HOKEJOVÁ RODINA

HOKEJOVÁ RODINA


Něco se mi zdálo, ale nedokážu si vzpomenout co. Zůstala jen matná vzpomínka na rybářskou síť a broskve ve tvaru puků, co se kutálely po ledě.

Posadím se a dlaní přejedu po prostěradle. V pokoji začíná být teplo a slunce se dere skrze otevřené okno dovnitř – všimnu si chuchvalce Tiberiových chlupů a vzpomenu si, že přes nás k ránu přešel, když se vydal ven. Nejspíš aby nachytal sluneční paprsky do kožichu.

Zívnu a pohlédnu na Lukase, který klidně oddechuje s obličejem částečně namáčknutým do matrace. Piercing se mu ve světle leskne. Je přikrytý jenom do pasu, tak si můžu prohlížet jeho tělo, tetování a svaly, co se mu napínají na rukách, jak k sobě tiskne polštář. Nakloním se k němu, líbnu ho na tvář a on něco nesrozumitelně zamručí.

Nemám tušení, kolik je, ale rozhodnu se, že ho ještě nebudu budit. Místo toho potichu vyjdu z pokoje, po cestě ze země seberu jedno ze zmuchlaných triček a přetáhnu si ho přes hlavu. Při každém kroku cítím, že mě trochu bolí zadek. Nic extra nepříjemného, ale vnímám to. A taky si všimnu, že se usmívám, protože vzpomínka na včerejší noc je pořád tak zatraceně živá.

Naši včera odjeli na dovolenou, po letech konečně došli k názoru, že jsme s bráchou dost staří na to, aby nás tady mohli nechat a nehrozilo, že něco podpálíme. Tím pádem jsme se s Lukasem v noci možná maličko odvázali, protože kdo by něčeho takového nevyužil?

Bylo to tak strašně intenzivní, až jsem chvílemi nemohl popadnout dech.

Seběhnu do kuchyně a najdu bráchu, jak ťuká na tabletu, culí se a kouše přitom toust s marmeládou, která mu kape na stůl. Kývne na mě a naštěstí nedá nijak najevo, že jsme ho v noci třeba rušili. Brácha spí jak pařez. A žere za tři lidi.

„Rááánko,“ řeknu.

Jenom zvedne ruku a mávne na mě.

„Tys snědl všechen toustovej chleba, Charlie?“ zeptám se, když si všimnu, že na lince je prázdný obal a drobky.

„Nojo, tak možná,“ pokrčí rameny, aniž by uhnul pohledem z tabletu.

„Ty nevíš, jestli jsi snědl všechen toustovej chleba?“ zkusím to znovu. Ale tentokrát se odpovědi už vůbec nedočkám, protože brácha se něčemu zachechtá a kouká na displej. Asi mu píše jeho holka. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že má holku, reálnou a existující! Můj malej brácha, co za poslední rok tolik vyrostl, až je pomalu vyšší než já.

Od chvíle, kdy jsem se vrátil z Ardenu, trčí do všech stran, culí se a tráví všechen čas na netu anebo venku.

Takže chleba už nemáme, což nakonec nevadí, protože pojedeme s Lukasem stejně ještě nakoupit. Tohle jsem teď já a můj dospělý život. Nasypu si do dlaně trochu cereálií a nahlas je chřoupu, načež se napiju čokoládového mléka a pak vytáhnu z lednice i mangové smoothie. Tím zapiju polovinu bílé tablety antidepresiv, která mám ve skříňce, kde máma nechává vitamíny. Hezky na očích, abych náhodou nezapomněl.

Předepsal mi je psychiatr, který po všech stránkách připomíná Severuse Snapea a má dost divný a suchý smysl pro humor. K tomu ho asi dovedla jeho práce. Každopádně je beru skoro dva měsíce a připadá mi, že už se díky nim všeho tak ukrutně neděsím. V hlavě mám pořád bordel, ale zvládnu skrze něj procházet o něco jistěji, nebořím se a nezakopávám.

Nejdřív jsem prášky vůbec brát nechtěl, ale pak jsem se jeden den celkem nečekaně složil a hrozně jsem brečel, až mi stejně nečekaně vytanulo v mysli, proč jsem to ještě nezkusil. Na co jsem do prdele čekal? Najednou jsem byl strašně unavený, tak jsem se rozhodl dát tomu šanci. Nic dalšího v tom nebylo, nic mě neosvítilo, prostě jsem chtěl alespoň na chvíli zjistit, jaké to je, když se člověku v hlavě neodehrává apokalypsa.

Beru pět miligramů. To je nízká dávka, ale vnímám ji, tak akorát všechno rovná. Je to jak hodně malý kámen, co přesně zapadne do stěny, která se pokaždé bortila. Teď stojí. Když jsem je začal brát, první tři dny mě po nich zvláštně brněl obličej a cítil jsem, že nejsem ve své kůži. Ale samozřejmě jsem se na to nevykašlal, protože Snape řekl, že potrvá nějakých čtrnáct dní, než začnou zabírat. A vážně. Postupně jsem si začal všímat, že už nejsem tak sevřený, žebra mi přestala praskat a zařezávat se do srdce z toho, jak jsem se bál. Najednou se přese mě přelil klid. Ne totální klid, jako kdyby se už nic nemělo stát, ale větší klid než kdy dřív.

Lukas řekl, že jsem jeho serotoninové zvířátko.

Když jsem byl mladší, myslel jsem, že antidepresiva vedou k nějaké závislosti a je dobré se jim vyhnout, ale zatím nemám nijak zvlášť chuť čuchat ředidlo.

Abych byl upřímný, pořád se někdy děsím. Vzbudím se uprostřed noci a chce se mi ukrutně brečet, že jednou nebudu, Lukas nebude, nic nebude. Ale už mě to neparalyzuje každou sekundu každého dne. Víc žiju, než se bojím, což stačí k tomu, abych měl pocit, že tohle je můj život, život tohohle Nigela, který si píšu sám. Dává mi to smysl.

Automaticky začnu chystat Lukasovi pití. Je sice ráno, ale na limonádu není v těchhle vedrech nikdy moc brzo. Zatímco krájím plátek citrónu, házím do sklenice led a chladím si lýtka u mrazáku, brácha si podepře hlavu a řekne: „V kolik mají přijet?“

„Odpoledne. Seš z toho nervózní?“

Zazubí se. „Že bude barák plnej hokejistů? Nevím. Navíc už ses ptal. Budu hrát s Andreasem na péesku.“ K čemuž se upsal jenom proto, protože je jeho velká láska pryč a vrací se až za týden. Nebo teda dvě velké lásky. Holka i nejlepší kámoš Nick. Ne že by byli na dovolené spolu. Nick prostě jenom hodně brigádničí a nemá na Charlieho tolik času, což mému bráchovi láme srdce.

„Ty jsi tak obětavej, Charlie!“ řeknu teatrálně a přitisknu si dlaň na hrudník.

„Ty seš vůl!“

„A tys sežral všechen chleba!“

Brácha za mnou ještě něco volá, ale to už dupu do schodů a dávám si pozor, abych nerozlil limonádu. Sotva vejdu do pokoje, všimnu si, že Lukas leží na zádech a na tváři má otlačený povlak polštáře. Ruce má rozhozené do stran jako hvězdice a pořád tvrdě spí, hrudník se mu pravidelně zvedá.

Odolám nutkání vytáhnout kostku ledu a přejet mu s ní po těle a položím limonádu na noční stolek. Čemu ale neodolám ani náhodou, je potřeba probudit ho. Mám pocit, že jsme bez sebe byli už moc dlouho, a nějak se mi to nezdá. Potřebuju s ním mluvit. Cítit ho. Líbat. Takže udělám to nejrozumnější, co se v dané chvíli udělat dá – vlezu mu na klín a zhoupnu se.

„Vstáváme!“ řeknu rázně.

Nic.

Tak trpělivě čekám a prohlížím si jeho rysy a on, jako kdyby vycítil můj upřený pohled, pomalu zívne a začne se ošívat, až se musím zapřít o jeho hrudník, aby mě neshodil. Palcem přitom mimoděk pohladím jméno vyryté do kůže.

Lukasova ruka mi přistane na boku a pevně sevře. Hned nato se otevřou oči, černější než ta nejhlubší noc na místě, kde nejsou vidět hvězdy. Nikdy mě neomrzí.

„Ahoj,“ zamumlám.

„Ahoj,“ odpoví on. Takhle po ránu má trochu chraplák, což je sexy. Vytře si ospalky a rozhlédne se po pokoji, zamžourá do sluníčka, než pohledem zavadí o limonádu. Sklenice je orosená. „Tys byl beze mě v kuchyni?! Neříkals, že se musíme držet celé prázdniny u sebe?“

„Šel jsem ti pro pití,“ pokrčím rameny. „A dát si prášek, abych se nezhroutil, chápeš. Navíc po včerejšku to je, jako kdybys šel se mnou. Pořád tě dost cítím.“

Ušklíbne se, tak nějak spokojeně. Ale to on dělá poslední dobou často, že vypadá sám se sebou spokojený. „Jo?“ nadhodí. A než se stačím vzpamatovat, překulí mě pod sebe a skloní se níž. „Tak teď tě ještě políbím s nevyčištěnými zuby.“

„Ne!“ vřísknu okamžitě a zakryju si rukou pusu. „To ani náhodou,“ zahuhlám. „Taky je nemám vyčištěný.“

Jenomže Lukas neposlouchá, zlotřile se sklání níž a níž, až nakonec… schytám pusu na špičku nosu. To je všechno.

Pomalu stáhnu ruku a zaculím se, zatímco Lukas mě pustí a vstane. Protáhne se a vezme limonádu, obkreslí sklenici prstem. „Mákni, tučňáku. Musíme pohnout, abychom všechno stihli, než přijedou všichni ti trotlové.“

Podepřu si hlavu a sleduju, jak pije a jak potom chodí po pokoji a hledá svoje tričko, načež si všimne, že ho na sobě mám já. Tak si odevzdaně obleče moje, které vytáhne zpod postele. Ještě předtím ho ale zkoumavě prohlédne, což je dost rozumné, protože v noci jsem byl tak hotový, že by mě nepřekvapilo, kdybych postříkal úplně všechno. Jako zahradní zavlažovač, haha.

„Mám se ptát, na koho se těšíš nejvíc?“

Lukas nehne brvou, když okamžitě odpoví: „Na Harrisona.“

To není zas takové překvapení, protože od chvíle, co jsme se dozvěděli, že Harrisona přijali na školu, a vrátili jsme se domů, slovo dalo slovo a Lukas mu nabídnul, že s ním bude trénovat. Aby nebyl Harrison v prváku totální máslo. A protože Harrison není ten typ, který by si musel s kýmkoli cokoli poměřovat, velmi smířlivě, vlastně až nadšeně Lukasovu nabídku přijal. Myslím, že Arden je pro něj nová šance, jak se posunout dál z tohohle místa, ze všech známých ulic, kterými chodil s Gastonem. Přestože Gaston nikdy úplně nepřebolí. Myslím, že si ho už navždycky poneseme v sobě.

Nikdy nezapomenu, jak jsem si kleknul, abych mu zavázal brusle. S jakou pečlivostí, zatímco on na mě trochu odevzdaně koukal, jako kdyby o nic nešlo, zatímco já se snažil nebrečet.

Nemysli na to.

Každopádně když spolu Lukas a Harrison trénovali poprvé, bylo pro mě trochu zvláštní vidět svého přítele lomeno současného kapitána, jak komanduje mého tehdejšího kapitána. Ale překvapivě si to hrozně rychle sedlo. A nejenom to. Vypadá to, že Lukas v Harrisonovi našel někoho stejně šíleného, koho baví řešit celé hodiny postavení jednotlivých hráčů na ledě a pořád dokola sledovat a probírat staré zápasy včetně taktiky a návrhů na zlepšení.

I proto si neodpustím rýpnutí: „Viděls ho předevčírem. Mám se začít bát?“

Lukas působí navýsost pobaveně. „Bát čeho? Že ho utrénuju k smrti?“

Nutno přiznat, že mě zatím na každý trénink s Harrisonem dotáhnul. Prý abychom spojili to krásné s užitečným. Zaprvé taky potrénuju, zadruhé tak budeme pořád spolu.

Velmi zapáleně dodržujeme domluvu, že se od sebe celé léto nehneme ani na krok. Střídavě spíme u nás a střídavě u Lukase, jsme spolu prakticky neustále, aniž by nám to lezlo na mozek. Já a můj snoubenec.

Zálibně se dotknu stříbrného prstýnku a vstanu z postele, abych se dal dohromady. „Co je?“ zeptám se, když si všimnu Lukasova pohledu. „Jen jsem se ujišťoval, že jsi můj. Zamluvil jsem si tě už dávno. A nejsem majetnickej, ale… Někdy vlastně jsem.“ Sáhnu pro limonádu, kterou jsem mu připravil, a napiju se. Cítím, jak je ledová a klouže mi do žaludku, až z toho mám husí kůži.

„Aby bylo jasno, já jsem hodně majetnickej,“ opáčí Lukas a jeho černé oči se do mě zabodnou, spolknou mě jako červí díra. „Takže ne aby ses s Riverou moc vybavoval.“

Dojdu ke skříni a hledám v ní čisté kraťasy. „Vypadá to, že se vídá s nějakou holkou,“ řeknu, když si vzpomenu, co mně a Nelsonovi psal. „Tím pádem se musím spokojit s tebou.“ Zkouším se tvářit smutně, ale pak nevydržím a rozesměju se, když si všimnu Lukasova výrazu. Nemá Riveru kdovíjak v lásce, na druhou stranu ale nemá kdovíjak v lásce ani Nelsona, Moorea, Benneta, a svým způsobem ani Harrisona a už vůbec ne Deviho, kterého považuje za jednoho ze svých nejbližších kámošů.

Lukas má tu nejtvrdší makovici na světě a není zrovna jednoduché s ním vyjít. Když už ale někoho pustí k sobě, člověk se díky tomu cítí neuvěřitelně privilegovaně. A tak, abych si dokázal, jak moc privilegovaný jsem já, dojdu k němu a přitáhnu ho do pevného objetí, během kterého se mu nohou nenápadně otřu o rozkrok, až tiše sykne. Nejenom makovici má tvrdou. Ale ranní stoják ještě nikoho nezabil, až na lidi, které zabil, samozřejmě, jenomže tentokrát fakt nevím o nikom, komu by se to stalo.

„Nezlob,“ poradí mi Lukas.

Má pravdu. Na zlobení bude ještě času dost, tak smířlivě přikývnu a jdu s ním do koupelny, abychom si vyčistili zuby. Následuje mentolová líbačka, kdy se tisknu zády ke zdi a Lukas mě hladí na bocích. Velmi příjemné. Jen kdyby neměli dorazit ti trotlové, jak mi můj snoubenec připomene. A tak se od něj odevzdaně odtáhnu a rozejdu se do kuchyně. Ještě předtím ale v zrcadle zahlédnu svůj výraz, skoro až odevzdaný a štěněčí, a lesknoucí se oči.

Tenhle Nigel vypadá šťastně. Tenhle Nigel je někdo, kdo bojuje za to, aby si užíval život a co nejvíc pusinkoval kluka, kterého miluje. Tenhle Nigel musí pohnout, aby stihnul nakoupit jídlo pro kluky z týmu, které se rozhodl pozvat na tu nejlepší letní grilovačku.

***

Sedím na sedadle spolujezdce a piju frappuccino ze Starbucks – bez kofeinu, s karamelem a šlehačkou. Lukas mi řekl, že má z toho sladko na mozku, ale napil se už třikrát, tak to asi nebude taková hrůza.

Jedeme v autě jeho mámy, které jsme si od ní půjčili. Respektive Lukas si ho půjčil, protože je to taky on, kdo řídí. A zatraceně mu to přitom sluší. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak může být kluk za volantem sexy, ale teď to mám v přímém přenosu.

Původně jsme si měli dělat řidičák spolu, ale já jsem nakonec… Zvládl jsem pár jízd. V přítomnosti instruktorky to vždycky šlo, ale představa, že bych jel sám za sebe a nedej bože něco způsobil, mě tak strašně děsila, že jsem byl až paralyzovaný. Takže těch pár jízd stačilo a rozhodl jsem se, že se k tomu vrátím někdy v budoucnu. Klidně za pár let. Je pro mě velká úleva, když to Lukas bere na sebe, ale zároveň se nezdá, že by tím nějak trpěl. Tolik řízení neprožívá a neuvažuje nad tím. Naučil se pravidla, neporušuje předpisy, řídí automaticky. Nemá z toho zaneřáděnou hlavu. Ačkoli musím říct, že je extrémně opatrný, když spolu jedeme. Vždycky se ujistí, že mám zapnutý pás, nikdy neriskuje, a pokud před sebou nemá naprosto čistou cestu, na kterou vidí, nepředjíždí.

Jako kdyby měl pocit, že veze něco extrémně křehkého, přitom já nejsem skleněná vánoční ozdoba. Ale nic nenamítám. Je to dost roztomilé.

Znovu se napiju kafe a zkouším vysrknout karamel ze dna. Zkontroluju čas na palubce a Lukas jako by vycítil můj pohled. „Psali ti, jestli mají zpoždění?“

„Psali, ale v pohodě. Jede jim to na čas. Rivera dorazí asi za dvě hodiny a Nelson chvíli po něm. Nelson ho možná vyzvedne na nádraží. A Mooreovi a Harrisonovi jsem řekl, aby přišli okolo třetí, nebo trochu dřív, kdyby chtěli pomoct.“

Lukas přikývne. Tahle grilovačka byla původně můj nápad, který vznikl hodně spontánně po tom, co naši oznámili, že jedou pryč. Probral jsem to s Lukasem a společně jsme vymysleli takovou věc, jak bychom mohli Riverovi pomoct, teď, když se stará o Andrease. (Fakt je, že Lukas je ten nejlaskavější a nejférovější člověk, nehledě na to, že když přijde řeč na Riveru, tváří se, že by mu nejradši spláchnul hlavu do záchodu.)

Naverbovali jsme do toho další kluky a byla z toho pomalu týmová akce, přičemž jsme plánovali, že mu ten dárek dáme až na začátku semestru. Ale nakonec nám přišlo jako super nápad udělat to už teď během grilovačky. Tak jsem kluky pozval, pak jsem zpanikařil, jestli bych se radši neměl starat o sebe, pak mě Lukas uklidnil, pak to bylo lepší. Prostě taková menší emocionální jízda plná odboček.

Lukas řekl, že můžeme celé to setkání brát jako utužení vztahů v týmu. Tím pádem budeme grilovat a utužovat.

Nakloním se k němu natolik, co mi pás dovolí, a dám mu pusu na tvář. Mám studené rty od ledu. On odbočí k našemu baráku, zastaví a přitáhne mě k sobě, takže se líbáme. Jen tak mimochodem mi položí ruku na stehno, horkost jeho dlaně se mi otiskne do kůže. Spokojeně vzdychnu a zabořím mu ruku do vlasů. Probírám se jimi a jazykem se dotýkám jeho jazyka, nejdřív opatrně, lísavě, a pak prudčeji.

„Nigele,“ vzdychne mi do pusy.

Jeden od druhého se odtáhneme a koukáme na sebe. Nic neříkáme. Já vím, on taky. Nejradši bych z něj teď a tady serval oblečení. Trhnu hlavou a vrazím si do pusy brčko, abych se zchladil.

Lukas si odkašle a urovná kraťasy. Oba se začneme smát. Tohle jsme teď my, většinu času totálně šťastní, jak jedna z těch reklam na rodinný život, které běží v televizi. Západ slunce. Štěňátka a koťátka. Největší roztomilost, jakou si jen člověk dokáže představit.

Nelson a Rivera si ze mě dělají srandu, abych si z toho samou radostí neučůrnul a já na to: Víte co? To se klidně může stát.

Společně vynosíme věci z kufru a táhneme je do domu, zatímco v kapse hledám klíče. Sotva odemknu a vejdu dovnitř, dolehnou ke mně zvuky střílečky.

Charlie sedí na gauči u zapnuté televize, nohy natažené na konferenčním stolku, a vedle něj sedí Moore v úplně stejné poloze. Na první pohled tak vypadají skoro totožně a mě překvapí, že… mě Mooreova přítomnost v našem domě vůbec ještě překvapuje, když je tady tak často. Člověk nemá jistotu, kdy se objeví, ale vypozoroval jsem určitou pravidelnost v tom, že… se objeví skoro vždycky! Lukas mu řekl, že je psisko, ale jeho to nijak neurazilo. Jenom se uchechtnul a nonšalantně plácnul: „Haf, kapitáne.“

Další ze seznamu lidí, které Lukas nemá rád, ale kdybych chtěl být extra vtipný, řekl bych, že na seznamu těch, co rád má, je jenom moje jméno. A on by souhlasil. Každopádně si všímám, jak mu do jisté míry imponuje Mooreovo odhodlání trénovat s námi a pomáhat Harrisonovi. To zas jo. Moore je vlastně dost oddané psisko.

„Neměli jsme se potkat až za dvě hodiny?“ zeptám se místo pozdravu a zkouším z tašky vytáhnout Tiberia, který se přiřítil odnikud a s totální elegancí kotěte, no fakt, jako kdyby mu byl sotva rok, se stočil na svazku mrkve. V létě se nejspíš všichni snažíme přežít po svém.

„Máš tousťák, brácho?“ prohodí Charlie přes rameno, aniž by odtrhnul pohled od obrazovky.

„Bacha, jde ti zprava!“ zařve Moore.

Položím tašky na linku a jdu ke gauči, kde se svalím mezi ně i se zbytkem kafe. Lukas se po chvíli přidá, takže jsme tam namáčknutí jako sardinky, a líže přitom nanuk.

„Máte i pro mě?“ chce vědět Moore a natáhne ruku, skoro jako kdyby čekal… Nevím co. Ale Lukas mu do ní beze slova položí obal.

Moore na něj chvíli smutně kouká – myslím na ten obal – načež ho odpinkne na stůl jako vlaštovku. „Chápu. Vlastně ti nejsem k ničemu. Pojď si do mě ještě trochu kopnout.“

„Kdy přijde Harrison?“ zeptá se Lukas sladce. Protože je sladký, rozhodně musí mít z toho nanuku úplně studenou jahodovomalinovou pusu.

„Jau,“ udělá Moore teatrálně a rozstřílí dva lidi ve hře, zatímco mu Charlie mega soustředěně kryje záda. „Říkal jsem mu, ať dojde dřív. Že jste teď něco jako naše mamči, co mají dveře dokořán.“

„Tys…“ začnu, ale větu nedokončím, protože to beztak nemá cenu. Moore se k nám naučil bez pozvání chodit už někdy v době, kdy jsme zjistili, že jdeme oba do Ardenu. Máma si posledně dělala legraci, že ho pomalu bere jako dalšího syna. A já si nejdřív dokonce říkal, jestli to Moore nemá náhodou doma těžké a prostě k nám jenom neutíká. Ale ne. Má celkem v pohodě rodiče i sestru, se kterou se nemůžou vystát (ryze v bratrsko-sesterském duchu, takže to nejde brát vážně), nikdo mu doma neubližuje, nejsou na něj zlí a nikdo mu neumírá. Jediné co, tak podle všeho nemá tolik prostoru a soukromí, kolik by potřeboval, protože bydlí v celkem malém bytě.

Tak chodí brát prostor nám, jasné jak facka. Dokonce i Charlie ho bere a říká mu brácho.

Mentálně jsou vlastně stejně staří.

Lukas se na něj vykloní a rozežene tak moje myšlenky. „Byl jsi s ním včera běhat, jak jsem ti říkal? Uběhl to?“

Moore přikývne. „Jo. A zpotil jsem se až na prdeli, kapitáne, takže děkuju.“ Ale nezdá se, že by mu nutně vadilo jít si v tom nejhorším pařáku zaběhat. V tomhle je zas zlatíčko. Chápe, že všichni pozvolna dáváme Harrisona do kupy.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekne Lukas šokovaně, „ale občas je na tebe i spoleh.“

Moore naznačí, že mu posílá pusu. Nebojí se dělat si z Lukase legraci nebo si ho dobírat, nicméně zároveň ho vnímá jako autoritu. To, co se odehrává na ledě, se nějakým způsobem přelévá i do našich vztahů mimo led, ne jako patolízalství a falešný respekt, ale tak přirozeně. Ve zkratce: Moore na Lukase v rámci nějakého vtípku klidně vystrčí holou prdel, ale když mu Lukas řekne, aby pomohl spoluhráči a táhnul běhat, půjde.

Fungujeme jako rodina.

Nějakou dobu se střídáme v hraní na PSku, když Charlie laskavě svolí, že si můžeme jeho střílečku vyzkoušet. Všechno je celkem v pohodě, než přijdou na řadu Charlie a Lukas, kteří, namísto toho, aby si navzájem kryli záda, zkouší jeden druhého sejmout, přestože hra tohle neumožňuje. Nejdřív je to zábava, ale po chvíli mě to začne spíš otravovat – takhle to je vždycky. Vztah mezi bráchou a mým snoubencem se vyvinul dost soutěživým směrem, kdy se mají vlastně celkem rádi, ale zároveň nedokážou odolat příležitosti poměřit síly. Po tom, co skoro všechny holky z Charlieho školy po Lukasovi šílely, si brácha nejspíš klade za cíl porazit ho a dokázat si, že je v něčem přece jen lepší, jenomže jeho odhodlání naráží na Lukasovu tvrdou hlavu, což vlastně ani moc nepřeháním. Znám svého snoubence, a tak vím, že by si kolikrát radši ukousnul ruku, než aby prohrál.

Nechám je v obýváku v dost divném rozpoložení, kdy zkouší postavě toho druhého skočit na hlavu, a zamířím do kuchyně. Začnu připravovat zeleninu na gril a sypat chipsy do misek. Koupili jsme všemožné příchutě – papriku, sůl, barbecue, sýr, chilli, kečup.

Za chvíli se objeví Moore a vyskočí na linku. „Tak to vypadá, že budu ve druháku s Bennetem. Haha, moc vtipný. Myslel jsem na pokoji. Když mě opustíš.“ Zkřiví obličej, jakože ho to trápí, a pak si narve do pusy paprikové chipsy.

„Taky mi budeš chybět,“ řeknu napůl žertem, ale vlastně je to pravda. Z Moorea se vyklubal celkem fajn a nekomplikovaný kámoš a během sdílení společného prostoru jsme se snad ani jednou neštvali. I jeho občasná starostlivost o moje psychické zdraví byla celkem vítaná. Zprávy typu: Žiješ, ty jeden demente?

Na druhou stranu představa, že budu ve druháku pořád s Lukasem, teda kromě přednášek, mě hodně vzrušuje. Ne ve smyslu stojáka, ale prostě se nemůžu dočkat. Bude to tak, jak jsme si kdysi dávno přáli. Každý večer usneme v objetí, nebo se k němu natlačím zadkem jako lžička a on mě k sobě přitáhne. V tu chvíli všechny strachy zmizí, zůstane jenom jeho horký dech v mých vlasech a prsty, co mi budou přejíždět po břiše v konejšivých pohybech.

Moore kope patami do linky, což mě vytrhne z přemýšlení. „S Bennetem ti bude dobře,“ řeknu vážně. „Ale myslel jsem, jestli si nebudeš hledat spíš něco s Andy.“

„To byl původní plán. Že budu s ní a Bennet se k nám přidá. Myslím do bytu, ježiši, Nigele, už mě s tím serete. Nebo víš co? Je mi to jedno. Klidně si mysli, že se ojíždíme.“ Nacpe si do pusy další chipsy a já zkouším ignorovat svoje cukající koutky. „No ale pak to nějak padlo. Prostě spolu nejsme tak dlouho – myslím s Andy – abychom se museli sestěhovat. Ještě tomu ten rok dáme. Bennet slíbil, že nebude zaclánět, jakmile Andy dojde. Pohoda.“

Přikývnu a sáhnu pro mobil, když mi pípne zpráva na messengeru. „Píše Rivera,“ řeknu. „Budou tady za hodinu. Nelson jede autem, tak je vyzvedne na nádraží.“

Přesně v ten moment se ozve zabouchání na dveře a Moore automaticky seskočí a rozejde se k nim. „To je určitě Harrison. Došel dřív, jak jsem mu říkal.“

Taky si narvu do pusy chipsy. „Nebylo by jednodušší, kdybych vám rovnou nechal udělat klíče? Víš jak, abyste nemuseli klepat.“ Pronesu to s náznakem sarkasmu, ale Moore ukáže zdvižený palec. Spolu s tím rozrazí dveře dokořán a do předsíně okamžitě vejde Harrison.

Vypadá líp, než… Kdy? Než když Gaston umřel? To my všichni. Asi se snažím říct, že vypadá líp než celý poslední rok. Tváře má zčervenalé, možná spěchal. A nejspíš je dokonce trochu nervózní z toho, že zanedlouho pozná další spoluhráče. Tohle všechno je pro něj strašně velké a já si uvědomím, jak je dobře, že jsme se rozhodli uspořádat grilovačku, kde bude i Rivera a Nelson. Pro Harrisona pak bude příjezd do Ardenu o to jednodušší, když se s nimi seznámí předem.

„Nazdárek,“ oznámí. Vezme si limonádu, kterou mu nabídnu, a jdeme zpátky do obýváku, kde se odehrává divoká bitka. K mému nezměrnému úžasu začali Charlie a Lukas spolupracovat. Nebo si to alespoň myslím, než mi dojde, že se prostě jenom snaží zabít co nejvíc nepřátel. Kdo vyhraje, ten… bude vítěz.

Lukas pauzne hru a při pohledu na Harrisona se trochu ušklíbne. „No konečně!“ Ťuknou si pěstí a Lukas mi pak věnuje jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, kterým říká dlouho jsme se neviděli a chyběls mi. Alespoň si to představuju, protože vzápětí poklepe na sedačku vedle sebe a udělá mi místo. Ovladač předá beze slova Mooreovi.

„Hej! Takhle se nedozvíme, kdo vyhrál!“ vyhrkne Charlie.

„Já,“ odpoví můj kluk nezpochybnitelně. Ignoruje Charlieho ksichtění, natáhne se ke mně a dá mi pusu.

Pak už všichni tak nějak čekáme, až dorazí ostatní, klábosíme, hrajeme a děláme si ze sebe legraci. Je to vlastně neuvěřitelně idylické, až mě napadne, že se něco musí zákonitě posrat. Vesmír si vytváří svoji rovnováhu a ta rovnováha je postavená na tom, že se lidem dějí dobré i špatné věci.

Ale povede se mi tu myšlenku opustit, nechám ji za sebou. A říkám si, jestli za to může Lukasův úsměv, nebo ten serotonin, co se mi tvoří v mozku. Možná obojí.

***

Marcos, na jehož jméno si i po takové době musím pořád zvykat (většinou je pro mě prostě Rivera), shodí z ramene sportovní tašku a věnuje mi jeden ze svých něžných žraločích úsměvů. „Čau princezno.“ Je tam vteřina, kdy zaváhá, ale nakonec nejspíš ujistí sám sebe, že ano, tohle je v pohodě, a krátce mě obejme. Od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy, se snad vůbec nezměnil.

Nelsonovo objetí je v něčem jistější a vřelejší. Všechny tyhle věci ohledně přátelství pro něj nejsou zas tak nové. Pevně mě k sobě přitáhne a zazubí se. Jizva z jeho opáleného obličeje vystupuje a protíná ho, což je takovým prapodivným způsobem hezké.

Nakonec se přivítám s Andreasem, který se stačil o pár centimetrů vytáhnout. Jinak působí pořád stejně, stále ten nesmyslně hezký kluk, co se nachází ve fázi mezi dítětem a dospělákem, velké uhrančivé oči nejistě těkají kolem a můj gay radar pípá, až ho vnitřně musím okřiknout, aby držel klapačku, protože já přece vím.

Andreas je pro mě takový druhý mladší brácha, ke kterému jsem opatrnější než k Charliemu, protože ho logicky tak dobře neznám, přestože jsme se viděli už několikrát a Riv… Marcos nezapomněl přihodit několik historek o tom, že je Andreas trochu horká hlava. Než jsem ty dva jednou v přímém přenosu viděl, jak na sebe štěkají španělsky, moc jsem tomu nevěřil.

Ukážu jim, kam si můžou dát věci, a vezmu je do obýváku za ostatními.

„Ale, bratři Riverové! To je skoro jak název pro gangsterku, co?“ Moore je jde přivítat a prakticky okamžitě prolomí ledy. Jestli tady ledy vůbec někdy byly. Chci tím říct, že Moore je na tohle super. Pokaždé, když jsem si za posledních několik měsíců myslel, že by mohlo nastat trapné ticho, tak pokud byl Moore poblíž, okamžitě to s naprostou lehkostí smáznul.

Lukas vstane. „Čau kluci,“ řekne s podstatně menší dávkou energie, ale rozhodně ne nepřátelsky. S grácií kapitána jemně postrčí Harrisona dopředu. „Tohle je Harrison, náš novej útočník.“

Proběhne seznamovačka a pár zdvořilých frází. Kluci Harrisona okamžitě přijmou, protože si moc dobře pamatují, jaké to je být někde nový, a Marcos pak představí Andrease. Já na oplátku představím Charlieho. A jak jsem předpokládal, ti dva si celkem sednou a hned začnou mluvit o hrách na PSko. Charlie je sice starší, ale v tomhle věku se pár let smaže, navíc musím uznat, že se brácha fakt snaží. Skoro mě tím dojme.

Andreas se celkem rychle oklepe. Většinu z nás koneckonců zná, jelikož Marcos měl poslední týdny před prázdninami potřebu brát ho všude s sebou jako štěňátko. Jenom Lukasovi se pohledem trochu rozpačitě vyhýbá. Což chápu. Lukas je… prostě Lukas. Jeho tmavé oči do sebe vtáhnou úplně všechno, celý vesmír, a člověk pak kolikrát nedokáže rovně stát.

Ucítím, že mi prsty jemně přejede po paži a nakloní se ke mně. „Je nás tady hodně,“ řekne. „Půjdeme připravit gril.“

Na místech, kde se mě dotknul, mě kůže pálí. Přikývnu a on se rozejde ke dveřím do zahrady – smečka tvořená Moorem a Harrisonem jde za ním.

Sotva se uvolní místo na gauči, Andreas si sedne vedle Charlieho a chytí ovladač. Působí v pohodě, jakože je spolu můžeme nechat, aniž by umřeli na trapnost. Takže vezmu Marcose a Nelsona do kuchyně, usadím je na barové židle a připravím limonádu. Když mi jedna kostka ledu vypadne z ruky a rozbije se, uvědomím si, že se mi maličko třesou ruce. Moc lidí.

Ale všechny znáš.

Nadechnu se a usměju se na kluky. Ani jeden z nich nedá najevo, že by si mých roztřesených rukou všimnul. Přisunu k nim chipsy. „Nemáte hlad? Chcete počkat na grilovačku, nebo vám mám ještě předtím udělat tousty? A jaká byla cesta?“

Nelson pro chipsy sáhne. „Nemusíš kvůli nám jančit. Jsme v pohodě. Alespoň teda já, za Riveru mluvit nemůžu. Když jsem je vyzvedl na nádraží, byl výřečnej jako vždycky, mlel a mlel…“

Marcos mu dá pěstí do ramene a Nelson se uchechtne. Pak ale přece jen zvážní. „Mám pocit, že jsme si beztak všechno řekli na messengeru, takže asi budeme ticho, nebo tak. Můžeš nás provést po domě.“ Řekne to napůl žertem, ale mně to přijde jako celkem dobrý nápad, proč ne, tak počkám, až vyzunknou limonádu, a vezmu je do patra. Nejdřív jdeme ke mně do pokoje, kde si uprostřed peřin Tiberius zrovna olizuje kulky, nádhera, a pak chci pokračovat do další místnosti. Jenomže se ukáže, že Nelson má kočky opravdu rád, něco na Tiberia zažvatlá svým čarodějným jazykem, a než stačím cokoli říct, už ho drží v náruči a drbe ho na břiše.

A ta chlupatá příšera přede, namísto toho, aby mu zkusila vyseknout oko! Tak kde to jsme?

Takže pokračujeme dál – já, Marcos a Nelson s Tiberiem, zatímco Nelson vykládá: „Kočky nenosí smůlu, to je mýtus.“

„Myslel jsem, že seš pověrčivej,“ poznamená Marcos.

Nelson se na něj zašklebí. „Nenosí smůlu, když není úplněk. To je taky jediná doba, kdy je fajn se vyhnout cestě, po které ti přešla kočka.“

„Aha, a co když tamtudy nutně potřebuješ jít? Nebo když třeba sedíš v autě a všude jinde je uzavírka?“ Kluci nakouknou do pokoje pro hosty, ale nemyslím, že by to doopravdy vnímali. Nelson se soustředí na kocoura, zatímco Marcos na Nelsona.

„Blbost, nemůže být všude uzavírka.“

„No ale v téhle verzi je. Co uděláš pak, princezno?“ nedá se Marcos.

„Tak asi vycouvám!“

„Ale představ si, že fakt spěcháš. Tvoje žena rodí. To asi normálně přejedeš po té cestě, ne? Kočka nekočka.“

„Moje žena rodí?“ Nelson povytáhne obočí. „O co ti jde? Čekáš, že na sebe uvrhnu kletbu jen pro tvůj dobrej pocit?“

Začnu se nahlas smát a oni se ke mně otočí, oba pořád smrtelně vážní.

„Neříkej, že ty bys projel, Clane,“ nakrčí Nelson nos, zatímco nepřestává Tiberia drbat.

„Já bych se vyhnul,“ řeknu okamžitě. „Jistota je jistota.“

„Ha, vidíš, Rivero!“

Marcos přikývne. „Nesnáším vás,“ oznámí klidně. „Nevím, koho z vás víc. Clane mi bere práci, ty iluze. Co ten pokoj – můžu mít pokoj sám pro sebe, nebo se o něj budu muset dělit?“

„To záleží,“ pokrčím rameny. „Jak se kdo poskládá, tak si lehne. Někdo může přespat i u našich v ložnici. A dole je rozkládací gauč, kde se taky vyspí dva lidi. Prostě spaní po dvou.“

„No,“ zvedne Nelson Tiberia do vzduchu a usměje se na něj, „já to mám jasný. Spím s kocourem.“

Po schodech vyběhne Moore a zlehka se opře o zeď. „Spaní s kocourem? Tvůj kocourek se ptá, kde máte alobal, Nigele. Chtěl dojít sám, ale to by se mohlo zvrtnout v osahávačku a líbačku. Znám vás. Tak jsem to vzal na sebe.“

„Ach jo,“ vzdychnu hraně. Předstírám, že o tom chvíli přemýšlím. „No tak dobře,“ řeknu nakonec. „Pojď na to, ať to máme za sebou.“

„Ty… Ježišmarja, já se z vás poseru, fakt,“ zavyje Moore, zatímco kluci vyprsknou smíchy. „Ale víš co?“ ukáže na mě Moore a trochu mu zrudnou uši. „Třeba bych to udělal, jenom abych ti smazal ten úsměv. Jen kdybych nemyslel, že mě tvůj manžílek přejede rolbou.“

Chechtám se jak debil. Jako kdybych na chvíli zapomněl, že jsem na obří rotující kouli uprostřed vesmíru, která se jenom nějakým šíleným zázrakem nesrazí s asteroidem. „V tom spodním šuplíku,“ dostanu ze sebe. „Alobal je úplně dole.“

Když Moore odkráčí a nám se povede uklidnit – jsme jako tři mušketýři, v dobrém i ve zlém, a ve zlém tentokrát znamená se snůškou stupidních vtipů – zamíříme zpátky do kuchyně a já jim z lednice podám pivo. Nebo alespoň Nelsonovi. Velký ó Marcos bere další limonádu, kterou vezmu i pro sebe, protože na prášky pít nesmím. Snape mi to dost zdůraznil.

Kluci se neptají, proč nepiju. Nejspíš to přikládají tomu, že mám po chlastu někdy úzkosti a žene mě to někam, kde se rozhodně nechci ocitnout. Chvíli klidně brčkem honím jahodu a oknem zírám do zahrady na toho nejkrásnějšího kluka, který obstarává gril, na hlavě kšiltovku s kšiltem staženým do čela, v černém tričku s krátkými rukávy, ve volných šortkách, které mu ale i přesto docela nenápadně obtahují zadek…

Omylem polknu kousek ledu a zachrčím, což je pro mě signál, abych se k oknu otočil zády.

Jak jsem se předtím bál, že budu mít kluky na starost a že to bude rozpačité, všechny tyhle pocity zmizely. Jsem rád, že jsou tady. Nelson se svýma přívětivýma očima a Marcos s úsměvem, během kterého vždycky ukáže zuby. Jestli je pro mě Lukas rodina, tak tihle kluci jsou příbuzní, kteří pro mě hodně znamenají.

Je to perfektní. Nekonečně dlouhý letní den, kdy jsme spolu a jsme naživu.

***

Sleduju, jak Harrison zkušeně griluje sýr a tofu. Lukas včera obojí naložil do svojí speciální kořeněné směsi, což ve zkratce znamená, že smíchal dohromady skoro všechno, co našel v domě.

Připozdívá se, slunce zapadá za mraky, což působí skoro až idylicky, nebýt komárů, kteří se dneska večer očividně taky rozhodli uspořádat hostinu. Sedíme u zahradního stolu na plastových židlích a to všechno jsme si přitáhli vedle houpačky, kam se pohodlně vejdou tři lidi. A kdyby si někdo chtěl udělat vážně velké pohodlí, může se natáhnout na piknikovou deku, na které se povalují polštáře, nebo skočit do houpací sítě (Marcos se předtím vydržel asi hodinu pohupovat a podezírám ho, že na chvíli klimbnul).

Nelson s Mooreovou pomocí před chvílí rozdělal oheň, takže kromě grilování i topíme jako partička trampů. Kouř alespoň částečně ty komáry odhání.

Z pootevřených dveří domu jsou slyšet písničky, nerozeznám jednotlivá slova, jenom melodii. Je to spíš klidnější pop.

Zatímco Harrison griluje, Moore se vrací z kuchyně s další basou piv – lahve jsou orosené. Lukas tak nějak jako matka kvočna dohlíží úplně na všechno a zároveň mám pocit, že je opravdu pořád u mě a nehne se ode mě ani na krok. Nevím, jak to dělá, ale je to zatraceně sexy. Já jsem na sebe hodil mikinu s japonskou vesničkou (už je taková sepraná a tvoří se na ní menší žmolky z toho, jak ji pořád nosím a peru) a on je pořád v tričku s krátkým rukávem, aniž by dal najevo, že je mu chladno.

Vždycky se setkáme pohledem nebo mi lípne pusu na tvář, položí mi ruku na rameno nebo mi prsty bezmyšlenkovitě zajede do vlasů, zatímco o něčem mluví s kluky. Tisíce náznaků, jak silně vnímá moji přítomnost a že jsme sebou navzájem prakticky prorostlí.

Naproti mně sedí Nelson, kterému se po čtvrtém pivu lesknou oči a pokaždé, když promluví, zdá se, že má čím dál těžší jazyk. Dokonce to i řekne, že mu připadá, jako kdyby měl v puse podrážku. Tiberius od něj vzal roha už před nějakou dobou a vydal se na špacír. Nelson nejspíš není zas takový zaříkávač koček, za jakého se vydává.

Marcos sedí na houpačce částečně za mými zády a vedle něj je Andreas, který má přes hlavu přetaženou kapuci. Jak jsou vedle sebe, jejich podoba se vážně nezapře. A oba působí spokojeně.

Andreas přišel někdy před půlhodinou s tím, že Charlie volá svojí holce. Jejich telefonování je pokaždé na dlouho, až si z bráchy někdy dělám legraci, jestli celou dobu mluví jenom ona, protože nevěřím tomu, že on by dokázal poskládat tolik vět.

„Ještě pivo?“ zeptá se Moore a jedno rovnou podá Nelsonovi. Ale neunikne mi, že se předtím podívá na Lukase. Možná čeká, jestli Lukas neřekne, že už má Nelson dost. Nicméně Lukas je potichu, vezme si pivo pro sebe a klidně pije.

Já pivo nikdy moc nemusel, obzvlášť v létě. Letní večery totiž přímo nabádají k tomu, aby si člověk namíchal nějaký sladký drink. Ve chvílích, jako je tahle, kdy bych rád ucucával Jahodovou jahodu, mi možnost něco si dát maličko chybí. Nicméně ten serotonin za to stojí. Přistihnul jsem se, jak zírám do plamenů a hlavu mám čistou.

Harrison se taky pro jedno natáhne a druhou rukou zrovna z grilu sundává sýr. Hermelín na jednom místě naprasknul a teď vytéká ven a prská.

Velký tác přistane přede mnou, ale já se strašlivě přecpal sušenek, přepil limonádou, a navíc je tohle v pořadí už naše několikátá večeře. Nebo teda spíš několikáté kolo grilovačky. Zatímco hobiti mají několik snídaní, hokejisti žerou navečer.

Nevezmu si, ale zálibně koukám, jak sýry pomalu splaskávají. Je to skoro tak zajímavé jako hvězdy na nebi. Možná jsem taky trochu připitý. Láskou, touhle chvílí, klidem.

Kluci o něčem klábosí, ale mně se povede od toho částečně odtrhnout. Nořím se do sebe, vnímám pevnou půdu pod nohama, zkrátka jsem v takovém příjemném skoro až meditativním oparu, ze kterého mě po nějaké době vytrhne Lukasův hlas, když řekne: „Něco si zahrajeme.“

Nelson zvedne hlavu a přestane píchat ukazováčkem do hermelínu. „Nikdy jsem? To né, prosím, vím o vás už spoustu věcí a všichni si pamatujeme, jak se to zvrtlo ve vířivce…“ Sotva si všimne Lukasova výrazu, zvedne ruce v obranném gestu. „Ale jak chceš, kapitáne, samozřejmě.“

„Nic, kde se pije. My pak dáme maximálně beerpong. Můžeme si zahrát karty nebo nějakou deskovku. Nigel a Charlie jich mají hodně.“

To je pravda, Nigel, to jako já, má hodně deskovek. Přikývnu.

A když nikdo nic nenamítá, Lukas se otočí k houpačce. „Rivera půjde dovnitř a donese to.“

Marcosovo obočí vystřelí až někam do vlasů. „To mám hledat po Claneově baráku hry?“

„Je to ta tmavá skříň v obýváku. Charlie tě když tak navede,“ opáčí Lukas pevně. „Tak jdeš, nebo…?“

Marcos vystrčí bradu, skoro jako kdyby se ptal nebo co?, a mezi ním a Lukasem probíhá neverbální komunikace, kterou pak ale vyhraje Lukas, protože Marcos si odfrkne a vstane. Určitě to bere jako Lukasovu snahu popíchnout ho nebo si něco dokázat, přitom Lukasův záměr je mnohem prostší (a dá se říct, že i velkolepější). Počká, až Marcos zmizí v domě, a tiše řekne: „Bezva, takže jak jsme se domluvili. Všem je to jasný?“

Nelson škytne.

Andreas zpod kapuce upře na Lukase velké hnědé oči. To je snad vůbec poprvé, co se na něj vědomě podívá. „Brácha to nikdy nepřijme. Je hrozně tvrdohlavej.“

Nikdo není tvrdohlavější než Lukas, napadne mě.

„Klídek, malej Rivero,“ zahuhlá Moore s plnou pusou a svalí se na houpačku vedle Andrease. „Jsme v přesile. Když tak ho přitopíme v bazénku.“ Burger, který drží v ruce, rozlomí na půl a jednu polovinu Andreasovi nacpe – ten na ni trochu nejistě kouká stylem, že neví, co s tím dělat. Ale nakonec ji prostě smířlivě začne jíst.

Harrison, Lukas a já mezitím uděláme místo na stole a Lukas přinese další zahradní židle, abychom se všichni mohli naskládat vedle sebe. Musíme přitom trochu pošoupnout Nelsona, který vytáhne mobil a zírá do něj ve snaze vyčíst z něj svoji budoucnost. Přitom mu určitě píše Robin, holka, kterou miloval jeho nejlepší kamarád a teď ji miluje i Nelson. Tak střídavě. Vlastně bych řekl, že ji někdy dost nenávidí.

Z domu vyjde Marcos. Drží deskovky a překvapivě se tváří celkem přívětivě. Za ním jde Charlie. Nejspíš mezitím stačil dotelefonovat a teď se k nám rozhodl přidat. Výborně. Věci se daly do pohybu.

Přede mnou přistanou hry, které občas hrajeme o Vánocích nebo při zvláštních příležitostech. Nebo to tak alespoň bylo dřív. Poslední roky jsme na ně pořádně nesáhli. Hned nahoře je krabice s Charlieho oblíbenou: Člověče, utíkej bažinou, nebo tě trollové doženou. Sáhnu pro ni a vidím, že jednomu trollovi pořád chybí noha pod kolenem, což je naše oblíbená historka, na které se s bráchou nikdy neshodneme – podle mě ji ukousnul brácha, který cpal v určitém období do pusy všechno, co mu přišlo pod ruku, a podle něj to byl Tiberius. Jenomže kdyby to byl Tiberius, tak by mu táhlo na dvacítku, což se mi zdá… přinejmenším nepravděpodobné.

Kluci si přisunou židle ke stolu, Moore vedle Nelsona, Harrison vedle Moorea, Marcos vedle Harrisona, Andreas vedle Marcose, já vedle Andrease, Charlie vedle mě – tady se situace trochu pozmění, když si Lukas přitáhne židli a chce si sednout taky vedle mě, načež se Charlie zeptá, jestli si nemůže sednout z druhé strany, což vede k tomu, že na sebe Andreas vylije trochu limonády, nám všem, kteří nejsme totálně slepí, dojde, že s takovou bychom si moc nezahráli, kdyby Andreas na nervozitu z Lukase umřel, a já taky nechci, aby můj kluk seděl u kluka, který má v jeho přítomnosti problém pořádně artikulovat (ne že bych to nechápal), přestože je to ještě štěně, tak řeknu Charliemu, aby si on sedl z druhé strany a Lukas si sedne místo něj, načež se Charlie poškrábe na hlavě a řekne, že neví, proč to tak komplikujeme, ale naštěstí poslechne, sedne si k Andreasovi, takže je vedle mě, já jsem vedle Lukase, který působí nadmíru spokojeně, že se dostal, kam chtěl, a vedle Lukase je klimbající Nelson. Kruh se uzavřel!

Připravíme hru a Lukas jenom tak ledabyle prohodí: „Co takhle zahrát si o tajemnou obálku? Uděláme to zajímavější.“

A protože kluci dle domluvy neprotestují a naopak souhlasí, souhlasí i Marcos, který nejspíš nechce trhat partu.

„Co v ní je?“ zeptá se Moore, aby dokreslil onu atmosféru tajemna.

„V tom je to tajemství,“ napřímí se Nelson a my na vteřinu napjatě čekáme, jestli to posere a všechno se provalí, ale on si krátce přitiskne ukazováček k puse a dodá: „Třeba je tam hovno.“

Doprostřed stolu rozložíme hrací desku, vedle ní mapu Trollího krále, jehož pozice se ujme Charlie, tak mu Lukas hodí figurku bez nohy. Figurku princezny zakleté do žáby, která sedí na prameni (a pramen tvoří karty, kde jsou různé úkoly, komplikace, nebo naopak výhody), si vezme Harrison a můžeme začít. Kostky máme celkem tři, ale Moore pak hodí tak prudce, že jednu ztratíme v trávě, což vyhodnotíme jako vedlejší ztráty a zbylé dvě si střídáme – házíme v misce od chipsů.

Podle domluvy se snažíme hodně nenápadně dovést Marcose k vítězství, což není taková sranda, jak se zdá. Charlie jako Trollí král sice dělá, co může, ale stejně ho musí podle pravidel nechat na jedno kolo zkamenět.

Vidím na Lukasovi, jak je napjatý. Nesnáší prohrávání (vlastně neznám nikoho, kdo by prohrával rád, ale u Lukase se to vždycky mění v nasranost), a tak v jednu chvíli pevně drtí okraj židle, zatímco s vážnou tváří říká, že půjde zkratkou přes Močál smrti, kde, jak název napovídá, hrozí téměř devadesátiprocentní šance, že umře a bude se muset vrátit na start.

„Seš si tím jistej?“ zeptá se Marcos s povytaženým obočím. Očividně pochybuje o jeho zdravém úsudku.

„Starej se o sebe, Rivero,“ odpoví Lukas a trochu mu přitom cuká oko. Samozřejmě trvá jeden další hod, než se jeho figurka utopí.

Tak jako tak se všichni extrémně bavíme. Jsem nadšený z toho, jak rychle kluci vzali Harrisona mezi sebe, a nemyslím v rámci hry, ale vlastně od první chvíle. Okamžitě ho přijali jako součást týmu a jemu na tváři pohrává jemný úsměv. Možná si to jenom představuju, ale připadá mi, že je spokojený. Navzdory tomu, že pomyslný člen naší hokejové rodiny chybí, jeho nepřítomnost je jako prázdná židle u stolu, dokáže jít Harrison dál.

A stejně, sotva se na tu židli zadívám, nedokážu se ubránit představě Gastona, který pozvedne lahev piva a připije mi. Vypadá stejně, jako jsem ho znal v době, kdy s námi hrál, kdy si převlékal dres, kdy na sebe klidně pustil studenou vodu a začal se euforicky chechtat. Kdy byl skutečný a živý.

Taky se usměju, přestože se něco ve mně částečně sevře. Mrknu a představa Gastona je pryč. Napadne mě, kolikrát ještě takhle v životě mrknu, a každé jedno z míst u tohohle stolu bude prázdné. A co když jednou zavřu oči na tak dlouho, že zmizí i Lukas?

Teď jsme tady, ale jednou nebudeme.

Nejistota se mi zakousne do ramen, usadí se za krkem. Antidepresiva nejsou pohádkové pilulky, po kterých bude člověku už vždycky jenom dobře. Mám pocit, že mi úsměv pomalu stéká z tváře.

Lukas se přese mě nakloní pro kostku a jeho horká hřejivá dlaň zůstane na mém stehně. Najde moji ruku, kterou mám v klíně, a proplete se mnou prsty. Nevím, jestli to je tak, že pokaždé, když mám na hovno myšlenky, začnou mi kroužit nad hlavou. Ale on to pozná. A sotva mě chytí za ruku, je to, jako kdyby mi do dlaně vtisknul kousek štěstí.

Jsem na řadě, tak házím. Začnu se soustředit na hru. Připadá mi jako hodně dobrý nápad vydat se přes Jižní Mrákoty, což je území, které okupuje žába Harrison. Vytáhnu si z hromádky jednu kartu a zjistím, že se musím vrátit na start. Snažím se tvářit dost zkroušeně, ale fakt je, že se mi ulevilo.

Nelson je taky v pohodě, tomu se ještě nepovedlo dojet do cíle ani s jednou figurkou.

Andreas sedí tak šikovně, aby na něj Marcos neviděl, takže i když hází šestky, daří se mu postoupit vždycky jenom o pár políček.

Jediný problém nakonec představuje Moore, který i při veškeré snaze posrat to Marcose dohání. Dokonce to vezme přes Močál smrti jako Lukas, ale k naší hrůze přes něj nějakým zázračným způsobem projede, až na něj Lukas štěkne, aby si vzal jinou kostku, protože ta, kterou hází, je líznutá, aby házela šestky. Jenže i s jinou kostkou hází tak, že se v jednu chvíli dostane před Marcose.

„Vidíš, možná vyhraješ,“ řekne Marcos.

„Tak to rozhodně ne,“ vyhrkne Moore s pohledem upřeným na Lukase.

Řeknu to takhle – nebýt uvolněné atmosféry, vypitých piv, přežrání a vůbec obecné pohody ve světle ohně a neustálého boje proti komárům, Marcos už by si možná stačil všimnout, že něco nehraje. Tím spíš, když v jeden nestřežený okamžik sahá pro mobil, který mu zapípal v kapse, a ten mu vyklouzne do trávy, čehož využiju, abych mu posunul figurku o pár polí dopředu a on se tak vyhnul Pavoukovi. V tom momentě se Andreas začne nahlas smát a trvá mu, než se zklidní – zkouší to před Marcosem okecat tím, že si všimnul, že Charlieho figurka nemá nohu.

Je to zkrátka v jistém smyslu nanejvýš podezřelé, a to i ve chvíli, kdy žába Harrison vytahuje Marcosovi pořád karty ve stylu „můžeš skolit spoluhráče, který je před tebou“, „postup o dvacet polí dopředu“, „povedlo se ti ukrást kyj Trollího krále, vyhoď kohokoli“ a tak podobně.

Ale nakonec dojdeme do zdárného konce. Marcos vyhraje! A já si oddechnu.

Nelson se tiše chichotá do dlaní.

„Gratuluju,“ zahlásí Lukas. „Obálka je tvoje.“ Napůl obřadně, napůl jako kdyby o nic nešlo, podá obálku Marcosovi.

Marcos ji chytí mezi prsty a zvedne jeden koutek v úšklebku. „Tak to jsem zvědavej. Jsou to aspoň lístky na hokej?“

Tomu se uchechtneme, ale zároveň napjatě čekáme, jak na to zareaguje. Jak se bude tvářit, až… Marcos pohlédne dovnitř, prstem přejede po bankovkách a ostře se nadechne. Přeletí pohledem všechny přítomné. „To nemyslíte vážně,“ řekne neutrálně. Zvednutý koutek poklesne, takže ze svého polovičatého úsměvu přejde v zamračení. „Na co jsou ty peníze? Proč je jich tolik?“

„Vydělali jsme je. Pro tebe a pro Andrease. A pomohli i další kluci z týmu. Je to jenom taková pomoc do začátku,“ vysvětlím a zároveň poposednu, protože si vůbec nejsem jistý, jakým směrem se tohle bude ubírat.

Andreas po mně těkne očima. Vím, co si myslí. Že tohle Marcos nikdy nevezme. A možná má pravdu, možná to všechno byla totální blbost a teď kvůli nám oba cítí zbytečné rozpaky. Zahnali jsme ho do kouta a on si třeba připadá nedostatečně. Nevím. Ale není mi z toho moc dobře. Hřejivé očekávání se mění v něco studeného.

Marcos vstane a obálku hodí na hrací plochu. „Tohle nejde, kluci,“ řekne rázně. Jasné a výstižné. S tím se bez dalšího slova odebere do domu.

„Marcosi!“ zavolá Andreas a rozejde se za ním, ale nakonec skončí někde na půl cesty, protože Marcos mezitím zmizel uvnitř. Andreas pak pohlédne na mě, jako kdyby se ptal, co teď.

„Promluvím si s ním,“ nabídnu se.

Spolu se mnou se přihlásí Nelson. „Já mu to klidně vyfě… vyzvě… vysvětlím,“ škytne.

Ale Lukas zavrtí hlavou. „Půjdu za ním já.“ A s tím taky odejde.

Zůstaneme v poněkud rozpačitém tichu, které narušuje jenom praskání polen v ohni, cvrkání cvrčků a auta projíždějící v dálce. Pak se k tomu přidá i mlaskání Moorea, který si mezitím namazal touhle dobou už poněkud oschlou topinku.

Charlie se taky pustí do jídla, nejspíš tak ventiluje emoce. A protože jsme všichni ve vývinu, postupně se přidáme. Spíš ze setrvačnosti. Nebo jenom nevíme, co s rukama.

„Chcete si zahrát?“ nadhodím. „Tentokrát doopravdy, tvrdá hra.“

„Jo!“ chytí se kluci okamžitě. „A kdo prohraje, musí se osprchovat zahradní hadicí.“

Hrajeme nějakých patnáct dvacet minut – dost agresivně, a když ne agresivně, tak aspoň pasivně agresivně. Velkou změnu pozoruju u Andrease, který se překvapivě uvolnil a nahlas se směje. Očividně vítá, že dozor v podobě staršího bráchy na chvíli zmizel spolu s klukem, co je právě tak krásný, aby v něm budil rozpaky.

Já co chvíli pohlédnu ke dveřím, jestli už se vrací, a něco ve mně povolí teprve v momentu, kdy se objeví. Nejdřív rozložitá postava Marcose a hned za ním sebevědomě kráčející Lukas.

Kluci ztichnou, Moore podrží kostku v ruce. Všichni napjatě čekáme, co bude. Z Marcosova výrazu i postoje nedokážu nic vyčíst. Možná vezme Andrease a rovnou se rozejdou pryč směr nádraží. Fakt nevím. Třeba se na nás naštve, na mě a Nelsona obzvlášť, protože jsme jeho nejbližší kámoši a nic jsme mu neřekli.

„Tvůj brácha je jediná skutečná princezna,“ zamumlá Nelson směrem k Andreasovi a opile si podepře hlavu.

Andreas si taky podepře hlavu a spiklenecky Nelsonovi řekne: „Můj brácha je královna.“

A to už jsou kluci u stolu, nad který se Lukas nahne a zlehka sebere bílou obálku, která se na něm válela od té doby, co odešli. Beze slova se otočí k Marcosovi a obálku mu podá, stejně vyrovnaným a klidným stylem jako předtím, jako kdyby se od té doby vůbec nic nezměnilo, oni neodešli a tohle bylo vůbec poprvé, kdy Marcosovi něco dáváme.

Marcos na obálku pohlédne, vezme si ji a strčí do kapsy. „Děkuju, kluci. Vážím si toho.“ To je všechno. Usedne na židli vedle Andrease, natáhne se pro limonádu a… „Clane, nemáme trochu vína?“

Zamrkám, když si uvědomím, že mluví na mě. „Máme. Jasně. Je tam víno.“ Několikrát přikývnu, než mě napadne vstát, abych z kuchyně donesl lahev. Po cestě se ještě otočím, jestli někdo něco neřekne – nerad bych chyběl u odpovědi na otázku, jak Lukas Marcose přesvědčil, aby si ty prachy vzal. Ale vidím, že se kluci znovu pustili do hry, hovor se rozproudil, nikdo to neřeší, jenom Nelson věnuje Marcosovi jeden ze svých pokřivených úsměvů a Marcos na něj vycení zuby.

Když se pak vrátím s lahví, sám si ji odzátkuje a nalije si. On i Lukas se v pohodě zapojí do hry, přestože je tady pořád reálná hrozba, že ten, kdo prohraje, bude muset přežít studenou sprchu ze zahradní hadice.

Všimnu si, že Andreas kouká na Marcose s otázkou v očích stejně jako já na Lukase, ale očividně si budeme muset počkat, kluci už to nejspíš nechtějí znovu vytahovat a zbytek týmu empaticky mlčí. Nebo teda skoro všichni, protože zatímco se Moore brodí přes Močál smrti, zvedne hlavu od hrací desky a řekne: „To tě ani nezajímá, co všechno jsme museli udělat? Víš, kolik předních okýnek aut jsem musel vydrhnout jen v trenclích?“

„Ach, ty vole,“ zaskučím a začnu se nahlas smát. Ostatní se postupně přidají, včetně Marcose. Najednou z nás někdo neviditelný sejme jistou tíhu. Všechno je v pohodě.

„A co teprve ty videa, co musel Nigel točit s Loganem, aby jim lidi něco poslali!“ přisadí si Moore.

„Drž už klapačku,“ poradí mu Lukas se smíchem a hodí po něm figurku.

***

Pozdě v noci stojím ve svém pokoji a vytírám si z vlasů vodu. Jak hadice ležela celý den na zahradě, dost na ni pražilo, takže to naštěstí nebyla zas taková hrůza. Mohl jsem to pak rovnou spojit se sprchou. Když už mám vlasy jakžtakž suché, přehodím ručník přes židli a s hrnkem heřmánkového čaje (třezalku na antidepresiva nesmím, což jsem skoro oplakal) vlezu do postele.

Lukas se okamžitě posune a udělá mi místo. Spolu s tím roztáhne ruce, abych se mu svalil do náruče.

„Hned,“ ukážu hrnek. „Takže, povíš mi konečně, cos mu řekl?“

„Co jsem komu řekl?“ protáhne Lukas líně. Má trochu lesklé oči z alkoholu, ale opilý není, spíš tak jako vláčný, což mám strašně rád. Když jsme spolu byli ve sprše, řekl jsem mu, že je můj plyšáček. „Myslíš Riverovi?“ Jako kdybych snad mohl myslet někoho jiného. „Pravdu,“ pokrčí Lukas rameny, aniž bych stačil odpovědět.

„A ta pravda je…?“

„Že mi je jeho hrdost ukradená. Že pokud si to nevezme, pošleme ty prachy nějaké neziskovce, což je od začátku záložní plán. A že já s tím budu v pohodě. Rozhodně mi to nebude trhat žíly. Ale že by si to měl vzít, protože jsem myslel, že se chce v první řadě postarat o bráchu. A v tom mu fakt nepomůže práce v sámošce. Že potřebuje pořádně trénovat, dát do toho všechno, aby měl alespoň malou šanci dostat se k profíkům.“

Pak se Lukas ušklíbne a dodá: „A taky jsem mu řekl, že když si to nevezme, tak aby si na úplně každé směně uvědomil, že ty dřeš. A že už teď jsi mnohem lepší než on. Takže by tu hrdost měl polknout a začít makat.“

Na oko se zatvářím šokovaně. „To bylo zlý!“

„Bylo to upřímný.“

Dopiju čaj a hrnek položím na stůl. Jsem rád, že si Marcos ty peníze vzal. V kontextu jednoho celého roku v Ardenu to není zrovna balík, ale málo to taky není.

Miluju, že jsme tenhle nápad zvládli dotáhnout až do konce a něco udělat. A kdyby nebylo Lukase, možná by zůstalo jen u myšlenky. To on do toho kluky naverboval. Může se tvářit, jak chce, ale já mu to nežeru.

Je to skvělej kapitán.

Vlezu si k němu a on se natáhne, aby vypnul lampičku, načež se natlačí co nejblíž. Nosem mě šťouchne do vlasů.

Jeho vůně, dech, mentolová pasta, šampón, čisté povlečení, to všechno mě příjemně kolébá ke spánku. Nebýt Tiberiova chlupu, který se mi nějakým způsobem dostal do krku, takže se musím znovu napít, byla by to skoro idylka.

V domě je ticho. Vnímám jenom Lukasovo klidné oddechování, jak se pomalu propadá do spánku. Většinou si před spaním ještě povídáme nebo se milujeme, ale dneska jsme prostě příliš unavení. Aby taky ne, museli jsme se postarat o spoustu hladových krků!

Společně jsme uložili každého z nich. Nelsona na nafukovací matračku do ložnice rodičů, protože je to místnost nejblíž záchodu, kdyby na něj náhodou v noci přišlo nějaké věštecké blití. Andreas se rozhodl spát u Charlieho v pokoji na rozkládacím lehátku (které je pohodlnější, než jak to zní), takže je podezírám, že touhle dobou ještě paří na Charlieho počítači hry. Marcos si pro sebe vzal pokoj pro hosty a Moore s Harrisonem si dole v obýváku roztáhli gauč. Původně plánovali, že jakmile grilovačka skončí, půjdou prostě domů, ale po dalších několika hrách, kdy přišly na řadu i karty a ten beerpong, byli společensky dost unavení. A přežraní.

Takže jsme tady všichni a přitom dost kluků chybí. Třeba Rourke, Devi, Bennet, Allen, Zeller, Foster…. Ale vlastně, když nad tím tak přemýšlím, jsou tady moji nejbližší. A i kdyby tady nebyl vůbec nikdo, jenom Lukas, tak jeho přítomnost vždycky stačí, abych se cítil jako doma.

Uvědomím si svůj stříbrný kroužek. Pořád ho mám na prstě, tak s ním chvíli točím a užívám si, že tam je, že mě poutá k Lukasovi, který mě drží v medvědím objetí. A to objetí maže veškerou úzkost tohohle světa.

Myslím na to, jaký asi bude další den. Připravíme lívance, můžou se na tom podílet všichni, a odpoledne vyrazíme na koupák. Marcos bude mít konečně čas říct mně a Nelsonovi o té holce, se kterou randí. Charlie vytáhne Andrease ven a představí mu pár lidí ze školy, možná zajdou pozdravit i Nicka. Večer se vydáme do kina, sedneme si do zadní řady a budeme si krást popcorn a smát se tomu jako parta puberťáků.

Budou si dobírat mě a Lukase, jak moc hodláme na chatě trénovat a jestli přitom budeme oblečení. Po tom, co přijdeme z kina, si objednáme pizzu a Nelson zhltne skoro celou. Bude to jeho první jídlo po kocovině.

Přistihnu se, že se usmívám, když si uvědomím, jak si Charlie s kluky z týmu skvěle rozumí, jak v sobě má každá konverzace punc normálnosti a nikdo se nestydí. Dokonce i Andreas zítra určitě přestane pokaždé uhýbat pohledem, sotva se v místnosti objeví Lukas.

A Lukas… ten tady bude, vždycky se nějakým záhadným způsobem objeví po mém boku podobně nenápadně jako Tiberius, který se následující večer znovu zabydlí v Nelsonově náruči. Lukas se bude usmívat tím svým speciálním úsměvem, jakmile si všimne, že i Harrison mezi kluky zapadá, že jsme tým. Je jedno, jestli na ledě, nebo ve skutečnosti. Jsme tu jeden pro druhého.

Jsem skoro až dojatý, zatímco zírám do tmy a přehrávám si v hlavě, co všechno se stane. A překvapivě mezi tím nejsou žádné sračky ani propady, ne, vidím prostě jenom super víkend, který si všichni pořádně užijeme. A zítra si uděláme lívance! Na to už jsem sice myslel, i tak se ovšem chvíli seknu na tom, jestli máme dost marmelády. Jedí všichni marmeládu? Je to děs, ale najednou si taky připadám jako matka kvočna. Jestli nejedí marmeládu, tak ať si naserou, ne? Každý musí jíst marmeládu.

„Nigele,“ zamumlá Lukas rozespale. „Přestaň myslet, budíš mě.“

„Ale,“ začnu, nicméně on potmě najde moje rty, přejede po nich ukazováčkem a nechá ho tam.

„Pšt, tučňáku. Spi.“

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám druhá povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
14. 4. 2024 10:56

Chci psychologa ktery bude jako Severus Snape😀Naprosto uzasna cast.Najit lidi ktery tady pro sebe jsou i mimo hru a drzi spolu jako rodina je uzasny.Nigely jsi skvely jak se svoji hlavou bojujes.Ja ti verim ze to bude lepsi cim dal vic.Mas Lukase a kluky.💪💚Libi se mi jak Lukas proste vi kdyz Nigel az moc premysli a je utopeny ve svy hlave.Tak to ma byt jsou tu pro sebe.💚A ten konec aaaw proste😍Tesim.se na dalsi nedeli.Zlepsilo mi to silene den.Dekuji vam💛