Szabi

Do kempu dorazil s dobrou náladou. Rozhodně se usmíval, což dělal nevědomky. Musela ho na to upozornit až Maria, kterou potkal u jejího karavanu.

„Usmíváš se,“ řekla.

„Fakt?“ zpozorněl Nicolo a zamyslel se. Byla pravda, že měl v obličeji podivně ztuhlé svaly.

„Takže to bylo fajn? Jak moc fajn?“ chtěla vědět a automaticky s ním srovnala krok. Vlasy měla stažené do culíku, který si zrovna zaplétala do copu. Občas dokonce poskočila.

Nicolo pokrčil rameny. „Tak nějak normálně. Spíš nuda,“ odvětil. Pravá ruka ho pořád trochu brněla z toho, jak Dominikovi natáhl. Dvakrát!

„Ale no tak. Nebuď tak tajemnej. Něco mi řekni, třeba… Co jste dělali?“ vyzvídala dál.

„Byli jsme v kině.“

Maria radostně poskočila. „V kině! V kině je to přece super romantika. Je tma, běží film, jeho ruka tě chytne kolem ramen, poté ti dá krásnou pusu na tvář, zatímco…“

Nicolo musel zvednout ruku. „Mario, tohle nebylo jedno z tvých vysněných randíček. Nevím, jestli jsi celou tu sázku pochopila, protože v ní jde o to, že spolu mají trávit čas dva kluci, co se nemůžou vystát.“

„Tss,“ udělala Maria. „To je přece nesmysl. Dominik je super kluk. Hodný, vstřícný, zábavný… A je i chytrý. Když viděl tu moji ránu, hned věděl, co s ní dělat.“ Zvedla poraněnou dlaň, aby ji ukázala. Nicolo ovšem netušil, jestli je to teď v pořádku a jestli to včera v pořádku nebylo, takže ji Dominik zachránil před useknutím celé paže. „Já vím, že Klein měl pocit, že to na mě zkouší, ale věř mi, že jsem s ním mluvila skoro půl hodiny a za celou dobu se mě ani jednou nepokusil sbalit. Fakt. A víš, jaká jsem. Že občas mám tendenci z legrace flirtovat. Ale s ním to ani nehnulo. Jenže tvůj bratr je v tomhle trochu zabedněnej, takže mě vůbec neposlouchal, když jsem se mu to snažila vysvětlit. Prý, že nepoznám, když se kluk o něco snaží. Taková hloupost. Já to poznám moc dobře. U Kleina jsem to věděla hned po první větě, už jen z toho pohledu, že po mně jede.“

Nicolo zastavil a otočil se na Mariu. „Bezva. Tak teď mám spoustu zbytečných informací, se kterými nevím, co budu dělat.“ Zastrčil přitom ruce do kapes a zhoupl se na špičkách.

„Já jen… Snažím se ti říct, že Dominik není tak špatný kluk, jak říká tvůj brácha,“ pokračovala.

„Pořád nechápu, co se mi tady snažíš říct.“

„A je tak hezký!“

„Stále nechápu.“

„A tebe s ním čeká ještě šest dostaveníček.“

Nicolo hlasitě vzdychl. „Mario, bavíme se o něčem konkrétním? Snažíš se mi něco naznačit, nebo co jako?“

„Jen ti vysvětluju, že by ses neměl bát si to s ním pořádně užít,“ mrkla na něj a pohodila vlasy, které už měla spletené do copu. Na první pohled bylo jasné, že je pro tenhle kemp až moc hezká. Taky to na ni za ty roky zkoušelo hodně chlapů. Někteří jen pískali a sprostě povolávali, ale jiní byli mnohem otravnější a vlezlejší. Jednou ji prý jeden z chlapů odchytil a začal na ni sahat, ale Marii se povedlo ho kopnout do koulí a utéct. Pak naštěstí začala chodit s Kleinem, který dal všem chlapům jasně najevo, že na ni nikdo nesáhne. Takže teď mohla chodit po kempu s obrovským výstřihem, sem tam s někým z legrace flirtovat, a stejně to na ni žádný chlap nezkusil.

„Užít,“ zopakoval Nicolo a zakroutil nechápavě hlavou. „Víš, doufám, že nejsem buzna, že jo?“

Neodpověděla hned, skoro jako kdyby odpověď zkoušela vymyslet. „Nechápu, jak to spolu souvisí,“ přiznala. „Já jen říkám, ať se bavíš.“

„S Dominikem Mortenem?“

„Ano.“

„S Dominikem Mortenem.“

„Přesně.“

„No jistě. Mám se bavit s Dominikem Mortenem,“ opakoval pořád dokola, protože, zcela upřímně, to znělo až příliš komicky.

Maria přikývla a nejspíš chtěla ještě něco říct, ale přerušila ji paní Smithová, která zrovna vycházela z karavanu. Slamák ležel na zemi, hned vedle bazénku, ale pořád na sobě měla červené plavky a v ruce skleničku s modrým nápojem s hromadou ledu. „To je ten nový chlapec, co se na začátku prázdnin přistěhoval?“ zajímala se. „Ten je neuvěřitelně hezký,“ vzdychla.

„Že jo?!“ vyhrkla Maria, která nejspíš potkala spřízněnou duši, co s ní konečně měla v plánu souhlasit, protože v tohle ohledu byl Nicolo úplně mimo.

„Už když jsem ho viděla poprvé, tak jsem si říkala: ‚Ó milostivý Bože, tohle je jedno z tvých mistrovských děl, tolik krásy v jednom těle.‘“ Poté paní Smithová zasněně vzdychla.

Nicolo zakroutil hlavou. Měl dojem, že je minimálně sjetá, protože dle jeho názoru mluvila úplně z cesty. Kdyby vybral Klein ji, už by měl Dominik auto jisté.

„A samozřejmě, ta jeho minulost… Ta mu ještě přidává na atraktivnosti,“ mluvila dál. Zvedla přitom slamák a nasadila si ho na hlavu.

„Jaká minulost?“ chtěla vědět Maria a Nicolo byl moc rád, že se zeptala ona, protože alespoň mohl předstírat, že jeho to absolutně netankuje.

Paní Smithová se nejdřív pořádně napila, ale poté přistoupila blíž a polohlasně začala vyprávět: „Mluvila jsem s jeho matkou. Tedy nevlastní matkou. Je to taková běhna, to já poznám na první pohled, ale přinesla mi koláč, tak jsem s ní musela chvíli mluvit, že ano. No a vyprávěla mi, že se sem museli přestěhovat, aby odvedli toho jejich chlapce od problémů. Zrovna ho totiž pustili z pasťáku a měli strach, aby zase něco nevyvedl.“

Ještě chvíli potom paní Smithová mluvila, ale Nicolo moc neposlouchal. Koukal před sebe a přemýšlel nad tím, co právě zjistil. Možná to všechno dávalo trochu smysl. To, že Dominik neměl sebemenší respekt z Kleina, že věděl, jak někoho udeřit… A rozhodně to nebyl žádný svatoušek.

Co provedl, už paní Smithová nevěděla, takže Nicolo mohl jen hádat.

Což nehádal, protože ho to zas tak moc nezajímalo.

Vlastně mu to bylo úplně jedno.

***

V karavanu nikdo nebyl. Máma už nejspíš odešla do práce, opět o několik hodin dřív, takže bylo jasné, že už měla žízeň a nemohla to vydržet. Takhle to Nicolovi vyloženě vyhovovalo – když se míjeli, neviděli, nemluvili spolu a mohli předstírat, že ten druhý neexistuje.

Nicolo došel ke stolu, na kterém ležel vzkaz od Kleina, že mu volali z práce, aby vzal odpolední směnu. Jeho přijdu před půlnocí bylo jako ujištění, že s ním docela určitě bude chtít mluvit o dnešní schůzce. Taky mu brácha nechal na lince večeři, tousty s arašídovým máslem, což nebylo Nicolovo nejoblíbenější jídlo, ale zas nebylo moc drahé, takže ho míval často, a tím pádem si na něj docela zvykl.

Kdyby dnešní den mohl hodnotit podle jídla, byl by to rozhodně jeden z těch hodně dobrých dní. Ale o jídlo přece jen nešlo, a když se nad tím vším zamyslel, tak nějak obecně, pořád měl pocit, že je v pořádném svrabu. Respektive že ten svrab je všude kolem a on stojí přímo uprostřed.

Přesto, nebo možná právě proto, se Nicolo rozhodl zaměřit na to nejdůležitější. Snědl tousty. Poté ještě dojedl poslední zbytek těstovin a čokoládovou tyčinku. Z krabičky cigaret, kterou včera ukradl Dominikovi, jednu vytáhl a zapálil si ji Dominikovým zapalovačem.

Poté šel do sprchy. Napadlo ho, že by masturboval, ale sotva zajel rukou do rozkroku, přestala téct teplá voda, takže ho skoro okamžitě přešla chuť. A když lehl do postele… Cítil z polštáře mámin alkoholový odér. Nepomohlo ani otočení polštáře. A honit si v posteli, ze které cítil ožralou matku, nebyl dobrý nápad.

Takže zbytek večera ležel v posteli, koukal na rošt Kleinovi postele, kam kdysi dávno vyryl šulina, křížek a písmeno N, než mu dal Klein pohlavek, že dělá akorát bordel. A někdy v ten moment při pohledu na křížek měl najednou pocit, že je toho na něj moc, že to snad ani nemůže zvládnout. Chtělo se mu brečet a zuřit zároveň. Nebylo to sice nic neobvyklého, protože Nicolo o sobě věděl, že občas bývá vznětlivý, ale většinou byl někde poblíž Klein, který ho usadil, nebo uklidnil, podle toho, co právě potřeboval. Jenže teď tu byl sám a ten posranej polštář smrděl jako člověk, kterého k smrti nenáviděl. A tak vylezl z postele, stoupl na noční stolek a vyhoupl se na Kleinovu postel. Natiskl se až ke zdi s tím, že přesně v téhle pozici na bráchu počká.

Čekal asi půl hodiny, než mu začala padat víčka.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥