Szabi

Z hlediska statistiky, vědeckých i nevědeckých výpočtů a herních programů nakonec vždycky přijde něco, co člověk nečeká.

Pár měsíců se mi daří tenhle očividný fakt míjet. V zavedeném režimu, který vyhovuje nám oběma, spolu snídáme, pracujeme, sledujeme filmy a milujeme se.

Chci mu sundat obojek. Chci, aby zapomněl, že ho má. Chci, aby řekl, že mě miluje.

Usínám s rukou položenou na jeho břiše, hladím ho a otírám se o něj nosem. Je nádherný. To nejlepší, co se mi v životě stalo. Jenomže zatímco já jsem baterka nabitá na sto procent, jemu pár procent schází a občas dokonce zabliká, jako kdyby nevydržel svítit celou dobu.

Jednoduše řečeno: Nesměje se, což je pro mě tak skličující a nepochopitelné, že kvůli tomu občas zůstávám vzhůru dlouho do noci. Řeknu mu vtip o slonovi v mrazáku a on má kamennou tvář. Donesu mu ze zahrady květiny a on poděkuje, ale…

Nemám tušení proč, ale jsem si jistý, že se mě snaží dovést do bodu, kdy se budu cítit nepříjemně a udělám nějakou hovadinu.

Nemluví o tom, ale možná v duchu touží po svojí pitomé rodině.

Hodně vaří a přeříkává si přitom norské fráze. Už jsem si na ten jazyk zvyknul, a natolik jsem si ho oblíbil, že začínám pochytávat jednotlivá slova. Mattias chce, abych ho zkoušel, a tak ho zkouším. Sedávám u něj s popsanými papíry a porovnávám jeho výslovnost s fonetickým zápisem v hranatých závorkách – nedělá skoro žádné chyby.

Hraju MiseryDuh! a založím mu jeho vlastní účet. Avatara pojmenuju Attila, což je vzdáleně podobné slovu Mattias. Attila byl nejmocnější král hunské říše. Vyberu mód pro čaroděje, protože všechny ostatní stojí za hovno.

Když jeden z nás hraje, ten druhý vaří, anebo si čte. Po několika týdnech zjistím, že nejspíš nemáme dost knih, a tak spolu sedíme u internetového knihkupectví a namátkou házíme do košíku všechno, co nám přijde pod ruku. Mattias si vybere několik knížek v norštině, většinou jde o překladovou beletrii, a já knihy o grafice.

Potřebuju vytvořit několik dalších návrhů. Zadavatelem je jedna z velkých firem. Takže dost kreslím a Mattias mi kolikrát stojí za zády, anebo mi sedá na klín a dívá se. Nakreslím i jeho. Udělám mu korunu, protože je princ, a pak, z rozmaru, kreslím na jeho tělo. Na záda. Píšu vzkazy a písmena a on je hádá.

Když už je celý pokreslený, skloním se a líbám ho mezi lopatky. Chvěje se a voní jako granátové jablko, což je vůně, kterou jsem vybral namísto vanilky. Přišla mi taková jarní.

Abych to shrnul, tak mu nic nechybí. Všímám si ho a vnímám ho. Je středobod mého světa. Takže nerozumím, nechápu, proč se rozhodne se mnou vyjebat.

***

Svléknu si tričko a jen v teplácích zůstanu stát za ním. Sleduju, jak se s Attilou potácí přes zasněženou pláň ke Korintským dolům, protože mu jeden z trpaslíků dluží prachy. Na trpaslíky platí jediné, a to chytit je pořádně pod krkem a vyhrožovat, že jim ufiknete vousy, a oni, když vyplivnou většinu nadávek, odněkud vyštrachají tu nejkrásnější zbroj na světě.

„To je Gerot,“ řeknu. „Může být starý klidně tři sta let. Nevěř mu, ať řekne cokoli. Spousta věcí bude určitě v té truhle.“

Mattias přikývne a vejde do podzemní kovárny. Vypadá soustředěně. Skloním se a rozcuchám mu vlasy. Potom si stáhnu tepláky a mobil položím na konferenční stolek.

Odejdu do koupelny, zavřu za sebou, a ve sprchovém koutě na sebe pustím proud horké vody. Vdechuju vůni granátového jablka a představuju si, že je tady Mattias se mnou, a že se ke mně zezadu tiskne. Podívám se na svůj penis a přemýšlím, jestli si vyhonit, ale nakonec to nechám být.

Usmívám se, protože vím, že se spolu budeme milovat. Nikdy mě neodmítne. A jeho oči mají ukrutný žár, když to spolu děláme.

Seberu osušku, omotám ji kolem pasu a vyjdu ven.

Zamířím do obýváku a všechno se posere. Statistika. Protože Mattias stojí uprostřed místnosti s mobilem u ucha. Nemůžu mu ani připočítat k dobru, že nestihne nic říct. Vypadá stejně konsternovaně jako já.

Jak dlouho tohle plánoval? Copak pokaždé, když se mi nakláněl přes rameno, nechtěl pomazlit, ale prostě jenom znát můj pin?

Vytrhnu mu mobil z ruky a pořádně ho praštím do spánku. „Co to děláš?“

„Promiň,“ hlesne okamžitě a chytí se za hlavu. Poulí na mě svoje velké oči. Pořád mi připadá apatický a trochu mě štve, že se tváří, jako kdyby se právě nechystal zkurvit mi život.

„Co to děláš?!“ zopakuju.

Couvne dozadu a opře se o linku. „Chtěl jsem objednat pizzu.“ Dokonce přitom ani neuhne pohledem. Jenom na okamžik, aby se podíval, jestli nemá na prstech krev. To, že moje srdce krvácí, je mu u prdele. „Promiň,“ řekne znovu hloupě.

Jsem roztřesený. Kousnu se do jazyka, abych to ustál. „Margheritu nebo Hawai?“ pomluvím klidně.

„Hawai.“

„Jdi do koupelny, Mattiasi, a počkej tam, dokud pro tebe nepřijdu.“

Už na mě nepohlédne. Projde kolem s hlavou hrdě vztyčenou, jako kdyby vyhrál. Jako kdyby mě právě skoro osral.

Počkám, než se za ním zavřou dveře, a sesunu se k zemi. Ručník spadne, takže jsem úplně nahý. Zadám pin, odemknu mobil a podívám se na poslední volané číslo. Nemusím být génius, abych poznal, že patří tísňové lince. Dokonce mě ani neuklidní, že se nedovolal.

Protože to zkoušel, což je nakonec jediné, na čem záleží. Chtěl pryč, co nejdál ode mě.

Položím telefon vedle sebe a přitáhnu si kolena k bradě. Nemám tušení, jak dlouho tam sedím, ale když chci potom vstát, tolik mě studí nohy, až zakolísám. Doploužím se do ložnice pro čisté oblečení, a pak jdu zpátky do obýváku.

Sedím na sedačce. U počítače. Na parapetu. Seberu Mattiasovu knihu o cestování Norskem a praštím s ní o zem.

Přísahám, že nevím, co dělat, nevím, nevím, a asi z toho co nevidět zešílím. Uvařím kafe a spálím si jazyk. Třikrát změním pin na mobilu, dokud si nejsem jistý, že na něj už nikdy nepřijde.

Už nikdy. Je to osmimístný kód, náhodně vygenerovaná čísla.

V jednu chvíli stojím u dveří vedoucích do koupelny, opírám se o ně čelem a přemýšlím. A chce se mi brečet, protože Mattiase strašně nenávidím, a chce se mi řvát, protože ho potřebuju a stačí pár podělaných minut, aby se mi stýskalo.

Nakonec dojdu k názoru, že mu nesmím dopřát pocit vítězství. Několikrát se nadechnu, otevřu a opřu se o futra.

Mattias sedí přímo naproti, vedle sprchového koutu, a unaveně si mě prohlíží. Nezdá se, že by se styděl. Má v sobě pořád tolik bojovnosti, až mě to děsí. A přitom jsem mu chtěl sundat obojek. Co by se asi tak stalo? Neuškrtil mě, ale teď vidím, že šlo celou dobu o cílenou manipulaci.

Vyjebal se mnou!

Praštím do dveří. „Chtěl jsem objednat pizzu,“ pitvořím se po něm, „a ta ženská na druhé straně tvrdila, že jsem se dovolal na tísňovou linku. Musí mít podobné číslo. To je zvláštní, že jo?“ Dojdu k němu a sednu si na bobek. Prohrábnu mu vlasy, protože jsou jemné a já je zbožňuju. „Mattiasi, proč jsi mi tak ublížil?“

Pohupuje se dopředu a dozadu. Vážně mi chce po tom všem tvrdit, že by snad mohl trpět víc než já.

Jenomže já se nerozhodl, že ho vydám do rukou fízlů, že ho vyhodím jak nepotřebnou věc do náruče zkorumpované společnosti.

Posadím se na zem vedle něj a zakloním hlavu. „Nechovám se k tobě hezky? Nutím tě jíst sračky? Zavírám tě do sklepa?“ Mlčí, a tak zařvu: „Podívej se na mě! Přece tě beru ven. Můžeš vařit, číst si… Založil jsem ti vlastní účet.“ Nadechnu se, nebo to aspoň zkusím, protože tohle kurva bolí ze všeho úplně nejvíc. „Miluju se s tebou.“

Začne popotahovat a po tvářích mu tečou slzy. Nevím, jak moc to hraje. Otráveně trhnu hlavou a vstanu, abych se na něj nemusel dívat. Nechám ho v koupelně a chvíli chodím sem tam, než usednu k počítači. Pustím hru a avatar se objeví uprostřed pekla, což je příhodné, a já proti tomu neudělám vůbec nic. Zírám na monitor, dokud Castora nesežerou hyeny.

Potom se přihlásím na Mattiasův účet a nechám skočit Attilu do jícnu sopky. Vím, že je to trochu dětinské, a navíc mu skrze to akorát ubude několik desítek bodů, ale seru na to.

Když Mattias přijde a klekne si na zem vedle mě, zrovna kreslím. Čmárám náhodné postavy, prázdné obličeje a Ježíše na kříži.

Zlomím tužku a Mattias řekne: „Je mi to moc líto.“ Položí mi ruku na stehno a pohladí mě. „Jsem… Jsem tady rád, ale občas se mi prostě stýská. Nezlob se na mě.“

Chci vědět, proč se mu stýská. Já jsem ten, kdo mu věnoval svobodu a lásku.

Smetu papíry a vezmu grafický tablet. Nejsem soustředěný. Naloguju se zpátky do hry a chvíli stavím barák pro jezerní paní.

„Rufusi, prosím… Mluv se mnou.“

Nereaguju, protože netuším, co bych mu řekl. Podle kalendáře, co je vpravo dole na liště, je dneska neděle. Neděle, kterou mohl strávit se svojí pitomou matkou na studené podlaze, poslouchat kázání nějakého chlápka na vyvýšeném stupínku, držet za ruku svoji holku Annu, smát se s ní…

Chci plakat, strašně moc. Tolik to bolí, že mě to asi spálí zaživa.

„Přestaň mi podlézat,“ poradím mu. „Kdyby záleželo na tobě, už by tu byli policajti.“ A odtrhli by nás od sebe. Odřízli. Nechápali by, že jsme jeden.

Jezerní paní si do domku přinese úhoře. Vyčaruju pro něj malý rybník. „A proč?!“ štěknu. „Protože jsou pro tebe důležitější lidi, co pro tebe kurva nikdy nic neudělali. Nesnáším tě!“

„Nesnášíš mě?“ zopakuje a já zřetelně cítím z jeho hlasu posměch. Musí vědět, že lžu. Já to vím moc dobře. Moje nesnáším tě je parafráze pro miluju.

Mattias vstane a jde do kuchyně. Vařit, protože tak řeší v poslední době všechny svoje problémy, namísto toho, aby jim čelil. Vytahuje nádobí a se vším bouchá. Pánev mu vypadne z ruky a po nějaké době je cítit pach spálené rýže. Nejspíš mě chce donutit, abych otevřel okno, ale to se mu nepodaří.

Zůstane sedět opřený o lednici a má natažené nohy, takže když si jdu po nějaké době pro sušenky, musím ho překročit. Vrátím se k počítači, ale periferně sleduju, co dělá. Mobil mám pořád u sebe.

Už dávno nehraju. Prostě jen pozoruju monitor a náhodně přeskupuju ikony.

„Nechceš si jít lehnout?“ zeptá se Mattias tiše. Sundá knihy ze sedačky a pak si na ni lehne. Popadne polštář, strčí si ho za hlavu a sleduje mě.

„Proč? Aby sis vzal můj mobil? Posluž si. Změnil jsem pin.“ Zmuchlám obal od sušenek a vyhodím ho, protože teď, když neokupuje kuchyň, je v ní mnohem víc místa. Špinavé nádobí a zaschlá rýže se povalují ve dřezu. Samozřejmě nic z toho neuklidil a neumyl, jen aby mě ještě víc dodělal.

Vrátím se k němu a chytím ho za obojek. Zatáhnu. „Chtěl jsem ti ho sundat,“ oznámím.

Asi zním trochu ukřivděně.

Asi mě vůbec neposlouchá! Tisíckrát asi… se posune a řekne: „Pojď si za mnou lehnout, prosím.“ Vezme mě za ruku a proplete se mnou prsty. Vím, že bych měl ucuknout, ale je to strašně příjemné. Nenávidím se za to jak moc.

Lehnu si k němu. Už zase ho poslouchám na slovo. Dokonce se ani neodtáhnu, když se ke mně přitulí a pohladí po zádech.

Nevím, jestli je dnešek, anebo už zítřek. Přál bych si celý den smazat jednoduchým puf.

Cítím Mattiasův pohled na svých rtech. Ty jeho jsou pootevřené. Vzpomenu si na chvíli, kdy jsme se koulovali a on se na mě díval úplně stejně. I mnohokrát poté. Zaváhám a ucítím horkost, příjemné teplo někde v žaludku, co postupuje do srdce a dál do krku.

Mám pocit, že se udusím, pokud mě okamžitě nepolíbí a nezbaví té bolesti.

Ale on místo toho klidně usne. A když usne, vydechne a přestane mě svírat tak pevně, uslyším na chodbě hluk.

Opatrně vstanu a jdu to zkontrolovat. Střetnu se s otcem, málem do něj vrazím. Strašně se vyděsím, ale neuhnu, nepustím ho do obýváku. Udělám váhavý krok dopředu a on ustoupí. Udělám další krok a on ustoupí. Dojdeme do koupelny. S každým dalším krokem je ten jeho zkurvený úsměv širší a protivnější.

„Rufusi,“ řekne pobaveně, „takže ten kluk tě chtěl zbavit svéprávnosti a ty ho pořád tak bráníš? Chtěl tě vidět zavřeného. Usmaženého na elektrickém křesle.“ Nasaje vzduch a uhladí si svoji stupidní vestu. „Mmm, úplně cítím pach spáleného masa.“

„Dost! Nestačil nic říct. Třeba by to nakonec neudělal.“

„Jistě.“ Otec protočí oči v sloup. „Ty jsi opravdu větší hlupák, než jsem si myslel. Celá matka. Malá srnečka ve světě predátorů.“ Vykasá si rukávy. „Proberu tě z letargie.“ Praští mě. Tak rychle, že nestačím zvednout ruce.

„Jsi mrtvý!“ zakřičím.

„Ne. Ty budeš.“ Další ránou mě sundá k zemi. Zůstanu na všech čtyřech a na podlahu kape krev. Rozprskává se. Vypadá to zvláštně. Napadne mě, že červená a bílá není moje oblíbená kombinace. „Ten kluk tě zničí. Musíš se ho zbavit dřív než on tebe. Ukaž, že za něco stojíš,“ řve.

Kopne do mě tak, až mě z toho brní čelist. Divím se, že neplivu zuby.

„Tolik tě nesnáší, že byl ochotný několik měsíců předstírat zájem. Zatímco tys po něm toužil jako malá děvka.“

„Přestaň, prosím,“ vydechnu potichu. Zkusím vstát, ale ruka mi uklouzne po krvi, zůstane tam nehezká šmouha. „Přestaň, prosím, přestaň. Mattias takový není. Má mě rád.“

Otec se směje. Už nevidím jeho, ale jenom stín, protože nemám sílu otočit k němu hlavu. „Má tě rád ve své spravedlivé verzi příběhu, kde jsi opuštěný a mrtvý.“

Čekám další ránu, v duchu se k ní upnu, protože bych mohl ztratit vědomí. A být mimo je teď podstatně jednodušší než být při smyslech. Už se ani nehádám. Prostě jenom čekám.

Ale najednou je ticho, a když se posadím, vidím, že jsem v koupelně sám. Je mi špatně a myslím, že budu zvracet, ale stejně po čtyřech dolezu do obýváku, kde spí Mattias. Mám strach, že by mu otec mohl nějak ublížit.

Je tam ticho.

„Mattiasi,“ zašeptám. Dolezu k sedačce jako pes a zůstanu klečet. Pohladím ho po tváři a teprve tehdy vrávoravě vstanu. Vím, že bych měl změnit přístupové kódy u dveří, aby se otec nedostal dovnitř tak jednoduše, ale všechno mě bolí, takže mi to vůbec nemyslí.

Vytáhnu ze dřezu špinavý hrnec, abych mohl napustit vodu do kelímku. Hltavě piju. Potom se skloním k mrazáku, přehrabuju se mraženými borůvkami, malinami a kukuřicí, a hledám ten nejstudenější sáček.

„Rufusi?“

Trochu se vyděsím, ale když ten někdo promluví znovu, poznám v něm Mattiasův hlas. „Děje se něco, Rufusi?“

„Spi.“ Snažím se na něj moc nedívat. Vyberu mražené fazolky a přitisknu si sáček na obličej.

„Co se ti stalo?“ Dojde až ke mně, nejspíš aby se zblízka pobavil mým stavem.

Uhnu, aby na mě neviděl. I přes to všechno, co provedl, mu nechci působit starosti. Možná jsem vážně jeho děvka, přesně jak říkal otec. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč mu dovolím, aby mě odvedl k sedačce.

„Rufusi, krucinál… Sedni si, ošetřím ti to.“

Opřu se a pytlík se zeleninou nechám položený vedle sebe. Zakloním hlavu a mžourám na strop. Čekám, dokud Mattias nedonese lékárničku. Vůbec se nehýbu a dovolím mu, aby mi mokrou žínkou očistil obličej. Otírá krev a sliny, a potom cítím dezinfekci.

„Vypadáš – Kdo ti to do háje udělal?“

Pohnu se a skloním hlavu. Světlo lampy, která stojí v rohu místnosti, mi najednou připadá strašlivě ostré. Zabodává se do mě. Chytím se za pusu, protože mám pocit, že budu zvracet, dokonce se pokusím Mattiase trochu odstrčit, protože nechci, aby mě takhle viděl.

A pak je najednou tma. Svezu se dopředu a ztratím vědomí.

***

Ze všeho nejdřív si uvědomím vůni granátového jablka, šimrá mě v nose a na obličeji. Stejně jako Mattiasovy vlasy. Ležím na sedačce, schoulený v jeho objetí, a mám přes sebe přehozenou deku.

Ohmatám si obličej. „Tys mě ošetřil,“ konstatuju tiše. V puse cítím nepříjemnou pachuť. „Proč jsi to udělal?“

Obejme mě, pevně, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit. Rád bych tomu věřil, ale nejsem idiot. Kdybych byl idiot, přecházel bych teď v zadržovací cele ode zdi ke zdi.

„Rufusi, bál jsem se že… Že je to něco vážného. Nevěděl jsem, jestli nemáš otřes mozku, nebo tak něco. Jak se cítíš?“

„Dobře.“ Což je fakt, ne? Měl bych se cítit dobře, když je tak blízko. JEN KDYBY TO KURVA TAK STRAŠNĚ NEPOSRAL.

Na chvíli si dovolím zavřít oči. Hlava mi ukrutně třeští.

„Co se stalo?“ zeptá se Mattias.

Nevydržím to, prostě to nezvládnu. Vstanu a okamžitě málem zase spadnu. Zkusím to znovu, tentokrát pomaleji. Celý svět se točí. Musím se dostat co nejdál od něj, jinak mě jeho přítomnost zabije. Přidržuju se zdi, když jdu od dveří ke dveřím a měním přístupové kódy. Dělá mi trochu problém pamatovat si je, a tak nastavím podobné jako na mobilu, s obměnou posledních dvou čísel. Abych si později snáz vzpomněl.

Zavřu se v ložnici. I přes zápach marihuany je to stejné jako vždycky. Jako kdybych cítil přítomnost matky, což mě znechucuje. Padnu na postel a nemám sílu přikrýt se. Poslouchám, jestli na chodbě neuslyším Mattiase.

Mobil mám položený vedle sebe. Bezmyšlenkovitě klepu na displej.

Kdybych mu dal ránu elektrickým proudem… Ne, to bych nedokázal. Už nikdy. Prohlížím si jeho fotku. Tenkrát měl o dost kratší vlasy a možná trochu buclatější tváře. Od té doby vyrostl a zmužněl. Má teď vážnější výraz, a když se na mě podívá, pociťuju spoustu emocí. Horkost, chtíč, provinilost.

Jsem ukrutně unavený, ale mám erekci. Dotknu se sám sebe přes kalhoty a vydechnu. Rozepnu si poklopec a honím si.

V pokoji je tma a ze zírání na svítící displej mě pálí oči, ale nedokážu se podívat jinam. Vyfotil jsem ho dvacátého dubna, skoro před rokem. Podělaná fotka, na které se Mattias Mawer usmívá.

Vyvrcholím. Několik sekund ještě pevně svírám penis a pak bezvládně ležím a zírám do nikam. Nemám sílu se obléct. Usnu s telefonem přitisknutým na obličeji.

***

Vytáhnu dvě jablka. Nevzpomínám si, že bych je dal do lednice. Prohlédnu je od stopky dolů a zpátky ke stopce, a strčím do kapes. Potom vezmu kelímek, napustím do něj studenou vodu a hltavě piju.

Ve dřezu je pořád bordel. A celou dobu, co jsem v obýváku, na sobě cítím Mattiasův pohled.

Radši se zase zavřu v ložnici a přehazuju jedno z jablek z ruky do ruky. Mohl bych jít hrát, anebo kreslit, ale nechci být v jedné místnosti s ním. Sednu si vedle postele, vytáhnu papírovou krabici a přehrabuju se ve věcech, které jsem po matčině smrti nevyhodil. Nic sentimentálního, jenom nějaké cetky. Všechny rodinné fotografie lehly popelem, najdu jenom pár svých výkresů a suché čtyřlístky.

„Rufusi?“ Mattias zaklepe na dveře. „Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“

„Jdi pryč,“ zamručím, ale nejsem si jistý, jestli mě slyší.

„Rufusi, prosím. Prosím, pojď za mnou. Prosím.“ Zní trochu kňouravě. Nechápu, co tím sleduje, ale jestli chce, abych se cítil fakt mizerně, jde na to dobře.

„Vypadni!“

„Ne! Neposílej mě pryč. Nenechávej mě tady samotného, prosím. Vím, že jsem to posral… Já to vím a strašně mě to mrzí. Už to nikdy neudělám.“

„Blábláblá,“ zamumlám potichu. Hodím jablkem o zeď, protože mi připomíná tenisový míček. Vstanu a poškrábu se na hlavě. Vím, že bych se tady neměl schovávat jako děcko. Nakonec budu stejně muset vyjít ven a čelit mu.

Takže otevřu. Druhé jablko mu strčím do ruky a chci mu říct, aby si ho klidně sežral, ale nezmůžu se ani na slovo. Jdu do obýváku. Vlezu si na sedačku a nohy přitáhnu k bradě. Televize je vypnutá a připadá mi, že je všude zvláštní zima. Třu chodidla o sebe.

„Nemáš hlad?“ Mattias si klekne a položí mi ruku na čelo. Teď by pořád jenom klečel, ale když jsem o to požádal dřív, měl s tím problém. „Udělám ti polévku, chceš?“

Nadechnu se. „Jo, to by bylo prima,“ řeknu neutrálně a olíznu si rty. „Můžeš přese mě hodit deku, prosím?“

Vyhoví mi okamžitě. A vzápětí ucítím jeho rty ve vlasech, takže na chvíli zapomenu na všechno. Vím, že by stačilo, aby mě nechal u sebe na klíně. Pomohlo by pohlazení a polibky na rty. POMOHLO BY, ABY NEVZAL TEN ZKURVENEJ MOBIL.

Poslouchám, jak vaří. Nevstanu, abych ho zkontroloval, ale mám pocit, že po sobě dokonce umyje nádobí. Slyším cinkání a bublání a obývákem se nese příjemná vůně čočkové polévky.

Všechny ty zvuky mě ukonejší, takže na chvíli usnu, a když se vzbudím, Mattias už zase sedí u mě. Prohlíží si můj obličej, pátravě a zblízka.

Cuknu sebou. Zívnu a posadím se, a on mi podá misku s teplou polévkou. Vezmu si ji a položím do klína. Bezúčelně v ní míchám lžící, přelévám ji z okraje k okraji. Má podivnou oranžovou barvu, takže do ní musel přidat kari, anebo kurkumu.

Chci začít jíst, ale něco v jeho výrazu mě znervózňuje. Cítím pichlavou bolest na hrudi. „Ty první,“ zašeptám a misku mu přistrčím. Přemýšlím, co všechno mohl najít. Jed na krysy? Nikdy jsem žádný nepoužíval, mám hlodavce rád, ale možná ho tenkrát koupila matka a rozsypala bez mého vědomí, možná zůstalo pár granulí… Náplň propisek? Po tom by mi bylo nanejvýš špatně. A mycí prostředek, to je absurdní. Kdyby se lidi mohli otrávit z mycího prostředku, chcípali by po hrstech.

„Já už jsem jedl, Rufusi.“

„Cos do ní dal?“ zeptám se, i když ani na chvíli nevěřím, že se přizná.

„Čočku, mrkev a tak… Co se děje?“

Když si misku nevezme, fláknu mu ji do klína. Možná ho přitom trochu poliju. „Myslíš, že jsem idiot?! Dej si a uvidíme, co se ti stane.“

Zbledne. Sáhne pro lžíci. Teď, říkám si, teď ji pustí, uvědomí si, že nemůže vyhrát. Ale on sní dvě plné lžíce, a dokonce na mě výsměšně vyplázne jazyk, abych viděl, že všechno spolkl.

„Dobře.“ Tlak na hrudi trochu povolí. Začnu klidně jíst. Sedíme v tichu. Je to sotva pár dní, co jsme se na tom samém místě milovali, a teď tu sedíme jako dva cizinci. Každé další sousto mi dělá větší problém. Jako kdyby mi krk opuchal zevnitř.

Snažím se, ale moc to nejde, protože vím, že si Mattias přeje, abych umřel.

***

Následující dny jsou jako v mlze. Mattias mě nepřestává šikanovat hloubavými pohledy a neustálým vemlouváním. Vtírá se do mojí společnosti, narušuje můj osobní prostor, tulí se a nosí mi jídlo. Pořád dokola. Ptá se, jak se cítím a já říkám, že dobře.

Faktem je, že nemůžu spát. Pokaždé, když zavřu oči, vidím jeho. Jak stojí uprostřed místnosti, kde jsou trofeje zabitých zvířat, drží telefon a směje se. A já chci hrozně běžet za ním, jenomže to nejde, protože nás dělí tlusté sklo. Cizí ruce mě od něj odtahují, a i když kopu a trhám sebou, nemůžu vyhrát. Vím, že nemůžu vyhrát.

A tak jsem vzhůru.

Něco mi říká, že jsem zapomněl Corvina v Katově baště, ale nemám sílu to řešit. Děsím se dne, kdy mě tohle všechno zničí, kdy se budu muset rozhodnout, co s Mattiasem udělám, děsím se – kurva, tolik se děsím každého stínu, protože stíny znamenají otce.

„Rufusi?“

Trhnu sebou. Mattias stojí za mnou a prohlíží si mě, zas a znovu, naprosto nesmyslně. Vytáhnu pomeranč a zabouchnu lednici.

„Mám ti ho oloupat?“

Nestojí mi za odpověď. Položím pomeranč na linku a šťouchnu do něj, aby se odkutálel co nejdále ode mě. Potom projdu kolem Mattiase a možná do něj trochu vrazím ramenem, protože schválně stojí na místě, kudy jsem chtěl projít.

„Rufusi?“

Chci, aby přestal říkat moje jméno. Užírá mě to. Copak nemůže přestat? Stojím opřený u okna a pevně svírám parapet. Nedostane se odtud, protože jsem změnil kód a moje jméno není tím kódem. Nemám tušení, jestli jsem to řekl nahlas.

To je legrační. Opravdu legrační.

Natáhnu ruku a to je poslední věc, kterou si pamatuju, než se propadnu do tmy.

Otec mě táhne za vlasy a bouchá mojí hlavou o studené kachličky. Dokud nemám úplně rozmlácený obličej a možná i lebku.

„Rufusi!“

Moje jméno musí být kód, protože otevřu oči. Po obličeji mi stéká něco mokrého a teplého, ale když si na to místo sáhnu, není to krev. Totiž, není to jenom krev, ale taky voda. Nevím, jak jsem se objevil ve sprše a poslední, co si pamatuju, je, že dávám trpaslíkovi pět zlatých a všude je cítit jíl.

Pohlédnu Mattiasovi do očí a usměju se. Má ručník a dotýká se mých tváří a rtů, což je ukrutně příjemné. Po čele už mi najednou nic neteče.

Je mi špatně z toho, že mě tak nenávidí. Proč mě tolik nenávidí? Rozbrečím se a natáhnu k němu ruce.

Neucukne. Obejme mě a odhrne mi mokré vlasy z čela. Kolébá mě u sebe jako děcko. „Co se děje?“ zeptá se šeptem. „Mluv se mnou.“ Pomůže mi na nohy. Zavrávoráme, ale přehodí si moji ruku kolem krku a někam mě vede.

Sedačka je měkká a hřejivá. Lehnu si na ni a pořád křečovitě držím Mattiasovu ruku, protože ho přes slzy skoro nevidím. Nechci, aby odešel. „Zmlátil mě,“ zamumlám a zním skřípavě.

„Co? Kdo?“

„Můj táta. Ten čurák. Nemůžu to udělat, nemůžu tě zabít. Vždyť to nejde.“

Ale měl bych!

„Já ti nerozumím. Co se stalo v té koupelně? Upadls?“

„Říkám, že mě zmlátil!“ praštím do polštáře. „Copak mě neposloucháš? Nepřestane, dokud to neudělám. Je to jako tenkrát. Řekl, že mě opustíš stejně jako Dustin. Ty chceš, abych umřel. Tak už to řekni, kurva, řekni, že mě nenávidíš. Nemusíš nic hrát.“

Ale ve skutečnosti možná chci, aby dál hrál, protože jsem zbabělec.

„Tvůj otec byl v koupelně a zmlátil tě,“ zopakuje souhlasně. Nějakou dobu se nehýbe. Netuším, co je to za trik, ale zdá se, že se pokouší vzpomenout si na nějaké kouzlo.

Všimnu si, že je na stole kelímek s čajem a potřebuju na jazyku cítit něco sladkého. Sáhnu pro něj, usrknu, a pak ho zahodím. Protože je otrávený.

„Nechci, abys umřel,“ zašeptá Mattias.

„Možná.“ Otírám si pusu do rukávu tak moc, až si strhnu strup. „Ale co bys asi tak udělal, kdybych ti sundal obojek? Nemůžeš se dočkat, až mi ublížíš, nemám pravdu? Chceš, aby mě od tebe odvedli a zavřeli. Představuješ si, co všechno mi uděláš, že jo? Vsadím se, že na to myslíš od začátku. Ta tvoje posraná hra, že mě máš rád, mě pěkně vytáčí!“

Ale fakticky se mi to moc líbilo. Poslední týdny a měsíce byl láskyplný a klidný.

„To přece není pravda,“ řekne konsternovaně. „To přece… Není pravda!“

Když na mě začne řvát, je to poslední kapka. Chytím ho za ruku a strkám do chodby. Ke dveřím od sklepa. Slíbil jsem, že už nikdy nebude muset dovnitř. On slíbil, že tu zůstane, chvíli před tím, než se pokusil dovolat ven. Hotovo sečteno, oba jsme lhali. Protože každá dvě tělesa na sebe působí stejně velkými silami opačného směru.

„Rufusi, slíbil jsi, že… Přestaň. Prosím. Promluvíme si o tom. Já bych ti přece nikdy neublížil!“

Akce a reakce současně vznikají a současně zanikají.

„Já vím, že chceš utéct, Mattiasi. Předstíráš, že se ti líbím. Bože, měl by ses stydět. Je mi z tebe špatně! Jsem skoro nemocný z toho, že mě tak nenávidíš!“ Musím do něj trochu strčit, aby se pohnul. „Ale s tím je konec. Když mě nemůžeš milovat upřímně, tak je konec.“

Reakce je, že ty dveře zavřu.

***

„V té polici,“ poradí mi otec. „Myslím, žes ho tam uklidil tenkrát, když jsi tomu klukovi probodl ruku.“ Sedí na posteli a prohlíží si prázdná alba. „Aspoň že sentiment tě částečně opustil. Bál jsem se, že budeš úplně celý po své ufňukané matce.“ Zahodí album do rohu a sleduje moje počínání.

Stoupnu si na špičky a vytáhnu dlouhý nůž. Připadá mi, že je na něm pořád trocha krve, ale možná jsou to jen odlesky. „Jak to udělám?“

„Copak ty ses nic nenaučil? Ukazoval jsem ti, jak se zabíjí zvířata. Když budeš mít jistou ruku, nepoteče z něj ani tolik krve. A s tělem už si poradíš. Teď je zem a hlína měkká. Můžeš ho zakopat na zahradě, vzadu za houpací sítí, a jakmile dojde k rozkladu, vyhrabeš kosti a někde daleko je poliješ kyselinou. Řada velkých firem přece pořád vyváží nebezpečný odpad. Co na mě tak zíráš? Natáhni ruce, ať vidím, jestli se ti netřesou.“

Natáhnu ruce. Netřesou se.

„Je to tak správně,“ přitaká otec, jako kdyby poznal, na co myslím. „Nikdy nebude věrný. Kluci jako on a Dustin, všichni jsou stejní. Chtějí tvoje peníze, pozornost, chtějí mít věci pod kontrolou. Nenechají ti prostor.“

„Mám ho rád,“ zašeptám potichu.

Otec protočí oči v sloup, uhladí si napomádované vlasy a vstane. „Nebuď idiot. Aspoň jednou v životě mě zkus nezklamat.“ Vyjde do chodby a zastaví u dveří do sklepa. Potom mi podá černý pytel. „Přetáhni mu ho přes hlavu,“ řekne potichu. „Nebude tě moct tak snadno zmanipulovat.“

Otevřu. Je tma, ale u zdi vidím Mattiasovu siluetu. Sejdu k němu a on se ani nepokouší bojovat. Vlastně mi připadá, že chce něco říct, ale promluví až ve chvíli, kdy mu nasadím pytel na hlavu. A pevně ho chytím za krkem, aby se necukal.

„Rufusi, prosím, ne, prosím, ne, prosím ne.“ Klepe se.

Položím mu ruku na rameno, ve snaze zmírnit napětí, ale všimnu si otcova pohledu, a tak ji zase stáhnu a ještě pevněji chytím nůž. „Je mi to líto,“ zašeptám. „Měl jsem to udělat už dávno.“

„Rufusi,“ zaklíná mě jménem. „Přestaň, prosím. Sundej mi ten pytel. Sundej mi ho. Chci tě vidět.“

Jdeme do koupelny, protože otec říkal, že kdyby Mattias přehnaně krvácel, bude pro mě jednodušší otřít kachličky než vyčistit koberec.

Sotva ucítí pod nohama studenou podlahu, začne se cukat. Postihne ho zvláštní surovost, se kterou zkouší pytel strhnout. „Tak dělej!“ přikazuje. „Sundej ho!“

„Chceš mít na výběr?“ Přes látku ho chytím za vlasy a trochu mu podrazím nohy, aby si kleknul. Je to krásné, protože přesně takhle klečel, když mě vzal poprvé do pusy. „Jenomže nemáš na výběr. Není žádná možnost výběru! Ty! My oba! Kurva!“ Vrazím mu pohlavek tam, kde tuším tvář.

Otec souhlasně přikývne.

„Sundej mi ten pytel!“ zaječí Mattias. „Rufusi! Sundej mi ho!“ Dokonce se vytrhne, takže už zase stojí naproti mně.

Stáhnu mu pytel. Prostě poslechnu rychleji, než o tom stačím uvažovat, a pohled do jeho očí je odzbrojující. Je nádherný.

Mám pocit, že mi co nevidět exploduje hlava. Slyším, že něco křičí. Že mě mohl zabít už dávno a neudělal to. Chce, abych si vzpomněl.

„To všechno byl jenom trik. Nevěř mu,“ přikáže otec.

„Nevěřím ti, Mattiasi,“ řeknu roztřeseně.

Samozřejmě, že mu nevěřím. Tolikrát mě zklamal.

A tolikrát potěšil.

Nevím. JÁ KURVA NEVÍM. Co dělat.

Moje srdce to vyřeší za mě, protože pukne. Podlomí se mi kolena, padnu na zem a spolu s tím se mi promítne úplně všechno, každý okamžik, kdy jsem měl Mattiase u sebe. Naše úplně první setkání.

„Udělej to,“ řeknu, a když vidím jeho nechápavý výraz, podám mu nůž. Jsem imunní vůči všemu, co se děje okolo nás, vnímám jen tu bolest. Každou chvíli musím začít kašlat, když se krev nahrne do plic, a zbaběle chci, aby to byl on, kdo mě vysvobodí, on, kdo ponese břímě zabití. Já bych přece nikdy…

Ty jeho krásné oči.

„Udělej to, prosím,“ požádám znovu, a když nereaguje, řeknu jeho jméno, aby věděl, že ta prosba patří jemu. „Už se to nedá vydržet.“

Otec něco říká, ale já mu nerozumím, nedokážu od sebe odlišit jednotlivá slova.

Ta bolest mě roztrhá. Je to jako zabít zvíře v pasti, které už prostě nemůže přežít. Já nemůžu přežít bez Mattiase.

A pokud je jeho přání, abych byl mrtvý, tak ano.

Jsem ochotný na to přistoupit.

Na chvíli zavřu oči, a když je otevřu, otec už v koupelně není. Všechno se zpomalí. Vidím, jak Mattias pokládá nůž na umyvadlo. Potom si otře slzy, dlouze vydechne a pomůže mi na nohy.

Chci mu říct, že stejně umřu, protože moje srdce nic z toho nemohlo vydržet, ale místo toho mu prakticky padnu do náruče. V tu samou chvíli ucítím na rtech něco měkkého. Jeho rty.

Pohne jimi. Ochutnám jeho sliny a strach. Je to jako kdyby mě zapnul. Nedokážu si vzpomenout, jestli jsem někdy zažil něco příjemnějšího.

A moje srdce pořád buší.

Klidový minutový srdeční výdej je tedy 5–6 l/min., což zhruba odpovídá celkovému množství krve v těle. V případě potřeby se ale dokáže zvýšit více než pětkrát, a to hlavně zrychlením srdeční frekvence.

Za celý život člověka udělá srdce zhruba 2,5 miliardy stahů.

„Co to děláš?“ vydechnu tak strašně potichu, že mě Mattias snad ani nemůže slyšet.

Spolkne každé jedno z písmen v dalším nádechu. „Líbám tě.“

Rád bych se zeptal na spoustu dalších věcí, a tak pootevřu pusu ještě víc, a on se o mě otře jazykem.

Myslím, že mi právě zachraňuje život.

„Chtěl bych… Chtěl bych se s tebou milovat. V posteli. Aby to bylo perfektní.“ Nechápu význam toho, co říká, ale vezmu ho do ložnice. Protože v tomhle domě není místo, kam by nemohl. Žije tady a zaslouží si se mnou všechno sdílet.

Cestou se líbáme, střídavě se opíráme o zeď a zasypáváme jeden druhého polibky a doteky. Probírám se jeho vlasy. V jednu chvíli mě od sebe odstrčí, usedne na postel a sundá si tričko.

Sedí na stejném místě jako předtím otec. Trochu neklidně přešlápnu.

„Sedneš si?“ navrhne Mattias a poklepe na matraci vedle sebe.

Poslechnu ho. Položí mi ruku na stehno a chvíli ji tam nechá. Hřeje. Pak mi pomůže, abych se vysvlékl, a když jsme oba nazí, znovu mě políbí.

Ležíme vedle sebe a líbáme se tak dlouho, až mě brní rty. Svítím a Mattias taky svítí, na sto dvacet procent, hladím ho po tváři a pohybujeme proti sobě boky, abychom cítili jeden druhého.

Naznačí mi, abych se otočil, a natlačí se blíž. A pak mě najednou celého vyplňuje, cítím jeho dech na krku, přitahuje si mě k sobě a přiráží. Jsem jako v deliriu. Myšlenky a vjemy se míhají kolem. Děláme to spolu, šukáme, jsem Mattiasův. Děláme to, milujeme se, patří mi.

„Mattiasi…“ Zním chraptivě a vážně nutně se potřebuju sám sebe dotknout.

Opře se čelem o moje záda a zaryje mi nehty do kůže. Abych mu to usnadnil, ještě víc se proti němu prohnu. Propleteme spolu prsty. Sténám.

Vyvrcholíme chvíli po sobě a já cítím šílený kurevský vděk, že je tady se mnou. Že žije.

„Řekni, že nikdy neodejdeš,“ zašeptám.

„Řekni, že mě nezbiješ. Slib mi to.“

Otočím se k němu čelem a položím si naše spojené ruce na hrudník. Tam, kde slyším srdce. „Nemůžu být bez tebe. Tolik tě potřebuju. Miluju mít tě u sebe. Věříš mi to?“

Nechci, aby se dovolával světa, který je tam venku a on to pochopí. Pomalu přikývne. „Nikdy neodejdu. Budeme tady spolu žít navždycky. Ty a já.“

Dám mu pusu na bradu, na tváře i na čelo. Lechtám ho a šťouchám do něj nosem. Opakuju, že jsem jeho a on souhlasí.

Prstem obkreslím lícní kosti a čelist. Všimnu si, že působí docela unaveně, jako kdyby několik dní nespal. Začínají se mu klížit oči. Napadne mě, že bychom měli vstát a odejít do obýváku, ale když se nadechnu, zjistím, že je to zbytečné.

Vzduch voní jako Mattias. V pokoji není nic, co by připomínalo matku. Nic, co by připomínalo otce.

Schovám nás pod peřinu.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥