Szabi

---

ANOTACE

Blíží se halloween. Za okny zuří hrozivý vítr, mezi stromy se valí mlha.

Jonathan Lenard sedí na parapetu a kreslí na sklo. Netuší, že ho někdo pozoruje. Čeká na Lucase Langdona, se kterým mu máma domluvila doučování němčiny. Což je zvláštní, protože Jonathan umí německy celkem dobře.

Má strach, že se všechno bude opakovat.

Na konci léta našli nedaleko Lenardova sídla tělo Henryho Wallise.

V dálce se ozývá třetí klekání. Říká se, že Lucas je další na řadě.

Přišel za ní v den pohřbu. Vlastně za ní přišel bezprostředně po obřadu, jen chvíli poté, co rakev zmizela pod zemí. Měla na sobě norkový kožich, perlový náhrdelník a vysoké podpatky, ve kterých se jí špatně chodilo po trávníku. Když k ní přistoupil, podala mu ruku, jako by očekávala, že ji políbí.

Foukal studený vítr a po hřbitově poletovalo listí, jeden okrový list se jí zachytil o vlasy. Mávnutím ruky ho smetla. V podzimním šedém světě to vypadalo, jako by všechny barvy zmizely, ale její rudá rtěnka zářila do dálky.

„Ty seš ten Langdonovic kluk?“ byla první věc, kterou řekla. Měla povýšený hlas a ještě se na něj dívala shora. Takhle ale Helena Lenardová mluvila s každým, obzvláště v dny, jako byl ten dnešní. 

Lucas pokrčil rameny. „Prý hledáte pro syna někoho na doučování němčiny,“ prohodil. Ruce strčil do klokaní kapsy a zadíval se na černou limuzínu, kde se za kouřovými skly schovával mladý Jonathan Lenard.

„Jak víš, že někoho hledám?“ optala se. Přejela si jazykem po horním rtu, zatímco si ho prohlížela od hlavy až k patě. „Mohl bys doučovat mého syna, ano,“ řekla přece jen velice potichu. A usmála se.

„Takže?“ Usmál se on na ni. 

„Myslíš, že je tohle vhodné téma na pohřeb?“ vypálila, ale nepůsobila pohoršeně. Právě naopak. Vytáhla cigaretu, nasadila ji do černého držáku a zapálila.

„Beru dvě stě za hodinu. Můžu přijít zítra v pět.“ Sledoval, jak zaklonila hlavu a vyfoukla kouř. Občas mu ale zrak padl na černou limuzínu, tomu se ubránit nedokázal.

„No nejsi ty vyděrač?“ ušklíbla se. Otevřela černou kabelku a podala mu balíček bankovek. Bylo to víc než dvě stě babek. „Předpokládám, že víš, kde bydlíme. Za městem. Na kraji lesa, kde našli toho mrtvého kluka.“ Způsob, jakým to řekla, naznačoval, že mrtvé tělo blízko jejího domu považuje za vyloženě otravné.

Lucas bankovku přijal. Zmačkal ji a schoval do zadní kapsy kalhot. „Vím kde.“

Helena Lenardová si nasadila černé rukavice a zadívala se na tmavě šedou oblohu. „Výborně. Tak zítra v pět.“ Aniž by počkala na odpověď, vydala se přes trávník zpátky k autu. Na vysokých podpatcích jí přitom zůstávaly hroudy bláta.

Lucas se nepohnul, dokud se auto nerozjelo a nezmizelo za zatáčkou. V dlani přitom svíral zmuchlaný dopis.

Byl to hodně zvláštní pohřeb. Vlastně vůbec nezáleželo na tom, kdo umřel. 

x

Henry Wallis byl docela obyčejný kluk. Patřil k těm slušným. Každý den nosil do školy kravatu a obecně se vědělo, že chce být učitelem. Což mnoha lidem připadalo podezřelé, protože který sedmnáctiletý kluk má takový sen?

Děvčata si ho nevšímala. Ne, že by nebyl hezký – měl pronikavé oči – ale ve třetí třídě se o něm rozneslo, že rád líže zadky, a táhlo se to s ním až na střední. Šlo nejspíš o hloupý drb, který vymyslel škodolibý spolužák, ale to už nikoho nezajímalo.

Přesto byl Henry Wallis naprosto normální nezajímavý kluk, co příliš nevyčníval. Až do posledního srpna, kdy ho našli mrtvého. Ležel v potoce a zíral na oblohu, oči zašedlé a prázdné. Na hlavě měl několik tržných ran.

Policie postupně mluvila se všemi obyvateli Štěrba. Blížil se ovšem halloween a zatím nikoho neobvinili. Podle všeho neměli ani podezřelého. Ačkoliv se všeobecně vědělo, tak jak se ve Štěrbu všechno všeobecně ví, kdo za tím doopravdy stojí.

Jako první na to upozornila Wallisova matka. Brečela, že do toho zpropadeného domu neměl Henry nikdy chodit. „Je prokletý!“ hulákala.

Je prokletý. Je prokletý. Je prokletý.

Nakonec na to upozorňovali všichni.

Za vraždu Henryho Wallise mohlo jednoznačně Lenardovo sídlo. Chodil tam přece doučovat mladého pána němčinu. A vracel se odtamtud přes les.

„Copak byl ten chlapec blázen? To nikdy neslyšel, že je ten dům nebezpečný? Víte, co se stalo se starým Lenardem? Že ne? Právě! Nikdo to neví. Prostě jednoho deštivého dne zmizel!“

Je prokletý! Je prokletý… A tak dále.

O Lucasovi Langdonovi se na druhou stranu vědělo, že rád zkouší nové věci. A každou šílenost chce zažít na vlastní kůži. Jako když tenkrát skočil z Útesu Sebevrahů. Samozřejmě počkal na příliv, takže se mu nemohlo nic stát, ale z toho útesu si nikdo jiný skočit nedovolil. Už kvůli těm duším všude kolem. Jenže to Lucase nezajímalo. Stejně jako ho nezajímalo, když ho všichni odrazovali, aby to toho domu chodil.

Lucas byl hezký a velice oblíbený. Měl křivý úsměv, protože se nikdy nesmál tak, že by zvedl oba koutky naráz. Na levém ukazováčku nosil rodinný prsten, jelikož patřil k jedné ze čtyř rodin, které založily město Štěrbo. Když se nudil, otáčel prstenem kolem prstu a představoval si… To byly vlastně jeho osobní myšlenky, o které se nikdy s nikým nepodělil. Těžko říct, co si představoval.

 Všichni obyvatelé města souhlasili, že je veliká škoda, že právě on na sebe zcela dobrovolně uvalil prokletí Lenardova sídla. A kvůli čemu? No vážně.

Kvůli čemu?

x

Lucas Langdon prošel vstupní bránou. Dům stál na kopci, obehnaný vysokým černý plotem. Po cihlových zdech se plazil břečťan. A kolem jen les, ze kterého stoupala pára. Říkalo se, že je to les, kde zmizela Červená karkulka, ale ve Štěrbu se o všem něco říkalo. Takže pro Lucase to byl jen obyčejný les, kde stromy rostly blízko u sebe a slunce mezi nimi hůř prosvítalo.

Vytí vlků patřilo dětem, které si na krajích lesa hrály.

Ze zahrady Lucase pozoroval zahradník, co velmi pomalými až línými pohyby sbíral popadaná jablka. I na dálku bylo vidět, že má pravé oko nepohyblivé, skleněné.

U hlavních dveří ležela na zemi jedna osamělá vyřezaná dýně. Brzo se smrákalo, svíčka vevnitř slabě plápolala a vyřezanými otvory se na cestě objevoval strašidelný stín.

Lucas zvedl mosazné klepadlo a dvakrát zabušil.

Otevřela mladá dívka, na první pohled úplně obyčejná. S pomněnkovýma očima a zástěrou kolem pasu. Uklonila se. „Vy jste mladý pán Lucas?“ optala se zdvořile.

„Ano, já jsem Lucas Langdon,“ přikývl. Rozhlédl se po domě, po obrovské hale ke schodišti s ebenovým zábradlím. Prohlédl si vysoké stropy a křišťálový lustr. „Kudy za panem Lenardem?“

Když vešel do domu, v dálce se ozvalo třetí klekání.

Služebná ho zavedla k bílým, posuvným dveřím. Dopadala přitom na levou nohu. „Paní musela narychlo odjet. Doufá ale, že se vám u nás bude líbit.“ Ačkoliv jí Lucas neviděl do obličeje, byl si velice jistý, že se právě ušklíbla.

Obývací pokoj byl prostorný, bílé kožené sedačky, krb a obrovská knihovna. Na parapetu seděl kluk v šedé mikině a zíral z okna. Vypadal zamyšleně a prstem něco kreslil na sklo. Jakmile Lucas vešel dovnitř, obrázek smazal a seskočil. Třel si nervózně dlaně o sebe.

„Tak ty seš prej levej na němčinu. Je to pravda?“ optal se Lucas. Hodil batoh na křeslo, ale zůstal stát.

„Ne horší než v ostatních předmětech,“ řekl kluk bezvýrazně. Těkal pohledem všude možně, od podlahy k jednotlivým knížkám. Dlouho zíral do krbu, kde nehořel oheň. „Možná, že moje matka má jiný důvod, proč… Ona je…,“ odmlčel se. Ukázal na konvici položenou na stole. „Dej si čaj. Snad se nespálíš.“ Sedl si na sedačku a ruce položil do klína. Měl velmi úsporná gesta, jako by se jich bál udělat více, než je nutné. Jediné gesto navíc bylo, když si odhrnul vlasy měděné barvy, které mu sem tam spadaly do očí.

Jonathan Lenard. Trochu zvláštní kluk, o kterém se říkalo tolik divných věcí.

Lucas věděl o každé z nich.

„Ich will dich küssen,“ pronesl klidným hlasem a přitom z druhého chlapce nespouštěl zrak, jak se snažil otestovat, zda rozumí. Když se s žádnou reakcí nesetkal, vytáhl z batohu učebnici a posadil se vedle něj. Letmo se přitom dotkli koleny a Lucas na okamžik zavřel oči. „Tak co umíš? Respektive, co ti dělá problém?“

Jonathan otočil hlavu. Trvalo věčnost – tři, čtyři nádechy – než se přinutil podívat Lucasovi do očí, a to jen na vteřinu. Velmi potichu odvětil: „Jestli mě vážně chceš políbit, tak to udělej, ať se můžeme věnovat minulému času. Ten mi dělá problémy.“

Lucas se upřímně rozesmál. Posunul se na sedačce ještě blíž a položil dlaň na Jonathanovo koleno. „No tak fajn, rozumíš mi.“ Naklonil se k jeho uchu, nadechl se a pak mu olízl ušní lalůček. „V té mikině jsi tak strašně krásný.“

Jonathanovi zčervenaly tváře. Prudce vydechl a pokusil se odtáhnout. Zároveň s tím přitáhl učebnici a začal v ní bezmyšlenkovitě listovat. „Dvě stě babek za hodinu je hodně,“ odvětil po chvíli. „Měl bys… Mohl bys mě teď učit? Aby měla máma radost.“ Při slově máma se ošil.

„Tvoje máma tu teď není,“ odvětil Lucas. Přesto se narovnal, nalistoval v učebnici cvičení a položil na něj prst. „Vypracuj ho. Aspoň zjistím, jak na tom vážně jsi. Když se budeš hodně snažit… Třeba by mohlo dojít i na to líbání.“

Tužka v Jonathanových prstech se zlomila. Horní polovina s gumou spadla na zem a zakutálela se pod stůl. „Proč?!“ vykřikl Jonathan. „Proč předstíráš, že bych ti mohl připadat hezký?!“ Tvářil se naštvaně, a přesto se zdálo, že ho nejvíc sužuje strach.

Lucas sáhl pro čaj a bezmyšlenkovitě se napil. Spálil si přitom spodní ret. Zadíval se na Jonathanovy boty, béžové kalhoty, šedou mikinu, kůži na krku, rty, nos, oči, až po měděné vlasy. „Já nikdy nepředstírám,“ odvětil. „Seš ještě panic?“ vypálil ze sebe. Zdálo se, že mu na odpovědi skutečně záleží – víc než na faktu, že ho spodní ret příšerně pálí.

„Nejsem!“   

Lucas mu položil ruku na poklopec.

„Mohl… Měl… Můžeš dát tu ruku pryč, prosím?“ vydechl Jonathan a zíral si přitom do klína.

„Dobře, dobře…“ Lucas zvedl obě ruce do vzduchu a zatřepal jimi. „Tak teda ta němčina.“

Pokoušel se soustředit. Vysvětloval látku a pokládal otázky, na které Jonathan odpovídal – až na pár zanedbatelných chyb – velmi dobře. Bylo čím dál očividnější, že žádné doučování ve skutečnosti nepotřebuje. 

„Tak co? Chápeš?“ optal se Lucas po hodině.

Jonathan nejistě přikývl. Po celou dobu seděl strnule na místě, teď se však naklonil na stranu, dál od Lucase. „Už můžeš jít.“

Lucas se protáhl a v zádech mu hlasitě ruplo. „Nechceš mi ukázat svůj pokoj?“ navrhl.

„Proč?“

„Chci ho vidět. Chci vidět, kde… spáváš.“

Jonathan se zamračil. Jakmile s něčím nesouhlasil, na čele mu vyskočila vráska. „Řekla, že máme být v obývacím pokoji.“

„Tvoje máma?“ odtušil Lucas.

„Jo, moje máma. Vlastně, možná bys měl jít. Nejspíš se brzy vrátí.“ Jonathan vyskočil na nohy a přešel k oknu. Zadíval se na les, který od chvíle, co v něm našli Henryho, působil ještě temněji. „Půjdeš sám přes les? Víš, že tam někdo…,“ otočil se do místnosti. Poprvé se Lucasovi podíval zpříma do očí a neucukl. „Někdo tam umřel.“

„Já vím,“ odpověděl Lucas upřímně. „Víš, co se říká? Že ten kluk vešel k vám do domu, a že viděl, co se tady děje. Proto musel zemřít.“ Přistoupil o krok blíž. „A taky se říká, že tě tvoje máma zneužívá.“

„Co kecáš!“ vyštěkl Jonathan. Celý v obličeji zrudl a tentokrát mu zčervenaly i uši. „Jsem přece panic! A on tu nic neviděl. Neviděl!“ Aby zakryl ponížení, obrátil se zpátky k oknu. Vylekaně zalapal po dechu, protože z druhé strany okna seděl na parapetu krkavec a sledoval je. „Tak vypadni už!“ zaječel Jonathan. A nebylo jasné, na koho přesně mluví.

Krkavec roztáhl křídla a odletěl.

Lucas si stoupl těsně za Jonathana, hrudníkem se mu opřel o záda a nos zabořil do krku. Nadechl se. „Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Nezlob se na mě. Tak krásně voníš.“

Jonathan se ho pokusil odstrčit, ale nedal do toho skoro žádnou sílu.

„Řekni, že se na mě nezlobíš.“

„Nezlobím se na tebe.“

Lucas ho chtěl políbit na ucho, ale v tu chvíli na příjezdové cestě zastavilo auto. Vystoupila z něj Helena Lenardová a její syn okamžitě zbledl. Do dalšího pokusu vyprostit se dal všechnu sílu. „Tohle ne-není dobré, ne…,“ vykoktal. Vyděšeně se rozhlédl. Nakonec si způsobně sedl na sedačku a jedním z polštářů zakryl rozkrok. „Jdi. Bude se ptát, proč tu jsi tak dlouho a já ji nemůžu lhát.“ 

Lucas vypadal zamyšleně. Ještě naposledy vyhlédl z okna, na černou limuzínu, ze které teď vystupoval šedovlasý řidič s jizvou na tváři. „Uvidíme se,“ pohladil Jonathana ve vlasech a vyšel z obývacího pokoje.

Zavřel za sebou, napočítal do patnácti, a pak se s madam Lenardovou srazil na chodbě. Usmál se. „Dobrý den,“ pozdravil způsobně. „Trochu jsme se zdrželi. Doufal jsem, že vás uvidím.“ Při těch slovech si docela významně olízl rty.

„Doufals, že mě uvidíš?“ Helena povytáhla obočí. Sundala si kabát a hodila jej na zábradlí. „Zaplatila ti Ola za dnešní hodinu? Jak si Jonathan vedl?“ zeptala se, ale nebyla v tom slyšet ani stopa zájmu.

„Potřebuje pořádně projít pár lekcí. Vypadá to, že ještě několikrát přijdu. Jste ráda?“ Upřeně na ni zíral. Tedy… Upřeně zíral na perlové korálky kolem krku, na sponu ve vlasech, na vrásky kolem rtů, na řasu pod okem. Díval se kamkoliv jinam než do jejích očí.

Helena se pobaveně usmála. „Ty jsi vlastně docela zajímavý kluk, že? Taková hezká tvářička.“ Zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Nadechla se, prošla kolem něj a než otevřela dveře do pracovny, ještě se na Lucase otočila. „Jonathan je dost zvláštní chlapec. Kdyby na tebe něco zkoušel, chci, abys mi to řekl.“ Sáhla do kabelky a vytáhla dvojnásobek dohodnuté ceny. Ačkoliv mu platila už tenkrát na hřbitově.

Lucas ji chytil za ruku a políbil. „Jste velice laskavá.“ Vzal si peníze a vyšel z domu.

Venku se smrákalo, listí poletovalo ve vzduchu, po obloze přeletělo hejno krkavců a Lucas si byl jistý, že ho Jonathan sleduje z okna. Cítil jeho pohled v zádech, když vešel do lesa.

x

Hřmělo, nebe občas ozářil blesk a kapky deště bubnovaly do oken. Světla ve škole problikávala, ale učitelé studenty neustále uklidňovali.

Lucas měl hodinu tělocviku, oblečený ve školním dresu se spolužáky hrál něco, co připomínalo basket. Míčové hry ho nikdy moc nebavily, ale pořád to bylo lepší než sedět v lavici a poslouchat nudný výklad.

Chytil míč a zrovna chtěl vystřelit na koš, když v zádech ucítil podivné chvění.

Otočil se a zjistil, že ho ode dveří sleduje Jonathan. S náručí plnou knih, prázdným výrazem a kapucí na hlavě. Lucas hodil na koš, ale netrefil. Netrefil by, ani kdyby se na koš díval. Kdyby si pro sebe veškerou jeho pozornost neukradl on.

Doběhl pak k učiteli, chvíli s ním mluvil, a přitom gestikuloval rukama. Učitel se na něj znuděně podíval a přikývl. Bylo mu jedno, i kdyby se Lucas ze záchodu do konce hodiny nevrátil. Což se nejspíš nevrátí.

Jonathan pochopil, že jde Lucas k němu. V rychlosti se otočil a vydal se chodbou pryč, jenže Lucas ho snadno doběhl. Vlasy měl přitom zpocené a usmíval se od ucha k uchu. „Chyběl jsem ti alespoň z poloviny tolik, jako ty mně?“

„Nevím, co myslíš,“ odvětil Jonathan, aniž by zpomalil.

Lucas ho chytil za ruku a přitáhl k sobě. Pevně ho objal a obličej mu zabořil do mikiny. Voněla. „Zdálo se mi o tobě. Zdálo se mi, jak jsme spolu. Mezi polibky jsi šeptal moje jméno. Vypadals tak šťastně. Možná to ale nebyl sen. Co myslíš?“

Jonathan se okamžitě vytrhl. Ukročil dozadu, v obličeji úplně rudý. „Neříkej tohle. Neříkej to! Budeš litovat.“

Na druhé straně chodby se objevili dva Lucasovi spolužáci z vedlejší třídy. Měli společně hodiny laborek. Ten vyšší z nich byl vždycky trochu idiot. „Lenarde!“ zařval. „Čum na cestu.“ Plácl Jonathana do temena hlavy, až mu spadla kapuce. 

„Promiň,“ hlesl Jonathan a odvrátil zrak.

Oba kluci se ušklíbli, spokojeni sami se sebou. Lucas se však postavil před Jonathana a naklonil hlavu na stranu. Jazykem se dotkl horního rtu. „Ty seš John Smith, že jo? John Smith. Hm… To jméno se k tobě hodí. Stejně obyčejné a nudné jako ty,“ ušklíbl se a založil si ruce na hrudi. „Tak hele, Johne. Jestli se ještě jednou dotkneš mého kluka, zlomím ti ruku, jasné?“

„Langdone,“ vydechl Smith a tvářil se nevěřícně. Podíval se na kamaráda, ale ten jen se stejně zmateným výrazem pokrčil rameny. „Hej, jak jsem… Jak jsem mohl vědět, že je tenhle magor tvůj kluk?“

„Řekl jsi magor?“ vyštěkl Lucas. „Omluv se mu! Omluv se a řekni mu celým jménem!“

Všichni studenti na škole slyšeli historku, jak Lucas zmlátil Alexe Browna. Už se moc nevědělo kvůli čemu, ale na tom zase tolik nezáleželo. Lucas se jednoduše nebál někomu vrazit. A John mezi rváče rozhodně nepatřil. Míval jen plnou hubu keců.

„Eeeh, tak sorry, Jonat…“

„Ne,“ vyhrkl Jonathan rychle a zavrtěl hlavou. „Neříkej to jméno. Nemám ho rád. Juna, jsem Juna.“

John se ušklíbl, jako by tím říkal, že měl celou dobu pravdu. „Tak sorry, Lenarde. V pohodě, kámo…“ Slovo kámo protáhl. Vyznělo jako urážka.

„Vypadni! A jestli mi Juna řekne, že sis na něj zase dovoloval…“ Výhružku Lucas nedořekl, protože věřil, že není třeba. Zase tak hloupý John nebyl.

Když oba kluci odešli, Lucas se otočil na Junu – bože, takhle se mu jeho jméno líbilo ještě víc. Položil mu ruce na boky a usmál se. Celá škola teď bude vědět, že patří k sobě. „Řekni, že tě můžu políbit. Prosím. Poprvé.“

Juna zmateně ukročil dozadu, málem přitom narazil do zdi. Knihy dal před sebe, aby mezi nimi vytvořil zeď. „Proč?“ ošil se.

Lucas se zatvářil vážně překvapeně. „Protože spolu chodíme. Tys… Tys neslyšel?“ Přistoupil k němu a položil ruce na učebnice. Nepokusil se je ovšem odtlačit. Chtěl, aby to Juna udělal sám. „Jedna pusa. Jestli máš strach… Nikdo se o tom nemusí dozvědět.“

„Nemůžu!“ zakroutil Juna hlavou. „Fakt nemůžu. Ty nemáš tušení, co by to znamenalo. Já s tebou nesmím chodit!“ zakřičel. Vypadal frustrovaně a bezmocně. Jedna z knih mu vyklouzla z ruky a dopadla s hlasitým žuchnutím na zem. Nepokusil se ji zvednout. „Tak se na mě nezlob, prosím.“ Rozběhl se chodbou pryč.

Lucas učebnici zvedl, objal ji a opřel se o zeď. Nevadilo mu, že se Juna bál. Nakonec to společně překonají.

x

Bouře trvala další dva dny. Foukal silný vítr a z lesa byly slyšet zvuky lámajících se větví.

Policie po dvou měsících konečně předvolala Lucase k výslechu. Ptali se ho především na rodinu Lenardových. Jestli něco, někde… „Vážně nám k tomu nemáte co říct?“

„Myslím, že Helena Lenardová týrá svého syna.“

„To je… O tohle v tomto vyšetřování nejde.“

Lucas se zamračil. „A o co jde?“

Bezejmenný policista, kterého Lucas neznal a ani znát nechtěl, pokrčil rameny. „O smrt Henryho Wallise.“

„Jonathan Lenard potřebuje pomoct. Nemělo by být náplní vaší práce chránit nevinné?“

„Je velice hezké, že chceš pomoct kamarádovi, ale nemůžeme na základně jednoho obvinění…“

Lucas si založil ruce na hrudi. „Je to můj přítel!“ vyštěkl. „A o smrti Henryho Wallise nic nevím. Co čekáte, že řeknu? Že jsem v tom domě viděl Henryho ducha, který mi řekl, kdo ho zabil? Asi těžko!“

Policista se zachmuřil. „Pro teď je to všechno. Kdyby sis na něco vzpomněl, nebo se chtěl ještě s něčím svěřit, můžeš přijít kdykoliv.“

Lucas věděl, že nepřijde.

x

Konečně nastal další týden. Lucas stál před Lenardovým sídlem s Junovou učebnicí v ruce a nedočkavě zaklepal. Otevřela mu služebná, přesně jako prvně, a zavedla ho do obývacího pokoje.

Juna čekal na gauči, napřímený jako svíčka a zíral před sebe. Na křesle naproti němu seděla jeho matka, v černém roláku, s vlasy staženými do drdolu, a znuděně listovala časopisem.

„Dobrý den,“ pozdravil Lucas zdvořile a vešel dovnitř. Oba k němu vzhlédli. „Doufám, že neruším. Jsem tady o pár minut dřív, abychom mohli s Jonathanem probrat látku z minula.“

Helena Lenardová se usmála a pokynula směrem k sedačce. Počkala, dokud se Lucas neusadil a poté pronesla: „Snad vás nebudu rušit. Zajímalo mě, jak taková hodina němčiny probíhá.“

„V pořádku. Vaše společnost je více než milá.“ Lucas se přisunul blíž k Junovi. Podal mu učebnici, kterou zapomněl ve škole, a pak vytáhl pracovní sešit do němčiny. Chtěl mu toho tolik říct, nebo se ho alespoň dotknout, ale pod ostřížím pohledem matky si netroufl.

Začal Junu zkoušet a tvářil se neutrálně. Napil se čaje, a když mu trocha kapek zůstala na spodním rtu, s pohledem upřeným na Helenu si je olízl. Viděla ho. 

Juna během zkoušení nedělal skoro žádné chyby. Odpovídal rychle a správně.

„V noci jsem na tebe myslel,“ pronesl německy. „A zdálo se mi o tobě.“

Lucas se zarazil a automaticky se zadíval na matku. Nezdálo se, že by byla pohoršená. Usmál se a naklonil se blíž. Tak, aby to vypadalo, že se potřebuje podívat na cvičení v učebnici. „Já na tebe myslím pořád.“ Rukou se zapřel za Junou. V místnosti bylo neuvěřitelné horko, úplně ho spalovalo.

V rychlosti zkontroloval Helenu a pak přiložil dlaň na Junova bedra. Opatrně a pomalu, aby ho nevyděsil. Počkal pár vteřin a pak s ní sjel níž, až k lemu kalhot.

„Co to vyrábíš?“ mluvil Juna dál německy. Bál se pohnout, aby matka nezjistila, co se děje.

Lucas nechal dlaň položenou na bedrech a vnímal teplo sálající z Junovy kůže. „Použil jsi špatně sloveso,“ vydechl. „Zamysli se a zkus to znovu. Vím, že to zvládneš.“

Když nepatrně pohnul rukou a pohladil ho po linii páteře, Junovi úplně zčervenaly uši. Lucas to považoval za neuvěřitelně roztomilé. Nahlas polkl.

„Tak dost,“ řekla matka a zaklapla časopis. Oba chlapci na ni upřeně zírali. „Jak vás tak poslouchám, jsem ráda, že už nejsem studentka.“ Rozesmála se. „Půjdu říct Ole, aby vám donesla nějaké sušenky… A s tebou, Lucasi, bych potom ráda mluvila v soukromí.“ Prošla kolem nich, nesla se jako královna a přitom si ani nevšimla, kde má Lucas ruku.

Jakmile se za ní zabouchly dveře, Lucas se okamžitě přisál na Junův krk. Políbil ho těsně pod ucho. „Panebože, myslel jsem, že tu bude celou dobu. Jeden polibek, prosím. Nebo se mě aspoň dotkni,“ zasténal.

Juna okamžitě vyskočil na nohy. Kousl se do spodního rtu a couvl ke knihovně. „Ty vůbec netušíš, co děláš! Tohle nemůžeš! Jestli nepřestaneš, Lucasi, tak to řeknu a ona ti už nedovolí přijít.“

„Máš pravdu,“ přikývl Lucas. „Nevím, co dělám. Jen se na tebe podívám a ztrácím hlavu. Seš tak perfektní.“ Postavil se a došel k Junovi. Naklonil hlavu na stranu. „Proč se tomu bráníš? Zlobila by se na tebe? Udělala by ti něco?“

„Ona nechce, abych byl takový,“ řekl Juna nešťastně. Vypadal… Lucas nechtěl, aby vypadal takhle, jako by se v další vteřině mohlo všechno zhroutit. „Lucasi, slib mi, že nebudeš chodit přes les sám, slib mi to. Řeknu Thomasovi a on tě odveze. Prosím, slib mi to.“

Lucas přikývl. Pochopil, že se Juna bojí vlků, kteří existovali jen u něj v hlavě. Možná až příliš věřil pohádce o Červené karkulce. „Dobře, slíbím. Když mě políbíš. Polib mě a já to slíbím.“

Juna vyvalil oči a zalapal po dechu. Sváděl boj sám se sebou. Zhoupl se na špičkách, dotkl se tkaničky na mikině a váhavě udělal krok dopředu. Spustil ruce podél těla a velice opatrně a pomalu a jemně a ostýchavě a nedůvěřivě a nejistě Lucase políbil. Ještě ostýchavěji vklouzl Lucasovi jazykem do pusy.

Ten mu okamžitě zavzdychal do úst. Položil ruce na Junovy boky a přitáhl ho k sobě. Nemohl se nabažit jeho rtů plných okem neviditelných jizviček, z toho, jak si je často nervózně kousal.

Tohle bylo mnohem lepší, než všechny představy, které dodnes měl. A to jich měl tolik.

„Juno,“ vydechl. Najednou ho líbal úplně všude. Na krk, na bradu, za uchem…

Přes vzrušení vůbec neslyšel, že se otevřely dveře a do místnosti vešla Ola. Nesla tác se zázvorovými sušenkami.

Juna vyděšeně couvl a narazil zády do knihovny. V očích měl děs. Takový děs… Ale Lucas nemohl odtrhnout zrak od růžolících tváří a napuchlých rtů.

„Paní chtěla, abych vám připomněla, že se u ní máte před odchodem zastavit,“ pronesla Ola směrem k Lucasovi. Tvářila se, jako by nic neviděla. Položila sušenky na stůl a zase odešla.

Lucas přistoupil k Junovi a usmál se. Pokusil se ho obejmout.

„Přestaň!“ vykřikl Juna. „Jdeš za ní. Řekla ti o mně zlé věci. Tak prostě přestaň. Tohle už se nikdy nestane.“ Obešel gauč, sebral sušenky a nasypal si je do klokaní kapsy. Vylezl na parapet a zadíval se z okna na les.

Mezi stromy neprosvítalo žádné světlo.

„Hodina skončila,“ řekl Juna přísně.

Lucas hlasitě vydechl a zaklonil hlavu. Všiml si, že ze stropu visí nevkusný skleněný lustr. Celé tohle místo byl jeden velký nevkus. Bylo mu upřímně líto, že zde musí nechávat Junu samotného. „Těším se, až tě uvidím,“ pronesl.

Nedostalo se mu žádné reakce.

Sebral si proto věci a vydal se za Helenou Lenardovou. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale nemyslel si, že má na výběr.  

Zaklepal a vstoupil do pracovny.

Helena Lenardová stála u okna, popíjela víno a na sobě měla lehký průsvitný župan. „Lucasi,“ vydechla, když za sebou zavřel. „Řekni, myslíš, že je Jonathan zvrácený?“

Lucas stál dlouho u dveří, ale pak je zamkl. „Proto jste se mnou chtěla mluvit? Kvůli synovi?“ zeptal se narovinu. Procházel se přitom po pracovně, prohlížel si pracovní stůl, sedačku, bar s alkoholem…

Helena položila sklenku na parapet. „Ne. Nebudu si tím kazit odpoledne,“ promluvila přívětivým hlasem, který se k ní nehodil. „Řekni mi o sobě něco, Lucasi.“ 

Přišel blíž, hrál s ní tuhle hru, ale rozhodně neplánoval cokoliv říkat. Ukázal na sklenku. „Můžu se napít?“

„Jistě,“ usmála se pobaveně. Na rukou měla dlouhé, pěstěné nehty. To Lucas na ženách nesnášel. Jedním z těch nehtů přejela po parapetu. „Už jsi měl starší ženu?“ optala se.

Jistě, o doučování němčiny nikdy nešlo. Lucas pokýval hlavou a mlaskl. Vypil celou sklenici vína a přitom sledoval, jak Helena rozvázala župan a nechala ho sklouznout na zem. Byla pod ním nahá.

O všem ve Štěrbu se něco říká. Tak třeba o Heleně Lenardové se říká, že za zavřenými dveřmi sní o mladých chlapcích. A když se jí žádného nedostává, ještě pořád má jednoho doma.

x

Dala mu za doučování dvojnásobek.

„Bála jsem se, že jsi…“ pronesla, zatímco se oblékala.

Lucas se sice usmál, ale mnoho emocí do toho nedal. Zastavil u dveří a chvíli přešlapoval na místě. „V úterý hrají v kině jeden německý film. Myslím, že by to Jonathanovi hodně pomohlo. Mohl by jít? Pak bych… Pak bych se třeba stavil tady.“ 

Helena dopla hodinky a přešla k botám na vysokých podpatcích. „Pro mě za mě. Pokud ti nevadí ztrácet s ním čas. Na mou duši, někdy mám pocit, že je úplně mimo… Ale ty,“ usmála se. „Ty jsi úplně jiný živočišný druh, že?“ Nazula si botu a zapnula pásek na patě. „Možná si tě vyzkouším ještě jednou.“

Lucas z ní nespouštěl zrak. Přemýšlel, jestli tuší, že o ní celé město zná pravdu. A nikdo s tím nic nedělá. „Mohla byste tedy Jonathanovi říct, že se sejdeme v úterý ve tři před kinem?“

Obula si druhou botu a přikývla.

Lucasovi z toho bylo na nic.

Jakmile se dostal ven, vytáhl z kapsy dopis, rozložil ho a přečetl. Ačkoliv znal každou větu, každé slovo, každé písmenko. Dopis pak zase opatrně poskládal a schoval do kapsy.

Domů nešel přes les, ale vzal to oklikou po cestě. Přece jen… Slíbil to Junovi.

x

Juna čekal přesně ve tři před kinem. Seděl na obrubníku, objímal kolena a pohupoval se dopředu a dozadu. Kapuce mu spadala do očí. Slabého mrholení si vůbec nevšímal.

Když se zvedl vítr a listy poletovaly ve vzduchu, jen si přetáhl rukávy přes dlaně a dál nevzrušeně hleděl před sebe.

Lucas zastavil nedaleko, opřel se o sloup a zíral na něj. Dokázal by zírat věčnost. Zmrznout v čase. „Ahoj lásko,“ pronesl po chvíli. Došel k obrubníku a posadil se. „Těšil jsem se na tebe.“

V dálce zatroubilo auto. Juna s sebou trhl. „Proč jsi minule odcházel tak pozdě?“ Hlas měl prázdný a bez zájmu. Ale v očích skrýt zájem neuměl.

„Mluvil jsem s tvou matkou.“ Lucas mu položil ruku kolem ramen a přitáhl ho k sobě. „Přesvědčoval jsem ji, ať tě se mnou dneska pustí. Došlo mi totiž, že pokud to nedovolí, nepůjdeš. A já s tebou vážně, vážně moc chtěl strávit odpoledne.“

Kolem procházeli lidé – většina z nich o ně zavadila pohledem. Překvapeni, že vidí mladého Lenarda venku, a ještě k tomu s Langdonem. Ale Lucasovi na tom nezáleželo, neslyšel šeptání a nevnímal pohledy. Políbil Junu na krk. „Zlobíš se na mě? Nepřežil bych, kdyby ses zlobil.“

Juna se pokusil odtáhnout, ale Lucas ho nepustil. Nechtěl o něj přijít, když se k němu dostal tak blízko.

„Přesvědčoval? Většinou mě nenechává chodit ven. Takže ti to řekla?“ pronesl Juna a hned poté zakroutil hlavou. „Ne, to bys tu nebyl.“

„Řekla mi co?“ zajímal se Lucas. „Odpověz. Co nechceš, abych věděl?“

„Proč na tebe musím pořád myslet?“

Jediná věta, jediná otázka Lucase úplně odzbrojila. Miloval sedět v sychravém počasí na zemi, sledovat zvětšující se kaluže, nastavovat tvář dešti a chytat kapky do pusy. A miloval, že měl Junu u sebe. „Protože patříme k sobě,“ vydechl. „Nikdo nás už nerozdělí. Udělám cokoliv, abych byl s tebou. Cokoliv.“

Cokoliv, cokoliv, cokoliv… Doznívalo Junovi v uších. Na vteřinu se zdálo, že se poddá, že zapomene na matku a strach, ale nakonec zatřepal hlavou a vstal. Z kapsy vydoloval štos bankovek a podal je Lucasovi. „Mohl bys koupit lístky a popcorn? Já vlastně ani nevím, kolik takové věci stojí.“

Za obnos peněz, který vytáhl, by si úplně klidně mohl koupit lístky do celého sálu. Lucas na ně chvíli zíral. „Zvu tě,“ rozhodl a vyskočil na nohy. Chytl Junu za ruku a táhl ho za sebou.

Koupil lístky do poslední řady, a pak zamířil ke stánku s občerstvením.

U dívky s copem a oranžovou košilí objednal popcorn, čokoládové křupky a dvě coly. Když se zadívala na jejich spojené ruce, usmála se.

„Nemám toho nejkrásnějšího kluka?“ zeptal se a radostí se mu chtělo skákat.

Dal dívce velké dýško, protože přikývla a působila upřímně. Žádná závist nebo nenávist.

„Byl jsi někdy vůbec v kině?“ zeptal se Lucas, jakmile dosedli na sedačku.

„Jo, samozřejmě,“ zamumlal Juna. Působil nejistě, stydlivě, což Lucasovi připadalo nesmírně roztomilé. „Ale už je to dlouho. Nerad sem chodím sám. Mám strach, že když se zhasne, někdo mi ublíží. Že mi třeba zakryje pusu, abych nemohl křičet. Nebo začne hořet. Jsou tu sice únikové východy, ale ne vždycky funkční…“ Juna zmlkl a nacpal si pusu čokoládovými křupkami. Nervózně poposedl. „Myslíš, že jsem divný, že jo?“

„Myslím, že jsi úžasný!“ odpověděl Lucas. Zvedl jeden koutek výš a ušklíbl se. „Když se budeš bát, můžeš si mi sednout na klín.“

Juna ho chvíli pozoroval, pak se začervenal a sklopil zrak. „Jsi hrozně hezký,“ vydechl. „Holky od nás ze třídy po tobě šílí. A taky říkají… Říkají, že máš rád hry.“

Do sálu zrovna vešel zamilovaný pár, s popcornem zamířil o pár řad níž. Oni čtyři byli zatím jediní lidé v sálu. Lucas zíral na dveře a doufal, že nikdo další už nepřijde. „Vážně?“ podivil se, ale nepůsobil překvapeně. „Jsou jen naštvané, protože je nechci. Holky jsou nudné a nezajímavé. S některými jsem něco zkoušel, ale… Nebylo to ono. Pořád jsem měl pocit, že je se mnou něco špatně, že nedokážu milovat, ale pak jsem uviděl tebe.“ Vzal jednu křupku a vložil do pusy, líně ji převaloval na jazyku. „Proč si tvoje matka myslí, že jsi zvrácený?“ Pak ho však napadla ještě lepší otázka. „Jsi zvrácený?“

Juna se kousl do rtu a mnul si přitom nervózně ruce. „Matka si myslí, že nejsem hezký. Řekla, že jsem obyčejný jako otec. Připadám ti hezký, Lucasi? Mám vůbec právo být teď tady s tebou?“

Lucas ho namísto odpovědi chytl za ruku a položil si ji na hrudník. Na srdce, které bilo jako splašené. V jeho očích byl Juna nádherný a všechny kolem pokaždé zastínil. „Myslíš, že bych se cítil takhle, kdyby ses mi nelíbil?“

Na plátně se objevily reklamy a světlo konečně zhaslo. Lucas se naklonil k Junovi a zašeptal: „Sedni si za mnou, prosím. Ochráním tě před vším.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Juna se rozhlédl. Uklidnilo ho, že na ně nikdo nevidí a nejistě přesedl na Lucasův klín. „Ale takhle neuvidíš na film.“

„To nevadí,“ vydechl Lucas. „Ten film stejně není nic moc. Ty seš mnohem lepší.“ Lepší než nejlepší. Přitáhl si Junu blíž, šílel z toho, jak nevinně se tváří. Jak mu tlačí na rozkrok a pomalu se pohybuje. Polkl a musel vydechnout, protože… Do háje.

Nedokázal se soustředit. Chytil Junu za rameno a otočil ho k sobě, takže ho držel v náruči jako malé dítě. Naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Chceš, abych tě políbil?“

Bylo vidět, že Juna zaváhal. Kousl se do rtu, až mu z toho napuchl. „Můžeš,“ přikývl a zčervenal.

Lucas Junu kolébal a přitom ho palcem hladil po dolním rtu. A hned potom po něm přejel svými rty. Jemně a opatrně. Cítil každou jizvičku.

Pod zhasnutými světly se jemnost a opatrnost tak snadno vytrácela. Lucas poposedl, aby se dostal blíž, a pak už se k němu tiskl a líbal ho tak, jak si dlouhé noci představoval.

Juna se trhaně nadechl, ale neodtáhl se.

„Seš tak krásný. Tak hříšně krásný,“ zašeptal mu Lucas do pusy. „Řekni, že mě miluješ. Řekni, že mě miluješ stejně jako já tebe.“

Juna měl v tu chvíli v očích tolik emocí, až se zdálo, že z nich nedokáže vybrat jednu, kterou vypustí napovrch.

„Juno…“

„Miluju tě!“ vypálil a skoro okamžitě zavřel oči. Spodní ret se mu přitom zachvěl.

„Taky tě miluju. Strašně, strašně moc,“ vydechl Lucas. Opřel se o něj čelem.

Lucas věděl, že už nedokáže být šťastnější, protože ho ten nejkrásnější kluk na světě miloval. A on se ho směl dotýkat. Líbat, držet ho u sebe a být s ním.

Po zbytek filmu se vzájemně líbali a hladili. Brali si popcorn z úst, šimrali se nosy, foukali do uší, prohrabávali tomu druhému vlasy a ani na okamžik ze sebe nespustili zrak. Úplně přitom zapomněli na film, na lidi v sále, na svět…

Lucas si moc přál, aby se nikdy nerozsvítilo, aby kouzlo nezmizelo. Jenže… Na plátně se velice brzy objevily závěrečné titulky. Tisíce a tisíce jmen, ale ani tisíce a tisíce jmen nestačilo a přišel konec. Dveře do sálu se otevřely, zamilovaný pár před nimi vstával, a nakonec se rozsvítilo. Jasné ostré světlo, které Lucase dráždilo a nutilo přivírat oči.

Juna vyskočil na nohy a přejel si dlaněmi po stehnech. „Nejsem moc rudý?“

„Perfektní. Seš perfektní. To jsem ti už přece říkal, ale klidně to budu opakovat donekonečna,“ odvětil Lucas klidně. Postavil se vedle Juny a jemně ho políbil. „V kolik musíš být doma? Slíbil jsem tvojí mámě, že tě přivedu.“ Chytil ho za ruku a propletl s ním prsty.

„Teď. Máma říkala, že se u nás ještě zdržíš, protože s tebou musí něco vyřešit. Je to pravda? Přijdeš pak ke mně?“

Nic krásnějšího a hřejivějšího Lucas nikdy neslyšel. Vědomí, že ho chce Juna u sebe, ho přimělo zářivě se usmát. Přikývl. „Jasně, že přijdu.“

x

Natáhl si kalhoty a zapnul poklopec. Přes hlavu přetáhl tričko s nápisem Just like me a šedou mikinu. Srovnal tkaničky u kapuce a nasadil si ponožky. Za okny už byla tma. Slyšel jen ševelení větru v lese. Když pohlédl na nebe, bylo po týdenním dešti konečně klidné a čisté. Všude svítily hvězdy.

„Skočím ještě za Junou. Zapomněl jsem si u něj peněženku,“ plácnul. Zadíval se přitom na Helenu Lenardovou, která stále ležela nahá na posteli. Dlaní hladila prostěradlo, kde ještě před chvílí Lucas seděl. 

„Za Junou,“ zopakovala po něm a našpulila rty. „Nejspíš už bude spát.“ Přetočila se na břicho. Dlouhým nehtem s červeným lakem si přejela po rtu. „Přála bych si mít syna, jako jsi ty. Ale asi bych mu neodpustila, kdyby chtěl starší ženy. Žárlila bych.“

Jako by tím říkala… 

„Chodíš za ním docela často,“ pronesla zničehonic a působila podrážděně.

„Díky Bohu moje matka nejsi,“ řekl Lucas opatrně. Posadil se zpátky na postel a pokračoval smířlivým hlasem: „Přece jsme se domluvili, že se s ním skamarádím, aby nebylo podezřelé, že jsem pořád tady.“

„Mmm,“ zamručela. Na okamžik připomínala šestnáctiletou holku. „Abys mě neomrzel,“ cvrnkla ho do nosu.

Chtěl se odtáhnout, ale nakonec ze sebe vydoloval úsměv.

Když z pokoje odcházel, stála v županu u okna a klidně kouřila.

Lucas prošel chodbou, pokoušel se nemyslet na to, jak Helena Lenardová – stejně jako on – pozdě v noci zastavuje u dveří do Junova pokoje. Jak si syna prohlíží. Jak si za ním lehá do postele…

V místnosti byla tma. „Juno?“ zašeptal potichu.

Nikdo neodpověděl, bylo slyšet jenom tiché oddychování, a tak se pomalými kroky došoural k posteli a v ní nahmatal tělo. Lehl si vedle něj a pevně ho objal. Juna nádherně voněl. Lucas se už několikrát pokoušel rozpoznat, co je to za vůni, ale nakonec se usnesl, že se jedná o specifickou směs patřící pouze a jedině Junovi. Schoval se za ním pod peřinu, do krásného hřejivého tepla, a přitom ho hladil po vlasech, bocích a zádech.

Věděl, že by měl odejít.

Věděl, že neodejde.

Za oknem cinkala zvonkohra. Lucas se zaposlouchal. Cink. Cink. Cink. Začínaly se mu klížit oči. Přitiskl se blíž k Junovi a spokojeně zavřel oči. Ještě nikdy tam nespal, protože Juna se příšerně bál, že by je matka mohla přistihnout.

Ale dnes v noci si byl Lucas velice jistý, že Helena nepřijde. Postaral se o to. Už několikrát.  

Cink. Cink…

Usnul hodně rychle.

x

„Lucasi!“

Zamračil se. Slyšel, jak ho někdo volá, ale bylo mu tak příjemně, že neplánoval odpovědět.

„Lucasi! Co tady děláš?“

Poznal ten hlas, medový, sladký a nevinný. Držel ho u sebe, a jakmile se začal probouzet, přitáhl ho ještě blíž. Zabořil mu nos do vlasů a nadechl se. Medový, sladký a nevinný.

„Lucasi! Chceš, aby tě tady našla? Lucasi!“

Teprve až strach v Junově hlase ho přinutil otevřít oči.

Bylo ráno. Přes zatažené žaluzie prosvítalo slunce a dokonce se ani nezdálo, že by venku foukal vítr. Lucas se opřel o loket a protáhl se. Vlasy mu trčely do stran a na sobě měl pořád šedou mikinu. „Klid, tvoje máma přece ví, že se kamarádíme. Jen jsem tu přespal, abych nemusel v noci přes les,“ zívl a svalil se zpátky na polštář. Junu vzal s sebou a přitom přes něj přehodil nohu. „Ještě si lehni. Aspoň na chvíli. Kašleme na školu. Kašleme na celý svět, když jsme konečně spolu.“

„Bude naštvaná, jestli nepůjdu do školy,“ odvětil Juna slabým a roztřeseným hlasem. „Měl bych se převléct a učesat a vyčistit zuby a…“ Zakryl si pusu, jako by každá z těch věcí byla nepředstavitelně děsivá.

Lucas se převalil a obkročmo si na něj sedl. Ruku mu pomalu odtáhl.

Políbil Junu na rty a jazykem mu automaticky vklouzl do pusy. Natiskl se na něj hrudníkem a spokojeně zavrněl, když Juna nebojoval. Nakonec se ale zase narovnal a naklonil hlavu na stranu. „Co je mezi tebou a tvou matkou? Řekni mi o tom.“

Juna okamžitě odvrátil zrak a palcem si otřel rty. „Tos neměl,“ zamumlal. „Matka mě jednou viděla, jak dělám ty, ty, ty věci s klukem.“ Nejdřív mu zrudly uši a teprve poté zbytek obličeje.

„S tím mrtvým klukem,“ konstatoval Lucas a přikývl. Když se Juna začal kroutit a vztekat, slezl z něj. „Naštval jsem tě? Naštval, že jo? Teď se na mě zlobíš. Ty… Máš mě ještě rád?“ Jako by se mu hroutil celý svět. On sám se zhroutil na matraci.

„Mám tě moc rád,“ vyhrkl Juna. Lehl si na Lucase a pořádně ho objal kolem krku. „Moc moc moc rád. Umřel bych, kdybych o tebe přišel.“

Lucas ho objal nazpátek. „Já tě miluju,“ zašeptal. „Tak strašně moc tě miluju. Až to někdy bolí. A přitom… Vždyť to nedává smysl. Vůbec jsem tě neznal, ale když jsem tě viděl, prostě jsem cítil, že patříme k sobě.“

Slyšel, jak venku nastartovalo auto. Vsadil by se, že se jednalo o černý mercedes. Že Helena Lenardová právě opustila pozemky sídla. A celé prokletí odjelo s ní. Zůstal zde jen dokonalý, nevinný Juna. „Juno,“ zašeptal. „Tvoje matka… Mám neustále pocit, že je mezi námi. Že se nás snaží rozdělit. Nenávidím to!“

„Ona po tobě něco chtěla?“ Juna se vyděšeně napřímil. Zorničky měl trochu rozšířené, ale pohled soustředěný. „Chtěla se tě… dotýkat?“ Při posledním slově se zamračil.

„Ach, Juno. Ty nic nechápeš. Ona nás může rozdělit, ale já to nedovolím. Nikdy. Rozumíš tomu?“ Vyhrnul mu tričko. Pohladil ho po bílé, hladké, dokonalé kůži, a políbil těsně nad pupík.

„Ááá. Strašně to lechtá,“ rozesmál se Juna a začal se kroutit.

„Tak ono to lechtá,“ zopakoval Lucas a znovu přitiskl své rty, tentokrát ale pod pupík. A potřetí. Nakonec Junu nechal a lehl si na jeho hrudník. Poslouchal, jak mu bije srdce. Buch. Buch buch. „Řekni mi, co se stalo. Všechno. Jestli mě miluješ… Když někoho miluješ, říkáš mu všechno. I to nejhorší o sobě, protože víš, že láska všechno smaže.“

Junovo srdce se rozbušilo rychleji a silněji. „Henry a já… Chodil se mnou do třídy. Pomáhal mi před tebou s němčinou. Chodil k nám vždy v úterý večer. Byl úplně jiný než ty, ale líbilo se mi, když na mě sahal.“

Lucas zvedl hlavu. Všiml si, že je Juna v obličeji úplně rudý. „Pokračuj,“ vydechl a pohladil ho přitom po tváři, aby mu dal najevo, že se na něj nikdy nebude zlobit.

„Když jsme zůstali s mámou sami, byla hrozně smutná. Za spoustu věcí se na mě zlobila. Říkala, že jsem špatný kluk. A že se kvůli mně dějí špatné věci. A potom mi Henry řekl, že po něm chtěla…“ Pěstí bouchl do matrace a zběsile mrkal. „Nechtěl jsem tomu věřit, ale když nás pak načapala, jak na sebe saháme, byla hrozně rozzlobená. Víc než v jiné dny. Řekla Henrymu, že ho tentokrát Thomas neodveze, a že u nás skončil. Že jí je jedno, co se mu stane v lese… Ani, ani jsem se s ním nestihl… Nemohl jsem.“ Junovi se spustily slzy, ale neměl sílu je otřít, a tak volně stékaly po tvářích. „Pak ho našli v lese mrtvého a máma mi zakázala chodit ven s kamarády. Chovala se hrozně divně, pořád křičela, že Henry zemřel kvůli mně. Že ho milovala a já mu ublížil, protože jsem špinavý. Prokletý.“

Lucas se posadil. Sledoval Junu, jak si zakrývá oči a brečí. Nenáviděl v ten okamžik všechny, kteří přinutili jeho lásku cítit se takhle. „Poslouchej mě.“ Chytl Junu za ramena a zatřásl s ním. „Henry Wallis byl nula! Nula a nezasloužil si tě. Nesahal ti ani po kotníky! Je dobře, že chcípnul!“ Přetáhl si rukáv přes dlaně a otřel jím Junovy slzy. „My dva patříme k sobě. Kdyby tady byl ten idiot… Juno, řekni, že už nebudeš smutný. Že už na něj nikdy nepomyslíš. Já tě miluju mnohem víc, než kdokoliv jiný na světě. Od první chvíle, co jsem tě uviděl. Seděl jsi v jídelně a četls knížku. Vypadals tak zamyšleně, tak… Nemohl jsem od tebe odtrhnout zrak. A když ses usmál, poskočilo mi srdce. Tak málo stačilo, abych věděl, že musíme být spolu. Navždycky. Napsal jsem ti dokonce dopis. Chtěl… Chtěl jsem ti ho dát, ale…“

Juna chvíli zíral s otevřenou pusou, ale pak jen zavrtěl hlavou a pevně Lucase objal kolem pasu. „Mám o tebe hrozný strach. Co když taky umřeš? Co když jsem vážně prokletý? To bych nepřežil. Že mě nikdy neopustíš?“

„Udělám všechno proto, abych nemusel. Dobře?“ Políbil Junu na ucho, na levé víčko, na pravé, nos, rty, bradu, krk. „Tvoje máma se nás bude snažit rozdělit, ale nepodaří se jí to.“ Polibek na ucho, levé víčko, pravé, nos, rty, bradu, krk. „Lucas a Juna. Juna a Lucas. Slyšíš to? Jak ta jména do sebe zapadají? Zopakuj to. Juna a Lucas.“ 

„Juna a Lucas.“

„Juna a Lucas.“

Juna se najednou začervenal, ale úplně jinak, než když mu vyprávěl o Henrym. „Bože, Lucasi, jsi tak krásný. Chci, abys se mnou dělal ty věci,“ vydechl a okamžitě sklopil zrak. 

Lucasovi došel dech. „Teď? Chceš… Můžeme… Teď?“

„Omlouvám se. To bylo tak sprosté. Nechtěl jsem tě rozzlobit. Nemusíme.“

„Ne, to ne. Nic krásnějšího jsem nikdy neslyšel. To, že mi dovolíš se tě dotýkat. Úplně všude…“ Lucas ho políbil na zápěstí ruky. Přisedl si blíž, pohladil Junu po vlasech a přitiskl se k jeho rtům. „Ani nevíš, jak moc tě chci mít v sobě. Strašně moc.“

„Nebude tě to bolet? Nechci ti ublížit.“

„Chci, aby sis pamatoval dvě věci,“ zašeptal Lucas a rukou vklouzl Junovi pod tričko. „Nikdy mi nemůžeš ublížit a nikdy mě nemůžeš zklamat.“

Celou dobu ho pevně držel u sebe. Dotýkal se každé jeho částečky kůže. Hladil ho, zatímco byl Juna v něm. Šeptal přitom různá slova, která ho napadala. Jen tak, aniž by se je pokoušel spojovat do vět. Můj. Ty. Já. Milovat. Cítit. Navždy. Spolu. Ještě. Prosím.

Cítil se dokonale. Cítil se přesně tak, jako by najednou věděl, proč se narodil. Co bylo a je smyslem jeho života. Nemohlo to být lepší, ani krásnější.

„Miluju tě, miluju tě,“ vzdychal, když ho pohltil orgasmus. „Miluju tě, miluju tě,“ opakoval, když orgasmus pohltil Junu.

Pak se rozesmál. Ležel na zádech, zhluboka dýchal a na břiše ho studilo vlastní sperma. „Víš, že jsi můj první? Můj první a jediný kluk. Už nikdy nikomu nedovolím to, co tobě. A ty taky ne, že ne? Budeme navždy svoji jediní.“

„Ano,“ zamumlal Juna a pokoušel se potlačit slzy, které se ale nakonec stejně spustily. Zmáčel celý polštář. „Lucasi, já tě tak strašně miluju. Umřel bych pro tebe.“ 

„Nesmíš umřít. Jasné? Nikdy. Ale rozumím ti. Snažíš se mi říct, že bys pro mě udělal cokoliv na světě,“ přikývl Lucas a pohladil Junu po tváři. Prstem zachytil jednu ze slz a setřel ji. „Zabil bys pro mě?“ zeptal se zničehonic a působil velice klidně.

„Udělal bych pro tebe všechno. Úplně všechno.“

Takhle odpověď Lucase potěšila. Posadil se a protáhl. „Chci se jít projít. Půjdeme ven, co říkáš? Budeme spolu. Už napořád.“ Seskočil z postele, vzal kapesníky, které ležely na nočním stolku, a otřel si sperma.

„Máma se vrací okolo třetí. Myslíš, že budeme do té doby zpátky? Ona mi nedovoluje, abych odcházel. Vlastně…“ Juna se zatvářil velice vyděšeně. Na čele mu vyskočila starostlivá vráska, kterou chtěl Lucas okamžitě slíbat. „Nevím, co řeknu, až zjistí, že jsem nebyl ve škole.“

Lucas se posadil na postel a položil dlaň na Junovo koleno. „Řekni pravdu. Ublížila ti někdy?“

Juna dlouho mlčel. Jako by tím říkal úplně všechno. Nakonec zabořil obličej do polštáře. „Zase mě tady zamkne. Vždycky mě nakonec zamkne.“

Lucas hlasitě vzdychl. Nechápal, jak si někdo může dovolit sáhnout na jeho Junu. Jak si někdo může myslet, že pak nepřijde trest. „Tvoje máma tě tady nebude zamykat. Zařídím to.“ Došel k oknu a roztáhl závěsy. Počasí bylo ten den perfektní. Samozřejmě. Všechno muselo být perfektní, když byli spolu. „Můžeme se projít po lese. Do tří budeš doma.“

„V lese čeká smrt,“ zašeptal Juna. „Aber ich glaube dir.“

Lucas stál opřený o okno a zíral na stromy. „Mně má les rád,“ zašeptal.

x

O Štěrbu se říkala spousta věcí. Jedna z nich, kterou si Lucas vymyslel, bylo, že když dva zamilovaní vyřežou do některého ze stromů své jméno, zůstanou navždy spolu. Vybrali proto vysoký, vzrostlý dub a podepsali se. Dlouho se pak líbali a milovali v mechu.

To byla prý další pověra. Když se dva milují v lese, čeká je v životě jen štěstí. To si Lucas taky vymyslel, aby přiměl Junu se smát.

Slyšeli v dálce výt vlky. Respektive děti, které si na kraji lesa hrály na Červenou karkulku.

Jenže jak se jejich společný čas blížil ke konci, les se měnil. U kotníků se převalovala mlha. Ochladilo se a slunce se přes větve nedokázalo prodrat. Juna se přestal usmívat. Když ho Lucas naposledy políbil, vypadal, jakoby se měl každou chvíli rozbrečet.

„Uvidíme se. Hned zítra,“ slíbil Lucas.

„Zítra je halloween. Máma bude celý den doma. Nepustí tě za mnou.“

„Zařídím to,“ slíbil. „Zařídím úplně všechno.“

x

Další den se Juna ve škole neobjevil. Lucas se těšil, až ho uvidí. Čekal na něj před školou, promeškal i začátek první hodiny, ale černý mercedes nepřijel.

Zbytek dopoledne se nesl ve zvláštním oparu. Někteří studenti přišli do školy v kostýmech. Smrtka s kosou Lucasovi oznámila, že jeho konec se blíží. Prokletí Lenadrova sídla ho nakonec dostihne. Stejně jako dostihlo Henryho Wallise.

Lucas věděl, že je pod maskou John Smith, ale stejně měl chuť se s ním hádat.

Žádné Prokletí není.

V kapse svíral dopis pro Junu, až byl nakonec celý zmačkaný. Několikrát ho rozložil a četl. Pořád a pořád dokola. Možná by ho Junovi neměl dávat. Co když si pak Juna bude myslet, že pro něj není dost dobrý? Dost chytrý? Co když se naštve?

Po obědě se ve škole objevila policie a odvedla Henryho nejlepšího kamaráda. Kluka s divným jménem, které si Lucas nechtěl pamatovat. Zaslechl jen, že se s Henrym dost pohádal. A napsal mu pár nehezkých zpráv. Den před tím.

O čemž pak nejmenovaný nejlepší kamarád pomlčel.

„Myslíte, že ho zabil? Sedím vedle něj při biologii! Co když ho fakt zabil? Sedím vedle vraha!“

Odpoledne se ve Štěrbu říkalo, že bezejmenný nejlepší kamarád byl vždycky divný a všichni ho od první chvíle podezírali.

Lucasovi bylo úplně jedno, co se říká nebo neříká. Zajímala ho jediná věc na světě.

Hned po škole se převlékl do kostýmu. Na obličej si namaloval lebku a v dlouhém černém kabátě, těžkých botách s přezkou a černými náramky se v zrcadle skoro nepoznával.

Ve chvíli, kdy se dostal k Lenardově sídlu a překročil hranici pozemků, police propustila bezejmenného nejlepšího kamaráda a zprostila ho všech obvinění.

Lucas zaklepal na mohutné dveře a stejně jako vždycky mu otevřela Ola. Ani náznakem na sobě nedala znát žádnou emoci. Jen se nepatrně uklonila. „Paní říkala, že se mladý pan Jonathan na dnešní hodinu necítí. Ale pokud chcete, můžete ji navštívit v pracovně.“

Lucas se usmál, ačkoliv svíral ruce v pěst. Prošel kolem Oly směrem k pracovně. Při každém kroku se domem nesla ozvěna, jak těžké boty dopadaly na dlaždicovou podlahu.

„Lucasi,“ usmála se Helena. Prohlédla si jeho masku a ušklíbla se. Ale nijak ji nekomentovala. „Něco k pití?“ nabídla mu.

„To je dobrý,“ odvětil a mávl přitom rukou. Působil trochu křečovitě, proto zatřepal hlavou a pokračoval v plánu. „Včera jsem strávil nějaký čas s Jonathanem. Je trochu zvláštní, ale myslím, že ho můžu považovat za kamaráda. Nikdo nás nebude podezírat.“ Opatrně si sundal tričko, aby si nerozmazal make-up. „Musel jsem na tebe pořád myslet.“

Nemohla si všimnout, že v té větě nebyl žádný cit, protože byla až příliš zahleděna do sebe.

„Samozřejmě, že je zvláštní,“ pronesla otráveně. „Je celý otec. Kdyby mohl, trajdal by celý den po venku a dával veverkám oříšky. Někdy mám pocit, že je slabomyslný. Ale přísahám, když jsem ho v sobě nosila, vyhýbala jsem se alkoholu i cigaretám.“ V průhledném župánku přešla k baru a nalila si skotskou. „Dneska mám na tebe opravdovou chuť. I když vypadáš takhle.“

Vyspal se s ní, stejně jako už to udělal několikrát, ale ani na vteřinu nebyl duchem přítomný. Myslel přitom na spoustu různých věcí. Každá z nich se točila kolem Juny.

Juna. Juna. Juna.

Jen díky Junovi dokázal vyvrcholit.

Co nejrychleji vyskočil z postele a oblékl se. Přešel k zrcadlu a zkontroloval odraz. Maska byla pořád perfektní. „Skočím ještě za Junou. Bylo by divné, kdybych se za ním nestavil.“

„Tak to nepůjde!“ zavrtěla Helena hlavou. Opět ležela nahá na posteli a jazykem si přejížděla po rtech. Na jednom prsu jí ležely korále. „Musí se naučit, v kolik hodin mají být kluci jeho věku doma. Má domácí vězení!“

Lucas se zarazil v pohybu a zamračil se. „Nesmím za ním?“ vyhrkl nechápavě a přitom otáčel rodovým prstenem.

Věděl, že tento den přijde. Akorát netušil, že tak brzy. Nakonec… Vybrala si svůj osud sama.

Neodpověděla. Jen pokrčila rameny. Postavila se a ze země sebrala župan. Dopila skotskou a nalila si další. Když se usmála, byl to prakticky vítězoslavný úšklebek.

Lucas vyšel beze slova z pracovny. Bez dovolení se vydal po schodech do patra. S každým schodem se víc a víc soustředil, až se mu nakonec povedlo přivolat slzy. Cítil, jak mu tečou po tvářích a rozmazávají barvy. Každá kapka, která mu stekla z tváře, byla černá. Zhluboka se nadechl a zaklepal na dveře.

„Juno?“

Juna ležel na posteli, ale když zaslechl své jméno, vystřelil do sedu. „Lucasi!“ V hlase měl tolik naděje. Všechna ovšem vyprchala, když si uvědomil… „Ty brečíš? Někdo ti ublížil?“

„Nemůžu tady být dlouho. Tvoje máma neví, že jsem tady,“ promluvil Lucas ubrečeným hlasem. Nepokoušel se utírat slzy, byl vlastně rád, že tečou. Že je Juna vidí. „Prý ti dala kvůli včerejšku domácí vězení.“

Juna přikývl.

Sedli si spolu na zem a zády se opřeli o postel. „Moc mě to mrzí. Všechno mě to tak strašně moc mrzí. Ale já to vyřeším. Nějak to udělám,“ popotáhl Lucas. Poté se rozbrečel ještě víc. Nekontrolovatelně.

„Co se děje?“

Lucas zavrtěl hlavou. „To ti… Ona se nás neustále snaží rozdělit. Nechce, abychom byli spolu. Ona… Ona… Dělá tak hrozné věci. Kdybych ti řekl, k čemu mě nutí, nenáviděl bys mě,“ škytl zoufale. Zaklonil hlavu a pokusil se uklidnit. Slz bylo najednou tolik.

Většinu z nich už nepředstíral.

Juna pochopil až příliš rychle. „Ona po tobě chce to, co chtěla i po něm,“ vydechl. „Ne, ne, ne. Že to není pravda, Lucasi? Že to není pravda? Nesáhl bys na ni. To bys přece neudělal.“

„Přinutila mě. Řekla, že když to neudělám… Ublíží ti. Jsem tak odporný. Tak hnusný. Nenávidíš mě. Ty mě nenávidíš. Panebože, nemůžu žít, jestli mě nenávidíš. Nemůžu. Všechno je to její chyba. Snaží se nás ovládat. Kontrolovat nás. Kéž by nebyla… Kež by… Chcípla!“ Poslední slovo zakřičel.

Lucas nikdy nepřemýšlel, co by se stalo, kdyby si k němu Juna nesedl. Kdyby ho neobjal. Kdyby nedokázal odpustit. Taková možnost prostě neexistovala.

„Omlouvám se. Lucasi. Nemyslel jsem to tak. Jsi krásný, pořád. Nemůžeš za to. Miluju tě. Moc tě miluju. Lucasi, odpusť mi, prosím. Neplakej, to mě hrozně bolí, prosím…“ Hladil Lucase po zádech. Konejšil ho. 

„Co budeme dělat? Ona mi nikdy nedovolí dostat se k tobě, pokud ne… A já už nemůžu, nemůžu. Už to znovu nezvládnu.“

Juna setřel všechny slzy. Jemně a opatrně. „Co mám udělat? Řekni mi to. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Řekni, co mám udělat.“ Najednou působil klidně a vyrovnaně. Odhodlaný udělat cokoliv. Přesně jak den předtím slíbil.

„Někteří lidé si nezaslouží žít, nemyslíš? Někteří lidé prostě… Smrt je pro ně vysvobození, protože už nemusí páchat další zlo. Bože, Juno, mám takový strach, že ti ublíží. Pořád mi to opakovala. Že může, že to udělá… Musíme… Musíme ji zastavit. Ona… Nezaslouží si žít, že ne?“

Juna opatrně přikývl.

„Říkal jsi… Říkals, že mě tak miluješ, že bys pro mě klidně i zabil. Byla… Myslels to vážně? Uděláš to? Já už nechci, aby…“

„Ano, samozřejmě, udělám cokoli.“ Juna si lehl Lucasovi do klína a nechal se hladit po vlasech. „Cokoli,“ zopakoval.

„Tak dobře,“ usmál se Lucas.

x

Z nebe se snášely první sněhové vločky. Obyvatelé Štěrba si nepamatovali, kdy naposledy takhle brzo po halloweenu sněžilo. Silnice namrzaly, některé večery vypadávala elektřina a pouliční světla problikávala.

Ten den byl jeden z nejchladnějších. Lidé přicházeli v obrovských kuliších, s obličeji schovanými za černými šálami. Hodně z nich si přálo, aby obřad brzo skončil. Beztak přišli jen ze zvědavosti. Nikdo nehodlal vzdát Heleně Lenardové úctu po tom, co pravda vyšla na světlo.

Juna s Lucasem stáli dál od ostatních a drželi se za ruce. Lucas se usmíval, zatímco Juna se celou dobu díval do země. Nezvedl zrak, ani když rakev zmizela pod zemí.

„Bodejť by k sobě neměli tak blízko. Ta příšernost je musela sblížit.“

„Vždycky mi připadala divná. Nepřekvapuje mě, že udělala, co udělala.“

„Nebozí chlapci. Jak jen mohla zneuctít jejich nevinnost.“

„Ta jejich služebná všechno potvrdila.“

„Je to alespoň částečná spravedlnost pro mladého Henryho Wallise. Teď může v klidu odpočívat.“

„Nechcete zajít k Hříchům na svařák? Oslavit, že spravedlnost vyhrála? Že se ta svině vaří v pekle?“

Juna se otočil k hřbitovu zády. „Všichni na nás divně koukají.“

Lucas ho pohladil po zádech. „Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě.

„Divně. Tedy… Jsem hrozně rád s tebou.“ Ještě víc se na Lucase natiskl a volnou rukou ho objal. Nadechl se a přece jen se trochu usmál. Navzdory situaci.

„Samozřejmě. Vždyť k sobě patříme. Říkal jsem ti, že nás nikdo nerozdělí,“ zašeptal Lucas a políbil Junu na čepici. Těšil se, až přijdou domů, lehnou si do postele a přitom se budou vzájemně hladit a dotýkat. Milovat. V každém pokoji. Několikrát.          

„Ach bože,“ vydechl Juna. Jeho hlas byl o poznání veselejší. „Nemůžu uvěřit, že ty…“ Zarazil se a chvíli váhal. Pak řekl: „Jsi ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl. Jsi prostě…aaa,“ rozesmál se. Trochu se odtáhl a poškrábal se na nose. Lucas mu tam vlepil pusu.

„Ne, to není pravda. Ty seš ten nejkrásnější kluk. Poznal jsem to už tenkrát v jídelně.“

Pomalým krokem se rozešli k autu. Sněžilo čím dál víc, na zemi se tvořil bílý poprašek, ve kterém zůstávaly stopy. „Vážně?“ podivil se Juna. „Vážně ses do mě tehdy zamiloval? Já si tě taky všimnul, abys věděl. Ale neodvažoval jsem se doufat, že bys…“

Lucas se zastavil a nadzvedl obočí. Nepřekvapilo ho, že Juna poznal, jak bylo jejich setkání v jídelně výjimečné. „S tebou je všechno krásné. Jsem ti tak vděčný.“

Juna se zářivě usmál. Lucas to považoval za nejhezčí úsměv na světě. A právě ten úsměv mu připomněl, že má stále v kapse dopis. Který Junovi musel dát, ačkoliv mohl všechno zničit.

Nebo ne.

Nebo vlastně nevěděl.

Zhluboka se nadechl.

„Já… Musím ti něco říct. Dát. Potřebuju, aby sis něco přečetl.“ Nervózně dopis vytáhl. Možná ho měl raději roztrhat a zahodit. Spálit. Zapomenout. Ale tohle tajemství potřeboval s Junou sdílet, proto natáhl ruku a dopis mu podal. „Nevím, jestli se na mě nenaštveš. Chci, abys věděl, že jsem všechno dělal pro tebe.“

„Co je to?“ zeptal se Juna podezřívavě.

„Pravda.“

„Pravda o čem?“

„Nejdřív mi slib, že mě budeš milovat.“

Juna pohladil Lucase po tváři. Rozetřel tím jednu z vloček. „Nemůžeš udělat nic, abych přestal.“ Vzal dopis a opatrně ho rozložil.

Během čtení ani jednou nezvedl zrak, nezamračil se a ani se neusmál. Jeho pohled byl prakticky prázdný.

Lucas se mezitím pokoušel nezbláznit. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Popotáhl. Pořád se sám sebe ptal, co když… 

Juna vzhlédl a velice dlouho na Lucase beze slova zíral. „Takže,“ promluvil nakonec, „jsi to udělal, abychom mohli být navždycky spolu?“

„Přesně tak. Rozumíš tomu, proč jsem to udělal, že ano? Ty tomu musíš rozumět, protože seš jediný na světě, který mě chápe. My dva spolu, to je život, to je skutečné. Všechno ostatní je jen iluze.“ Mluvil překotně, zadrhával se. Tak moc potřeboval, aby Juna pochopil.

Juna zavřel oči a nastavil tvář vločkám. Dopis v rukách roztrhal na co nejmenší kousíčky a nechal je rozletět. Zmizet.

„Všechno je jen iluze,“ zopakoval. „Ty jsi jediný na světě, Lucasi. Děkuju, že toho pro mě tolik děláš.“

Lucas ho chytil do náruče a pevně objal. „Miluju tě, miluju, MILUJU!“ vykřikl.

„Já tebe taky,“ rozesmál se Juna. Pak se k němu naklonil a zašeptal: „Ich will dich küssen.“ 

Autor: Klára Pospíšilová

KONEC

---

* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥