5. KAPITOLA
5. KAPITOLA
Kyler bydlel v domě na kopci v severní části města.
Zaparkovali u Společenského domu, který byl ze strany podepřený trámy a jemuž někdo vysklil okna v dolních podlažích. Nad vchodovými dveřmi svítil modrý nápis, ale omítka se v jednom místě sloupla, a tak hlásal pouze Společenský ům. Na dveřích visel papír. Další zraz čtenářského klubu v pátek, 17:00. Účast povynná!
Cesta nahoru byla strmá, písek jim podkluzoval pod nohama a slabý vítr ho rozfoukával po okolí, proto si Nico rukou zakrýval oči. I když se horko stále zdálo nesnesitelné, po levé straně stezky cestou nahoru přibývalo trávy a v dálce rostly první stromy. Většina z nich měla suché, pokroucené větve bez listí, ale všechno působilo přátelštějším dojmem než písečné pláně.
Angelo zíral před sebe a rty měl pevně sevřené. Nepamatoval se, kolikrát už touhle cestou šel, poslední dobou mu však kopec dával zabrat. Nemocná noha ho zpomalovala a kila navíc taky nepomáhala. Byl rád, že si ráno na hlavu narazil kšiltovku a mohl tak vyčerpání lépe skrýt. Při každém poryvu větru zavíral před pískem oči a dělalo mu čím dál větší potíže je zase otevřít.
Když jim přes cestu přeběhla ještěrka, zastavil. Chvíli sledoval, jak se vyhřívá na kameni, a pak se zhluboka nadechl.
„Až vyjdeme nahoru, budeš se bezpodmínečně držet pravidel, která ti teď řeknu,“ pronesl ostrým hlasem, ačkoliv se mu těžko dýchalo.
Nico přikývl. Všechno v jeho životě se zdálo bezpodmínečné. Třeba se ani neuměl chovat podmínečně.
„Necháš mluvit mě, jasné? Budeš se držet vzadu, tvářit se nenápadně a hlavně nechci slyšet žádné kecy. Jestli na tebe Kyler zareaguje špatně, je s novou prací konec,“ vysvětloval Angelo. Předposlední spojka vydržela týden, poslední dva dny, než skočila z útesu. Na Kylerovu obranu, Gert se už nějakou dobu potýkal s depresemi. O sebevraždě vtipkoval často. Anebo možná nevtipkoval.
„Fajn. Mlčet umím,“ odvětil Nico. Prohrábl si zpocené vlasy a zadíval se dolů z kopce. Představa, že ho některé dny bude muset zdolat několikrát, mu nebyla zrovna po chuti. Ale na druhé straně ležely cihly, zkrvavené dlaně, bolavá záda a stovky párů očí sledujících ho při každém kroku. Kopec vítal téměř s radostí.
Po dalších pár metrech se cesta srovnala a na samém vrcholku Nico zahlédl jednopodlažní domek se světle zelenou omítkou a solárními panely na černé střeše. Pozemek ohraničoval dřevěný plot, i když hodně prken ztrouchnivělo. Na severní straně se táhla alej stromů s mohutnými kmeny, ale větve rostly nízko. Celkem snadno by mohl vylézt do korun – možná to později udělá. Na zemi leželo jen pár uschlých listů, zbytek poletoval ve větru.
„Vítej u Kylera,“ hlesl Angelo, evidentně rád, že už jsou nahoře. Promnul si koleno a otevřel vrzající branku. Na prahu vchodových dveří rostl v květináči kaktus a dosahoval až k Nicovým ramenům. Nico se zadíval na trny dlouhé jako jeho prsty a raději si stoupl dál od něj.
Z domu se ozývala hudba. Vzdálená a tichá a Nico se nemohl zbavit dojmu, že ji zná. A že když přijde blíž, vzpomene si.
Došli k otevřeným vchodovým dveřím, které Kyler přes den nezavíral. Částečně kvůli horku, částečně kvůli spojkám. Angelo zastavil na prahu a dal si záležet, aby ani špičkami bot nepřekročil hranici. Rukou se opřel o stěnu a nahlédl dovnitř.
„Kylere?“ zavolal přátelsky. „Mám tady novou spojku. Představím vás.“
Nejprve utichla hudba. Nico se pokoušel nahlédnout dovnitř, ale Angelova mohutná postava mu bránila. Viděl vevnitř jen tmu a slyšel slabý šramot. Trvalo pár vteřin, než se ve dveřích objevil černovlasý kluk. Vypadal přesně tak, jak si ho Nico pamatoval ze setkání u Kroketky. Vyhublý, v obličeji bledý, čistě oblečený a upravený. Držel se ve stínu domu, ale odměřený výraz nešlo přehlédnout. A napuchlé oči a rudá bělma. Jako by poslední dva dny nespal nebo hodinu v kuse brečel.
Nico po propařených nocích vypadal podobně.
Kyler chvíli nehybně stál na místě a přeskakoval pohledem z Nica na Angela. Když promluvil, zadíval se na kaktus, jako by se raději rozhodl mluvit s ním. „Toho nechci,“ zašeptal slabým hlasem. Copak vážně brečel? Nico se rozhlédl kolem, možná čekal, že uvidí ještě někoho, kdo Kylera vyvedl z míry.
„Cože? Proč?“ vyhrkl dřív, než si vzpomněl na pravidla, která mu Angelo před chvílí vtloukal do hlavy. Žádné kecy. Rozkazů se uměl držet, od začátku se považoval za dobrého a poslušného vojáka, ale tady šlo o cihly. Nechtěl prohrát takhle snadno.
Kdyby se na něj Kyler podíval, určitě by změnil názor, protože by si musel všimnout zoufalství v Nicových očích. Jenže on se nepodíval. Z kaktusu přešel k podlaze. Hleděl na ni, jako by ji viděl poprvé v životě. Dřevěná, sukovitá…
Angelo se na Nica výhružně zamračil. „Kylere, já vím, že poslední dobou situace nebyla ideální, ale tohle je nejlepší řešení, které máme. Věř mi. Když ne Nico, tak zbývá už jen Kurt a oba víme, že Kurt je nespolehlivý a ještě k tomu opilec.“
Kyler trhl hlavou do strany a promnul si rukou krk. „Kurta nemám rád,“ poznamenal.
„Já vím. Ale nikdo jiný se na to nehodí.“
Černovlasý chlapec začal přecházet po místnosti, takže jim občas zmizel z dohledu. Slyšeli jen ozvěnu tlumených kroků. „Potřebuju…“ hlesl a zastavil. „Chci s ním mluvit o samotě.“
Nico rozhodil rukama. Vůbec netušil, co provedl, že byl okamžitě odmítnut. A štvalo ho, že ani neměl možnost se obhájit. Otočil se a chtěl o pár kroků ustoupit. Stoupnout si za branku jako nezbedné dítě. Byl jsem vykázán, to je přece tak směšné!
„Ne,“ pronesl Kyler a konečně zvedl zrak. Až teď si Nico všiml, jak moc má tmavé oči. Z dálky se zdály skoro černé.
„Chceš si promluvit s Nicem?“ pochopil Angelo, když si uvědomil, kam černé oči směřují. Vedl nahoru hodně spojek, nepokoušel se je všechny spočítat, dvanáct, pět za poslední rok, ale Kyler ani jednou o něco podobného nepožádal. Většinou jen přikývl, neřekl ani slovo a zase se schoval v domě. Hrávala hudba a za minutu už mířili zpátky k autu.
Ještě nikoho neodmítl.
„Počkám támhle,“ odvětil Angelo a ukázal na jeden ze stromů pár metrů od vchodu.
Nico si založil ruce na hrudi, čekal, až se Angelo dostane z doslechu, a pak nešťastně vydechl: „Já jsem tě zatkl, že jo?“ Měl očekávat, že se to může stát. Že se dřív nebo později najde někdo, kdo mu minulost vmete do tváře. Nepamatoval si Kylera, nepamatoval si patnáctileté dítě, ale on si nepamatoval nikoho. Pro jistotu. Zatkl stovky lidí, nikdy si nezjišťoval, do kterého vězení je následně poslali. Hádes, Poseidon nebo Zeus… Po tom mi přece nic není.
Kyler si taky založil ruce na hrudi, hrbil se a vypadal ještě drobněji. „Ne, to ne,“ zašeptal. A mnohem silnějším hlasem dodal: „Vím, kdo jsi. A vím, kdo je tvůj otec.“
Nico cítil, že se mu dělá špatně. „Jak?“
„Čtu zprávy,“ vysvětlil Kyler a pohodil hlavou směrem do útrob domu. Nico zaostřil a v šeru zahlédl naproti dveřím obrysy počítače. Jistě, komunikuje přece se sponzory.
„Hele,“ začal Nico a prohrábl si vlasy, „tady jsem vězeň jako každej. Vliv otce sem nedosáhne.“ I když si dlouhé roky myslel, že otec dosáhne všude. I do Nicovy mysli.
„To je právě to. Já myslím, že ano. Jinak bys tu nebyl,“ odvětil Kyler a hlas se mu klepal.
„O čem to mluvíš?“
„Viděl… Viděl jsem tě u Raze a poznal. Já… hledal jsem si o tobě informace. Nechtělo se mi věřit, že bych přehlédl zprávy o tvém soudu. Ale on žádný nebyl, že? Neexistují totiž žádné záznamy a soudce Bennigs, který tvůj spis podepsal, pokud vím, je váš rodinný přítel.“
Nico se nezmohl na slovo. Stál na místě, mozek ho stále nabádal, aby něco řekl, ale každá výmluva mu připadala slabá. Možná, že Kyler vypadal jako dítě a třásl se mu hlas, ale evidentně se dokázal ozvat. Trocha odvahy se v něm musela skrývat.
„Nevím, proč jsi tady, ale odmítám s tím mít cokoli společného.“
Nico semknul rty. Váhal, až z něj nakonec vypadlo: „Určitě je něco, co chceš. Takže co je to?“
Kyler se zasmál, ne moc, ale stejně v tom bylo něco zvláštního a svíravého. „Nic po tobě nechci. Nevím, co tady děláš, a je mi to jedno. Nikomu to ani nebudu vykládat. Zaprvé nemám komu a za druhé nemám důvod. To ovšem nemění situaci v tom, že tě tady nechci. Čím dál ode mě budeš, tím líp. Až tě chytnou a zastřelí, nebude mě to vůbec zajímat.“
Férová nabídka, jenže Nico o ni nestál. „Tak hele, Kylere, vypadáš jako v pohodě kluk, i když trochu divnej, ale asi se budeš muset smířit s tím, že jsem nová spojka. Nevrátím se na stavbu.“
„A když ti seženu drogy?“
V Nicovi okamžitě hrklo. „Cože?“ Možná špatně slyšel, možná slyšel, co slyšet chtěl, protože o další dávce snil prakticky neustále. Už to tolik nebolelo, ale hnisající pocit v mysli existoval pořád. A dožadoval se pozornosti. Jako hlasité rádio, které se nedá ztišit a hodně z okolního světa pohltí do sebe.
„Seženu ti je, když mě necháš být.“
A pak někdo přijde a tvrdí mu, že může rádio ztlumit. I když třeba jen na chvíli.
Byla to zatraceně těžká volba. Za kolik ti další dávka stojí? Co všechno obětuješ? Kolik dalších cihel odnosíš? Jeden kýbl? Dva? Deset? Tisíc? A jak dlouho potrvá, než začneš litovat?
Schoval obličej do dlaní. Pak je posunul na čelo, aby na chlapce viděl. Těžko říct, kdo se v danou chvíli cítil zoufaleji. „Tohle nedělej. Tohle mi neříkej,“ zašeptal téměř neslyšně Nico. A i když skoro nepohnul popraskanými rty, ucítil v ústech kovovou chuť krve. Krvácel už mnohokrát, ale poprvé se mu z toho obrátil žaludek.
Nico netušil, kolik si toho může dovolit, ale asi mu nezáleželo na tom, co by se mohlo stát. Lukai by se divil, jak moc se propadal. Jak daleko za hranu se dostával. Došel až úplně ke dveřím, rukou se opřel o rám a zavřel oči. „Prosím, prosím tě, dovol mi být spojkou. Budu ta nejlepší spojka, co jsi kdy poznal.“
Když odpověď nepřicházela, otevřel oči a zamrkal.
Kyler nepatřil ke špatným lidem, nerad ubližoval a vyhýbal se konfrontacím. A v takové situaci nezvládl poslat Nicolaie pryč. „Musíš mi slíbit, že… Že mě nezatáhneš do žádného průseru,“ pronesl.
„Dobře,“ přikývl šťastně Nico.
„Dobře.“
„Dobře?“
Kyler svraštil obočí, ale vyloženě se nemračil. „Dobře.“
„Dobře,“ vydechl naposledy Nico, pustil rám dveří a couvl. Usmál se na Angela, aby ho uklidnil a dal mu najevo, že všechno probíhá… dobře. Když se chtěl vrátit ke Kylerovi, uvědomil si, že zase hraje píseň. Tichá melodie se nesla domem a ukládala se Nicovi do paměti.
Kyler už tam nestál, musel se schovat v domě, přestože dveře nechal otevřené. Nico zakroutil hlavou nad podivným dnem, podivnou prací a podivným klukem. Přešel k brance a počkal, až se k němu přidá Angelo.
„Tak co?“
Nico obdivoval, jak bravurně dokáže Angelo skrývat zvědavost. Zněl, jako by se ptal pouze ze slušnosti.
„Jsem spojka,“ pochlubil se Nico. Na ničem jiném nezáleželo.
Když se ohlédl, nemohl se zbavit pocitu, že přerostlý kaktus byl na tom všem stejně nejdivnější.
***
Angelo celou cestu zpátky nepromluvil. Zamyšleně krabatil čelo, pokoušel se z auta vymáčknout co nejvíc a několikrát se hlasitě nadechl.
Dojeli k baru, brzdy zaskřípaly a v prachu po nich zůstaly vyjeté koleje.
„Jdeme na oběd,“ oznámil Angelo a práskl dveřmi.
Bar byl kolem poledne téměř prázdný, až na muže s kudrnatými vlasy, který se hlavou opíral o desku stolu a spal. „Leží tu od včerejška. Nejsem si jistý, jestli ještě žije,“ vzdychl Kroketka a zaškaredil se. Pak se však na nově příchozí usmál a ukázal na barové stoličky. Kolem poledne sem nikdo nechodil a on na ticho nikdy moc nebyl.
„Chceš s ním pomoct?“ optal se Angelo a sedl si. Rukou si nenápadně přejel po koleni a zatlačil na místě, kde se bolest zdála nejhorší.
„Počkám do večera. Pokud se do té doby nevzchopí, řeknu chlapům, aby ho vyhodili před bar,“ pokrčil Kroketka rameny a zpod pultu vytáhl perfektně vyleštěné skleničky. Postavil je před oba muže a bez ptaní jim nalil. Tekutina měla nezvykle modrou barvu, proto si k ní Nico pomalu přičichl. Připomínala mu whisky, ale ne jemnou, drahou, na kterou byl zvyklý. Tahle chutnala hořce a při polknutí mu vehnala slzy do očí.
„Dík,“ pokýval Angelo hlavou a pevně sklenici sevřel v dlani. „Dáme si i něco k jídlu,“ dodal.
„Tak to máte štěstí, dneska máme výborný bramborový guláš!“
Když se Kroketka odkolébal do místnosti za barem – Nico nechápal, jak se dokáže se svými rozměry vejít do dveří – Angelo se k němu naklonil a zašeptal: „Neptej se ho, z čeho přesně ten guláš je. Prostě ho jen přijmi.“
„Nemám prachy,“ zamručel Nico.
„Ty prachy nepotřebuješ. Všichni vědí, že makáš pro mě. Hodí to na můj účet a já to pak srovnám. Nemáme čas, abychom si mezi sebou neustále přehazovali bankovky,“ vysvětlil Angelo a sáhl do kapsy. Vytáhl žvýkačku a než si ji strčil do pusy, převaloval ji mezi prsty. Voněla po jablkách a skořici. „Takže, Nicolaii, mám mít strach?“ Při těch slovech bubnoval prsty o barovou desku. Neuhnul pohledem, ani když se Kroketka vrátil s dvěma miskami guláše. Položil je před ně a vůni skořice ihned přebil pach spáleniny.
„Strach?“ znejistěl Nico a přeskakoval pohledem mezi oběma muži.
„Klidně můžeš mluvit, Kroketka je na naší straně.“
Ani netušil, že zde existuje víc stran. Popadl lžíci a ochutnal – nebylo to špatné v porovnání s konzervami, které poslední dobou jedl – a teprve poté vzhlédl připravený odpovědět na všechny otázky. I když možná ne pravdivě.
„Strach z čeho?“
„Z tebe a z Kylera. Kyler s cizími lidmi nemluví. A už vůbec ne dobrovolně, takže se ptám znovu. Mám mít strach?“
Kroketka na sobě nedal nic znát. Opíral se rukou o pult a ve druhé svíral hadr, se kterým si pohazoval. Když mu při třetím vyhození proklouzl mezi prsty a spadl na zem, chvíli se na něj díval a vážně uvažoval, že by se pro něj pokusil sehnout, než ho zakopl pod bar a z police sebral čistý.
„Ne,“ zavrtěl Nico hlavou. Nebyl si jistý, zda taková odpověď postačí. Projel si rukou vlasy a mezi prsty mu zůstaly kapky potu a smítka prachu. Překvapilo ho, jak snadno se mysl naučila ignorovat horko. Kromě puchýřů na ramenou a zátylku už sluneční paprsky téměř nevnímal. S noční zimou se tohle ještě nenaučil.
„Hm, fajn,“ přikývl Angelo a pohledem zabloudil ke Kroketkovi, jako by si mezi sebou předávali tajnou zprávu. Věříme mu?
„Podívejte,“ vzdychl Nico a pomalými pohyby míchal guláš před sebou. Několikrát měl tendenci na něj fouknout, než si uvědomil, že je vlastně studený. „On si myslí, že mě zná. Kyler. Ale já si ho nepamatuju. Možná, že jsem ho někdy mimo Háda potkal, ale muselo by to být fakt dávno.“
Angelo přimhouřil oči a v hlavě mu vyběhla několik dní stará vzpomínka, když donesl Nica do nemocnice, položil ho na nemocniční lůžko a prosil Raze, aby mu pomohl. Kyler Nica bezpečně poznal.
Bez ohledu na pravdivost, tomuhle mohl věřit.
„Dobrá. Pokud Kyler souhlasil, pak gratuluju. Máš novou práci.“ Poplácal Nica po rameni a zašklebil se. Teprve poté si guláš přitáhl a pustil se do jídla. Několik kapek dopadlo na pult, proto je rukávem setřel.
„Ha, takže tu máme nového běžce!“ vykřikl radostně Kroketka a na oslavu všem třem nalil dalšího panáka modré tekutiny.
Nico si ho přebral a pokusil se zakrýt odpor – chutnalo to snad ještě hůř než prvně. „Běžce?“
„Kamaráde, jestli si myslíš, že máš za sebou tvrdej výcvik, tak počkej, až potřetí ve čtyřicetistupňovém horku polezeš nahoru. Budeš proklínat všechny svatý. A to bude ještě pohoda oproti tomu, co tě čeká, až začnou přívalový deště.“ Angelo mu nikdy netvrdil, že ho čeká snadná práce, ale o brodění se po kolena ve vodě, o blescích nad hlavou a hřmění, které pohltí každé slovo, raději pomlčel. Uvidí sám, vojáček.
„Bezva,“ poznamenal Nico. Dojedl poslední zbytky guláše a odsunul misku. „Takže se hodně naběhám.“
„Tak nějak,“ přikývl Angelo. „Ale kdyby to bylo jen o běhu, byla by to lehká práce, kterou by mohl dělat každý. Teda až tady na Krokeťáka,“ uchechtl se.
„Hele! Snažíš se mi naznačit, že jsem tlustej? Abys s těmi bonbóny nedopadl stejně.“ Kroketka vzal obě misky, i když v Angelově ještě pár lžiček zbývalo, protáhl se dveřmi a zmizel ve vedlejší místnosti, odkud se ozývalo jen bouchání a po chvíli i hlasité pobrukování.
„Jenže o běhu to není,“ pronesl Nico.
„Ne, to není,“ přikývl Angelo a poškrábal se ve vlasech. Poslední dobou se mu začaly objevovat šediny a on stával u zrcadla a vytrhával si je. Nechtěl, aby ostatní viděli, že stárne. A slábne. „Tahle práce je především o Kylerovi.“
Nico rozhodil rukama. „Už opravdu potřebuju, abys mi řekl všechno.“
„Jo, to asi jo,“ přikývl Angelo. „Kyler je… nemocný. On…“ O tomhle se mu nemluvilo právě snadno. Nikdy si sám v sobě neuspořádal, co k černovlasému klučinovi bydlícímu na kopci vlastně cítí. Nakonec, když zíral do černých, vystrašených očí, pohltila ho především lítost. „Moc toho o něm nevíme. Poslali ho sem před čtyřmi lety, byl nejmladší vězeň na Hádovi. Pořád je. Od první chvíle nám bylo jasné, že je asi dost chytrej. Uměl si poradit prakticky s jakýmkoliv přístrojem. V prvním týdnu nám během odpoledne opravil generátor, který jsme se snažili zprovoznit dva roky. Jenže co se týče kontaktu s lidmi… Podívej, s Kylerem budeš muset dodržovat několik pravidel, i když se ti třeba budou zdát zbytečná.“
„Fajn, jaká pravidla? Žádné mluvení?“
Angelo nezaznamenal ani náznak arogance nebo sarkasmu. Většina lidí se o Kylerovi v soukromí nikdy nevyjadřovala dobře. Je to kripl. Jenže Nico úkol přijal profesionálně. Jako člověk, který je zvyklý plnit nejrůznější mise, nepitvat se v rozkazech a nevkládat do práce emoce. „Taky. Na nic kromě práce se ho neptej. Nemá tlachání rád.“
Nico přikývl.
„Hele, někdy se stane, že sponzoři neodpoví hned. Budeš muset hodiny čekat před vchodem. Dokážeš být zticha?“ Občas i Angelo míval problém držet jazyk za zuby. Někdy ho napadla třeba jedna nevinná věta, jak si zkrátit čekání. Horko, co? Nikdy nezapůsobila.
„Předpokládám, že nebudu mít na výběr.“ Lukai uměl výborně mlčet. Když mu otec jednou za čas nadával, uměl stát velmi nehybně a jen mrkat. Ticho se v jeho podání zdálo až hrozivé. Jen tak něco ho nevytočilo a říkával, že slova mu nedokážou ublížit.
„Správně. Za další, Kyler nesnese, aby někdo překročil práh domu. Proto taky nechává otevřené dveře. Dům bere jako svoje bezpečné místo a nepřeje si, aby ho někdo narušoval. Jednou jsme tu měli takový… incident. Tenkrát byl spojkou kluk jménem Simon a nebyl zrovna nejchytřejší, navíc se choval arogantně. Bylo mu na slunci horko a prosil Kylera o vodu. Když mu Kyler neodpověděl, vešel bez pozvání dovnitř. Nevím, co přesně se stalo. Kyler nejspíš začal vyšilovat, nebylo by to poprvé, a dostal záchvat. A když má Kyler záchvat, nedokáže racionálně uvažovat a veškerá práce se zastaví. Celý Hádes je v průseru. A jakmile se něco sere, sere se to komplet. Bylo zrovna bouřkové období a v celém městě vypadla elektřina. Trvalo skoro čtyři týdny, než se sebral a dokázal ji nahodit zpátky. A měsíc bez elektřiny je měsíc bez ropy. A bez ropy nejsou sponzoři a bez sponzorů nemáme nic a jsme v prdeli. Rozumíš tomu?“
Poslední věty už slyšel i Kroketka, který se vrátil s hadrem přehozeným přes rameno. Kýval do rytmu Angelových slov a tvářil se zamyšleně. I on nerad vzpomínal na temné noci.
„Nebudu chodit dovnitř,“ pronesl Nico rozhodně a poposedl. Neubránil se pohledu na židli patřící Kylerovi. Co nejdál od dění a nejblíž ke dveřím.
„Výborně. Tak dál. Kyler je dost závislý na čase. Má přesný harmonogram dne, který se nemění. Pro tebe je důležité vědět, že se každé ráno kolem sedmé budeš hlásit u mě. Já ti předám zprávy a ty je odneseš Kylerovi. Ale musí to být přesně v půl osmé. Ani o minutu dřív, ani o minutu později. Ke dveřím dorazíš přesně v sedm třicet.“ Poslední dvě slova Angelo schválně zdůraznil. Jednou sám přišel pozdě, dveře od domu našel zavřené a následující dva dny se neotevřely. „A s prací končí ve čtyři. Chraň tě Bůh, jestli ho vyrušíš minutu po čtvrté!“
„Pracovní doba od půl osmé do čtyř,“ zopakoval Nico a usmál se. Připadala mu mnohem snesitelnější než tahání cihel od nevidím do nevidím.
„Správně. Od pondělí do soboty.“
„Bezva.“
Angelo najednou výhružně zvedl ukazováček a zamával jím ve vzduchu. „A nejdůležitější věc ze všech,“ začal a tvářil se smrtelně vážně. „Nemluv o ženách. Nikdy. Určitě sis všiml, že jich v téhle části města moc nepotkáš. To proto, že vědí, že se mají držet dál. Z nějakého důvodu se jich Kyler nepředstavitelně bojí.“
„Bojí se žen?“
„Přesně tak.“
„Proč?“
Angelo s Kroketkou zároveň pokrčili rameny. „Hlavně se ho na to neptej. Už i takovej debil tu byl.“
Nico hlasitě vydechl. Přejel si prstem přes obočí a postupně si sesumíroval informace. Přišel už do kontaktu s mnoha lidmi, některé z nich považoval za psychopaty, sociopaty nebo prostě jen šílence, ale každý jednotlivý případ vždy tíhl k násilí. Vrazi, únosci a zločinci. S nimi se postupem let naučil jednat. Ale Kyler na první pohled působil úplně jinak.
Vůbec netušil, co ho následující den v sedm třicet čeká.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Super, kapitola. Už se moc těším na první oťukávání kluků 🙂
Milá Katko, moc děkujeme! :)) ♥