Szabi

Nicolo seděl na schodech před karavanem, zachumlaný v mikině, protože navzdory horkému odpoledni teď už od lesa foukal studený vítr. Ruce měl vražené v klokaní kapse a neustále tam mezi prsty převaloval dvě čerstvě ubalená brka. Která nesměl Klein vidět, takže se k tomu všemu Nicolo tvářil nadmíru nenápadně a nevinně.

Dominik měl zpoždění. Už celé dvě minuty, protože tvrdil, že mu sprcha a převlečení zabere maximálně pět minut. A už teď to bylo sedm. Skoro osm.

Během toho čekání Nicolovi došlo, že si nejspíš bude muset zvyknout, protože Dominik zatím nepřišel ani na jedno jejich rande včas. Takže nejen že se bude muset Nicolo dělit o koláče a hranolky a limonády, ale ještě navíc bude odsouzený k věčnému čekání. Ačkoliv s tím věčným čekáním možná přeháněl, protože to v konečném důsledku nikdy nebylo víc jak pět minut.

Teď to byly nakonec minuty čtyři. Dominik vyšel z karavanu s mokrými konečky vlasů a botami v ruce. Na první pohled bylo jasné, že nemá nejlepší náladu. „Do prdele, dej mi už konečně pokoj,“ vyštěkl. Sedl do trávy, aby se obul, když přicupitala Sandy s našpulenými rty.

„Domi, a to si vyprošuju, abys se mnou takhle mluvil,“ zamručela uraženě. Už jen ten hlas Nicola doslova vytáčel. A to nemluvil o přiléhavém nátělníku.

„Já si zas vyprošuju kozy v ksichtě!“

„Říkala jsem ti, že mi jen spadly křížovky,“ odvětila Sandy přehnaně ublíženě.

Dominik si zavázal tkaničky a vstal. „Tak máš počkat, až uhnu! Ježišikriste,“ zavrčel. 

Sandy pohodila vlasy a společně s tím pohodila i prsy, která dle Nicola poskakovala jako puding ve skleničce, když do něj šťouchal lžičkou, a došel k názoru, že už puding nikdy nechce vidět. Takže až ho bude příště jíst, zavře pro jistotu oči.

„Domi…,“ začala Sandy opět laškovně. A to byl přesně ten moment, kdy něco v Nicolovi prasklo, nebo porazilo zábrany, a doslova to z něj vyletělo, aniž by tomu mohl zabránit. A i kdyby mohl, nejspíš by stejně nechtěl, protože ho ta ženská tak vytáčela!

„Ježiši, jdi do prdele s tím Domi!“ zařval téměř hystericky. „Už mám plné zuby toho, jak ho furt obtěžuješ. Tak aby bylo jasno, Dominik je můj, a jestli na něj sáhneš, přísahám, že všude po kempu rozhlásím, žes ho ochmatávala. A otec mého bráchy je šerif, tak si dej laskavě bacha!“

Sandy překvapeně vyvalila oči, takže na okamžik připomínala obrovskou žábu. Zalapala po dechu, ale nic neřekla. A v jeden okamžik to dokonce vypadalo, že se zapomněla nadechnout.

„Tohle je Nicolo. Můj kluk,“ oznámil Dominik suše. 

Tím už nevlastní matku nejspíš dorazil, nebo zjistila, že v této bitvě nedokáže vyhrát, proto zmizela v karavanu a pořádně za sebou praštila dveřmi. V kempu bylo najednou slyšet jen rádio paní Smithové, kde zrovna zpěvačka zpívala, aby se uklidnil, protože je všechno hotové. A kdyby to tak neřešil, viděl by…

Nicolo měl ruce pořád vražené hluboko v kapse, koukal do země a trochu nejistě pronesl: „Promiň. Nasrala mě.“ Netušil totiž, jestli tím nepřekročil nějakou hranici. Třeba je v pohodě dělit se o jídlo, líbat se a chodit na rande, ale řvát na nevlastní matku už je za čárou.

Dominik k němu přišel, aniž by na sobě dal cokoli znát, přehodil Nicolovi ruku kolem ramen a zároveň mu vlepil pusu na tvář. „To bylo sexy,“ řekl.

„Bezva,“ ušklíbl se Nicolo spokojeně s vědomím, že občas může být hystericky žárlivý a projde mu to.

Společně se rozešli k lesu, ale ještě předtím, než mohli zmizet mezi stromy, vytáhnout brka a pořádně se zhulit, což byl jejich večerní plán, museli to vzít kolem laviček, na kterých seděl Klein, Maria a Dustin. Alex byl na rande s holkou z města a podle toho, co říkal, než odešel, prožívali lásku jak Romeo a Julie. (Tím prohlášením úplně nezabodoval, protože byl jediný, kdo ten příběh znal, a Dustin mu pak znechuceně oznámil, že je skoro stejný buzerant jako Nicolo.)

Jako první si jich všimla Maria. Nejprve na ně zamávala, ale pak došla k názoru, že jen mávání nestačí, a tak se k nim rovnou rozběhla. „Ahoj hrdličky!“ vyhrkla, skočila Nicolovi kolem krku a společně s tím mu do ucha zašeptala: „Sluší vám to spolu.“

Nicolo cítil, aniž by to mohl ovlivnit, že v obličeji červená. Proto ji od sebe odstrčil a zaškaredil se. „Chceš něco?“

Nevypadalo to, že by si Maria z jeho chování něco dělala. Pořád měla úsměv od ucha k uchu a nadšeně poskakovala. „Kam jdete? Nechcete si jít na chvíli sednou za námi?“ ukázala přitom na Kleina, kterému by to nejspíš nevadilo, působil dost nezaujatě, a na Dustina. Ten působil, že sežral minimálně psí lejno.

„Možná potom,“ odvětil Dominik a automaticky se rozešel k lesu a vzhledem k tomu, že pořád držel Nicola kolem ramen, musel se logicky rozejít i Nicolo, za což byl nesmírně rád. Fakt nepotřeboval, aby si je Maria prohlížela jak zvířátka v zoo.

Odešli dál od kempu, na malou louku, kde nerostla vysoká tráva, ale zároveň ne moc daleko, aby se pak v úplné tmě dokázali v pohodě vrátit.

Nicolo vytáhl z kapsy ubalené jointy a jeden podal Dominikovi. Společně pak lehli na zem a zírali na hvězdy, nebo to alespoň říkali, jelikož teprve zapadalo slunce a žádné hvězdy zatím vidět nešlo.

„Víš, co si někdy říkám?“ napadlo po chvíli Nicola. „Že prostě jsme tady v kempu skoro furt a někdy ani nevím, co se děje tam venku. Co kdyby začala třeba zombie apokalypsa a já to vůbec nevěděl? A pak by se tady najednou objevili zombíci a sežrali Steinovi mozek.“

Oukej, nejspíš měl opět žbleptavou. Což dávalo smysl, protože byl obecně příliš šťastný, než aby měl jeden ze svých lítostivých, melancholicky zhulených stavů.

Dominik potáhl a hodně pomalu vyfukoval kouř, takže trvalo, než řekl: „Stein je ten magor, co pořád sleduje MASH?“

„Jop,“ přikývl Nicolo a sledoval mrak, který s tím, jak přicházela tma, postupně mizel. Teď připomínal psa, nebo dalekohled.

„Tak ten třeba žádnej mozek nemá,“ odvětil Dominik nezaujatě. „Já bych si zombie apokalypsu celkem přál. Víš, jak by bylo hustý jít do obchoďáku a vzít si úplně všechno, co chceš? A ještě přitom nějakou zombie pořádně trefit baseballkou? Dal bych si do ní hřebíky, aby to bylo víc cool. Ale taky bych měl pušku. Jednu přes rameno, něco jako brokovnici, a pak pistoli, podobně jako nosí šerif.“ Nejspíš aby demonstroval, jak by odstřeloval zombie, zvedl ruku, namířil ji na mrak, který už nebyl ani pes, ani dalekohled, nýbrž kešu oříšek, a vystřelil. „Bang bang…“ Trefil docela obstojně.

Nicolo nakrčil čelo. „Ty vole,“ napadlo ho. „A co kdybych se stal já zombie? Oddělal bys mě?“ Protože, ruku na srdce, Nicolo cítil, že kdyby apokalypsa jako fakt přišla, byl by jeden z prvních, kterého by kousli. Ve vybíjené ho taky vždycky sejmuli téměř okamžitě. Tedy pokud nedržel míč Jonah, protože ten Nicola jednou vybil a pitomě se smál, takže mu Nicolo na oplátku vpálil míč do ksichtu (a pak seděl v ředitelně a Klein pro něj musel dojít), a od té doby si na něj Jonah nikdy netroufl.

Takže kdyby potkal zombie Jonaha, možná by přežil, ale v dalších případech si moc nefandil.

„To ne,“ zakroutil Dominik hlavou. „Jen bych ti dal košík, speciální. Vzal bych ho na veterině a upravil. A vodil tě na vodítku a vždycky bych ti donesl někoho, koho bys sežral. Byli bychom super dvojka, nemyslíš?“

Nicolo úlevně vydechl, protože doopravdy nechtěl dostat kulku mezi oči, nebo hůř… baseballkou s hřebíky do obličeje. „No tak to každopádně,“ souhlasil zvesela a dokonce se přistihl, že má úsměv od ucha k uchu. „Já bych si pak na tebe zvykl a chránil tě, kdyby tě chtěla nějaká jiná zombie. Ale slib mi, že až to přijde, tak Dustinův mozek bude první, který mi přineseš. A nahoru dáš malou meruňku.“

Chutnaly by zombie Nicolovi meruňky?

Dominik se chechtavě rozesmál, ale společně s tím olízl ukazováček a prostředníček a zdvihl je do výšky. „Slibuju!“ pronesl obřadně. „Ale stejně by bylo lepší, kdyby ani jeden z nás zombie nebyl,“ připustil, s čímž musel Nicolo souhlasit. „Cestovali bychom spolu jako dva psanci, brali jídlo… A neměli vůbec žádnej cíl.“

Nejspíš se nad tou představou oba zamysleli, protože najednou ztichli, zírali na oblohu, vyfukovali kouř a sledovali hvězdy, kterých bylo na obloze s každou minutou čím dál víc.

„Ty hvězdy jsou krásný,“ vydechl Dominik klidně. „Jako kdyby je tam někdo rozsypal.“

Nicolo se uchechtl. „To by přece musely spadnout, ne? Jakože by je někdo rozsypal nahoře a ony by nespadly?“

„Nebo!“ vyhrkl Dominik dramaticky, až sebou Nicolo trhl. „My jsme tu nalepený díky gravitaci a hvězdy jsou ve skutečnosti pod náma. Proto se mi trochu točí hlava.“

Takhle myšlenka, nebo spíš teorie, připadala Nicolovi fakt dobrá. Chtěl říct, že je to možné a pravděpodobné, ale společně s tím i to, že pravda je nejspíš někde tam venku, což ho vlastně rozesmálo, protože v tomhle případě byla pravda spíš nahoře. Teda podle Dominikovy teorie vlastně dole… No a pak to celé zapomněl říct nahlas, jelikož Dominik pronesl: „Jsem rád, že mě nenutíš lézt na kolotoč.“

„Kolotoč,“ zopakoval Nicolo zamyšleně. Upřímně vůbec netušil, o jakém kolotoči teď spolu mluví, ale to slovo mu připadalo neuvěřitelně legrační. „Ko-lo-toč,“ vyslovoval pečlivě pomalu. „To je boží,“ rozesmál se tak moc, až mu do očí vhrkly slzy.

A pak si uvědomil, že už nemá co hulit, a tak se převalil na bok, aby líp viděl na Dominika. Na toho nejkrásnějšího kluka pod hvězdami. A Dominik se úplně stejně otočil na něj, takže se mohli líbat a líbat a líbat a…

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám novela ZBLOUDILÍ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥