Szabi

V autě je teplo. 

Mám pro sebe obě zadní sedadla a jsem trochu jako malý kluk, kterého vezou na výlet. Nahlas to ale nepoznamenám. Atmosféra je zvláštní, těžká, podivně naléhavá. A rozhodně ji dokresluje, jak za oknem pomalu padá šero, které jakoby gumuje a pohlcuje vrcholky hor.  

Ze svého místa vidím Nelsona, oblečeného v červeno-černé košili, jak pevně svírá volant. Prvních pár kilometrů s námi trochu vycukával, prý není zvyklý řídit takhle velké auto. Ale teď už je to v pohodě a vlastně celkem sexy. Soustředěně kouká před sebe a občas zatěká pohledem k Riverovi, nejspíš aby se ujistil o jeho přítomnosti. Nebo jenom nedokáže pochopit, že jsme se tady takhle sešli zrovna my tři.  

Když Rivera zavolal a pořád dokola opakoval „necesito ayuda“, byl Nelson zrovna se mnou. Rvali jsme do sebe burgery v jednom trochu hipsterském bistru, kde dávají kafe do hrnečků s ulomenými oušky. A podle mě není normální, aby se na jednom místě sešlo tolik otřískaných hrnků, takže je musí obsluha po večerech vyrábět kladivem. Nebo s nimi mlátí o stůl. Nebo je pouští z výšky na zem. 

No ale to je jedno. Zrovna jsme se prostě ládovali, když se mobil rozvibroval. 

Rivera mi nikdy předtím nevolal, to bych rád podotknul. Tudíž mě to překvapilo, vlastně úplně stejně jako jeho roztřesená otázka, jestli mám řidičák. Což následně zopakoval, jakmile jsem ho upozornil, že mu do prdele nerozumím, když mluví španělsky.  

Každopádně jsem mu odpověděl, že ne, nemám řidičák, je mi líto. A klidně jsem mohl pokračovat a vysvětlit, jak mě řízení samo o sobě ukrutně děsí. Taková velká míra zodpovědnosti za sebe, za lidi, které vezeš, i za ostatní účastníky provozu. Ale to jsem neřekl, spíš mě napadlo… 

„Ty řídíš, že jo?“ zeptal jsem se Nelsona.  

„Kdo?“ chtěl vědět Rivera v telefonu.  

Nelson se netvářil zrovna ochotně, ale možná za to mohly hranolky, kterých si do pusy narval plnou hrst, a teď je zkoušel zpracovat a přitom se neudávit. Nebo za to mohl celkem prostý fakt, že si s Riverou na ledě rozhodně nijak zvlášť nerozumí. Rivera mu prý často říká, že se jako obrana motá, kde nemá. A Nelson je kvůli tomu nasraný, protože to jeho motání, v uvozovkách, prý Riverovi často zachraňuje prdel, i když by to ó velký brankářský bůh nikdy nepřiznal.  

Nicméně teda Nelson po chvíli dožvýkal a pokrčil rameny.  

Bral jsem to jako jo.  

„Nelson,“ řekl jsem do telefonu. „On řídí. O co jde?“ 

„Potřebuju něco vyzvednout,“ vysvětlil Rivera. „Je to strašně důležité, amigo. Zaplatím cestu, domluvím auto, všechno. Ale musí to být teď.“  

Poslední slovo v sobě mělo takový důraz, až jsem se mimoděk napřímil. 

Dokázal jsem si představit, jak Rivera skřípe zuby, zatímco velmi pečlivě pronášel: „Řekni Nelsonovi, že ho prosím.“ Jo, definitivně se musel tvářit úplně stejně, jako když jsme o necelou hodinu později s Nelsonem přišli na parkoviště a on na nás už čekal. Na sobě týmovou bundu. Žádná berle, o kterou by se opíral. A působil podivně divoce a živelně. Napjatě.  

„Čau, moc díky,“ vypálil. 

„V pohodě,“ odvětil Nelson stejným tónem. Skoro jako kdyby říkal: „Nic není v pohodě, šuline jeden, ale tady Clane mě do toho zatáhnul a odvolával se na to, že jsi celkem fajn, čemuž jsem nechtěl věřit, jenomže on pak vytáhnul, že by rád vypadnul po tom všem, co se poslední dny dělo.“ 

Rivera mu podal klíčky a řekl, kam pojedeme. Dokonce pak na mobilu zapnul GPS.  

Takže teď už jsme nějakou dobu na cestě.  

Auto je stará Kia Rio modré barvy, na boku trochu promáčknutá. Bylo štěstí, že jsme vůbec nějaké auto sehnali. Respektive sehnal ho Rivera, který vypadal, že by se svojí bolavou nohou klidně běžel, kdyby to jinak nešlo.  

Vysvětlil nám, že právě kvůli té noze potřeboval ještě někoho, s kým by se mohl střídat. Cesta je dlouhá.  

Navrhnul jsem, aby jeli sami, když jim jako řidič k ničemu nejsem. Na to jednohlasně vyjekli: „Ne.“ 

Nelson si promnul spánky. „Ty pojedeš taky.“ A střelil po Riverovi pohledem, který jasně říkal, že s ním nechce být sám ani minutu. 

Vlastně jsem rád. Jinak bych seděl na pokoji, házel si tenisákem a čekal, až se neděle překlopí v pondělí.  

Moc spolu nemluvíme, ale to nevadí. Jak se smráká, všechno působí tak nějak zvláštně, zastřeně. Jako vytržená kapitola z příběhu, která do něj jinak vůbec nezapadá.  

Nakloním se a zkontroluju Riveru. Kouká z okénka, ve skle se odráží jeho obličej a tmavé oči, a kouše si záděru. Ještě jsem neviděl, že by byl takhle nervózní.  

Odkašlu si, abych k sobě přitáhnul jeho pozornost. „Co přesně potřebuješ vyzvednout?“  

Je to otázka, kterou si pokládám už pár kilometrů, ale očividně jsem na ni posbíral odvahu až teď. Možná potřebuje něco na hokej? Nějaký talisman, když teď zase začíná trénovat? Peníze? Nové povlečení? Fakt si nedovedu představit, co může být tak důležitého, aby ho to stálo tolik nervů a zároveň to muselo být hned.  

Nejdřív si myslím, že Rivera moji otázku přeslechl, anebo se ji rozhodl ignorovat. Ale on pak sevře ruce v pěst a přes rameno odpoví: „Bráchu.“ 

x 

Na místo dorazíme, když padne tma. Je to malé město, rozhodně menší než Arden, ale vybavením a domy dost podobné. Akorát je tady větší kosa, to poznám hned, sotva vystoupím.  

Nelson nechá auto u jednoho z oprýskaných baráků a chvíli vedle mě poskakuje. Buď aby se zahřál, nebo protože se po té cestě potřebuje protáhnout.  

Nakonec ji celou odřídil sám. Nijak proti tomu neprotestoval, ani neceknul. Vlastně byl celou dobu ticho, jen jednou se zeptal: „A brácha je v pohodě? O co tady jde?“ 

„Uvidíš,“ řekl Rivera. „Bohužel.“ 

Víc to s námi nechtěl rozebírat a my jsme poslušně přistoupili na jeho hru. Asi za to mohl fakt, že jsme ho ještě nikdy neviděli tak v háji.  

Kouknu na Nelsona a patou hloubím důlek v zemi. Slyšíme, jak Rivera v autě s někým telefonuje, mluví přitom španělsky a já nepoznám, jestli se zlobí, nebo je to prostě jeho normální tón. Už zas mi dochází, jak málo toho vím.  

„Něčeho bych se napil,“ zamumlám směrem k Nelsonovi. A taky bych se rád vychcal, když už jsme u toho. Ale navrhnout po cestě, že si dáme pauzu na benzínce, to se mi moc nechtělo.  

Ozve se bouchnutí, když Rivera vystoupí a rozejde se k nám. Mobil strčí do kapsy. Nejspíš je po té cestě taky ztuhlý, protože zas nepatrně kulhá.  

Nelson povytáhne obočí. Jeho obličej s jizvou působí obzvlášť zachmuřeně. Možná se ptá sám sebe, jestli s takovou stihneme zítřejší trénink. Anebo ho Rivera, který něco chce a zásadně se nedělí o důležité informace, pěkně sere.  

Ale třeba nejde o nic z toho a on si stejně jako já říká, že se Rivera jenom bojí jít dál, nebo se odhodlává.  

Zrovna mě napadne, že bych si odskočil ke stromu na protější straně ulice, když se dveře toho oprýskaného baráku otevřou.  

Světlo z předsíně ozáří obličej asi patnáctiletého kluka. Je jako většina kluků v tomhle věku, vytáhlý a hubený. Ale má neuvěřitelně hezký obličej, ačkoli to vypadá, že se porval, o čemž na první pohled svědčí rozseknuté obočí. Jinak je jeho snědá tvář prakticky dokonalá a tomu všemu vévodí dvě obrovské hnědé oči s dlouhými řasami. Skoro až holčičí.  

Vlasy se mu vlní mnohem víc než Riverovi.  

„Marcosi!“ pronese kluk nahlas a zamračí se. Je to jen vteřina, kdy mi proletí hlavou, jestli je vůbec rád, že jsme tady. Nejdřív se ani jeden z nich nepohne, zírají na sebe se směsicí různých emocí. Pak se kluk ale zničehonic odlepí z místa, rychle se rozejde k Riverovi a… pevně ho obejme.  

Rivera ho k sobě přitáhne, ruku mu položí na temeno hlavy, snad až konejšivě, a něco mu říká španělsky.  

Celá ta scéna je jako vystřižená z filmu. Postáváme s Nelsonem kus od nich, vdechujeme ledový vzduch a já přemýšlím, o co přesně tady jde. Jestli je to znovushledání po neuvěřitelně dlouhé době, nebo jestli mezi sebou mají prostě jenom velké pouto.  

„Marcosi,“ zopakuje kluk pohnutě a obejme Riveru ještě pevněji. Ramena se mu trochu třesou a mně dojde, že asi brečí. A když udělá krok dopředu, všimnu si obrovské modřiny, která se mu rýsuje na čelisti.  

Ani jsem nevěděl, jaké má Rivera křestní jméno. Nebo teda jasně, je to na stránkách soupisky a taky na Facebooku, kde se nejmenuje prostě jenom Rivera, ale i tak mě samotný fakt, že ho slyším někoho vyslovovat, překvapí.  

Marcos.  

A krom toho jsem ani netušil, že má bráchu. Vždycky jsem si jeho rodinu představoval jako obrovskou, spousta bratranců a sestřenic a všichni jsou hlasití a schází se spolu a ve finále se mají rádi. To mám ze všech těch rodinných filmů.  

Po hodně dlouhé době se taky pozastavím nad tím, jestli je fakt lepší nevědět. Možná, že ty díry, co v sobě člověk má, může sdílením s ostatními tak nějak zalepit, zalátovat.  

„Tohle jsou kluci z týmu,“ představí nás Rivera po chvíli a vystrčí přitom bradu dopředu. Možná se připravuje na to, že si ho budeme dobírat. Ale kvůli čemu jako? Že má bráchu, na kterém mu záleží? Takže mlčíme a Rivera trochu smířlivěji pokračuje: „Přijeli jsme pro tebe. Všechno bude v pořádku.“ 

„Ahoj,“ přikývne kluk, ale velmi rychle se zase otočí na bratra. „Já věděl, že ti to nemám říkat. Byla to blbost, zpanikařil jsem, o nic nejde… Měl jsem si to vyřešit sám. Musím se to odnaučit, volat ti, když se něco posere.“ 

„Kolikrát jsi mi od začátku semestru volal?“ povytáhne Rivera obočí. „Jednou, Andreasi. Skoro bych řekl, že řešíme opačnej problém a ty si všechno necháváš pro sebe.“ Položí mu ruce na ramena a sevře je. Zblízka si prohlíží jeho čelist. „Je mi to líto,“ řekne tiše. 

„No es tu culpa!“ vyjede Andreas.  

Rivera si odfrkne a pak se otočí na mě a Nelsona. „Ještě vyzvedneme pár věcí a pojedeme zpátky do Ardenu. Je to v pohodě?“  

„Jasně,“ odpoví Nelson a vážně nezní, ani v nejmenším, že by mu to vadilo.  

Čas běží a noc je čím dál hutnější a možná v něčem i poetická. Nebo to tak prostě jenom vnímám. Jak jsem řekl – vytržená kapitola. Ale připadá mi, že jsem zrovna teď na správném místě, což je rozhodně zajímavý a dobrý pocit, po všech těch přešlapech poslední doby.  

Počkám, až kluci nasednou, a konečně se skočím vychcat. Ne že bych se styděl, to ani náhodou, ale zas nejsem pes, abych musel očůrávat každý roh. Nicméně močák tohle rozhodnutí ocení.  

Podstatně klidněji se vrátím k autu a vidím, že Rivera sedí na místě řidiče a Nelson na místě spolujezdce. Nezbývá mi teda, než si sednout dozadu k Andreasovi. A je to zvláštní, protože mi připadá, že sotva Rivera zjistil, že je jeho bratr v pořádku – když nepočítám to obočí a moncla – zvládl se kompletně zklidnit. Řídí sebevědomě a klidně. Zato Andreas furt poposedá a je trochu na nervy.  

Chci něco říct, na něco se ho zeptat, aby se necítil blbě, ale reálně nevím, jak by ta otázka měla znít. Tak nějak osciluju mezi „Máš rád hokej?“ a „Kdo tě zmlátil?“, až se stane, že Rivera projede celý blok a zastaví u jednoho z řadových domků.  

Štěrk křupe pod koly.  

Rivera zatáhne ruční brzdu a otočí se dozadu. „Asi bude lepší, když se mnou nepůjdeš,“ oznámí bratrovi.  

„Vždyť nevíš, co vzít.“ 

„Tak…“ Rivera to nedokončí, přemýšlí a očividně zvažuje tu nejlepší možnost.  

„Půjdeme všichni,“ oznámí Nelson a odepne si pás. „Ten člověk, co ho zbil, je vevnitř, že jo? Je to táta? Nevlastní táta?“ Zakroutí hlavou a ani nečeká na odpověď. „Jestli to není takový magor, aby nás chtěl postřílet, tak pojďme všichni. Tvůj brácha si vezme věci a my to mezitím nějak zvládneme. Už tak toho víme až dost. Tak co je jedno složitý rodinný setkání?“ 

Rivera se zaškaredí. „Nemyslím, že to je–“ 

Nelson naštvaně vyjede: „Víš co? Tohle je tvůj problém, Marcosi. Celou tu dobu. Nedokážeš přemýšlet jako týmový hráč, myslíš si, že musíš všechno zvládnout sám. Ale obrana je tady od toho, aby ti kryla záda, ty jeden zabejčenej debile. Vytáhneš nás daleko od Ardenu na nějakej pochybnej výlet a teď máme čekat v autě? Zapomeň.“  

Upřímně, ještě nikdy jsem neviděl Nelsona takhle v  ráži. Během zápasu se vytočit dokáže, to jo, a o Riverovi nikdy nemluví v  extra superlativech, ale tohle je dost možná významný moment, kdy se zvířátko stočené v klíně postavilo na zadní a zadupalo někoho mnohem většího do země. 

Tak se mi zdá, že dneska jsem král metafor.  

Nelson vystoupí a práskne za sebou dveřmi. Rivera povytáhne obočí, ale nijak neprotestuje. „Dobře. Tak klidně pojďte. Ale hezký to nebude.“ 

x 

Když o tom tak přemýšlím, slovo „hezký“ bych taky nepoužil, jakmile se před námi vynoří postava vysokého chlápka, který má trochu nazrzlé vlasy. Dojde mi, že pokud nejsou oba bratři Riverovi výlučně po matce, tenhle člověk nejspíš nebude jejich biologický otec.  

A rozhodně podle všeho nemá radost, když se objevíme v jejich krásné a vypulírované předsíni. Přitom on sám tam působí skoro až nepatřičně. Nijak do toho místa na první pohled nezapadá.  

„Co to má znamenat?“ Riverova přítomnost ho očividně překvapí, ale trvá to asi jenom vteřinu. Potom se mu po tváři rozlije pobavený úšklebek. „Takže tys zavolal brášku?“ prohodí směrem k Andreasovi.  

Kluk mlčí a já cítím, jak mi krev tepe ve spáncích.  

Podobné pocity mívám při sledování hororových filmů, kdy si zakrývám rukou obličej a čekám, že se každou chvíli něco semele.  

Uvědomím si, že nikdo z nás nepozdravil, a nedovedu si představit, že bych to se směsicí nejistoty a zahanbení udělal teď. Nechci, mám k tomu zvláštní nechuť. A spíš automaticky, díky vzpomínce na mého vlastního bráchu, si stoupnu před Andrease.  

Rivera z otčíma nespouští pohled. „Jdi si pro věci,“ pobídne bratra.  

Ten poslušně proklouzne kolem nás a vyběhne schody, na tom posledním se ale zastaví. Mezi ním a Riverou nejspíš proběhne nějaká mimoslovní komunikace, nebo možná Rivera vycítí jeho napětí, když řekne: „Nelsone, můžeš mu pomoct balit?“ 

„Jasně, spolehni se,“ pronese Nelson bez váhání a jde za Andreasem do schodů. Trochu jako jeho ochranka. A nic v tónu, jakým Riverovi odpověděl, nenaznačuje, že by z něj neměl respekt. Naopak. Možná ví, jak je právě teď důležité Riverovi respekt prokázat, když se to může každou chvíli zvrtnout. Ale jak zvrtnout? A kde je vůbec jejich máma?  

Seshora k nám doléhá šramocení a přecházení. Skoro zalituju, že jsem Andreasovi nešel pomoct balit já.  

Atmosféra tady dole je hutná. Rivera a otčím na sebe nepřestávají zírat.  

Otčím pak ukročí, vzdychne a zlehka se opře o futra. „Co myslíš, že bude, Marcosi? Že ho vezmeš k sobě a zvládneš se o něj postarat? Je mu patnáct.“ Mluví klidně, trochu vemlouvavě, ale jsem si jistý, prostě to tak vnitřně cítím, že je to hajzl.  

Rivera mu sahá zhruba do výšky nosu, ale jeho pohled je spalující. Navíc to není žádné párátko. Vždycky, když jsem ho viděl hrát, měl jsem pocit, že zabírá celou branku, a podobně to vnímám i teď. Že zabírá celou předsíň. „Nestarej se. Máma to ví a to stačí. Tobě do toho nic není.“  

„Opatrně ten tón,“ poradí mu otčím. „Už tady nebydlíš.“ 

Možná jde o to, jak ledabyle mluví nebo jak se nad námi tyčí, ale tak nějak se stane, že Riverovi nejspíš dojde trpělivost, protože udělá krok dopředu a zničehonic do otčíma vrazí. „Je to skoro ještě děcko a ty si myslíš, že na něj můžeš vztáhnout ruku? Myslíš si, že ho můžeš třískat? Maldito bastardo!“ 

Otčímovi se naštvaně zaleskne v očích a vrazí do Rivery nazpátek. „Přestaň se chovat jako namyšlený spratek, Marcosi. Tvůj bratr neposlouchá. Vlastně je celý ty. Někdo mu musí vysvětlit, jak to na světě chodí. Úcta k rodičům.“ 

„Ty nejsi náš táta,“ odsekne Rivera.  

„Jo, protože váš táta radši zdrhnul, než mít na krku dva parchanty.“ 

Vzduch vyloženě elektrizuje, ale ne takovým tím pěkným romantickým způsobem, kdy to k sobě dva lidi táhne. Tohle je spíš čirá nenávist.  

Vrazím ruce do klokaní kapsy mikiny a hledám něco, čeho se chytit. Ale nic tam není, tak je zas vytáhnu a napadne mě, co budu dělat, jestli se na sebe vrhnou a začnou se mlátit.  

Sotva se ta myšlenka zjeví, osud si nejspíš řekne, že by byl dobrý nápad moji reakci ozkoušet. Rivera se totiž vrhne na otčíma, popadne ho pod krkem a s třesknutím ho přibouchne ke zdi. 

Otčím se vzpamatuje a s hlasitým mlask mu vrazí facku. Je to ponižující.  

Srdce mi teď duní někde v hlavě a mám úplně ledové ruce. V duchu na sebe křičím, abych se pohnul, abych něco udělal. Snažím se umlčet ten racionální hlas, který mi našeptává, že tohle není můj boj. Ale on je. Rivera je jeden z mých kámošů, po dnešku asi neodvolatelně.  

A do prdele, přece hraju hokej, nejsem žádné tintítko.  

Udělám krok dopředu.  

Rivera stačí dát otčímovi pěstí do zubů a ten chlap zakleje. Okamžitě úder vrátí a něco mi říká, že to není poprvé, co se perou. V jednu chvíli se stane, že Rivera škobrtne o schod a sletí na zem, zatímco otčím se k němu rozejde a nevím, co chce udělat, možná ho nakopnout. Totiž, rozhodně mu nechce podat ruku a poplácat ho po rameni, ne?  

Slyším, že Andreas seshora něco zařve a Nelson dupe ze schodů.  

Nějak nemám na výběr. Tak toho chlapa prostě odstrčím a zůstanu stát před Riverou, než se posbírá. Tohle je asi nejblíž tomu, kdy jsem se pral, pokud nepočítám všechny ty strkanice, rány a mrdy na ledě.  

Rivera vstane a znovu se vrhne na otčíma. A přesně v ten moment se ozve: „Marcosi! To by stačilo!“  

Ve dveřích stojí jeho matka. Musí to být jeho matka. Má dlouhé vlnité hnědé vlasy a ve tváři vepsanou únavu.  

Nelson zastaví na spodním schodu, podíváme se na sebe. Určitě oba myslíme na to samé. Jak je možné, že jsme se tady ocitli, a hlavně co to má všechno znamenat.  

Riverův otčím si mne rameno, podle mě docela dramaticky.  

V hlavě se mi začne rozvíjet příběh o tom, že teď ho Riverova matka kopne do prdele, že se hrozně naštve za to, co udělal jejímu synovi, protože Andreasovo rozbité obočí je vidět, i když stojí na tom nejvrchnějším schodu.  

To by byl hezký příběh. Společně by vyhodili toho chlapa a pro všechny by to byl nový začátek.  

Moc, moc hezký příběh. Ale já už nejsem tak naivní kluk jako kdysi, takže mě vlastně ani nijak zvlášť nepřekvapí, když matka znovu promluví a řekne: „Měl jsi tu správně vyzvednout svého bratra a ne se chovat jako násilník. A ještě ke všemu si sem přivést kamarády. Chci, abyste všichni okamžitě odešli, nebo zavolám policii.“  

Je zvláštní pozorovat, jak z  Rivery jakoby lusknutím prstu vyprchá veškerá energie. Podívá se na Andrease. „Máš sbaleno?“ vysloví pečlivě neutrálně.  

Andreas přikývne a za okamžik se objeví s cestovkou. Nelson znovu vyběhne schody, aby mu vzal batoh a velkou igelitku. Skoro to vypadá, že se chystají na nějaký školní výlet.  

Nelson vyjde ven jako první a nechá otevřeno, dovnitř proudí ledový vzduch. 

Vezmu Andreasovi tašku a jdu za Nelsonem, dál od toho všeho, ale ne tak daleko, abych se nemohl vrátit, kdyby to bylo potřeba. Prostě jenom k autu. 

Hodíme všechny věci do kufru a pak se opíráme o kapotu a koukáme k otevřeným dveřím. Je slyšet, jak se hádají. Takové velké rodinné drama, které i nezasvěcené lidi dost bolí.  

Nelson kope špičkou boty do štěrku a pak zkontroluje mobil. „Už je deset,“ podotkne. „Zítra budeme na tréninku úplně mrtví.“ 

„To jo,“ přikývnu. 

Přemýšlím, co tím vlastně říkáme.  

To je na hovno, co?  

To teda. 

Když přijde Rivera, respektive bratři Riverové, Andreas si rukávem otírá oči. Oba beze slova nastoupí do auta. Sednou si dozadu a Nelson se mlčky chopí řízení.  

Praštím sebou na přední sedadlo vedle něj a jsem upřímně rád, když se vzdalujeme od toho krásného naklizeného domu. Že se řítíme pryč z města, pryč od všech osvícených výloh a lamp a oken. Dál do tmy.  

x 

Asi po dvaceti kilometrech navrhnu zastávku na benzínce a všichni jsou pro. Respektive Rivera i Nelson, protože Andreas klidně spí. Působí takhle hrozně mladě, skoro jako dítě.  

Rivera ho zamkne v autě a společně se rozejdeme dovnitř, kde si koupím předraženou krabici pomerančového džusu a čokoládovou tyčinku. Protože co dokáže líp utlumit doznívající úzkost a blížící se únavu než pořádná nálož cukru? 

Nelson pro sebe vybere bagetu a pak dlouho zírá na chipsy. 

„Teď už budu řídit já,“ oznámí Rivera. „Můžeš si sednout dozadu a trochu se prospat.“ Naskládá na pult dva balíčky sendvičů a dvoulitrový sprite.  

Zaplatíme, zamíříme zpátky k autu a já po cestě hltavě piju. Je to očividně lepší než zkoušet mluvit, protože vládne taková podivně tísnivá atmosféra, která v sobě zahrnuje spoustu nevyřčených věcí a jednoho kluka na zadním sedadle. 

Nelson si teda automaticky sedne dozadu a pustí se do bagety.  

Andreas pořád spí, i když mu na klíně přistane toust.  

„Pásy,“ poznamená celkem zbytečně Rivera, protože už připásaní dávno jsme. Ale možná chtěl říct něco úplně jiného, jelikož vzdychne a temenem praští do sedadla. Působí nesmírně unaveně. „Děkuju, že jste se mnou jeli. Fakt to pro mě hodně znamená.“  

Zakroutí hlavou, vrazí klíč do zapalování, ale zatím nestartuje. Jednu ruku má volně položenou na volantu a ve zpětném zrcátku zkontroluje bratra. Asi by nerad mluvil před ním. „Když jsem byl ještě doma, nevlastní fotr si to vybíjel na mně,“ vysvětlí. „Od chvíle, co ho máma před čtyřmi lety poznala, jsme se nemohli vystát. Nějak jsem mu připomínal tátu, nebo to aspoň vždycky tvrdil. Myslel jsem teda, že má problém hlavně se mnou. Andrease si nikdy nevšímal. Říkal, že jsme držky, a myslel tím naši pleť, ale jeho netřískal. Jen mě. A máma to musela vidět, ale já si nikdy nestěžoval… Podal jsem si přihlášku do Ardenu, a když mě vzali, bral jsem to tak, že se všechno vyřeší. Že už nebudu nevlastního fotra potkávat. A nějakou dobu to fakt fungovalo, ale pak si začal všímat bráchy. Prostě mu občas natáhnul. Poslední měsíce to bylo čím dál horší. Do toho ta moje pitomá noha. Jel jsem tam o Vánocích, hrozně jsme se pohádali… Máma řekla, že už tam nejsem doma. Dobře. Doma stejně není místo, kde tě třískaj. Ale nechtěl jsem tam nechávat Andrease, řekl jsem si, že ho vezmu k sobě, až pro nás najdu nějaké bydlení. Jenomže on mi dneska volal, že ho otčím zmlátil. Bože, je to můj brácha. A je to její syn. Pro ni je důležitější nějakej magor. A já byl dlouho slepej. Prostě jsem tam bráchu nechal, i když jsem to mohl vědět. Ale možná jsem si prostě chtěl žít svůj život, daleko od toho všeho.“ 

Dlouho je ticho, mlčíme, neslyším ani šustění bagety, kterou si Nelson předtím otevřel.  

Rivera kouká před sebe.  

Nevím, jestli bych mu měl položit ruku na rameno. Nepřijde mi jako ten typ. Možná stačí, že to mohl říct, a i to je pro něj hodně.  

Teď už chápu, proč byl tak našponovaný a proč se podle svých slov v prváku choval jako debil. A proč měl takový problém s důvěrou. Asi mu dlouho připadalo, že je na světě jenom on a brácha.  

Nelson si odkašle. Trochu rozpačitě a váhavě. „Měl jsem nejlepšího kámoše, byli jsme pro sebe něco jako bráchové. Jenomže on si pak našel holku, Robin. A rád bych řekl, že na mě začal kašlat, že to všechno byla jeho vina, ale… Pořád se mnou chtěl trávit spoustu času a z toho důvodu jsme na rande chodili prakticky ve třech. No a já, místo toho, abych mu kryl záda, tak jsem…“ Chvíli mlčí a těká pohledem, možná má strach, že bychom ho mohli soudit. „Tak jsem se s Robin vyspal. Ulítli jsme spolu. A dokázal jsem mu to říct až po několika týdnech, kdy jsem myslel, že mě ta vina sežere. Strašně se naštval. Poslal nás oba do prdele. Vždycky byl slušňák, měl super známky, všichni ho měli rádi, jenomže potom, co se to dozvěděl, mu úplně drblo. Začal na všechno kašlat. Chlastá, hulí, sere na školu. Se mnou nemluví. Kompletně mě vymazal ze života. A aby toho nebylo málo, Robin mi pořád píše, tisíce a tisíce esemesek, bože, o tom, že bychom měli být spolu a já bych chtěl, jasně, ta holka je úplně super, ale mám pocit, že tím už to podělám úplně.“ Napije se a pak mi džus vrátí. Tím se to nejspíš uzavře.  

Zase jsme potichu, až nakonec zamumlám: „Myslel jsem, že se ti něco stalo a z toho máš tu jizvu.“ 

„Jo,“ odpoví Nelson. „Dostal jsem do ksichtu hokejkou.“ 

Vnitřně mě to pobaví, tak nějak smutně, přestože to na sobě nedám znát. Vlastně je legrační, jak člověk přikládá velký význam věcem, které ho nemají.  

Dostal hokejkou. A vůbec nijak to nesouvisí s tím, že žije s pocitem, že zničil nejlepšímu kamarádovi život.  

Položím džus k nohám a cítím na sobě pohledy Nelsona i Rivery, jako kdyby čekali, až přihodím svůj příběh.  

„No tak, Clane. To je jedno, co řekneš,“ pobídne mě Rivera nakonec. „Tady nejsme na fotbale, abychom si měřili péra přes to, co se nám stalo.“  

Tomu se chabě uchechtnu, ale pak zakroutím hlavou. Vnímám měkké sedadlo pod sebou, a když vyhlédnu z okénka, vidím světla benzínky. Rivera má pravdu, tady si nemusíme poměřovat, kdo se měl líp a hůř. A tím nemyslím tady na benzínce, ale prostě obecně. 

Nehtem rýpu do víčka. „Můj kámoš, spoluhráč, onemocněl. Nemohl jsem pro něj nic udělat. Někdy cítím takovou úzkost… Jako kdybych se pořád dokola topil.“ 

Nějakou dobu zase mlčíme, vstřebáváme to, co jsme si o sobě navzájem prozradili. Dost možná všichni víme, že nemáme moc sejmout z někoho jiného bolest, to prostě nejde, ale už jen fakt, že jsme si tohle všechno mohli říct, nás posunulo blíž k sobě. A když se kouknu na zadní sedadlo, kde spí Andreas, ten krásný kluk s monclem na čelisti, dojde mi, že jsme dneska někoho zachránili. A to je velká věc, ne?  

Tolik jsem se snažil vyhnout problémům ostatních, až jsem zapomněl, jak může být očistné sdílet vlastní problémy. Prostě vědět, že člověk není sám. Po tom, jak byly poslední dny intenzivní, je to překvapivě právě dnešek, konkrétně tenhle moment, který mi přinese neuvěřitelnou úlevu.  

Skoro taková kolektivní terapie.  

Pohodlně se opřu a vnímám, jak mi velice klidně a pravidelně buší srdce. 

Ve zpětném zrcátku vidím, že si Nelson zmuchlal bundu pod hlavu a nejspíš se chystá spát. 

„Takže,“ pronese Rivera překvapivě energicky a nastartuje, „mám potichu pustit rádio, nebo to zalomíte stejně jako brácha? Čeká nás ještě dlouhá cesta, princezny.“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥