ČTVRTEK

ráno

Probudila ho máma. Vlastně ho probudilo, jak vrazila do stolu a převrhla sklenici s vodou. A hned poté vypískala: „Jejda,“ protože o něco zakopla. Bylo slyšet, jak si sundává boty, odhazuje je a poté si docela klidně lehá. Akorát zase na špatnou postel.

„Spíš?“ zamumlala okamžitě a začala Nicola štípat do tváře.

Což byl jen další impulz, který ho nasral. „Přestaň,“ odsekl unaveně a zkusil se schovat pod peřinu, ale máma to vzala jako skvělou hru a zkusila mu ji vzít a lechtat ho a přitom se hlasitě smála.

„Ale no tak, Nicolko, nebuď taková netykavka. Usměj se mě.“

To samozřejmě neudělal. Místo toho ji od sebe odstrčil a vylezl z postele. Než stihla něco říct, už ležel v posteli u Kleina, který byl taky vzhůru a smutně se na brášku usmál. Tímhle to většinou končilo, ale dneska byla máma v ráži, takže sice chvíli mlčela, ale hned nato zase pokračovala, jako kdyby si ani nevšimla, že vedle ní Nicolo už není.

„Altman mi říkal, že teď často chodíš ven s tím klukem odnaproti. Prý s ním randíš! Ten chlap ví všechno. Dokonce věděl, že jsem včera zůstala v práci. A jak se mě na to ptal, pff. Musela jsem mu vysvětlit, že to mu může být klidně u řiti. Dědek jeden obstarožní.“

Nicolo ležel s pohledem upřeným ke stropu a skoro vůbec nedýchal. Nic neříkal, protože v takových chvílích nemělo smysl s mámou cokoli řešit (nikdy nemělo smysl s mámou cokoli řešit), jelikož šlo pouze o to, že si chtěla mlet svou, dokud totálně neodpadne.

„To je fakt zvláštní. Neměla jsem tušení, že jsi buzík, ale asi to dává smysl. Tys byl vždycky fňukna,“ pokračovala zamyšleným hlasem.

„Nech toho, mami. Fakt toho nech,“ procedil Klein mezi zuby a společně s tím chytil Nicola za ruku. Dělal to vždycky, když se ho snažil uklidnit. Většinou pak ještě říkal něco ve smyslu: nic si z toho nedělej, víš, že máma to tak nemyslí, neví ani, co říká… Bla bla bla. Možná to ale věděla velice dobře, protože… Nicolo jako malý vážně hodně brečel.

Máma vzdychla. „Ale však jsem toho tolik neřekla, ne? Vždyť o nic nejde. Vlastně je to dobře. Že si najde chlapa, co se o něj postará. Vždyť víš, jakej je. Že furt někoho potřebuje za zadkem.“

Tohle už Nicolo nedokázal poslouchat. Odhrnul peřinu, vytrhl ruku z Kleinova sevření a seskočil na zem.

„Nicolo, neblbni. Nemá smysl ji poslouchat!“ vyhrkl Klein rychle a taky chtěl vylézt z postele, ale Nicolo na něj rozhodně nečekal. Popadl mikinu a v rychlosti nazul boty.

Když vyběhl z karavanu, slyšel ještě mámino trochu vyjevené: „Ale vždyť jsem zase tolik neřekla.“ Jenom z toho hlasu se mu zvedal žaludek.

Rozběhl se směrem k lesu. Měl dojem, že za ním Klein něco volá, ale už to bylo jedno, protože kličkoval mezi stromy směrem k lunaparku. Bylo ještě hodně brzo ráno a blížil se východ slunce, takže v dálce zahlédl červánky.

***

Schoval se v maringotce. V té maringotce, kde v úterý s Dominikem chlastal a hrál Nikdy jsem. Kde jedli dort a smáli se a bojovali proti sobě, protože jeden byl démon a druhý lovec. Shodil ze sedačky prázdnou flašku od whisky a svalil se do lehu. Hlavu si zakryl mikinou, aby ho nerušilo denní světlo a zkusil spát.

Chvíli to šlo. Chvíli vážně spal, ale nemohlo to být víc jak pár minut, protože poté ho probudil vztek na mámu, který ho z nějakého důvodu musel obtěžovat i ve snu. A pak už to nešlo. Zkoušel klidně dýchat, zkoušel myslet na cokoliv jiného, zkoušel si dát pořádnou facku, aby se probral, a stejně nic nepomohlo. Vůbec nic nepomáhalo, protože pořád slyšel ta slova, jak je neschopný a nesamostatný, jak je dobře, že je buzík, protože se o sebe neumí postarat.

Netušil, jak to matka dělala, ale vždycky dokázala během jedné, dvou vět bodnout do nejcitlivějšího místa. Jako kdyby věděla, že tohle dokáže ublížit nejvíc. Navíc k tomu používala ten svůj nevinný a milý tón, aby nepůsobila jako absolutní fúrie. Byla to jedna z mála věci, proč se s Kleinem hádali. Nicolo totiž tvrdil, že máma moc dobře ví, co dělá a říká, zatímco Klein tomu nechtěl věřit. Neustále ji obhajoval, jak je jen mimo a nemocná, ale nikdy neřekl pošahaná.

Když neusnul, vyšel před maringotku, vychcal se do keře a pak chodil v kruhu.

Myslel na matku a na dnešní ráno, ale sotva zakopl o starý pařez, okamžitě si vzpomněl, že o něj zakopl i Dominik, když spolu hráli fotbal. A to mu myšlenky přece jen odvedlo úplně jiným směrem.

Teď zpětně nechápal, jak mohl Marii říct, že… všechno! Nechápal, jak jí mohl říct úplně všechno. Chodila sice s Kleinem, ale v tomhle na ni bylo spolehnutí a ano, věřil jí, ale zároveň měl pocit, že se celá ta situace stala reálnější.

Pořádně se kousl do jazyka. Jak jí do háje mohl říct, že se do Dominika zamiloval? Jak jí mohl říct, že spolu spali? Že… Znovu se kousl do jazyka, až mu vyhrkly slzy, a kopl do trsu trávy. Naštvaně pak pochodoval kolem keře, až v trávě vydupal cestu.

Ne že by to něčemu pomohlo.

Když už byl potom hodně unavený, vrátil se zpátky do maringotky, znovu si lehnul a tentokrát usnul docela rychle.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolina
10. 8. 2021 21:11

GRR 🤬🤬 Tyhle lidi ja uplne nesnasim, nejenze jsou zly, zakerny sfine, jeste nechapou, ze takovy jsou mysli si, ze jsou mily a hodni a vsechno mysli dobre uaaa😠 zlaty parchanti, co vedi, ze jsou parchanti 😄

Karin
10. 8. 2021 23:09

Matka je fakt na zabití kráva jedna.