Szabi

Vůně burgerů a hranolků na chvíli přebije smrad dezinfekce. Stavil jsem se pro jídlo, protože jsem to slíbil, protože mě o to on požádal.  

Jak jdu, taška se mi zařezává do dlaně a plechovka coly v ní jezdí ze strany na stranu, kam až jí to krabičky dovolí. Jsem trochu mimo a brodím se hromadou otázek, které se na mě valí jako lavina.  

Možná jsem se neměl tak rychle vracet. Měl jsem… Co? Vyhradit si pro sebe hodinku v tureckém sedu, kdy bych zhluboka dýchal? Konečně zkusit tu terapii a zeptat se Lukase, jestli nemůže pár dní počkat, než si to tam s pomocí cizího člověka seskládám? Zalézt do skříně? Vím jistě, že by nic z toho nepomohlo, protože by ke mně žádné odpovědi stejně nepřišly. Já je totiž nemám. Vlastně je skoro srandovní, že se úplně každá z nich nachází v hlavě kluka, který se do té hlavy pořádně jebnul. 

U dveří jeho pokoje na chvíli zastavím s rukou položenou na klice. Ale nakonec stejně nic nevykoumám, ne tady, a potřeba vidět jeho výraz – jako kdyby měl mít všechno rozepsané na tom svém tvrdohlavém čele – převáží. Taška se zhoupne a trefí mě do stehna, když otevřu.  

„Ahoj, jak ti je?“ je první, na co se zeptám. 

Lukas se nadzvedne na loktech. Rozcuchaný, rozespalý, otrávený. Balíček karet má položený na stolku po pravé ruce a vypadá to, že se před malou chvílí probudil. Zívne a obdaruje mě širokým úsměvem. „No konečně! Neumíš si představit, jaká je to nuda, když člověk nemůže číst ani koukat na televizi.“ Okamžitě se posune, aby mi udělal místo, a já ze sebe shodím bundu a mikinu, jen ne myšlenky, ty nesetřesu, a trochu nepřítomně se posadím k jeho nohám. A tím myslím do nohou postele. Ne že bych před ním klečel.  

Všechno vyskládám z tašky na povlečení a svůj burger přehazuju v ruce. Nejsem si jistý, jestli mám vůbec hlad.  

V pokoji je těžký vzduch, ale možná si to jenom představuju, protože i mně samotnému je těžko. Takže nevstanu, abych otevřel okno, a spíš se zkusím o trochu víc zabořit do matrace.  

Chvíli je slyšet jenom Lukasovo spokojené ukusování, polykání a šustění sáčku. „Jak bylo na přednáškách?“ zeptá se jen tak mimochodem. Jí v předklonu, aby mu omáčky, které z burgeru vytékají druhou stranou, nekáply na tričko.  

„Ale jo, šlo to.“ Znovu potěžkám burger, skoro jako kdybych s ním chtěl vzápětí hodit koš, a pak ho položím zpátky. Pozoruju Lukase, jak klidně a spokojeně jí, a svým způsobem mě to fascinuje. On mě fascinuje. Že ho ani nenapadlo podělit se o tak důležité informace, a místo toho si nechá přinést jídlo, dovolí mi, abych se k němu v noci tisknul, a neřekne mi, že už není Nicholsonův a Nicholson jeho. Že už to skončilo a jsem jen já, ať je moje role jakákoli.  

Opatrně, aniž bych věděl, kam tím směřuju, začnu: „Hele…“ 

Lukas asi postřehne, že půjde o něco důležitého, protože položí burger a ubrouskem si otře pusu. Upírá na mě černé oči. Je strašně blízko, a přitom mám pocit, že se postel čím dál víc natahuje a my jsme od sebe dál a dál. „No?“ 

„Miluješ mě?“ vyhrknu.  

Na moji obranu, tohle jsem snad ani nezamýšlel. Prostě tím sám sebe překvapím, tak krátce sklopím pohled, hypnotizuju jeden fakt macatý hranolek, jak kouká ze sáčku. Pak se ale pochlapím, nebo poženštím, protože logicky nejsou silní jenom chlapi, zkrátka chci říct, že posbírám svoji mužskou a ženskou sílu, haha, a zas na Lukase kouknu.  

Obočí, kde má piercing, mu pomalu mizí ve vlasech, jak ho povytahuje.  

Nechám to teda aspoň doznít, když už je to venku. 

„A na to se ptáš proč?“ řekne Lukas po neuvěřitelně dlouhé době.  

Teď už nemá cenu schovávat si karty na později. Takže je metaforicky vyložím a ani se mi přitom netřese hlas. „Rozešel ses kvůli tomu s Nicholsonem? Je to pravda?“ 

„Ty jsi s ním mluvil? A tohle ti řekl?“  

„Jo,“ opáčím vzdorovitě, pro případ, že by chtěl hrát opačnou hru než já a snažil se to hodně rychle smést ze stolu. „Chtěl vědět, jak ti je. Ale to je jedno. Odpověz mi, prosím.“ 

Lukas se opře a bílé tričko má trochu pomačkané. Pořád působí klidně. Ruce položí do klína a namotává na prst tkaničku od tepláků, skoro až líně. „Jasně že tě miluju. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. Myslel jsem, že to víš.“ 

Moje srdce se roztrhne jako sáček chipsů a krev se z něj valí dál do těla. Horkost mě polévá od hlavy k patě. Vlastně je jedno, co si Lukas myslel, když stejně každou chvíli vykrvácím. Ale ovládnu se, nepohlédnu na svoje břicho, abych viděl nějakou hlubokou ránu, ze které vytéká čůrek krve. Nanejvýš pootevřu pusu.  

Lukas trochu mlaskne. Stále tak klidný. Jistý. Jistý si tím, že mě miluje.  

Možná jsem tak trochu předpokládal, že se ohledně toho bude hádat, zapírat, říkat něco jako Nigele, bože, to je jedno. A zase se stáhne do sebe, ne jako vysoký statný kluk, ale jako malá srnečka.  

Tak možná nemám ta nejlepší přirovnání.  

Zase pusu zavřu. „Myslel sis, že to vím?“ Zním konsternovaně. Pane bože, copak mě nezná? Myslí snad, že uvažuju racionálně, nebo co? „Vždyť jsi s někým chodil. Jasně, že jsem to nevěděl! Teda došlo mi, že ti na mně pořád záleží, ale netušil jsem…“ Zavrtím hlavou. „Takže mě miluješ,“ zopakuju zřetelně, aby nedošlo k mýlce a on místo toho neslyšel třeba: „Zase se láduješ,“ nebo: „Ty to teda bagruješ.“  

„Nigele, rozešel ses ty se mnou,“ vysvětlí Lukas ještě pořád klidným tónem. „Co se týče mě, moje city se nezměnily. Nicholson tohle od začátku věděl. Nikdy jsem mu v tom nelhal. Byl něco jako rozptýlení.“ 

Ve skutečnosti nekrvácím. Konečně sklopím pohled, abych se o tom ujistil. A ta naděje, která ve mně zahoří, je krásná a nebezpečná. „Takže?“ 

Lukas najednou působí nechápavě. „Takže co?“ 

„No rozešel ses s ním, jsme si teď blízko… Asi chápeš, kam tím mířím, ne?“ Nechci s ním mluvit, jako kdyby byl idiot, ale přece jenom se praštil do hlavy a to vážně tvrdě, takže to jaksi vyplyne samo. A částečně tím tónem zakrývám vlastní rozpaky. „Nebo ti připadá, že já k tobě nic necítím? Je fakt, že to hodně dobře skrývám.“ Poslední věta zní dostatečně ironicky, tak, že by se za ni nemusel stydět ani on.  

Tohle je ten moment, kdy zvážní. „Jestli se chceš dát zpátky dohromady, tak na to rovnou zapomeň.“ Je to z jeho strany samonáser. Přitom bych řekl, že moje otázka je víc než logická. 

Jestli mi ze srdce vytekla nějaká krev, tak ve mně právě teď začíná vřít. Už nejsem ten kluk jako tenkrát. Už se umím naštvat. „Takže sedět a spát u tebe můžu, sex je taky v pohodě, ale vztah ne, jestli to chápu správně.“  

Můj hlas zní skoro až ledově. V kontrastu s tím, jak mi hoří tváře.  

Nikdo neumí fackovat slovy tak jako Lukas.  

„Ten sex byla chyba, to jsme si snad vyjasnili.“ 

Trhnu sebou. „Já to prostě nechápu,“ začnu nasraně, ale pak to ze mě rázem jaksi vyprchá a místo toho ucítím ukrutnou tíhu na ramenou, která mě táhne dolů. Vědomí vlastní konečnosti. A vztek vystřídá tíseň. Několik vteřin sleduju, jak přístroj vedle postele mapuje Lukasův tep, tep, tep. „Neměl jsem se s tebou rozcházet,“ řeknu tiše. „Bylo to v afektu. Nevěděl jsem… Nemyslel jsem. Měl jsem prostě jenom vztek. Je mi to líto, Lukasi. Ale nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. A to, co k sobě cítíme, je oboustranný, takže nechápu, proč si to musíme odpírat. Chceš mě nějak potrestat?“ Za ten rozchod. Ale to on ví. A já mluvím klidně, tak jako metaforicky k němu natahuju ruku a říkám pojď blíž, ještě kousek, vždyť já ti nic neudělám.  

Nakonec to všechno jenom hodně bolí.  

„Potrestat tě?“ vyjede Lukas nevěřícně. „To si fakt myslíš, že bych něco takového udělal?“ 

„Tak o co tady jde?“ 

Narovná se. Na tkaničce, se kterou si předtím hrál, má teď uzel, ale to je nejspíš to poslední, co by ho žralo. „Jde o to, že…“ Zkřiví obličej, až mě napadne, jestli ho už zas nebolí hlava. A zastydím se, protože má přece jen pořád otřes mozku. Neměl bych s ním tohle řešit, ne teď. Chci mu říct, jakkoli je to těžké, že to necháme na později. Přesuneme debatu o nás dvou na dobu, kdy nebude v nemocnici. Jenomže on pak štěkně: „Kurva, Nigele, nehodíme se k sobě!“ A tak neřeknu nic, nechám ho pokračovat, protože i když je to z mojí strany možná masochismus, musím to slyšet. „Copak to nevidíš? Ty potřebuješ někoho mnohem lepšího, než jsem já, někoho, kdo ti v těch tvých stavech pomůže. Kdo tě bude podporovat a chápat. A ne někoho, kdo ti ty stavy způsobuje.“ Lukas zakroutí hlavou, odevzdaně. „Tys už zapomněl, jak to tu noc bylo? Jak jsem tě vydeptal, žes skoro nemohl ani dýchat? Já… Nic z toho jsem nechtěl, jenže o to je to ještě horší. Jakou mám jistotu, že to neudělám nevědomky znovu? Že na tebe zase budu tlačit a poseru to. Miluju tě, jo, to je fakt, a právě proto spolu my dva prostě nebudeme. Nedovolím, aby se cokoli z toho opakovalo.“ 

Vyjde ze mě něco mezi uchechtnutím a vzlyknutím. Ta frustrace je neúnosná.  

Nerozumím tomu, proč je Lukas tak zatraceně tvrdohlavý, ale… Nejhorší na tom je, že tomu trochu rozumím. Nechci tomu rozumět, jenomže ho znám natolik, abych věděl, že když si postaví hlavu, je těžké s ním pohnout třeba jen o milimetr, obzvlášť když jde o něco, v čem hraju roli já. Obzvlášť když si myslí, že mě tím zachraňuje. 

Ten pitomeček.  

Nemůžu se na něj zlobit. Naopak, kromě frustrace cítím prostě jenom zvláštní něhu, když se podívám do jeho očí. Navíc to všechno dává smysl. Konečně, po takové době. Jako když si člověk myslí, že kreslí jenom čáranice, ale jakmile ten obrázek oddálí, má před sebou mandalu. A tím nemyslím, že bych byl kdovíjak vyzenovaný, ale prostě Lukasovi rozumím.  

Rozumím mu, protože je můj člověk číslo jedna.  

Bylo by smutné, kdybych ho nechápal.  

Může mi tím pádem připadat sebevíc tvrdohlavý, nicméně jeho strach mi dává smysl. Kdybych měl tak silný pocit jako on, že jsem něco posral, taky bych se bál, že to udělám znovu. A jo, jasně, já to posral, když jsem mu řekl, že se s ním rozcházím. Ale on to vidí tak, že jsem kvůli němu brečel, až jsem se zajíkal. 

Jsem jako chodící důkaz jeho selhání. Přitom všichni děláme chyby a stejně jako on kolikrát tlačil na mě, abych byl odvážnější, silnější, abych se do hajzlu víc snažil, já mu to taky nedával zadarmo. Býval jsem náladový, ufrflaný, často jsem nechápal, proč nemůže přijet na víkend a proč, když už konečně přijede, je tak bolestně unavený.  

Proč mě tak tlačí do toho, abych byl lepší.  

A mně to nešlo, hlavně když Gaston umíral.  

Ale Lukas chtěl být prostě jenom se mnou, dělal všechno pro to, abych se dostal do Ardenu, jen si neuvědomoval moji neuvěřitelnou únavu, která co chvíli vyústila v úzkost. Pořád jsem krůček od úzkosti. Asi to tak bude vždycky. A uvědomuju si, jak těžký může být život s člověkem, který se ze stovky na nulu propadne během vteřiny, když ho během chystání snídaně ochromí ukrutný strach. Bez zjevné příčiny. Jak složité je, když se vám ten, koho milujete, zničehonic sesype. A brečí.  

Tak moc, až ztrácí dech.  

Tohle všechno se mi honí hlavou, zatímco Lukas sedí naproti mně. Cítím dezinfekci a taky burgery, nemluvě o naprostém vyčerpání. Už to všechno trvá moc dlouho, celé věky. Mám pocit, jako kdybychom oba tahali za opačný konec lana.  

Unaveně si promnu oči.  

Vidím na Lukasovi strach, že mě znovu zklame, a nevím, jak bych to odehnal. Je to v něm, stejně jako úzkost ve mně. Nejde to jen tak vypnout.  

„Ty… Ach bože.“ Promnu si spánky a pak vstanu, matrace se trochu zhoupne. Začnu chodit po pokoji a napůl roztržitě, napůl mechanicky sbírám svoje věci. „Nechci tě tady nechávat a dramaticky odcházet a všechno, ale jaký má tohle všechno smysl?“ zeptám se tiše, aniž bych doopravdy čekal odpověď. Ať udělám, co udělám, i kdybych to sám napálil hlavou do mantinelu, nejspíš není v mojí moci Lukasův strach nijak zmírnit. Tím spíš, že to všechno vychází z lásky. Nemůžu se ani zlobit. „Můj burger si klidně nech, mně je blbě.“ 

„Mrzí mě to,“ odpoví Lukas bezbarvě. V těch krásných černých očích se lesknou slzy.  

Tak dlouho jsem si přál, aby se přede mnou otevřel, a teď se to stalo a já nevím, jak reagovat. Všechno se ve mně míchá a bortí.  

Ale je to tak hloupé, takhle přece nemůžeme skončit.  

Jenomže mně už nezůstaly žádné karty.  

S taškou přes rameno dojdu k Lukasovi a tam zaváhám – nevím, jestli se ho chci dotknout, anebo něco říct. Moje tělo si na to ale naštěstí odpoví samo, když se k němu nakloním a políbím ho do vlasů. Voní šamponem. Potem. Tak strašně krásně specificky.  

Teprve potom odejdu a už se neotočím. Moje boty váží aspoň tisíc tun.  

Nechci vědět, jestli Lukas brečí.  

Tady bych mohl říct, že tohle je konec, jenomže když vyjdu ven, kde mě přivítá studený vzduch, uvědomím si, že to není konec. Musím totiž ještě dojít do kampusu, do pokoje, donést věci do prádelny, osprchovat se, zjistit, jaké úkoly bych měl udělat, připravit se na zítřejší trénink, zkusit si odpočinout, později možná sehnat něco k jídlu, protože zlomené srdce bolí, ale žaludek umí být taky dost hlasitý. Musím toho zkrátka udělat strašně moc.  

Takže ne, tohle není konec. Je to spíš začátek něčeho hodně smutného.  

Jak jdu přes město, padá šero.  

Jsem tak strašlivě poeticky mimo.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥