V osmém díle našeho podcastu mluvíme o horách, sněhu, zimě, hudbě, snowboardu a lásce! Řešíme toho hodně. Jak vznikl název? Jak jsme vybíraly jména pro kluky? Jak se nám příběh psal? A které scény jsou naše nej?
Taky odpovídáme na vaše otázky. 💙
VAROVÁNÍ: Neposlouchat, pokud jste nečetli! 🙂
Další skvělý podcast, plných krásných střípků. Děkuji za sondu do jejich životů a i objasnění toho, proč poslal Erik Kaspera pryč. To bylo hodně emotivní, ale takhle zpětně to dává naprostý smysl. 🙂
Těším se na příště.
Milá Květo,
moc děkujeme. Jsme rády, že ti Erikovo rozhodnutí dává smysl. 🙂 Alespoň Eva nebude muset psát ten referát. 😀
Měj se hezky!
Z toho, co jsem od vás zatím četla (a že toho bude tak minimálně půlka), se mi Nocturno líbilo zatím nejvíc. A hodně se na tom podílí právě ty detaily a prostorové určení, byť je to NIKDE. Ty příběhy, co se odehrávají „kdekoliv“, pro mě tak jako plavou a cítím z toho, že jsou nedourčené z těch důvodů, které jste vysvětlovaly, nikoli z vnitřních potřeb příběhu. Pro mě to pak vyznívá trochu prázdně, málo plasticky, neuzeměně. (Ten pocit větší uzeměnosti navíc podtrhoval Erik svou povahou – moc mě bavil!) Zároveň to chápu, při hraní textových her už jsem dohledávala fakt divné věci (od paraplegie přes systém hudebního vzdělávání v Británii po veganskou zmrzlinu v Brně). Ale je pravda, že já obecně čtu knihy hodně kvůli atmosféře, takže tento aspekt možná oceňuji víc než někdo, pro koho hraje prim děj.
Každopádně mě Nocturno moc bavilo a moc mě bavilo vás poslouchat, jak si o něm povídáte. Tak díky moc ☺️
Jo, a ještě: Pokud pominu poezii a postmoderní román, tak scénář je můj oblíbený útvar 😀
Moc děkujeme za krásný komentář! 🙂 I to vysvětlení určité zasazenosti do konkrétního prostředí, kterou spousta z nás vyhledává. Nocturno určitě nebyl poslední příběh z naší dílny, u něhož by hrálo prostředí takovou roli. Je ovšem pravda, když si zpětně projdu naše příběhy, že nás spíš lákají vnitřní světy postav, řešení nějakých dilemat a problémů, reakce na změnu apod. Jsem každopádně moc ráda, že zmiňuješ Erika, ten je z mých kluků asi nejukotvenější, takže v tom hrál určitě taky velkou roli. 🙂 Rozhodně mě to dovedlo k zamyšlení a vzhledem k tomu, že plánujeme dál psát, až do konce našich životů (kéž by to šlo i potom), tak si nějaký hodně atmosférický příběh určitě ještě střihneme. A ne jeden. ♥
Eva
Přidat komentář