6. KAPITOLA
6. KAPITOLA
Ve vedlejším pokoji s číslem 22 bydlel tichý a celkem nenápadný muž s pavoukem vytetovaným na bicepsu. Nico ho zahlédl jenom dvakrát a z toho mu jednou kývl na pozdrav, zatímco se míjeli na chodbě, ale muž si ho nevšímal.
Proto Nico nijak nereagoval, když ho potkal před sedmou ráno v koupelně. Zrovna si omýval obličej, když soused rázně vešel do umývárny a v ruce držel zubní kartáček. Na tričku měl zaschlé skvrny od krve. Vysvlékl si ho a hodil do umyvadla. „Od pacienta,“ prohodil, jakmile zjistil, kam se Nico dívá. „Nikoho jsem nezabil, neboj.“
Nico si otřel obličej do rukávu. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
„To já vím.“ Natáhl ruku před sebe, a když se usmíval, dělal se mu na levé straně dolíček. „Jsem Greg,“ prohodil.
Nico nabízenou ruku přijal, ale zůstal obezřetný. „Nicolai.“ Otec ho nikdy neoslovil Nico. Nicolai je rodinné jméno, zasluhuje úctu. Pokud ho někdo oslovil celým jménem, měl Nico okamžitě dojem, že něco provedl.
Greg přikývl, jako by jméno dávno znal. Udělal krok dozadu a rozepnul si kalhoty. „Teče dneska teplá?“ Během další vteřiny už stál před Nicem nahý. Bosýma nohama přešel ke sprchovému koutu a otočil kohoutkem.
„Ne.“
„Slyšel jsem, že seš nová spojka.“ Gregovi studená evidentně tolik nevadila. Nechal proud vody v klidu téct, i když mu po těle naskakovala husí kůže. Stejně jako každý na Hádovi byl opálený a na citlivějších místech spálený. Na pravé lopatce měl puchýř velikosti dlaně. Ale tělo měl vypracované, každá ženská z něj musela být mimo.
„Hm,“ zabručel Nico. Skláněl se nad umyvadlem, chytal vodu do dlaní a pil. Jeden doušek za druhým.
„Tak to hodně štěstí. Práce s tím kriplem dá zabrat, to mi věř.“
„Byl jsi spojka?“
Greg vypnul vodu a otočil se k Nicovi čelem. Za nahotu se evidentně nestyděl. „To naštěstí ne. Ale párkrát jsem ho potkal. Chodí pravidelně do nemocnice.“
„Mně se zdál celkem v pohodě,“ pokrčil Nico rameny a přešel ke dveřím. Nemohl se rozhodnout, zda a nakolik je mu Greg sympatický.
„Počkej,“ zavolal za ním soused. „Viděl jsem tě tady ležet. Před pár dny.“
Nico se na něj upřeně díval, neřekl ani slovo a vyčkával.
„Mám svoje zdroje. Kdybys potřeboval, mohl bych ti za protislužbu klidně něco obstarat.“
***
Bylo to krátké mezidobí mezi příšernou zimou a ještě příšernějším horkem. Chvíle, kdy se dalo dýchat, i chvíle, kdy člověku nemrzly prsty na nohou.
„Jdeš na čas,“ pronesl Angelo a usmál se. „Tady,“ vrazil Nicovi papíry do ruky a zadíval se na hodinky. „Máš třicet pět minut na to dostat se ke Kylerovi. To bys měl v pohodě zvládnout. Hlavně nezapomeň, musíš přijít na minutu přesně.“
„Taky tě zdravím,“ odvětil Nico a převzal papíry.
„Jasně, tak upaluj. Dnes se budu pohybovat hlavně tady.“ Angelo si připadal zvláštně. Úplně jinak než s ostatními spojkami. Vzpomněl si na mámu, jak ho vyprovázela první den do školy a brečela.
„Bude to v pohodě,“ uklidnil ho Nico a prohrábl si zpocené vlasy.
„Tomu uvěřím, až když se nic nepodělá.“
Na to už Nico raději nereagoval. Prošel staveništěm, minul řadu pěti kadibudek a přetáhl si triko přes nos. Nedýchal, protože v horku byl puch ještě… nepředstavitelnější. U skladu postával týpek s cigaretou v puse, opřený o stěnu. Mávl na Nica. Nico mávl nazpět.
Až ke Společenskému domu mu cesta připadala v pohodě. Skoro jako tenkrát, když chodíval běhat. Chyběla mu sluchátka a rap, který by ho poháněl dopředu, ale jinak – musel sice představivost hodně namáhat – by si dokázal zvyknout. Kopec mu dal zabrat, bez pořádného jídla si připadal slabý, ale nahoru se dostal překvapivě rychle. Měl ještě pár minut čas, proto se zastavil a zadíval se na krajinu pod sebou. Moc toho neviděl, jen pár rozpadlých domů a v dálce hory. Ale měl pocit, že Hádes na něj čeká dole, zatímco tady na Nica nemůže. Trochu mu to zvedlo náladu.
Dveře od Kylerova domu už byly otevřené a za nimi jen šero. Zaslechl hudbu, známě neznámou píseň, která se mu v noci vkradla do snu. Přistoupil blíž ke dveřím, opřel se o rám a zavřel oči. Chvíli jen poslouchal. Znám ji, znám ji… Ale odkud? Kde už jsem ji slyšel? Otevíral ústa a tiše si předříkával text. Při refrénu znal slova dřív, než zazněla.
Vyrušilo ho až slabé zakašlání. Otevřel oči a usmál se. „Chodíš vážně tiše,“ poznamenal, ale pak si uvědomil, že by měl raději mlčet. Angelo mu to několikrát kladl na srdce. Proto se omluvně usmál a o krok ustoupil, ale zároveň natáhl ruku s papíry.
Kyler si ho prohlížel a pomalým pohybem si odhrnul vlasy na stranu. Vepředu je nosil delší, spadaly mu do čela, proto si je často strkal za ucho, ale vzadu je měl oholené nakrátko. Vzal si papíry – musel se natáhnout celým tělem, protože odmítal udělat krok blíž – přitáhl si je k hrudi a objal. Píseň dohrála a chvíli se domem neslo ticho, než se smyčka vrátila na začátek a píseň se spustila znovu. Pořád dokola, jako nekonečné mučení. A nikdy si nevzpomeneš, odkud ji znáš.
Nico si sedl vedle vchodu do úzkého pásu stínu a opřel se zády o stěnu. Viděl dovnitř, ale rozeznával jen obrysy.
Kuchyňská linka nalevo, hrnek postavený u dřezu a dvě barové židle. Naproti vchodu byl stůl s počítačem, jehož monitor osvětloval jen malou část před sebou. Nico si nebyl jistý, jak moc byl pracovní kout velký. Druhou stranu, z venku poznal, že tu větší, zakrývaly vchodové dveře. A i když byl zvědavý, nenašel odvahu se naklonit a nakouknout dovnitř. Raději se zbytečně nehýbal.
Ze začátku, hodinu, možná dokonce dvě, si připadal podivně dobře. Povedlo se mu zapomenout na svět kolem, vnímal jen opakující se slova a cvakání klávesnice a možná na pár minut i usnul. Tohle by mohl dělat každý den.
Jenže stín se postupně přemísťoval a Nico byl najednou na přímém slunci. Zatnul zuby, vydržel už přece tolik. Setřel si z čela pot, který mu stékal do očí, a zkontroloval Kylera. V odlesku monitoru ho viděl, jak krabatí čelo. Jeho pokožka vypadala ještě bledší, nemocná. Každou chvíli poposedl a židle zavrzala, napil se, poposedl, něco napsal, protáhl se, poposedl. Stále dokola, ale nejspíš po chvíli musel vycítit, jak na něj Nico zírá, protože otočil hlavu.
Nadechl se – Nico na vteřinu vážně věřil, že Kyler promluví – ale pak jen vydechl. Něco v rychlosti načmáral na papír a došel ke dveřím.
Nico rychle vstal, až ho píchlo v zádech, a zadíval se na papír. Přímo uprostřed byla napsána řada čísel. Aniž by čekal, že Kyler něco řekne, rozběhl se. Z kopce se vždycky běhalo snadno, i když tenhle byl prudký a písek mu pod nohama podkluzoval. Kdyby spadl, skutálel by se až dolů.
Nejdřív minul Společenský dům, u skladiště na něj mávl týpek, co teď popíjel z bandasky, a u kadibudek si Nico zakryl nos tričkem.
„Tak co?“ ušklíbl se Angelo, triko s dlouhým rukávem měl na zádech celé promočené a v ruce svíral dropsy.
Nico mu předal papír a pokrčil rameny. „Nedostal záchvat, jestli se ptáš na tohle.“
Místo odpovědi Angelo jen pohodil hlavou a nadzvedl obočí. Usmíval se, než sklonil zrak. „Se zbláznili. Řekni, že nepřichází v úvahu.“
„A to je všechno?“
„A co bys ještě chtěl?“
Na to Nico nedokázal odpovědět. Obrátil se a rychlejším krokem se zase vracel. Blížilo se poledne, slunce pražilo jako šílené a každý pohyb se proto zdál náročnější. U skladu na něj mávl týpek. Nico si ho podezřívavě prohlížel a nazpátek nezamával.
Pak přišel kopec. Několikrát mu podjela noha a spadl na koleno. Když zafoukal vítr, písek mu vletěl do očí a řezavá bolest nešla rozmrkat. Nahoru se vyšplhal, ale stálo ho to mnoho sil. Hrdlo měl vyprahlé a plné prachu a třásly se mu nohy. Už asi nejsi takové eso jako dřív.
Došel ke dveřím a opřel se o zeď. „Prej nepřichází v úvahu,“ zahulákal do domu.
Netrvalo ani minutu, než se před ním Kyler objevil s dalším papírem a jiným číslem.
Do prd…
Z kopce se mu běželo ještě hůř. Připadalo mu, že mu nohy brzy vypoví službu. Týpek stál furt na stejném místě, ve stejné pozici, kouřil a mával. Nico by mu tu pracku nejraději usekl. A Angelo jen zakroutil hlavou. „Tohle nejde. Pořád je to moc.“ Vytrhl mu papír z ruky a něco na něj načmáral. „Řekni, že víc vytěžit nezvládneme. Tohle je maximum.“
Smrad z kadibudek už necítil, když procházel kolem. „To nemáš nic lepšího na práci?“ zařval na týpka, který se při těch slovech rozesmál a zmohl se jen na pokrčení ramen. Blbec…
„Fajn, to by šlo,“ zaševelil Kyler a přešlapoval z nohy na nohu.
Nico stál v předklonu, rukama se opíral o kolena a oddechoval. Teď však zvedl zrak a úkosem se zadíval před sebe. „To je všechno? Mám… jít?“
„Ještě se pak vrať.“
Z kopce šel jak posraný a moc dobře si to uvědomoval. Strašně nenáviděl písek, až ho překvapilo, jak moc něco tak neživého může nenávidět. A slunce, nenáviděl slunce a horko a dusno.
„Jestli na mě mávneš, přisámbohu, že ti tu ruku urazím!“ zařval Nico. Týpek se ušklíbl, ale nemávl. Místo toho jen ukázal zdvižený palec. Zabiju ho…
„Jaká je práce spojky?“ optal se ho Angelo a podle výrazu šlo jasně poznat, že Nicovy pocity naprosto přesně chápe. Z kapsy vytáhl jeden z posledních dropsů a nabídl mu.
„Nemáš spíš vodu?“ poprosil Nico a překvapilo ho, jak slabý a chraplavý má hlas.
Angelo protočil oči, ale přece jen přešel k autu a vytáhl petku. Voda v ní byla teplá a zvětralá, ale Nicovi chutnala. Dal si tři doušky a usmál se. „Šlo by to,“ vydechl a uvědomil si, že má zase žízeň. Že se mu hrdlo stahuje, jazyk se lepí na patro a rty praskají.
„Šlo? Vzali to? No tak sláva. V tom případě platí konec měsíce. Ale vyřiď, že žádné navyšování během té doby.“
„Žádné navyšování. Jasně. Ještě něco? Ne! Nic neříkej. Co víc bych ještě chtěl, že?“ plácl Nico a před obličejem se mu zjevil kopec.
„Víš, že když seš vyčerpanej, seš celkem vtipně sarkastickej?“ rozchechtal se Angelo a přece jen mu strčil do ruky drops.
Nico se zašklebil a otráveně se vydal na cestu.
Po cestě si všímal různých detailů, kamene ve tvaru srdce, stromu s větví pokroucenou do písmene L, toho, že se levý roh papíru pověšeného na dveřích Společenského domu odlepil a vlál ve větru. Teď udělám ještě deset kroků a poprvé zahlédnu střechu se solárními panely. V mysli si skládal seznam. Seznam jídel, která by si dal ze všeho nejraději. Nemohl se rozhodnout, co dát na první místo. Jestli palačinky, nebo pizzu.
Předal vzkaz a svezl se do sedu, když se Kyler beze slova ztratil v útrobách domu. Strčil si do pusy drops a vychutnával si citrónově chemickou příchuť.
Definitivně palačinky.
Stáhl si rukávy přes prsty, nasadil kapuci, nohy přitáhl k sobě a hlavu schoval mezi kolena. Tak, aby se slunce nedotýkalo ani částečky kůže. Bylo mu nesnesitelné horko, točila se mu hlava, chtělo se mu zvracet, ale nic nepřekonalo bolest spálenin. Navlékl by na sebe oteplovačky, kdyby ho zachránily. Stačil jeden den, aby se naučil chodit zahalený od hlavy k patě.
Nějakou dobu seděl nehybně, nejspíš si na chvíli i zdříml, bolela ho záda, ale přesto nezměnil pozici. Jen vyčkával. Pak ho však přepadl divný pocit, mravenčení na zátylku, proto zvedl hlavu.
„Jsou čtyři,“ ozvalo se.
Nico si promnul oči. „Jasně, už mizím.“
Chtěl se zeptat Kylera na tolik věci. Každá z vět se mu pořád dokola honila v hlavě.
Jak se ta píseň jmenuje?
Mohl bys mi dát napít?
Brečel jsi?
Seru tě?
„Tak ahoj,“ vydechl Nico. Odpovědi se nedočkal, ale ani s ní nepočítal.
Ulevilo se mu, že přežil první den. Nebyl jednoduchý, nebyl bezbolestný, nebyl perfektní, ale byl snesitelný. A na tom mu záleželo především. Aby se ráno probouzel s pocitem, že má šanci dočkat se večera. Což… bylo celkem fajn.
***
Druhý den byl stejně odporný jako první a třetí ještě horší. Kyler stále nemluvil. Oči míval pravidelně rudé a zamlžené, držel se ve stínu domu, schovával se před sluncem, a když podával Nicovi pokrčený papír s instrukcemi, stál co nejdál a vždycky rychle ucukl.
Nico taky mlčel, přestože chtěl mnohokrát něco říct. V dlouhých chvílích, při nekonečném čekání, ho napadaly nejrůznější věci. A i naprosté hlouposti, tamten mrak vypadá jako žirafa, mu připadaly jako nejdůležitější informace na světě. Jenže nechtěl Kylera vyděsit. Vyděsit, protože přesně tak se Kyler pokaždé tvářil. Jako by cokoliv, nečekaný pohyb, jedno slovo, nebo třeba i pohled představoval hrozbu.
Večery pak Nico trávil v baru. Pil, někdy hodně, a taky se seznamoval. Na Hádovi měl každý po pár panácích dost věcí na srdci. Po dvou večerech, hodinách a hodinách poslouchání, si připadal zavalený cizími příběhy. Všechny do jednoho se mu zdály stejné, ale v maličkostech se lišily. A maličkosti si pamatoval nejvíce.
Měl jsem kocoura, říkal jsem mu Arny. Víš, jako ten herec. Když mě zavřeli, zůstal doma. Vůbec nevím, co se s ním stalo. Jestli se o něj někdo postaral. Chlápek vypadal, že se rozbrečí. Prstem cvrnknul do kuličky položené na stole, která se kutálela po stole. Nico ji chytil a poslal zpátky.
Šel jsem do obchodu, jen pro cigára. Vlastně jsem je ani nepotřeboval. Nebyl jsem na suchu nebo tak. Ale měl jsem volno, řekl jsem si, že si pro ně skočím, a pak… Rukou naznačil vulgární gesto. Jenže jsem se domů nikdy nevrátil.
Fakt mě jebe, že nemůžu zjistit, jak to dopadlo. Nikdy to, ne to… Chápej.
Chápal hodně. Rozuměl frustraci. Pořád si pamatoval chvíli, kdy odcházel z pokoje a pokoušel se nemyslet na to, co se v dalších dnech stane. Ale on věděl, že odchází. Všechny věci si poskládal na hromadu, schoval do skříní nebo na tajná místa. Říkal jim schovky – jedna v knihovně ve vydlabané knize, tajný šuplík ve stole, v květináči – hospodyně si jich nevšímala, otec o nich možná věděl, věděl přece vždycky všechno, ale Lukai je hledal. Pořád dokola.
Kde to máš? Kde to je, Nicolaii?
Jednou mu rozházel celý pokoj, našel všechny až na jednu. Když pak odešel, Nico si stoupl na židli a natáhl se k lustru.
Teď se to zdálo tak dávno.
Nejvíc klábosil s Kroketkou. Ten neustále vytahoval jednu historku za druhou, dával rady a přitom se smál. O sobě však nikdy neřekl jediné slovo. Vypadalo to, jako by se prostě narodil za barem a nic předtím neexistovalo. A Nicovi to tak vlastně vyhovovalo.
„Jak to jde s Kylerem?“ optal se barman po pár dnech.
„Jde to,“ pokrčil Nico rameny a vzpomněl si na dnešní ráno. Jak mu uklouzla noha, když sbíhal kopec a spadl na zadek. Už dlouho si nepřipadal tak neohrabaně. Mnul si kostrč a do očí se mu nedobrovolně vehnaly slzy. Měl chuť se otočit a jít domů. A tím nemyslel pokoj 23.
Když se zhruba za hodinu vyšplhal zpátky nahoru, nemohl se posadit. Pořád ještě cítil bolest, proto raději chodil dokola. I když ho bolely nohy, skoro je vláčel za sebou a zhluboka dýchal, aby se kostrč konečně zase uklidnila.
A Kyler tam jen seděl, ozařoval ho monitor a vůbec se nehýbal. Nicolaie to v ten moment šíleně štvalo. Že nemůže promluvit, postěžovat si, i když by to nejspíš stejně neudělal. Že se potácí kolem domu jako v nějaké šílené nekonečné hře jen kousek od střechy nad hlavou, kterou nesmí využít. Že všudypřítomný písek žhne a pálí.
„Zvykneš si.“ Kroketka se povzbudivě usmál, odkolébal se k druhé straně baru a dolil nešťastnému muži v šedé mikině s roztrženým rukávem.
Zvykneš si. Nico se neptal na co. Říkali mu, že jednou se vzbudí a pořád si bude připadat jako v pekle, ale už nebude tak těžké vylézt z postele. Už ho studená voda, hlad, slunce, noční zima, nic z toho, nerozhází. Prostě to tak bude.
Zvykneš si. Zvykneš si. Zvykneš si.
Přemýšlel kdy.
Zítra? Měsíc? Dva? Než odejde?
„Bude tady každou chvíli,“ poznamenal Kroketka a zkontroloval hodiny. Velká ručička se blížila ke dvanáctce a velká ukazovala na sedmičku. Když se Nico nechápavě zamračil, dodal: „Kyler. Chodí sem každé úterý a pátek. Přesně v sedm. Sedne si, vypije limonádu a v sedm deset odchází. S nikým nemluví, na nikoho se nepodívá, jen pije a zírá na hodiny.“
„Asi dost lpí na času,“ poznamenal Nico a přistihl se, že sleduje vteřinovou ručičku, která se přibližovala. Když dosáhla vrcholu, dveře se vážně otevřely a Kyler vešel dovnitř.
Nico ho pak celou dobu ostřížím zrakem pozoroval, i když do něj Kroketka žďuchl a pokusil se mu naznačit, aby přestal. Všiml si, že Kyler nedělá žádná gesta navíc. Nevrtěl se, nepoškrábal se, neklepal nohou… Pokud vyloženě nemusel, nepohnul se. Seděl s rovnými zády, zíral před sebe a Nico cítil nutkání vstát a zkontrolovat, zda alespoň těká očima.
O čem asi tak přemýšlí? Co se mu honí hlavou?
„Co máš v té palici? Takhle na něj zírat!“ uhodil na něj Kroketka, jakmile se Kyler zvedl a odešel.
„Je tak… zvláštní,“ prohodil Nico zamyšleně. Pak ale zavrtěl hlavou a seskočil z barové židle. „Už půjdu.“
Kroketka na něj jen mávl a odkolébal se na druhou stranu baru, kde seděl zkroušený Tidavar. Na levé ruce mu chyběly dva prsty, přesto pořád vykládal, jak ho každou noc svrbí. „Tak co? Tidavare? Co tě dneska bolí?“
„Ale,“ odvětil ztrhaný muž se šedivými vlasy na spáncích. „Už dva dny chčiju krev. Roztrhl jsem si mikinu, mám odpornou migrénu a kamaráde, ta noha mě bolí čím dál víc. Nerad se jako vsázím, jo, ale vsadil bych se, že tam mám rakovinu. Matka zemřela na raka. Otec zemřel na raka a teď jsem na řadě já. Je to tady. Cejtím to. A víš, co mi řek doktor? Že jsem přecitlivělej. Že mám bejt rád, protože jsou prej tací, co ze sebe nevytlačí ani kapku moči. To je fakt doktor za všechny prachy.“ Tidavar si lehl na pult a hlasitě vzdychl. „Ale co. Však mě nechte umřít. Koho to zajímá?“
***
Snažil se neusnout, protože spát na slunci a probudit se zpocený, vyprahlý a dehydratovaný – s popraskanými rty, bez slin a s pálením v hrdle – považoval za nejhorší. Jenže včerejší noc se příliš nevyspal. Kluk s pisklavým hlasem dlouho do noci hulákal na ulici. Smál se a zpíval. Pořád dokola opakoval tak vidíš, ty sráči, tak vidíš! Pár lidí vykouklo z okna a pokusilo se ho utišit, ale každá urážka ho ještě víc rozesmála.
Někdo to nakonec nevydržel. Falešný zpěv se během jedné vteřiny změnil na křik doprovázený dunivými, kovovými ránami. A jaké je to teď? Hm? Ty sráči? Jak je ti do zpěvu teď? Nico by přísahal, že i na tu dálku slyšel praskání kostí. Přikryl si uši polštářem a zavřel oči.
Byla mu děsná zima.
Prasklina ve zdi se mu zdála zase větší.
A venku někdo brečel a volal o pomoc.
Opíral se o zeď nedaleko velkého kaktusu a několikrát zatřepal hlavou, aby se probral. Neustále se otáčel směrem k domu a zíral na Kylera. Vstal, pendloval mezi brankou a dveřmi, protáhl se a často zíval. Díval se na nebe. A proklínal slunce, každá kapka potu ho ujišťovala, že slunce nenávidí. Vrátil se a zase si sedl na zadek. Nejprve si nohy přitáhl k sobě, pak je natáhl, aby je za okamžik přitáhl. Hlavu schoval mezi kolena. Hlavně proboha nespi! Poslouchal píseň.
V jednom okamžiku si všiml, že mu vedle boty leze brouk. Velký asi jako krabička od sirek, černý a bez křídel. Jedním tykadlem se dotkl Nicovy boty a potom se obrátil a lezl na druhou stranu.
Nico do něj bezmyšlenkovitě strčil prstem. Malý Lukai by se rozbrečel, vždycky se hmyzu bál. Jednou mu do pokoje vletěla můra a Nico strávil hodinu jejím chytáním.
Brouk působil skoro jako ochočený. Lezl kolem něj, proplétal se mezi nohama a někdy se na pár okamžiků ztratil, aby se po chvíli zase objevil.
Nico mu nastavil ruku. Chtěl ho vzít do dlaně a zvednout, ale brouk se nenechal. Vždy raději změnil směr. A tak se opřel hlavou o zeď a jen ho pozoroval. Když přivřel oči, brouk vypadal jako namalovaný. Mohl bych ho pojmenovat. I když to je asi blbost…
„Odnes ho.“
Nico sebou trhl a napřímil se. Křuplo mu v zádech a ve zdřevěnělých nohách pocítil mravenčení. Jednu nohu nenápadně natáhl a vzhlédl k černovlasému chlapci.
Kyler stál na prahu, mnul si loket a zíral na brouka. „Odnes ho,“ zopakoval o něco hlasitěji a na vteřinu, určitě ne déle, zamířil očima k Nicovi. Prohlížel si ho. „Ale nezabíjej, prosím.“ Promluvil poprvé za dva dny.
Když se Nico zvedal ze země, zakolísal, ale rychle se narovnal a dal si pozor, aby brouka nezašlápl. Brouk stále vyčkával, skoro jako by jejich konverzaci poslouchal.
„Tak jo, brouku, musíš se nechat chytit, jasné?“ prohodil Nico a opatrně a velmi pomalu si dřepl. Cítil na zátylku Kylerův upřený pohled. Jednu ruku nastavil před brouka a druhou ho zezadu nabral. Brouk se mu pokoušel utéct, ale Nico rychle sevřel dlaně a uvěznil ho.
„Chceš se podívat?“ navrhl směrem ke Kylerovi, ale téměř okamžitě si uvědomil, že ani jednomu není pět let a že za dobu na Hádovi musel Kyler vidět tisíce podobných, nebo třeba úplně stejných brouků. Stáhl ruce k sobě a zamračil se.
Kyler zatřepal hlavou, černé vlasy mu zakryly levé oko. „Prostě ho odnes.“
Nico vyšel před branku a sklonil se. Rozevřel ruce, jako by se snažil vypustit motýla, ale brouk mu zůstal na dlaních a zdál se ochromený strachem. Nebo spokojený. Kdo se vyzná v broucích… Proto zatřásl rukou, aby ho shodil, a přitom se k němu naklonil a něco mu řekl. Celou dobu na sobě cítil Kylerův upřený pohled.
Jakmile se vrátil ke dveřím, slabě se usmál a zhoupl se na špičkách. „Řekl jsem mu, aby se nevracel,“ zavtipkoval, stejně jako kdyby mluvil s bratrem. Lukaie by to pobavilo, nebo by se alespoň ušklíbl. Kylerova tvář však zůstala vážná.
Když se na něj Nico díval – a za hodiny čekání někdy zíral přímo upřeně – zjistil, že má tendenci vidět v něm právě Lukaie. A podle toho se chovat. Trochu méně vážně, možná starostlivě, ale uvolněněji. A ne si za každou cenu držet odstup. Je to jen kluk.
Kyler nečekaně sklonil hlavu a nadechl se. Aniž by se otočil, ustoupil dozadu, do stínu domu.
„Počkej,“ vyhrkl Nico a doufal, že tím nic nezkazí. „Myslíš, že bys mi mohl dát napít? Já… vím, že na tebe nemám mluvit, ale čekám tu už vážně dlouho a je to k nevydržení.“ Přejel si dlaní po tváři a na prstech ho škrábalo několikadenní strniště. Vždycky se rozčiloval, že mu vousy příliš nerostou, teď to však považoval za výhodu.
„Já…“ začal Kyler, ale pak se zničehonic zarazil. „Mám jen jeden hrnek, promiň,“ zatřepal hlavou a zároveň pokrčil rameny.
„To je v pohodě.“
Kylera okamžitě napadla zbloudilá myšlenka. Zlobíš se? Už odmalička se bál hněvu druhých. Pamatoval si, jak vždycky nakrčila nos, než začala křičet. Občas používala slova, která neznal, a ji to ještě víc rozčilovalo. Protože byla chytrá. Lidé o ní neustále prohlašovali, jak byla výjimečná, než všechno zahodila. Než si posrala život. „Mám jen jeden hrnek a o ten se dělit nemůžu.“
„To je v pohodě. Vážně. Jen jsem se zeptal.“
„Ale kdyby to nějak šlo, udělal bych to. Jen nemůžu.“
„Chápu. Vážně. Je to… přece jedno,“ odvětil Nico a doopravdy si přál, aby tomu tak bylo. Aby mu žízeň připadala jako něco, na co se dá zapomenout. Ignorovat. Necítit.
„Ne. Zlobíš se na mě. Budeš… Bude to stejně jako tenkrát. Taky chtěl napít a já mu říkal, že nemám hrnek, ale on na mě křičel, že jsem jen sobecký a lakomý parchant. A pak vešel dovnitř a chtěl se napít z kohoutku. Ale sem nikdo vstupovat nesmí.“
Nico zvažoval, jak zareagovat. Nakonec si přejel prstem po nose a klidným hlasem navrhl: „A co kdybych si donesl svůj hrnek? Nechal bych ho tady a ty bys mi v něm občas donesl vodu. Šlo by to?“
„To by asi šlo,“ vydechl Kyler a ohlédl se ke kuchyni. K poličce nad dřezem, k jednomu bílému hrnku s červeným pruhem. Stál osamoceně a Kyler si zkusil představit, že tam najednou budou stát dva. Ten svůj bude muset posunout na stranu. Zvládnu to? Zvládnu se každé ráno dívat na poličku se dvěma hrnky? Co když bude jinak velký? Co když k sobě nebudou pasovat?
„Fajn. Děkuju. V pondělí ho donesu,“ usmál se Nico. Připadal si jako vítěz. Jako by spolu hráli hru, jednoduchou, neviditelnou, bez pravidel a on pro jednou postoupil o políčko vpřed.
„Ať… ať není moc velký.“ Ať je akorát.
„Vynasnažím se,“ ušklíbl se Nico.
V pondělí si vážně přinesl hrnek, který mu věnoval Kroketka. Kyler si ho podezřívavě prohlížel, držel ho v dlaních a převaloval ze strany na stranu. Velký akorát. Bílý. S modrým pruhem uprostřed. Když ho položil na poličku nad umyvadlem a ten svůj posunul doleva, vypadalo to, že k sobě hrníčky patří. Netušil, jestli má radost, nebo ho nová situace děsí.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Já chci Kylera poňuchat. Teda asi ne, protože jemu by se to nelíbilo. Ale je to váš nejvíc ňuchací kluk. A asi nejzajímavější. Ale rozhodně ten, co nejvíc potřebuje poňuchat.
Bramboříku, moc ti děkujeme za krásný komentář! :)) ♥ Joo, naprosto chápeme, Kyler je takový ňuchací, tak snad se toho Nico ujme a poňuchá ho! 😀 Máme radost, že je ti sympatický.