Szabi

Vlevo nahoře je kulaté vitrážové okno.  

Aspoň myslím, že se říká vitrážové, protože vypadá, jako kdyby bylo vyrobené z několika náhodných kusů různých barev. Celkově připomíná okna v kostele. Akorát tady to nemá žádnou hlubší náboženskou spojitost a jde prostě jenom o to, že se jedná o fakt starý barák. Dokonce v něm ani není výtah, a tak pokaždé šlapu do čtvrtého patra. 

Chvíli mžourám do slunce, které se cpe dovnitř. Ve vzduchu se vznáší snítka prachu. Brzy bude léto. A to vědomí mě podivně hezky ukotví, takže ještě víc zapluju do pohodlného křesla.  

Nejtěžší je pro mě zorientovat se v tom, co přesně cítím. Nahlédnout dovnitř sebe. Mám totiž tendence vnímat se spíš z dálky, jako… No, jako náhodný vypravěč. Vždycky jsem si myslel, že jsem prostě jenom přecitlivělý, ale ukazuje se, že až moc přemýšlím, což s pocity nemá zas tolik společného. Na to, co v danou chvíli cítím, bych se měl zaměřit. Aspoň podle mojí terapeutky.  

Pohlédnu na ni, jak trpělivě čeká, až začnu. 

„Poslední dobou je všechno fajn,“ pronesu a poškrábu se na nose. Nikdy moc nevím, co s rukama. Zpočátku je mívám v klíně, ale čím víc se uvolňuju a otevírám, tím víc na ně zapomínám, jestli to dává smysl. V jednom momentu na ně koukám a připadá mi, že mi nepatří, a pak to překlikne a je z nich přirozená součást mého těla. „Nebo teda ne všechno, vždycky se najdou těžší momenty… Ale prostě mám pocit, že konečně žiju svůj život.“ 

„Můžete to zkusit rozvést?“ zeptá se terapeutka. Nemá žádný poznámkový blok ani papíry, což ve mně budí klid. Zaprvé si papíry pojím zásadně s trenérkou a zadruhé nepřítomnost papírů znamená, že je odhodlaná si to, co říkám, pamatovat. I bez poznámek. 

„Jo, no… Asi mám věci víc pod kontrolou. Nebo ne, takhle se to říct nedá. Spíš mi přijde, že všechny prožitky jsou nějak víc moje, jestli mi rozumíte. Dřív jsem častěji míval pocit, že jsem si cizí. Obecně jde asi o to, že jsem teď šťastnější.“ Tady se pousměju, jelikož mi dojde, jak velká je tohle pravda. Musel jsem si uvědomit, že štěstí není nějaký bod v životě, ke kterému se dá dojít, jako spíš něco, co si člověk musí tvořit. Pracovat na tom. Bojovat. 

Jde o takovou velkou hromadu maličkostí.  

Štěstí neznamená, že se něco nemůže posrat.  

Řeknu to nahlas a terapeutka se pousměje.  

„Akorát,“ navážu, „že čím víc jsem šťastný, tím větší mám úzkost. Ale to je asi normální. Protože když se člověk cítí blbě, nemá pocit, že toho může tolik ztratit.“ 

Terapeutka přikývne. „Co děláte, když přijde úzkost?“  

„Hmm, co dělám…“ Zamyšleně poklepávám na opěrku křesla. Na stolku přede mnou je krabice s kapesníčky. Během některých sezení je potřebuju. Během některých ne. „Asi jsem si díky terapii dokázal uvědomit, že úzkost je jako dveře, co se otevírají na obě strany. Hm, to je zvláštní přirovnání… Prostě když přijde úzkost, dokážu si uvědomit, že je to dočasný stav. A že to může mít i svoji světlou stránku. Víc vnímám, víc žiju, všechno je intenzivnější. No a hlavně, což je úplně nejvíc – zas to odezní. Proto ty dveře, co se otevírají na obě strany, a já už konečně nemám pocit, že mě za každou cenu fláknou do ksichtu.“ 

Nevím, jestli nemelu totální kraviny, ale terapeutka působí chápavě.  

Pro mě je to zatraceně obří krok, být tady. A nejlepší je, že jsem těch kroků udělal už hodně. Takže když se všechny tyhle krůčky poskládají…  

Pousměju se.  

„Co se teď děje? Co je to za emoce?“ zeptá se a působí zaujatě.  

„Já jen… Připadá mi zvláštní, že mi je tak dobře. Myslím celkově. Že je to tolik dobrých pocitů.“ Znovu se zadívám k oknu, které vypadá skoro až magicky, jak se o něj lámou sluneční paprsky. Dlouze vydechnu. „Největší úzkost pociťuju asi ohledně Lukase. Někdy mě přepadá až panická hrůza, že o něj přijdu. Čímž nemyslím rozchod, to mě popravdě ani nenapadlo. Spíš… Jak jsem se nastěhoval k němu, je to super a jsme skoro pořád spolu. Ale někdy se vzbudím dřív, koukám na jeho obličej a přepadne mě taková strašná lítost.“ 

„Z čeho ta lítost pramení?“ 

„Asi z vědomí, že jednou…“ Poposednu a ve vteřině mě začne bolet hlava, jak se to snažím rozklíčovat. „Že jednou všechno skončí. Myslím život.“  

Terapeutka přikývne. „Ale teď děláte, co vás baví, pracujete na sobě a jste v milujícím vztahu. Teď máte svůj život,“ odpoví skoro až něžně. 

Vybavím si nespočet situací a momentů, kdy jsem měl přesně tenhle pocit. Že životem neproplouvám, ale žiju ho, že je můj. Všechny ty okamžiky plné radosti a smíchu. A můj vztah… Bože, ano, můj vztah. Náš vztah s Lukasem funguje naprosto skvěle. Každá zkušenost posledního roku, všechno, co jsme si řekli, nás posunulo.  

Dokážeme teď spolu mnohem líp mluvit. Asi není věc, kterou bychom neuměli probrat.  

V klidu. 

Někdy možná maličko vášnivěji. 

Dokonce i fakt, že Lukas převzal post kapitána, nás nijak zvlášť nepoznamenal. Před týdnem vedl svůj první trénink pod dohledem Rourkea a zvládnul to úplně s přehledem. Totiž, Rourke byl na ledě vždycky spíš kámoš, zatímco Lukas se do tohohle moc nehrne. Kámoš je mimo led, kdežto na ledě chce, abychom především makali. Zároveň po nás ale ani nedupe. A bylo vidět, že mi nehodlá dopřávat výhody kvůli tomu, že spolu chodíme. Teda že jsme se zasnoubili.  

Pořád si na to nemůžu zvyknout, ani po těch týdnech, kdy s tím vědomím žiju. Jsem z toho fakt úplně hotovej.  

Abych to shrnul, Lukas mě nezvýhodňuje a přitom nemá potřebu nikoho z nás zbytečně jebat. Nevím, jak to říct slušněji. Teda Bennet říká, že Lukas mě jebe, ale… tady je ten význam asi trochu jinde.  

Jsem na Lukase pyšný.  

Kluci to berou taky dobře. Vědí, že Lukas hodně dře a maká na sobě, takže kdo jiný by měl jít vzorem? Jasně, dělají si z nás srandu. A jestli ještě jednou uslyším, že mi Bennet řekne paní kapitánová, asi ho ve výstroji smetu jako kuželku. Ale celkově je atmosféra pořád skvělá a všechno napovídá tomu, že by to tak mohlo být i příští rok. Lukas ohledně tréninků už něco málo nastínil a zatím se zdá, že mě nechá hodně trénovat s Riverou. Ne že by ho kdovíjak zbožňoval, a tohle je vzájemné, ale Rivera mě toho může pořád dost naučit. A já jeho po tomhle roce taky – když mu to laskavě připomenu, vždycky působí extrémně nasupeně.  

Zatím to vypadá, že si budeme příští rok některé zápasy střídat. I s Allenem. Nějak bylo, nějak bude. A překvapivě mě to nijak nepálí.  

Teď mám svůj život.  

Teď dělám sám pro sebe obří věc, když jsem tady.  

Uvědomím si, že jsem uvolněnější. Automaticky zalétnu pohledem k hodinám, kolik mám ještě času. Přemýšlím, co potřebuju říct, a nakonec je odpověď můj prstýnek. Už ne lízátkový, ale stříbrný. Ve světle, které svítí do místnosti, se leskne. „Ohledně toho zasnoubení…“ nadhodím. „Je to taková pohádka, jestli mi rozumíte. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsme si řekli, že ano, jdeme do toho. Ale doopravdy jsem si to uvědomil, až když do Ardenu přijeli naši s bráchou a s Lukasovou mámou. Že se to stane. Nebo spíš že se to už děje.“ 

S Lukasem nám připadalo, že je dobrý nápad pozvat je, ukázat jim město, univerzitu… To, že jsme spolu, vědí už relativně dlouho. Řekl jsem jim to snad hned ten následující den, co jsme vyhráli bronz. Chtěl jsem si dát Lukase na facebooku do vztahu, haha, tak jsem mu navrhnul, že zavoláme nejdřív našim a pak jeho mámě. Dohodli jsme se ale, že jim řekneme jenom to, že jsme se k sobě vrátili.  

Zásnuby jsme si chtěli nechat na osobní setkání.  

Když dojeli, ukázali jsme jim školu, město a hotel. A pak jsme si domluvili sraz v té restauraci, která je naproti bistru s hrníčky s ulomenými oušky. Vždycky zapomenu název. Každopádně na jídlo jsme už pak došli s Lukasem spolu a oba jsme měli nové prstýnky.  

Všichni z toho byli totálně zaskočení. Nejdřív si mysleli, že jde o vtip, ale když viděli, jak vážně naše zasnoubení bereme, dojalo je to. Samozřejmě. Nejvíc asi tátu, ten si otíral oči. Byla to moc hezká chvíle, taková strašně emotivní.  

Lukas to pak naštěstí trochu shodil, když řekl Charliemu, že už budou navždycky jedna velká rodina. A brácha prkenně odpověděl, že je moc rád.  

Rodinné vztahy jsem probíral hned zkraje na jedné z prvních terapií a dostal jsem se i k tomu, jaký má Charlie k Lukasovi vztah. Tenkrát totiž řekl, že je dobře, když jsme se rozešli. Zpětně si ale myslím, že prostě jenom žárlil. Každá holka z jejich školy byla do Lukase tak trochu zakoukaná. Od chvíle, kdy začal Charlie randit, je to každopádně lepší.  

Myslím, že čím starší bude, tím víc si budou rozumět. 

„Nigele?“ řekne terapeutka. „Někam jste se mi ztratil. Vaše rodina vzala ty zásnuby dobře, předpokládám?“ 

„Pardon. Jo, vzali je dobře. Přímo skvěle. Máma mi řekla, že úplně zářím. Jsou rádi. Naši to nikdy nebrali tak, že je ten rozchod buď moje, nebo Lukasova chyba. Žádná zášť. A Lukase mají fakt rádi, vždycky měli.“ 

„Jaké to pro vás je?“ 

„To, že ho mají rádi? Hmm…“ Zamyslím se. „Je to hřejivý. Ale zároveň si připadám dost silný, abych se vypořádal s tím, kdyby neměli. Protože Lukas je pro mě nejdůležitější. Naše společné štěstí je nejdůležitější, tak. Tomu věřím a do toho chci vědomě vkládat energii.“ 

V myšlenkách zabloudím k tomu, co všechno nás čeká. Ke všem těm plánům, které pro sebe spřádáme. Během léta spolu navíc jedeme aspoň na dva týdny na chatu. Jak Lukase znám, bude chtít pořádně makat, ale pak všechny ty večery… Hrozně se těším. Na upovídané noci. Upocené noci. Noci, kdy jeden druhému budeme šeptat, jak moc se milujeme. Kdy se přivedeme jenom krůček od zešílení a já donutím Lukase, aby škemral.  

Anebo budu škemrat já a vyzkoušíme spolu, jak chutná sex, během kterého hrajeme, že mě jako kapitán nekompromisně ošu… Ach.  

Nechci se vzrušit během terapie, tak si odkašlu a pronesu: „Dřív mě skoro až fyzicky bolelo, jak se všechno kolem mění a jak lidi, které mám rád, stárnou. I já stárnu – už nejsem ten kluk, kterým jsem byl před rokem, ani kluk, kterým jsem byl včera nebo před hodinou. Hodně jsem přemýšlel. Smrt je vlastně pořád moje téma.“  

Je zvláštní říct to nahlas. Připadám si skoro až pobaveně. 

Smrt je pořád moje téma.  

„Někdy mě paralyzuje,“ vzdychnu, „ale teď už chápu, že to, jak se všechno mění, nejde zvrátit. A že to vždycky nemusí znamenat nutně něco špatného. Jde o úhel pohledu. Změna je dobrá. Kdyby se na světě nic neměnilo, nejsme s Lukasem spolu, neplánujeme společnou budoucnost. Prostě změna… nemusí být vždycky na hovno.“ 

Nakonec asi můžu změnit jenom svoje vnímání, tady tu moc mám. Nikde jinde. A ono je úlevné aspoň v určitých chvílích pociťovat, jakou má život sílu. Například teď. Když na sobě pracuju. Když mi zavibruje mobil a já vím, že je to pravděpodobně zpráva od Lukase. Když terapeutka řekne, že jsem i za těch pár týdnů ušel kus cesty.  

Kam až ta cesta povede? Nevím.  

Ještě víc se uvolněně rozvalím v pohodlném křesle a znovu pohlédnu k vitrážovému oknu. Cítím zvláštní klid, právě teď, na tomhle místě. V tomhle těle. Ve svojí hlavě. Je to čas, který věnuju sám sobě, a toho času nebudu nikdy litovat.  

Takže když se terapeutka zeptá, co se mi honí hlavou, pokrčím rameny. „Jsem rád, že jsem tady,“ řeknu upřímně.  

x 

V kavárně je příjemný chládek a z repráků hraje jako podkres tichá hudba. 

Lukas sedí u stolku v rohu, znuděně si podpírá hlavu a kouká do mobilu. Má na sobě trochu zmuchlané černé tričko, které mu dokonale ladí k vlasům. A já bych na něj mohl civět třeba celé věky, vychutnávat si vědomí, že je můj. Ale dveře za mnou cinknou a on automaticky vzhlédne a okamžitě ožije. Pozvedne koutek svojí krásné pusy, odsune mobil a pohodlně se opře.  

Proplétám se mezi stolky – touhle dobou tady není moc lidí, protože většina studentů už odjela na léto domů – a sotva stanu u něj, rozverně mu prohrábnu vlasy. Skloním se a na vteřinu mu do nich zabořím nos. Zhluboka se nadechnu. „Čau,“ zamumlám. 

„Čau krasavče.“ Přitáhne mě k sobě a já mu dám pusu. Pak si všimnu, že si pátravě prohlíží můj obličej a nejspíš hledá stopy slz. Uleví se mu, když je nenajde, i tak se ale zeptá: „Všechno v pohodě?“ 

Kecnu na jednu z volných židlí a přitáhnu k sobě kelímek, kde má kafe. Poslední dobou ho začal pít o něco víc, asi na něj mám špatný vliv. Ale je slabé, jenom kapučíno. „Dneska jsem nebrečel,“ oznámím, abych definitivně vyvrátil jeho obavy.  

Pokývá hlavou. „Jsem pyšnej.“ 

Znovu se napiju, ale hned nato dojdu k názoru, že potřebuju svoje vlastní zásoby. Po terapii se vždycky cítím o něco volnější, jako kdybych odložil další nepotřebné věci a už jich nemusím táhnout tolik. Takže proč toho nevyužít a nedopřát si cukr a kofein?  

Přitáhnu k sobě lístek a prohlížím si nabídku. „Dáme si dort? Máš na něco chuť? Mně tam vždycky vyhládne.“  

„Už hodinu na tebe čekám, abychom si mohli dát dort. Takže jasně, že chci dort!“ Lukas se nakloní, aby taky viděl do lístku. Ucítím jeho hřejivou dlaň na noze. Je to jedno z tisíce konejšivých gest, která dělá nevědomky.  

Nakonec si objedná borůvkový cheesecake a já se rozhodnu pro citrónový. K tomu kapučíno a vodu. Jenomže když nám to obsluha donese, během ochutnávání zjistím, že borůvkový je o něco lepší. Udělám proto Lukasovi nabídku, která se neodmítá – polovinu jeho vynikajícího dortu za polovinu mého průměrného. Pochopitelně souhlasí.  

O terapii spolu většinou nemluvíme. Bereme to tak, že je to moje věc. Lukas je ovšem po všech stránkách otevřený a vnímavý a někdy si dělá srandu, jestli jsem ho pomlouval. Jestli je on strůjce všech mých problémů. Po tom, co si tak dlouho myslel, že opravdu je, nám humor pomáhá. Tak mu sem tam sám od sebe řeknu, o čem jsem s terapeutkou mluvil. Protože chci, aby věděl, že jsem s ním šťastný. V bezpečí. Je živoucím významem slova domov.  

Všimnu si, jak na mě kouká. Trochu potutelně. „Jak moc dobře umíš udržet tajemství?“ nadhodí přemýšlivě a prstem přitom poklepává do mobilu. Pak se ale zničehonic uchechtne. „To je chyták. Vím, že neumíš udržet tajemství. Ale miluju tě, takže mě možná překecáš, abych ti ho řekl.“ 

Náhodou umím udržet tajemství. Jsem v tom dokonce extrémně dobrý!  

O Gastonovi jsem neřekl nikomu, i když mě to doslova pálilo. Tisíce Derekových tajemství, jak si představoval učitele angličtiny, si vezmu do hrobu. Neprozradím, u kterých filmů se dojímá můj táta, ani kolikrát už máma stačila autem málem nabrat popelnici. Neprokecnu našim, jaká holka se líbí Charliemu, a už vůbec nebudu nikomu vykládat, co jsme si tenkrát řekli s Riverou a Nelsonem v autě. Rozhodně se nepodělím o to, jak bliká mému gay radaru kontrolka, když je Andreas blízko.  

A vůbec, jako fakt nikdy nikomu nepovím, jak nádherně umí můj snoubenec sténat.  

Ale budiž, řekněme, že se rozhodnu přistoupit na Lukasovo tvrzení. Protože já ho chci překecat a ukázat mu, jakou nad ním mám moc. Chytím židli a přisunu se blíž, přičemž záměrně rozkošnicky vykulím oči a zamrkám.  

Ehm, aspoň doufám, že působím rozkošnicky. Pro jistotu přejedu Lukasovi nohou zlehka po lýtku. „Stačí?“ zavrním. „Nebo se mám snažit víc?“ 

Lukas se napřímí a v očích se mu objeví veselé jiskřičky. Ty oči, které byly na začátku zimního semestru cizí, jsou teď otevřená kniha, ze které si můžu přečíst všechny emoce. Nic neskrývá, všechno nechává na odiv. Lásku. Chtění.  

„Tak ještě možná trošičku,“ popíchne mě.  

Nakloním se blíž a dávám si záležet, abych ho nosem šťouchnul do ucha. Z toho mívá husí kůži. „Dneska mám chuť mít v puse něco fakt dobrého,“ oznámím vážně. „Jestli mi rozumíš.“ Následně, jako kdyby o nic nešlo, zaměřím pozornost znovu na dort. Olíznu z vidličky krém. „Takže si možná pak něco dám. Až budeme na pokoji.“ 

Je něco hezčího než Lukasův upřímný smích? Pociťuju ho úplně všude. „Dobře,“ odpoví pobaveně. „Přesvědčils mě. Kinseyová mi ukázala seznam nováčků na příští rok.“  

To jsem nečekal, ale já vlastně nečekal vůbec nic, takže…  

Lukas sáhne pro kafe a klidně se napije. 

Pokud ovšem na soupisce není někdo, koho bych mohl znát! Polknu a teď už opravdu hodně zaujatě poslouchám Lukasovo vysvětlení. Kdyby ovšem nějaké přišlo. On je celkem neřád, protože s mobilem v ruce pořád nic neříká. A mlčí. Vychutnává si svoji převahu. Takže je to vlastně sexy neřád.  

Netrpělivě si odkašlu. „A?“ 

Lukas se znovu napije, posouvá kelímek po stole. „Je tam.“ 

„Je tam kdo? Co?“ Jenomže já vím, koho myslí, ne? A stejně vzápětí vypálím: „Kecáš! Jako fakt? To snad není možný! Nebo jako… Ty vole! Fakt?“  

„Věděl jsem, že budeš mít radost,“ odpoví spokojeně. Pohladí mě po předloktí. Vždycky se po nějaké době potřebujeme dotknout, ujistit se, že jsme tady jeden pro druhého. Jenom my dva. Ať řešíme cokoli.  

A radost, kterou pociťuju, je slabé slovo.  

„Bennet se zvencne,“ uchechtnu se, „až zjistí, že sem jde další hráč od nás. Bože, jsem fakt rád.“ 

Odsunu prázdný talířek a spokojeně se opřu.  

„Harrison to bude mít těžké,“ poznamená Lukas zamyšleně. „Celý rok pořádně nehrál. Možná by ses mu měl o prázdninách trochu věnovat.“ Tady z něj mluví kapitán, nicméně má pravdu. Harrison poslední rok maximálně pomáhal trénovat mladší žáky. Ale jak ho znám, vím, že bude makat. Tohle je navíc jeho šance na nový začátek. Daleko od všech ulic a míst, kam chodil s Gastonem.  

Tady ho čeká nový život. Nové město. Nový tým.  

Nakonec, kdo ví, třeba se s Lukasem skamarádí. Vždycky mezi nimi byla taková přátelská nevraživost.  

Zamyšleně otáčím kroužkem na prsteníčku, než přikývnu. „My ho s Moorem někam vytáhneme. Mimochodem, možná dojedou i Nelson a Rivera.“ A kdyby chtěl vzít Rivera Andrease, svěřím ho do společnosti Charlieho a Nicka. Tak. Velká šťastná rodina. „Ale víš co? Pochybuju, že si poradíme bez našeho kapitána.“ Chytím Lukase za ruku a propletu s ním prsty. 

Možná jsem po té terapii mírně podebraný. No a co.  

„Prostě zapomeň, že budu někde trénovat bez tebe,“ dodám. „Chci si tě užít každou vteřinu. Pověsím se na tebe jako opice.“ 

Což fakt udělám. Minule jsem na něm visel a on mě musel dopravit do koupelny. Mezitím mě stačil asi dvakrát urazit, že jsem pořádně těžká opice. Ale tak můžu za to, že se jako brankář udržuju ve formě? A on mě přitom pořád dokáže unést na zádech, tak co to vypovídá o něm, he? 

Ty jeho nádherné pevné ruce a pevné tělo a… 

Poposednu.  

„Nigele, prosím tě, copak ty si myslíš, že hodlám strávit jedinou vteřinu léta bez tebe? Asi těžko!“ Lukas si odfrkne a navíc vypadá, jako kdyby myslel, že mi zrovna někam odešel mozek.  

Stejně si ale zaslouží pusu. „Tak to vidíme stejně,“ přikývnu. A kdyby nebyl nenažraný hokejista jako já, pravděpodobně bych se pustil do zbytku jeho dortu, který by mi on velkoryse přenechal. Jenomže smůla. Oba potřebujeme dohnat výdej, takže i jeho dort je dávno sežraný. Chvíli aspoň zálibně koukám k vitríně u baru, kde jsou další zákusky. „Říkal jsem si, že bys mohl na zítřejší cestu vlakem připravit ty svoje geniální tousty. A ráno se stavíme v pekárně. Jo a musíme se domluvit, na co budeme koukat! No a sex, potřebuju před cestou hodně sexu, protože pak se na mě vrhnou naši a budou chtít všechno slyšet. Nemyslím o tom sexu, ale o škole. Chápeš.“ Nevím, jestli chápe, ale na rtech mu pohrává úsměv. Už zas na mě kouká takhle. A ty jeho oči. Do prdele, já z něj zešílím! Uvědomuje si ten kluk, co se mnou dělá? Jen tím, že existuje? 

„Nevezmeme si ještě dort s sebou?“ zeptám se.  

Lukas přikyvuje a pořád mě hltá očima. „Všechno bude, snoubenče,“ plácne rozverně. Jeho horká sladká pusa se přitiskne na tu moji.  

Prsty mu zajedu do vlasů a trochu zatahám. Je mi jedno, jestli na nás někdo kouká. Nad tohle už jsem povznesený. Díkybohu. Navíc jsem si nenašel útočníka pro nic za nic. Všichni hráči přece oddaně chrání svého brankáře.  

Jak ho líbám, pociťuju to úplně všude. A hlavně ani za nic nechci, aby to skončilo. Aby skončil náš příběh. Ale jestli jsem se za poslední týdny něco naučil, tak jak smýšlet o každém dni a o každé minutě jako o novém začátku.  

Terapeutka měla pravdu. Teď mám svůj život. Teď ho líbám. Teď se rozhodnu, že zaplatíme a půjdeme na pokoj. Teď mi proletí hlavou, že ho budu celou noc ochutnávat s podobným zaujetím jako ten nejlepší dort na světě.  

Kdybych mohl něco vzkázat Nigelovi, který byl před rokem na dně skříně, tak aby se nebál. Dopadne to dobře. Říkej jo tomu, co přijde. A rozhodně říkej jo, když tě kluk, který si nechal vytetovat tvoje jméno, pozve do vířivky. 

„Miluju tě,“ zašeptám, když se na okamžik odtáhnu. „Miluju tě, Lukasi. I když to ani vzdáleně nevyjadřuje, co k tobě cítím.“  

Nebo mě to možná jenom napadne, nevím.  

Ale on řekne: „Taky tě miluju, Nigele.“ Vtiskne mi pusu na hřbet ruky, aniž by mě pustil.  

A pak… Posbíráme věci a odejdeme. Lukas a já. 

KONEC 

Autor: Eva Pospíšilová

Přečteno? Tak prosím klikni na srdíčko, abychom věděly, kolik z vás se dostalo až na úplný konec! Nic to nestojí a nám to moc pomůže.

* Líbilo se vám pokračování LUKAS A JÁ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥