Szabi

Ležím na boku a zadkem se tlačím Lukasovi do klína, což je tak důvěrně známý pocit, být u něj natěsno, nechat se objímat a na krku cítit teplý dech, že by mě to kdykoli jindy odpálilo. Jen kdyby se mi nechtělo tolik zvracet. Ačkoli to je zrovna teď můj nejmenší problém, řekl bych. Včera jsem totiž udělal pár fakt dobrých rozhodnutí.

Zaprvé jsem od chvíle, kdy jsme odešli z baru, nepil vůbec žádnou vodu. Jenom alkohol.

Zadruhé jsem neměl nijak zvlášť velkou večeři, jen pár toustů, takže jsem se opíjel rychleji.

Zatřetí jsem se vyspal se zadaným klukem. A je jedno, že ten kluk byl ještě před nějakou dobou můj. Nemám ho orazítkovaného. I když… Ne, to, že se rozhodl orazítkovat sám, se nejspíš nepočítá.

Ale na moji obranu, dostal jsem cenu za nejlepšího hráče na ledě, za to, že jsem toho tolik vychytal. O mojí inteligenci nepadlo ani slovo.

Tím se ledacos vysvětluje.

Jak přicházím k sobě, skoro jako kdybych se probouzel z bezvědomí, hlavou mi začíná vířit na tisíc myšlenek, je to taková divoká horská dráha. Zatím ještě neotevírám oči, i tak ale vnímám světlo, které proniká do pokoje. Aspoň myslím, že jsme v pokoji.

Nevím, co bych měl cítit, krom toho, že se mi chce pořád hrozně zvracet a tlak ve spáncích mě nabádá, abych se posadil. Kdo sedí, má za tři, nebo tak něco. Ale já se radši natlačím zadkem ještě blíž k Lukasovi, zkouším se propadnout zpátky do spánku. Na nic nemyslet.

Jenomže už je samozřejmě pozdě.

Vnímám chlad bosých nohou, které mi koukají zpod peřiny, tak přitáhnu kolena blíž k sobě, schoulím se jako dítě, které se bojí příšery, co okusuje končetiny čouhající z dek. Pak se potřebuju strašně nutně poškrábat na boku a musím se trochu natočit. A zároveň mě napadne vytřít si ospalky. Třeba se mi pak ty oči budou otevírat snáz.

Lukas zamručí, je to tichý protest proti tomu, jak se začínám vrtět. Natáhne se přese mě, asi pro mobil, protože vzápětí řekne: „Je půl osmé.“ Polštář zašustí, když se na něj znovu odevzdaně svalí. „Kurevsky mě bolí hlava,“ pronese po chvíli.

Konečně se mi povede otevřít oči, velmi pomalu a neochotně, a předpokládám, že se přitom dost ksichtím. „Mě bolí všechno,“ odvětím chraptivě. A tím myslím hlavu, palec na noze, který jsem si po cestě musel někde skopnout, žaludek metající salta a v neposlední řadě zadek. I kdybych si ze včerejška nepamatoval vůbec nic – a já si pamatuju – zadek mi s každým drobným pohybem velmi ochotně připomíná, že jsme měli fakt neuvěřitelný sex.

Lukas neodpovídá, a tak dodám: „A v krku… Jako kdybych vypil písek.“

„Nemluv tak nahlas.“

Využiju nastalé ticho k tomu, abych rozluštil, kde právě jsme. Hotelové pokoje jsou si všechny dost podobné, ale u dveří se povaluje moje cestovka, takže pokud mě v noci nenapadlo úplně všechno přestěhovat, předpokládám, že je tohle můj původní pokoj, který jsem sdílel s Moorem. A Moore… Jeho pyžamo se válí na posteli u dveří, přesněji tepláky a tričko, kde je nakreslená gumová kachnička. Nevím proč. Možná nějaký interní vtípek.

Jakmile to rozluštím, je čas, abych se o svoje zjištění podělil. „Jsme u mě na pokoji,“ vypálím, ačkoli to zní spíš mučivě. A někdy v ten moment můj žaludek znovu dost zaprotestuje, možná se zauzluje nebo co já vím. Každopádně si musím sednout.

Nohy spustím na zem a snažím se klidně dýchat. Připadám si zvláštně nahý, když už za sebou necítím Lukasovo tělo, ale za to asi může fakt, že nahý jsem.

Moje péro působí poněkud scvrkle a smutně.

Ucítím za sebou pohyb, když se Lukas taky posadí, a otočím k němu hlavu, čehož vzápětí zalituju. Otočení hlavy je zjevně moc a stejně tak pohled do černých očí. Nemluvě o černých vlasech, které trčí do všech stran a pak ještě víc, když si je Lukas prohrábne. Působí trochu pomačkaně, rozespale. A dost přejetě. I tak je ale z pekla krásný, až kvůli tomu ucítím divné podráždění.

„Spali jsme spolu,“ konstatuje.

Automaticky sjedu pohledem k jeho tetování. Pořád tam je. Kupodivu jsem ho v noci neokousal a neoslintal natolik, aby zmizelo. Nigel. Nigel na jeho kůži. „To jo,“ přikývnu a pak vzdychnu, ani nevím proč. „Víš, co mě těší?“

„Že jsem evidentně naprosto neschopný držet se od tebe dál?“ hádá Lukas s povytaženým obočím. Tím, kde má piercing, to se vždycky diví o trochu víc než to druhé.

„Že mě odtud nemůžeš vypakovat jako posledně.“ Vstanu, hodně opatrně, a svět se mnou udělá ne zrovna ladnou otočku po pokoji. Chvíli čekám, než se ten kolotoč zastaví. Hlava mě bolí při každém došlápnutí. Já prostě nejsem zvyklý pít.

Aspoň že úzkost zatím nepřichází. Ta je asi ještě pořád uspaná chlastem.

Hledám něco čistého na sebe, nebo prostě aspoň něco. Málem šlápnu na kondom, který se povaluje vedle postele. Je v něm Lukasovo sperma a po té noci, kdy zůstala jen dost brutální kocovina a nejistota, mi to připadá odporné. Chtěl bych, aby to Lukas vyhodil. Měl by, ne? To on do toho sáčku… stříkal.

Já ne. Já to mám pro jistotu zaschlé na břiše.

Ale Lukas moje myšlenky neslyší. Už zase leží a civí do stropu. „Jdeš do sprchy? Půjdu po tobě. Jestli teda nevypakuješ ty mě.“

Nejspíš za to může něco v jeho tónu, jistá ledabylost, snad až nezájem, co mě vytočí. Jednou to stejně bude muset přijít, moment, kdy se na mě podívá a zopakuje, že se měl držet dál. Prostě vím, že je to nevyhnutelné, a už dopředu mě to vysírá.

Napřímím se. Žaludku se to nelíbí, ale klidně bych si do krku narval celou pěst, než abych zahanbeně a nejistě čekal, co bude. „Neměl jsem s tebou spát, když máš kluka,“ vydechnu odevzdaně. „Nejsem ten typ.“ A mrzí mě to. Nicholson zadává totálně debilní úkoly, ale tohle si nezasloužil.

Třeba Lukase vážně miluje. Tomu bych se nedivil. Milovat Lukase je někdy stejně jednoduché jako dýchání.

Někdy.

Ve spáncích mi úplně tepe.

„Ale bylo to oboustranný,“ pokračuju. „Víš, co k tobě cítím. Bože, víš úplně všechno. Klidně se tady můžeš vykoupat, ale já vlastně netuším, co bych ti měl říct, chápeš?“

Nejdřív si myslím, že neodpoví. Trvá to dlouho. Široce otevřenýma očima kouká na strop. Pak se ale zničehonic posadí, znovu si prohrábne rozcuchané vlasy a taky vzdychne. „Nigele, zaprvé, nemluv tak nahlas,“ řekne mírně. „Vím, že plamenné proslovy jsou tvoje součást, ale ne teď. Fakt.“ Olízne si rty. Musí mít hnusnou pachuť jako já, ale stejně bych ho určitě znovu políbil. Tak asi ano, bože. Se z toho neposeru.

Jsem sám sobě maličko protivný, jenomže za to může ta nejistota.

Jak ledová ruka, co mi tlačí na plíce.

„Podívej, já…,“ začne Lukas, nicméně větu nedokončí. „Bylo to super, ta noc byla… Dobře, zase si tolik nepamatuju, ale ničeho nelituju. Jen vzhledem k situaci oba víme, že to prostě byla chyba. Já přece taky nejsem ten typ, co podvádí. Nebo jsem si aspoň myslel, že nejsem.“

Vidím na něm, jak ho to trápí.

Opřu se o futra. Spíš z toho důvodu, že je mi špatně, než abych zkoušel předstírat, kdovíjak nejsem nad věcí.

Nejenže netuším, jak odpovědět. Já dokonce ani netuším, jak se v tuhle chvíli cítit. Hlavně před ním ale nechci nic hrát. Je pravda, co jsem řekl. Ví o mně úplně všechno a od svého příjezdu do Ardenu jsem před ním neskrýval, jak to z mojí strany je.

Nemám ponětí, k čemu tahle myšlenka směřovala.

Jsem z toho všeho prostě jenom neuvěřitelně unavený. Tak unavený, že bude možná lepší strhnout to rychle jako náplast. Ale do háje, co se ode mě teď čeká? Že Lukase snad uklidním a budu mu vykládat, jak to s panem šálkou dají zase dohromady?

Nebo prostě nebudu dělat nic, budu klidný a smířený, bez emocí se jeden po druhém osprchujeme a shodneme se na tom, jaká to ale byla hloupost, haha, a já budu předstírat, že mi to zas a znovu neláme srdce vejpůl. A přitom, do háje, nejsem žádná oplatka, kterou si člověk může jen tak rozlomit na několik kusů a ještě ji pak pořádně sežvýkat.

Uznávám, nenapadají mě zrovna nejlepší přirovnání, když mám kocovinu.

Navíc málem šlápnu na ten kondom, když si jdu pro tričko, které mám přehozené přes židli. Možná proto pak trochu rázně vyjedu: „Změnila mezi námi ta noc něco krom toho, že si přijdeš jako debil a skoro to zní, že bys chtěl utěšit?“

To Lukase naštve. Nebo ne snad ani naštve, jako to spíš vede k tomu, že se přede mnou uzavře. Vidím, jak napíná čelist. „Nevím,“ odsekne.

Koukám na něj, čekám, jestli ještě něco dodá.

A protože jsem ubožák, dokonce si to přeju. Aby řekl, že nejsem žádná pitomá chyba. Jenomže o to přece jde. Celý náš vztah podle něj byla chyba a už bychom se k sobě neměli vracet. Nevím, co si to v té své hlavě skládá, ale moje únava přeroste do takových rozměrů, že prostě najednou… zmizí.

Zůstane jenom otupělost.

„Seber si věci a vypadni,“ řeknu chladně. „Jsi tak krásný a všechno a mně to láme srdce, ale vypadni odtud.“

Koukáme na sebe.

Ne, fakt, co sakra čeká?! Že si to rozmyslím? Ježiši, on mě tak strašlivě sere! Tak moc, až mám chuť mlátit hlavou do zdi. Proč musím mít rád zrovna takového tvrdohlavého idiota, proooooooooč, bože.

Dobře, možná jsem maličko hysterický, ale asi mi vybuchne hlava a ten kluk chce… Nevím, co chce. Ale očividně, nehledě na to, jak hluboce a něžně a vášnivě a procítěně jsme se v noci milovali, tak nehledě na to, co chce, rozhodně nechce být se mnou!

Uhnu pohledem a trhnu hlavou ke dveřím.

Lukas vstane, hodí na sebe župan, sebere ze země stále ještě mokré plavky a jde pryč. Bez dalšího slova, aniž by se otočil. Prostě otevře, vyjde ven, zavře. Dokonce ani nepraští dveřmi.

Zamířím do koupelny a stoupnu si k umyvadlu. Ze zrcadla na mě kouká tvář kluka, kterého v prvním momentu nepoznávám. Je bledý a má kruhy pod očima.

Ruce se mi třesou, když si do nich napouštím studenou vodu a oplachuju obličej. Pak se vrátím do pokoje a pod postelí najdu sportovní lahev. Piju hltavě a studená voda mi dělá dobře, už si nepřipadám jako taková seschlá rozinka.

Najednou mi taky přijde, že v pokoji je zatuchlý vzduch, prosycený alkoholem a sexem, tak otevřu okno dokořán. V dálce na parkovišti vidím náš univerzitní autobus, ale odjíždíme až za dvě hodiny. Dost času na to, abych se dal dohromady.

Nebo abych zešílel. Na to je vždycky vhodná doba.

Přinesu toaleťák, štítivě do něj zabalím kondom a jdu ho vyhodit do koše. Zahrabu ho pod další vrstvy toaleťáku, aby nikdy neexistoval. Třikrát si umyju ruce.

Teprve potom zapadnu do sprchy, pustím na sebe horkou vodu a snažím se na nic nemyslet, lálalá, jak byla ta písnička… Ta na albu, které… Prostě nějaká písnička. Ale zpívat si, když mi třeští hlava, asi není nejlepší nápad, tak si v duchu začnu probírat brankářskou techniku. Soustředím se na to, když se sprchuju, když si oplachuju vlasy a když se dveře otevřou a dovnitř nakoukne Moore.

Ignoruju, že moje srdce reaguje jako splašená děvka v naději, že to je někdo jiný.

„Nigele, přišel jsem si zabalit.“

Nejdřív mě napadne, jestli není naštvaný po tom, co musel spát u Rourkera. Ale pak mi dojde, že těžko říct, kde nakonec spal. Vypadá dost podobně jako já. Extra kocovinově.

To mi vzápětí potvrdí i fakt, když se zničehonic chytí za žaludek a doběhne k záchodu, kde v pokleku hodí parádní šavli.

Nebudu lhát, nakopne mě to.

Na následující vteřiny, kdy si ublinknu ve sprše, nejsem zrovna pyšný, ale voda všechno smyje.

Jenom myšlenky na Lukase ne, ty zůstanou. Ať dávím, jak chci, jsem ho pořád plný.

x

Cesta autobusem je peklo a nejhorší je moment, kdy nastoupím, protože kluci začnou skandovat. To samé i ve chvíli, kdy nastoupí Lukas, který okamžitě zapadne na jedno z předních sedadel. Štěkne „se z toho neposerte“ a pískot ignoruje. Naštěstí to netrvá dlouho. Řekněme, že po včerejšku nám všem dělají blbě hlasité zvuky.

Jsme autobus plný zombie (možná až na Rourkea, nicméně na toho radši nekoukám). Klidně bych se ale vsadil, že sotva se z toho největší prudiči dostanou, vyslechneme si s Lukasem na ledě spoustu narážek. Přece jen jsme se před nimi líbali ve vířivce.

Sedím vedle Nelsona, který usne dřív, než vyjedeme z parkoviště. Na nic se neptá, nic nekomentuje, je prostě jenom rád, že žije. Proto mi ani nijak zvlášť nevadí, když se po několika kilometrech svalí na moje rameno a lechtá mě na obličeji vlasy.

Moore sedí za námi vedle Benneta a ten je protivný na celý svět. Sotva jsem se posadil, zeptal se: „Ty nebudeš stát? Tos teda nedostal moc zabrat.“

„Ne,“ řekl jsem. Nic lepšího mě nenapadlo.

A jeho to unavilo. Ani Moore se nezasmál.

Mimochodem o tom, co se dělo v koupelně, s Moorem nemluvíme, ale taková historka lidi dost spojí. Každopádně jsem mu po tom včerejšku musel slíbit, že jakmile bude potřebovat volný pokoj na rande s Andy, bez řečí se sbalím a vypadnu. A že prý ještě budu rád, když mi dovolí vzít si s sebou pyžamo, haha.

Hlava mě bolí jak ďas. Nějakou dobu zkouším poslouchat písničky, ale mám v mobilu hlavně Billie, která mi akorát tak připomíná Lukase, tak prostě narvu sluchátka zpátky do kapsy. Pak už jenom odfukuju Nelsonovy vlasy a namáčknutý na okénku koukám ven. Naštěstí se mi povede taky usnout, nicméně Kinseyová tomu udělá poměrně rychle přítrž, když ji v průběhu cesty napadne, že nadešel ideální čas na menší přednášku ohledně toho, jak hlasití jsme byli v hotelu. Někteří hosté si stěžovali.

I na ty mokré ťápoty u recepce si někdo stěžoval.

Někdo dokonce přenesl kytku z parapetu před cizí pokoj a paní, která tam byla ubytovaná, ráno spadla do květináče. Z toho nás prý Kinseyová ale neobviňuje.

No díkybohu.

Příště se to nesmí opakovat.

Nebude. Příště udělám všechno pro to, abych se držel dál od alkoholu i kluků, kteří si nechali vytetovat moje jméno.

To jí samozřejmě neřeknu, stejně jako že ta kytka, byť majetek hotelu, patří mně. Já ji dostal.

Tahle kocovina je obzvlášť hutná, spousta sentimentu a tak. Nic, o co by normální člověk stál. A já si jen přeju, aby s tím, jak jsem… Prostě si přeju nějak se přes to všechno přenést a hlavně nedělat nic, co by mohlo podpořit úzkost, která si v kocovinách obvykle libuje.

Moje neposlušné rozdivočené srdce protestuje. Říká vstaň a podívej se, co dělá Lukas, jak se tváří, jestli lituje, jestli miluje, blá blá BLÁ.

Stojí mě dost sebezapření to neudělat, ale už nejsem z cukru. Nejsem.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥