to. Já zatím objednám pizzu, když mi slíbíš, že nebudeš dělat žádné kraviny.“

Čekám, že si ode mě švihadlo vezme. Už mě trochu bolí ruka, kterou k němu natahuju. Ale on se místo toho natočí na židli, aby ke mně seděl čelem. Pojmu podezření, že mu tahle pozice, kdy mi může rozkazovat a povyšovat se nade mnou, dělá dobře. A zastydím se, když mi dojde, že mně taky.

Přeju si, aby řekl, že si mám kleknout a vzít ho do pusy.

„Odešel jsi a nechal mě tady samotného,“ řekne pomalu. „Přes Vánoce. A teď chceš, abych skákal přes švihadlo. Přestože jsem dva dny nejedl.“

Pokrčím rameny. „Já byl taky sám. Nejsi jediný, kdo to měl těžké, Mattiasi. Tak se na mě nedívej takhle. Nemusíš skákat dlouho, jen se trochu rozehřeješ. Přijdeš mi zádumčivý.“

Promnu si předloktí a položím švihadlo na kuchyňskou linku. Pro organismus není zdravé nejíst dva dny v kuse, na druhou stranu to ovšem není nic, co by mu mělo přivodit trvalé následky.

I tak se rozhodnu projevit dobrou vůli. Na mobilu najdu stránky svojí oblíbené pizzerie a ukážu mu je. „Jakou si dáš?“

Neodpoví, a já nedokážu potlačit frustraci.

Koukám do těch jeho krásných očí. Přece jsem rozhodl, že ho nezabiju. Chci jenom, aby se poddal faktu, že patříme k sobě. Vždyť ani jeho Bůh proti tomu neprotestuje.

„Vezmu ti s ananasem,“ oznámím klidně, „když si nedokážeš vybrat.“ Zadám číslo pizzerie a posledním tlačítkem ho zase smažu. Chvíli čekám, zatímco Mattias na mě zírá jako hladové zvíře.  

Hladové po svobodě.

Ale za zdmi tam venku nic není, chci mu říct. Prohrábnu si vlasy. „Dobrý den, Rufus Attano, Downhill 5. Rád bych objednal pizzu…“

„Pomoc!“ vykřikne Mattias. Jako kdyby do něj uhodil blesk. Najednou je plný živelné horoucí energie. „Unesl mě, zavolejte policii. Prosím!“

Podám mu telefon. Tohle je něco, co spolu musíme překonat. „Na, řekni jim to sám, Mattiasi.“

Popadne mobil. Naštěstí opatrně, takže ho nerozmlátí o zem, a přiloží si ho k uchu. „Halo! Pomoc, unesl mě! Moje jméno je…“ Dívá se na mě málem vyčítavě, když zjistí, že na druhé straně nikdo nemluví. Pokusí se vytočit 911, a tak mu telefon jemně vytrhnu.

„Ty seš ale kecka,“ usměju se. „Na to, že jsi dva dny nejedl, máš dost energie. Takže co? Poslední možnost změnit objednávku, jinak dostaneš Hawai.“

„Hawai je fajn,“ souhlasí dutě.

Znovu nacvakám číslo, tentokrát doopravdy. Kdyby zase zakřičel, mohli bychom mít problémy, ačkoli upřímně pochybuju, že by se jim podařilo zjistit, odkud volám. Nejsem idiot a většinu funkcí jsem zablokoval.

Na druhou stranu… Nejsem ani hacker.

Jenomže on nekřičí. Nejspíš si myslí, že je to další vtip, další falešný telefonát, anebo – v tom lepším případě – si uvědomil, že křičet nemá smysl. Protože já jsem tu od toho, abych ho zahrnoval láskou.

„Dobrý den,“ řeknu klidně a koukám na něj, jako kdybych mluvil s ním. „Tady Rufus Attano. Downhill 5. Rád bych si objednal pizzu. Dvakrát veganskou verzi Hawai, prosím.“

„Rozumím,“ řekne ženská na druhém konci. „Budete platit kartou?“

„Jo.“

„Dobře. Pizzu vám doručíme co nejdřív. Počítejte prosím s hodinou až dvěma.“

„V pohodě. Díky.“ Ukončím hovor a schovám mobil do kapsy. Mattias na mě upřeně zírá a já jeho pohled opětuju. Je to skoro jako hra, kdo zvládne delší dobu nemrkat. „Tak co bude s tím skákáním?“ zeptám se potichu.

Vezme švihadlo. Něco v jeho výrazu mě znepokojuje. Podívá se na svoje ruce, a pak znovu na mě.

A než si stačím uvědomit, co zamýšlí, omotá mi švihadlo kolem krku a škubne jím tak prudce, až zavrávorám.

Mělo mě napadnout, že jsou ty kecy o tom, že nejedl a nemá energii, trochu nadsazené. Ruce mi okamžitě vystřelí ke krku. Automaticky. Mohl bych sáhnout do kapsy, zadat pin a zmáčknout šestku, ale když sedí tak blízko, dostali bychom ránu oba. Nebo jenom já, protože on je hlavní zdroj.

Hlavní zdroj mého trápení.

Trhnu sebou a pokouším se přivolat všechny hezké obrazy a myšlenky. Třeba to, jak přede mnou klečel. Musím se uklidnit, to je základ. Začnu se soustředit na jeho blízkost, což není tak těžké, protože se o něj v podstatě opírám.

Jenom kdybych tak mohl dýchat.

A pak je mi to najednou ukradené. Seru na to, že umřu. On to neudělá. Nechce mi ublížit, je prostě jenom naštvaný a ublížený. Cítím, jak mi opuchá krk a jazyk. Jestli to udělá…

Neodpustí si.

Vyhrknou mi slzy a zároveň s tím nechám ruce klesnout. Nemám sílu bojovat. Když nic, aspoň mě objímá, takže umřu v jeho náruči.

Zničehonic povolí sevření. Je to tak nečekané, že oba spadneme. Vzduch mi roztáhne plíce, je to trochu šok. Předkloním se a lapám po dechu. Zním chraptivě, jako stará rozbitá pračka. Gchrrr. Chytím se za krk a mnu si ho. Bolí ukrutně. „Tys… Tys mě chtěl zabít?“

Kouká do země.

Samozřejmě, že chtěl. Nejspíš zním hloupě, když se ho ptám, ale potřebuju to slyšet. Ano, Rufusi, chtěl jsem tě zabít. Ne, nedokázal jsem to. Proto… Protože.

Podaří se mi postavit. Mám trochu rozostřený pohled a vnímání. Prohlédnu si Mattiasův obojek a napadne mě, že už mu ho můžu sundat. Zkusil mě zabít – nedokázal to – už to nezkusí znovu.

Jednoduchá rovnice.

Kousnu se do rtu a jen těžko skrývám dojetí. Teď. Je můj. Teď. Jsme se konečně dokázali dostat přes pomyslnou hranici nenávisti a vzdoru.

Vezmu ho za ruku a vedu ho ke dveřím do sklepa. „Budeš muset vydržet dole. Nebude to trvat dlouho, brzy všechno skončí. Slibuju.“

Nevím, jestli mi rozumí. Zdá se, že prožívá spoustu emocí. Ale nebrání se. Vejde dovnitř skoro okamžitě a posadí se na schod.

Zavřu, seberu švihadlo a odnesu ho do ložnice. Potom se v obýváku svalím na sedačku. Nejspíš mám horečku. Deka i polštář voní jako on, vanilkou a potem. Zkouším klidně dýchat, jenomže mi automaticky naskočí ten výjev.

Mattias, co se nade mnou sklání nahý, drží mě za krk a tlačí mě proti sedačce, zatímco přiráží.

„Mattiasi,“ zamumlám potichu. Ležím a široce otevřenýma očima sleduju vypnutou televizi.

Jsem tak strašně šťastný.

O několik desítek minut později se donutím vstát.

Zkontroluju avatara a přepnu do módu kopání hrobů. Je to špinavá práce na hřbitově. Kolem poletují havrani, a všude je herní déšť a bláto. Většina uživatelů tuhle práci nechce dělat, ale mně to nevadí. Občas se sice odněkud vynoří ztrouchnivělá mrtvola, nicméně můj avatar si vzhledem k tomu, že je čaroděj, bude moct za pár hodin připnout nálepku Nekromant +3.

Zatočím se na židli, a když mi zazvoní mobil, obleču si bundu. Není mi zima, ale zapnu ji až ke krku, protože vím jistě, že mám otlačeniny a nechci, aby si ten chlap, co doveze pizzu, myslel, že mi někdo ubližuje.

Potkám se s ním u brány a věnuju mu bodrý úsměv. Nechám štědré dýško a s krabicemi se vrátím do domu. Pizza je horká a krásně voní. Položím ji na konferenční stolek a jdu pro Mattiase.

„Zavři oči!“ řeknu, sotva otevřu. A zůstanu stát jako přimražený, když mě Mattias z ničeho nic obejme. Obejme. Nechce mi ublížit, nevzteká se, nenadává mi. Místo toho mě chytí kolem pasu a nos mi zaboří do krku.

Je to tak krásné a důvěrné gesto, že nevím, co si s ním počít.

„Promiň,“ vydechne to pako.

„Ty se chceš mazlit?“

Namísto odpovědi mě obejme ještě pevněji, a tak ho pohladím po zádech. Chci ho uklidnit a říct mu, že se můžeme mazlit později. Držím ho dlouho, zatímco pizza stydne. Je to totiž až moc dobré, než abych mohl jednoduše přestat.

„Zavři oči, no tak,“ poprosím znovu.

Odtáhne se a zavře je. Připadá mi nedočkavý. Položím mu ruce na ramena a opatrně ho vedu do obýváku. Naznačím mu, kde je sedačka, a počkám, než si na ni sedne. Na pár vteřin si dopřeju pohled na jeho chvějící se rty a zrůžovělé tváře.

„Jsi připravený…? Natáhni ruce. Dlaněmi nahoru.“ Udělá to, a tak mu na ně položím krabici s pizzou. Trochu sebou cukne, nejspíš je těžší, než čekal. Mohl jsem ho upozornit. „Už můžeš!“

Podívá se na krabici a nechápavě pootevře rty.

„Viděl jsi někdy větší pizzu?“ pomůžu mu.

„Ty se… Ty se na mě nezlobíš?“ zeptá se nechápavě. Skoro jako kdybych ho zklamal. Moc tomu nerozumím. Jsem ale příliš šťastný… Tolik.

„Nevěřil jsem, že se to stane,“ vysvětlím mu. „Mám radost, že sis to uvědomil.“ Sáhnu pro svoji krabici a sednu si vedle Mattiase. Jak se všechny emoce překrývají, přelévají a násobí, způsobují u mě málem euforický stav.

„Že jsem si uvědomil co?“

„Svoje city,“ zašeptám. Kousnu do pizzy a blaženě přivřu oči. „Teď už víš, že k sobě patříme. Proto jsi to nemohl udělat, nemám pravdu? Proto jsi mě nemohl zabít.“

Připomenu si, že měl na sobě moje tričko, když jsem se vrátil. Muselo se mu vážně stýskat.

„Jo,“ řekne souhlasně.

Pustím Twin Peaks a klidně jíme. Je to lepší než posrané Vánoce. Kdybych měl prskavky a rachejtle, nejspíš je odpálím. Periferně pozoruju, jak Mattias jí. Má přes sebe přehozenou deku. „Jsi spokojený?“ zajímám se.

Otře si pusu do trička a sáhne pro vodu. Neurčitě pokrčí rameny, takže nejspíš stejně jako já nedokáže popsat, jak moc.

„Pojď ke mně.“

„Proč?“

Protočím oči v sloup, protože některé věci se nejspíš nikdy nezmění. „Protože chci,“ nadhodím prostě. Znovu zavadím pohledem o jeho obojek. Měl bych ho sundat? Samozřejmě, že mu teď můžu věřit – není třeba předpokládat, že to z jeho strany byla jenom hra, ale… Měl bych ho sundat?

Položí krabici na stůl a přitulí se.

Vážně je hubenější, poznám to podle toho, jak na mně leží. Usmyslím si, že budeme jíst s větší pravidelností, a začnu ho hladit na zádech. Prsty putuju podél páteře, přes lopatky, na krk, a zastavím u temene, abych mu prohrábnul vlasy.

V televizi začne další díl, ale moc to nevnímám. Prohlížím si Mattiase a nechápu, jak jsem bez něj mohl vydržet celých šest dní. Celých podělaných osmnáct let.

Je to jen myšlenka, ale úplně celého mě vyplní. Jako kdyby mě někdo vydlabal a napustil jako balón – pocitem, že chci Mattiase. Že ho chci v sobě.

Jemně ho pohladím přes látku kalhot. Potřebuju ho. Je to pravda, nic než pravda, protože sám začnu okamžitě tvrdnout. Trochu mu stáhnu kalhoty, abych mohl strčit ruku dovnitř, a když ho sevřu, hlasitě mu vydechnu do vlasů. „Svlékni se…“

Poslechne. Svlékne se rychle a účelně. Oblečení přehne a nechá ho v komínku na konferenčním stolku.

Udělám to stejně jako on. Je absurdní zdržovat se skládáním hadrů, ale vzrušuje mě, že samotný akt tolik oddalujeme.

Nakonec máme jeden pro druhého celou posranou věčnost. Protože já nedovolím, aby mi Mattiase někdo vzal. Tím myslím kdokoli. Jeho rodiče. Boha. Smrt.

Trhaně se nadechnu. „Chci si sednout k tobě na klín.“

„Co? Proč?“ Mattias okamžitě natáhne ruce před sebe. „Tohle ne, tohle ne, prosím, tohle ne…“ kroutí hlavou.

„Pro mě je to taky poprvé, tak z toho nedělej vědu.“ Vezmu ho za ruce a propletu s ním prsty. Než jsem ho odvedl do sklepa, slíbil jsem, že to brzy skončí, a tak bych měl svůj slib dodržet. „Možná tě potěší, co ti teď řeknu. Bude se to líbit nám oběma. Podívej, jak jsem z tebe vzrušený.“ Nadechnu se. Chci, aby to znělo slavnostně, ale trochu se mi chvěje hlas. „A ty pak nebudeš muset do sklepa. Už nikdy.“

„Už nikdy?“ Jeho ruce jsou v těch mých najednou lehké a vláčné. Nechal by je klesnout, kdybych ho nedržel.

Posadím se k němu na klín. Doufám, že nejsem moc těžký. Tedy myslím, že nejsem, protože nejím žádné sračky, ale stejně se trochu zapřu nohama, abych na něm neseděl celou vahou.

„Už nikdy,“ přikývnu. A pak to ještě několikrát zopakuju, protože na něm vidím, že ho to vzrušuje. Sevřu jeho penis a pohnu rukou.

Zasténá.

Pravidlo tří vteřin. A já už to nemůžu víc oddalovat. Pustím jeho ruce. Znovu ho jemně pohladím a pak mu pomůžu a navedu si ho k zadku. Přesně tam. Chci to udělat pomalu, dokonce se rukama zapřu o sedačku a zaryju do ní nehty, ale…

Dosednu. Ten táhlý sten musí patřit mně. Okamžitě se začnu třást a nedokážu se uklidnit. Moje ruce, i nohy, všechno se třese. I můj hlas, když zašeptám Mattiasovo jméno.

Je to tak kurevsky horké. Narodil jsem se pro to, abych ho měl v sobě, a napadne mě šíleně zvrácená myšlenka, že bych chtěl, aby ve mně zůstal napořád. Aby mě nepřestal…

Kousnu se do rtu a zakňourám: „Mattiasi, prosím.“ Pohnu se, a když znovu dosednu, málem se na něj svalím. Vzdáleně vnímám bolest na hrudi, která se šíří až k žaludku a putuje do obou spánků. Teď. Teď mě to určitě sejme a zabije. Umřu v náruči Mattiase Mawera.

V náruči kluka, kterého miluju.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že s někým souložím. Přišlo mi to mrzké a zvrácené, a když kluci ve škole mluvili o sexu, odpovídal jsem automaticky. Kolik jsem šukal holek. Která z nich měla větší prsa. Tvrdil jsem, že mě to rajcuje.

Tolikrát jsem lhal a svět se mi stejně odvděčil, protože teď můžu být… Mattiasovou součástí.

Začnu pravidelně nadsedávat. Oba vzdycháme a naše hlasy mají stejnou barvu, zní stejně, jsou jeden hlas. Vidím, jak se mu lesknou oči.

Oči kluka, kterého miluju.

Zakloním hlavu a opřu se o jeho kolena. Vypínám se proti němu. Fyzicky mě to možná trochu bolí, ale na úplně jiné úrovni zažívám něco úžasného a horoucího. Na jiné úrovni je Mattias sluncem tam, kde mám srdce, a pořád, s každým dalším přírazem mě zapaluje.

A já hořím. S pohledem upřeným na jeho rty.

Rty kluka, kterého miluju.

„Mattiasi, Mattiasi.“ Natáhnu ruku, abych je pohladil, ale je tak vláčná, že ji ve skutečnosti nedokážu zvednout. Pocítím bláznivou chuť se rozesmát. „Ma-ttiasi, já…“  Dýchám nahlas a tep mi vyletí tak, že je to teptepteptep. Trhnu sebou a tělo mě najednou zase poslouchá. Chytím se sedačky vedle jeho hlavy.

Vyvrcholím mu na hrudník a na břicho. A on o vteřinu později vyvrcholí do mě. Úplně mě tím rozbije od základu. Opřu se o jeho rameno a prsty mu vklouznu do vlasů. Hladím ho a cuchám.

Trvá dlouho, než vstanu. Málem přitom spadnu. Třesou se mi nohy a každý krok mi činí problém. Na stehnech cítím Mattiasovo sperma.

V koupelně vezmu balíček kapesníků, a když se vrátím, kleknu si před něj, abych ho otřel. Až potom očistím sebe.

Vůbec se nehýbe, ale zírá na mě široce otevřenýma očima. Sleduje každý můj pohyb, když sahám pro tričko a zapínám si kalhoty.

Teprve potom se taky obleče. Je stejně rozechvělý jako já. Sotva si sednu, přitiskne se ke mně co nejblíž a nohy mi přehodí přes klín. A tak ho kolébám a hladím.

„Víš, proč jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů?“ promluví potichu.

Pokrčím rameny, protože – upřímně, jsem tak hotový, že vnímám jen napůl. Těkám pohledem z jeho tváře k televizi, a zase naopak. Mám ale radost, že si chce povídat. „Měl jsi nějaký kroužek nebo kurz?“

„Měl jsem kurzy norštiny. Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký zvláštní jazyk. Za tu dobu, co jsem tady, jsem toho dost zapomněl.“

Přikývnu, ale dojde mi, že to nemůže vidět.

„Myslíš,“ pokračuje váhavě, „že bys mi mohl sehnat nějaké učebnice norštiny? Prosím?“

Většina obyvatel Skandinávie umí výborně anglicky, není proto důležité učit se jejich jazyk. Čistě z praktického hlediska. Chci to říct nahlas, ale prostě se jenom… Skloním a dám mu pusu do vlasů. „Počká to do zítřka?“

Věnuje mi dlouhý pohled, který mě znejistí. Potom vydechne: „Teď nesmíš nikam jít.“ Otře se o mě obličejem. Je mazlivý. Je překrásný. A konečně ho těší, že mu můžu patřit. Natiskne se ještě blíž. „Pustíš další díl Twin Peaks?“ nadhodí tiše a já okamžitě poslechnu.

Jíme spolu pizzu. Tlak na hrudi trochu povolí. Nedokážu sledovat televizi, prostě ne, musím se dívat na něj. A tak se dívám a jsem nesmírně vděčný.

Po tvářích mi tečou slzy a padají mu do vlasů.

***

V knihkupectví je spousta lidí. Nechávají za sebou sněhové ťápoty, berou do rukou knihy, zasírají je svými doteky a ohýbají stránky. Procpu se mezi nimi do sekce o Skandinávii, a vyžádám si nejnovější učebnice norštiny, pár sešitů a tužky.

„Máme tu nový cestopis. Trolltunga, Lysefjord, se špetkou národní kuchyně, nejkrásnější místa Norska…“ usměje se prodavač.

Nevím, co po mně chce.

„Udělá radost každému fandovi Skandinávie.“

„No tak to musím mít,“ řeknu přesvědčivě. Faktem je, že to nepotřebuju ani já, ani Mattias, a ta tlustá bichle může být těžko zárukou jeho radosti, ale koupit mu něco navíc je cesta ke spokojenosti nás obou. Zaplatím kreditkou a odmítnu balicí papír. A pentli. I stupidní kartičku s přáním všeho nejlepšího.

Dveře za mnou cinknou. Chvíli stojím uprostřed ulice a přemýšlím, jestli skočit do protějšího bistra pro kafe. Papírovou tašku přehazuju z ruky do ruky. Nakonec se vydám k autu, protože jsem slíbil, že se vrátím brzy, a brzy určitě znamená „ne déle jak za dvě hodiny“.

Cesta domů je nekonečná. Stojím na křižovatce a hlavu opírám o volant. S Novým rokem jako kdyby přišly nové problémy. Hraju jednoduché hry na mobilu, zatímco se kolona vůbec nehýbe.

Zelená. Červená. Pořád jsem na místě.

Začínám být doopravdy nervózní. Není přece dobré, aby byl Mattias tak dlouho sám. Když jsem odjížděl, docela jasně trval na tom, abych se přijel hned, jak to bude možné.

Auto přede mnou se konečně o pár centimetrů pohne. Domů dorazím o půl hodiny později.

Všude je ticho a klid. Na zasněženém chodníku jsou jenom moje stopy, což mě trochu uklidní. Vynosím nákup ke dveřím, pak otevřu a natahám ho dovnitř. Nikde nehoří. Žádná potopa.

„Mattiasi!“ zavolám.

Vyjde z koupelny a okamžitě zamíří ke mně, aby se schoulil v objetí. Otře se o moje rameno a upírá na mě ty svoje krásné velké oči. „Seš tady,“ zamumlá klidně. Voní jako vanilka a jeho tělo je horké.

Políbím ho na čelo. „Spěchal jsem,“ pojmenuju očividné. Mám mokrou pusu, protože si umýval vlasy. Trochu to lechtá, tak se olíznu, a pak seberu tašky. „Co jsi dělal?“

Jdeme spolu do kuchyně. Tohle vřelé přijetí stačí, abych pochopil, že není naštvaný. Cítím jeho pohled v zádech. Vpíjí se do mě, chce se mě dotknout, a vzduch kolem nás elektrizuje.

„Četl jsem a pak…“ pokrčí rameny. Vyleze na barovou židli, odkud mě pozoruje, zatímco vybaluju mléko, rýži, čočku a nějakou zeleninu. „Nejsou tady už žádné testy, tak jsem se šel osprchovat. Věděl jsi, že nejdelší plot se nachází v Austrálii a má přes pět tisíc kilometrů?“

„Ne. To ses naučil?“ Zmuchlám prázdnou tašku a strčím ji do šuplíku. Potom se otočím a opřu o linku. „Kdybys chtěl, donesu ti další testy,“ řeknu laskavě. „Když jsi spal, kontroloval jsem ty, cos vyplnil. Ještě pořád děláš chyby, hlavně v matice.“ Nechci, aby to z mojí strany vyznělo jako kritika, a tak dodám: „Ve fyzice ses moc zlepšil.“

Mattias přehazuje sáček čočky z ruky do ruky. S vybalováním mi moc nepomohl, ale těší mě, že se konečně začal zajímat o užitečné věci, a ne o to, jestli ho někdo hledá. „Matika je na nic,“ oznámí zatvrzele. Což je totální nesmysl, protože podle hypotézy matematického vesmíru má naše fyzická realita matematickou strukturu a náš vesmír není matematikou pouze popisován – on ve skutečnosti matematikou je. Matematické struktury nevynalézáme, ale objevujeme. Vymýšlíme pouze matematické zápisy.

Pak si uvědomím, že Mattias pořád mluví. A civí na mě. „Uděláme si bulgur?“

Napustím vodu do hrnce a postrčím ho k němu. „Nasypeš ho tam, prosím?“ Přitáhnu si velkou plastovou misku s ovocem a přebírám ho. Vyhazuju plesnivá jablka. Mattias asi nemá jablka moc rád.

Od té doby, co je tady, jsem ho viděl jíst převážně mandarinky.

Nelíbí se mi ticho, které na nás padne, a tak navrhnu, že mu klidně pak některé příklady vysvětlím, na což nereaguje. Rozhodím rukama a nechám mísu vedle varné konvice. „Moc jsem toho nevzal. Nakoupím zase přes internet. Můžeš mi pomoct.“

To Mattiase z nějakého důvodu překvapí. „Vážně? No tak jo.“

Vezmu tašku, která leží vedle lednice, a podám mu ji. „Koupil jsem ti ty učebnice. Doufám, že to jsou ony.“

Vleze si na sedačku a všechno docela nešetrně vysype. Když ale promluví, zní upřímně potěšeně, a já cítím, jak se mi na hrudi rozlévá příjemné teplo. „To všechno jsi mi koupil? Super, moc děkuju. Vážně.“

Nějakou dobu pak slyším čmárání, cvakání propisky a listování. Není to tak dlouho, co jsem mu půjčoval fixy, jen aby mi nezabodl propisku do spánku. A přitom jsme se od té doby tolik posunuli.

Konečně je normální.

Uvařím a donesu mu jednu z misek. Vlezu si na sedačku vedle něj a pohodlně se opřu. „Neznám nikoho, kdo by se aspoň vzdáleně vyrovnal tomu, jak strašně jsi krásný,“ řeknu láskyplně.

Mattias sklopí pohled. Stydlivě sáhne pro misku a hrabe se v jídle. „Věděl jsi, že všichni lidé mají ve skutečnosti hnědé oči?“ zamumlá. „Vnímáme je rozdílně jen díky melaninu. Pokud je ho v duhovce nedostatek, jeví se nám modré.“

„Říkáme si zajímavosti? Super!“ Položím misku do klína a tlesknu. „Víš, kde rostou ty nejchutnější pomeranče na světě?“

„Encyklopedii citrusů tady nemáš, takže ne,“ řekne, a z jeho tónu nejde poznat, jestli by ji doopravdy chtěl. „Kde?“

„V Izraeli.“ Myslím, že o tom jednou na hodině mluvil Bane, ale nejsem si jistý. Nejsem si jistý ani tím, že se jim říká Jaffa.

„A měls je někdy?“ Mattias se zlehka otře o moje rameno. Vypadá lísavě. Možná si přeje, abych se ho dotýkal.

Pohlédnu na jeho rty, věnuju mu úsměv a potichu navrhnu: „Můžeme tam někdy na dovolenou, kdybys chtěl.“

Tváří se neurčitě. Položí misku na stůl a opře se, což znamená, že chce, abych mu položil hlavu do klína. Udělám to rád. Prohlížím si zespodu linii jeho brady a řasy. Má docela malou pihu na krku.

„Nebo do Norska,“ zamumlám a přitisknu se blíž k jeho klínu. „Můžeš mě hladit ve vlasech.“

Jemně mi je pročesává, dotýká se jich, a já si dovolím na chvíli zavřít oči. Vidím všechny ty roky společného života a na rtech mi pohrává úsměv. Protože vážně můžeme jet kamkoli.

Už brzy.

Mattias se mění. Pookřává, když jsme spolu. Působí uvolněněji, jako kdyby ho přestával trápit svět tam venku.

Když se vzbudím, ještě pořád mě hladí, což přijmu s vděčností. Od chvíle, co jsem s ním, se směju prakticky neustále. Zaslouží si to. Je překvapivě něžný. Často se stane, že mě sám od sebe pohladí. A osloví jménem.

Vstanu, protáhnu se a dám vařit vodu. Připravím kafe a jemu udělám kakao. Potom sednu k počítači a zkontroluju avatara.

Přes noc jsem ho nechal pracovat na hřbitově, aby nasbíral co nejvíc bodů, protože chci dostat ten posraný grál, který střeží drak na konci světa. Původně jsem vyhrál špatnou mapu, takže jsem strávil několik dní v krčmě Na konci světa. Prostě se změnily názvy. A když jsem pak mohl konečně vyrazit, naprosto nesmyslně mě stihla bouřka, která se ve hře objevuje jednou za čas a v devadesáti procentech mívá zničující efekt.

Mattias čte a vůbec si mě nevšímá. Nezajímá ho, že musím řešit falešný kompas a projít Cestou žebráků, kde zas o všechny nasbírané peníze přijdu. Nezajímá ho, že když se doplazím ke grálu, drak vydechne a spálí mi plášť, takže pak běhám po jeskyni úplně nahý a jediné kouzlo, co mám, je Skládání básní.

„Do prdeleee, do prdele, do prdele!“

Vrhnu na něj otrávený pohled a on mi ho přes knížku Evžena Oněgina oplatí. Po chvíli ale přece jenom vstane a dojde ke mně. „Můžu se podívat?“

Vydechnu a vezmu ho na milost. Odstrčím hrnek co nejdál od klávesnice, abych ji nepobryndal, a naznačím mu, aby si sedl ke mně na klín. Udělá to. Sedne mi přímo na rozkrok a trochu se zavrtí, takže mě okamžitě napadne, že se chce vážně mazlit. A jenom neví, jak mi to říct.

Dlouze vydechnu.

„Chceš si to zkusit? Když budeš hrát za Corvina, můžu ti nastavit nějaký jednodušší quest. Jen přes zkušenostní body.“

Fakt je, že musí hrát za Corvina, protože mého hlavního avatara usmažil ten zkurvený drak.

„Tuhle hru neznám. Jak se jmenuje?“

Hraju ji ode dne, kdy přišel, což bude určitě několik měsíců, a jeho teprve teď napadne zeptat se na název. Přitom jsem myslel, že je docela hráč. Často se Sayerem mluvil o nových hrách na trhu, o tom, co si pořídí a zahraje. Přijal kvůli tomu práci v bistru.

„MiseryDuh!,“ vysvětlím. „Vyšla v roce 2006, ale od té doby prošla šílenou obměnou. Je mnohem nadupanější než třeba Wowko. Nedávno vydali rozšíření, sice dost drahé, ale je v něm spousta věcí navíc.“ Opřu se o jeho rameno a ruce mu položím na boky. „Nemyslím, že bys to někdy hrál. Měli jste dost starý počítač, neutáhnul by grafiku.“

Jejich počítač by neutáhnul ani původní verzi Spidermana. Vlastně nechápu, proč si nepořídili nový. Hlavně že mají posrané falešné těžítko.

„Rufusi, řekni mi to, prosím. Celý příběh. Jak jsme se poznali. Jak ses rozhodl, že ty a já… Prosím.“

Už zase skáče z jedné věci ke druhé, naprosto nesmyslně, bez jakýchkoli logických vodítek. Sáhnu pro hrnek, abych se napil kafe. „Můj příběh? A co přesně?“

„Náš příběh.“

Nechci ho podezírat z falešného zájmu. Připomenu si, že mě neuškrtil. „Aha,“ vydechnu. Tak ať je po jeho. Pohladím ho po bocích. „Když jsem šel tvému tátovi pomoct s internetem, viděl jsem tvoji fotku. To už jsem ti říkal. Nejdřív jsem myslel, že je to vtip, protože jsi byl hrozně podobný Dustinovi. Ale tvůj táta řekl, že se jmenuješ Mattias. Nahrál jsem do jeho počítače jednoduchý program. Tak, aby systém po čase zkolaboval. Takže zavolal znovu. A když jsem přišel, potkal jsem tě. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.“

Ve skutečnosti… Než jsem ho potkal, nevěděl jsem, co znamená slovo sentiment. A patolízalství. Obojího, a vlastně ještě horších věcí, jsem se dopustil kvůli němu a hned několikrát. To všechno z lásky.

„Kdo je Dustin?“ vyjede na mě žárlivě.

„To byl můj kámoš. Ale nemusíš se bát, nesahá ti ani po kotníky.“

Jako kdyby mě neslyšel. Ruce položené vedle klávesnice sevře v pěst. „A kde je teď?“

„Nevím,“ řeknu pravdivě. „Pak už mě to nikdy nezajímalo.“

Když mě zradil, otec se mi vysmál. Pořád dokola opakoval, že měl pravdu, a divoce přitom gestikuloval rukama špinavýma od krve. Nejspíš přitom zase kuchal nějaké zvíře, nebo si to možná jenom představuju. Měl jsem pravdu pravdu pravdu. Ale ta jeho zasraná pravda ve skutečnosti znamenala, že se nedá nikomu věřit. Dle jeho mínění ho chtěl každý obrat o peníze a pozemek, od příbuzných, přes lidi z vesnice, konče mojí vlastní matkou.

Byl trochu paranoidní.

„Pak?“ zeptá se Mattias potichu.

„Po tom, co se na mě vysral! Proč se na něj ptáš? O co ti jde?“ Je mi to vážně hodně nepříjemné. Na chvíli si dokonce přeju, aby slezl a šel zpátky na sedačku.

„Nic o tobě nevím. Chtěl jsem se něco dozvědět.“

Chci zařvat, že jsem tady. Že jsem tu jenom pro něj, jsem celý jen jeho, patřím mu. Jenomže pak poposedne a úmyslně se o mě otře zadkem, takže mám na chvíli v hlavě úplné prázdno. Zamručím. A on vyhrkne: „Jak se to hraje? Co mám dělat?“

„Líbí se mi, když na mně sedíš.“

Popadne myš a v horní části obrazovky se objeví mapa a dvě zkřížený hnáty.

„Píše mi to, že mám jít do Lesa Zapomnění. Jak se tam dostanu?“ Nepřesný překlad. V jazyce orků jde spíš o Les Nepaměti, takže to určitě překládal nějaký idiot, ale nahlas to nijak nekomentuju. Vlastně jsem ticho až do chvíle, dokud se Mattias nerozejde ke srázu, kde bydlí Smrtka. Smrtka znamená spoustu otázek a čarovné džbány.

„Ať to nepokurvíš,“ varuju ho. Podržím myš a avatar zůstane stát na místě. Miluju herní západy slunce. „Hele, pustím to znovu. Corvin má na rozdíl od Castora, což je můj druhý účet, jenom 42 zkušenostních bodů, ale na oživlé mrtvoly – “

„Mohl bych si založit vlastní účet?“ Zas je mu totálně ukradené, že něco vykládám. Otočí ke mně hlavu. Když znovu promluví, cítím kakao. Vemlouvavou čokoládovou chuť jeho slin. „Teda ty bys mi založil účet. Nechci ti to zkazit.“

„Rozmyslím se,“ slíbím, aby věděl, že ho stoprocentně vnímám. Musí ale taky vědět, že jestli je tohle podraz, akorát si tím ublíží. „Na internet se stejně nedostaneš, to přece víš, ne? I když by bylo fakt srandovní, kdyby ses přihlásil na svůj facebookový účet a napsal si status, že hraješ MiseryDuh! a sedíš mi na klíně.“ Rozesměju se, ale jeho to z nějakého důvodu urazí.

„Půjdu si číst,“ oznámí stroze a vstane.

Chytím ho za ruku. Pohladím, přejedu od zápěstí po prsty. „Ne. Budeš hrát a já se budu dívat.“ Chci, aby bylo po jeho. Aby se usmíval. Kliknu na ikonu, která znázorňuje Les Nepaměti a pojmenuju ho tak, jak ho nazval on, abych mu udělal radost. „Les Zapomnění je na severu.“ Přisunu k němu myš a cítím ukrutný klid, když na mě znovu dosedne. „Zapnul jsem ti navigaci. Máš tři otázky pro tříokého havrana. Jakmile oslepne, ubude ti polovina života, tak si je dobře promysli.“

Snažím se mu do toho moc neplést. Spíš odpovídám, když se zeptá, a občas ho konejšivě pohladím. Hraje dobře. Rozhodnu se, že když havran na konci dnešního dne uvidí alespoň na dvě oči, založím mu účet.

Když se večer bude tulit, založím mu účet.

Když… Prostě to udělám. Chci, aby se smál.

***

Ve skříni najdu beranici, kterou jsem měl na sobě snad jenom jednou. Nasadím si ji spíš z legrace. Ve skutečnosti hledám něco jiného. Vysoké černé zimní boty. Dostal jsem je od matky, pokud se nepletu, hned po tom, co jsem tvrdil, že jedu na hory. To abych se vyhnul další stupidní rodinné sešlosti.

Jsou v krabici pod postelí. Vezmu je s sebou a u dveří do obýváku zastavím. Poslouchám, jak si Mattias přeříkává slovíčka a věty. Dělá to často, ale je to lepší, než kdyby byl ticho. Norština je celkem melodická a on má nádherný hlas.

Položím boty před něj, vedle učebnice a opatrně ho vezmu za nohu.

„Co to…“ začne překvapeně. „Ty mi dáváš boty?!“

Ne asi. Dávám mu šnorchl. Zas další pitomá otázka. Pohladím ho po lýtku a botu mu nazuju. Líbí se mi klečet před ním a šněrovat ji, takže ten moment schválně prodlužuju, i když je mi v beranici horko.

„Jsou ti,“ řeknu spokojeně. „Zkus se trochu projít, ale myslím, že to bude v pohodě.“ Usměju se, a pak odejdu, abych mu donesl bundu. Podám mu ji. Je černá a má zelené tkaničky. Vím naprosto jistě, že mu padne. „Tak? Nezdržuj.“

Konečně seskočí a prohlíží si boty. Udělá pár kroků, přešlápne a zastaví na místě. „Co to děláš? Proč mi dáváš ty věci? Já tomu nerozumím.“

Dívám se, jak si obléká bundu, a pak společně dojdeme do chodby. „Abys nenastydnul. Je tam zima.“ Narovnám mu kapuci a otevřu. Dovnitř okamžitě vletí sněhový poprašek.

„Ty… My jdeme ven? Jako vážně?“

Přikývnu a vezmu ho za ruku. Zkontroluju, že má bundu dopnutou až ke krku, aby nenastydl. „Chceš se procházet, nebo chceš postavit sněhuláka?“

Přemýšlí o tom a dává si na čas. Když pustím jeho ruku, dokonce trochu překvapeně vzhlédne. Ujistím sám sebe, že by neudělal žádnou blbost, teď už ne. Ale stejně mě uklidňuje vědomí zapnutého telefonu i obojek na Mattiasově krku. Rád bych ho sundal, přemýšlím o tom každý den, vždycky když usne. Musím si být ovšem stoprocentně jistý, a to nejsem. Procenta jsou ve finále mnohem výmluvnější než city.

„Postavíme sněhuláka?“ navrhne.

„Jo.“ Vlastně jsem to nikdy nedělal, ale jednou jsem na youtube viděl reportáž ze soutěže o nejhezčí ledovou sochu. Začnu tvarovat kouli a nabalovat na ni další sníh. Jde to ztěžka, protože sníh se spíš sype, než aby lepil.

Mattias si nestěžuje. Spokojeně hňácá kouli a valí ji před sebou. Má zčervenalé tváře, a co chvíli si hřbetem ruky otírá nos. „Nemáš rukavice?“

„To nevím.“ Asi nemám. Vezmu jeho ruce do svých a dýchám na ně, zahřívám jeden prst za druhým a přikládám si je ke rtům. „Ale rozhodně je můžeme koupit, dobře?“

„Dobře.“

Sněhulák je perfektní. Poslední kouli musíme nasadit spolu. Najdu dva kamínky a podám je Mattiasovi, aby z nich mohl udělat oči. V duchu se rozhodnu, že skrze sněhuláka nikdo neprojde.

Seberu hrst sněhu a trefím Mattiase do ramene. Zatváří se nechápavě, ale potom mu dojde, že je čas na další hru. A tak si hrajeme. Trefí mě přímo do obličeje, až zalapám po dechu, protože je to kurevsky studené.

Rozesměju se a zkouším sníh vyklepat z ucha. „No počkej! To si vyžereš, Mattiasi.“

Míří o dost přesněji než já. Mně chybí mezerník a W, A, S a D na klávesnici. Za chvíli jsem totálně mokrý a nacucaný vodou, ale nepřestávám se smát, protože mám pocit, že se dobře baví.

„Ha. Konečně jsem našel něco, v čem nejsi dobrý,“ popíchne mě.

Doběhnu k němu, ale uklouznu a omylem ho strhnu do závěje, což je ten nejlepší omyl na světě, protože se vzápětí ocitnu nad ním. Koukám mu do očí a na rty a rozhodnu se, že už neznám žádná další slova, kterými bych popsal, co pro mě znamená. Vzpomenu si na vůni kakaa, kterou jsem cítil, když ke mně během hraní otočil hlavu.

Mattiasi.

Dojde mi, že jsem to neřekl nahlas. Začnu zrychleně dýchat. „Já…“ Zakroutím hlavou a vstanu. Trochu nervózně mu pomůžu na nohy. „Pojď, ať nenastydneš. Dáme si čaj.“ Musí mě políbit sám od sebe, musí to být jeho vlastní impuls. Poslední podtrhnutí toho, že mě taky potřebuje. Miluje.

Proplete se mnou prsty. „Vrátíme se sem někdy?“                          

„Klidně zítra.“

Sundáme ze sebe mokré oblečení a jdeme zpátky do obýváku.

Začne si znovu číst, a tak hraju. Avatar se potácí přes zasněžené pláně, protože vysoké sněhule jsem před časem prohrál se skřety. Lišta vlevo dole ukazuje začínající omrzliny, takže musím strávit zbytek dne v žabím doupěti, u ohníčku, kde hrozí, že mě každou chvíli sežere medvěd. Mám ale štěstí, protože v zapomenutém výklenku najdu knihu kouzel, generalizovanou verzi pro nekromanty, a tak se mi povede vyčarovat robustního poníka.

Slyším vodu, a taky zvuk, jak se něco sype.

„Co to děláš?“

Mattias sebou trhne, a pak mi trochu vzdorovitě ukáže knížku s recepty a zamává s ní. „Tohle jsem našel. Říkal jsem si, že bych mohl něco zkusit uvařit. Vadí to?“

Poník se neklidně ošívá. Dám pauzu. „Ty se nudíš?“

„To ne. Jen mi přijde, že pořád sedím u knížek. Chtěl jsem zkusit něco nového.“ Položí knížku vedle hrnce. „Mám si raději číst?“

Zvažuju to. Je chytrý dost, takže o čtení možná ani tak nejde. Znovu mám neodbytný pocit, že se mi pokouší něco naznačit. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby se mnou mluvil narovinu, bez všelijakých kliček a podivných frází. Možná chce, stejně jako tam venku, abych se ho dotýkal. „Můžu se s tebou milovat,“ navrhnu.

Chvíli o tom přemýšlí. „Nemůžeš dělat ty jiné věci?“

Vstanu, protáhnu se a věnuju mu úsměv. „Copak tobě se to nelíbilo?“ Když neodpovídá, stáhnu si tričko, abych mu to ulehčil. „Já se ti nelíbím?“

„Líbíš.“

„Tak kde je problém?“ Protože vážně pochybuju, že se chystal vařit.

Trochu se kousne do rtu a sklopí pohled. Působí roztomile. „Mám snad na výběr?“ zašeptá. Ruce tiskne v pěst, nejspíš je nervózní, a do tváří se mu žene červeň.

Asi ho prostě rajcuje tenhle typ her. Opřu se o linku vedle něj. „Aha. Tak dobře. Možná bys chtěl, abych odešel, nemám pravdu?“

Trhaně se nadechne a pomalu mi sebere tričko. Položí ho na sporák, což je legrační, ale ne dost, abych to chtěl komentovat nahlas. „Neodcházej.“

Je zvláštní, jak se do mě jedno jediné slovo vpije. Jako nějaká zářivá kaňka. Mattias má neuvěřitelnou schopnost zapalovat mě uvnitř. „Chci s tebou sdílet úplně všechno,“ řeknu upřímně. „Ale jestli nechceš, můžeš tu být sám.“

Nikdo nechce být sám. To je největší deformace naší rasy, chyba ve vývoji, odbočka od nadčlověka. Nikdo kurva nechce být sám. Mattias to potvrdí, dojde k sedačce a sundá si tričko. Posadí se. „Tak dobře,“ vydechne.

Stoupnu si před něj a trochu se skloním, abych cítil, jak mu voní vlasy. „Sundáš mi kalhoty?“ navrhnu roztřeseně. Na pár sekund zavřu oči, ale srdce mi buší tak nahlas, jako kdyby ho někdo koval.

Poslechne. Na oplátku mu taky pomůžu. „Co mám udělat?“

„Dej… Dej si ho do pusy,“ odpoví okamžitě. Jeho tón ve mně probouzí vzrušení. Je mi úplně u prdele, že Corvin tam někde venku i s poníkem mrzne. Kleknu si a položím Mattiasovi ruce na stehna, pohladím ho, a pak ho vezmu do pusy. Ta chuť je omračující. Potěší všechny chuťové pohárky na jazyku.

I ty v krku, pokud tak nějaké jsou. Hýbu hlavou a Mattias mě hladí ve vlasech. Přeju si, aby to nikdy neskončilo, ale musím mít na paměti, že nejde jenom o mě. Takže ho naposledy olíznu, sednu si na paty a přejedu si po rtech. „Je to dobré?“

Odpovědi se nedočkám, jenom slabého přikývnutí. Když mu vylezu na klín, nahlas sykne.

„Chci, abys mi to udělal.“ Natlačím se k němu, kůže na kůži a on mi položí ruce na boky. Stiskne a pomůže mi nadzvednout se, aby do mě přirazil. Oceňuju, že na nic nečeká.

Nakonec je docela divoký. Představuju si, jak mě nabádá, abych se pohnul. Přísně, vzrušeným hlasem, pohni se, Rufusi, no tak, dělej. Představuju si, jak říká, že mu patřím.

Položím mu ruce na ramena, hladím ho a zarývám do něj nehty. Vzdycháme a já nevím, komu který hlas patří. Děláme to spolu a na ničem jiném nezáleží, tak je to správně. Kdokoli, kdo zažívá milování a myslí přitom na nejrůznější kraviny, nemiluje doopravdy.

Já jsem tady. A cítím, že už mu nemůžu dát víc, i když bych chtěl. Nahlas zakňourám a zakloním hlavu, orgasmus mě roztřese. Udělám se hned po Mattiasovi, vystříknu mu na hrudník.

Pořád dokola opakuje moje jméno.

Nohy mám vratké. Jsem jako hadrová panenka, ale oba nás otřu, nejdřív jeho, protože má přednost. Pustím televizi a Mattias se okamžitě přitulí. Ležíme jako dva spiklenci, hladím ho ve vlasech a sleduju Spidermana, Paralelní světy.

„Mám dodělat večeři?“ zeptám se tiše.

„Můžu uvařit já? Prosím?“

Není tady od toho, aby mi sloužil. Nikdy jsem nepožadoval ani to, aby si poskládal tričko, nebo umyl umyvadlo v koupelně. Znovu mu prohrábnu vlasy. „Jasně. Ale jestli jsi unavený, tak klidně spi.“ Připadá mi trochu bledý. Možná málo železa, anebo málo slunce. „Je ti hezky?“

„Jo.“ Pustí mě, ale opatrně, nejspíš abych si to nevyložil špatně, a vstane.

Zívnu a sleduju Milese Moralese, co se prohání po Brooklynu. „Doneseš mi čaj?“

„Dobře.“ Slyším, jak Mattias otevírá skříň. Jak rozdělává pampeliškový med, vytahuje lžičku… A voda bublá.

Chce, abych byl šťastný.

Nalije vodu do kelímku. Míchá lžičkou. Donese kelímek s čajem ke mně, heřmánkový, ten mám nejradši. Chvíli se díváme jeden druhému do očí.

Chce, abych byl šťastný. A já jsem.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ela
10. 8. 2020 22:12

tady je strasne krasne videt ten progres jejich vztahu. ze uz se mattias otvira, ale zaroven si furt nechava tu svoji vzpurnou detskou stranku. (a taky ho nekd unesl lol). akorat se bojim, aby to mattias jenom nehral, aby si ziskal rufusovu duveru a pak utekl