KLUK S MODRÝMI VLASY


INFORMACE

Dalton: Eva Pospíšilová

Elroy: Klára Pospíšilová

ANOTACE

Pokoj je cítit zatuchlinou. Stál ho posledních patnáct babek, co našel po kapsách, check in pozdě odpoledne, u recepce se pozvracel. Check out do dvanácti. Podle hodin na rozbitém displeji telefonu má Dalton ještě čas na dlouhou horkou sprchu. Potom si posbírá věci a prostě půjde dál. To všechno plánuje. Leží na posteli, zírá na strop a oči má modré jako chrpy.

Když se ozve zaklepání na dveře, trhne sebou.

Vydechne a došourá se ke dveřím. Kokain ho nakopne, jako kdyby na něj někdo použil defibrilátor.

Na co jsou lidem peníze, když je nemůžou proměnit na dny?

Ve skříni nejsou žádné ručníky.

Dalton chvíli zírá dovnitř a prstem kreslí do prachu kometu. Neví, proč ho napadlo zrovna tohle. Možná jde o něco, co se pojí s dětstvím. Každopádně se na tom sekne dobré dvě minuty, potom kýchne a zkusí skříň zavřít. Dvířka mu zůstanou v ruce. Opře je o zeď a zakryje tak žlutý flek na květované tapetě. Vrcholně nevkusná, ale nevzbudí v něm tu správnou nechuť. Nevzbudí v něm vůbec nic. Dalton má už dlouho pocit, že něco uvnitř něj usnulo. Spící drak, co se zhluboka nadechne, jenom když ucítí kokain.

Dřív mu připadalo hezké dívat se na svět kolem skrze barevná sklíčka, která nacházel na cestě. Táta mu řekl, že je tam vyvezlo několik aut po tom, co ve městě zavřeli sklárnu, a Dalton se čas od času vydával na výpravy. Někdy sklíčka dloubal klacíkem nebo lopatkou, někdy prstem. A někdy se o ně říznul.

Opráší si ruce od prachu a vyhlédne z okna do pošmourného rána. Na ulici jsou zaparkovaná auta, jedno vedle druhého. Malý kluk zkouší z modrého Peugeotu odmontovat poklice, a když to nejde, kopne do pneumatiky a odběhne.

Dalton se zasměje, spící drak uvnitř něj se pohne, a z kapsy vytáhne bílý sáček. Na nočním stolku vytvoří dlouhou cestu do nikam a šňupne si. Chvíli nehnutě sedí a poslouchá, jak mu buší srdce.

Urazí dlouhou cestu po pokoji, aniž by vstal. Je to ošklivá místnost, která páchne zatuchlinou. Stála ho posledních patnáct babek, co našel po kapsách, check-in pozdě odpoledne, u recepce se pozvracel. Check-out do dvanácti. Podle hodin na rozbitém displeji telefonu má ještě čas na dlouhou horkou sprchu. Potom si posbírá věci a prostě půjde dál. To všechno plánuje. Leží na posteli, zírá na strop a oči má modré jako chrpy.

Když se ozve zaklepání na dveře, trhne sebou. Zní to tak úslužně, až má pocit, že se mu to jenom zdálo. Ale někdo zaklepe znovu.

„Už jdu!“ vstane a energicky urovná povlečení. Napadne ho, že by měl vysát, aby se máma nezlobila, že by měl najít odvahu a poslat poslíčka i s welcome drinkem pryč, že by bylo prima proskočit zavřeným oknem.

Pohledem zavadí o batoh, dojde k němu a kopne ho pod postel.

„Tak jo, tak jo…“

Rozrušeně se zatahá za tkaničku mikiny a rozmáchle otevře.

Za dveřmi stojí kluk s modrými vlasy. Ty vlasy jsou vlastně první, čeho si Dalton všimne. První, čeho si všimne kdokoli. Kluk má ještě pořád zvednutou ruku ve vzduchu, jako kdyby předpokládal, že bude muset klepat znovu, do omrzení. Pomalu ji spustí podél těla a usměje se, protože ví, že úsměv je jednou z jeho silných stránek. Navíc tím zakryje nervozitu.

Pořád si opakuje, že nemá právo být nervózní.

Dalton si opakuje, že ten kokain, to bylo naposled. Výjimečná situace vyžaduje výjimečné jednání. „Ano?“

„Ahoj,“ pozdraví modrovlasý kluk. „Já jsem Elroy a chci, abys věděl, že…,“ zarazí se. Ví přesně, co má říct. Učili ho dokonce, jak se přitom tvářit, jenomže problém je, že to takhle nechce. Zírá do Daltonových očí, které mu připadají jako v mlze, tisíce kilometrů daleko. „Můžu jít dovnitř?“ zeptá se nakonec.

„Proč?“

Elroy se zhoupne na špičkách. Proč. Znovu si vzpomene na protokol, ale když se rozhlédne, ví, že mu tu zprávu nechce sdělit na prahu motelového pokoje, kde se nedaleko od nich někdo pozvracel. „Potřebuju ti něco říct.“

„No já nevim.“ Dalton o tom chvíli přemýšlí, nebo to aspoň zkouší. Myšlenky jsou vůbec velká paráda, barevné a třpytivé. Prohlíží si Elroyovy boty a nohavice kalhot. Vidí zkroucenou černou nit. Je to ta nejbáječnější nit na světě.

Vzdáleně slyší sám sebe, jak říká: „Tak jo, pojď dál…“ A nechá Elroye vejít. Ruce zastrčí do kapes, protože batoh je v bezpečí pod postelí. Všechno, co v životě ztratil, někde zůstalo, v katalogu velkých hypnotických vesmírných skříněk. I slupka od banánu se rozkládá týdny. „Chceš něco k pití?“ zeptá se překotně, i když nic nemá.

Voda v koupelně je rezavá.

„Podívej, Daltone, já…“ Takhle si svou první práci nepředstavoval. Nemůže si vzpomenout ani na jednu z těch zatracených frází. Ani na jednu, a to se jich učil tolik! „Je mi to moc líto, ale… Dneska umřeš.“

Má pocit, že to neřekl správně.

„Cože?“ Dalton se zatahá za rukáv. „Kurva. Měl jsem vybrat jinej pokoj. Někdo ti vykecal, že tady budu? Chtěl jsem ty peníze vrátit, přísahám. Poslal tě, abys… Nevypadáš jako jeho člověk. Vždyť jsi kluk.“ Mluví překotně, ale kokain mu nedovoluje doopravdy zažít strach. Vlastně se trochu zasměje, sebere z nočního stolku lampičku a několikrát ji zapne a vypne.

„Nepřišel jsem, abych tě zabil. Přišel jsem ti jen oznámit, že zemřeš.“ Elroy dojde blíž a lampičku mu opatrně vezme. „Dnešní den je tvůj poslední a já jsem tady, abych zajistil, že bude přesně takový, jaký si přeješ. Můžeme dělat cokoliv. O všechno se postarám.“ Ta slova mu připadají prázdná, ale není si jistý, kolik z toho Dalton doopravdy chápe. Proto mu položí ruku na tvář.

Je to dost osobní gesto, které Daltona překvapí, ale nestihne se mu bránit. V další vteřině je jeho mysl úplně čistá.

Zamrká a uskočí, takže spadne na postel. Sáhne po dece, jako kdyby se pod ni chtěl schovat. „Můj poslední den?“ vyhrkne. „Ty jsi smrťák?!“

„Ano.“

„Panebože…“

„V něj přece nevěříš.“

Dalton pomalu zakroutí hlavou a ostražitě si Elroye prohlíží. „Kde máš kosu?“ zeptá se. A vlastně doopravdy čeká, že ji ten kluk vytáhne a rozsekne ho napůl jako v nějakém špatném béčkovém filmu. „Jsem pořád sjetej?“

Elroy překvapeně povytáhne obočí. Čekal slzy nebo vztek nebo smlouvání nebo všechno dohromady společně se zapíráním. Na to všechno byl připravený. „Kosu nemám,“ odpoví hloupě. Pak sáhne do kapes, skoro jako by doufal, že tam nějakou najde. Zamíří k oknu a vyhlédne ven. „Měli bychom jít,“ pronese. „Kam bys chtěl? Co bys chtěl zažít? Můžeme… Vyber si.“

„To jako že mám nějaký poslední přání? Víš vůbec, že mi ještě nebylo osmnáct?“

„Promiň,“ řekne jednoduše Elroy. „Mně bylo taky sedmnáct, když jsem umřel. Je to brzo. Moc brzo, ale teď už se s tím nedá nic dělat. Chceš… Potřebuješ nějaký čas to vstřebat?“

Dalton se rozhlédne po pokoji. Zpod postele vytáhne batoh a stoupne si před smrťáka jako školáček, co se chystá na svoji první velkou cestu. „Můžu mít jenom jedno přání? Nemůžu jich mít víc?“

„Můžeš jich mít, kolik chceš. Tolik, kolik jich můžeš v jeden den stihnout.“ Elroy k němu dojde a ukáže na batoh. „Ten tady můžeš nechat, nebudeš ho potřebovat.“

Přemýšlí, co si Dalton vybere. Nejdřív zkouší tipovat, ale pak si uvědomí, že vlastně nemá nejmenší tušení. Natáhne ruce před sebe, dlaněmi nahoru. „Jsi připravený?“

„Nejsem,“ řekne Dalton napůl vyděšeně, napůl se smíchem. Vzpomene si, jak mu máma omotávala rozviklaný zub nití. „Ale chci do Vegas,“ plácne. „Mít hodně žetonů. Vyhrát.“ Váhavě ho chytí za ruce a dívá se na ně. „Páni, ty hřeješ jako člověk.“

Ta slova Elroye potěší. Nepamatuje si, co to přesně znamená, být člověkem, ale rád předstírá, že jím je. Pevně Daltona sevře. „Tak tedy Vegas,“ usměje se a v další vteřině motelový pokoj zmizí. Společně s lampičkou a špínou a šváby a odpornou tapetou. Místo toho stojí před obrovským kasinem. Všude kolem proudí davy lidí, vráží do nich, a z reproduktorů hraje hlasitá hudba. Elroy se nakloní blíž, aby ho Dalton slyšel. „Žetony máš v kapse! Jdeme to roztočit?“

Daltonovi se zamotá hlava, protože nevěřil, že se to stane. Na druhou stranu nemá problém uvěřit teď. Viděl podivnější věci než je tohle, anebo o nich slyšel. Kamarád kamaráda spolužačky jednoho známého znal dva kluky, kteří se vsadili, že přejedou na kolech dálnici, stejně jako v té hře, kdy člověk mezi auty přeskakuje s žábou. Skoro to dokázali.

„Tohle je sen?“ zamumlá tiše. Chce otázku zopakovat hlasitěji, ale očividně nemusí, protože smrťák zakroutí hlavou.

„Ne. Všechno kolem se skutečně děje.“

„Dobře. Stejně na tom nejspíš nezáleží.“ Dalton v kapse nahmatá žetony. Jeden vytáhne a kousne do něj, aby se přesvědčil, že není z čokolády. Potom zamíří ke stolu, kde krupiérka míchá karty. Mimoděk se usměje. „Moje teta mě naučila pár hloupých karetních triků. Jednou mi dokonce vykládala budoucnost.“ Dojde k dalšímu stolu, sebere kostky a zahrká jimi. „Je mi ukradený, jestli vyhraju. Na co jsou lidem peníze, když je nemůžou proměnit na dny?“

„Některým lidem stačí pocit vítězství.“ Elroy ukáže na stůl. „Hoď.“

Hodí. „Jak se to stane, že je ze sedmnáctiletýho kluka smrťák?“

Kostky se kutálí po stole. Krupiérka ohlásí výhru a přesune k Daltonovi další žetony. Elroy jeden z nich zvedne. „Určitě chápeš, že ti to nemůžu říct. Ale předtím, než jsem se jím stal… Byl jsem jako ty. Normální kluk, co prostě moc brzo umřel. Chceš házet znovu?“ Sebere kostky.

„Ne. To je k ničemu. Chci jít jinam.“

„Dobře.“ Smrťák předá kostky ženě, které stojí za ním, a zařídí, aby vyhrály. Natáhne dlaň před sebe. „Kam bys chtěl jít teď?“

„Myslím… Chtěl bych do domku v horách, kam jsem jezdil s mámou a s tátou. Nemůžu si ale vzpomenout, kde přesně to bylo. Existuje něco jako katalog přání?“ Poslední větu vyhrkne. „Je tohle dobrý? Stačí to?“

Kasino zmizí a kolem nich se objeví rozkvetlá louka. „Je to perfektní,“ řekne Elroy. Pohlédne na dřevěný srub s bílými okenicemi a koroptvičkou na střeše. „Jsme tu správně?“ zeptá se, i když ví, že ano.

Ale Dalton už běží ke srubu, otevírá dveře a míří do kuchyně. Vůně je nezaměnitelná a vrací mu vzpomínky, vytrhává je spícímu drakovi. „V tomhle jsme ohřívali čaj. Zapomněli jsme varnou konvici. Vždycky jsme zapomněli varnou konvici, ale byli jsme tu jenom dvakrát.“ Jedno ucho hrnce je zrezivělé, je to jen věc, obyčejná, ke každodennímu použití, ale čaj z něj chutnal tak dobře. „Byl jsem někdy šťastnější než tenkrát?“ Dalton se zamyslí, odpověď nečeká. Najednou to bolí, potřebuje se toho zbavit, a tak vrátí hrnec zpátky na místo. Dojde na verandu a opře se lokty o zábradlí. „Když jsi řekl, že mi zbývá den, myslel jsi přesně dvacet čtyři hodin?“

Elroy si stoupne vedle něj. Říkali mu, že loučit se s cizím životem bude těžké, ale ve skutečnosti je to ještě těžší. Myslí na hrnec s čajem a na lidi, kteří zde žili. Zírá přitom na Daltona a moc by si přál říct něco lepšího, než: „Ano.“

„A kolik hodin bylo, když jsem tě potkal?“

„Nemysli na čas. Jen se tím zbytečně stresuješ. Až se bude blížit konec, řeknu ti. Dobře?“

Řekne mu. To je vlastně docela štěstí. Některým nikdo neřekne nic a oni pak věří, že to bude trvat napořád. Dalton se nakloní a plivne co nejdál. Usměje se. „Vidí tě takhle i ostatní? Vidí kluka s modrými vlasy, nebo na sebe prostě automaticky bereš takovou podobu, jaká se mi líbí?“

Smrťák se pobaveně usměje a mimoděk si vlasy prohrábne. „Tahle podoba se ti líbí?“

„Ano.“

Vítr roztočí koroptvičku. Postupně sílí a vysoká tráva se naklání na stranu. „Takhle jsem vypadal v den, kdy jsem umřel,“ vysvětlí Elroy klidně. Sejde po schodech verandy a lehne si na zem. Sám se přitom nevyhne vzpomínkám, ačkoli jsou hodně zamlžené a nejasné. Zírá přitom na nebe. „Je tady vážně nádherně, že?“

„Mám hodně otázek. Odpovíš mi na všechno?“ Dalton si sedne do trávy vedle něj, utrhne stéblo a namotá ho na prst. Přijde mu zvláštní, že by měl o tohle všechno přijít. A přitom to poslední roky nevyhledával. Přitom to neviděl. Bylo mu totálně ukradené, že muškáty jeho domácí v květináčích vadnou.

„Na všechno ti nejspíš odpovědět nemůžu, ale pokusím se dát ti odpovědi, které potřebuješ.“

„Kurva. Tak jo. Nevím, kde začít. Existuje Bůh?“

Znal spoustu lidí, kteří ho hledali na těch nejrůznějších místech. V kostelech, katedrálách, ve velkých honosných budovách, poskládaného na vitrážích. V posteli s někým, koho potkali na diskotéce. V papírku pod jazykem. Sám ho nehledal nikdy, ale měl takovou představu, že Bůh může docela klidně být.

Podívá se na mraky, ale tam ho samozřejmě nevidí.

Elroy pokývá hlavou. Říkali mu, že umírající se ptají na možné a nemožné otázky. On sám zná odpovědi na všechny, ale zároveň má pocit, že naučené repliky nemůžou pomoct. Vzdychne. Už teď ví, že nebude ten nejlepší smrťák na světě. „Jestli jo, tak je to pěkný blb, nemyslíš?“

„Takže ty nevíš?“

„Ne. Taky mi řekli, že v něj musím prostě věřit. Ale… Je to vážně ta otázka, která tě zajímá? Jestli existuje Bůh?“

Nějakou dobu, několik otočení korouhvičky, oba dva mlčí.

„Asi ne,“ promluví Dalton nakonec. „A možná, že na tom nezáleží. Ale trochu mě zajímá, jestli existuje peklo. Ne, počkej, na to odpovídat nemusíš.“ Přitáhne kolena k bradě a obejme je. „V pekle jsem byl. Řekni mi radši, jestli má život smysl. Na to si nedokážu odpovědět.“

„Znáš má mě rád, nemá mě rád?“ Smrťák utrhne hlavičku kopretiny a položí ji Daltonovi do dlaně. Utrhne první okvětní lístek a nechá ho odletět ve větru. „Život má smysl.“ Odtrhne další. „Život nemá smysl.“

Dalton utrhne jeden z okvětních lístků, a znovu. Snaží se je nepočítat a pak ho vyděsí, že už jich zbývá jenom pár, proto se nakloní a ty zbylé ukousne. „Vždycky se tě zeptám, a potom nevím, jestli to chci vědět. Možná mám strach,“ řekne pobaveně. Spolkne lístky, utrhne další kopretinu a podá ji Elroyovi. „To, že jsi tu se mnou, znamená, že teď nikdo jiný neumírá, nebo má každý svého smrťáka? A podle čeho se to posuzuje? Proč nepřišel někdo hodně odporný, ale ty? Je to kvůli tomu, že jsem měl na hovno život?“

„Takže mě máš rád, to je dobře,“ přikývne Elroy. Postupně otrhá všechny lístky kopretiny, aniž by se jí na cokoli zeptal. Stonek zahodí. „No dobře, tak… Ano, smrťáků je víc, ale ne každý člověk má svého. Musel jsi něco ve svém životě udělat správně, jinak bych tu nebyl. Možnost rozloučit se nemá tolik lidí, kolik myslíš.“ Vstane a natáhne k Daltonovi ruku, aby mu pomohl vstát, ale Dalton ho nechytí hned. Zdá se, že váhá. Nakonec vyhrkne: „Víš o mně úplně všechno?“

„Nevím o tobě vůbec nic. Dostal jsem jen tvoje jméno a adresu, kde tě najdu. Dokonce ani netuším, jak umřeš. Jenom kdy. Promiň. Ale jestli chceš, klidně mi o sobě můžeš všechno říct. Budu rád.“ Pořád stojí s nataženou rukou.

„Je dobře, že nevíš všechno,“ usměje se Dalton. Všechno o tom, kde všude zkoušel hledat štěstí, ve kterých rovinách, ve kterých žumpách. Jak zbaběle utíkal a ještě zbaběleji se vracel, a máma s tátou pokaždé čekali s teplou polévkou. Nic mu neřekli, ale vinil je z toho, že taky nejsou šťastní. „Vezmi mě k oceánu, prosím.“

„Tak jo.“

Není to hned, nejdřív oba běží po louce. Jak se zvedá vítr, kolem poletují malé lístečky. Stébla trávy jsou všude, na okamžik se zdá, že se s nich utopí, ale smrťák táhne Daltona za sebou a nezpomalí.

Nahlas se přitom směje, živelným zemitým smíchem, který měl být na začátku Daltonova příběhu, ne na konci. A pak stojí po kotníky ve vodě. Je průzračná a na dně leží zelenkavá škeble.

Dalton si ze všeho nejdřív uvědomí šumění vln, které se ženou na písčitou pláž, chytají ho za kotníky a máčí kalhoty. Uvědomí si, že nikdy předtím nebyl u moře. Chtěl. Jednou byl dokonce nedaleko pobřeží, ale nakonec se musel vrátit. Zpětně nechápe, proč mu tenkrát nepřipadalo důležité zout si boty a běžet, běžet tak dlouho, dokud by si nenalokal.

Zasměje se. Pláž je prázdná a vypadá, jako kdyby ji někdo vystřihl z katalogu.

„Chci Mojito!“ zakřičí poťouchle a plácne do vody. Kapky se rozletí na všechny strany. Připadá si jako malý kluk. „Chci všechno…“ Podívá se na Elroye a oči mu přitom září. Zmlkne, ale z nějakého důvodu ví jistě, že mu smrťák stejně rozuměl.

Další vlna je obrovská, smáčí jim lemy triček. Elroy si to svoje přetáhne přes hlavu a hodí ho na břeh. Rozběhne se a zkusí skočit šipku. Jenže být smrťák bohužel neznamená umět všechno, takže skočí placáka. Když vyplave, ruku má položenou na břiše. „Do háje. Au,“ vydechne. Vytře si vodu z očí a mávne na Daltona.

Ten se rozesměje. Doplave k němu, nabere vodu do hrstí a napije se. Začne kašlat. „Vždycky jsem chtěl vědět, jestli je mořská voda slaná a ona fakt je!“ Dovolí Elroyovi, aby mu odhrnul vlasy z čela.

„Nemůžu ti dát všechno, ale pokusím se ti dát co nejvíc,“ slíbí Elroy. Ponoří hlavu a lokne si. „Ježiši, fuj, je fakt slaná!“ Dojde mu, že se chová jako blázen, což je určitě v rozporu s protokolem, a zčervená. „Promiň. Tohle je pro mě taky první setkání s mořem.“

„Jak jsi zemřel? Vzpomínáš si?“

„Nejsem si jistý. Pamatuju si, jak stojím na zastávce a slyším troubení auta. Připadá mi, že je to tak strašně dávno, že už na tom skoro ani nezáleží. Vlastně myslím, že… že na tom záleží jen ten den, kdy se to má stát.“ Doplave za Daltona, skočí mu na záda a potopí ho.

Kolem nich plavou barevné ryby. Některé vypadají tak, že fosforeskují. Dalton má zeširoka otevřené oči, směje se a z pusy mu utíkají bubliny. Když se vynoří, lapá po dechu. „Na chvíli jsem skoro zapomněl, že je tohle ten den. Děkuju ti. Myslím, že děláš svoji práci vážně dobře.“ Dojde na břeh, svalí se do písku a mhouří oči před sluncem. „Vykouzlíš mi Mojito? A jahody, spoustu jahod. Chtěl bych jich sníst hodně, ale tak, aby mi nebylo špatně. Bolí umírání?“

Elroy zdvihne prst a zmizí. Není pryč ani minutu, a když se vrátí, v jedné ruce drží Mojito a ve druhé misku s jahodami. Obojí podá Daltonovi. „Zařídím, aby to nebolelo. Bude to můj poslední dárek pro tebe. Dobře?“

„Já se bolesti nebojím. Mnohem víc mě děsí, že už pak nebudu nic cítit. Rozumíš tomu, jak to myslím, že jo?“ Strčí chodidla do písku a sní jednu z jahod. Z mokrých vlasů mu kape voda. „Asi bych chtěl, aby mě někdo pořád dokola zabíjel a zas oživoval, než se prostě pomalu rozkládat. Možná ale… Možná bych mohl být taky smrťák! Je na to konkurz?“

 „Nevím. Nepamatuju si,“ odpoví Elroy upřímně. „Neměl bych se na to ptát, ale… Kdybys dostal příležitost udělat všechno znovu, víš, co bys změnil?“

„Neměl by ses na to ptát,“ zopakuje Dalton zamyšleně. „Copak on existuje nějakej protokol?“

Elroy ze sebe vydá hlasité tss. „Existuje protokol na všechno! Vážně.“ Chvíli mlčí a pak se šibalsky usměje. „Dneska se mi ho povedlo už několikrát porušit, ale… Ještě se učím. Sakra, promiň, tohle bych ti neměl asi říkat. Neboj se, udělám všechno pro to, aby to byl perfektní den.“ Sebere poslední jahodu a přiloží ji k Daltonovým rtům.

„Hmm.“ Dalton se odtáhne, vezme mu ji z ruky a zamyšleně si ho měří. „Působíš trochu roztržitě. Já jsem ten, kdo dneska natáhne bačkory.“

„Jo, promiň. Jde o to, že… Seš můj první.“ Tohle by neměl říkat, další porušení protokolu, ale zcela upřímně – není nic, na co by teď myslel míň než na protokol. Ukáže na malý ostrůvek kousek od břehu. Je to spíš skalní vyvýšenina, o kterou se rozbíjejí vlny. „Vsadím se, že tam doplavu rychleji,“ ušklíbne se.

„Vím, že jsi říkal, že nevíš, jak umřu, ale… Co když se utopím?“ Dalton sklopí pohled, nabere hrst písku a nechá ho protéct mezi prsty. Sjel by se, ale to by ztratil spoustu času.

Drak uvnitř spí a nechce nic.

„Tvůj čas ještě nepřišel,“ uklidní ho smrťák.

„Takže i kdybych vzal pistoli a prostřelil si hlavu, nezemřu, protože můj čas ještě nepřišel? Takhle to funguje?“

Elroy nadzvedne obočí. „Chceš si prostřelit hlavu?“

„Chci žít věčně.“ Dalton vstane a opráší si kalhoty. „Ne tak, jak jsem žil, ale takhle. Plavat, blbnout, užívat si a sdílet.“ Prohlédne si Elroyovu pusu. „Zapomínám, kdo jsi.“ Zakroutí hlavou a radši pohlédne na skalní vyvýšeninu. „Doplaveme tam, a potom mi ukaž něco, po čem touží většina lidí. Chci aspoň na chvíli prožít jejich sen.“

Oba plavou dál do moře, přestože je vlny vrací zpátky na břeh. Ale když překonají určitou hranici, přivítá je klidná hladina. Nad hlavami jim létají racci, a jakmile se dostanou k ostrovu, mají před sebou ten nejkrásnější výhled.

Elroy po skále vyleze nahoru a pak pomůže Daltonovi. „Chceš žít sny jiných lidí?“

„Jenom na chvíli. Já nemám svoje.“

Smrťák přikývne. Natáhne ruce před sebe, dlaněmi nahoru, a když ho Dalton chytí, objeví se na Velké čínské zdi, suší a oblečení, v místě, kam turisté nesmí. Zrovna zapadá slunce. Elroy nahlédne přes okraj. „Tohle jsou sny jiných lidí. Vidět všechno, co předtím nestihli. Ale ne všech. Někteří si přejí zažít úplně normální den s těmi, které mají rádi. A pak jsou tu další, co chtějí hodně… fyzického kontaktu. Chápeš, ne?“ Rozhlédne se. „Líbí se ti tady?“

„Jo. Viděl jsem tohle místo jenom na fotkách. Nemám ale pocit, že by mi šíleně chybělo cestování. Ptal ses, jestli bych něco změnil, kdybych měl možnost udělat to znovu. Já nevím. Dřív jsem si přál nepotkat jednoho člověka. Aby chcípl.“ Prstem přejede po jednom z kamenných kvádrů. „Aby se stala nějaká šílená katastrofa, která zpřetrhá vlákna osudu – říká se tomu tak? Vlákna osudu, to zní jak špagety. Teď, kdybych si mohl přát něco změnit, změnil bych dnešek. Chtěl bych, aby trval nekonečně dlouho, to je všechno. Líbí se mi tady strašně. Je normální, že se mi líbí být tady s tebou, nebo to znamená, že trpím smrťákovským-Stockholmským syndromem?“ Zazubí se.

„Taky se mi líbí být tu s tebou,“ přizná Elroy. Na nic dalšího neodpoví. Přistoupí k Daltonovi. Má nesnesitelné nutkání ho utěšit, dát mu všechno, anebo ho třeba přimět usmát se. Nikdy by nevěřil, že práce smrťáka může být tak komplikovaná. Chytne ho za ruce. Přenese je před japonskou restauraci, kde podávají to nejlepší sushi. „Najíme se, co říkáš? Máš rád sushi?“

Dalton přikývne. Má pocit, že si na tenhle způsob cestování zvykl příliš rychle. A Elroy působí na smrťáka až moc v pohodě a uvolněně, a jako že se ho všechno týká. Dalton si není jistý, jestli je to součást protokolu, uchlácholit ty, kterým zbývá poslední den. Vlastně ani netuší, co dobrého v životě udělal, že si zasloužil, aby teď stál tady, pod rozkvetlou sakurou, vedle toho nejkrásnějšího kluka na světě.

Nadechne se a vejde dovnitř. U zdi je velké akvárium s rybami. Úslužně vypadající číšník pro ně najde stůl u okna a položí před ně jídelní lístky.

„Vždycky jsem chtěl umět japonsky,“ řekne Dalton klidně. „Něco mi vyber, prosím. Tobě jídlo chutná? Máš z toho stejný prožitek jako lidi?“

„Nepotřebuju jíst, ale ano, když jím, mám z toho stejný prožitek jako ty. A tak je to vlastně se vším. Prožívám všechno jako ty, akorát… Nemusím, pokud nechci. Je to dost zvláštní způsob bytí. Ještě jsem si na něj úplně nezvykl.“ Sebere menu, začte se a jen tak mimochodem řekne: „Vyber si sám, na co bys měl chuť.“

Japonské znaky se přeskládají do smysluplných slov. Dalton najednou naprosto přesně chápe jejich význam, jako kdyby strávil studiem japonštiny celé roky. „Ty kráso,“ zamumlá nadšeně. „Tak já si dám set číslo dvanáct. A fantu. I když tu tady asi nemají, co? Můžu si objednat saké, nebo se budou ptát na věk?“ Vyhlédne zpoza lístku. „Říkal jsi, že prožíváš úplně všechno jako já. To znamená, že když zrovna neprožíváš, jsi někde v meziprostoru a čekáš, až tě zavolají? Mezitím nemáš svoje potřeby?“

V restauraci je klid, jen v pozadí hraje hudba. Když přijde číšník, Elroy objedná dva sety číslo dvanáct, fantu i saké. Pevně sevře Daltonovu ruku. Nepřipadá mu to ani trochu zvláštní nebo nevhodné, chce mu ukázat, že není sám. Teprve potom řekne: „Spíš to funguje tak, že pokud se rozhodnu nejíst, neumřu hlady. Stejně tak nepotřebuju spát, ale když si lehnu, dokážu usnout.“

Dalton pohlédne na jeho ruku a tou druhou si do pusy nacpe sushi. Wasabi je pálivé, takže mu vyhrknou slzy. „Nezlob se, že vyzvídám, ale nechybí ti sex?“

Smrťák se rozkašle. „Sex?“ zopakuje. Bouchne se pěstí do hrudi. „Eee… Asi stejný příklad. Můžu si ho užít, ale pokud ho nebudu provozovat, tak ho nepotřebuju. Teda… Aspoň myslím.“ Pustí Daltonovu ruku, sebere japonské hůlky a namočí sushi do sojové omáčky. Pomalu žvýká.

„Ty to nevíš jistě?“

„Já… Oficiálně jsem smrťákem teprve den, ještě jsem to nestihl odzkoušet,“ rozesměje se a pak zakroutí hlavou. „Což nesmím. Sex je proti protokolu. Logicky.“ Nacpe si plnou pusu a pár zrnek rýže mu spadne do klína. Trochu nesrozumitelně zamumlá: „To je fakt výborný! Chutná ti to?“

„Strašně. I když se nemůžu zbavit pocitu, že to je moje poslední jídlo.“ Dalton položí hůlky, sushi mu zhořkne v puse. Tváří se pochmurně. Pustí Elroyovu ruku, stáhne si rukávy mikiny přes prsty a opře se. Pohledem se dotýká stěn, bloudí do místností, co jsou mu zapovězené, sní. „Vůbec nic jsem nestihl,“ zašeptá sám pro sebe. „Vůbec nic jsem kurva nestihl.“

Elroy vstane, obejde stůl a klekne si vedle Daltona. Nejprve ho pohladí po zádech, ale pak ho pevně obejme. A není to proto, že by musel nebo měl, ale protože strašně moc chce.

„Voníš jako kopretiny, Elroyi.“

„Ty voníš jako moře, Daltone.“ Odtáhne se a pohlédne mu do očí. „Chceš jít na zmrzlinu?“

„Jasně. Vezmeš mě do Itálie? Páni, vždycky jsem chtěl vidět Benátky, ale teď mi to připadá jako pěknej kýč. Vezmi mě někam, kde mi bude dobře.“

Dalton si mimoděk vzpomene na motelový pokoj. Na to, kým byl. Nesmyslné rozsvěcení lampičky a sáček s kokainem. Nakonec možná nezáleží na tom, jestli existuje Bůh. Má přece ještě tolik…

„Mám ještě čas, že jo?“ ujistí se.

„Spoustu času.“ Elroy natáhne dlaně před sebe, počká, dokud se ho Dalton nedotkne, a pak, těsně před tím, než se přenesou, řekne: „Samozřejmě, že tě vezmu někam, kde ti bude dobře.“

Japonská restaurace se změní na italské náměstíčko, kde na zahrádce v kavárně sedí skupinka důchodců, kteří hrají karty. Žádný z nich si nevšimne, že se přímo před nimi objevili dva kluci držící se za ruce. Hned vedle nich stojí stánek se zmrzlinou a v dálce šumí moře.

„Jakou bys chtěl?“ pronese Elroy. „Tady mají tu vůbec nejlepší!“

„Ti lidi nás nevidí? Nebo vidí mě a tebe ne? Nebo tě vidí jinak?“ Dalton přitiskne nos na sklo a prohlíží si zmrzlinu. „Chtěl bych citrónovou. Do sladkého kornoutu, prosím.“

Smrťák objedná a se dvěma kornouty dojde ke kamenné zídce. Sedne si na ni. „Vidí nás. Vidí i mě. Jen… Cítí, že mají zapomenout. Chceš ochutnat?“ Natáhne k Daltonovi borůvkovou zmrzlinu s oříškovým posypem.

Dalton přikývne a ochutná. Nabídne mu na oplátku svoji zmrzlinu a přitom ho pozoruje. Potom si zakryje oči, najednou nesvůj a v rozpacích. To, co podvědomě vnímal celou dobu, je teď silnější. „Budeš myslet, že jsem idiot.“

„To je docela možné, ale stejně bys mi to měl říct.“

„Je normální, že se mi líbíš? Je to tak schválně? Máš v sobě nějakou kouzelnou moc, která to způsobuje, jenom abych byl šťastný?“ Mluví překotně a zmrzlina mu přitom stéká po prstech. Jindy by s takovým sdělením čekal. Nebo by dovolil drakovi, aby mu pomohl zapomenout.

Ale nemá roky a měsíce, nemá dokonce ani další dny.

Elroyovi zčervenají tváře. Sklopí zrak a kopne do šutru na zemi. „Ne, to… Nebo aspoň myslím, že ne. Takže, ehm, ty jsi… šťastný? Vážně?“ zasměje se a na nose mu zůstane trocha borůvkové zmrzliny.

Dalton ji opatrně setře prstem. „Strašně,“ řekne potichu. „Potkám tě, až umřu? Budu tě moct vídat?“ V jeho hlase je zřetelně patrná naděje.

„Myslím, že…,“ Elroy ztuhne. „Stát se může všechno. Podívej se na mě, smrt nejspíš nemusí být konečná.“

Dole na pláži kope parta malých kluků do míče, hlasitě přitom výskají a smějí se. Přesně takhle je ta bezstarostnost, kterou si Dalton zaslouží.

A tak se k nim přidají. Na pár okamžiků jsou taky malými, bezstarostnými chlapci, co žijí jen pro hru. Smrťák několikrát zakopne, spadne do písku a rozplácne se. To všechny pobaví. Když se ale začne stmívat, děti se rozběhnou domů. Jedno z nich na ně zavolá, ať přijdou zase zítra.

Zítra.

Elroy přistoupí k Daltonovi, nechce – nesmí – připustit, aby se starosti, strach a výčitky vrátily zpátky. Popadne ho za ruce a přenese je do Řecka. Na náměstí, kde svítí desítky lampiónů a lidé tancují.

Světlo se odráží Daltonovi v očích a jeho tvář je plná zvláštních emocí. Vzpomene si na matčiny emoce, když otevřela dveře do jeho pokoje a křičela, že ho nemůže přijmout.

Ne takového.

Někdo do něj vrazí a Elroy ho chytí za ruku, zaplují do víru tančících lidí a barev.

Tancují kolébavě. Nejdřív je to legrační, ale potom smutné. Dalton zjistí, že se nechce odtrhnout. Že nechce o tenhle okamžik nikdy přijít. Aniž by si to uvědomoval, zaryje smrťákovi nehty do boků, zkřiví obličej a opře se o něj. Slzami mu zmáčí mikinu. Má zavřené oči a snaží se vnímat jenom jeho, ale strach je příliš silný.

Roztřese ho, jako kdyby měl absťák.

„Všechno bude v pořádku. Ještě pořád máš hodně času,“ zašeptá mu Elroy do ucha. A pak ho políbí do vlasů. Hladí ho po zádech a přitom s ním tancuje v tom nejpomalejším tempu, přestože všichni kolem skáčou a dovádějí, a většina z nich nemá o smrti ani ponětí. „Chceš jít pryč?“

Dalton se odtáhne a prohlíží si Elroyův obličej. „Ty,“ řekne potichu, „jsi ty…“ Chce se zasmát, ale nedokáže pohnout rty jinak než dopředu, tak, aby se dotkly těch Elroyových.

Políbí ho a zavře oči.

Smrťák překvapením ztuhne, ale zároveň má pocit, že nic na světě nedává větší smysl než polibek pod světly lampionu. Proto přitáhne Daltona k sobě.

Líbají se laskavě a dlouho. Dalton zvedne ruku a zaboří ji do modrých vlasů. Elroy mu připadá tak skutečný, až je všechno ostatní, co ten den prožil, málem neskutečné. Horská chata, vlny, které se tříštily o skály, slunná Itálie, roztancované Řecko.

Prosím, ať mám ještě čas, prosím, ať mám ještě čas, opakuje si v duchu.

Když dohraje písnička a lidé kolem nich tleskají, Elroy se maličko odtáhne, ale jen tak, aby se mohl zeptat: „Kam bys chtěl jít teď?“

„Chci být s tebou.“

Elroyovi se zadrhne dech, když pochopí.

Celé Řecko zmizí v minulosti. Nahradí ho hotelový pokoj s výhledem na zasněžené kopce hor. V krbu hoří oheň, ale smrťák nic z toho nevnímá. Veškerou pozornost věnuje Daltonovi. Líbá ho a přitom mu prsty zajede pod tričko. Netuší, jestli smí. Vyžádá si souhlas pohledem a srdce mu přitom bije jako zvon.

„Ano,“ řekne Dalton. „Ano,“ zopakuje, jako kdyby to předtím nebylo dost jasné. „Přeju si, abys dělal to, co chceš, abys byl na chvíli normální kluk.“

Znovu se k sobě nakloní. Pozpátku doklopýtají k posteli a spadnou do peřin.

Za oknem sněží. A čas mezitím plyne pořád dopředu.

Když je po všem a oni spolu leží nazí v objetí, Dalton smrťáka polechtá nosem. „Děkuju.“ Nepamatuje si, že by se někdy cítil tak dobře, i když jim s každým dalším úderem srdce uteče vteřina. Natiskne se k Elroyovi blíž a ruku mu položí na bok. Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslí a radši rozcuchá modré vlasy.

Elroy se usměje. Tak, jak se usmíval celý den, ale tentokrát se mu úsměv neodráží v očích. Příšerná, obrovská bolest mu postupně roste v hrudi a každým okamžikem sílí. Možná, že ji nakonec ani nevydrží. Zírá na Daltona, na jeho obličej, každou částečku kůže a… Nemůže. Přece ho nemůže nechat umřít.

Posadí se.

„Počkej tady! Za chvíli se vrátím. Vrátím se,“ vyhrkne. Vůbec nepřemýšlí nad tím, co dělá. Jinak by neztrácel čas oblékáním, prostě by se jen přenesl. Ale Dalton je tady, živý, a každou chvíli se všechno změní, takže není divu, že je smrťák roztržitý. Při oblékání kalhot málem upadne, zamotá se do trička a někdy při obouvání bot zmizí.

Zůstane po něm jen kopretinová vůně.

Dalton se trochu zmateně posadí a hledí na místo, kde Elroy ještě před chvílí stál. Vpíjí se pohledem do parket, jako kdyby ho tak mohl přivolat zpátky k sobě. V pokoji je najednou tíživé ticho.

„Počkám.“ Vyklopýtá z postele a taky se oblékne. „Vždycky.” Dojde ke krbu a natáhne ruce, aby se zahřál, což je nesmyslné, protože mu je vlastně hrozné horko. Pořád na sobě cítí Elroyovy doteky, je jako orazítkovaný. Zamilovaný.

A brzy umře.

Skloní hlavu, opře se bradou o kolena a čeká. Čeká minutu, dvě. Přemýšlí o všech promarněných šancích a špatných rozhodnutích, kdy sjetý riskoval svůj život. Ujišťuje sám sebe, že si to nevybral. Žádnou z těch špinavých rukou, co se domáhaly jeho těla.

Elroy je všechny smazal milováním. Zůstala jen láska a hluboký smutek.

Dalton se otočí a první, co si uvědomí, je vzlyk. Smrťák stojí uprostřed pokoje a obličej schovává do dlaní.

„Co se stalo, Elroyi?“

Všechno je špatně. Všechno je špatně.

Smrťák spustí ruce a odkryje tvář. Až doteď si nemyslel, že by mohl brečet. Ale může, protože mu po tváři tečou slzy, které nedokáže zastavit. A stále dokola se slyší říkat všechno je špatně.

„Dělal jsem… Zkoušel jsem to. Přemlouval jsem je, ale oni se zlobí. Nejde to. Nejde,“ kroutí hlavou. Polyká slzy. Třese se. Byl to jen jeden den, pár hodin. Pro smrťáka střípek času. A přesto se mu všechno tak nesmazatelně vrylo do mysli.

„Tak moc jsem tě chtěl zachránit,“ vydechne nakonec.

„To nevadí,“ řekne Dalton dutě a vážně tomu chce věřit. Nakonec stačí, že to Elroy zkusil. Zachránit mu život. Vždyť kolik lidí se kdy pokusilo zachránit Daltonovi život?

Obejme Elroye kolem krku a pohladí ho, otírá mu slzy z tváří. „Tolik slz,“ řekne překvapeně. A pak znovu: „To nevadí. Mám přece obrovské štěstí, že jsem mohl strávit svůj poslední den zrovna s tebou. I kdyby bylo všechno ostatní jedna velká marnost, tak ty jsi tady.“ Dá mu pusu na nos. Překvapí ho, když si uvědomí, že sám taky brečí.

„Když ale… Já nechci, abys umřel. Nechci,“ šeptá Elroy do jeho vlasů. Představuje si, jak ho zítra pošlou za novou duší, jak se bude muset tvářit, že je všechno v pořádku, a přitom nebude. Nikdy.

Bez Daltona už nikdy nic nebude správné.

Nadechne se. Pořádně, jako by si chtěl Daltonovu vůni zapamatovat. „Promiň. Jsem asi ten nejhorší smrťák na světě,“ pronese.

„Ve skutečnosti jsi můj nejoblíbenější smrťák,“ řekne Dalton vážně. Věnuje mu měkkou slanou pusu.

„Daltone,“ vzdychne Elroy. „Je mi to moc líto, ale… Máme čas už jen na poslední přání.“

„Poslední přání?“

„Ano. Víš, co bys chtěl dělat? Kam by ses chtěl podívat?“

Dalton se dotkne modrých vlasů. Připadají mu jemné. „A kam by ses chtěl podívat ty?“ zeptá se tiše.

Kdybych měl alespoň jistotu, napadne Elroye. Jistotu, že po smrti čekají Daltona jen krásné věci. Že až přijde poslední chvíle, nebudu se o něj muset bát.

Jenže ani jako smrťák netuší, co se stane. „Tohle není moje přání,“ pronese.

„Ale já ti chci svoje přání dát. Je tvoje.“ Dalton ho vezme za ruce a čeká. Upírá na něj modré oči. Modrá je úplně všude. Napadne ho, jestli je modrá i smrt. „Vezmi si ho, prosím.“

„To myslíš vážně?“ 

„Naprosto.“

Elroy chytne Daltona za ruce. Hotelový apartmán nenávratně zmizí. Ani jeden se do něj už nikdy nevrátí. Stejně jako spolu už nikdy nepoběží po rozkvetlé louce, nevykoupou se v moři, nezatančí si, nezahrají si fotbal na pláži. Už nikdy spolu neouchutnají pravou italskou zmrzlinu.

Poslední přání je nakonec zavede na předměstí. K rodinnému domu s červenou střechou a zeleným plotem. Všude je klid.

Elroy si sedne na lavičku naproti domu. Zírá na domovní dveře a zhluboka vydechne, když se otevřou a ven vyjde stará důchodkyně se zářivě bílými vlasy. „To je moje mladší sestra,“ vysvětlí.

„Stýská se ti?“

„Nevím. Je to tak dávno.“ Chvíli sestru pozoruje, každý její pohyb. Nakonec se ale stejně obrátí na Daltona, protože Dalton je mnohem důležitější než všichni ostatní. „Vím, že by se mi mělo stýskat, ale podívej se na ni. Už je to dlouho, co jsem zemřel.“

„Chtěl bych s tebou zůstat navždycky,“ uvědomí si Dalton nahlas. „Strašně bych si to přál. Dal bych cokoliv. Udělal cokoliv. Myslím, že jsi první člověk, kterého mám tak rád. Chtěl bych říct, že na tebe nikdy nezapomenu, ale nevím, jestli mi po smrti bude vůbec nějaká paměť patřit.“

Elroy přitáhne Daltona k sobě a pevně ho obejme. Jeho sestra mezitím posbírá hračky poházené na dvorku. Podívá se jejich směrem jen jednou, ale smrťák jí nevěnuje žádnou pozornost. „Třeba se ještě někdy potkáme,“ pronese, ačkoliv ví, že se to nemůže stát. 

„Kolik mám ještě času?“

„Poslední minutu.“

Dalton má pocit, jako kdyby srdcem projel nůž. „To ne,“ namítne a strašně se nenávidí, protože jeho hlas zní zpola hystericky. „Elroyi, to ne, prosím. Neopouštěj mě. Prosím, Elroyi, udělám cokoli.“ Pevně ho objímá nazpátek a cítí, jak se třese. „Musí existovat nějaká možnost. Já nechci zemřít. Nemůžu zemřít, když tolik miluju…“ Chce říct, že miluje život, ale srdce si ve svojí urputnosti vybere slovo tebe. „Tebe. Přesně tak.“ Dalton se nahlas rozvzlyká. „Slibuju, že když dostanu další šanci, už nikdy neudělám nic špatně. Nepromarním ani okamžik. Přísahám!“ zařve, a pak se ještě víc zlomí. Připadá si jako dítě.

Hlavně mě nepouštěj, prolétne mu hlavou. Nedovol, abych nic necítil. Dokud se bojím, je to dobré.

Dokud mám strach, jsem naživu.

Elroy ho políbí na rty. Líbá ho naléhavě, chce do toho dát všechny své emoce. Sdělit mu tím jedním, posledním polibkem, že ho taky miluje. Že by si nic jiného nepřál víc, než s ním prožít další minutu. Vyměnit si s ním místo. Obětovat se pro něj. Objímat ho.

Život smrtky je nekonečný. Neexistuje v čase, ale Elroy přes to všechno ví, že nezapomene.

Miluje Daltona teď i včera i za tisíc let.

„Nebude to bolet,“ zopakuje slib, který mu toho dne už jednou dal. To jediné pro něj může udělat.

„Tak jo,“ přikývne Dalton. Zavře oči, protože nechce vidět. Slyší vítr v korunách stromů a na chvíli má pocit, že je zase na chatě. Chce se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu, tak to udělá a v puse a v krku ucítí zatuchlinu motelového pokoje. Najednou nesedí na lavičce, ale na posteli. Přejede dlaní po drsném prostěradle a otevře oči, pohledem se vpije do smrťáka, který stojí před ním.

„Proč?“ zeptá se, ale ve skutečnosti neřekne nahlas vůbec nic. Na stolku vedle postele je zapnutá lampička a vedle ní rozsypaný kokain.

Někdo zaklepe na dveře.

Elroy ho pohladí ve vlasech a udělá dva kroky dozadu. Stojí poblíž zažloutlé tapety. Netrhne hlavou, ani když se ozve další zaklepání. „Všechno bude v pořádku,“ vydechne. Třese se mu hlas, ačkoliv se pokouší být silný, už kvůli Daltonovi.

Všechno mu říká, aby šel k němu a objal ho.

Ve skutečnosti ale udělá krok ke stěně. Opře se o ni.

Nakonec nevydrží. Ve chvíli, kdy se rozrazí dveře, začne plakat. Nemůže zemřít, ale zároveň ví jistě, že nemůže ani žít.

Bez Daltona. 

Ten neuhne pohledem ani ve chvíli, kdy k němu přijdou tři muži. Faktem je, že vnímá všechno jako by z dálky. Jazykem se dotýká svých rtů a hledá na nich Elroyovy polibky, zatímco mu baseballová pálka rozbíjí lebku.

Žádná bolest nepřijde.

Dostane nespočet ran. Kopou ho, bijí do obličeje a možná řvou, kde jsou ty prachy. Kde jsou. Ty prachy. Nevšimnou si batohu, který Dalton kopnul pod postel, a on si nevšímá bolesti.

Protože Elroy je s ním, stojí u stěny, pláče, a hladí ho pohledem. Je to přesně tak, jak slíbil. Umírání nebolí. Tak přece nebreč, chce mu Dalton poradit. Ujistit o všech pravdách tohohle světa.

Představí si, že jsou na chatě v horách. Korouhvička se točí a vítr ševelí v korunách stromů.

Muži ho mlátí do obličeje, ale on je nevidí. Vidí jenom Elroye a oči modré jako chrpy má rozšířené odevzdáním a bázlivou láskou. Běží spolu po rozkvetlé louce a nedaleko šumí moře.

Třeba to smrtí nekončí, napadne ho úlevně. A pak se propadne do tmy.

Elroy od Evy Pospíšilové

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová, Klára Pospíšilová


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Silvie
10. 1. 2019 14:13

Vlastně přemýšlím, co napsat. Je to totiž ten typ textu, který si rozhodně zaslouží komentář, ale s čím začít? Rozhodně není pochyb o tom, že je čtivý jako když si mažu margarín nachleba. Schválně nepíšu máslo, píšu margarín, protože ten se rozmazává naprosto skvostně. Čtu to stejně tak bez dechu od začátku do konce, i když je mi jasné, jak to skončí. A jako tuším, že margarín není ta nejlepší volba pro zdravý životní styl, i tady je mi jasné, že s Daltonem to rozhodně nedopadne dobře. (…ale margarín nerovná se konec, jen mi to tak plyne pod prsty…) Přišla… Číst vice »

Karin
17. 5. 2019 13:10

Věděla jsem že to musí končit smrtí ale tak krásnou povídku už jsem dlouho nečetla krásně píšeš.

Kassandra E. Quinseberry
28. 5. 2019 23:30

Tak tohle bylo opravdu…. nádherný. Moc nevím co napsat, ale mám nutkání sem dát svou zpětnou vazbu. Ahhh. Já nevím, tohle asi bude znít divně, ale je hezké, zamýšlet se takhle nad smrtí. To, že když je s vámi milovaná osoba, dokážete se přenést přes všechno. Vlastně mě tohle donutilo se hodně zamyslet, aniž bych o tom věděla a za to ti děkuju^^

Vendy
7. 7. 2020 16:27

Povídku jsem přečetla a musím říct, holky, že to umíte líp. Mám velmi ráda vaši tvorbu a nejde o to, že by to bylo napsané špatně. Jen to bylo jaksi… o ničem. Jde mi o to, že byla opravdu škoda promarnit takovou zápletku, i když jsme všichni něco podobného již četli nebo viděli. On už má jen jeden den, stráví ho spolu, pak se zamilují, pak umře. Konec. Nic originálního tam bohužel pro mě nebylo. Někdo může namítnout, že tam byl přece náznak otevřeného konce, a že si můžu domyslet, že se nakonec dostal mezi smrťáky a kosili spolu šťastně… Číst vice »

Vendy
15. 7. 2020 17:13
Reply to  szabi

Milá Evi, já myslím, že podle mých předchozích komentářů je jasné, že vaši tvorbu čtu strašně ráda a ještě se musím vyjádřit k mnoha povídkám a novelám 🙂 Až si zapojím ten internet. Nicméně v tomto případě mi nešlo vůbec o happyend – ve smyslu slova happy. Na tomhle nebylo nic radostného, ale zároveň ten jejich poslední jeden den byl vším. Já netvrdím, že to se mnou nepohnulo, nejsem z kamene. Brečím pravidelně u Medvědích bratří a jiných starých Disneyovek, takže tak. Nicméně tam byla jedna věc, přes kterou jsem se nepřenesla a nepřenesu – pokud bych nebyla imobilizovaná, tak… Číst vice »