O PRASKLINÁCH
aneb o čem vám chci už dlouho říct! ♥
Ještě něco málo o obálkách k příběhům Lukas a já, Lukas a já podruhé a Lukas a já soubor povídek… aneb o čem vám chci už dlouho říct.
Od začátku jsme věděly, že zásadními tématy pro nás je hokej a úzkost. Od toho jsme se chtěly při vymýšlení obálek odpíchnout. A postupně jsme tak nějak došly k rozhodnutí pojmout je jako ledovou plochu, po které se bude táhnout prasklina. Jestli jste si všimli (a jestli ne, mrkněte klidně na naše stránky teď), prasklina na obálkách se postupně zmenšuje.
U prvního dílu je největší a sahá nejhlouběji. Je to jednoduchá metafora pro to, jak moc v prdeli se Nigel cítí. V prvním dílu se hledá, bojuje s největší úzkostí (nebo snad ani nebojuje, jako se ji spíš snaží co nejvíc ignorovat, přestože se k němu ta potvora pořád vrací).
Tahle hluboká pomyslná propast je začátek jeho cesty. Naší společné cesty. Mojí cesty. Stejně jako on jsem v době, kdy jsem psala první díl, měla vážně hodně špatné úzkosti. Často jsme s Nigelem brečeli a rvali hlavu pod kohoutek se studenou vodou. A přestože tady byl někdo pro nás (pro mě od začátku Klárka a pro něj postupně Lukas), bylo to hlavně o tom, co se děje uvnitř nás. Proto taková prasklina. Protože se pod námi často rozpadala a drolila země a potažmo celý svět. Sahalo to vážně hluboko, ale spolu jsme šli dál. Nigel mi strašně pomohl v sobě některé věci pojmenovat a vydat se na správnou cestu…
…a já se mu odvděčila tím totálním propadem na začátku druhého dílu. Promiň, kámo. Ale víte co, přestože v průběhu druhého dílu byl Nigel kolikrát v háji, už se nerozpadal tak moc jako v jedničce. Měla jsem pocit, že se mu čas od času snad i daří najít pevnou půdu pod nohama. Proto je prasklina menší. Ostrá a pichlavá a hluboká, ale menší, zmírněná větší sebedůvěrou, silnou vůlí žít, hlubokou a oddanou láskou k Lukasovi. A protože podle mě je terapie fakt skvělá věc, postupně jsem k ní dovedla i Nigela…
…takže obálka k doprovodným povídkám se pyšní už jenom takovou pavučinou. Ačkoli bych ráda řekla, že kdyby to pokračovalo a my s Klárkou psaly i další díly, prasklina by zmizela úplně. Ale to by se nikdy nestalo. Věřím, že koncept života je nastavený tak, že pod vámi někdy úplně puká země a vy se propadáte, ale někdy jsou tak dobré dny, celé období, že sotva postřehnete těch pár prasklin, nebo je velmi ladně překročíte. Nigel nikdy nebude šťastný díky tomu, že by měl bezproblémový život. Taková představa života je nesmyslná. Ale bude šťastný, protože se naučil nevidět jenom ty praskliny, ale spoustu krásných věcí, které jsou všude kolem, když přestaneme klopit pohled k zemi.
Nevím, jestli to dává smysl, nicméně je to něco, o čem jsem s vámi chtěla ještě mluvit.
Nigel mi byl (a stále je) ohromnou oporou, stejně jako Lukas, kterého stvořila Klárka. Jeho psaní mi pomohlo. A pokud se dotklo i někoho z vás a toho, co prožíváte, pak doufám, že mohlo alespoň trošičku pomoct i vám.
♥
Eva
Přidat komentář