ROZLOUČENÍ S PŘÍBĚHY

20. 09. 20

Velké loučení s Mattiasem a Rufusem.


(číst až po přečtení příběhů)

EVINO ROZLOUČENÍ

Bylo to těžké pro nás obě, tomu jsem rozuměla, ale stejně jsem cítila ukrutnou frustraci, když jsme se domlouvaly, která ten příběh bude psát a přitom všechno nasvědčovalo tomu, že se toho ujme Klárka.

Čistě z logiky věci, protože oběť má na rozdíl od únosce vždycky co říct. Přinejmenším ji nikdo nesoudí.

Šla jsem tenkrát na tramvaj a měla jsem takové debilní boty, ze kterých mě bolely nohy, protože byly až moc utažené přes nárty a jinak to zavázat nešlo. To si asi teda budu už vždycky pamatovat, bolest nohou a bolest z toho, že se měl vyjádřit jenom Mattias.

A následnou otázku, jestli nenapíšeme pohledy dva. Klid a mír, který nastal i uprostřed rušné ulice, protože vycházel zevnitř, jakmile jsme se dokázaly domluvit.

Tohle ale nebyla první hádka, která Mattiase a Rufuse provázela. Chytly jsme se skrze to, že jsme obě měly zcela odlišnou představu, jak by se měl Rufus chovat. Takže jsme na sebe chvíli štěkaly, pak jsme si praštily telefonem a já jsem to prořvala.

Zpětně mi připadá logické, že vznik takového projektu provázelo tolik emocí. Není možné k tomu přistupovat nezúčastněně a s odstupem, stejně vás to sežere.

Už určitě víte, proč jsem se ptala, jestli máte bosé nohy. Myslím, že já jsem během psaní Rufuse – i teď, když se k němu v myšlenkách vracím – zřídka nosila ponožky.

Co jsem ale nosila, byly psí známky. Při každém kroku cinkaly a Klárku to dohánělo k šílenství. Cink, když jsem se sklonila, abych jí dala pusu, cink, když jsem si šla do kafe nalít mandlové mléko.

A mandarinky, abych nezapomněla. Miluju jejich vůni. Dost možná proto jsem ji přiřadila Rufusovi, aby měl něco, co mám nejradši, něco speciálního.

Teď menší přiznání, které vám bude možná připadat divné a nepochopitelné, ale v některých životních situacích mám tendence přemýšlet, co by udělal Rufus. Ani ne ve snaze identifikovat se s ním, anebo se inspirovat jeho postojem, ale vidět některé věci v základní jednoduchosti. Stojím si za tím, že je jeden z mých nejdisciplinovanějších a nejorganizovanějších kluků a takové vlastnosti se někdy hodí, když má člověk odevzdávat projekt.

Pak jsou tady samozřejmě taky činy a vlastnosti, které slouží k tomu, abychom se jimi neinspirovali a minuli je oklikou. K tomu postačí nějaké vnitřní váhy.

Upřímně jsem byla překvapená z vašich komentářů. Nemyslela jsem si, že byste Rufuse jako postavu zavrhli, ale ani jsem nepředpokládala, že ho přijmete tak vstřícně, s takovým hlubokým pochopením. Hodně se v komentářích zamýšlíte a mě to těší, protože moct být obklopen přemýšlivými empatickými lidmi je nejvíc, co si autor může přát (ještě si teda může přát mega na účtu a veganskou pizzerii hned u domu, ale to se do budoucna poddá).

Jak jistě víte, protože to v rámci příběhu hned několikrát předkládá, Rufus je striktní vegan, což znamená, že je jeho strava čistě rostlinná, nemá doma žádné produkty, které by byly testované na zvířatech, nic, co by je nějakým způsobem mohlo dehonestovat.

Zabít humánně pořád znamená sebrat někomu život.

Od první chvíle mi připadalo zajímavé postavit do kontrastu fakt, že by za nic na světě neublížil zvířeti, s faktem, že mu nepřipadá amorální někoho unést a věznit.

Spousta lidí pociťuje silnou empatii vůči stejnému živočišnému druhu, totiž jiným lidem, zatímco před krutostí na zvířatech zavírají oči. Rufus si tenhle typ krutosti uvědomoval od raného dětství, kdy byl nucený sledovat, jak jeho otec zvířata zabíjí.

Otec vůbec velmi zásadním způsobem Rufuse ovlivnil, ostatně stejně jako matka. Nebudu zacházet do podrobností, jistě jste si všichni odvodili, že jeho dětství bylo peklo.

Pokud by měl krásné dětství, mohli byste mu odpustit?

To je otázka, kterou si často pokládám. Mohla bych pak vůbec takovou postavu psát, pokud by její činy nevycházely ze silné vnitřní bolesti? Je to, co udělal Mattiasovi, částečně omluvitelné?

Tolik otázek a já se vsadím, že jste si zatím ještě ani nestačili sundat ty ponožky.

I Mattias si dlouho zvykal na život bez nich a potom taky na život s nimi, kdy ho všelijak škrábaly a kousaly. V rámci obou příběhů byl vždycky tím, kdo musel reagovat na změnu a přesto se s tím do určité míry dokázal poprat.

Jako postava prošel neuvěřitelným vývojem od mladého kluka, který prožívá první zalíbení ve spolužačce, neshody s mámou, zálibu v materiálních věcech, přes kluka, který vzdoroval nátlaku, prošel si emočním dnem, byl postavený před složitou volbu, musel se tolikrát postavit sám za sebe, že by to vyčerpalo i dospělého člověka, musel dojít k tomu, co je opravdovost a ujasnit si, jaký život chce žít…

Nebyla jsem si jistá, jestli budou mít všichni pochopení pro jeho rozhodnutí, ale jsem si zcela jistá, že všichni chápeme jeho potřebu být šťastný.

Mattias dospěl, z toho, co se mu stalo, vyrostl nový člověk, po tom všem dokázal odpustit – především sám sobě, což je kolikrát vůbec to nejtěžší.

Myslím, že se s tím Klárka popasovala s obdivuhodnou lehkostí a napsání Mattiase je jedna z mnoha spisovatelských výzev, za které má můj hluboký obdiv.

Psát tenhle příběh, respektive tyhle dva příběhy, pro nás bylo opravdu těžké. Těšila jsem se na to, až si ho přečtete a půjdeme dál, přijde něco jiného, proto mě překvapuje, že i loučení s Mattiasem a Rufusem je najednou taky těžké. Zvykla jsem si na čas, který jsem s nimi mohla strávit v nevětrané místnosti uprostřed komínků knih, na zapnutý počítač, chodbu plnou stínů…

Doufám, že tahle kniha najde spoustu čtenářů, které dovede k zamyšlení, potažmo jim bude dělat společnost v dobrém i špatném období života. Já se k ní rozhodně časem vrátím, tentokrát jako čtenář se vzpomínkou, jaké bylo psát ji.

Říkala jsem si, čím by tohle rozloučení zakončil Rufus, tak na závěr přikládám jednu z jeho oblíbených hlášek: „Život není Misery Duh!, ty blbá krávo!“

KLÁRČINO ROZLOUČENÍ

Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno spočítala, ale byl to říjen 2018. Pár dní po dopsání neexistence. Měly jsme naplánovaný odpočinek, maximálně pár povídek, chystaly jsme a připravovaly spuštění stránek szabi.cz a poté byl v plánu úplně jiný příběh. Ale… stal se Mattias s Rufusem.

Ten víkend – teď mi postupně dochází, že hodně příběhů na začátku vznikalo o společných víkendech – jsem přijela za Evičkou do Brna. Byl to proležený, líný víkend, kdy jsme se vypravily maximálně do restaurace pro jídlo a pak zase zpátky pod peřinu. Přemýšlet, psát a snít. Domů jsem odjížděla v pondělí brzo ráno a v tu dobu už jsme o Mattiasovi s Rufusem mluvily.

Připadalo nám to… šílené, zajímavé, náročné a mnoho dalšího a všechno to nakonec byla pravda, protože napsat příběh o dvou klucích, kteří zažívají to samé, ale každý z trochu jiné pozice, bylo něco neskutečně šíleného, zajímavého a náročného.

Zatím to byl nejspíš jediný příběh, u kterého jsem se v průběhu psaní s Evičkou pohádaly. Pohádaly stylem, že jsme si dokonce švihly s telefonem, protože jsme se nedokázaly domluvit. A heleďme se, kde jsme teď. Na úplném konci. Píšu rozloučení, což je vždycky úplně poslední věc, kterou s příběhem uděláme. Takže… Dokázaly jsme to, ale řeknu vám, že to bylo opravdu hodně dřiny. HODNĚ. A možná právě proto cítím zvláštní smutek, že je konec.

V Příbězích nikdy nešlo o krásnou romantickou lásku. Obě nás bavila a zajímala psychologická témata, rozebírání myšlenek a postupná změna osobnosti, ale představit to čtenářům se nám jevilo jako velká, obrovská výzva.

Naprosto upřímně přiznávám, že jsem snažila úplně maximálně, aby každá Mattiasova myšlenka čtenářům přišla přirozená, ale nejspíš je obecně normální, že autoři se svými díly nikdy nejsou stoprocentně spokojení. Měla jsem strach, mnohem větší než Evička, Příběhy uveřejnit, protože… Asi jsem si pořád říkala, jak tohle někdo přijme. Jak čtenáři vezmou konec. Pochopí ho? A co když ne? Co když namítnou, že nedává smysl, že je to hloupost a…

Uf… Když tohle píšu, ještě nevyšla poslední kapitola, je to vlastně chvíli předtím, takže ty reakce pořád neznám, ale jsem mnohem klidnější. Stejně jako Mattias jsem se smířila a přijala situaci takovou, jaká je. 🙂

Mattias měl pravdu, je to úleva.

Vlastně pravdu podle mě míval docela často. Z Mattiase se postupem času stal docela chytrý kluk. Myslím, že zatím žádná moje postava neměla takový vývoj jako právě on, ale asi je to hodně dáno tím, co všechno ho potkalo. Po Páté minutě a neexistenci to byl první příběh psaný v první osobě a to byl velmi speciální zážitek. Vcítit se do šestnáctiletého kluka, který musí hodně rychle dospět. A hlavně… Příběh se často odehrával především v myšlenkách, to pro mě jako pro autora byla neuvěřitelně zábavná část, kterou jsem si užila. A kdybych měla u Mattiase něco vyzdvihnout, byla by to právě jeho schopnost nad vším přemýšlet.

Teď uvažuju, jestli je vůbec něco, co vám o sobě Mattias neprozradil, ale nenapadá mě nic. Je jak otevřená kniha. 😀 Snad jen… Nemá rád kopr.

No a pak je tady Rufus. Druhá strana mince.

Rufus byl od první chvíle hybatelem příběhu, rozhodoval o všem a ne vždycky tím nejlepším způsobem. Bylo s ním opravdu hodně těžké vyjít a tak, jak z něj šílel Mattias, tak jsem z něj šílela já. Pořád jsem se Evičky ptala, jestli by raději nemohl říct tohle, nebo se zachovat takhle, ale Evička byla neoblomná. Vždycky řekla NE. Rufus je takový a ty se s tím musíš smířit.

Pche.

Rufus byl vlastně úplně první kluk, kterého jsem nejdřív absolutně a totálně nesnášela a říkala jsem si, jak já toho Mattiase přivedu k tomu, aby se do něj zamiloval? Vždyť… To přece nejde.

Šlo, ale po hodně malých krůčkách a velmi pomalu, protože Rufuse člověk nejdřív musí pochopit, vžít se do něj. Zjistit, co má za sebou. Nikdy jsem se ho nesnažila omlouvat za to, co udělal. Nejde to omluvit, možná mu ani odpustit. Ten čin ne. Tečka. Ale Rufus jako osobnost se omluvit a pochopit dá. Za tím si stojím.

Možná právě proto mezi moji úplně nejoblíbenější část patří desátá kapitola. Chvíle, kdy jsou oba kluci spolu a šťastní. Psát to z Mattiasova pohledu byla naprostá krása, protože ho po hodně dlouhé době nic netrápilo, nemusela jsem nad ničím přemýšlet, jen si to užívat. A třeba scéna na zahradě, kdy mu Rufus dal pampeliškový věnec… Nádhera.

A to by tak nějak bylo všechno, ne?

Na úplném konci se vždycky snažím říct něco, co bych si pro daný příběh nejvíc přála. Nebo možná, co bych přála klukům. V tomhle ohledu… Aby byli oba šťastní. Aby se Mattias už nikdy nemusel bát, aby se mu splnily všechny sny – odjel do Norska, koupal se v moři, přečetl hromadu knih a našel mír. Bez výčitek a strachů.

Pro Příběhy obecně… Ty správné čtenáře, kteří pochopí.

Ahoj, Mattiasi.

Ahoj Rufusi.

Subscribe
Upozornit na
14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
21. 9. 2020 21:54

Holky, patří Vám obrovská poklona plná díků. Musím říct, že jsem se několikrát pozastavila nejen nad vývojem událostí, (občas infarktové stavy) ale taky nad tím, že jste tohle schopny SPOLU napsat. Protože můj mozek to nedokáže pochopit. Jak se domluvíte, jak spolupracujete, jak se doberete společnému cíli. Tohle je pro mě něco jako zázrak.

Přeju Vám ještě spousty zajímavých kluků, které nám tu ukážete. 🙂

tina
29. 9. 2020 20:05

Čím víc vašich příběhů mám už přečtených, tím těžší je pro mě psát vám komentáře.
Mám pocit, že už jsem vyčerpala všechny poklony.
Začátek se mi četl fakt těžce, jelikož jsem empatická duše a kombinace Mathias+sklep mi nedělala úplně dobře. Dalším oříškem byl pro mě Rufus. Ale stejně jako k Eliasovi, který mi ze začátku taky nebyl nejbližší, jsem si k němu našla cestu. Konec mnou skutečně citově zamával, jsem ráda, že jste klukům daly možnost být šťastní. Děkuju

Lucienkaaa
3. 4. 2021 9:14

No teda. To byl emocionální nášup. Četla jsem na přeskáčku a vyloženě si vychutnávala pohled Rufuse jako druhého v pořadí. Fascinovalo mě, jak se Rufus choval někdy úplně nelogicky pokud jde o emoce a empatii, přitom byl po ostatních stránkách, tak inteligentní, sečtělý a disciplinovaný. Ten kontrast byl prostě dokonalý. Mám pocit, že o co víc jsem ho nenáviděla na začátku, o to víc milovala na konci 😁❤️ A Mattias byl zlatíčko od začátku. Hrozně se mi líbilo, že i přesto, že byl původně zakoukaný do dívky, ani jednou ho nenapadlo uvažovat nad tím, že se mu líbí a vzrušuje… Číst vice »

Simona
12. 8. 2021 13:47

Dobrý den, tak dočteno. Strašně jsem se bála, aby to Mattias stihl, než si Rufus ublíží a stihl. A teď mám trochu výčitky, že jsem jim fandila a přála, aby to takto hezky dopadlo, protože co si budeme říkat, v pohodě to není, vzít si někoho domů, že se vám líbí…. Chtěla jsem teď na vaše doporučení začít číst Neexistenci, ale právě mi PPL dovezla Pátou minutu, tak to asi ještě odložím… 🙂

Simona
10. 11. 2021 8:10
Reply to  szabi

Dobrý den, je možné že i Rufus vyjde někdy knižně? Nebo o tom neuvažujete? Děkuji Simona

Malone Fay
4. 10. 2021 23:39

Někdy kolem půl druhé ráno, po prvních dvou třech kapitolách, jsem se rozhodla, že tenhle příběh číst nebudu (tak jako jsem kdysi nedočetla nějaký severský thriller, kde hned na prvních stránkách oběti únosce odřezával maso z kostí – zaživa). V noci jsem měla docela nepříjemné sny. Jenže mi to nedalo – asi jako když si moje dítě dá do pusy lžičku zmrzliny, pak brečí, že ho studí zuby, a pak chce další. Tak jsem tady – na konci příběhu, který jsem četla z obou pohledů napřeskáčku. Obecně čtu příběhy až po dokončení, ale u tohohle by bývalo bylo asi lepší… Číst vice »

Petra
2. 1. 2022 22:59

Opět bych vám chtěla poděkovat za zajímavý příběh. Musim se přiznat, že jsem se trošku bála si příběh přečist, ale teď rozhodně nelituji. První kapitolu jsem začala číst z pohledu Mattiase a až pak jsem si přečetla Rufusův. No a po přečtení prvnich kapitol jsem to obrátila. Mattiasuv pohled jsem jako první četla až u posledních dvou kapitol. Musím se přiznat, že po třetí kapitole jsem příběh opustila a začala číst něco jiného, ale pak mi to nedalo. Psali jste, že jste chtěly zkusit jestli Eva dokáže ztvořit někoho opravdu zlého. Tak to se podle mě úplně nepovedlo. Rufus nebyl… Číst vice »

Petra
28. 1. 2022 14:19
Reply to  szabi

Jj já vím píšu strašně dlouhé komentáře:) jsem ráda, že jsi to nevzala nějak osobně. To že sis vybrala takovouto životně cestu jsem nevěděla. Jak jsem psala nacházím se na druhé straně „barikády“. V životě jsem měla jen dvě období kdy nejedla maso, o tom že bych se vzdala všech produktů pocházejících ze zvířat jsem vlastně ani nikdy neuvažovala. Vlastně mě to trochu děsí, protože pak dojdu k představě prvobitne pospolne společnosti kde všichni chodí naboso. Nechci se obhajovat, že jim maso a všechny živočišné produkty. Vlastně loni jsem měla vážně takovou malou krizi. Ukázalo se, že se budu starat… Číst vice »