PÁTEK

ráno

„Nicolo,“ zatřásl s ním někdo. Teda… Klein. Jasně, že to byl Klein, protože nikdo jiný by nebyl tak jemný. A nikdo jiný by jeho jméno neřekl klidně a vlastně docela mile.

Mile.

Klein je milý, pobavilo Nicola, ale ne zas tolik, aby otevřel oči a vmetl mu to do ksichtu. Takže jen zamručel. Něco ve smyslu: dej mi pokoj, nebo udělej to ještě jednou a kopnu tě do prdele.

„Nicolo,“ zašeptal Klein znovu těsně u jeho ucha.

„Chcípni.“

„Ale no tak. To nemyslíš vážně, že ne?“ rozesmál se Klein a šťouchl do mladšího bráchy prstem. Což byl doslova podraz, protože vybral místo těsně pod žebry, kde to lechtalo. A než stihl Nicolo zareagovat, udělal to znovu.

Nicolo otevřel oči a překvapilo ho, kolik světla v karavanu je. A podle horka a dusna už muselo být docela dost hodin. „Ježiši, o co ti jde? Co otravuješ?“ vyštěkl a pořádně zívl, až mu z toho vyhrkly slzy. „Maria tě poslala do prdele, že nemáš koho srát?“ Společně s tím se převalil na druhý bok a konečně uviděl Kleina, který klečel na zemi, ale lokty se opíral o postel.

„Dobré ráno, princezno. Tady se nám dneska někdo vzbudil ve skvělé náladě,“ usmál se Klein. „Už je skoro devět pryč a ty tu furt ležíš rozvanelej jak vyvrhnutej vorvaň. Musel jsem se přesvědčit, jestli ještě žiješ.“

Nicolo hodil kyselý ksicht. „Vyvrhnutej vorvaň?“ zopakoval nechápavě. Protřel si oči a teprve teď se konečně rozhlédl po karavanu. Byl úplně stejný jako včera večer, když usínal. Nikdo ho přes noc zázračně neuklidil, takže jediná věc, která zbývala… Koukl na gauč. „Panebože, já se z ní jednou poseru. Fajn, už vstávám.“

Začal se soukat z postele, ale Klein ho zastavil. „Klid,“ pronesl. „Máma je v pohodě. Dokonce se tady ráno objevila a ani nebyla nijak nametená. Osprchovala se, vzala si čistý hadry a zmizela s tím, že si potřebuje něco zařídit.“

„Máma se osprchovala? Máma si vzala čisté oblečení? Máma si šla něco zařídit? Máma nebyla nametená?“ sumíroval si to Nicolo překvapeně a obočí měl z toho až navrchu hlavy, protože celé to znělo velmi nepravděpodobně. „O čí mámě mluvíme? Tys mi pořídil nějakou novou?“

„Vtipné,“ zareagoval Klein a vstal. Měl na sobě kraťase, které většinou využíval jako plavky, ale taky tričko a boty. Jako kdyby se někam chystal, což okamžitě potvrdil, když kopl do matrace a řekl: „Tak dělej, vstávej. Za chvíli vyrážíme.“

Nicolo nakrčil nos. „Kam jako?“

„Do práce. Dneska pojedeš se mnou a pomůžeš mi.“

„Děláš si prdel? Nepojedu s tebou do práce. Mám prázdniny,“ odsekl Nicolo a schválně složil ruce na hrudi, aby dal jasně najevo, že nikam nejde.

Klein se pobaveně rozesmál. „Bože, Nicolo, dělám si srandu. Vezmu tě na snídani k TraCku. Kdybys tak viděl ten tvůj ksicht, když jsem ti řekl, že budeš muset makat.“

Oukej, tenhle vtip Nicolo zrovna neocenil, ale na snídani v TraCku rozhodně slyšel. Proto vystřelil z postele, vběhl do koupelny a ani ne za pět minut stál nachystaný u dveří. „Tak jdeme?“ poskočil radostí.

Klein nejspíš takovou rychlost nečekal, protože překvapeně vzhlédl od mobilu. „Máš moje tričko,“ oznámil a ukázal na obrázek draka. Víc to ale neřešil, schoval mobil do kapsy a vyšel ven.

Ze zeleného karavanu se dneska neozýval žádný křik. Nicolo sice jen tak ze zvyku nakoukl dovnitř, ale vzhledem k tomu, že už bylo po deváté, nepřekvapilo ho, když nikoho nezahlédl. Šel proto poslušně za Kleinem kolem Atkinsonova karavanu, dokonce se na starého Atkinsona usmál, protože věděl, že teď si na něj ten starej dědek nebude nic dovolovat. Stejně sebevědomě minul i Steina v maskáčích a podmračeným výrazem.

„Maria s námi nejde?“ napadlo ho, když dorazili k asfaltce a Mariin karavan nechali za sebou.

Klein zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem, že bychom mohli jít jen my dva. Poslední dobou mám dojem, že se vůbec nevidíme.“

Tohle Nicola opravdu pobavilo. Strčil ruce do kapes, nakopl nejbližší kámen a ještě k tomu flusl do trávy, ale přesto nedokázal zakrýt úsměv.

„Co se tlemíš jako idiot?“ vzdychl Klein.

„Takže máš výčitky,“ vypálil Nicolo.

„Výčitky? Jako proč? Že tě beru na snídani?“

„Ne. Máš výčitky, a proto mě bereš na snídani.“

„Tak to ani náhodou.“

„Ale jo.“

„Proč bych jako měl mít výčitky?“

„Protože máš dojem, že to, co včera máma řekla, a to, jak mě to nasralo, je vlastně tvoje vina. Navíc máš pocit, že jsem pořád nepřekousl, žes mě do toho uvrtal a nechceš, abych byl na tebe nasranej, ale neumíš to říct jinak než jídlem,“ pronesl Nicolo triumfálně, hlavně proto, že se triumfálně cítil.

Klein mohl tisíckrát mlet, jak svého mladšího brášku zná a jak mu dokonale rozumí, ale Nicolo měl chuť ho jen tak z legrace cvrnknout do nosu a říct: helemese, ono to funguje i obráceně. Což samozřejmě neudělal, protože Klein byl mnohem vyšší a musel by se k němu natahovat, ale stejně to byl skvělý pocit.

„Ty seš nějakej chytrej,“ odsekl Klein, ale zároveň s tím zastavil. Stál na jedné straně krajnice a Nicolo na druhé. Chvíli na sebe koukali a nikdo nic neříkal, než Klein konečně velmi vážným hlasem pronesl: „Nesnesl bych, kdyby to mezi námi mělo být divné.“

Já taky ne, napadlo okamžitě Nicola. Byla to vlastně první a automatická myšlenka, takže jí de facto nemohl zabránit. „Dneska seš fakt cíťa,“ odvětil raději a koukl do země.

„Nicolo.“

„Hm?“

Klein udělal krok blíž. „Je mezi námi všechno v pořádku? Nebo bys mi chtěl něco říct?“

Nicolo vzhlédl. Cítil, jak mu velký a těžký kámen leží na hrudi, ale nedokázal se ho zbavit. Věděl, že teď je ta nejlepší chvíle říct… Kousl se do spodního rtu. Ruce měl pořád zastrčené v kapsách, proto nahmatal zapalovač, původně Dominikův, a pevně ho sevřel.

V mysli se mu v ten okamžik honilo tolik myšlenek.

„Ne,“ zavrtěl nakonec hlavou. Usmál se. „Všechno je v pohodě. Vážně.“ Na jednu stranu mu z toho všeho bylo vážně na nic, jenže společně s tím viděl Kleinův spokojený výraz a měl dojem, že rozhodl správně. „Víš ale, že si objednám dvojité hranolky a limonádu,“ dodal ještě a povytáhl obočí, což Kleina upřímně rozesmálo.

„Jo, s tím rozhodně počítám. Tak pojď, ty tatare,“ mávl Klein a společně se rozešli směrem k TraCku, který byl kousek od sjezdu na dálnici. Vždycky tam bylo neuvěřitelně rušno a hluk od kamionů, ale Nicolo to tam měl rád, protože všechno jídlo chutnalo přímo bombasticky.

Alex tvrdil, že za to může přepálený olej, což Nicolo moc netušil, co si pod tím představit, ale došel k názoru, že v tom případě přepálený olej miluje.

Klein mu tak, jak slíbil, koupil dvojité hranolky, limonádu a nakonec i nanuk. Ten si sice Nicolo musel vybojovat v páce, ale o to víc byl zasloužený.

„Ne, to teda nebyl,“ prskal Klein.

„Ale jo. Vyhrál jsem ho naprosto férově.“

Klein nakrčil čelo. „Směl jsem použít jen jednu ruku. Ještě navíc levačku. Zatímco tys používal obě,“ protestoval, ale úplně zbytečně, protože Nicolo už nanuk držel v ruce a zrovna zahazoval obal.

„Jsem o dost mladší, takže… To bylo fér,“ rozhodl klidně Nicolo. Naprosto spokojený s dnešním ránem. Ten nanuk byl pomerančový a sladký, což bylo po přeslazené limonádě přesně to, co potřeboval. Spokojeně mlaskl. „Chceš?“ mrkl na Kleina, což asi neměl dělat, protože ho Klein chytil za zápěstí, přitáhl blíž a vršek nanuku ukousl.

Díky bohu karma fungovala správně, takže mu z toho zamrzl mozek.

Celou cestu nazpátek se mu za to Nicolo smál, ale taky ho přemlouval, aby ho vzal na záda, což Klein dělával dřív, když byl Nicolo ještě hodně malý a odmítal chodit. Stejně jako teď, z legrace, a Klein ho teda nakonec, z legrace, vážně vzal a zhruba deset kroků poponesl. Pak ale chtěl, aby mu mladší bráška laskavost oplatil. Ten ho však unesl jeden jediný krok, možná ani to ne, než oba spadli na zem, kde pak nějakou dobu seděli ve vysoké trávě a smáli se.

Tohle všechno jen podporovalo to, nad čím předtím Nicolo přemýšlel. Že neříct Kleinovi pravdu bylo správné rozhodnutí, protože kdyby ne, tak by přece vesmír nezařídil, aby bylo dnešní ráno takhle fajn.

Nicolo vlastně ani netušil, jestli na vesmír věří, ale rozhodně to měl pro dnešek v plánu. Ačkoliv to nejspíš znamenalo, že zítra…

Eee. Představil si, jak bude přede všemi stát a Klein beztak položí úplně stupidní otázku, něco jako: Tak co, zabouchl ses do Mortena? A bude mít přitom vítězoslavný a spokojený výraz, protože bude myslet, že neexistuje možnost, že by jeho mladší bráška, jediný člověk, kterému doopravdy věří, mohl odpovědět jinak než ne.

Což asi Nicolo udělá. Ne, nezabouchl.

A pak Dominik naštvaně rozhodí rukama a oznámí: Kecá, šukali jsme spolu. Dvakrát.

Jo, a pak se nejspíš zastaví svět.

Přesně takhle to Nicolo viděl pokaždé, když na okamžik zavřel oči.

Vzdychl a koukl na Kleina, který úplně v klidu seděl vedle něj a na obličeji měl čmouhu od trávy.

Asi mu to měl říct. Asi mu to MĚL říct.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
16. 8. 2021 17:06

Njn, každej holt není Nebelvír 😉

Karolina
17. 8. 2021 14:35
Reply to  MaCecha

Jezis to je tak presny😂 top vyjadreni k situaci 😁

MaCecha
18. 8. 2021 8:24
Reply to  Karolina

🙂

Lenka739
19. 8. 2021 11:59

Vyvrhnutej vorvaň mě teda dostal. Mám úplně chuť si pustit Účastníky zájezdu 😁

Karin
20. 8. 2021 17:05

Chudák Nicolas mněl by to přiznat a věděl by na čem ohledně Kleina.