Szabi

Loučení s Michaelem a Gabrielem, ale rozhodně neříkáme, že se loučíme navždycky.

(číst až po přečtení příběhu)

Poprvé jsme přemýšlely, jestli je vůbec nutné psát ROZLOUČENÍ, když stejně všechno vyžvaníme v podcastu. Jenže úplně každý příběh rozloučení má a nám by přišlo líto, že Klukovina ne a navíc nám došlo, že třeba někdo podcast poslouchat nechce, ale článek by si přečetl. Takže… jsme ho nakonec přece jen sepsaly.

Klukovina byla od první chvíle můj naprosto srdcový projekt. Během jednoho večera, jedné jediné chvíle, jsem se do něj nepředstavitelně zamilovala a tahle zamilovanost už nikdy nepřešla. Kvůli tomuhle příběhu jsem byla ochotná všechno ostatní odsunout a věnovat se jen jemu. Což se nakonec i stalo.

Ale na úplném začátku byl jeden pozdní večer, kdy Eva přišla do ložnice a jen tak mimochodem se zeptala: „Tvůj kluk musí narychlo utéct z domu. Proč?“ A tím začala dlouhá noční hra, kdy jsme vymýšlely další a další situace a ta druhá musela narychlo vymýšlet, co by udělala.

A pak přišla ta chvíle.

Já chtěla vědět, jak by Evin kluk vzal, kdyby zjistil, že se kvůli němu někdo zabil.

A co kdyby se jen zkusil zabít a přežil?

Eva věděla okamžitě, že její kluk by žádal o odpuštění, ale… Co všechno by pro to byl ochotný udělat?

Po tomhle už nebylo cesty zpátky. Vznikl Michael a Gabriel – dva kluci, kteří se úplnou náhodou jmenují po andělech (fakt jsme to nenaplánovaly, ta jména jsme si vybraly nezávazně na sobě a teprve potom si je řekly).

8. 12. 2020 máme na Messengeru zprávu:

Michael Cassidy a Gabriel Garret.

Takže někdy ten den to všechno začalo.

Psaní Klukoviny bylo intenzivní a krásné, ale taky strašně rychlé. Když si vzpomenu na Pátou minutu, kdy jsme s příběhem žily přes dva roky, je najednou zvláštní, že teď příběhy píšeme mnohem rychleji a jsou s námi kratší dobu. Už na podzim 2021 byla Klukovina dopsaná, zkontrolovaná a začala vycházet na stránkách.

Jestli si něco pamatuju, tak vaření phó a těstovin, koukání do noci na filmy, čokoládové lentilky, Hurts, školní chodby, vymýšlení příchutí k palačinkám, streamování za sklem akvárka a především Michaela, nádherného pihovatého kluka, který si lásku musel pořádně zasloužit. A i když ze začátku nebyl jedním z nejoblíbenějších kluků, to ani náhodou, já věděla, že si ho nakonec všichni oblíbí, protože jeho nejde nemilovat.

Od chvíle, co za námi přišel do hotelového pokoje a řekl, že to bude hezké. A potom už napořád, protože vždycky dělal všechno pro to, abychom já a Gabriel (dobře, tak hlavně Gabriel) byli šťastní. Zavezl nás na koncert a pak s námi jedl sladkosti v posteli a koukal na Indiana Jonese. Převlékl se za ženu a předstíral, že je naše manželka. Vzal nás na kafe, mluvil o budoucnosti a měl o nás takový strach. Hystericky nás líbal. Žárlil a trápil se. Cítil tolik viny a bolesti.

Každý kluk, kterého napíšeme, má v mém srdci svoje místo, ale Michael je prostě od první chvíle výjimečný a já na něj budu vždycky vzpomínat, přestože nemá rád koriandr, COŽ ABSOLUTNĚ NECHÁPU. (Je to vlastně ten nejvybíravější kluk vůbec, že?)

Myslím, že Gabriel si nemohl přát nikoho lepšího, koho by měl po svém boku. Michael ho totiž vždycky bude podporovat a doprovázet a… Aha, zase se z toho stala oslava Michaela, i když už jsem chtěla psát o Gabrielovi. 😀

Gabriel je fajn kluk. Jeden z těch klidnějších a hodnějších, jeden z těch, se kterým jsem si od první chvíle rozuměla. Nebylo těžké ho pochopit, ale rozhodně byla velká výzva ho psát, i kvůli jeho rodině, která měla v příběhu velkou roli. A já měla co dělat, abych se v tom nějak poskládala. Nechtěla jsem, aby byl kdokoli považován za zlou postavu, protože nikdo z nich nebyl černobílý a všichni se snažili dělat to, co považovali v dané situaci za nejlepší. Máma, táta i Gabriel. Měli spolu víc mluvit? Určitě. Ale chyby děláme i my, tak je logické, že je budou dělat i naše knižní postavy.

Na Instagramu, když jsme se ptaly, jestli máte nějaké otázky ke Klukovině, pár lid zajímalo, jestli se Gabrieova máma a Michael někdy udobřili, jestli vztah mezi nimi byl o něco lepší. Takže: Až Gabrielova máma uvidí, jak šťastný je díky Michaelovi její syn… Nakonec se budou vzájemně respektovat.

A nic víc není potřeba.

Klukovina je zvláštní příběh. Hodně se tam mluví, hodně se řeší nitro a pocity a hlavně vina. Nejen ta Michaelova, ale i Gabrielova, který se těžko srovnává s tím, co udělal. Ale nakonec, a tak by to mělo být vždycky, alespoň v těch knižních příbězích, láska překoná úplně každou překážku.

Michael a Gabriel jich měli hodně, ale na úplném konci spolu byli šťastní a spokojení a vina je konečně nechala spát.

Jak už jsem říkala, Klukovina je můj hodně srdcový příběh, takže bych mu přála, aby našel neuvěřitelně moc čtenářů a aby i on jednou třeba vyšel knižně a já ho měla na nočním stolku a mohla si v něm neustále číst. Hlavně scénu, kdy s námi Michael sedí na posteli a donesl nám jídlo. Nebo jak s námi flirtoval v esemeskách.

Gabrieli, navždycky budeš můj oblíbený kluk.

Michaele, navždycky tě budu milovat.

Pro ty tvoje krásný oči.

O tom, jak tenhle příběh vznikl, už se rozpovídala Klárka, tak asi není nutné to tady opakovat.

Víte co? Já si stejně ty věci pamatuju vždycky trochu jinak, než jak se staly. Můj mozek je v tomhle trochu zvláštní. Takže vám nebudu vyprávět o naší společné hře na otázky, ale řeknu vám, jak se do mě atmosféra té noci vpila. Jak se mi dostala pod kůži. Jak mě strašně zasáhlo, když jsem měla odpovědět na otázku, co by Michael udělal, kdyby se kvůli němu někdo zkusil zabít.

Protože jsem ve vteřině věděla, že by udělal všechno.

Tenhle příběh mě od samého začátku dostal. A Klárka to pak ještě násobila, samozřejmě, kdy jsme tím obě ve vteřině totálně žily a nechtěly jsme řešit vůbec nic jiného.

Gabriel Garret se pro mě stal okamžitě symbolem něčeho křehkého, co musí znovu vyrůst. Najít sám sebe. Snad od první vteřiny jsem v něm viděla tu ohromnou vnitřní sílu. Michael od první chvíle tvrdil, že je Gabriel nevýrazný, nijaký, jako kdyby ho někdo vypral v pračce, ale já vím, že on tu Gabrielovu vnitřní sílu taky viděl, dokázal ji spatřit, i když byla hodně hluboko a i když Michael v tu chvíli rozhodně netušil, co to znamená. Věděl jenom, že ho to přitahuje.

To ono.

Nemůžu ale říct, že bych se do Gabriela zamilovala okamžitě. Kdepak. Bylo to postupně, krok za krokem, stejně jako se zamilovával Michael. V prvních kapitolách jsem si od Gabriela (tehdy prostě ještě jenom Garreta) držela odstup, už kvůli tomu, abych dokázala popsat všechny ty hrozné věci, které mu Michael dělal.

Tak jsme to vlastně od začátku plánovaly. Že nepůjde o šikanu, kdy by se mu primárně jenom posmíval, nebo ho fyzicky bil. Chtěly jsme, aby v tom bylo něco neuvědomělého, skoro až takové sofistikované zlo. Michael svým postojem Gabriela v zásadě degradoval na něco horšího, než je lidská bytost. Na věc, která není dostatečně zajímavá – a přesto mu stál za pozornost, což je paradox, že? Michael byl Gabrielem do jisté míry znechucen, ale rád ho držel u sebe, dotýkal se ho a nic z toho mu nevadilo.

Víte, je spousta věcí, pro které Gabriela miluju, a jednou z nich je schopnost vstát z úplného dna, učinit volbu být šťastný. V tom spatřuju ohromnou sílu. To on je pro mě hrdina tohohle příběhu, protože říct si, že máte právo být šťastný, že jako člověk stačíte, i když vám někdo tak dlouho tvrdil, že ne, chce spoustu odhodlání.

Bylo pro mě neuvěřitelně zajímavé sledovat, jak Gabriel pomalu přebíral otěže (a Michael se tomu samozřejmě nebránil) a postupně začalo vyplouvat na povrch jeho skutečné, zajímavé a hravé já, které se nebojí zkoušet nové věci.

Myslím, že když jsme se rozhodly nechat díl viny i Gabrielovi – za to, že se pokusil zabít a za to, co na oplátku od Michaela chtěl – zapadlo všechno na svoje místo a ten příběh to pozvedlo na novou úroveň. Ve srovnání s Michaelovou skoro až patologickou vinou to pochopitelně trochu ustupovalo do pozadí, ale jakmile to během čtení zaznamenáte, otevřou se vám další pomyslné dveře tohohle příběhu.

A bože, tam je dveří, až si nejsem jistá, které mám otevřít zrovna teď, pokud jste neslyšeli podcast, a do jakých myšlenek vám dovolit nahlédnout.

Protože je toho tolik. Ten příběh je tolik!

Nechci být patetická, ale tohle je ukázkový příběh hluboké rány, která se hodně pomalu hojí. A vy jste, stejně jako my autorky, součástí celého toho procesu.

Takže tady ty otevřené dveře, jak jsem slíbila: Michael pro mě byl, je a bude jedním z kluků, kteří prošli v průběhu knihy největším vývojem. Zjištění, že se Gabriel pokusil o sebevraždu, ho poznamenalo tak hluboce, až díky tomu vyplula na povrch jeho skutečná povaha – starostlivá, empatická, milující. Michael je jeden z těch, kteří očividně potřebují léčbu šokem, nějakou opravdu velkou (a bolestivou) událost, která by je dostala z jejich ulity. A nebýt toho, co udělal, co se dozvěděl, co prožil a hlavně, jak se naučil milovat toho úžasného kluka se slabostí pro dobrodružství a polévku pho, tak nebýt toho, Michael by se ze své skořápky nejspíš nikdy nedostal a v takovém případě by prožil průměrný, nenaplněný život se silným vnitřním pocitem, že mu něco chybí.

Takže… nakonec se oběma klukům stala strašná věc. Ale spojilo je to. Láska překoná všechno – však jsme vám to v anotaci slíbily, ne?

Už někdy v průběhu psaní jsme se taky rozhodly, že klukům dopřejeme příběh z doby, kdy jsou trochu starší. Takovou doprovodnou povídku, protože si ji zaslouží a my všichni nakonec taky. Strávit s nimi ještě pár stránek. No a pro ty z vás, kteří neslyšeli podcast: Jaksi jsem ve slabší chvilce nezavrhla a možná dokonce slíbila, že napíšu povídku o Pinkym. A pak taky novelu o Alfabetovi. Jo. A to je ještě pořád v plánu, akorát teď přesně netuším kdy.

Mohla bych se tady vykecávat o tom, které postavy jsem měla ráda a které naopak trochu míň, ale já se rozhodla, že tenhle text bude zkrátka takový symbolický, že tu hlavní myšlenku hodím na pomyslný papír, abyste si ji mohli přečíst i vy, kteří neradi posloucháte.

Bojovat o lásku stojí za to.

Miluju tě, Gabrieli Garrete. Tu tvoji neobyčejnost. Jako Michael ti taky můžu slíbit, že tady vždycky budu pro tebe.

A ty, Michaele… Pokud bych někdy někomu dovolila, aby mě svezl na motorce, byl bys to ty. Moje pouto k tobě je nesmazatelné.

Eva a Klára