PÁTEK

odpoledne

Ježiši, myslel přece kozy od té blbky Sandy! Jak ho mohlo napadnout, že by měl u sebe Dominik v karavanu kozy jako zvířata? Co to do háje bylo za prášky, že ho během tak krátké chvíle vypnuly?

To byly vůbec první myšlenky, které ho přepadly před tím, než vůbec otevřel oči.

Pak ještě nějakou dobu ležel a předstíral spánek.

Vnímal, že Dominik je pořád s ním v posteli a nejspíš byl vzhůru, protože v pravidelných intervalech bylo slyšet otáčení stránek, ale jinak bylo v karavanu úplné ticho. Což čistě teoreticky, kdyby neměl Nicolo rozbitý ret, hrdost v prdeli a Dominik by na něj nedával pozor jenom kvůli sázce, bylo docela… v pohodě.

Nicolo vzdychl, nemělo smysl si cokoli nalhávat. Dominik tohle všechno dělal kvůli autu, tečka hotovo konec. A když si tohle uvědomil, nemělo smysl ani předstírat, že je páteční odpoledne nějaká docela hezká chvíle. Otevřel oči a protáhl se. Ležel obličejem obráceným ke zdi, proto se otočil na druhý bok. Trochu se mu přitom vyhrnulo tričko.

„Takže ses mi hrabal ve věcech,“ řekl odevzdaně při pohledu na Dominika, který si četl jeden z komiksů.

„Našel jsem ho pod postelí,“ přiznal Dominik omluvně. „Neměl jsem co dělat a nemám u sebe mobil.“

Nicolo pokrčil rameny. Za tohle se nijak nestyděl, protože komiks ukázal už tolik lidem, dokonce i Dustinovi, vidělo ho pár děcek ve škole, když o přestávce kreslil, jeho máma jím občas listovala, když pila kafe, prostě… Samotný komiks nikdy nebyl tajemstvím. „To je v pohodě. Asi. Teda… Klidně sis pro mobil mohl jít. Pochybuju, že bych ti mezitím utekl.“

„Řekl jsem, že na tebe dám pozor. Navíc vypadáš docela roztomile, když spíš. Nemáš přitom ten svůj protivnej výraz. A občas trochu mručíš,“ ušklíbl se Dominik, ale vlastně v tom nic zlého nebo posměšného nebylo. Poté mu pohled padl zpátky na komiks. „Tohle všechno je tvoje práce? Každá kresba? Celý příběh?“

Nicolo hodil kyselý ksicht. „Ne, pomáhá mi s tím máma,“ pronesl sarkasticky a hned nato mu došlo, jak je unavený, že se sice vyspal, ale stejně v sobě cítil nechuť… být sám sebou. Dávalo to smysl? „Jo, to je moje práce,“ přiznal.

„Říkal jsem si, že je trochu podobná té Auroře,“ usmál se Dominik. „Každopádně skvělá práce. Já teda moc nečtu, skoro vůbec, tak nemám takový srovnání, ale tohle mě fakt bavilo. Kolik času ti to zabralo?“

Nicolo se musel nadzvednout, aby mohl nahlédnout na stránky. „Jo, tohle je sešit o tom, jak se všichni rozhádají. Ten mi zas tolik nezabral. Asi… měsíc?“ odhadl. Přesně už nevěděl. Strávil celým tím příběhem každou volnou chvíli, pracoval na něm v podstatě bez přestání, tak se mu hrozně špatně určovalo, co jak dlouho trvalo. „Hodně času mi bere rozplánování si, co bude na jednotlivých stránkách a tak. Ale samotné kreslení pak jde rychle.“

„Počkej, takže jich máš víc?“ vyhrkl Dominik zaujatě. Komiks, který držel v ruce, zavřel a položil na noční stolek. Rozhlédl se po karavanu, jako kdyby měly sešity koukat z různých nepravděpodobných míst.

Za ledničkou, přilepený na stropě, čouhající ze skříně s oblečením, v kredenci mezi hrnky… 

„Vlastně jich mám kolem sedmdesáti. Při posledním sčítání jich bylo šedesát dva. A to bylo někdy před rokem.“ Ukazovat komiksy mu nikdy nevadilo, ale mluvit o nich… Málokdo se na ně ptal, hlavně proto, že se Nicolo vždycky začal tvářit otráveně. Ale tentokrát mu to zase tolik nevadilo.

Dominik se trochu napřímil. „No tak to je hodně sexy,“ vydechl. „Vždycky jsem chtěl umět kreslit. Kdo taky ne. Máš fakt talent.“

Tohle byla tak trochu rána pod pás, na kterou Nicolo rozhodně nebyl připravený. Cítil, jak se mu do tváří hrne červeň. „Přestaň mě nabalovat, Mortene,“ zamručel. „A vůbec… Nemusíš dělat, že tě to zajímá.“

Protože jsi už stejně vyhrál.

„Mě to ale vážně zajímá. Přečtu si to sám. Teda doufám, že mi to dovolíš,“ odvětil Dominik. Posunul se, aby si mohl lehnout, takže v další vteřině měl obličej jen pár centimetrů od Nicolova. „Teď chci ale vědět, jak to všechno vzniklo. Aspoň uvidíme, že ti ten vazoun nepoškodil tou ránou mozek a že si dokážeš vzpomenout.“

Nicolo rozhodně váhal. Nebylo to tak, že by nechtěl, jen netušil, jestli tím nepřekročí nějakou další hranici. Jenže mu skoro okamžitě došlo, že těch hranic překročil tolik, že už na tom stejně asi nezáleží. No tak bude upřímnej, no a co. „Oukej, proč ne,“ pokrčil rameny. „Když mi bylo sedm a přišel jsem domů ze školy, tak máma zrovna neměla nejlepší náladu. V podstatě na mě řvala, ať vypadnu a už se nevracím. Takže jsem zakempil u jednoho pařezu, a protože jsem u sebe kromě věcí do školy nic neměl, začal jsem jen tak z legrace čmárat. Původně jsme byli parta Zbloudilých my tři. Já, Klein a máma.“ Vzdychl. Tyhle vzpomínky, i když byly už hodně staré, měl pořád před očima. „V té době jsem měl mámu rád,“ přiznal.

„Tenkrát nebyla tak… pravda je někde tam venku?“ hádal Dominik.

Což Nicola rozesmálo. „Ne, byla taková vždycky. Jenom já byl blbější. Později jsem ale Auroru vnímal mnohem víc jako Mariu.“ To mu mohlo být kolem deseti a začínal chápat, že mít rád mámu není povinnost a hlavně, že ne všechny mámy jsou jako ta jeho. „Ale Marii nic neříkej.“

Dominik přikývl. „To znamená, že ty seš Skaut?“

Skaut byl středem příběhu. Srdce. Vůdce. Hlavní hrdina. Skaut byl dlouhé roky jediný důvod, proč se Nicolo ke kreslení stále vracel. Zavrtěl hlavou. „Skaut je z nich největší hrdina. Vždycky se rozhoduje nejméně sobecky a je ochotný udělat všechno, klidně obětovat i sám sebe, aby zachránil jiné.“ Najednou měl pocit, že řekl víc, než možná chtěl. Aby zakryl rozpaky, pohlédl na ruce a všiml si, že má za okousaným nehtem špínu, a tak se ji pokusil vyšťournout.

Na Dominika nekoukal, ale věděl, cítil, že Dominik kouká na něj.

„Ale jo, to by sedělo. Pokud teda krade zapalovače,“ řekl Dominik po chvíli.

Nicolo obrátil oči v sloup. „Je to Klein,“ vydechl smířeně, protože už stejně nemělo cenu nic moc skrývat. 

„Skaut je Klein?“ pronesl Dominik překvapeně. „Ty ho máš asi hodně rád, že jo?“

„To bys nepochopil,“ odvětil Nicolo a stále zkoušel dostat špínu zpod nehtu, což nešlo, což ho iritovalo, což ho vytáčelo, což bylo na nic. Aby odvedl řeč a myšlenky od Kleina, dodal: „Je to jediná věc tady, která mi pomáhá. Která má podle mě alespoň trochu smysl. Kreslit.“

Dominik chápavě přikývl, ale pak se šibalsky usmál. „Já bych se ke Zbloudilým hodil, nebo ne?“ chtěl vědět. Jako kdyby snad tušil, že někde v těch hromadách papírů a sešitu leží náčrty úplně nového hrdiny, který…

Nicolo pohlédl Dominikovi do očí a přemýšlel, jestli ta otázka znamenala, že Dominik odpověď už dávno zná.

„Koukáš na mě takhle upřeně, protože chceš políbit?“ uchechtl se Dominik.

Teprve až teď Nicolovi došlo, jak blízko u sebe leží a jak upřeně na něj hledí. Takže automaticky uhnul pohledem, zčervenal a nasadil otrávený obličej. „Ses asi posral, ne? Jen protože jsem dostal ránu do hlavy, neznamená, že jsem úplně mimo,“ vyštěkl a taky se trochu odtáhl, což ale nepomohlo, protože za ním byla zeď. 

„Ahá! Takže můžeš mít otřes mozku.“ Dominik vypadal, jako kdyby se výborně bavil. No jasně. Od prvního dne se bavil tím, že vyváděl Nicola z rovnováhy. „Teď ale vážně,“ pokračoval. „Hodil bych se k nim do party?“

Mělo smysl se tomu pocitu bránit? Mělo smysl lhát a tvrdit, že ho ta myšlenka nikdy nenapadla? Že by nikdy nemohl být jeden z nich? Nicolo vzdychl a cítil, jak z něj odchází všechno napětí. Jasně, že to nemělo smysl. Natáhl se proto přes Dominika, takže na něm chvíli ležel, a hledal sešit s úplně prvními nákresy Rippa. „Nevrť se,“ rozkázal. Pak se svalil zpátky na místo a v ruce držel skicák. Otevřel ho na první stránce, kde byl Ripp v celé své kráse.

Dominik si skicák vzal. Chvíli koukal na první obrázek, ale poté začal stránky obracet a na čele měl přemýšlivou vrásku.

No a co. Stejně už ví, že jsem z něj posranej. Tak jsem ho nakreslil. No a co.

Aby přehlušil ticho, Nicolo řekl: „Jmenuje se Ripper, zkráceně Ripp. Jeho schopnost je roztrhávat věci od sebe. Ještě jsem se nerozhodl, ale asi ho přidám do dalšího sešitu.“

„Co se mu stalo s uchem?“ ukázal Dominik na jizvu.

„Udělal si to sám. Když zjistil, že je nesmrtelný, hledal různé způsoby, jak umřít. Ale vždycky se zahojil. Až na to ucho. To je jediné místo, kde je zranitelný. Akorát to o něm nikdo neví. Jestli to někdy někomu řekne, což nevím, jestli udělá, bude to důkaz největší důvěry.“ 

„Možná by to mohl říct StarSidovi,“ navrhl Dominik okamžitě. Aniž by nad tím váhal.

Nicola tím vlastně pobavil. „Víš o tom, že StarSid občas myslí jen na sebe? Není to zrovna kladnej hrdina.“

A ještě před chvílí sis myslel, že jsem Skaut.

Jenže Dominik vypadal bytostně přesvědčený, že… těžko říct, co za tím vším viděl. Jestli mluvil ve dvojsmyslech, nebo prostě jen něco plácal a přitom mu nedocházelo, co tím vším možná naznačuje. „Já mám dojem, že Ripp už třeba za tu dobu, co je na světě, nějaký iluze ztratil. A že třeba nepotřebuje hrdinu, ale někoho, kdo bude chránit jeho tajemství.“

Chránit jeho tajemství.

StarSidovi vždycky záleželo především na Skautovi, takže možná bylo hrozně hloupé chtít po něm, aby hlídal a chránil tajemství někoho jiného. Nebo ne? Ale třeba vážně nemluvili o komiksu, třeba tím chtěl Dominik naznačit, že až tohle všechno zítra skočí, může mezi nimi dvěma něco málo zůstat.

A pak si uvědomil, že na Dominika zase upřeně čumí a že jsou zase příliš blízko u sebe. Chtěl se odtáhnout, ale… nějak zapomněl, jak se hýbat. Což bylo zvláštní, protože například srdce vědělo moc dobře, jak zrychlit, a krev se zase docela dobře dokázala přesunout do uší, které ho najednou pálily.

Měl by uhnout pohledem.

Měl by něco říct.

Měl by mu dát najevo, že není z té blízkosti hotový.

„Víš jistě, že na mě takhle nekoukáš, protože…“ začal Dominik pobaveně, ale zničehonic zmlkl, jako kdyby si něco uvědomil. Možná na vteřinu zaváhal, déle to určitě nebylo, a pak už se přes loket nadzvedl, aby byl blíž. Zastavil jen kousíček od Nicolových rtu, takže se skoro dotýkali.

Nicolo vnímal jen chvění, které mu od rtů putovalo do celého těla, a i když chtěl víc, překonat ten poslední milimetr a ochutnat Dominikovy rty, tak to z nějakého důvodu nedokázal. Nejspíš prostě jen netušil, jestli může. A tak to nechal na Dominikovi, který vypadal, že si to doslova užívá, že Nicola dráždí a ve skutečnosti vůbec nestojí o to, aby poprvé v životě políbil kluka. Jenže sotva tahle myšlenka Nicola napadla – že je to jen z legrace, že se to nikdy nemůže stát – Dominik udělal úplně poslední pohyb a jejich rty se… srazily. Doslova.

Nebylo to pomalé ani opatrné. Nebylo to divné a už vůbec ne odporné. Nebylo to špatné, nebylo to nepřirozené, nebylo to trapné.

Nicolo už se líbal. Jo, s tou holkou v patnácti, kterou mu nejspíš zaplatil Klein, a pak ještě s jednou spolužačkou, protože mu na rovinu řekla, že se s kamarádkami vsadila, jestli políbí kluka z kempu. Což mu v té chvíli připadalo legračně troufalé a přistoupil na to. Ale ani jeden z těch zážitků nebyl takový jako tenhle.

Aniž by nad tím přemýšlel, zavřel oči a pootevřel pusu. Líbilo se mu, jak Dominik voní a chutná.  Zbožňoval, jak mu Dominik trochu vsál spodní ret. Miloval, jak mu Dominik vydechl do pusy. A šílel, když se jejich jazyky poprvé letmo dotkly. Celým jeho tělem v ten okamžik projelo zachvění, tak strašně vzrušující a příjemné, až ho to samotného překvapilo.

Tak tohle je důvod, proč má cicmání tolik lidí rádo, napadlo ho.

Protože je to tak úžasné.

Líbal Dominika Mortena.

Líbal se s Dominikem Mortenem.

Jestli ještě existovala sebemenší šance, že by Klein mohl sázku vyhrát, tak teď se definitivně rozplynula. Možná v tu samou chvíli, kdy Nicolovi zacukalo v rozkroku.

Zacukalo mu v rozkroku, polilo ho horko a z nějakého důvodu i vydal podivně spokojený zvuk, něco jako zapředení. Nezvedl ovšem ruku a nepoložil ji Dominikovi na zátylek, neprohrábl mu vlasy, nepřitáhl si ho blíž. Prostě ho v ten okamžik nenapadlo, že by mohl chtít víc.

A Dominika nejspíš taky ne. Možná jen celou dobu potřeboval zkusit, jestli by zvládl políbit kluka. Nebo – a tahle myšlenka přepadla Nicola ve chvíli, kdy se od něj Dominik odtáhl, spadl na záda a zavřel oči – si chtěl ten zítřek ještě pojistit.

Nicolovy rty trochu pálily, ale ještě před pár hodinami dostal pořádnou ránu pěstí, takže dávalo smysl, že ho bolely. Instinktivně si po rance přejel jazykem. Jestli tam je a jestli na ni může hodit to, jak se teď cítí. Omámený, zblblý, trochu mimo, hotový…

Zůstal nehnutě ležet a pomalu oddechoval. Ležel by takhle klidně věčnost a nejspíš by zase usnul, kdyby se Dominik najednou nenapřímil a nepohlédl ke dveřím. Což upřímně Nicola trochu vyděsilo. V první vteřině ho totiž napadlo, že tam někdo – Klein – stojí a nevěřícně na ně zírá.

Ve dveřích ale díkybohu nikdo nestál.

Dominik vyskočil z postele a vyšel ven.

Třeba to byl jen jeho způsob, jak vypadnout, aniž by musel něco říkat, napadlo Nicola a vlastně mu tahle možnost nijak závratně nevadila. Sám netušil, jak by měl reagovat.

Políbil Dominika Mortena.

Bože, možná z toho dělal větší věc, než ve skutečnosti byla, protože koho zajímala jedna debilní pusa, když už spolu spali? Dvakrát.

Koho by zajímaly Dominikovy rty na mých, když jsem měl předtím jeho péro v zadku?

„Fotřík bere Sandy do obchoďáku.“

Nicolo zvedl hlavu. Takže ten pitomeček přece jen neutekl. A byl hezký, až tím Nicola rozčiloval.

„Nechceš jít ke mně a koukat na telku?“ navrhl Dominik a prohrábl si vlasy. Stál mezi dveřmi možná trochu rozpačitě, ale rozhodně nepůsobil vyloženě nervózně. Spíš opatrně.

Jakože… Zcela upřímně měl Nicolo pocit, že by potřeboval být sám. Mohl by kreslit a tím všechny pocity tak nějak sesumírovat. Jenže… koukat na televizi? To by byl idiot, kdyby odmítl. „Tak jo, super.“ Vystřelil z postele, popadl boty a… zavrávoral.

Dominik byl okamžitě u něj a co bylo úplně mega super, vypadal vyděšeně. „Hej, hej, hej… Jsi v pořádku?“ vydechl a chytil Nicola kolem pasu.

„Ježiši,“ zavrtěl Nicolo hlavou a ušklíbl se. „Dělal jsem si legraci. Jak moc křehkej si myslíš, že jsem?“ Výraz na Dominikově tváři už neviděl, protože se rozešel k zelenému karavanu a přes rameno zavolal: „Doufám, že máte něco k jídlu!“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Debie
19. 8. 2021 18:14

Konečně jsme se dočkali tý pusy 🥰 upřímně mě hrozně těší, jak je Dominik starostlivý. Oba bych je objala. A ten komix je taky úžasnej i vše kolem něj. No… nebudu lhát, pořád mám poslední dobou chuť dělat komixy. A nejde mi to podle mých představ, protože si ty Nicolovi představuju jako něco strašně krásného a nemůžu se mu vyrovnat. Což je srandovní, když si jeho práce jen představuju. No prostě je to odteď můj hrdina 😂

MaCecha
19. 8. 2021 21:13

aaaaaaaaaaaaaaaach

miamam
20. 8. 2021 10:46

Iiik. Ok. Super. Ehm… 😆🤩🤩
Skoda ze je ten komiks jenom vymyslenej. Rada bych si ho precetla taky 😀

Karin
20. 8. 2021 17:31

No to jím trvalo.

Belinda
20. 8. 2021 23:07

Nejkrásnější dárek ke středečním narozeninám…. První pusa!!!🖤🖤

Karolina
22. 8. 2021 21:54

Odpoustim vam, ze to tak trvalo, SAKRAAA to stalo za to 🥰 Jak moc uchylny je, kdyz reknu, ze to je tak skvele napsany, ze jsem tam byla s nima? Jako takovej malej rozneznelej stalker 😆 Ale pro me mnohem vic prulomovy, nez ta pusa (ano byla absolutne bozi), bylo to, ze Nicolo rekl Dominikovi o Ripperovi a jak na to Dominik zareagoval ❤