DRUHÝ DODATEK
DRUHÝ DODATEK
Zvláštnosti města Štěrba
Nikdo přesně neví, kdy město Štěrbo vzniklo. Což je zvláštní, protože lidé mají tendenci takové věci uchovávat. Někdo tvrdí, že je Štěrbo relativně mladé – dvacáté století kolem druhé světové války. Jiní si myslí, že skutečné datum vzniku byl rok 1835, kdy se na obloze opět objevila Halleyova kometa.
Vědělo se jen to, že ho založily čtyři rodiny – Brownovi, Langdonovi, Morrowovi a Lenardovi – když hledaly pro své potomky bezpečnější místo k životu.
Město Štěrbo se nachází v údolí a kolem se rozprostírají jen lesy. Je tak v podstatě schované před okolním světem a neexistuje moc lidí, kteří by město znali. Každý turista, který se zde objeví, sem zabloudil pouhou náhodou. A přesto je Štěrbo velice zajímavé místo s mnohými zvláštnostmi a zajímavostmi.
A o všem se něco říká. Třeba…
Říká se, že o úplňku nikdy nesvítí měsíc. Obloha se pokaždé zatáhne a schová ho, protože tak chrání obyvatele, aby se neproměnili v monstra. Jednou se stalo… Ale ne. Je to jen povídačka. Toho člověka roztrhala divá zvěř.
Stejně tak není zvláštností, když se občas někdo ztratí.
Lidé bez rozloučení odejdou z domu a poslechnou utkvělou představu, že musí jít. Někdy skočí z Útesu Sebevrahů. A jejich těla se rozbijí o skály.
Existují pověry, že dřív bylo pod útesem moře a při přílivu se dalo skákat. Kdo skočil a přežil, mohl žít navěky. Třeba tomu někdo stále věří. Těžko říct, na co ti zoufalci myslí, když stojí na okraji.
Největší pozornost však přitahuje velmi stará pověra, kterou dřív vyprávěl původní majitel hospody Hříchy. Teď ji vypráví jeho pravnuk.
Že prý když se obyvatel Štěrba rozhodne odstěhovat, už nikdy se nemůže vrátit, protože město se před ním skryje. Což je přece hloupost! Kdo by se chtěl z města odstěhovat?
Vysvětluje to ale, proč Morrowovi jednou odjeli na dovolenou a už se nikdy nevrátili. Jejich dům zůstal opuštěný. I se všemi věcmi, které tam nechali.
Obyvatelé města si dlouho mysleli, že se prostě jen něco stalo.
Historie zakladatelských rodin je vlastně celkově docela zajímavá. Každý, kdo ji kdy studoval, narazil na několik velice podivuhodných příběhů.
Alexander Brown, vnuk původního zakladatele, se nedokázal zamilovat. Fyzická blízkost ho děsila, a pokud na něj některý z jeho sluhů sáhl, nechal mu useknout ruku. Nejspíš proto nikdy nezplodil potomka a jeho rodová linie vymřela. Což nikomu nevadilo, protože Alex byl docela podivín.
Krátce poté skončila i rodová linie Langdonů, když jediný syn Lucas v pomatení mysli skočil z útesu, aby podle svých slov mohl žít věčně. Jeho zlomení rodiče zemřeli žalem krátce po něm.
Do dnešní doby vlastně přežili jen Lenardovi, ačkoliv ani jejich historie není bez poskvrny. Docela nedávno vyšlo najevo, že Helena Lenardová sexuálně obtěžovala mladé kluky, jednoho dokonce zavraždila, a týrala vlastního syna. Nakonec spáchala sebevraždu.
Poslední potomek zakladatelů, Jonathan Lenard, nyní žije s přítelem, o kterém není mnoho známo – odkud se vzal, kde je jeho rodina, jestli vůbec nějakou má, kde dřív bydel… Prostě se jednoho dne objevil a zůstal s Jonathanem.
Poslední zakladatelská rodina se podle všeho taktéž nedočká nové generace.
Město Štěrbo bude nadále považováno za podivné město s ještě podivnějšími příběhy. A ten vůbec nejpodivnější je…
Zvláštní povídka ale moc pěkně se četla.
Milá Karin, děkuju za komentář. K téhle povídce obzvlášť, protože je to jedna z povídek, která je trochu jiná, jak píšeš ty… zvláštní. A je to pravda. Ale jsem ráda, že si i tak našla čtenáře. Takže ještě jednou děkuju!
Od začiatku táto poviedka pripadá…divno, pomätene. Ako sa zamotávame hlbšie do príbehu, naskakuje nám husina z odhaleného a toho, čo si myslíme. Ku koncu príbehu vieme, ako to dopadne, čo sa vôbec deje a dopĺňame si kúsky, ktoré do skladačky ešte potrebujeme. A potom je tu mesto Štěrb…niečo ako zakliate miesto, kde nesmiete žiť, kým nepríjmete to aké je. Tajomné. Táto vaša poviedka je iná ako som prečítala od vás doteraz, ale neskúsim si povedať, že je zlá. Práveže naopak! Je plná záhad, že to osobu vtiahne do deja takmer okamžite. Pre milovníka takéhoto žanru to je raj pre dušu.… Číst vice »
Ahoj Ametayou, moc děkuju, že sis zrovna tuhle povídku přečetla, protože přiznávám, že není na čtení nejsnadnější. Je to podivná povídka, kterou jsem psala v zimě a ta atmosféra na mě tak nějak padla. Takové příběhy mě vždycky bavily, akorát se nedají psát pořád. Takže ještě jednou děkuju, vážně to pro mě hodně znamená, že jsi napsala komentář. 🙂 Prokletí bude navždy TA jiná povídka, ale stejně si zaslouží sem tam nějakého čtenáře.
Klára
Takže Lucas nakoniec zomrel a Jonathan žije s niekým iným ? Alebo som sa stratila ? 😀
Ahoj Rio, hele, tahle povídka je prostě zvláštní a ztratit se tady dá všude možně. A jediné co ti můžu říct je to, že to můžeš brát, jak sama chceš. Možné je všechno, obzvlášť ve Štěrbu. Jdi dobrá, že jsi ji dočetla. 🙂
U téhle povídky je všechno jiné, než člověk očekává. To jak je ale nastavena atmosféra je absolutně geniální. Mám bujnou představivost, dobarvuju si detaily no a pak se u takovýhle věci bojím 😀 Povídka mě rozstepila na 2 poloviny. Jedná část to klukům prala, druha se toho patologické vztahu desila. Takže na konci jsem vlastně nevěděla, jestli se mám být šťastná nebo mit hrůzu z toho jak to dopadlo. A pak si přečtu dodatek a ještě zjistím je Lucas skočil a nepřežil. Teda já samozřejmě si myslím, že přežil a žije už věčné s Jonathanem spokojene, protoze vše po čem… Číst vice »
Milá Karolíno, hrozně mě těší, že ses tak dala do Povídkového týdne. Lenardovo sídlo pro mě bylo…. Psát ho jsem si fakt užila, ale už tenkrát jsem věděla, že to nebude ta nejoblíbenější povídka. Přesto našla pár čtenářů, kteří nad ní přemýšleli. A ty jsi jeden z nich a za to moc děkuju. Moc se mi líbí, jak nad tím uvažuješ . Takže ještě jednou moc děkuju! Měj se hezky.
Klára
Povidkovy týden mě hrozně baví! Je to skvělý nápad, jak si připomenout znovu příběhy co mě bavily, přečíst si je a přemýšlet nad pocitem, který jsem měla předtím a jaký mám teď. Tím, že si hrubou strukturu příběhu pamatuju a vím jak skončí, mnohem víc funguje má fantazie, dost možná si to i víc užívám. A přestoze to čtu podruhé a některé i po třetí, pořád se směju vtipkum, kroutím hlavou u úžasných pasáží (a říkám si jak vás zrovna tohle napadlo), tají se mi dech, svira mě u srdce, když něco nevychází a culim se šťastne, když dojde na… Číst vice »
Já nevím jestli jsem to pochopila špatně, tak mě prosím opravte.😅 Protože já mám pořád pocit, že ten „záhadný přítel“ je Lucas, protože se tam přece psalo, že skočil z útesu Sebevrahů, ale pokud se mýlím, tak to asi vážně nechápu nebo si asi jen moc přeji ať jsou ti dva spolu. 🤔
Milá Adélo, právě proto považuju Prokletí Lenardova sídla za trochu (hodně) divnou povídku. A všechny možnosti, i ty šílené, které tě napadnou, mohou být pravdivé. Vlastně bych ti řekla asi tohle… To, čemu chceš věřit, je ten správný konec. Ale jednu věc ti řeknu a to pravda je: ti dva jsou spolu! 🙂 Moc děkujeme za komentář.
Tak to je úplně boží. Miluju takové typy povídek či příběhů na zamyšlení a pak jak vše zapadá. Úplně mi běhá mráz po zádech. Úžasná povídka!
Ahoj rey,
předně se omlouváme, že odepisujeme s takovým zpožděním. Měly jsme teď takové psací období, takže jsme nestíhaly.
Ale naprosto upřímně mě (Kláru) tvůj komentář nesmírně potěšil, protože tahle povídka je tak zvláštní, že si mnoho čtenářů nenašla. Ale hrozně mě bavila psát, takže jsem za tvůj komentář vážně moc ráda. Děkuju!
Klára
Chápu to správně, že Lucas není Lucas? Nebo je to on, jen v těle někoho jineho? Tolik otázek a žádné odpovědi
Milý Kakine,
tahle povídka je jiná a zvláštní a můžeš ji brát, jak chceš. Třeba tak, že to Lucas není. A nebo je a žije věčně. Nebo je to ještě úplně jinak. To je prostě Štěrbo, trochu divné místo.
Moc děkujeme za přečtení. ♥