Szabi

Bylo horko a nikoho nebavilo poflakovat se kolem karavanu, proto Maria, Dustin i Alex ještě před polednem odešli k lomu. Klein chtěl jít docela určitě s nimi, jenže pak mu pohled padl na Nicola, chvíli na něj upřeně koukal, jako kdyby v hlavě sám se sebou argumentoval, než nakonec mávl rukou a řekl, že pak možná taky dorazí.

Nicolo mu sice oznámil, že nepotřebuje hlídat, není přece malé děcko, ať si klidně jde, ale nakonec byl překvapivě rád, že Klein zůstal, protože… Klein se k němu trochu lišácky naklonil, šťouchl ho do ramene a zašeptal: „Schoval jsem zbytek těstovin.“

Což na jednu stranu byla trochu rána pod pás, jelikož je schoval i před ním, aby je neujídal (a to by Nicolo dělal, docela určitě by je tvrdé chroupal), ale na druhou stranu… Měli teď zbytek těstovin!

A počítat s ničím a pak zjistit, že přece jen něco má, byla podle Nicola jedna z nejlepších věcí.

Klein napustil hrnec vodou a postavil ho na plynový vařič, zatímco Nicola zajímalo, proč už tam nemůže ty těstoviny hodit. Na co jako čeká?

Klein mu klidně vysvětlil, že nejprve musí vařit voda, zatímco Nicolo brblal, že to trvá dost dlouho.

Klein mu klidně vysvětlil, že to bude za chvíli, zatímco Nicolo ho nabádal, aby se na to vykašlal, prostě je tam šoupnul a pořádně vařič ohulil.

Klein mu méně klidně vysvětlil, že to není tak jednoduché, prostě počkají, zatímco Nicolo sebral sáček a zbytek těstovin vysypal do hrnce.

V tu chvíli už Klein nebyl vůbec klidný, ale později během jídla přiznal, že ano, ty těstoviny vážně nechutnaly zas tak špatně, rozhodně se daly sníst, takže kvůli tomu možná nemusel dělat takový humbuk. Sice se přitom tvářil jako bůh pomsty, ale zároveň byl k Nicolovi mnohem shovívavější než jiné dny.

Pořád se ho ptal, jestli je v pořádku. A když se neptal, koukal na něj takovým tím divným způsobem, kterým se snažil zjistit, jestli… je Nicolo v pořádku.

Evidentně být nešťastně zamilovaný a mít poprvé zlomené srdce nebylo něco, co by bral na lehkou váhu. A Nicolo… Měl přece zlomené srdce, nebo ne?

Vždycky to považoval za hovadinu. Co to jako znamená, mít zlomené srdce? Přežil a zvládl tolik bolestí, DVA DNY VYDRŽEL SE ZLOMENOU RUKOU, NEŽ HO MÁMA VZALA DO NEMOCNICE, takže nemyslel, že by bylo něco, co by bolelo tolik, že by to nešlo vydržet.

A tahle bolest… Jo, ta šla taky vydržet, když zatnul zuby a pěsti a hodně chtěl. Jasně, že šla vydržet, protože jaká jiná varianta mu zbývala? Lehnout si na zem a umřít? Brečet, dokud by nechcípl na dehydrataci? Utéct a nevrátit se? Nebo jít za ním a škemrat, aby ho vzal zpátky, ačkoliv spolu vlastně nikdy doopravdy nebyli?

Jak se do prdele dostal do takové pozice?

A proč to bolelo tak, že měl pocit, že z toho zešílí?

Zlomené srdce vždycky považoval za hovadinu, totální podělanou kravinu, ale když se dneska ráno vzbudil, cítil divný tlak na hrudi, skoro jako kdyby mu to srdce fakt ruplo. Škoda jen, že přitom nevykrvácel, protože pak by alespoň nemusel vstát z postele, zatínat zuby a pěsti a tvářit se, jako že to všechno nějak dává.

Když se ho Klein po padesáté zeptal, zda je v pořádku, měl chuť mu omlátit talíř o hlavu, ale zmohl se jen na zavrtění hlavou a pak se… ZASE ROZBREČEL. Jako totální idiot. A tentokrát se nemohl ani vymlouvat na alkohol, únavu, vypjatou situaci…

Oznámil Kleinovi, že je buzerant a plačka, no a co, a jestli to někomu řekne, rozmlátí mu držku, což Kleina, který ho mezitím objímal, vlastně úplně stejně jako předešlou noc, přesvědčilo, aby mu slíbil, že o tom ani nemukne.

Ten brek nakonec vzbudil mámu. Chvíli na ně nechápavě koukala, než se zeptala, co se stalo. A protože Nicolo neměl nejlepší náladu, tak se nějak stalo, že na ni zařval to, co před chvíli říkal Kleinovi.

Jsem buzerant a plačka. Tak ho totiž máma nazývala, když byl malý. Ty malá plačko.

Máma zareagovala pokývnutím hlavy, převalila se na druhý bok a usnula. Nebo upadla do kómatu, u ní to nikdy nešlo poznat.

Nicola tím tak vytočila! Vlastně by byl mnohem raději, kdyby byla zhnusená, ohrnula nad ním nos, nebo vyštěkla nějakou šílenou urážku. Ale to ne. Ona to vzala úplně v klidu, stylem: to není žádná novinka, prostě se převalím na druhý bok a zas usnu.

Ale Nicolo na ni kašlal. Měl Kleina a na tom přece záleželo. Měl Kleina a zlomené srdce a…

V ten okamžik někdo zaklepal.

***

Aurora byla zásadně proti tomu, aby vzali Rippa k sobě do party. Vždyť ho vůbec neznali. Jasně, zachránil jim život, ale do háje, to neznamenalo, že by mu měli otevřít náruč, přijmout ho do rodiny a… Že má schopnosti, nic neznamenalo.

Skaut ale argumentoval, že tohle přece nenavrhoval. Nemusí ho hned zvát do rodiny, otvírat náruč a brát ho jako součást party. To všechno může, ale nemusí přijít časem. Teď by ho však měli držet u sebe a zjistit o něm víc. A ano, mít schopnosti ho automaticky nepojí k nim, ale zároveň… Není tady nějaká povinnost se alespoň pokusit mu pomoci? Oni vždycky měli sebe navzájem. Jaké to pro něj muselo být, když byl celou dobu sám?

StarSid stál uprostřed. Byl to právě on, kdo měl rozhodnout, jestli Rippa přijmou, byť třeba jen dočasně. Jenže on žádné stanovisko nezastával. Prostě tam jen stál a… zíral do Rippových hluboce modrých očí.

***

Takže… Někdo zaklepal.

Klein vstal a šel ke dveřím. Nicolo si mezitím utřel zbytek slz do lemu trička a zašklebil se na mámu, což bylo dost na prd zadostiučinění, ale pořád lepší než nic. Poté popadl flašku s vodou a začal hltavě pít, jelikož usedavě brečet dá práci.

Teprve pak mu došlo, že Klein nic neříká. Stál opřený o futra, koukal na příchozího, na tváři měl jeden ze svých vševědoucích výrazů a mlčel. Nicolo povytáhl obočí a čekal, co bude, když Klein konečně řekl: „To je pro tebe, Nicolo.“

Nicolo sice neměl na nic a nikoho náladu, ale zároveň ho poháněla zvědavost, takže přece jen vstal a přešel ke dveřím a první věc, která ho napadla, bylo, jak moc je rád, že si před chvílí utřel obličej od slz. Nepotřeboval, aby ho ZROVNA ON viděl ubrečeného.

Ačkoliv měl nejspíš pořád červené tváře a oči, ale to klidně mohlo být z horka.

Jo, takže za dveřmi stál on. Dominik.

S tím svým dokonalým obličejem a tak akorát rozcuchanými vlasy, pramenem za uchem, v bílém tričku – nejspíš, aby všem docvaklo, jak je hezky opálený – kraťasech, okopaných teniskách a… Nicolo ho sjel pohledem od hlavy až k patě, ale pak se vrátil k plastové krabici, kterou Dominik držel. Trvalo snad minutu, než konečně promluvil. „Co tady děláš?“ dostal ze sebe. „Nechápu to. Auto jsi vyhrál, tak…“

Ne, vážně. Proč by sem Dominik chodil? Proč by se s Nicolem otravoval, když dostal vše, co chtěl? A proč by k tomu všemu s sebou bral ještě meruňkový koláč?!

Dominik nahodil úsměv a svým typickým, trochu floutkovským stylem řekl: „Ahoj. Nechceš jít ven?“

Kdyby přišel Stein a naprosto nevinně a mile se zeptal, jestli se s ním Nicolo nechce dívat na MASH, asi by byl méně překvapený. Tohle bylo skoro jako… zjevení. „Proč?“ vyhrkl obezřetně. „Kam?“ pokračoval, protože doufal, že mu to prozradí víc o Dominikových záměrech. Ale on přece nemohl mít další záměry, ne? Všechno už dostal, vyhrál, takže… „CO?“ rozhodil rukama a zavrtěl hlavou, protože jeho mozek to prostě nechtěl zpracovat.

Jen na vteřinu uhnul pohledem směrem k bráchovi, ale Klein se pořád tvářil, jako že zná odpověď na všechny otázky světa, čímž byl akorát otravný, a tak Nicolo zase pohlédl na koláč.

„Nepřijde ti někdy, že je tvůj brácha docela natvrdlej?“ pronesl Dominik směrem ke Kleinovi.

Ten na to reagoval vzdychnutím. Pak ale vyšel z karavanu, zastavil těsně u Dominika a docela klidně oznámil: „Ubliž mu a víš jak. Zabiju tě.“ Ale ani zdaleka v tom nebylo tolik agrese, jak tomu bývalo dřív. Vlastně bylo neuvěřitelně zvláštní vidět je spolu mluvit.

Možná se mezi nimi něco změnilo. Něco, co Nicolo ještě pořád nechápal. Nebo se to bál pochopit, protože co kdyby si celou situaci vyložil úplně špatně?

Počkal, dokud Klein neodešel, takže zůstali s Dominikem úplně sami a zaměřil se na to, co v danou chvíli považoval za nejdůležitější. „Co hodláš dělat s tím koláčem?“

Dominik sklopil pohled k plastovému obalu, jako kdyby mu teprve teď došlo, co vlastně drží. „Jo, ten koláč. Hele, asi by bylo fajn, kdyby ho někdo snědl. Nemohl by ses toho ujmout?“ navrhl a udělal krok blíž. Dokonce zvedl ruce před sebe a koláč byl tím pádem od Nicola doslova centimetr vzdálený.

Stačilo si ho jen vzít.

Nicolo se opatrně natáhl, skoro jako kdyby očekával, že mu ho Dominik na poslední chvíli vytrhne a poté se rozesměje, protože bože, Nicolo, jaks mohl být tak blbej a skočit na to? Jenže Dominik tam pořád nehybně stál, s očima doširoka otevřenýma, a čekal.

A pak ho Nicolo měl. Meruňkový koláč. Koukal na něj trochu vyjeveně, protože s něčím takovým rozhodně dneska nepočítal. „Dík,“ zamumlal, zatímco upřeně pozoroval největší meruňku přímo uprostřed koláče. Určitě se pod ní skrývala velká hromada džemu a tvarohu. Ale přestože mít meruňkový koláč se v jeho světě rovnalo absolutnímu štěstí, teď ho nedokázal pořádně ocenit. Mnohem víc ho zajímal důvod, proč tohle všechno Dominik dělal.

Možná nebyl hajzl, kterému bylo jedno, že v karavanu naproti bydlí kluk se zlomeným srdcem.

Nicolo vzdychl a přiměl se k pohledu do modrých očí.

Dominik možná, maličko a téměř nepostřehnutelně, zčervenal. „Nicolo,“ zamumlal. Zdálo se, že chce něco říct, ale zároveň s tím pořád trochu bojoval. Nakonec se ale přece jen narovnal a pronesl: „Jak jsi říkal, že sex nemusí znamenat, že seš z toho druhého udělanej, tak jo, to je fakt, někdy se to prostě tak stane. Třeba když se lidi ožerou. Ale tam na veterině…“ Mávl rukou, jako kdyby na veterinu ukazoval, ačkoliv Nicolo vůbec netušil, jestli je to ten správný směr. „Já bych s tebou nespal, kdyby ses mi nelíbil, nebuď idiot,“ dodal pevným a rozhodným hlasem.     

Pořád to mohlo znamenat všechno a nic. Nicolo se kousl do spodního rtu a naklonil hlavu trochu na stranu.

Dominik vykouzlil pobavený úsměv. „Možná kdyby bylo ve hře Porsche, ale auto ze smeťáku?“

Něco podobného řekl předešlé noci Klein. Nicolo už si přesné znění nepamatoval, ale připadalo mu legrační, že oba tvrdili, jak je to jen auto ze smeťáku, ale zároveň se o něj dokázali porvat. „To mě mělo jako rozesmát?“ nadhodil a docela viditelně mu cukalo v koutcích.

„Jo. Když se rozesměješ teď, ještě pořád ti to budu počítat,“ přikývl Dominik.

Nicolo konečně vyšel z karavanu a došel k zahradnímu stolku, aby na něj mohl koláč položit. Rýpnul nehtem do zaschlé skvrny na opěrce židle a teprve pak opět obrátil pozornost k Dominikovi. Ale nezasmál se. Ne, rozhodně ne, protože pořád nechtěl věřit, že by…

Ještě než ho ta myšlenka vůbec mohla napadnout, Dominik přistoupil úplně k němu a položil mu ruce na boky. „Půjdeš se mnou na rande?“ řekl a nebyl v tom ani náznak legrace nebo výsměchu nebo čehokoli, co by Nicolo mohl považovat za podezřelé.

Jo, takhle to znělo jako upřímná otázka.

„I když už jsi vyhrál to auto?“ chtěl vědět Nicolo a proklínal svoje srdce za to, že začalo tak šíleně nadšeně bít. Jako kdyby nechápalo, že to celé může být jen nedorozumění.

Dominik pokrčil rameny. „Copak ty bys nechtěl kluka s autem?“ zažertoval. Hned nato ovšem zvážněl. Poškrábal se za uchem, ale ve skutečnosti chtěl beztak jen zkontrolovat, jestli mu jde vidět náušnice. „Hele,“ začal opatrně, „mě teda nikdy nenapadlo, že bych měl mít kluka, ale po tom týdnu jsem měl pocit, že strašně nechci, aby to skončilo. Jak jsme si povídali, dělali kraviny, spali spolu… Přišlo mi, že se k sobě fakt hodíme.“ Teď už v tom žádné váhání nebylo. Dominikův stisk ještě zesílil, když řekl: „Jsem z tebe udělanej.“

Nicolo sevřel dlaně v pěst. Byl odhodlaný za každou cenu nebrečet, protože brečet kvůli bolesti ještě šlo. Ale brečet štěstím? To by byl absolutní trapas. Mnohem raději by si ukousl špičku jazyka, skočil z horní sedačky ruského kola, řekl mámě, že ji má rád, chodil do školy i o prázdninách, vzdal se meruňkového koláče, políbil Dusti… Ne, to poslední rozhodně ne, usoplenou opici by nepolíbil NIKDY na světě, to by raději fňukal před celým kempem. Ale teď nic z toho nehrozilo, takže zatnul pěsti a tím nejvíc klidným hlasem pronesl: „Takže mě zase pozveš do kina a budeš mě nutit lézt dovnitř oknem? Nebo mi dáš lekci boxu?“ Nejspíš aby celou tu situaci trochu shodil a mohl Dominikovo vyznání správně vstřebat.

Což ani zdaleka nebylo tak jednoduché.

„Jakože… nudit se nebudeš,“ nadhodil Dominik. „Mysli na ten kávovar, jak za mnou chodíš do práce.“ S těmi slovy vjel prsty Nicolovi do vlasů a prohrábl je. A Nicolo, aniž by nad tím uvažoval, automaticky spokojeně zavřel oči.

Nedokázal… Znamenalo to, že všechno v kempu nemusí skončit totálně debilně a tragicky?

Pořád měl na rtu strup, na který už málem zapomněl. Vlastně ho vůbec nevnímal, protože se od včerejška pořádně neusmál, ale teď, když roztáhl rty do širokého úsměvu, zase zabolel. A hned nato zabolel znovu, když se k němu Dominik naklonil a políbil ho.

Ale tahle bolest nebyla nic. Jednou přece vydržel dva dny se zlomenou rukou. Jednou mu máma dala takovou facku, že to vzal druhou stranou o skříň. Jednou se chytil elektrického plotu a nějakou dobu mu nešlo se pustit.

Jednou, dobře, tak včera, zvládl celou noc se zlomeným srdcem. Takže bolest prasklého strupu během líbaní nebyla absolutně nic a Nicolo ji vůbec nevnímal. Místo toho vnímal Dominika, jeho ruce na svých bocích, které ho částečně hladily i po zadku, jeho jazyk a sliny a hebké rty, vůni a blízkost a taky slova, co před chvílí řekl.

Jsem z tebe udělanej.

To přece… Oukej, matka mu sice říkala, že v životě nic nedopadne dobře a všechno se řítí ke katastrofickému konci, ale… Ta sázka nakonec vůbec nedopadla špatně, ne?

***

Pod největší meruňkou přímo uprostřed Nicolo našel přímo zlatý grál džemu. Bylo ho tam tolik, že sotva kousl, trocha mu vytekla druhou stranou, až ho měl nejen na obličeji, ale i na rukách a malá kapka mu spadla přímo do klína. S tím si ale hlavu rozhodně nelámal.

Nejprve dožvýkal, poté si olízal prsty a kapku, která mu přistála na pravém stehnu, nabral na ukazováček a ten následně olízl. Meruňkový džem s čerstvou meruňkou a tvarohem byla ta nejsladší věc na světě, a kdyby si měl vybrat jediné jídlo, které by mohl do konce života jíst, byl by to právě tady ten koláč. Ani na chvíli by neuvažoval nad pizzou. Nebo hranolky, zmrzlinou, těstovinami, čokoládou, hot dogem, chipsy, dokonce ani kombinací toho všeho.

A když se otočil na Dominika, bylo mu podle hlasitého mlaskání jasné, že i on pochopil kouzlo právě tohoto domácího meruňkového koláče. Což bylo super, ale na druhou stranu to teď znamenalo, že se s ním bude muset pokaždé dělit, protože… Tak to přece ve vztahu chodí, ne?

A podle líbačky, osahávání a hlazení po zadku, pozvání na rande a Dominikově jsem z tebe udělanej vyznání, to přece jednoznačně značilo vztah. Alespoň Nicolovi to tak přišlo, ačkoliv s tím neměl velké zkušenosti, ale ježiši… Dominik seděl přímo vedle něj, spokojeně se usmíval a neplánoval zdrhnout za žádnou holkou!

Nicolo sám sobě oznámil, že ano, tohle je vztah. A vztah znamená i dělení se o meruňkové koláče. Ačkoliv kdyby chtěl, mohl by si třeba na narozeniny přát jeden koláč od Kleina, jeden od Dominika a ti dva by společně sežrali jeden a druhý by úplně celý zůstal jen pro Nicola.

Narozeniny měl ovšem až za posraných osm měsíců, tak nad tím asi nemusel spekulovat už teď. Kdoví co bude za osm měsíců. Třeba už nebudou do obchodu meruňkové koláče vůbec dodávat. A svět tím definitivně skočí.

Nicolo urval další kus, tentokrát s křupavým okrajem, přestože cítil, jak mu žaludek říká už stačí, fakt, seš totálně plnej, tak mě po včerejší chlastačce nezkoušej! Ale Nicolo nebyl zrovna nejposlušnější kluk v kempu (to byl Alex), takže samozřejmě veškeré výhrůžky ignoroval.

Zrovna chtěl spokojeně zamručet, když si všiml, že k nim míří šerif. Obě ruce měl vražené v kapsách plátěných kalhot, místo šerifské košile měl úplně obyčejnou, nevkusně kostkovanou, a co bylo nejkurióznější… vykračoval si to k nim v sandálech.

Nicolo doslova zapomněl žvýkat a zíral na šerifa s otevřenou pusou. Protože jestli tady byl Langdon v civilu, znamenalo to…

„Ahoj, kluci,“ mávl na ně šerif a došel až k nim. „Je tady někde Klein?“

Dominik naklonil hlavu na stranu a klidně, ale zároveň i opatrně, pronesl: „Ten koláč jsem zaplatil. A kdyby vám někdo tvrdil něco jiného, byla by to lež.“

Šerif přikývl. „No tak to je dobře, ale teď nejsem ve službě, takže… Raději nechci nic vědět.“

Nicolo pobaveně zavrtěl hlavou, protože si byl jistý, že Dominik nezaplatil. Ale to ho okamžitě zarazilo, protože ukrást meruňkový koláč bylo nesmírně náročné, jelikož se nedal překlopit na stranu. Buď to znamenalo, že je Dominik génius a přišel na způsob, jak ho ukrást, nebo měl Steve vážně hodně podělanou náladu, možná se s přítelkyní rozešel, a to by Dominik klidně mohl projít s koláčem v ruce kolem pokladny, neříct ani buu a stejně by mu to nejspíš prošlo.

Šerif nejistě přešlápl, čímž Nicola vytrhl z přemýšlení. „Nevím, někde by tu měl být,“ odpověděl Nicolo popravdě, pořád trochu v šoku, že tu Langdon stojí v sandálech.

„Chcete si sednout?“ navrhl Dominik, ačkoli široko daleko nebyla jediná volná židle, čehož si byl šerif docela určitě vědom, ale přesto jen mávl rukou.

„To je v pohodě. Počkám vestoje,“ řekl.

Naštěstí je v ten okamžik, těsně předtím než mohlo nastat trapné ticho, zasáhla vyšší moc, tedy paní Smithová, která se přihnala v puntíkovaných šatech a slamákem na hlavě. „Josephe!“ volala už z dálky a přitom mávala a poskakovala směrem k němu, jako kdyby se pokoušela běžet, ale zároveň si musela držet slamák a šaty, které jí vlály ve větru. Celé to podle Nicola působilo nesmírně komicky. „To jsem ráda, že seš tady,“ vydechla, sotva doskákala blíž. „Můžu jenom na vteřinku? Představ si, co se mi stalo!“ vychrlila, chytila šerifa za loket a než stihl protestovat, odtáhla ho kousek dál. „Já si tady šerifa na chvíli půjčím, dobře?“ zavolala na kluky naprosto zbytečnou informaci, vzhledem k tomu, že si ho už dávno půjčila. „Co kdybyste se pak stavili na koktejl?“

Meruňkový koláč a koktejl paní Smithové? To si Nicolo rozhodně hodlal nechat líbit, protože koktejly paní Smithové byly přímo vyhlášeně. Většinou jí totiž hodně ujela ruka a člověk už po první skleničce cítil povznášející svobodu.

Ne, Nicolovi vůbec nevadilo, že má ještě pořád kocovinu.

„Aladin něco provedl, že ho pořád hledá policajt?“ chtěl vědět Dominik, který z šerifa nespouštěl zrak.

Podle gestikulace paní Smithové, která zrovna naznačovala střílení ze samopalu, si nejspíš stěžovala na Steina, který jí už delší dobu pil krev. Nicolo na ni ještě chvíli pobaveně koukal, než řekl: „Jo, narodil se.“

Dominik nakrčil čelo. „Ne, fakt, co mezi sebou mají?“

„Ježišmarja, nic,“ vzdychl otráveně Nicolo. Tohle bylo citlivé téma i pro něj, ačkoliv tvrdil, že už je to dávno za ním. Ale… tenhle chlap mu chtěl Kleina vzít, takže se ho přese všechno pořád tak trochu bál. „Šerif je Kleinův otec. Ten, jak jsem ti říkal, že se tu před pár lety zjevil a chtěl si Kleina odvézt. A když Klein odmítl, rozhodl se, že se sem nastěhuje a bude na něj dávat pozor. Nebo tak nějak. Akorát že Klein mu nikdy neodpustil, že mě tady hodlal nechat. Chápeš.“

Dominik překvapeně povytáhl obočí. Vypadalo to, že ho tahle informace vážně zajímala.

Nicolo sebral plastový obal a posbíral poslední drobky koláče. „Hele, ten koláč,“ začal, protože ne, nemohl to ve svých myšlenkách nechat jít. „Ten jsi fakt ukradl? Protože jestli jo, tak…“ Významně na Dominika pohlédl, aby pochopil, že ten trik potřebuje taky znát, nebo – druhá varianta – mohl by ten trik zopakovat? Jenže ani jedno z toho nehodlal říkat nahlas, protože přece jen byl šerif pořád docela blízko.

Dominik se pomalu usmál. „To záleží…“

Určitě by pak spolu začali řešit nějakou prasečinku. Třeba…

To záleží, co jsi ochotný udělat.

Cokoli.

Fakt cokoli? Co takhle…

Jo, definitivně. Pro koláč všechno.

Jenže nic z toho nestihli, protože se objevil Klein s trochu nejistým výrazem. Jako kdyby stále nebyl rozhodnutý, co v následující chvíli udělá. Pořád na šerifa házel kradmé pohledy, což bylo tak nezvyklé k jeho neustále sebevědomé povaze.

„Znamená to, že teď vás budu mít na krku oba, co?“ uchechtl se Klein při pohledu na Dominika. Hned nato ale schoval ruce do kapes a ukázal bradou na Langdona. „Hele, zavolal jsem… šerifovi a zajdeme spolu na pivo. Vrátíme se brzo, takže žádné kraviny, jasné?“

Bylo zvláštní, jak snadno se něco v Kleinovi přepnulo, že bral najednou Dominika jako jednoho z nich, protože tohle sdělení docela určitě patřilo oběma. A ještě zvláštnější a šílenější, co Nicolo skoro nedokázal pobrat, bylo, že ho Klein doopravdy poslechl a zavolal svému otci.

„Jasně,“ slíbil Nicolo.

„Dám na něj pozor,“ slíbil zase Dominik. 

Klein mu věnoval jeden ze svých rodičovských výrazů. „Myslel jsem vás oba,“ oznámil, ale dál to nijak nerozváděl, protože paní Smithová na ně zrovna zamávala a vydala se zpátky ke svému karavanu a šerif teď stejně obezřetně koukal na Kleina, jako předtím Klein koukal na šerifa.

Nakonec se oba tak nějak zároveň rozešli stejným směrem, takže by se dalo říct, že jdou spolu, ale určitě by prošlo i tvrzení, že jdou stejným směrem jen úplnou náhodou.

Dominik na ně upřeně koukal. Měl pokrčené čelo a zamyšlený výraz, skoro jako kdyby se usilovně snažil na něco přijít. Což se mu asi povedlo, protože se úplně nečekaně napřímil, doslova se na židli vymrštil, pohlédl s otevřenou pusou na Nicola a poté nečekaně zařval: „Josephe!“

Byl to reflex. Klein to jméno nesnášel, protože mu připomínalo otce, ale i když ho skoro celý život oslovovali příjmením, nedokázal ho v sobě definitivně potlačit, takže… Jo, otočili se na Dominika oba. Joseph Langdon i Joseph Klein.

Jeden z nich působil nechápavě a ten druhý naštvaně zafuněl.

Nicolo se pobaveně rozesmál. Natáhl nohy před sebe a vypoulil pupek. „Dobrá úvaha,“ pochválil Domi… svého přítele. Jo, velmi rychle si na tu myšlenku zvykal.

A Nicolův přítel teď působil, jako kdyby právě vyhrál v loterii.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥