NIGEL A JÁ

NIGEL A JÁ


Nemůžu najít klíče, popruh tašky mi pomalu sjíždí z ramene a je mi příšerné horko. Taky mě bolí hlava, ale ta teď bolí furt, takže bych si už možná mohl zvyknout.

Navíc to není můj první otřes mozku, přestože tenhle je rozhodně mnohem otravnější. A přišel v tu nejhorší možnou dobu.

Znovu zahrkám s taškou a klíče tam někde slyším, ale prostě je nemůžu nahmatat. A čím déle celá tahle komedie trvá, tím větší mám chuť se vším praštit a prostě počkat, až se kluci vrátí z tréninku.

Zhluboka vydechnu, položím tašku a začnu postupně věci vytahovat a pokládat na zem.

Doktor řekl, že se nemám rozčilovat (kromě hromady dalších věcí, které nesmím), takže se nerozčiluju, velmi klidně až meditativně všechno vyskládám, dokud klíče nenajdu úplně vespod vedle zamotané nabíječky na mobil. A jestli sem tam s něčím třísknu, je to spíš náhoda.

Sotva klíče mám, dveře od bytu se nečekaně otevřou.

„To si vybaluješ celkem brzo, ne?“ uchechtne se Devi.

V rychlosti naházím věci zpátky do tašky a vstanu. Tričko se mi lepí na záda a bolest na spáncích všechno jenom zhoršuje. „Co tady děláš? Nemáš být na tréninku?“

Devi zvedne levou nohu. „Kotník, týden klid a ledovat. Otrava,“ oznámí. Teprve teď si všimnu, že má kolem kotníku izolepou přichycený sáček s ledem. „Neměl bych se spíš ptát, co tu děláš ty? Nemáš být v nemocnici?“

Vejdu do bytu a tašku pošlu po zemi ke svému pokoji. „Zdrhl jsem,“ oznámím rázně.

„Děláš si srandu?“ Devi zavře hlavní dveře a následuje mě do kuchyně. A celou dobu, co si napouštím vodu a piju, na mě nedůvěřivě kouká. Je to nejdrsnější útočník v týmu. Rozhodně se s ničím nepáře, ale stejně mě vždycky překvapí, jak umí být nezdravě důvěřivý.

„Bože, jo. Propustili mě do domácího léčení,“ vysvětlím.

„Ty vole a tos šel z nemocnice pěšky? Proč jsi neřekl, abychom tě vyzvedli? A kde je do háje Clane?“ Devi se rozhlédne po kuchyni, jako kdyby se před ním Nigel celou dobu schovával. Dokonce rozhodí rukama, a tak otázka kde je do háje Clane? působí vážně naléhavě.

Ale já DO HÁJE nevím, kde je Clane!

„Tak asi na tréninku. Jak to mám vědět?“

„Oni ho od tebe odtrhli, jo?“ ušklíbne se Devi. Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že v jeho hlase slyším posměch. Což mě automaticky, během jediné vteřiny, okamžitě nasere.

„Jak to jako myslíš?“ vyjedu.

Devi je v pohodě, mám ho celkem rád, ale většina našich konverzací tak trochu připomíná hádku. Rourke rád opakuje, že bydlí s výbušnými hovady. Já tvrdím, že je to tím, že Devi umí být docela debil a mě to vytáčí.

„No jakože je na tobě furt nalepenej,“ odsekne.

„Neser se do Nigela.“

„Nebo co? Nebo mě srazíš jako ten mantinel při zápase?“

„Nebo tě pošlu do prdele stejně, jako to udělala minulý měsíc tvoje holka. Jo, počkej, bývalá holka.“

Devi nakrčí nos. Tady jsem ho naštval, to poznám téměř okamžitě. Ale je mi to jedno. Mám posranou náladu a úplně klidně si ji vyleju na komkoli. A on je nejblíž. „Seš debil,“ odsekne, dojde k ledničce a rázně ji otevře. „Chceš pivo? Můžeš vůbec pivo?“

Upřímně si nejsem jistý. Vím spoustu věcí, co nesmím. Nesmím se rozčilovat, nesmím se koukat na telku, nesmím na trénink a nesmím být s Nigelem… Teda, to poslední mi doktor nezakázal, ale kdyby znal souvislosti, možná by to udělal. Řekl by, že se k sobě nehodíme.

Je mi na hovno.

„Dej ho sem,“ natáhnu ruku a nechám Deviho, aby mi do ní vložil orosenou flašku.

Oba se doploužíme na sedačku do společné místnosti. Devi si zraněnou nohu položí na stolek a trochu s ní zahýbe. Všimnu si, že na zemi leží berle, ale je mi jasné, že Devi by si je ani za nic nevzal. To bude raději poskakovat po jedné noze.

„Takže,“ začne a vytáhne zpoza polštáře sáček chipsů.

„Takže co?“ nechápu.

„Takže jsi ho zase poslal do prdele? Kurva, kámo, já tě nepobírám. Fakt mi to nedává smysl. Oba po sobě slintáte jak nadržený opice, být s vámi ve sprše je ty vole utrpení, a jasně, jo, už jsi vysvětloval, že jen vo tom to není, ale když jsi říkal, že se s tebou rozešel, podals to úplně jinak.“

Nechci se bavit o něm. Nechci na něj ani myslet. Bylo by lepší, kdyby se nikdy nedostal do Ardenu a já ho už nemusel vidět. Nebo by bylo lepší, kdybych mu tenkrát, tak strašně dávno, nenapsal tu podělanou zprávu – on by neodepsal a já bych nemusel zjišťovat, jak voní a líbá a… Možná by bylo úplně nejlepší, kdyby neexistoval. Kdyby se jeho otravná existence prostě rozplynula a já bych ve čtrnácti neodjížděl ze svého úplně prvního soustředění s těmi nejzmatenějšími pocity.

Jo, úplně nejlepší by bylo, kdyby Nigel Clane neexistoval. Můj život by byl rozhodně jednodušší.

„Jak jsem to podal?“ odseknu a napiju se. Navzdory tomu, že o něm nechci mluvit, evidentně neumím přestat.

Devi rozhodí rukama. „Jakože se na tebe tvůj kluk vysral nebo tak něco. A přitom… kámo, Clane je z tebe hotovej. Tak já fakt nechápu, kde je do háje problém. Ty ho chceš, on tě chce, ale nemůžete bejt spolu, protože… Vlastně jsem zapomněl proč. Je to smutný, jak seš blbej.“

Obkreslím prstem hrdlo lahve. Jsem blbej, jsem idiot. „Neposlal jsem ho do prdele, jasný? On poslal do prdele mě a pak prostě odešel z nemocnice.“

Devi na mě udiveně kouká, než chápavě přikývne. „Takže jsi to zase podělal a jemu ruply nervy, že jo?“

Kdybych uměl zabíjet myšlenkou, Devi už by byl v pořádném průseru. Naštěstí pro něj to zatím neumím. „Přesně,“ zavrčím a vstanu. Nedopité pivo nechám na stole. „Jdu si lehnout. Rozbolela mě z tebe hlava.“ S těmi slovy odejdu k sobě do pokoje, kde… je bordel.

Chtěl jsem to všechno uklidit, jakmile se vrátím ze zápasu, jenže to jsem samo sebou netušil, že skončím v nemocnici.

Na posteli mám hromadu oblečení, ze špinavého hrnku na nočním stolku mezitím začalo něco růst a na zemi leží rozházené učebnice a sešity, jak jsem na poslední chvíli dopisoval esej. O jednu z učebnic nechtěně zakopnu, což vede k tomu, že seberu hromadu oblečení, hodím ji na židli a následně odevzdaně padnu do postele.

Myslím na to, že jsem při odchodu z nemocnice dostal prášky proti bolesti, ale ty jsou nepříhodně v tašce, která je nepříhodně před dveřmi do pokoje. Takže se pár minut odhodlávám, že si pro ně zajdu, než se na to raději vyseru a prostě usnu.

***

Proč.

Na to se mě ptalo tolik lidí, že už tu otázku dokážu celkem přesně předvídat. Ale máma ne. Máma mi ji nikdy přímo nepoložila, i když mi bylo jasné, že určitě chtěla. Dokonce se nezeptala ani tenkrát, když mě vyzvedla na stadionu, tu noc, kdy jsem všechno podělal, a já trochu vztekle brečel.

Stačilo, abych řekl, že jsme se s Nigelem pohádali, že jsme se rozešli!, a ona mě jen objala. Teda zkusila to, jenže já ji odstrčil a odtáhl se, co nejdál to šlo. Nechtěl jsem, aby mě viděla takhle, ale zároveň jsem nedokázal přestat bulet. Čekal jsem, že přijde ta otázka, že bude chtít vědět proč, protože až do té chvíle všechno nasvědčovalo tomu, že spolu s Nigelem zůstaneme navždycky.

A pak jsem usoplenej nastoupil do auta, oznámil, že je konec, a jediné, co řekla, bylo: „Je mi to moc líto.“

Žádné proč. Třeba to tušila, třeba nikdy nepředpokládala, že by nám to mohlo vyjít.

Třeba mě znala tak dobře, že věděla, že nakonec udělám chybu.

Všichni ostatní se ptali.

Proč jste se rozešli?

Proč o něj nebojuješ, když ho miluješ?

Proč se nedáte znovu dohromady?

Máma nikdy. Máma po rozchodu o Nigelovi nemluvila. Jen se o prázdninách před druhákem zeptala, jestli se dostal do Ardenu, a když jsem přikývl, neznatelně se usmála. Možná myslela, že jsem ten úsměv neviděl. Těžko říct, co se jí honilo hlavou.

A najednou, ve chvíli, kdy to prakticky nečekám, ta otázka padne. Prostě jen tak, jako kdyby máma přesně poznala, že teď mě zasáhne nejvíc. Protože všechny měsíce předtím jsem na ni byl připravený, ale dneska ne.

Mám do háje otřes mozku, nesmím se rozčilovat, takže koho by napadlo ptát se mě na jediného člověka, co mi dokáže zvednout tlak?

„Proč se pořád trestáš?“ vydechne máma a zní, jako bych ji nepředstavitelně zklamal.

Původně jsem jí ani nechtěl volat, ale poslední zpráva od ní zněla lehce výhružně, jakože pokud se neozvu, je ochotná sednout do auta, pět hodin v kuse řídit a následně mi vletět do pokoje a udělat pořádný bugr. Takže jsem zavolal a pár minut poslouchal, jak moc se o mě bála.

Nakonec padlo: „A kde je Nigel?“

Což vedlo k mému neutrálnímu nevím, z čehož vydedukovala, že jsem ho poslal pryč, a zrodila se otázka: PROČ SE POŘÁD TRESTÁŠ?

Protože. Co mám na tohle jako říct?

„Netrestám,“ odvětím zatvrzele, zatímco koukám na plíseň v hrnku. Musím se sebrat a odnést ho do dřezu. Musím se sebrat a osprchovat se, hodit na sebe čisté oblečení a najíst se. Musím se sebrat a přestat myslet na kraviny.

„Lukasi,“ vzdychne máma. „Ty seš tak tvrdohlavej! A tak hodnej kluk.“

Všimnu si, že mám na tričku skvrnu. Začnu ji nehtem seškrabovat. „Hm,“ zamručím.

„Každý se ve vztahu někdy hádá. To je přece normální. A nikdy není chyba jen na jedné straně.“

Tohle mě probere. „Jak to jako myslíš? Že to tenkrát byla Nigelova chyba? Protože nebyla. Celý ten večer jsem byl… Choval jsem se jako idiot a nedokázal jsem se zastavit, řval jsem na něj a přitom jsem věděl, že jeho kamarád umírá. Nedokázal jsem…. Myslel jsem jenom na sebe a na to, jak strašně chci, aby byl se mnou na škole.“

Tak a je to venku.

Ten večer jsem myslel jen na sebe, a když jsem odcházel, když jsem nechával Nigela samotného na ledě, na poslední chvíli jsem se otočil a viděl ho ubuleného lapat po dechu… Tohle si přece nezasloužil. Měl jsem se vrátit a říct mu, že všechno bude v pohodě.

Proč.

Proč jsem to neudělal?

Protože jsem byl unavenej a nasranej.

Takže ne, nevím, kde je Nigel. Nechodím s ním.

„Každý někdy udělá chybu,“ konstatuje máma.

„Proč se o tom bavíme?“ zamručím a spadnu naznak na postel. Rozvalím se a zavřu oči. Kdybych aspoň mohl na trénink. Kdybych aspoň mohl hrát během dalšího zápasu. Kdyby mě aspoň pořád nebolela hlava a kdyby se aspoň každý neptal na Nigela.

„Protože se trápíš.“

„No jistě,“ odseknu. „Protože mám otřes mozku.“

„Tak jsem to nemyslela.“ Poznám, že mámu štvu, no ale ona mě štve taky, takže si nemáme co vyčítat. Chvíli mlčí, podle zvuků na druhé straně telefonu nejspíš právě vaří kafe. Teprve když nalije vodu, pokračuje: „Nechceš přijet na víkend? Nebo nemám přijet já? Postarám se o tebe.“

Nejspíš bych její návštěvu přijal, nebo bych se klidně sbalil a odjel domů, ale… Nevím, vlastně nemám nejmenší ponětí, co cítím. Ovšem při představě, že bych měl vylézt z pokoje nebo s někým mluvit, mi běhá mráz po zádech.

Dostal jsem mrdu do hlavy a můj ex mě viděl brečet a nechal mě v nemocničním pokoji, takže mám snad dovoleno být pár dní sám.

„To je dobrý, mami. Jsem v pohodě. Navíc o víkendu hrajeme o postup do finále. Sice nemůžu hrát, ale chci tam být a kluky podpořit.“

Jak jde o hokej, je máma extrémně chápavá. Respektive od chvíle, co jsem poprvé stoupl na led a totálně mu propadl, zjistila, že nemá smysl mě od něj držet dál.

„No tak dobře, ale musíš mi každý den volat. Jednou vynecháš a startuju auto.“

Samozřejmě souhlasím a pak, jelikož nemám co dělat, telefonuju s ní další půlhodinu. Ptám se, co v práci a doma, a když začne vyprávět o novém pořadu, na který kouká, s mrtvolným výrazem hledím do stropu.

Jsem znuděnej k padnutí, takže nezavěsím a poslechnu si to až do konce.

***

V první třetině hrajou kluci dobře. Rourke přihraje Mooreovi, ten pošle puk Devimu, který kličkou objede obránce, vystřelí a… puk narazí do tyče a brankář soupeřova týmu ho zasedne. Další dvě šance taky vypadají nadějně, Rourke se v jednu chvíli utrhne, jede na branku sám, ale puk letí moc vysoko.

Je to téměř začátečnická chyba.

Mám dojem, jako kdyby se od toho okamžiku začalo všechno sypat.

Devi jde na trestnou lavici za hákování, kretén!, a Bennet se zraní a z nosu mu teče krev.

Ve druhé třetině se tým rozpadne úplně. Kluci jsou pomalí a těžkopádní, zatímco druhý tým ani na chvíli nezpomalí. Nebýt Nigela, už bychom prohrávali o tři góly, protože obrana není schopná dát se dohromady. Ke konci třetiny mám dojem, že není okamžik, aby se nestřílelo na naši bránu.

Tempo je brutální.

Doktor říkal, abych byl v klidu a nerozčiloval se, takže se toho držím. Dokud nejde na trestnou lavici Foster a já nedostanu hysterák. Možná mě měli raději nechat hrát, protože na ledě emocím nikdy nepropadám. Dokážu mít chladnou hlavu, i když prohráváme, i když na mě protihráči povolávají buzerante, i když mě někdo fauluje… Ale sedět mezi diváky je utrpení.

Tohle všechno mě vede ke vzpomínce na zápas, kdy se mě Nigel zastal. Nigel! Kluk, který byl nejednou vyděšený, že spolkl oříšek, že vdechl špendlík, že vypil žíravinu, že snědl berušku… Kluk, kterého přepadla taková úzkost, že utekl uprostřed zápasu z ledu. Kluk, který má tolik strachů, až se jimi kolikrát ani neumím prohrabat. Najednou byl všechno, jenom ne vystrašený. Možná nikdy jsem ho neviděl tak odhodlaného a nebojácného. Tak sexy.

Nevím proč, ale nikdy mě nenapadlo, že to v sobě má.

Nevím proč, ale dlouho jsem myslel, že to já musím chránit jeho a naopak to nikdy nebude.

Po Fosterově vyloučení ječím celou dobu jako urvanej ze řetězu. Na kluky, jak mají do prdele hrát, na rozhodčí, jen tak do placu, na dalšího diváka, co sedí o dvě řady níž a debilně radí…

Třetí třetina je peklo.

Nejraději bych přeskočil mantinel, sebral Mooreovi hokejku a začal hrát. Jen abych ze sebe dostal všechnu tu energii a frustraci, co mi pomalu tryská z uší. Není nic těžšího než vidět tým v háji a nemoct mu helfnout.

Pak už nás ani Nigel nedokáže zachránit a dostaneme gól.

***

„Půjdeme na pivo. Jdeš taky?“

Nemá smysl do kluků rýpat. Vidím na nich, jak jsou přepadlí a hotoví. Prohrát vždycky bolí, ale prohrát v zápase o postup do finále je extra na hovno. Loni jsme se takhle daleko nedostali, jenže letos jsme byli skvěle najetí, a i když jsme o tom nemluvili… většina z nás už se viděla se zlatou medailí kolem krku. Takže pád není dvakrát příjemný.

Náš autobus čeká zaparkovaný dál od vchodu. Někteří kluci už jsou vevnitř, ale on ještě nešel.

Devi okamžitě pozná, co moje váhání znamená. „Clane to s námi zapít nepůjde. Slyšel jsem, jak se bavil s Nelsonem, že se staví na jídlo. I s Riverou. Chápeš to? Ty vole, ty tři spolu absolutně nepobírám.“

Automaticky nakrčím nos. Nežárlím, ale nechápu, proč zrovna Rivera. Je to velkej protivnej panák. „Jo, v tom případě jdu na pivo taky,“ rozhodnu se a schovám ruce do kapes.

Poslední dny byly celkem v pohodě. Bolest hlavy přešla, doktor mi dovolil od pondělí zase trénovat, můžu koukat na telku, takže jsem zkouknul všechny díly Nezvratného osudu, a navíc jsem kromě Deviho a Rourkea nikoho neviděl.

Nikoho a hlavně ne jeho.

„Bezva. Můžeš nám dát přednášku, jak příšerně jsme hráli,“ uchechtne se Devi, ale není v tom ani špetka pobavení. Hokej bere vážně stejně jako já, ale chyby si vyčítá dvojnásobně víc.

Za ty dva roky, co s ním hraju, jsem zjistil, že vůbec nejhorší je jeho chyby zlehčovat nebo omlouvat. „Kurva, co to bylo, to tvoje hákování?“ vyštěknu. „A ta přihrávka ve druhé třetině? Tos jako mířil na koho?“

Devi se zaškaredí.

***

Nigel má rád Jahodovou jahodu a nevím, jak to kurva vím. Prostě to vím. Stejně jako vím, že usíná na boku, ale přes noc se vždycky převalí na břicho a sune se po matraci dolů, až mu nohy koukají z postele. Tak jako vím, že když ležíme a já ho zezadu obejmu, natlačí se zadkem k mému rozkroku a zavrtí se. Přestože jsem mu nikdy neviděl do obličeje, je mi jasné, že se určitě potutelně šklebil. Od první chvíle jsem věděl, že nemá colu light rád, ale někdy ji pil, aby mi udělal radost.

A poznám, kdy přijde ta jedna myšlenka, která dokáže všechno převrátit naruby a vyvolat úzkost.

Viděl jsem to mnohokrát. Zažil jsem chvíle, kdy se Nigel usmíval a najednou… cvak, přišla TA myšlenka a v očích se mu objevil strach.

Tím pádem snad dává smysl, že kouknu na nabídku drinků a přesně poznám, který by si Nigel vybral.

„Jahodovou jahodu,“ řeknu pevným hlasem.

Rourke se ušklíbne.

Na to fakt nejsem zvědavej. „Co je?“

„Nejsi už trochu opilej?“

Jsem. Nijak tu skutečnost nepopírám. Vím, že jsem cinklej, a je mi to jedno. Otřes mozku je konečně za mnou, v pondělí jdu na trénink a jo, sice jsme prohráli a nepostoupili do finále, ale pořád nás čeká malé finále a třetí místo by bylo i tak skvělý. Obzvlášť když jsme na začátku sezóny přišli o brankáře.

„Ještě že tu byl dokonalej Clane, aby ho zaskočil.“

Rourke povytáhne obočí. „Co?“

Já povytáhnu obočí. „Co?“

„Právě jsi zničehonic řekl, že tu byl Clane, aby ho zaskočil,“ vysvětlí, a dokonce se rozhlédne, jako by hledal někoho, kdo jeho slova potvrdí.

Tak jsem to asi řekl nahlas, no a co.

Rourke sice nikdy moc nepije, ale dneska ho prohra nejspíš trochu sebrala, protože jsem ho viděl vypít minimálně dva panáky. Tak toho využiju, opřu se o pult a bojovně zvednu bradu. „Koho?“

„Koho co?“

„Koho má jako zaskočit? A proč ho zrovna teď vytahuješ?“

„Děláš si srandu? Vždyť…“ Rourke nechápavě mrká, než mu dojde, o co se snažím. Zakroutí hlavou a ušklíbne se. „Ty vole, Logane. Seš nadranej, měl bys jít domů.“

„Jo, to je fakt. Ale já si místo toho objednal Jahodovou jahodu,“ přikývnu. Je mi jedno, jestli mě někdo uvidí, jak cucám brčkem koktejl, co zbožňuje můj ex.

No jasně, už mi to seplo, tímhle se Nigel sťal na první zahajovací párty.

Proto vím, co rád pije. Není to žádná nadpozemská superschopnost. Nejsem na něj napojenej nebo tak něco, jenom ho… sleduju. Ty vole, to zní blbě.

Když mi barman hotový koktejl podá, vzpomenu si, že úplně stejnou barvu vyzvracel Nigel tu noc do keře. Což mě trochu nakopne, ale nic, co bych neustál. A tak sáhnu pro sklenici, chvíli si hraju s brčkem, než se odvážně napiju.

Je to odporná přeslazená břečka, ježiši, to se nedá pít.

Nakrčím nos a vezmu Rourkeovi pivo. To se mu evidentně moc nelíbí, ale nestihne protestovat, jelikož se už vracím do boxu za kluky. Nechtěně přitom vrazím do Benneta, který si mě tím pádem všimne, chytne mě kolem ramen a de facto se na mě pověsí. Zkusím ho setřást, ale je o něco ožralejší než já a působí téměř gumově, takže se ho nedá zbavit.

Když dorazíme ke stolu, konečně mě pustí. „Všimli jste si, že Logan jednou nehrál, a totálně jsme to projeli?!“ vyštěkne. „Je to vlastně tvoje chyba,“ ukáže na mě a následně se rozesměje.

Klidně to řeknu, s Bennetem se moc nemusíme. Ty jeho blbé kecy mi lezou krkem. Obzvlášť když ty blbé kecy zahrnují Nigela. Dneska s ním překvapivě souhlasím, ale nic neřeknu, protože předpokládám, že to není všechno. Určitě má v záloze schovanou nějakou perlu.

„Vole, nebýt tvýho kluka, jsme úplně v prdeli, co? Teda… být v prdeli by ti asi zas tolik nevadilo.“

Jak říkám, perla. Nijak nereaguju a raději vypiju zbytek Rourkeova piva. Když postavím prázdnou láhev na stůl, zrovna přede mnou přistane Jahodová jahoda, kterou mi kapitán milostivě donesl. Kdo se ho prosil?

„Uklidni se, Bennete,“ pronese pevným hlasem.

Někdy mě sere, jak strašně dobrý kapitán Rourke je. A ještě víc mě sere, že za pár měsíců z týmu odejde a místo aby hrál za profesionály, což by rozhodně mohl a měl, plánuje se raději usadit a zakládat rodinu. Nepřijde mi to normální.

Kdo by se raději ženil, než hrál v NHL?

Sednu do boxu, a protože kolem nemám žádný alkohol, začnu žbryndat koktejl.

Nigel se těm slovům vždycky smál a potom je pořád opakoval. Kolikrát jsem ho slyšel prosit, abychom se šli spolu čváchat?

Proč na něj pořád myslím?

Ačkoliv na to už bych si měl možná zvyknout. Není to náhodou tak, že na něj myslím od čtrnácti, co jsem ho poprvé viděl v bráně, smál se, že taková špejla asi těžko bude chytat moje mrdy, a on je pak všechny vychytal?

Asi bych se litoval, jakej jsem zoufalec, kdyby mi Jahodová jahoda nezachutnala a já neměl tendenci se nad tou ironií uchechtnout. Jo, je přeslazená a přejahodovaná, ale na druhou stranu… Ne, asi to nemá druhou stranu, prostě jsem nalitej a klidně vypiju všechno, co přede mnou přistane.

„Logane, to piješ na Claneovu počest?“ spustí Bennet a já si teprve teď všimnu, že sedí vedle mě.

Je tak otravnej. Panebože, jak někdo, kdo tak dobře hraje, může být zároveň takový kokot? Vlastně vůbec nejsem překvapený, že se sčuchl právě s Moorem. Ten je na ledě taky v pohodě, ale v šatnách by ho člověk za ty kecy nejraději uškrtil ručníkem.

„Jo, ty vole, pojď si ze mě střílet, že jsem zamilovanej do svýho ex. Poslouchám to jenom rok v kuse.“ Nemluvně o tom, jak často mi to předhazuje vlastní mozek.

Bennet se zamračí. „Aby ses nepodělal.“

„Ty aby ses nepodělal,“ odvětím, zatímco brčkem vytvářím v koktejlu vír. Je to fascinující podívaná, a když si uvědomím, že Bennet nějakou dobu mlčí, dojde mi, že ho pozoruje i on.

Asi jsme oba fakt dost vyjetí. Upřímně ani netuším, jestli se právě hádáme, a pokud jo, o co přesně jde.

V jednu chvíli už myslím, že je po všem, něco jsme si řekli a život jde dál, takže se chci otočit na druhou stranu na Deviho, jenže Bennet zničehonic vyprskne. „Tak jdi za ním!“

Nechápavě zamrkám. „Za kým?“

Bennet obrátí oči v sloup. „Za Clanem, přece,“ oznámí stylem, jako by to snad bylo jasné. Ale musím říct, že z mého pohledu to jasné rozhodně nebylo. Není to tak, že bych o Nigelovi bez přestání mluvil a všechno se točilo kolem něj.

Chci se Benneta zeptat, co ho to do háje napadlo, ale než stihnu otevřít pusu, on už blábolí dál.

„Já to nechápu. NECHÁPU. Miluješ ho, tak za ním běž! Už mám té vaší telenovely plné zuby.“

Téměř ve zpomaleném záběru na sebe ukážu. Jakože já?

Já?!

Mám jít za ním?

Takhle, piju Jahodovou jahodu, níž už klesnout nemůžu. Proč bych tím pádem nemohl dovalit za klukem, kterého miluju, a říct mu, že… ho miluju?

Není to tak špatnej nápad. Není to ani nejlepší nápad, ale na Benneta to celkem ujde. Odhodlaně proto přikývnu a vstanu. „Jo, no tak jo,“ souhlasím, vylezu z boxu a jdu. Protože jo, já to udělám. Řeknu Nigelovi, co cítím, seřvu ho, že pije přeslazené břečky, a pak ho pořádně pomiluju.

V té jeho mikině s japonskou vesničkou.

Vlastně v mojí mikině s japonskou vesničkou.

Fakt šel ten ignorant na rande v mojí mikině?!

To mě trochu nakrkne, a tak z baru vyjdu celkem rázně a čerstvý vzduch mě lehce propleskne. Chvíli přemýšlím, na kterou stranu musím jít, než si uvědomím, kde Nigel bydlí, a vydám se tím směrem.

Napadne mě, že bych mu měl nejdřív zavolat, aby se nelekl. Určitě už spí. A já ho vzbudím a on bude mít ten svůj nechápavý a ublížený výraz a já budu muset předstírat, že mě to vysírá, ale ve skutečnosti mě každý jeho smutný výraz prostě jenom bolí. Nechápu, že to ten blb nechápe.

Nechci mu přece znovu ublížit.

Odemknu mobil, ale místo, abych vytočil Nigelovo číslo, automaticky najedu do galerie a v uzamčené složce najdu naše společné fotky. Většinu z nich fotil Nigel a pak mi je dával jako tapetu na mobil nebo nahrával na sociální sítě. Vždycky čekal, že ho zarazím, že ho nenechám sdílet naši… to mě fakt nenapadne jiné slovo než láska? NO TAK NAŠI LÁSKU! Jenže mně to bylo jedno, klidně bych celému světu oznámil, že ho miluju.

Miluju miluju miluju.

Kurva, Nigele, miluju tě.

Seber se, Lukasi!

Trhnu sebou a uvědomím si, že stojím uprostřed chodníku a zírám na staré fotky. Jako dement. Proto mobil schovám a rozejdu se ke kolejím.

Tohle je nádvoří, kde jsem poprvé viděl Nigela po příjezdu do Ardenu. Tvářil se jak pitomeček.

Tohle je keř, kde zvracel. To mě nasral, ale bylo to i trochu vtipný.

Tudy jsme šli z kina a hecovali se.

A tady jsem na něj čekal, když měl rande.

Ignorant.

Zastavím na schodech a zhluboka vydechnu. V Nigelově pokoji je zhasnuto, takže tam buď není, nebo spí. Neměl bych mu nejdřív zavolat? Neudělal jsem to už? Co když ho vyděsím? Proč jsem sem chodil? Byl to debilní nápad. Taky byl Bennetův, není divu, že je to celé hovadina.

Říct klukovi, kterého miluju, že ho miluju?

Vždyť už to dávno ví! Celej podělanej svět to ví – máma, hokejový tým, trenérka, Nicholson… Takže co? Přijdu a řeknu něco, co už Nigel dávno ví, ale vlastně se tím nic nezmění, protože… překvapení, pořád jsem kretén, co ho dokáže rozbrečet.

No tak paráda.

To jsem zandal.

Vzdychnu, zakloním hlavu a chvíli zírám na oblohu.

Nedělá mi problém přiznat, že bych ze všeho nejraději vlezl za Nigelem do postele, pevně ho objal a usnul. Možná bych to měl udělat, jen…

Proč jsem tak strašně necitlivej kokot?

To, že bydlím až na druhé straně kampusu, je jedině dobře. Aspoň mám hodně času vystřízlivět.

Musím se sebrat, pořád si to opakuju, ale nějak to neustále posírám. Čeká nás zápas o bronz, to je jediná věc, ke které se upínám. A co bude potom… Na tom nezáleží.

***

Soustředím se na blížící se zápas. Soustředím se na chvíle, kdy budeme na ledě, a mým jediným úkolem bude poslat puk do brány, takže sotva za zády slyším „Můžeme si promluvit?“, mám chuť vyštěknout, že rozhodně ne, protože všechno, každou maličkost týkající se jeho, jsem odsunul.

„Teď není ta nejlepší chvíle. Můžeme to probrat potom.“ Otočím se k němu zády, abych nemusel čelit těm jeho psím očím. Popadnu první věc, co mi přijde pod ruku, což je krabička s chrániči na zuby. Otevřu ji a automaticky nakrčím nos. Je jedno, kolikrát chrániče opláchnu. Stejně páchnou.

„Jenom na chvíli,“ pokračuje Nigel naléhavě.

Ježiši, tohle je ono, že jo? Další Nigelův emocionální průjem, který musí přijít hned, jinak by mu nejspíš vybuchla hlava. Jako tenkrát na střední. Jako pokaždé, když něco není, jak potřebuje. Jako by se celá podělaná sluneční soustava točila jen kolem něj.

Naštvaně na něj pohlédnu a chci mu říct „Sereš mě, Clane!“, ale ty jeho oči jsou tak… Proč je proboha tak kulí? Ví, že to nesnáším! Raději zarytě mlčím, ale jemu je stejně jasné, na co myslím.

„Seru tě?“ vydechne potichu. „Ty mě totiž taky. Jenomže to je asi normální, ne? Vzbuzuješ ve mně strašnou spoustu emocí. Možná byly chvíle, kdy jsem tě dokonce i nenáviděl. Nikdy jsem ale nechtěl, abys odešel, a nikdy jsem nechtěl být doopravdy bez tebe! I když jsem to řekl – já vím, co jsem řekl.“

Já seru jeho? Si dělá srandu, ne? Jasně, dokážu pochopit, že jsem ho mockrát za život sral, ale teď? Před nejdůležitějším zápasem sezóny, kdy se pokouším soustředit a všímám si pouze chráničů, bruslí, dresu a hokejky? Neměl by se ten tupoun taky raději soustředit?

„Rozešel jsem se s tebou, bylo to v afektu a bylo to hrozně špatně. Už bych to nikdy neudělal. Teď už o sobě ale víme další věci, možná i díky tomu, kolik času jsme bez sebe strávili, a znamená to, že se líp známe. Ty mě znáš nejlíp ze všech, Lukasi. Jo, sorry, musím to řešit právě teď a právě tady, když se chystáme na led. Není to zrovna ta nejlepší vlastnost, nemyslíš? Můj mozek si něco usmyslí a dokáže být v tomhle fakt otravnej.“

Takže jsem měl pravdu, je to Nigelův další průjem. Začíná z toho dělat finálovou tradici, nebo co jako? A co čeká, že bude? Že mi před zápasem narve šrouby do hlavy a já pak budu celý zápas mimo? To mu fakt poděkuju.

„Já… Jo, tu noc, kdy jsme se rozešli, jsi mě vydeptal,“ pokračuje a zní téměř konejšivě. Jako by mě uklidňoval, že je všechno v pořádku a nemusím zbytečně jančit. Takhle se mnou mluvíval často a vlastně mi to nevadilo. Jenže teď… to je přece úplně jiná situace! Nechci, aby mě konejšil.

Jakmile ho pustím k sobě do hlavy, a on to nejspíš moc dobře ví, a tak toho jen využívá, nedokážu ho dostat ven. Je jako… jako zasraná vrtkavá myšlenka, co prostě přilne a nepustí.

Tohle se mnou uměl vždycky jen on.

„Stejně jako já jsem tolikrát nebral ohledy na to, jak je tobě. Vím to. Tak nějak automaticky jsem tě viděl jako toho silnějšího, kdo ustojí všechny moje nálady. Kdo ustojí mě. Nemyslím, že to bylo fér. Vracel ses odtud unavený, kolikrát úplně v prdeli, ale stávalo se, že já viděl jenom sám sebe. U tebe jsem to bral tak, že to vydržíš, ty seš ten silnej, vyrovnanej… Já ani nevím, jak jsem to bral, ale často to bylo bezohledný. Oba víme, že já umím být bezohlednej. Podívej, stojíš tady pomalu v trenkách, myslíš na to, co bude během zápasu, a já do tebe valím, abych ulevil svojí hlavě.“

To, co právě cítím, se mi absolutně nelíbí. Nenávidím ho. Tohle nejsem já.

Nepohnu se, jen zatínám čelisti a pěsti, protože jinak… Všechno, co říká, je sice pravda, ale… Nikdy jsem nechtěl, abych si kvůli mně Nigel připadal bezohlednej.

Nikdy jsem nechtěl, aby si něco vyčítal.

Pamatuju si, jak jsem ho tenkrát přede všemi políbil na ledě. Jak jsem celý zápas věděl, že toho praštěného, ukecaného a otravného kluka nemůžu nechat jít. A když jsem ho líbal, sám sobě jsem sliboval, že udělám všechno, aby byl šťastný. Že už mu neublížím.

Možná bych mu měl říct, že opravdu není snadné svoje sliby pořád dokola a dokola porušovat.

Nigel nakrčí nos, čímž dá dost jasně najevo, že plánuje mluvit ještě hodně dlouho.

Je vlastně hrozně hezký, když je takhle zapálenej.

„Takže se nedivím, že tě seru. A musím ti to říct. Lukasi, já nepotřebuju nikoho lepšího, než jsi ty. Ty jsi pro mě ten nejlepší,“ oznámí rázně. „Že by se našel někdo trpělivější? No ty vole, to asi jo. Někdo milejší? Bože, umíš být tak úžasně protivnej. Máš naprostou pravdu, určitě by se našel i někdo chápavější. Vlastně by bylo divný, kdyby nenašel, když je na světě tolik lidí. Stoprocentně někde existuje člověk, co by mě obskakoval a utěšoval, že všechno bude v pořádku, namísto toho, aby mu někdy vytekly nervy a on mi řekl, že se mám sebrat. Nebo – jakže to bylo tenkrát na té chatě? Abych přestal bulet a spal? Otřesnější radu jsem nikdy neslyšel,“ ušklíbne se.

Ušklíbl bych se nazpátek, pokud by to bylo k smíchu, ale není.

Kdyby Nigel na chvíli sklapnul – stačilo by, aby se potřeboval nadechnout a nechrlil to na mě jako gejzír – zeptal bych se ho, co jsem měl asi tak říct. A že jsem byl do háje sám nejistej.

Nejsem ten pravej. Na tohle nemám.

Jenže jak jde o proslovy, Nigel nepotřebuje přípravu, nepotřebuje si nic promyslet a rozhodně nepotřebuje dýchat, takže do mě melduje dál. „Tu noc, kdy jsi ztratil nervy, jsi mě hrozně vydeptal, máš pravdu. A fakt jsem v ten moment myslel, že už se nikdy nenadechnu. Bylo mi příšerně.“

Tady poprvé zaváhá, ale já zrovna zapomněl, co jsem chtěl říct.

Nigel vypálí, že mu bylo příšerně, a celý můj svět se zastaví.

Tak to je a vždycky bylo.

Nesnesu představu, že je mu špatně. A už vůbec nesnesu, že jsem to způsobil já.

„Ani nemáme jistotu, že už se to nikdy v životě nestane, protože lidi si můžou ublížit, ať se mají sebevíc rádi. Nemáme ani žádnou jistotu, že se v následující chvíli nesesypu – takovou jistotu bys neměl u nikoho, ale u mě by ta sázka byla vyšší, protože já jsem prostě já a mikinu jsem ti zasoplil snad tisíckrát. Je ale hrozná blbost držet se dál a nebýt spolu. Vždycky jsem myslel, že jsi realista, ale teď mi připadá, že to vidíš hrozně černě… Vidíš totiž jen to, jak jsi mi ublížil. Už nevidíš, jak já ublížil tobě, že jsme si ublížili navzájem, a hlavně, hlavně, ježišikriste, jsi totálně slepej, jakmile jde o to, co všechno jsi pro mě kdy udělal!“

Najednou stojí tak blízko, až mám tendenci… Měl bych ho odstrčit, ale moje prvotní myšlenka směřuje k tomu, abych ho objal.

Panebože, Nigele, tak už to ukonči, protože já tohle nesnesu!

„Tolik ses bál vyoutovat a stejně jsi to udělal, protože ten strach, že o mě přijdeš, byl mnohem větší. Během našeho vztahu, když už jsi studoval tady, ses každý volný víkend vracel a byls tam pro mě, zatímco já měl v hlavě jenom Gastona a svůj smutek nad tím, jak moc je to v prdeli, když tak mladej člověk umírá. Tebe jsem úplně zazdíval. Kolikrát jsem ti řekl, že všechno bude v pohodě a ty to tady zvládneš a budeš skvělej? Protože tys mi řekl asi tisíckrát, že to zvládnu. Držels mě pokaždé tak dlouho, dokud jsem nepřestal brečet.

Ani jednou jsme se to nepokusili znovu slepit a mě ani na vteřinu nenapadlo, že bys z toho vinil sebe. Tolik jsi mi pomohl, abych byl lepší. A pak jsem se dostal do Ardenu a ty, místo toho, abys mi třeba něco dával sežrat, ses o mě postaral, když jsem se opil. Udělals mi svačinu a vytvořil playlist, abych se cítil dobře. Podpořils mě, přestože jsi nemusel, protože já už dávno nebyl tvoje povinnost. Bál ses o mě, když jsem šel na rande, a došel jsi, aby ses ujistil, jestli jsem v pořádku. Vzals mě k sobě! Ježiši, podívej, kolik ses toho o mně naučil, že jsi okamžitě poznal úzkost, a první věc, kterou jsi šel udělat, bylo postarat se. Všechno ostatní muselo stranou. I tvůj novej vztah musel nakonec stranou. Jsi ten nejstarostlivější a nejvtipnější kluk, jakého znám. Totální dříč, v hokeji i v našem vztahu. Pokaždé se snažíš být ještě lepší.“

ANO! ANO! Samozřejmě, ty tupej, praštěnej tučňáku, protože tě miluju a nesmí se ti nic stát. NIKDY! Ani já. Jak to, že to nechápe? Proč to ztěžuje, proč to vytahuje, proč za nás pořád bojuje, když za to nestojím? Když jsem ho zklamal. Rozbrečel. Zlomil.

Jak by mi tohle mohl odpustit?

Vždycky jsem věděl, že nejsem zrovna empatickej člověk. Kolikrát mi vlastní máma řekla, že jsem jak pařez a musím se víc zamýšlet nad tím, co říkám. Ale nikdy jsem nemyslel, že tím někomu můžu doopravdy ublížit. Že se jednou podívám do očí klukovi, kterého miluju, a uvidím tam tolik bolesti, kterou jsem způsobil já.

Že to bylo jen jednou a pak následovala spousta chvil, kdy jsem něco udělal správně? No a co. Na tom přece nezáleží.

„Tak strašně jsem se o tebe bál, jak ses zranil. Myslel jsem, že zešílím, Lukasi. Zešílím z tebe, přísahám, z toho, že si neuvědomuješ… Jestli teda ty dřív nezešílíš ze mě,“ vypálí Nigel s lehce nepříčetným výrazem. Tady už na mě celkem křičí, jako bych byl zlobivé dítě, co potřebuje vyhubovat.

Začínám si uvědomovat, že na nás většina kluků zírá, ale Nigel je v ráži, a tak nejspíš nevnímá nic. Je trochu rudý v obličeji, ale jinak… Kdyby byla odvaha vidět, nejspíš by mu teď stříkala z uší do všech stran.

„Všichni děláme chyby,“ vřeští. V tomhle případě bych tedy řekl, že jako první rozhodně zešílí on, ohrazuju se ovšem proti tomu, že by to mělo být kvůli mně. „Ale my dva jsme se toho o sobě stačili tolik naučit, že i když si někdy ublížíme, vyvážíme to tím, jak moc se milujeme. Protože já tě miluju a můžeš si stavět hlavu, jak chceš, ale ty jsi můj pravej člověk a já jsem tvůj, je mi líto – ten kluk, co do tebe valí chvíli před tím nejdůležitějším zápasem sezóny, je tvůj. Takže upřímně doufám, že tě seru dost na to, aby sis tohle všechno zapamatoval. Ty jeden paličatej kreténe!“

Co? Pardón? Kreténe?

Absolutně nechápu, kam tím vším směřuje…

„Chci si tě vzít a strávit s tebou zbytek života.“

A zapíchne mi prst do hrudníku. Celkem drze na můj styl. Udělat to kdokoli jiný, asi by mě to nasralo, ale Nigel měl a nejspíš i vždycky bude mít výhradní postavení, takže zapichování prstu do hrudníku snesu. To spíš… překvapí mě, co řekl.

Povytáhnu jedno obočí a čekám, jestli z něj nevypadne ještě něco. Ale Nigel domluvil, hodil největší dělo, jaké mohl, doslova ho odpálil před nejdůležitějším zápasem sezóny a teď… stojí, mlčí, kulí oči, zapichuje mi prst do hrudníku a zhluboka dýchá, protože evidentně musí dodýchat to, co během proslovu nestihl.

Kouká na mě jako malé a neohrožené štěně.

Fakt nevím, co říct. Ani si nejsem jistý, jestli jsem dobře slyšel. Možná bych ho mohl poprosit, aby to celé, slovo od slova, zopakoval.

Jako první samozřejmě promluví Bennet, a dokonce začne tleskat. „Mě poser! Skvělá práce, Clane! Řekneš ano, Logane?“

Nigel konečně spustí ruku. Promne si uši a hned nato pokrčí rameny, jako bych se s ním snad nějak dohadoval, jako kdyby chtěl dát najevo, že si za vším, co blábolil, zásadně stojí. Přitom… JÁ TO PŘECE NEROZPORUJU.

Vlastně nechápu, proč mě jeho nabídka tak šokovala. Vždyť… jestli Nigela něco vystihuje, jsou to plamenné projevy, zarputilost a patologické řešení každé situace. Člověk si uprdne a Nigel to potřebuje probrat.

Měl jsem čekat, že se mu to po rozhovoru v nemocnici v hlavě přeskládá a on se rozhodne… no, právě pro tohle.

Abychom se vzali.

To je taková hovadina.

Díkybohu do šatny vejde trenérka a svět se zase rozběhne. Teda pro mě. Vidím, dokonce slyším, že Kinseyová mluví, kluci odpovídají, Bennet zvedá ruce do vzduchu, Moore bojuje s bruslemi, Nigel odejde ke svojí skříňce a začne se oblékat, Rourke nás popohání… Jo, to všechno vnímám, jen… Do háje… To si to Clabe nemohl nechat na potom?

Prej chci si tě vzít. A co já s tím jako?

To si fakt myslí, že si ho po tom, co jsem mu řekl v nemocnici, jenom tak vezmu a budeme spolu až do smrti spokojeně hrát hokej?

***

„Takže? Jak mu odpovíš?“ drcne do mě Devi ramenem, když odcházíme na led. Má přitom úsměv od ucha k uchu, ale vsadím se, že je extra nervní. A já jsem vlastně taky, protože mám dojem, že mám před sebou něco, co… se nedá jenom tak ignorovat.

A ne, nemyslím tím ten zápas.

Myslím tím obrovského tučňáka, který šel s Rourkem vepředu a teď už nejspíš zajíždí do brány.

„Nevím, sklapni,“ zavrčím těsně předtím, než se brusle dotknou ledu. Pak už bruslím a v takových chvílích zvládám nemyslet na nic jiného než na hokej. Je jedno, co řeknu nebo neřeknu, záleží jen na tom, abych vybojoval puk a poslal ho do brány. Nic jiného pro mě neexistuje.

Až na to, že… Na rozdíl od Nigela nejsem během zápasu celou dobu na ledě.

Obě přestávky zvládám, to se aspoň něco děje. Jdeme do šatny, kluci mluví, trenérka mluví, piju… Prostě se něco děje. Ale pak sedím na střídačce, kluci na ledě bojují o bronz a já jsem totálně mimo, zahleděný na obří kouli v naší bráně, a nedokážu pochopit, kde vzal tu drzost, aby…

Mě požádal o ruku!

Ale on to doopravdy neudělal. Jasně, že ne. Jen to tak plácl, jako plácá neustále. Dřív mluví, než myslí. Je to poděs.

Nemohl tušit, že jsem Nicholsonovi na začátku vztahu řekl, že nechci nic vážného. Že s nikým neplánuju budoucnost a on ze mě pak docela šikovně vytáhl, že jediná budoucnost, kterou jsem si kdy dovedl představit, byla s jedním praštěným a úzkostlivým klukem.

Některé věci jsem věděl vždycky.

Ve čtrnácti jsem věděl, že jsem se zamiloval do Nigela Clanea.

V sedmnácti jsem věděl, že ho miluju.

A velmi krátce poté mi došlo, že bych si ho klidně vzal.

Vlastně… když jsme spolu chodili, myslel jsem si, že se to stane. Předpokládal jsem, že se vezmeme a budeme mít… kurva, já nevím, cokoli by Nigel chtěl. Asi život.

Z toho, jak jsem chvíli na ledě a chvíli na střídačce, mám roztříštěné myšlenky. Atmosféra je naléhavá a tíživá a nervozita kluků mě totálně pohlcuje, takže mám najednou dojem, že jde o všechno. Že musím rozhodnout hned, že musím…

Jsem hrozně nasranej, potím se a ze všeho nejradši bych jednomu z rozhodčích vytrhnul píšťalku, zastavil hru a řekl Nigelovi, že má pravdu. Je zatracenej sobec! Proč s tím musel přijít zrovna teď? Proč nemohl počkat? Proč nepřišel dřív? Proč se přitom tvářil způsobem, který mě nabádá, abych ho líbal?

V poslední třetině hraju maličko agresivněji. Ale asi to dává smysl, když jde o všechno. Tohle je ono, to, k čemu celý rok směřoval.

Od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděl ve školním kampusu. Nebo možná od chvíle, co jsem zjistil, že se dostal do týmu a věděl jsem že ho už brzo uvidím ve školním kampusu. Od chvíle, co se stal součástí týmu. Od chvíle, co mi vtrhl do života jako velká sněhová koule.

Původně jsem myslel hokej, o tom by to mělo celé být, ale vlastně není.

Často jsem říkal, že jde hlavně o hokej, ale byl to zatracený kec. Všechno je o něm.

Naprosto nečekaně, v okamžiku, kdy jsem tak ponořený do hry, že aspoň na pár vteřin neexistuje vůbec nic, se stadionem ozve poslední siréna a… Zápas je u konce. Zastavím o mantinel a pro jistotu pohlédnu na výsledkovou tabuli.

Vyhráli jsme? Fakt jsme vyhráli?

Měl bych mít radost, mám radost, samozřejmě, ale ještě předtím bych měl konečně vyřešit to skutečně důležité.

Vždycky jsem myslel, že musím být ve vztahu ten silnej. Ten, který toho druhého za každou cenu podrží, který nezaváhá a nepochybuje. Ale po tom, co jsem se fláknul do hlavy a Nigel se mnou byl v nemocnici, mi došlo, že když je to potřeba, můžu to nechat na něm.

Nepochybuju o tom, že bychom měli skvělej život.

Jenže… Ublížil jsem mu jednou, poseru to znovu, nehledě na to, čemu věří. Protože já si nevěřím.

No tak, Lukasi, seber se! Tak prostě řekni, že ne. Řekni ne, nebo ho ignoruj.

Ve chvíli, kdy diváci nejvíc řvou a kluci s nimi, protože jsme do háje vyhráli bronz, všechno paradoxně utichne.

A já…

Nakonec je rozhodující ten úsměv. Když si tučňák stáhne helmu, zpocené vlasy má připlácnuté k hlavě, a tak celkově vypadá jako ten nejšťastnější kluk na světě.

Ten úsměv mě vleče k němu. Projíždím mezi kluky rovnou k bráně a připravuju si, jak mu vysvětlím, asi po tisící padesáté, proč jsme my dva totálně na hovno nápad! Ale ten jeho přiblblej úsměv se ještě víc rozšíří, když si mě všimne, a já ucítím strach, že by se na mě takhle v budoucnu už nikdy neusmíval.

Komu by ten úsměv patřil?

Nejdřív jsem v ráži a jedu to vyřešit, pak se najednou totálně zklidním.

Spadne to ze mě.

Dojde mi, že ať se bojím sebevíc, že selžu a on kvůli mně bude brečet, tak to, že ho miluju, je silnější než můj strach. Chci vidět jeho obličej po probuzení a chci, aby byl to poslední, co uvidím, než půjdu spát. Držet ho, až zas bude mít úzkost, dělat mu ty hnusný čaje a nechat ho vybrat animák na večer, což je sice vopruz, ale nakonec mě to vždycky baví, protože se k sobě tiskneme.

Chci to být já.

Možná jsem přece jen taky sobeckej.

Zastavím u něj, tak blízko, aby mě přes řev kluků a jásot diváků slyšel. „Víš o tom, že pokud řeknu ano, bude to napořád?“ vypálím rázně. „Už mě nebudeš moct nikdy poslat pryč.“

A já udělám všechno pro to, abych to už neposral.

Nigel trochu zmateně pootevře pusu, až mám chuť mu oznámit, aby tak blbě nevejral. Ale on vejrá a je roztomilej a… Jo, fakt do toho jdu. A překvapivě, místo abych měl strach a pochybnosti, cítím jen hřejivé teplo. A s bronzem to nemá nic společného.

Jsem kretén, měl jsem to udělat už dávno. Nemohl bych ho nechat odejít.

„Já… Už tě nikdy nepošlu pryč,“ řekne Nigel trochu nejistě, ale v očích se mu objeví naděje.

Zhluboka se nadechnu. Vlastně není vůbec těžké to ze sebe dostat. Teď, když už jsem udělal první krok, když jsem si připustil, že bez něj nesnesu být, je to najednou ta nejlehčí věc na světě. „Tak jo. Vezmu si tě.“

Něco, o čem jsem ani netušil, že v sobě mám, povolí. To, co mě od chvíle, kdy jsme se pohádali, zevnitř sžíralo, je pryč.

Odteď jsme to zase jen my dva.

Nigel a já.

 

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám poslední povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
28. 4. 2024 18:11

Pul.dne premyslim co napsat…Ani po prochazce 12km nevim..Asi jen dekuji kluci ze jsem vas mohla poznat.Dekuji holky ze jste nas seznamily.Preju vam kluci stastny a spokojeny zivot a co nejmin hadek a psychickych propadu.Spolecne jsme tym a rodina 💜 A Lukasi chapu tve myslenkove pochody myslim ze obcas se to ve vztahu stane vsem ze milujem a nevime jestli ten vztah je zdravi vztah a jestli je to dobre nebo to jen oba dva nici.Ale vis co kdyz milujes tak milujes se vsim.Jsem rada ze uz to vis.Ze tvuj tucnak je to jediny co potrebujes. Tezko se s vami louci… Číst vice »

Denisa
29. 4. 2024 11:05

Tyhle kluky miluju. Krásné ukončení, děkuji 🙂