ROZLOUČENÍ S NOCTURNEM

01. 05. 21

Po dlouhých měsících přišel čas se rozloučit se zasněženým Nocturnem.


EVINO ROZLOUČENÍ

Už je to dávno, co jsme vymyslely Nocturno. Totiž, asi vás nepřekvapí, když přiznám, že s tím nápadem přišla Klárka.

Nepamatuju si to úplně přesně, myslím ale, že to bylo krátce po tom, co jsem se od ní vrátila ze Zlína (tenkrát jsme spolu ještě nebydlely). Po dokončení Páté minuty jsme začaly pracovat na neexistenci a někdy tou dobou, během jednoho z našich nočních telefonátů, Klárka řekla, že by chtěla napsat příběh o dvou nevlastních bratrech, kteří se do sebe zamilují. A že by se to mohlo odehrávat někde na samotě v horách.

Tenkrát to vlastně ani nechtěla moc rozvádět, protože ji čekala ranní směna v práci, a tak potřebovala jít brzy spát, ale slovo dalo slovo, no však víte – jak se jednou zakecáme, je těžké přestat. O několik hodin později už jsme tedy zhruba věděly, o co v knize půjde.

Já jsem měla psát kluka, který sportuje. A pamatuju si, že Klárka tenkrát navrhovala, aby jezdil na lyžích (hodně jsme se nasmály, když jsme vymýšlely, co by vlastně mohl dělat), jenomže mně lyže nepřipadaly tak sexy jako snowboard.

Ups, omlouvám se všem lyžařům.

O čem ten příběh bude, jsme tedy věděly relativně rychle, ale pak jsme ho prostě nechaly uležet. Měl svůj čas a nás čekalo psaní neexistence. Když jsme ten námět po dlouhé době vytáhly z pomyslného šuplíku, měly jsme za to, že jdeme psát relativně útlou knihu, určitě kratší než Pátá minuta. Navíc jsme tenkrát uvažovaly, že to napíšeme formou scénáře. Jak by to vypadalo a co by to obnášelo, o tom se určitě rozkecáme v podcastu, který bude Nocturnu věnovaný. Každopádně už teď asi víte, že nám to s tou délkou úplně nevyšlo. Znovu ups, protože Nocturno je svojí délkou vlastně monstrózní.

V jednu chvíli nám během psaní přerostlo přes hlavu a za sebe musím říct, že se mi čas od času zastesklo po nějakém strohém příběhu. Který by nezohledňoval téměř každý detail.

Ale zkrátka… Každá kniha má svoji duši. A duše Nocturna je prostě taková, upovídaná.

Když jsem vymýšlela Erika, věděla jsem o něm jenom pár věcí a to, že bude snowboardová hvězda, byla jedna z nich. Samozřejmě mě chvíli lákalo pořádně to „rozjet“ a napsat trochu arogantního kluka, který si je sám sebou naprosto jistý a bude Kasperově energii sebevědomě čelit. Ale napsat kluka, který je snowboardová hvězda, který je úspěšný a moc hezký, a k tomu extrémně stydlivý – to je snad ještě víc sexy, ne? Rozhodně nám to tenkrát připadalo originální.

Myslím, že jsme začínaly psát někdy v létě, když byla fakt nejhorší horka a já toho hodně načítala o snowboardu. Nemohla jsem čerpat z žádné osobní zkušenosti. Na snowboardu jsem stála snad jenom jednou v životě, a to mi bylo asi dvanáct… A spíš jsem jela po zadku, než abych přitom stála.

Zkrátka jsem o tom nevěděla vůbec nic. O to větší výzva ale bylo do toho světa proniknout. Hodně jsem taky sledovala videa Marcuse Klevelanda (norský profesionální snowboardista), který se stal svým takovým předobrazem Erika. Alespoň tedy stylem jízdy. Konkrétně tohle video mě provázelo vážně hodně a jo, upřímně věřím, že v nějakém paralelním Vesmíru sjíždím svahy:

https://www.youtube.com/watch?v=9zBpLyqxwaU

Erik byl ze všech kluků, které jsem kdy psala, asi ta největší výzva. Připadá mi totiž, že mám povahově blíž ke Kasperovi. Jsem hodně roztěkaná, mívám problémy udržet pozornost (třeba pracovní schůzky přes Skype, to je peklo a já se občas přistihnu, že úplně ztratím pojem, kdo co říká, a místo toho si na netu vybírám svetr). Co mě ale Erik naučil, bylo pití čaje. Snad neexistuje jiné období v mém životě, kdy bych tolik pila čaj! A vím, že už navždycky, jakmile hodím sáček do hrnku, tak si na něj vzpomenu.

Taky bych ráda řekla, že mi pomohl ukotvit se v momentu (Erik, ne čaj), ale zpětně myslím, že v Erikovi zuřilo spoustu emocí. To jsem na začátku snad ani neplánovala, ale Kasper ho prostě zvládl totálně… všechno. Kasper způsobil úplně každou bouři.

Vůbec se vám všem nedivím, že Kaspera tolik zbožňujete.

K Nocturnu se mi pojí hned několik oblíbených scén a překvapivě to není vánice, na kterou jsem se tolik těšila, ale snad úplně každý Kasperův výstup. A že jich bylo! Bože, Klárka mě těmi zápisky dovedla tak strašně rozesmát.

Všichni si určitě vzpomenete na:

Baví mě to.

To kurva doufám!

S Erikem jsem si pak zase užívala ty klidné momenty nahoře na sjezdovce, kdy byl sám, jenom se snowboardem. A taky mě bavilo psát, jak moc žárlil – to si totiž dovolil na Kaspera pořádně držkovat.

Ráda bych se tady hodně rozepsala o samotném závěru knihy (konkrétně Erikovo rozhodnutí, za které ho spousta z vás chtěla proplesknout). Možná si to ale schovám až na nějaké povídání. O tom, proč Erik takhle rozhodl a že to z jeho pohledu bylo to nejméně sobecké gesto.

Víte, co je na tom všem nakonec nejbláznivější? Tolikrát jsem si přála, aby ten epos už skončil a my jsme mohly do dalšího příběhu. Vždyť kolik času jsme Nocturnu věnovaly? Provázelo nás dva roky života! A teď cítím, jak moc se mi bude stýskat. Po horách. Po sibiřkách. Po klucích, kterým ozvěna vrací jejich vlastní kroky.

Těším se, až se k nim zase vrátím. A tentokrát ne jako autor, ale jako čtenář. S pytlíkem křupek.

Mé milované Nocturno, děkuju ti. Máš spoustu úžasných čtenářů a další určitě ještě přijdou. Do budoucna ti přeju, aby ses stalo součástí nějaké moc pěkné knihovničky. Vedle Páté minuty by ti to slušelo.

Eva

KLÁRČINO ROZLOUČENÍ

Jak to všechno začalo… Je neuvěřitelně zvláštní, jak moc mám tu vzpomínku zažranou v paměti. Je to něco, co se mi z nějakého důvodu vypálilo, takže přesně vím, jak jsem šla do práce na noční, kolem kterého obchodu jsem šla a dokonce, jak strašně nadšená jsem byla, když jsem Evičce povídala, že jednou… JEDNOU NAPÍŠU PŘÍBĚH O DVOU NEVLASTNÍCH BRATRECH. Budou na horách a tak dál. A Evička je moje spřízněná duše, takže po tom příběhu hned skočila a… najednou jsme tady. 🙂

Ačkoliv jsme Nocturno napsaly jako čtvrtý příběh, ve skutečnosti vznikly jako třetí. Hned za neexistencí. A absolutně jsem se do něj zamilovaly.

Původně to měl být krátký příběh, tudíž je nejdelší ze všech. 😀

Taky to měla být především konverzačka. To jsme myslím splnily, mluví se tam opravdu hodně.

Jeden večer, měla jsem jít další den na ranní, to znamená vstávání ve čtyři ráno, jsme si s Evičkou volaly, abychom si popřály dobrou noc. Řeknu to takhle… Jakmile jsme zavěsily, šla jsem se rovnou chystat na směnu.

Ten den jsem myslela, že v práci umřu, ale za tu protelefonovanou noc to zatraceně stálo. Vymyslely jsme tenkrát hodně, například i to, že by měl mít Erik problémy se sluchem. Nebo že Kasper bude milovat hudbu a v příběhu se neobjeví moc postav.

A najednou je celý příběh venku a já tomu nemůžu uvěřit, protože tohle… nevím, jak to říct jinak, byl prostě POROD. Ano, Nocturno nám dalo mockrát na prdel. 😀 Že vám to tak nepřišlo? Ale bylo to tak.

Nejprve jsme se nemohly rozhodnout, jak ho vlastně chceme psát. Kapitoly na střídačku? Přítomný nebo minulý čas? Rozdělit na dvě části?

Forma deníku přišla vlastně až po delší době a jakožto autor právě těchto deníkových zápisů vám můžu říct, zas taková sranda to nebyla. Neměla jsem žádnou kostru, o kterou bych se mohla opřít, de facto jsem si mohla psát, co jsem chtěla, ale upřímně… té svobody bylo až moc. 😀

Na druhou stranu Evička zase musela utáhnout celou dějovou linku, takže jsme se občas dohadovaly, kdo to má vlastně těžší a moc jsme se těšily, až se zase vrátíme k příběhům, kde se ve vyprávění střídáme.

A z nějakého důvodu jsme Nocturno i hrozně dlouho psaly. Zkoušely jsme to spočítat a jsou to skoro dva roky. Původně měl totiž příběh vyjít už loni, ale musely jsme ho přesunout o celý rok, protože jsme holt nestíhaly.

A psát Nocturno v létě, když jsou horka… To byl taky zážitek. 😀 Do toho se člověku prostě nechce.

Ale najednou je konec, všechny kapitoly jsou venku a já cítím neuvěřitelnou nostalgii (ale i úlevu, co si budem).

Bude se mi vážně stýskat. Po Kasperovi a jeho divoké energii. Ne vždy bylo jednoduché ho psát, na něj totiž musí mít člověk speciální náladu, ale stejně… Byl to prostě kluk, co se mi vryl pod kůži. Milovala jsem ty jeho nekonečné monology, poslouchání písní a chuť žít. Kasper byl totiž vždycky ten, kdo se nebál být sám sebou. I když to znamenalo, že ho někteří nebudou mít zrovna v lásce.

To je myslím něco, co byste si od něj měli vzít. Vlastně i já. Nebát se být sám sebou. Přestože to znamená, že vás někteří lidi nebudou mít zrovna v lásce.

Moc ti, Kaspere, děkuju, žes mě chvíli nechal, abych byla v tvojí hlavě, kde je hlučno, trochu chaos, maličko hysterie a hodně lásky.

A s tím chci samozřejmě poděkovat i Erikovi. Zamilovat se do Erika bylo snadné. Vím, že to říkám snad u každého kluka, ale Erik je prostě ten typ člověka, kterým bych já chtěla být. Cílevědomý, chytrý, klidný, vyrovnaný… Jen by se mohl naučit řešit některé věci dřív, než vyhnijí. To je fakt. 🙂 Ale vsadím se, že se to časem přece jen naučí.

Erik je prostě skvělej, i když se zdá, že je na první pohled chladný a rezervovaný, nikdo v sobě nemá takovou vášeň jako on. A to je sexy. Stejně jako jezdit na snowboardu. Že?

Erik a Kasper budou navždy v mém srdci, a i když psaní bylo náročné a dlouhé, budu se k nim vracet jen s dobrými a krásnými vzpomínkami.

Většinou zmiňujeme i naši nejoblíbenější scénu v příběhu, ale pravda je taková, že v Nocturnu u mě šlo především o tu atmosféru. Hory, sníh, samota… Někdy jsem klukům neuvěřitelně záviděla, teda až na tu vánici, to bych tam být nepotřebovala. 😀

Ale když už mám něco vypíchnout… Tohle je fakt těžké, v té knize je tolik scén, které mě neuvěřitelně bavily, číst i psát. Hm… Dobře, tak první pusa. To, jak byl Kasper doma sám a tancoval a Erik ho viděl a poté políbil. Celý příběh se totiž v ten okamžik KONEČNĚ překlopil. Od vzájemného poznávání se k romantické lince. Ačkoliv kdybych to brala podle Erika, byla to romantická linka od chvíle, co Kasper vystoupil z auta.

A taky mám ráda celou kapitolu ve vánici. To je jasné.

I jak jdou spolu do klubu a tancují.

Je toho tolik. Už se nemůžu dočkat, až budeme natáčet podcast a já vám řeknu všechno. Třeba jak to bylo s Kasperovým jménem. 🙂

Ale pro teď to ukončím a rozloučím se. Když tohle píšu, venku zrovna svítí slunce a já jsem za to vážně vděčná, na léto se moc těším, ale zároveň mi je trochu smutno a stýská se mi po zimě. Takže taková normálka.

Moje milé Nocturno, přeju ti, aby ses jednou i ty dočkalo svého vydání. Abych tě mohla mít na poličce a sem tam tebou listovat a číst si náhodné pasáže. Ale co je hlavní… moc ti přeju, aby sis našlo spoustu čtenářů, kteří tě budou mít rádi. 🙂

Kaspere, Eriku…

… fúúha, tohle je vážně těžké…

… hodně radosti v životě.

Klára

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
1. 5. 2021 17:49

Úplně jste mě rozplakaly.. to zatím nedokázaly ani okruhy ke státnicím :).
Už teď se mi stýská, už aby Nocturno bylo v mé knihovně vedle Páté minuty.
Líbuju vás, ženy.