PŮVODNÍ KAPITOLY PÁTÉ MINUTY

17. 04. 21

Hodně staré, hodně jiné a hodně sentimentální.


Na Instagramu a Facebooku jsme se ptaly, jestli by byl zájem trochu poodhalit úplně první draft Páté minuty. A mělo to docela velký ohlas, takže jsme se rozhodly vám zlomek toho všeho ukázat, ačkoliv jsme z toho trochu nervózní. Předně chceme říct, že tyhle kapitoly vznikaly už v roce 2017, kdy jsme se společným psaním teprve začínaly. A právě na těchto kapitolách jsme se učily, jak to funguje. Hledaly jsme nejen způsob, jak to všechno skloubit, ale taky jsme ještě kluky úplně neznaly a jen zkoušely, co z toho všeho vzejde.

Takže tím chceme říct, že… Asi, no, prostě… Buďte trochu shovívaví.

Samozřejmě by to měli číst jenom ti, kteří četli Pátou minutu. Nejsou tam žádné veliké spoilery, ale nechceme, aby se vám tohle zažilo jako ta správná verze. My to zpětně vnímáme jako takovou naši fanfikci na náš vlastní příběh. To je asi nejpřesnější přirovnání. 🙂

A abychom vás tak trochu uvedly do děje: Jsou to kapitoly 18 a 19. Ethan se zde nepřipojil k basketbalovému týmu a je to kapitola po PRVNÍ PUSE! Bouřka by měla teprve přijít.

Evina poznámka na závěr: Ethan ze staré verze mi zpětně připadá povýšený. Toho nového mám radši.

STARÉ KAPITOLY PÁTÉ MINUTY

18 Kai

Odpouštím ti.

Držel Ethana pevně – jednu ruku mu položil na stehno a druhou na záda. S každou vteřinou si ho přitahoval blíž, jako by se pokoušel vtisknout ho do sebe. Líbali se, Ethan měl neuvěřitelně jemné rty, a ani jeden nechtěl přestat. Nad hlavami jim o sebe cinkala dvě keramická srdce, houpačka při každém zhoupnutí zavrzala a Ethan nepřestával. Neodtáhl se, nepustil Kaie, dokud mu v kapse nezazvonil telefon.

„Nerisone!“

Nejprve zvonění ignorovali. Ethanovy prsty ho hladily ve vlasech a rty přiváděly k šílenství.

„Kruci, Nerisone!“

Jenže při šestém zazvonění se Ethan přece jen odtrhl a omluvně se usmál. Sáhl do kapsy a vytáhl mobil. „Musím to vzít,“ zašeptal. Kai s námahou vstal, třepala se mu kolena, nedokázal pochopit, co se právě stalo. Že poprvé v životě políbil kluka, že políbil Ethana.

Chtěl mu nechat soukromí, proto zvedl ze země talířky a odnesl je do kuchyně. Když se vrátil na zahradu – houpačka se pořád kymácela ve větru a slabě vrzala – Ethan byl pryč. Kai se opřel o rám dveří a přejel si prsem po rtech.

„Nerisone?“ ozvalo se přímo před ním. Rychle zamrkal a zadíval se na trenéra. Stál jen krok od něj a podezřele si ho prohlížel. „Co se děje? Proč už nejsi v bazénu?“

Kai zatřepal hlavou a pokusil se zahnat vzpomínky na včerejší večer. Skoro celou noc nespal, přemítal, pořád dokola se vracel k dotykům, k šedým očím. „Já…“ začal, ale pak si uvědomil, že trenéra výmluvy nejspíš nezajímají. Chtěl ho obejít a vydat se k dráze číslo tři, když mu trenér položil ruku na rameno a nadzvedl obočí.

„Je ti dobře?“ Trenér Abignail byl rozumný a spravedlivý člověk. Kaie nejednou napadlo, že ho možná plavání vždycky bavilo víc než basket právě kvůli trenérovi, který sice hlasitě hulákal, při každé chybě pískal na píšťalku jako smyslů zbavený, ale nikdy nešel za hranici. Poznal, když se něco dělo a starostlivě se poté ptal.

„Nevím, poslední dobou mi není úplně nejlíp,“ přiznal Kai. Kachličky ho studily do bosých chodidel. Za všechny ty roky si už tak zvykl, že si připadal jako doma, když mu voda omývala chodila a koupací čepice mu pevně obepínala hlavu.

„Pojď se mnou,“ mrkl na něj trenér a ukázal k šatnám.

Kai poslechl. Kevin se na něj zaškaredil, nejspíš doufal, že zvládne víc natrénovat. Doplavat dál. A poté ho porazit.

Trenér se opřel o skříňku, píšťalka se mu houpala na krku, na nohách měl modré žabky a tvářil se přátelsky. A když se zeptal na basket, neslyšel v tom Kai ani náznak jízlivosti. Nezlobil se, že si pořád nevybral. I když volba byla jasná. Očividná. „Jak jde basket?“

„Fajn,“ vydechl Kai a hodil brýle na lavičku.

„Pojď sem,“ mávl na něj trenér a přitáhl ho blíž. Položil mu ruku na čelo a zamračil se. „Myslím, že máš teplotu. Jdi k doktorovi,“ rozkázal a zase ho pustil.

„Zajdu tam po tréninku,“ slíbil Kai. O teplotě věděl už od pozdních nočních hodin, ale rozhodl se ji nevnímat. Nebylo to poprvé.

„Ne, jdi tam hned. A po zbytek týdne si vezmi volno. Vylež se, odpočiň si a přijď až na sobotní trénink. Dobře?“ 

„Nic mi není, jsem v pohodě. Zvládnu to,“ odporoval Kai. Volno mu nemohlo pomoci. Chtěl něco dělat, každou vteřinu, protože pak ho nezahlcovaly myšlenky.

Trenér se odlepil od skříněk a došel k chlapci. Kai byl o pár čísel vyšší než on, ale v trenérových očích stále ještě dítě. Znal ho od pěti let, kdy ho starší bratr přivedl na trénink. Pořád mi utíká do moře, vůbec nevím, co s ním mám dělat. Občas měl pocit, že se dávno stal součástí rodiny.

Položil mu ruce na ramena a donutil ho, aby se přestal vzpírat. „Kaii, poslouchej mě. Máš neuvěřitelný talent, když tě vidím plavat, vím, že ses pro tohle narodil. A k tomu všemu jsi ještě velký dříč. Máš všechny předpoklady, abys to dotáhl opravdu daleko, pokud budeš chtít. A pokud ne, může tě plavání dostat na vysokou a k jiným snům, ale jestli se budeš takhle ničit, dřív nebo později se zraníš.“

„Ale závody jsou už za čtrnáct dní.“

„Pár dní odpočinku ti neublíží. Naopak, myslím, že ti to prospěje.“

Kai potlačil touhu obrátit oči v sloup. Věděl, že s trenérem Abignailem nemá cenu se zbytečně dohadovat. Posbíral si věci, převlékl se do riflí a mikiny, na hlavu si narazil černou čepici a vyběhl ven. Poprchávalo, u země se převalovala mlha a od moře foukal studený vítr. Takové dny měl vážně rád. Normální lidé, příčetní lidé, se před takovým počasím schovávali. Utíkali a vyhýbali se kalužím. V dálce zahlédl ztracenou duši, jak prohledává modrou popelnici a přitom si pobrukuje.

Kai se zadíval na střechy budov, kapky vody mu dopadaly na tvář a studily ho. 

Vsadil by klidně všechno, že tam Ethan někde je. Že poskakuje po střechách a žije. Nic víc, nic míň. Když na to Kai pomyslel, rozběhl se a skočil do nejbližší kaluže. A smál se. Prostě jen tak.

x

Už když strkal klíč do zámku, poznal, že je bratr doma. Otevřel dveře a všiml si kožených bot v botníku, kabátu na věšáku a klíčů s přívěškem Lexus položených na konferenčním stolku. Prošel chodbou do kuchyně, nahlédl do obyváku a zaklepal na dveře od Braxova pokoje, ale nikde ho nenašel. Proto došel k pracovně. Otec se hrbil nad papíry rozházenými po stole. Na stěnách visely fotografie blesků, zamračených obloh a mraků. Jedna fotografie byla dokonce přilepená na stropě. Otec na ni koukal, když si na chvíli lehl na sedačku, aby si odpočinul. Když si vzpomněl, že občas musí spát.

„Ahoj, tati,“ pozdravil Kai a vešel dovnitř. Chytl se rámu dveří a čekal, než otec vzhlédne.

„Něco se rýsuje na severu. Když budou příznivé větry, za pár dní by to mohlo dojít k nám.“

Kai slabě přikývl a přejel si jazykem po rtu. „Myslíš, že bys… že bys mě mohl zavést do obchodu?“ navrhl a zadržel dech.

Otec se na něj nepodíval, místo toho si nasadil brýle a usedl k počítači. Pak si povytáhl rukáv a začal si s ním čistit sklíčka brýlí. Naklonil se k obrazovce blíž a prohlížel si nejnovější data. Usmál se.

„Tati!“ zopakoval Kai a uvědomil si, že je bolest hlavy zase o něco větší. Potřeboval si lehnout, ale nejprve chtěl vyřešit tohle. „Mohl bys mě zavést do obchodu? Prosím!“ Dal si záležet na výslovnosti každého slova a schválně mluvil hlasitěji, aby ho vzal otec konečně na vědomí.

„Kam?“

„Do obchodu!“

Otec se zamyslel. Nejspíš se snažil jen vzpomenout, co tím syn myslí, ale když delší dobu neodpovídal, Kai si uvědomil, že na otázku opět zapomněl. „Tati! Sakra. Potřebuju do obchodu.“ Trochu vypěnil a věděl, že toho bude velmi brzo litovat. Opakoval si, že za to otec nemůže, ale občas to prostě bylo… těžké. A frustrující.

„Já tě tam odvezu,“ ozvalo se mu za zády. Brax měl na sobě tepláky a špinavé tričko s roztrženým rukávem. Zvedl šroubovák, který držel v ruce a zamával s ním ve vzduchu. „Opravoval jsem skříň v garáži. Nevěřil bys, kolik je tam prachu.“

Kai se ještě jednou podíval na tátu, ale ten si jich vůbec nevšímal. Žil někde daleko. 

„Jenom se převleču. Dej mi pět minut,“ pronesl Brax a zmizel u sebe v pokoji. Kai se opřel o stěnu a čekal. Vytáhl mobil s tím, že napíše Ethanovi. Cokoliv. Třeba jen… Jenže každá zpráva, která ho napadla – dvě dokonce i vyťukal, než je zase smazal – mu připadala jako zoufalé volání o pomoc. Prosím tě, ozvi se, ať vím, že se mezi námi nic neposralo.

„Nemáš teď být náhodou ve škole?“ vzpomněl si najednou Brax a vyšel z pokoje v čistém bílém triku a džínách. Ještě něco nacvakal do telefonu a pak se tázavě zadíval na bratra.

„Byl jsem u doktora,“ vysvětlil Kai a odlepil se od stěny.

„A?“ zpozorněl Brax a prohlédl si mladšího brášku od hlavy až k patě. Kai nikdy nebýval příliš nemocný, nikdy mu nebývala zima a nikdy si nestěžoval. Kolikrát chodil na tréninky s horečkou a tvářil se nenápadně, dokud mu to nezatrhl. Že se sám přiznal, považoval za malý zázrak.

Kai sáhl do batohu a vytáhl dvě plata prášků a položil je na stolek. „Mám prej chřipku,“ zavrčel a schválně hodil otrávený ksicht.

„A když má člověk chřipku, neměl by ležet doma v posteli, a ne lítat po obchodech?“

Kai si promnul oči a uchechtl se. „Jak to mám vědět?“

Brax se zmohl jen na obrácení očí v sloup. Pak prošli domem do garáže a nastoupili do auta. „Tak kam to bude?“ optal se a nastartoval. Když vyjel na příjezdovou cestu, mezi mraky se začínaly objevovat sluneční paprsky. Pustil rádio, ale když si všiml, že Kai nakrčil nos a nenápadně si přiložil prsty na spánek, zase ho ztlumil.

„Potřebuju koupit akvárko. A pár dalších věcí,“ pronesl Kai a vnímal, jak se na něj bratr tázavě zadíval. „Dostal jsem rybu, potřebuje větší akvárko,“ pokusil se vysvětlit, ale tušil, až příliš dobře, že to vyvolá jen další otravné otázky, na které nebude chtít odpovídat. Třeba…

„Kdo ti dal rybu?“ podivil se Brax přesně tím stylem, jako by naznačoval, že podobné dárky se nedávají. Nedávají, a právě proto se Kaiovi líbil. Stejně jako ty ostatní, zvláštní věci, které Ethan prováděl.

Opřel se pohodlně o opěradlo a zadíval se z okna. Lidé vycházeli z domů. Teď, když nepršelo, zaplňovali ulice a Kai si mezi nimi připadal divně, nepatřičně. „Kamarád. Ethan.“

„Ethan? O něm jsi nikdy nemluvil.“

Protože jsem ho dřív neznal. Pořád neznám. „Potkal jsem ho docela nedávno. Na jedné oslavě,“ prohodil Kai. Nic víc říkat nehodlal. Vlastně nebylo co. Občas měl tendenci – zadíval se na bratra a pořádně si ho prohlédl – zeptat se, co si myslí o gayích. Vadilo by ti, kdybych jedním z nich byl já? Jenže se strašně bál. Kdyby ho odsoudil celý svět, třeba by to nějak zvládl. Popral by se se vším, ale s bratrem nemohl. A ani nechtěl.

Zaklonil hlavu a zavřel oči. Nejjednodušší věci se vždycky zdají neřešitelné. Pro Kaie určitě.

Zaparkovali před obchoďákem, bavili se o všem a ničem, v tom byli dobří. Probírat fotbalový zápas, plánovat víkend u matky v lázních, smát se divným lidem, a přitom Braxovi krabice zůstávaly zavřené a Kaiova tajemství dál schovaná.

Prodavač ve zverimexu byl podle všeho zapálený akvarista, protože Kaiovi vystřihl dlouhou přednášku, kterou zakončil slovy žádná ryba nechce být sama a poslal ho domů s obrovským akváriem, které se jen tak tak vlezlo na zadní sedadlo, filtry, světly, substrátem, kameny, rostlinami, dvěma knížkami o akvaristice, vizitkou, kdyby prostě něco, a v sáčku si nesl další dvě ryby, tlamovce, protože žádná ryba nechce být přece sama.

Nikdo nechce být sám.

Všechny věci naskládali do auta a Brax si je trochu nechápavě prohlížel. „Za to jsi musel dát všechny úspory,“ poznamenal a naklonil hlavu na stranu.

„Vzal jsem si tátovu kreditku,“ pokrčil Kai omluvně rameny a nevinně se usmál. Ještě teď úplně nechápal, jak mu prodavač dokázal vnutit i malý hrad jako dekoraci, který vypadal, že právě vypadl z Disney pohádky.

„Vzhledem k tomu, že ti de facto nikdy nedal dárek k narozeninám nebo Vánocům, tak si myslím, že to byla dobrá volba.“ Pak zvedl hrad, na který se Kai celou dobu díval. „Proč jsi kupoval něco tak…“ Pokoušel se potlačit smích, ale moc mu to nešlo.

Kai rozhodil rukama a vyvalil oči. „Já nevím. Pořád dokola mi opakoval, že mít ryby je zodpovědnost! A když mi ho strčil do ruky, že bez toho se neobejdu, zazmatkoval jsem.“

Oba se smáli. Brax hodil hrad zpátky do auta a nastoupil. Kai ho chtěl následovat, když na něj někdo zavolal.

„Connore?“ usmál se přátelsky a instinktivně se rozhlédl, jestli je kamarád sám. „Nakupuješ?“ ukázal na tašku, ze které trčela mrkací panenka.

„No jo, ségra bude mít narozky,“ pokrčil Connor rameny a vytáhl panenku ze sáčku. Chvíli si ji prohlížel, než ji zastrčil zpátky a vzhlédl. „Poslouchej, Kaii. Vím, že mi do toho nic není, ale Jude říkal, že tento týden nepřijdeš. A že není jisté, jestli budeš v pátek na zápase.“

Kai přešlápl z nohy na nohu a kopl do kamene na zemi. „Jsem nemocný,“ odvětil a schoval si ruce do kapes.

„Nevypadáš nemocný.“

Připadal si jako zatracený lhář. Netušil, co by měl říct. Jen tam tak stál a přál si být někde jinde. Prakticky kdekoliv, pokud by s ním byl Ethan. Pořád nedokázal pochopit, proč se s Ethan tolik věcí zdá nedůležitých, proč se cítí dobře už jen s ním. A všechno ostatní šedne.

„A trenér říkal, že jsi ještě nepodal přihlášku na soustředění. Kaii, děje se něco? Vždyť basket jsi měl rád. Miloval jsi ho.“

Ne, měl jsem rád tebe. O basket vůbec nešlo. Jenže některé věci říct nemohl. Nemohl říct, že se nedokáže soustředit na hru, že mu vyhraný zápas nic nepřináší, že nenávidí, jak na něj všichni spoléhají. Že poslední dobou mu záleží na úplně jiných věcech. Na úplně jiných lidech. „Ale nic, jsem v pohodě. Vážně. Jen mi není moc dobře. Ale udělám, co budu moct,“ slíbil.

Connor natáhl ruku a chytl ho za loket. Nic podobného nikdy neudělal a Kai si dřív myslel, že by se z něčeho podobného zbláznil. Ale k jeho překvapení se nic nestalo. „To by bylo fajn. Bez tebe by to nebylo ono.“

Celou cestu domů nad tím musel přemýšlet. Když s Braxem chystali akvárium – ten zatracený hrad tam přece jen dali – všechno se v něm tak nějak pohnulo špatným směrem. Ethan mu zatím nenapsal. Nejspíš jen někde řešil svoje vlastní problémy, ale přesto se Kai neuměl zbavit malých pochybností, které v něm hlodaly. Pořád dokola mu opakovaly, že se už třeba neozve. A ty se kvůli tomu vzdáš starého života? Života, kterému dokážeš rozumět?

Netušil, proč to nakonec udělal. Proč si navečer sbalil tašku a odešel na trénink. Třeba si vážně myslel, že mu to dává smysl. Nějak.

x

„Bude to v pohodě. Uvidíš,“ zopakoval Brax asi po desáté. Tvářil se starostlivě, v obličeji bledý. Z domu vyjel narychlo. Když mu zavolali, nestihl si ani upravit vlasy nebo si obléct ponožky. Lekl jsem se, na ponožky jsem vážně nemyslel.

Pomohl bratrovi vystoupit z auta a pak mu ze zadního sedadla podal berle. Kai si je neochotně vzal, ale pak se vysmýkl. Nechtěl pomoct. Nechtěl ani mluvit. Vlastně od chvíle, kdy odjeli z nemocnice, na sobě nedal nic znát. Jen hleděl před sebe.

Dvakrát zakopl. Pokaždé se ozvala salva nadávek. Kurva, do prdele… Brax se snažil zůstat klidný, nic neříkal. Nesl bratrův batoh se skloněnu hlavou a mlčel, dokud nedošli ke Kaiovu pokoji.

Kai přede dveřmi naštvaně hodil berle na zem a doskákal k posteli. Sedl si a zraněnou nohu natáhl před sebe. Nejprve se zadíval na strop, na jedinou hvězdu, která ve tmě slabě svítila. Pak si ale schoval obličej do dlaní. Brax by si v takovou chvíli nedovolil vstoupit mu do pokoje, proto zůstal stát u dveří. Zvedl berle ze země a opřel je o stěnu.

„Nechceš něco přinést? Pití? Jídlo? Prášky?“

Nejprve chvíli mlčel, než zase vzhlédl. Brax si všiml, že má v očích slzy a horko těžko se je snaží potlačit. „Chci být sám,“ odpověděl prostě a odvrátil hlavu. Nebýt pouliční lampy za oknem, byla by v pokoji úplná tma, takhle Brax zřetelně viděl, jak zvedl Kai ruku a rychle si utřel tváře.

„Vím, že teď to tak nevypadá, ale bude to v pořádku. Uvidíš,“ pokusil se ho uklidnit. Ale sám musel uznat, že mu jednotlivá slova přišla fádní a prázdná.

„Nechápeš to,“ zavrtěl Kai hlavou.

„Tak mi to zkus vysvětlit.“ Vadilo mu, že nemůže za bratrem do pokoje. Že si k němu nemůže sednout a obejmout ho kolem ramen. Jako tenkrát, když poprvé spadl na kole a odřel si koleno.

„Je to všechno moje vina!“ vykřikl nečekaně Kai a přikryl si rukou oči. Jako by se na svět už nechtěl dál dívat. Nebo nechtěl, aby se svět díval na něj.

„Ale to není pravda! Takové věci se prostě stávají.“

„Ale no tak. Víš, že si za to můžu sám. I ta doktorka to říkala. Že stresové fraktury vznikají při přetěžování. A já to dělal. Neodpočíval jsem, jak jsem měl. Neposlouchal jsem. Ta noha mě už nějakou dobu bolela, ale já jsem to ignoroval. Říkal jsem si, že bolest přejde. A teď nemůžu plavat! Kvůli zasranému basketu!“

Hádat se s Kaiem v takovém stavu nemělo smysl, proto se pokoušel najít v tom, alespoň něco pozitivního. „Je to jen na šest až osm týdnů. To přece není konec světa. Vrátíš se ještě před koncem sezóny.“

Šest týdnů připadalo Kaiovi jako věčnost. „Nevydržím šest týdnů bez plavání. Nerozumíš tomu… je to… jediná věc, která dává smysl. Ve které jsem vážně dobrý. Ty… Pro tebe je to jen plavání, ale pro mě je to mnohem víc. Všechno. A vůbec… Běž pryč. Prosím. Chci být sám.“

Nadechl se, aby ještě něco řekl, ale pak si všiml Kaiova pohledu a raději ho nechal samotného.

Kai dlouho jen tak seděl a zíral před sebe. Pořád nemohl pochopit, co se vlastně stalo. V jednu chvíli bylo všechno v pořádku. Hrál, běhal po tělocvičně a myslel si, že jak přijde domů, otevře knížku, kterou odpoledne koupil a bude číst. A pak jednou vyskočil, dopadl na zem, podlomila se mu noha a bolest neodezněla. 

Připadal si příšerně, ale nebyla pravda, že by jediné plavání dávalo smysl. Zvedl mobil a prstem klepal na displej. Nakonec se přece jen odhodlal.

Doufám, že se to teď mezi námi nepokazilo, napsal a sledoval, jak se zpráva odesílá. Pak mobil hodil na stůl a lehl si.

Neměl sebemenší ponětí, co bude zítra dělat. Pozítří. Popozítří… Celých šest dlouhých, nekonečných týdnů.

 

19 Ethan

Na zprávu si vzpomene až v úterý večer na střeše nemocnice, když si zapálí cigaretu a spustí nohy dolů. Podrážky nových bot má obalené posekanou trávou a ještě cítí vůni hlíny a lučních květin, ačkoli jen slabě, protože všechno zaniká v pachu města.

Neděle je jako stojatá voda, zbloudilá uprostřed minulosti. Nikam se neposouvá a on ji ve vzpomínkách nehledá. Možné výčitky svědomí zmačká jako prázdnou krabičku od cigaret a vyhodí dole do kontejneru, čímž vytrhne Gambita z dřímoty. Kocour rozverně pohazuje zrzavým ocasem a chlupy má slepené. Strká do Ethana čumáčkem. Do zbytku konzervy v misce monotónně odkapává voda z okapu.

„Můžeš jít do útulku. Ale bude ti tam líp?“

Kocour nakloní hlavu na stranu, jako že neví, a začne si čistit srst jazykem. Ethan se opatrně dotkne jeho ucha a on uskočí.

„Můžeš mít člověka. Ale bude ti s ním líp?“

Kocour se k němu otočí zády a z kartonu vytáhne zpola ohlodanou myš. Ethan přikývne, nasadí si kapuci a vydá se ulicí pomalu pryč. Oči mhouří do světla lamp.

Doufám, že se to teď mezi námi nepokazilo. Zpráva ho tíží v kapse a Ethanovi se její váha nelíbí.

Možná, že přišla vhodná doba, aby odepsal. Jenomže to znamená zanalyzovat všechno, co se v neděli stalo. Na chvíli zatouží po tom stát se Ancistrusem, stoupat po skle až k hraně akvárka a nebát se vody, dýchat ji.

Později téhož dne si na to znovu vzpomene, jakmile stojí ve sprše a sklání hlavu v tiché modlitbě naproti červenému a modrému kohoutku. Oči má zavřené.

Základní otázka zní: Jsem teplej? A záleží na tom? Jsem pokrytec? A záleží na tom?

Když odcházel ze zahrady, po tom, co mu Lexi volala a prosila ho, aby za ní přišel – protože jí není dobře, a ne, nemá nikoho dalšího, komu by zavolala, a taky, Ethane, blíží se ten den, kurva, já vím, že až za měsíc, ale nedokážu to dostat z hlavy, to pitomý datum, já tě prosím – cítil se podivně klidně. Možná to dopadlo nejlíp jak mohlo. Kai by ho ve svém rozpoložení a s očividně rozháraným citovým pohledem na okolní svět zahrnul otázkami, co to všechno mělo znamenat, a jestli to bylo dobré, a co Ethan vlastně chce.

Vyklopí si do dlaně zbytek citrónového šampónu a napění ho ve vlasech. Mokré prameny lemují jeho obličej, ostré rysy, a všechno dobré i špatné stéká do odpadu.

Mám ho rád, napadne ho najednou. Ta myšlenka zaútočí dřív, než jí v tom stačí zabránit. Vypne vodu a opře se o stěnu, voda mu teče po obličeji. Vybaví si Kaie, opilého a smějícího se, vybaví si, jak ho neposlouchal, když na něj křičel, aby do prdele vylezl z moře, i šíleného otce a jeho zářivě zelenou šňůrku brýlí, a nesnesitelného bráchu, kterého zná jen z doslechu a –

Uklouzne, když leze ze sprchy, chytí se umyvadla a jeden ze starých hrnků s kávou, postavených vedle zrcadla, s třesknutím spadne na podlahu.

„Ethane?“ ozve se otcův hlas zpoza dveří. Policejní tón, ostražitý a opatrný.

Ethan se vyhne střepům a nahý projde pokojem. „Jen hrnek!“ zakřičí.

Na druhé straně je rozpačité ticho, teprve po nějaké době se ozve: „A nechceš se mnou koukat na kriminálku? Řeknu ti, kdo je vrah.“

Ethan se ušklíbne. Pohledem zavadí o sešit na psacím stole, stránku pokrytou nedopočítanými příklady. Udělá to zítra o přestávce. Všechno udělá o přestávce. „Hned tam budu!“

Přetáhne si přes hlavu tričko, které měl na sobě předtím, než se šel koupat, a už chce vyjít z pokoje, když si vzpomene, že pořád ještě neodepsal.

Poněkud rozmrzele převaluje mobil v ruce, a nakonec nacvaká: „Neboj se, Kaii. Chtěl bych to prožít znovu.“

***

Dostane výborné ohodnocení, i když je zamlklý a dívá se skoro celou hodinu doblba. Učitelka ho vyzve, aby spočítal rovnice na tabuli, a to taky udělá v jakémsi podivném melancholickém rozpoložení. Ale udělá to správně.

„Možná byste to mohl vzít příští rok za mě, Payne,“ řekne mu učitelka kousavě a pošle ho zpátky na místo. „Zkuste aspoň předstírat, že vás můj výklad zajímá.“

Nora se tomu po hodině směje. „Snad bys to teď šel rád oslavit! Zaplatit za svoji fešnou kámošku mrkvovej dort, he?“

„Nebo by to ta fešná kámoška mohla zaplatit za mě, když si opsala všechny výsledky.“

„Ále,“ mávne Nora bez uzardění rukou. Z ukazováčku se jí odlupuje lak. „Zvládla bych to spočítat, kdyby nedávali Homeland.“

„Samozřejmě. Kde je Adam?“

„Musel vzít strejdovu motorku do dílny. Řekla jsem mu, ať se nebojí. Že si to užijem i bez něj.“

Ethan v duchu zaúpí. Jako kdyby neměl svých starostí dost, jako kdyby jich nebylo tolik, úplná hromada sraček, bude uraženému Adamovi vysvětlovat, že cesta do cukrárny po Nořině boku ve skutečnosti nebylo rande.

„Kašli na to,“ řekne nahlas.

„Vždyť mně to je jedno!“ odvětí Nora, která si myslí, že mluvil na ni. Chytí ho kolem paže a cupitá v teniskách se zvýšenou podrážkou po jeho boku. Taška, kterou má přehozenou přes rameno, Ethana s každým krokem trefí do žaludku.

Ethan se zhluboka nadechne, natáhne vzduch do plic. Možná by se mohl vytrhnout a rozeběhnout někam daleko. Ale Nora, Nora je milá holka, nikdy ho nezklamala. A to je ten důvod, proč se jí automaticky nevytrhne, když před sebou spatří Kaie. Stojí k němu zády, ale nikdo jiný to být nemůže. Má rozcuchané světlé vlasy a červenou mikinu s kapucí. Stojí pod stromem a zírá před sebe, jako kdyby na něco čekal. Ale možná prostě jenom nemá sílu jít dál.

Když se otočí jeho směrem, všimne si Ethan berlí. A rtů. Ty k sobě přitáhnou pohled s nějakou ničivou silou.

Kai nakloní hlavu na stranu. To je všechno, co udělá, žádné další gesto.

Výborně, napadne Ethana. Here I am.

„Není to ten kluk, se kterým ses popral, Ethane?“

„Jo, to je on.“

„Nechystáš se to udělat znovu, že ne?“

„Cože?“ Zároveň s tím, jak se zeptá, si uvědomí, že se mu trochu chvěje brada. Jako kdyby mu měly každou chvíli cvakat zuby zimou. Pevně sevře čelist a rozejde se ke Kaiovi. Pokusí se vybavit si něco dobrého, nějakou šťastnou vzpomínku a mentálně ji podstrčit tomu světlovlasému. Každá myšlenka se ale rozplyne do ztracena. Faktem zůstává, že to nejspíš trochu posral, když utekl ze zahrady. Tajným východem, přes zídku. Možná mu ještě trochu omítky zůstalo na botách.

Neklidně přešlápne a usměje se. Nakonec nic dalšího nejspíš udělat nemůže.

„Kaii. Tohle ti udělal žralok?“

„Zranil jsem se na tréninku.“

Ethan v tom tónu zaslechne lehkou výtku a bůhví proč ho to uklidní. Slova opravují věci. Nemůže si vzpomenout, kde to slyšel.

Nora do něj šťouchne loktem a povytáhne obočí. „Jste spolu v pohodě?“

V pohodě nemá žádný dozvuk, žádnou chuť. Je to jako kdyby se ptala: „Jste spolu?“

„Jsme,“ odpoví bez zaváhání.

„Evidentně,“ řekne Kai. Nakloní hlavu na stranu a opře se o pravou ruku. Konečně zvedne k Ethanovi pohled a vpije se do něj.

Ethan povolí čelist, trochu s ní zahýbe v zájmu procvičení mimických svalů a úsměv se dotkne i jeho očí, objeví se kolem nich vrásky.

„Trávili jsme spolu v poslední době hodně času.“ Tím sdělením se připomene, přece nezapomněl. Kaii, neznáš Lexi. A mě nakonec taky ne.

Nora ho konečně pustí a udělá krok dopředu, snad si chce Kaie prohlédnout zblízka a hledá v jeho výrazu souhlas, potvrzení toho, co Ethan řekl. „Inu, to je docela nečekané. Znamená to, že s námi půjdeš do cukrárny?“

Ethan k ní pocítí příval čiré štěněčí náklonnosti. Nora posvětí svojí přítomností všechno, co je pro něj dobré. Zatouží ji pohladit po vlasech, ale neudělá to.

„Samozřejmě, že půjde. Je celý hrr, aby si vyslechl o tvých úspěších v matice.“

K jeho překvapení Kai pokrčí rameny, nejspíš nemá nic lepšího na práci. Ethan si uvědomí, jak bolestný pocit musí být, když je najednou tak odtržený od moře. S nohou, kterou nemůže přinutit k jedinému tempu. Musí to být právě tak tíživé jako neschopnost odrazit se od jednoho balkónu a vyšplhat na druhý.

Kai si význam výšek pravděpodobně tolik neuvědomuje, ale oběma jim není cizí nutnost pádů.

Ethan se rozejde ke dveřím a podrží je, aby mohli vejít. Dívá se do Kaiovy tváře, ale ta nic neprozrazuje. Je prostě jenom krásná.

Napadne ho, že to stačí. „Nějaký speciální přání?“ zeptá se.

Kai sebou trhne. Berle opře o stůl a prohrábne si vlasy, protečou mu mezi prsty. V kavárně je cítit mletá káva a holandské kakao. A laciné voňavky postarších dam, co si z nějakého podivného rozmaru nechávají ozdobit kávu šlehačkou.

Ethan otázku zopakuje. A k tomu: „Mám na mysli dorty, víš. Jaký si dáš. Rád ti ho donesu.“

„Čokoládový.“

„Samozřejmě,“ řekne Ethan tónem, jako kdyby ta odpověď vysvětlovala zákonitosti Vesmíru. Odebere se k pultu a zůstane stát na konci řady. Nora tiskne obličej k vitríně a špulí pusu. „Možná si dám grepovou. Slyšels vůbec někdy o grepový zmrzlině? Asi nějaká americká záležitost. Jednou jsem potkala američana na dovolené. Jel strávit pár pěkných dní zrovna sem, do našeho města. Myslel si, že je stráví se mnou na jedné ubytovně. Nechtěl platit víc jak pět liber za noc.“

„Snažíš se vyměnit informace za informace?“

„Jistě.“ Nora odtrhne oči od zmrzlin a zabodne pohled kamsi doprostřed jeho čela jako odstřelovač. „Zdá se mi, že je tu podivné napětí, Ethane. Zdá se mi, že je tu spousta věcí, o kterých nic nevím. A já jsem, jak známo, holka zvědavá.“

„Líbí se mi.“

„Líbí se ti? To mi řekneš jen tak? Stihl ses vyoutovat během školní přestávky, anebo ráno u snídaně? Ethane, do prdele, tohle jsou věci, o který se lidi dělí.“

„O kluky?“

Noře zacukají koutky. Než stačí cokoli říct, přijde na řadu. Ke stolu odchází s mrkvovým dortem a zmrzlinou. Ethan takhle na dálku nedokáže rozeznat, jestli je Kai z její přítomnosti nesvůj. Nakonec dojde k názoru, že ano. Pospíší si, urychlí svoji objednávku a dobalancuje na stůl dva čokoládové dorty. „To ti zlepší náladu.“

„Díky,“ vyčerpá Kai svoji slovní zásobu.

„Můžu kus ochutnat, Kaii?“ zeptá se Nora. Je to jednoduché spektrum otázek, jakými testuje, s kým má co do činění.

„Asi jo,“ ustojí to Kai a posune k ní svůj talíř.

„Noro,“ napomene ji Ethan káravě. „Někteří lidé si třeba vůbec nejsou jisti tím, jestli chtějí, abys jim olizovala vidličku.“ Sám si ale kus Kaiova dortu nabere, čímž jasně říká, že na rozdíl od ní to privilegium má.

„Takže, jak se to stalo, že jste najednou přátelé?“ oplatí mu Nora.

Kai si nabere kus jejího dortu, zamyšleně se na ni dívá. Možná, že pro něj dívčí tváře nemají vůbec tu rozmanitou paletu barev. „Párkrát jsme se potkali. Asi jako dneska.“

„A?“

Kaiovi se v obličeji mihne mírné otrávení. „A nic. Už se navzájem nechceme zabít.“

To, že chtějí něco jiného, zůstane viset ve vzduchu. Ethan si ho představí se zavřenýma očima a zrůžovělými tvářemi. Ucítí jeho dech na svojí tváři, i když je mezi nimi dřevěný stůl. A Nora.

„Jak se ti to stalo?“ zeptá se a kývne hlavou k berlím.

Kai unaveně vzdychne, rozmrzelý, že mu byla připomenuta jeho slabost. „Trénoval jsem víc, než jsem měl. Stresová zlomenina. Je to na nějakých šest, osm týdnů.“ Mávne nad tím rukou.

„Šest týdnů rychle uteče. Osm taky. Mohl bys ke mně přijít. Můžeme se podívat na nějaký film. Mám jich spoustu a většinou to jsou komedie.“

Nora se upřímně zasměje. „Odkdy zveš lidi do domu hrůzy? Kaii, nejsem si jistá, že to chceš vidět. On nikdy nemyje hrnky.“

Kai se usměje a nabere kus dortu. Vidlička se dotkne jeho rtů. „Já vím. A misky od cereálií.“

„Copak tys tam už někdy byl?“

Nora se cítí být ohrožená svojí neinformovaností. Ethana to poleká. Nora by neměla mít pocit ohrožení, měla by vědět, že je Kai prostě a jednoduše na vrcholu žebříčku, že pro něj znamená… Co vlastně? podstrčí mu mozek kousavě.

„Všechno,“ řekne Ethan potichu a když se na něj upřou dva páry očí, odkašle si a odstrčí talíř. „Všechno už jsem snědl.“

„Spal jsem tam,“ opáčí Kai. Vrhne tázavý pohled na Ethana, jestli je to, co řekl, v pořádku.

Ethan vytáhne peněženku a podá ji Noře. „Koupila bys mi ještě jeden džus, prosím? Prosím?

Zaškaredí se na něj, ale odejde k pultu. Ethan se nakloní dopředu, urovná lžičku na talíři. „Můžu jí to říct?“

„Co přesně jí chceš říct?“

„Že tě mám rád?“ Zní to jako návrh a Kai na to přistoupí, když se šibalsky zeptá: „Máš mě rád?“

„Mám tě rád,“ souhlasí Ethan pobaveně.

Kaiovi se vlije do tváří barva. Ne že by byl předtím výrazně bledý, ale teď vypadá víc lidsky. Víc jako někdo, kdo zasluhuje políbení.

„Fajn, Ethane. Taky tě mám rád. A asi… Jí to klidně řekni.“

„Dobře.“ Ethan se dotkne jeho tváře, zaboří mu prsty do vlasů a přitáhne si ho blíž, aby ho políbil. Vlastně mu nedá žádný prostor. Je to tíživé a naléhavé gesto. Samotného ho překvapí, když mu srdce začne bušit rychleji, a ten zvuk se protne s třesknutím sklenice, kterou Nora prudce postaví na stůl. „Ježiši, Ethane. Myslela jsem, že spolu budem mít děti!“

Ethan se odtrhne od Kaie. „Nějak se domluvíme, až budeš mít narozeniny.“

Nora se uvolněně, zpola hystericky zasměje. O jaký smích se tedy ve skutečnosti jedná, není tak jednoduché určit. „Idiote. Dobře, přiznávám, že tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ne že bych o tobě snila. Spíš myslím na Toma Feltona – ale vážně, ty seš gay? Ví to Adam? Vždyť jsi…“ Zmlkne a roztržitě zamíchá lžičkou v horké čokoládě, kterou si koupila jako bolestné z Ethanových peněz. To, že spolu spali, neřekne nahlas, ale je to příliš hmatatelné, než aby si Kai mohl myslet něco jiného. Jaký má na celou situaci názor, to svým výrazem ale neprozradí.

„Myslím, že to je jedno,“ řekne Ethan zamyšleně. „Prakticky, když to bereš takhle, vás mám rád oba. Ale jeho mám rád tak nějak jinak. On je…“

„Kluk?“

„Prostě on,“ pokrčí Ethan rameny, a aby dal najevo, že je pro něj celá situace uzavřená, přitáhne si Kaiův talíř a dojí zbytek jeho čokoládového dortu.

„Nemáš strach?“ zeptá se Nora Kaie upřímně.

Kai se ošije. Dost možná má strach, ale Ethan to nechce vidět. Ne teď, když má v puse tak dobře a sladce. „Z čeho přesně?“

„Z něj!“ štěkne Nora. A pak se zasměje, je vidět, že se s celou situací vyrovnala rychle. Prakticky během dvou soust. „Víš, že nikdy neutírá prach? Vlastně ani nikdy neměl vztah. Dlouho jsem si myslela, že je asociál. Ne, moment… Teď, když o tom mluvím, jo, myslím si to pořád.“

„Oh, no tak!“ zaúpí Ethan. „O tebe jsem se vždycky výborně staral.“

„Jednou jsi mi uvařil čaj. Něco se mi mate. Ne, počkej, uvařil ho Adam, když jsem ti potřetí řekla, že mám žízeň.“

Ethan se rozesměje. Na hrudi ho něco bolí, nenápadně a plíživě. Zbaví se toho pocitu zatřepáním hlavy. „Kaii, tak co? Riskneš to?“

Kai skloní hlavu, jako kdyby se vzdával. „Risknu to,“ řekne tiše.

***

Na ulici někdo křičí a pouští písničky z telefonu. Nejspíš je dávno po půlnoci.

V určité době, mezi druhou a čtvrtou ranní, je Ethanovi nejhůř, a tak se nepodívá na telefon, aby se ujistil o čase. Zdá se mu, že telefon zavibroval, možná mu někdo napsal, anebo je to zvuk, co přichází ze snu o temné nekonečné vodě.

Vždycky když si začneš myslet, že už jsi na dně a můžeš vyplavat zpátky ke světlu, spadneš ještě hloub. A světlo je menší a menší, než zmizí úplně.

Ethan zalapá po dechu. Trvá mu jednu dlouhou minutu, než si uvědomí, že je u sebe v pokoji. Dort z odpolední návštěvy cukrárny ho tlačí v žaludku. Zamotá se do deky a málem nestihne doběhnout k záchodové míse. Zvrací nahlas a přitom se chvěje.

Co je to, co je to.

Pomalu se vrátí do postele a schoulí se do klubíčka. V hlavě slyší řvoucí Emmy hlas, který volá jeho jméno.

Vezme polštář a zakryje si s ním obličej, a pak ho zas odtahuje a lačně se nadechuje. Srdce mu bije nepravidelně a pod oknem je pořád slyšet hudba. And it looks just like a scene – From an old Italian movie – And it feels like we’re unique – But you know it’s playing.

 

KONEC


Tak co byste řekli na takový vývoj? Bavilo vás to? Rozhodně nám dejte vědět dolů do komentářů. 🖤🤍

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Belinda
17. 4. 2021 17:45

Teda páni, já….. vlastně nevím co říct. Je strašně super vědět jak by to třeba mohlo vypadat. Brax z tohohle úryvku nepůsobí úplně jako debil, Kai zase vypadá, že je v pohodě s tím, že ho Ethan políbil na veřejnosti, Ethan je vlastně asi pořád Ethan, a Nora působí divně 😀 Každopádně jsem rozhodně na milion procent ráda, že aktuální Pátá minuta je taková jaká je, že Ethan je Ethan a hraje basket, že Kai má strach, že Brax je debil, a že Nora ja ta Nora, kterou jsem si zamilovala, prostě držka <3 Tím ale nechci říct, že tohle… Číst vice »

Káča
17. 4. 2021 18:54

Jak jiný lidi, jinej příběh. 🙂 Jsem ráda, že je knížka taková, jaká je, kde to do sebe tak pěkně zapadá. Ale tahle meziverze je hodně zajímavá a já děkuju, že jste se podělily! 🏊🏀

Hiroko
18. 4. 2021 11:38

Díky moc holky! Bylo to vážně dost jiné. Rozhodně ale opravdu zajímavé vidět, co může udělat taková změna, jakože bude/nebude hrát basket s příběhem, který se potom dostane k nám, finálním čtenářům.. 🥰 Úžasně jsem se u toho pobavila, teď se těším až si dám zase tu finální variantu! ☺️🥰

Květa
18. 4. 2021 22:58

Tohle bylo hodně zvláštní. Ale tím dobrým způsobem. Mám z toho pocit, jako bych nakoukla oknem k příbuzným Páté minuty. 🤩

Chtěla bych číst dál, protože to jsou přeci jen kluci, se skvělým příběhem. (Hláška o dětech a narozeninách neměla chybu .😂)
Zároveň mám sto chutí si znovu přečíst originál.

Děkuji, že jste se o to s námi podělili. 🖤