Szabi

Nevím, jak se k němu chovat.

Tisíckrát rozhodnu, že mu odpustím, a potom stačí, abych se na něj doopravdy podíval a vzpomněl si, jak se tvářil, když ustupoval dozadu. Jak mě každým dalším krokem zraňoval. A bylo mu jedno, že na něj čekám v otevřených dveřích jako idiot. Bylo mu jedno, že mi tečou slzy.

Vlastně ho mám nejradši ve chvílích, kdy spí. Tehdy totiž veškerá necitlivost a chlad někam ustoupí, a já jsem schopný uvěřit, že je tím, čím se zdá. Milujícím Mattiasem s legračním nápisem na tričku.

Sám moc nespím a nejspíš se to na mně trochu podepisuje, protože když zaútočí orkové, na které bych kdykoli jindy poslal jednoduché abrakadabra, nestihnu zareagovat a oni mě sejmou. Můj avatar je následujících devadesát minut v limbu.

Musím se přihlásit přes druhý účet a zaplatit Nekromantovi plnou truhlu zlata, aby mi vyrobil odvar pro oživení, jenže pak je zas těžké hacknout to tak, abych ten odvar dostal k první postavě…

Vyseru se na to! Vztekle rozmlátím klávesnici o stůl. Vypadnou z ní čísla sedm a osm.

Podepřu si hlavu a zírám na Mattiase. On zírá na mě. Vstanu, vypnu monitor a odejdu do sprchy. Teče teplá voda a trochu mě uklidní, když se sám sebe dotknu. Rychlými a účelnými tahy se dovedu k orgasmu. Čelo mám opřené o plexisklo a voda mě štípe v očích.

Možná, že kdyby projevil trochu snahy a udělal to, co posledně… Kdyby mě vzal do pusy, anebo klidně jenom do ruky. Kdyby si sednul na můj klín.

Jsem z něj totálně zblblý. Prsty se dotknu rtu, na kterém mám strup.

Obléknu si čisté tričko a kalhoty. Zastavím ve dveřích, odhrnu si mokré vlasy z obličeje a sleduju, jak Mattias otáčí stránky knihy od Franze Kafky. Vypadá pokojně, skoro jako kdyby mu jeho plán vycházel.

Na stole je sáček s krekry a slupky od mandarinek.

Třeba by se vážně vrátil, kdybych ho nechal jít. Představím si scénu, kdy klepe na dveře, já jdu otevřít a on ke mně s úsměvem zvedne pohled a řekne, že přišel čas. Spravedlnost. Zeptám se, co to znamená. Odpoví: Teď chcípneš, Rufusi, teď.

Schovám obličej do dlaní.

„Děje se něco?“ nadhodí Mattias opatrně.

„Víš, co je vrcholem slušnosti?“

„Ne?“

Nadechnu se, dojdu k sedačce a posadím se. Nohy přitáhnu k sobě. Mattiasova přítomnost mě uklidňuje a znepokojuje zároveň, nedokážu si vybrat. A přesto… Chci vidět, jak se usmívá. „Vyskočit z okna a zavřít za sebou,“ vysvětlím. Je to otřepaný vtip z Kačera Donalda, ale Bane hýkal smíchy, když ho slyšel. Zato na Mattiasově obličeji není patrná ani jedna emoce. Chvíli přemýšlím a ruce mám položené v klíně. „Řekni, co na mně máš nejradši.“

Pohlédne na podlahu a zčervenají mu tváře, což je dobré znamení, aspoň doufám. „Povahově nebo vzhledově?“

„Mluv.“

„Tvoje oči,“ zašeptá potichu. Potěší mě. Nikdy jsem si nevšiml, že by na mých očích bylo něco zvláštního. Zajímám se, proč zrovna oči a on vypadá, jako kdybych mu řekl, ať jde do sklepa.

„Mají zajímavou barvu,“ vydoluje ze sebe. „Nejsou ani hnědé ani zlaté. Něco mezi. Jsou… To je jedno.“ Obrátí se na druhou stranu, směrem k oknu, kde jsou zatažené žaluzie, a předstírá, že ho něco zaujalo.

„Podívej se na mě.“

Poslechne, ale působí vzdorovitě. Pohladím ho po tváři. Mám pocit, že jsem se ho nedotýkal věčnost, a přitom to bude sotva pár dní. Rukou zajedu do blond vlasů a zastrčím mu pramínek za ucho. „Vyprávěj mi něco…“ pobídnu ho jemně.

„Není co,“ zakroutí hlavou. „Respektive není nic, co bys nevěděl. Každý den trávím velké množství času čtením. Teď čtu Proces od Franze Kafky, předtím Dějiny Izraele, a ještě předtím Dana Browna. Jsem na veganské dietě, kolem krku mám obojek, a když – “

„Dost,“ položím mu ruku na ústa. Pohladím rty a usměju se. Rozečtenou knihu, co má na klíně, hodím na druhý konec gauče, abych se mohl přikrýt. „Bavila tě práce v bistru? Nepřišlo ti, že je ten interiér kýčovitý?“

„Jak to mám vědět?“ rozhodí rukama. „Bylo to prostě bistro. Proč… Proč se mě na takové věci ptáš?“

Nespokojeně mlasknu. Vadí mi, že si každý pokus o konverzaci vykládá špatně. Přemýšlím, o čem se bavil se Sayerem. A s tou holkou. Jestli se s nimi smál. Promnu si spánky a zeptám se: „Uvařil bys mi čaj?“

„To se mě ptáš nebo rozkazuješ?“

„Copak já ti někdy rozkazuju? Ublíží ti dát vařit vodu a nalít ji do kelímku, když mi není dobře?“

„Tobě není dobře?“ zopakuje po mně, jako kdyby vůbec neposlouchal, o čem jsem právě mluvil. „Souvisí to nějak s tím, že tě někdo mlátí?“ Ale nezní bůhvíjak zle.

Vezmu ho na milost a položím mu hlavu do klína. Úplně zapomenu na ten čaj. Stejně bych musel čekat, až vychladne, a mě poslední dobou každé čekání otravuje. Čekal jsem podělané dva roky, abych mohl být s Mattiasem.

Otřu se mu obličejem o stehno a sleduju vypnutou televizi. Snažím se nějak sesumírovat myšlenky. A pak mě napadne něco strašného. Úplně znejistím.

Mohl myslet na ni, když se udělal? Představoval si, že je to ona, kdo mu kouří? Ucítím šílenou bolest, jako kdyby mi někdo zabodával jehly pod nehty. Přitáhnu obě ruce k bradě. „Jsi rád, že jsi tady se mnou, a ne s Annou?“

Odstrčí mě. Div že nespadnu ze sedačky. Jde do kuchyně, napustí do varné konvice vodu a otevře skříň. Se vším mlátí a tříská. Jeden sáček čaje prostě roztrhne, a musí vytáhnout jiný.

„Mattiasi!“ Vymotám se zpod deky. „Jsi rád?“

„Nech mě na pokoji!“ zaječí. „Nech mě!“ Rukama si zajede do vlasů a zatahá. Stojí ke mně zády, a když přijdu blíž, neotočí se.

„Nebo co?“ zeptám se ostře. „Co uděláš? Chceš mi říct, že ti chybí ta děvka?!“ Cítím přetlak někde na hrudi. Asi bych se neměl tak nervovat. Je to zbytečné. Přece nikam nemůže, nezná kódy od dveří… Nicméně jeho potřeba šít do mě a provokovat, je dechberoucí. Kéž by tu energii přetransformoval v něco, co by se líbilo nám oběma.

Voda v konvi začne bublat.

„NE! Jsem nadšenej, že jsem tu s tebou!“ Obrátí se a strčí do mě. Ne moc, spíš aby mi naznačil, že si mám držet odstup.

Neposlechnu. Nebude rozhodovat o tom, co smím a co ne. Já ho taky respektuju. Položím mu ruce na boky. „Nemysli si, že by se k tobě chovala tak jako já. Nevěř tomu, že by ti věnovala takovou péči. Že by po tobě snad někdy mohla tolik toužit. Ty to víš, že jo?“ Vklíním mu koleno mezi nohy a stoupnu si blíž. Vzrušuje mě a bolí zároveň. „Víš to!“ zakřičím na něj.

Opře se o linku, ale neprotestuje. A nepohlédne mi do očí. „Jo,“ zamumlá. Ruku mi položí na hrudník.

Odtáhnu ji a opřu se vedle něj. Stojíme tak prakticky v objetí. „Řekni, že jsi můj,“ požádám.

Konečně mi věnuje pohled. „Jsem tvůj,“ zamumlá.

Vzpomenu si, že se mu líbí moje oči, a to mě na chvíli ukonejší. „Řekni, že nikdy neodejdeš, Mattiasi…“

„Že – Co?!“

„Řekni, že nikdy neodejdeš,“ zopakuju trpělivě.

Mlčí. Z nějakého důvodu se mu zrychlí dech. Odstrčí mě od sebe, dneska už podruhé. Vezme kelímek, čaj vylije, a začne ho drhnout pod tekoucí vodou. Chci mu říct, že ho může prostě jenom vyhodit. Celá ta činnost je nesmyslná. Irituje mě. Stoupnu si za něj a otřu se o něj klínem. Musí vědět, jak na mě působí, co se mnou dělá, a že to není jenom o tom, aby mi zasazoval rány. Stačilo by, aby se proti mně taky otřel a myslím, že bych byl rychle tvrdý.

„Dělej,“ pobídnu ho.

„Ne! Nech mě být. Nech mě!“ Chová se nesmyslně hystericky. Jako kdybych byl jeho matka a šikanoval ho kvůli úklidu pokoje. Dokonce hodí kelímek na zem a do vzduchu se vznesou bubliny mycího prostředku. „Neřeknu!“ štěkne tvrdohlavě. „Tohle nikdy neřeknu, ty… Byl bych raději kdekoliv jinde než tady! Kdekoliv!“

Ten nevděčný sráč, napadne mě. Chtěl bych vidět, jak šťastný by byl, kdyby žil se zavřenýma očima, jak tomu bylo do chvíle, než jsem pro něj přišel. Uprostřed všech zásad a nařízení ze strany rodičů. Uprostřed nesmyslné celospolečenské šikany.

Nikdy by se nestal sám sebou. Nikdy, a přesto… Když na něj pohlédnu, vidím, že pořád není. Jestli jsem byl předtím zklamaný, nelze to srovnávat s tím, co pociťuju teď.

Každé slovo, které zatím pronesl, byla lež. Každé gesto z jeho strany byla lež.

„Tak ty bys byl radši kdekoli jinde,“ řeknu tiše. „Tak to otestujeme, co ty na to?“ Položím mu ruku na rameno a kývnu hlavou k chodbě, aby pochopil. Musím do něj strčit, protože se nehýbe.

„Nesahej na mě!“ zaprská znovu.

„Chceš mít na výběr? Dám ti na výběr. Buď do tebe pustím elektrický proud, a jakmile si budu jistý, že seš na myšlenkové úrovni kapusty, odtáhnu tě za nohu do sklepa, anebo… Se kurva sebereš a půjdeš tam sám!“

„Ty seš takovej pičus! Ty… Co chceš? Co po mně kurva chceš? Mám ti zase vykouřit? Chceš mě znásilnit? Chceš, abych tu byl šťastnej? Ty seš normální blázen! Já se…“ Nedořekne to. Což je možná dobře, už tak toho totiž řekl víc než dost.

Sleduju, jak tahá za obojek, a pak už to nevydržím a praštím ho hřbetem ruky. „Dávej si pozor na to, co říkáš! Kdybych tě chtěl znásilnit, už dávno jsem to udělal, tak na mě nedělej tyhle obličeje. Nemysli si, že mě obměkčí, když mi vykouříš. Nejsem idiot!“

Smýt všechno špatné jedním dotekem, to by se mu líbilo.

Skončil u mě!

Tak proč tolik bolí, když řekne: „Doufám, že ten, kdo tě mlátí, tě jednou zabije!“

Vytáhnu mobil, odemknu ho a ukážu Mattiasovi klávesnici. Číslo šest. „Můžeš doufat, že to bude dřív, než já zabiju tebe.“ Zaváhám, ale nakonec telefon položím na bar, displejem dolů.

A srazím Mattiase k zemi.

Musí totiž pochopit, že nepotřebuju telefon, abych vyhrál. To je důležitá lekce. Jedna z mnoha, co přijdou.

Pere se statečně, dokonce mě uhodí tak silně, až mi ze rtu začne téct krev. Ale stejně vyhraju, protože moje motivace je v základu mnohem silnější. Vrávoravě vstanu, chytím ho za nohu a táhnu chodbou. Dokonce se nad tím zvládnu pousmát, i když cítím, že jsem vnitřně úplně vyřízený.

Což mi Mattias zrovna neulehčuje.

V jednu chvíli se vytrhne a vstane. Už zase na sebe koukáme a oba zrychleně oddechujeme. Nakonec jsem to já, kdo se pohne první. Strčím do něj a zaberu si pro sebe jeho osobní prostor. Ukročí dozadu. Strčím do něj znovu, tentokrát jemněji, a on zase ukročí. Je jako hadrová panenka. Všechen vzdor jako kdyby se někam vypařil.

Světlo zářivky mě oslepí, když Mattiase natlačím dovnitř. Sáhnu pro mobil, ale uvědomím si, že jsem ho zapomněl v kuchyni. „Nechám rozsvíceno, aby se ti líp přemýšlelo, ano?“ zeptám se neutrálně.

Otřu si ret hřbetem ruky a zavřu.

Slyším, jak schází po schodech. Dup. A ticho. Dup. A ticho. Celkem sedmkrát, a nakonec neslyším nic. Sednu si ke dveřím a zakloním hlavu – můžu tam sedět bůhví jakou dobu, možná dokonce na chvíli usnu.

Potom poslouchám s uchem přitisknutým na dveře. Nechápu, že mě může tak nenávidět. Možná by bylo prostě jednodušší, kdyby tam dole zemřel. Kdybych už nikdy neotevřel.

Opřu se čelem o kolena a začnu plakat. Po nějaké době už nemám co, připadám si prázdný, a tak po čtyřech dolezu do obýváku, pustím rádio a svalím se na gauč.

Nezpívám, protože to neumím tak krásně jako on. Místo toho koukám před sebe.

Z apatie mě vytrhne vibrování telefonu. Chvíli přemýšlím, že bych to nezvedl, ale udělám to. Stejně jako jsem tenkrát naprosto nesmyslně přijal zakázku a práci u Mawerů doma.

„Rufusi!“ řekne Bane. „Doufám, že neruším.“

„Vůbec ne,“ opáčím vesele. Chci si vymyslet, že jsem právě vařil večeři, ale nemám tušení, kolik je hodin, a tak poslouchám, dokud se nevymáčkne. Hrozně na druhém konci telefonu funí. Nejspíš za tu dobu, co jsme se neviděli, zase přibral.

Uvědomím si, že něco žvaní, ale význam těch slov mi uniká. A periferně vnímám, že se na chodbě mihl stín. Asi jsem prostě jenom unavený z toho, že musím kvůli Mattiasovi trávit tolik času v domě. Naposledy jsem mluvil se zubařkou. Ne, s ženskou na pokladně. Moje poslední věta byla: „Zaplatím kreditkou…“

„Rufusi?“ promluví Bane. „Vím, že toho žádám hodně a nejspíš to je nezdvořilé. Určitě nechceš zabít čas se svým starým profesorem. Nemyslíš si, doufám, že tím něco sleduju.“

Kdybych si myslel, že tím sleduje mnohem víc, než že mě chce zneužít skrze počítače, povolil bych mu brzdy u auta. A nikdo by mě nepodezíral, protože Bane má nemocnou nohu a nemocné nohy občas dostávají křeče.

„Moment, moment,“ zahlaholím. „Takže chceš, abych s tebou někam zajel?“

„Samozřejmě bych ti zaplatil.“

Pochybuju, že má na kontě alespoň desetinu toho, co já, ale nic nenamítám. Student lačnící po penězích budí menší podezření. „Jo, no, tak já dám vědět. Mám toho teď hodně.“ Zamyslím se nad tím, co je za měsíc. Asi prosinec. „Připravuju se na přijímačky. Minulý rok mě nevzali.“

Bane chvíli mlčí a já přemýšlím, co jsme spolu probírali naposled. Vlastně vůbec nevím. Všechno tam venku pro mě nemůže být vzdálenější.

Ze skříně vytáhnu křupky, rozdělám je a nacpu si do pusy plnou hrst.

„Jde jenom o jednu cestu. Tam a zpátky. Sám bych to neodřídil,“ přizná potichu. „S tou protézou toho moc nezvládám.“

Uvědomím si, že tomu idiotovi nejspíš museli uříznout nohu. Kdyby nežral sračky, tak by se určitě vyléčil sám, ale já tu nejsem od toho, abych hlásal osvětu. „Ozvu se zítra, dobře?“ řeknu mírně. „Musím ještě dokončit nějakou práci. Zrovna jsem vyhazoval sníh, když jsi zavolal.“

„Jo, samozřejmě. Tak děkuju, Rufusi.“

Zašklebím se a položím hovor. Opráším ruce. Potichu projdu chodbou ke dveřím do sklepa, ale nic za nimi není slyšet. Přitisknu na ně tvář. „Mattiasi,“ zašeptám potichu, tak, aby mě nemohl slyšet. „Přál bych si, abys to všechno mohl napravit a vzít zpátky. Chtěl bych ti odpustit.“

Lehnu si na zem před dveře a ruce založím za hlavou. Nehtem zajedu k zubu, tam, kde mám novou plombu, a vydoluju kus křupky. Zírám na strop.

Možná by mi prospělo, kdybych na pár dní odjel a pročistil si hlavu. Možná by to prospělo i Mattiasovi. V poslední době si zvykl, že jsem s ním každou volnou chvíli, téměř nepřetržitě, a začal si myslet, že mě má jistého.

Přečetl jsem dost knih, abych věděl, že to je počátek konce každého vztahu.

Mattias musí dojít k jedinému správnému závěru. Že mě potřebuje. Miluje. Chce.

Posadím se a vstanu.

Otevřu dveře do ložnice, kde je to cítit marihuanou. Veškerá zatuchlina jako kdyby zemřela spolu s matkou, ale pořád mám pocit, když se podívám na povlečení, že je v té místnosti nějak přítomná. Věci, kterých se dotýkala, jsem umyl snad stokrát a stejně všude vidím její otisky. Je to k vzteku. Ta ukňouraná kráva mě musí deptat i po smrti.

Ze skříně vytáhnu batoh a bezmyšlenkovitě do něj naházím několik kusů oblečení, sprchový gel, ponožky a knihu. Nabíječku na mobil. Sluchátka. Všechno pečlivě uložím uvnitř, zapnu a odnesu do auta. Když se vrátím, na koberci po mně zůstane sníh.

Naberu si další hrst křupek. Projdu kuchyní, obývákem i koupelnou. Pootevírám a zkontroluju šuplíky. Vytáhnu stoh testů a hodím je na stůl. Vypnu počítač i televizi a obojí pro jistotu vytáhnu ze zásuvky. Přemýšlím, jestli odnést šňůry do ložnice, ale pokud by se chtěl Mattias vážně zabít, spíš by televizi nebo počítač rozbil a podřezal si žíly. Nemyslím, že by našel vhodné místo, kam šňůru pověsit. A oběsit se, to chce hodně odvahy.

Strýc z matčiny strany se taky zkoušel oběsit, a nakonec gestikuloval, aby ho odvázali. Kvičel jako prase.

Vytáhnu hrnec a napustím do něj vodu, až po okraj. To samé udělám s kbelíkem. Čekám a jazykem si přejíždím po zubech. Obě nádoby nechám položené na zemi. Napustím i varnou konev. Čím víc vody, tím líp, protože pokud vážně odjedu, budu ji muset vypnout.

Nechci, aby si tady Mattias v době mojí nepřítomnosti vyrobil akvárko.

Utáhnu kohoutek a zaváhám. Fakticky nechci odejít. Ale nevím, co by musel udělat, abych mu uvěřil, že jsem pro něj ten nejdůležitější člověk na světě.

Sednu si na gauč, přitáhnu polštář pod hlavu a vdechuju Mattiasovu vůni. Není to jenom vanilka. Jsou to i jeho vlasy. Jeho pot. Dech, když má pootevřené rty a něco mumlá ze spaní.

Vzruším se. Chvíli se otírám o sedačku rozkrokem, a když už to nemůžu vydržet, lehnu si na záda a rukou zajedu do kalhot. Pevně sevřu penis a polštář si přitisknu na obličej. Zachraptím a představuju si, že je Mattias ve mně, úplně celý, a že na světě není nic, co by ho v tu chvíli těšilo víc. Jenom pohyb dopředu a dozadu.

Polštář k sobě tisknu tak silně, až skoro nemůžu dýchat. Cítím, jak mi hoří uši. Nadzvedávám boky a přirážím si do ruky.

Když vyvrcholím, zalapám po dechu a chvíli držím polštář na hrudi a poslouchám, jak mi buší srdce. Na sedačce zůstane trocha spermatu. Odšourám se do koupelny, abych se očistil, a znovu zastavím u dveří do sklepa.

Nic není slyšet.

Vrátím se do obýváku, tlak ve spáncích povolí, a přitáhnu si deku ke krku. Na chvíli usnu a zdá se mi, že jsem na rodinné oslavě. Všude jsou párky a buřty a bifteky. Otec se nade mnou tyčí jako obr a matka starostlivě říká, abych jedl, jez, Rufusi, nezlob tátu, sněz to, sněz, sežer to, maso potřebuješ, no tak, RUFUSI –

Vyletím do sedu.

Slyším, jak někdo bouchá na dveře. Ve vteřině mě napadne, že jsou to policajti, a musím si vrazit facku, abych nepanikařil. Nemůžou to být oni. Já chyby nedělám. Váhavě dojdu do chodby a dojde mi, že je to bouchání na dveře od sklepa, a ne na ty venkovní.

„O-omlouvám se,“ opakuje Mattias tlumeně na druhé straně. Klepe se mu hlas. „Omlouvám se, Rufusi!“

Pomalu vydechnu.

„Rufusi, já jsem… Omlouvám se.“

Co chci slyšet? Prohrábnu si zpocené vlasy.

„Rufusi, je mi fakt špatně. Prosím!“

Zadám kód a otevřu. Je to přirozená reakce. Když ho vidím, jak se přidržuje zábradlí, mám chuť pevně ho obejmout. Ale v jeho pohledu není nic hřejivého. Odkašlu si, protože mám najednou sucho v puse, a řeknu: „Takže sis to promyslel.“

Mlčí. Projde na chodbu, ale dál na mě zírá.

„Řekni to,“ pobídnu ho.

Začne plakat. Zajíkavě a nahlas, jen aby mě obměkčil, ale působí tak opravdově, že si nejsem jistý, jestli to vážně hraje. Slzy se mu koulí po tvářích a padají na zem. Nahlas popotáhne. Doufám, že ho to bolí alespoň z poloviny tak jako mě.

„Jsem z tebe zklamaný,“ zašeptám. Na okamžik zavřu oči. Potřebuju se uklidnit. Vrazím ruce do kapes a nechám ho projít do obýváku. Slyším, jak se svalí na sedačku. Nejspíš si k sobě přitáhne deku. Zjistí, že je teplá, stejně jako místo, kde jsem před chvílí ležel.

Představuju si, že to přijme s vděčností.

Obuju se. Vezmu bundu, klíče od auta, a zkontroluju, jestli jsem zavřel do ložnice. Zaváhám. Doopravdy zaváhám. Možná, že kdyby za mnou doběhl a řekl, že ho to mrzí, nechal bych ho, aby se mě dotknul.

Nevím, jak to vyřeším, pokud bude po mém návratu stejně odtažitý jako poslední dny. Samozřejmě, mohl bych ho zabít. Jsou jisté momenty, kdy mě ponížil natolik, že by si to snad i zasloužil, ale… Co bych bez něj dělal?

Zavřu za sebou. Změním kód a zapamatuju si ho. Jsou to náhodná písmena a čísla. Rozhlédnu se, zda mě odněkud nesleduje otec.

Zachvátí mě panika. Ten čurák přece nemůže Mattiase pustit. Možná by to udělal, aby mě potrápil, na druhou stranu… Je mrtvý. Měl bych si to připomínat. Je pod zemí, zakusují se do něj brouci a žížaly.

Obejdu dům a zastavím vodu. Pak zamířím k autu, nastartuju a zapnu vytápění. Mohl bych celou činnost urychlit a prostě oškrábat okénka, ale mám dost času, a tak čekám.

MiseryDuh! musí počkat.

Pevně sevřu volant. Dívám se, jak voda roztává a stéká po oknech auta. Pak zařadím zpátečku a projedu bránou.

***

První noc strávím na hotelu. První, protože… Nevím, kolik jich bude. Objednám jídlo na pokoj a sleduju televizi. Dokonce si napustím plnou vanu horké vody, až po okraj, a přidám nějakou posranou koupelnovou pěnu, ale stejně jsem nervózní. Kontroluju varhánky na prstech a poslouchám, jak vedle v pokoji někdo souloží.

Nebo je to možná vrzání skříní, nejsem si jistý.

Ponořím se pod vodu, nateče mi do uší, do pusy a do nosu, a snažím se vytěsnit z hlavy nepříjemné myšlenky. Nemyslet na to, co Mattias dělá, a jestli se mu stýská.

Je to k ničemu. Stejně si představuju, jak bloumá po domě, dotýká se zdí, a opakuje moje jméno. Slibuje jednu absurdnější věc za druhou. Že se vrátí, když ho pustím.

Lež střídá lež. Potřebuju se nadechnout, ale zůstanu pod vodou.

Na světě neexistují příručky, kde by bylo uvedeno, za jak dlouho člověk procitne z psychické masáže, které se na něm společnost dopouští už od narození. Mattias určitě křičel, když ho nechávali pokřtít, ale to je neobměkčilo. Ptal se, proč musí pít kravské mléko a oni řekli, že je to proto, aby neměl lámavé kosti.

Kdybych mohl, vymazal bych jejich existenci lusknutím prstu. Za všechno, co mu udělali. Protože teď tím trpím i já. Snažím se mít pro něj tolik trpělivosti, kolik potřebuje, ale on prostě kolikrát nespolupracuje, i když po něm chci naprosto banální úkony.

Možná, že až mu dovolím, aby byl ve mně, všechno se změní. Poprosím, aby do mě přirazil a on to udělá. Bude se třást.

Od pusy mi jdou bubliny. Vynořím se a lapám po dechu, voda ještě nestačila vystydnout.

Když vylezu, osuším se a vrátím k televizi. Sleduju pořad o pohřešovaných lidech a piju colu, kterou jsem našel v baru. Nevím, co dělat. Ostříhám si nehty a zvažuju, že bych si četl, jenomže mám jenom noviny, které mě rychle omrzí. Knihu jsem nechal v kufru auta a stejně jsem ji vzal spíš jenom jako doplněk, kdybych se potřeboval vyhnout pozornosti.

Nakonec sáhnu pro mobil a napíšu Baneovi, že ho vyzvednu další den. Chvíli hraju online hry, vesměs strategie.

Spočítám si, že můžu spát přesně devět a půl hodiny, ale neusnu ani na chvíli.

Když odevzdávám klíče od pokoje, řeknu recepční, že bych si s ní rád zašukal. Je mi to nepříjemné, nicméně při pohledu na její výraz mám jistotu, že si mě zapamatuje. Pokud někdy přijdou policajti a zeptají se na Rufuse Attana, vybaví si můj obličej a arogantní výraz.

Nebudu podezřelý. Kdybych vzal Mattiase k sobě domů, přece bych pak neobjížděl hotely. Vyjdou z logiky věci. Navíc…

Kluci jako já zákon neporušují. To jim dosvědčí kdekdo, i Bane.

Čeká na mě před domem. Má na sobě dlouhý černý kabát dámského střihu, naprosto nevhodný pro jeho hruškovitou postavu. Nepoznal bych, že mu fikli nohu. Pajdá pořád stejně.

„Rufusi! Tak rád tě vidím.“

„Já tebe taky,“ zalžu laskavě. Vezmu cestovní tašku a hodím ji na zadní sedadlo. Nestojím o to, aby se nacpal za mě a funěl mi za krk. Div tou svojí holí neotříská palubku, ale přejdu to. „Víš, co je červené, bliká to a má tři nohy?“

„Co?“

„Přece nic.“

Směje se jako debil.

Vyjedeme z města. Zastavím u benzínky, abych si koupil kafe a jedno vezmu i jemu. Všude je vánoční výzdoba. Zdržím se v oddělení s časopisy a listuju komiksy. Vyberu nejnovější číslo Avengers. Bavím se s prodavačem, ale myšlenkami jsem úplně jinde. Chci, aby si mě pamatoval, a tak se nahlas směju, jenomže přitom nedokážu odtrhnout pohled od bílé čokolády s jahodami.

Bane mluví o místě, kam jedeme. Řítíme se po dálnici, poslouchám ho na půl ucha. Občas souhlasně přikývnu, ano, jo, pomůžu mu vyřešit problém s počítačem jednoho známého. Ano, jo, jedná se o jeho bratrance, co se o svátcích žení, bere si klokana…

Fakticky nic z toho nejspíš neříká. Vjedu do druhého pruhu a zařadím se za modrou dodávkou.

„… a nikdo nic neviděl.“

„Kde?“ zeptám se hloupě.

„Když ten chlapec zmizel. Moje osobní domněnka je, že měl prostě problémy ve škole, o kterých nikdo nevěděl. Jasně, policajti mluvili snad s každým, ale víš přece, jak jsou děti zlé. Někdo mu mohl vyhrožovat.“

„Počkej, něco se mi mate. To je syn lidí, u kterých jsme byli řešit internet?“

„Mawerovi,“ přikývne Bane. Oběma rukama drží kelímek. „Jsou z toho úplně hotoví. Nedovedu si představit, co bych dělal, kdybych byl na jejich místě.“

Tři Otčenáše a dva mrtví krocani na Vánoce to napraví. Ušklíbnu se. Kdyby Mattias věděl, jak je teď populární, nesmírně by ho to pobavilo.

Pětačtyřicet kilometrů, daleko od města. Stýská se mu?

Sjedu z dálnice, podél zasněžených kopců a polí. Volant podržím jednou rukou, a tou druhou sáhnu do kapsy. „Čokoládu?“ nabídnu Baneovi.

***

Zdá se mi, že jsem na zahradě našeho starého domu. Krmím jeleny a laně. Celý ten výjev se najednou změní v nepopsatelnou hrůzu, když přijde otec a drží pistoli. Zabij je, opakuje. No tak, zabij je. Kroutím hlavou a stoupám si před ně.

A pak je tam najednou Mattias, otec ho táhne za ruku blíž ke mně. Znovu mi podává pistoli. Zabij je, nebo zastřelím toho kluka, říká.

Pravidlo tří vteřin praví rozhodnout se udělat to. Vychází z toho, že pokud o něčem přemýšlíme víc jak tři vteřiny, nenajdeme odvahu. Takže vezmu pistoli a namířím hlaveň jelenovi mezi oči.

Kulka mu s hlasitým „plomp“ prorazí lebku. Otírám si jeho krev z obličeje. Znovu zamířím a trefím laň.

Mattiasi.

„Mattiasi!“ vyletím do sedu. V první chvíli netuším, kde jsem. Po čele mi stéká pot. Jak se chci vymotat zpod deky, na zem spadnou obaly od krekrů a sušenek. Zůstanu sedět s bradou opřenou o kolena a zkouším klidně dýchat.

Slyším petardy a rachejtle. A pak hlasy hotelových hostů, jak odpočítávají. Deset, devět, osm.

Každou noc trávím v jiném pokoji. Odlišné tapety, koberce, a různé postele. Tahle je vůbec nejhorší. Sedm, šest, pět. Matrace se pode mnou prohýbá, takže jsem spal prakticky v důlku, což je po spaní na tvrdém gauči, kdy se ke mně tiskl Mattias, trochu nezvyk. Čtyři tři dva.

Bez Mattiase je všechno nezvyk. Každá obyčejná činnost bez něj ztrácí význam.

Kurva, i můj obličej v zrcadle nad umyvadlem je najednou nezvyk, protože jsem se poslední tři měsíce díval výhradně na Mattiasovy rty, nos, oči…

Šťastný Nový rok.

Z batohu vytáhnu čisté ponožky. Musím vypadat jako student na cestách. Pustím si placený kanál s pornem, ale pohled na olizující se a souložící páry se mnou nic nedělá, a tak ztlumím zvuk. Zavřu oči a ruku strčím do kalhot.

Představuju si, že jsem v Mattiasově puse. Jenomže sotva ztvrdnu, hned to zase odezní. S myšlenkou, která mi posledních několik hodin hlodá v hlavě. Co když se mu něco stalo?

Co když vymyslel způsob, jak utéct?

Vrazím si facku a zaskučím. Chvíli se kolébám dopředu a dozadu jako děcko.

„Trestám víc tebe nebo sebe?“ promluvím nahlas, ale nikdo neodpoví. Ještě sedm hodin, slíbím sám sobě, a pak pojedu domů. Nemůžu porušovat pravidla a hrát všechno jenom napůl. Jak by k tomu pak Mattias přišel?

A tak hraju hry na mobilu. Nejlepší jsou ty, u kterých musím přemýšlet, protože mě zaměstnávají natolik, abych nepropadal letargii.

Nejsem takový slaboch. Zvládl jsem to bez něj celých šest dní. Vánoce i Silvestra. Žádného cukroví jsem se nedotknul, stejně jako štětek v kostýmku Santy. Jsem věrný.

Snažím se nepropadat nervozitě, když vracím klíče. Holce za stolem udělám návrh, ale nejspíš vypadám tak unaveně a nepřesvědčivě, že se prostě jenom zasměje. Asi má ještě opici, a tak dojdu k názoru, že si mě rozhodně pamatovat nebude.

Seru na to.

Nepotřebuju. Nemusím. Nikdo neví, že je Mattias u mě. Je můj, do hajzlu! Můj. Opakuju si to jako kouzelnou mantru.

Rozhodnu se, že vydržím ještě jeden den, než se vrátím, ale tak nějak automaticky zabočím do ulice, kde stojí můj dům. Tak nějak automaticky pustím vodu. Tak nějak.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥